Španělsko do kapsy

(díl první: o městě, řece, Guggenheimu a baskické podstatě)

Do Bilbaa jsem jela s pořádnou virózou a díky zmatkům při rezervaci letenky mi taky vycházel dvanáctihodinový overlay v Bruselu. Strávit dvanáct hodin na letišti je mise pro sebevrahy a navíc je bruselské letište Zaventem luxusně pohodlně spojené s městem, takže jsem šoupla svůj příruční kufřík do úschovny, do batůžku posbírala papírové kapesníky, sprej do nosu a Panadol a jelo se je objevovat Brusel. Poctivě jsem prochodila centrum, dala si palačinky s kopcem čerstvého ovoce, vyfotila čurajícího panáčka i holčičku, zkonstatovala, že špinavější město s protivnějšími obyvateli aby pohledal, a když už ani Panadol nezvládal korigovat stoupající horečku, jela jsem vláčkem zpátky chytit večerní spoj do Bilbaa.

Letadlo mě vyklopilo na letišti v Bilbau krátce před půlnocí. Lilo jako z konve. Severní Španělsko totiž vůbec nemá slunečné horké podnebí s vymetenou oblohou, jak jsme na něj zvyklí ze Středomoří, kdepak! Baskicko, to je zejména spousta deště, ocelová obloha a neustálý vítr od Biskajského zálivu. Zimy jsou mírné, ale léta taky: zatímco se zbytek Španělska smaží při teplotách přes čtyřicet stupňů, v Baskicku bude trochu přes dvacet a možná kvůli větru snesete i svetřík. Aby bylo jasno, moje hotýlky hledí spíš na umístění v centru a na cenu než na luxus, a na cestách se přesouvám po svých nebo městskou hromadnou (nejsem totiž Onasis, víme!), ale tehdy jsem nakráčela v provazech deště k prvnímu taxíku a udala adresu v Zazpikaleak (to je baskicky „Sedm ulic“ a označuje se tak historické centrum města). Taxikář si chtěl povídat a terapeutické účinky jeho mateřštiny byly okamžité – baskická španělština je melodická s precizní výslovností a hodně výrazným „r“, a řeč Basků je proložená neustálým bezbožným klením. Konverzace s někým takovým je skutečně osvěžující.

Do pokojíčku o velikosti pánského kapesníku jsem zapadla před jednou a mokrá jako myš. Taxikář dělal co mohl, ale historické uličky v úplném centru jsou jen pro pěší. Masochisticky jsem si změřila teplotu (38,4) a s povděkem jsem kvitovala tlustou vlněnou deku položenou navrch na obvyklém tenkém španělském prostěradle. Dál už, až do deseti dopoledne dalšího dne, nebylo nic. Spala jsem a spala, como un tronco (jako dřevo).

Artxanda

Ráno vítr rozehnal mraky a ukázalo se sluníčko. Vylezla jsem z hotelu a vydala se podél řeky trochu objevit město. Tamní řeka, která se zhruba o deset kilometrů dál vlévá do Atlantiku, se jmenuje Nervión. V celém Bilbau jí ale nikdo neřekne jinak než ría, případně ještě ría de Bilbao, ačkoliv „řeka“ se španělsky řekne „río“. Školení základních pojmů proběhlo večer předtím od taxikáře, takže jsem už věděla, že „ría“ je název pro úsek řeky v blízkosti jejího vyústění do moře (případně oceánu), kde je patrný příliv a odliv. A skutečně – pohyb hladiny můžete sledovat na nespočených dřevěných pylonech po okrajích říčního koryta. Ría voněla mořem a horní cesty dýchací mi děkovaly na každém kroku, zatímco jsem podél originálních bilbaoských mostů směřovala k dolní stanici pozemní lanovky na vrch Artxanda.

