Jak na učení slovíček

Obehrané přirovnání. Když chcete postavit zeď (mluvit cizím jazykem), budete potřebovat nejen maltu (gramatiku), ale hlavně cihly (slova). Pokud nedodáte jak jedno, tak i druhé v potřebném množství a kvalitě, vaše zeď se bude drolit, naklánět, a nakonec spadne. Jenomže když těch slov je tolik! Která vybrat, aby mělo vaše učení smysl? Odkud je vzít? Z učebnice, ze slovníku, z televize? Mám si je vůbec zapsat? A kam? A tak takhle původně jednoduchá myšlenka, naučím se nějaký ty slovíčka, končí v desítkách pochybností a otázek. 

Oddělte výuku a zábavu, obojí najednou je komplikované

Knížky a filmy jsou super nástroj a s učením cizího jazyka vám mohou hodně pomoci. Používat je jako zdroj slovíček, která se chcete naučit, je ale poněkud ošidné. Nakonec se může stat, že se snaživě podíváte třikrát nebo čtyřikrát na stejný film, vypíšete si z něj 250 slov, která jste neznali, nakonec stejně nejste schopní se je naučit a do dalšího filmu se vám vůbec nechce, protože máte dojem, že byste s ním měli provést stejnou proceduru. (Vždyť se přece ten jazyk chcete naučit!)

Lepší přístup je rozmyslet si na začátku, čeho chcete dosáhnout. Pokud je vaším cílem při sledování filmu spíš relaxace a plíživé vylepšení schopnosti porozumění, tak se na slovíčka jednoznačně vykašlete. Užijte si film tak, jak je – bez hrabání se ve slovníku. Jsou k tomu přece obrázky, tak co sejde na tom, že ne všemu rozumíte. Pokud se ovšem chcete učit, nevolte filmy náhodně. Nejdřív si najděte na Internetu tzv. didaktické materiály (případně hledejte „didaktické zpracování“ a podobná klíčová slova), existují ke krátkometrážním i dlouhometrážním snímkům. Co to je? Většinou sada cvičení a aktivit, které se vztahují ke konkrétnímu filmu. Provedou za vás “špinavou” práci – výběr slov, která byste se mohli z daného filmu naučit a zajistí i odpovídající promrskání v návazných cvičeních. Příslušný film pak najdete buď na YouTube (to bývá u didakticky zpracovaných filmů časté), nebo si ho vypůjčíte v knihovně. Rozhodně se vyplatí nejprve dohledat různé materiály a pak podle toho, co je k dispozici, vybírat film. V případě španělštiny hledejte na rutaele.es, v případě ostatních jazyků zapojte Google. Mimochodem, podobné aktivity můžete najít i k povídkám nebo písním. Rozhodně zkuste!

Co se klasických knih týče, učit se z nich slovíčka je aktivita na provaz. Těch neznámých je prostě moc, pořád hledáte ve slovníku, do toho zapisujete, přečíst pár stránek je jako vojenská operace. Proto si je nechte raději jen jako relax, a navíc doporučuji dodržovat jednoduché pravidlo: ve slovníku hledat jen ta neznámá slova, která se buď v knize často opakují, nebo bez nich nechápete, co se zrovna děje. Dobře volte téma knihy, nejlepší jsou knihy jednodušší a současné, které vás nematou složitým politickým nebo historickým kontextem, případně zastaralým jazykem. Postupem času zlepšíte svoje vyjadřovací schopnosti (a ano, nenápadně i slovní zásobu), ale hlavně by čtení knih mělo být zábavou. Pokud chcete použít čtení jako zdroj slovíček, vyberte si spíš článek z novin nebo časopisu. Obvykle se v nich vyskytuje nějaké nosné téma, kolem kterého se točí slovní zásoba, a jsou krátké. Pak není problém si příslušný článek vytisknout a zvýrazňovačem podškrtat zajímavá slova – a hned máte program na víkend.

Neproměňujte knihy v mučící nástroje a radši u nich odpočívejte

Kde tedy brát slovíčka, která se chci naučit?

Kromě výše zmíněných zdrojů – didakticky zpracovaných filmů, povídek, písniček nebo článků – je nejjednodušší čerpat slovíčka prostě z učebnice, kterou používáte v kurzu nebo jako samouk. V následných cvičeních se s nimi počítá, takže si je i zopakujete, výběr už provedl někdo za vás, složitost odpovídá vaší úrovni, zkrátka samé plusy. Pokud vám ale život přihraje slovo, které vás zaujme nebo je extrémně užitečné, neleňte a zapište si ho v tu chvíli na papírek, do notýsku nebo do mobilu. Na cestách nebo při rozhovorech kamarády se taková občas objevují, byla by škoda je na místě zapomenout a nepřidat si je později do slovníčku.

Učení

Takže máme nějaká slova, a teď přichází to nejdůležitější – přesun do dlouhodobé paměti. Konkrétní metoda učení dost záleží na tom, jací jste. Někdo si lépe pamatuje to, co slyší (takže se slovíčka učte nahlas), jiný to, co vidí (pořiďte zvýrazňovače). Pokud jste ten typ, co si potřebuje věci hlavně zapsat, držte se oldschool přístupu s vlastnoručním slovníčkem v papírovém sešitě. Vyzkoušejte všechno, abyste viděli, co funguje právě na vás. Taky se nenechte odradit tím, že se zpočátku slovíčka ne a nechtějí udržet ve vaší hlavě. Stává se to hlavně, pokud začínáte studovat nový jazyk a slova na vás zatím působí cize, případně pokud nejste zvyklí pravidelně trénovat paměť. Časté učení vaše schopnosti výrazně vylepší.

Skvělý nástroj na učení slovíček je aplikace Quizlet. Můžete ji používat přímo na webu, anebo si ji stáhnout do telefonu. V aplikaci lze nejen vytvářet vlastní sety slovíček, ale i vyhledávat a kopírovat sety jiných uživatelů – jsou totiž veřejné. S trochou štěstí už slovíčka z vaší učebnice někdo zpracoval a tak můžete zkopírovat a jen případně upravit celý set. Získáte tím zejména notoricky známé “flashcards” – otočné kartičky, které mají na jedné straně cizí slovo a na druhé straně jeho význam. Učit se pak můžete buď přímo otáčením kartiček, nebo s využitím funkce “learn” – studijního módu, který Quizlet nabízí. Procvičovat lze