Artxanda měří jen 251 metrů, ale perspektivu rozhodně změníte. U horní stanice lanovky zahněte vlevo podél okraje svahu a po pár desítkách metrů dojdete na vyhlídku: před vámi se rozprostírá kruh zelených kopců a uprostřed nich sedí jako pecka v dolíku Bilbao, hlavní město autonomního společenství País Vasco s nějakými 350 000 obyvateli. Snad pro to umístění mezi kopci je Bilbao svými obyvateli láskyplně nazýváno „Botxo“ (čte se „bočo“ a baskicky to znamená „díra“). Dole se klikatí jako mašle lesklý Nervión a úplně vpravo na obzoru rozeznáte světlý proužek Atlantiku. Je to nebeská, elfí krajina, která nemá s obvyklou španělskou pouští vůbec nic společného.

Až se dosytosti pokocháte výhledem na krajinu, ve které by se mohla směle usadit celá rodina Hobitů, spusťte se lanovkou zase zpátky dolů a vydejte se ještě o kousek dál pěšky podél řeky. Tam se totiž nachází největší turistické lákadlo Bilbaa – muzeum moderního umění Guggenheim.

Museo Guggenheim

Guggenheim je neskutečná stavba. Byla vystavěna v roce 1997 podle návrhu kanadsko-amerického architekta Franka O. Gehryho. Vypadá trochu jako zaoceánský parník a skvěle se doplňuje s nebem i řekou. Obojí se v ní zrcadlí, a když obloha ztmavne deštěm, muzeum potemní také. Naštěstí se tam můžete jít schovat!

Lístky do Guggenheimu nemusíte kupovat předem. Základní vstup vás přijde na 10 euro a i když nejste milovníci moderního umění (to já nejsem), stojí za to do něj investovat. Oceníte zejména budovu jako takovou, a i když vás neuchvátí obrazy typu „červený čtverec o straně 20 cm na velkém bílém plátně“, kterých Guggenheim vystavuje dost, nenechte si ujít následující:

Maman. Pavoučí socha od francouzské umělkyně Louise Bourgeois. Navzdory hrůzyplnému vzhledu je pavoučice holdem sochařčině matce, reprezentuje totiž plodnost (viz vajíčka z bílého mramoru umístěná v břiše té roztomilé potvůrky), starostlivost a zároveň predátorství, pokud chrání mláďata.

Puppy. Inu, štěňátko už je o dost lepší než pavouk. Na druhé straně muzea, blízko jeho hlavního vchodu, se nachází květinová socha Puppy, dílo Jeffa Koonse z roku 1992. Jedná se o největší květinovou sochu na světě, kožich Puppyho tvoří 38 000 květin. Dvakrát ročně – na jaře a na podzim – mu kožich vyměňují. Na fotce je Puppy jen pár dní před květnovou výměnou za letní ohoz.

La materia del tiempo. Gigantické kovové spirály sochaře Richarda Serry najdete v přízemí muzea. Můžete si do nich vlézt a procházet sem a tam – tedy pokud netrpíte klaustrofobií. I bez ní se vám hlava zamotá a ztratíte přehled o tom, kde je nahoře a dole.

Terasa u řeky. Projdete na ní dveřmi zevnitř muzea. Kromě výhledu na Nervión, mlžnou instalaci FOG a město můžete obdivovat ještě Tulipány, 2 metry vysoké a 5 metrů široké dílo Jeffa Koonse.

Jací jsou Baskové?

Baskové jsou mi naprosto nehorázně sympatičtí. Jsou velmi přímí, na španělské poměry až odměření, s ničím se moc nepářou a před nikým nikdy neohnou hřbet. V Baskicku je prostě Baskicko a nikdo vám nedá šanci o tom pochybovat, i kdyby nakrásně Ikurriña (baskická vlajka) nevisela na každém domě. Každý správný vasco na svět tak trochu vrčí, má jméno, které se skoro nedá vyslovit, na posezení umí spořádat obrovskou spoustu jídla, a zejména neustále kleje, a to i když k tomu nemá sebemenší skutečný důvod. Baskický radikální nacionalismus, který Španělsko trápil ještě před patnácti dvaceti lety naštěstí opadl, ale tohle téma je stále ještě Pandořina stříňka, která se v Baskicku zásadně neotvírá. Baskové si během teroristického období ETA prošli skutečným peklem. Velká spousta násilí a teroru totiž směřovala k Baskům samotným, ať už byli odlišného smýšlení, nebo jen dostatečně hlasitě nedávali najevo podporu separatistickým myšlenkám. Vraždy, teroristické útoky, únosy, vydírání, lidé, kteří se z Baskicka radši vystěhovali někam jinam, a to všechno uprostřed civilizované Evropy na přelomu 20. a 21. století. Proti tomuhle je současná katalánská lapálie jen bouře ve sklenici vody.

Baskičtina – baskicky euskara – je kapitola sama pro sebe. Je to izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny, ač panuje domněnka, že je příbuzný s iberštinou, kterou mluvili první obyvatelé Pyrenejského poloostrova. I kdyby vám tohle nikdo neřekl, bude vám to jasné na první dobrou, jakmile baskičtinu uslyšíte nebo uvidíte napsanou. Je to prostě jazyk z jiného světa. Baskové samotní většinou baskicky nevládnou, alespoň ne aktivně. Všichni mají základní slovní zásobu, kterou ostentativně používají, ale je tak malá, že ji během pár dnů absorbuje i cizinec. Za chvíli stejně jako všichni ostatní víte, že máma je „ama“, táta je „aita“, „barkatu“ znamená promiň, „kaixo“ (čte se „kajšo“) ahoj, „egun on“ je dobrý den, „agur“ nashledanou, a, pozor, „eskerrik asko“ znamená děkuji. V praxi ale kromě těchto klíčových slov baskičtinu většinou neuslyšíte. Je totiž příšerně těžká a i jen místní názvy vám dají pořádně zabrat. Z místních aktivně baskicky mluví pouhých zhruba 30 % obyvatel a za celých pět dní pobytu v Bilbau jsem baskičtinu v praxi (v běžném déletrvajícím hovoru) slyšela jenom jednou. Pro vaše cestovní potřeby bude tudíž úplně stačit, když si zapamatujete, že „tx“ se čte jako „č“ a „ix“ se čte jako „š“, s kteroužto znalostí dokážete přečíst (samozřejmě teoreticky, haha – jen to zkuste!) v podstatě všechny místní názvy, protože zbytek se čte jak to vidíte.

Pintxos

Po přečtení předchozího odstavce víte, že slovo „pintxos“ se čte „pinčos“. Pintxos jsou jako tapas, ale Baskové tohle umění dovedli k naprosté dokonalosti. Tapas v baskickém podání jsou malá umělecká díla, jsou jako budhistické svatyně vystavěné k oslavě obžerství a dobré nálady. Běžné „pintxo“ má spoustu ingrediencí rafinovaně na sobě navrstvených, od kousku pečiva vespod, přes šunku, sýr, saláty nebo pomazánky ve střední vrstvě až k orgasmické stříšce z pálivé papričky, kousku pikantní klobásky chistorra nebo třeba křepelčímu vajíčku v horní části. Co vám budu vykládat – zkuste to sami. Ty nejlepší pintxos v Bilbau najdete v barech na náměstí Plaza Nueva.

Při ochutnávání pintxos nezapomeňte prubnout taky txacoli, suché bílé víno, které se k nim často konzumuje. Ostatně, po dlouhé siestě v tom prvním únavném dni jsem navečer vyrazila zahnat zbytky horečky právě touhle kombinací. Fungovalo to fantasticky – od té doby jsem přesvědčená, že baskické pintxos, sklenička něčeho dobrého k nim, teplá deka v malém pokojíku a déšť za oknem jsou ta nejlepší terapie na každý myslitelný problém.

Z ostatních dobrot, které můžete ochutnat v Bilbau, stojí za zmínku bollo de Bilbao, nadýchané sladké pečivo plněné jemným krémem. Není to žádná přeslazená kobliha, ale péřově lehký kus pečiva, který vám s ranním kafem rozhodně zachutná. Aspoň já na něm byla závislá každé ráno! Jinak si dopřávejte mořské plody, a vlastně všechno – Baskové jsou vynikající kuchaři a jakkoliv všude ve Španělsku ochutnáte skvělé jídlo, v Baskicku jde ještě o stupeň výš.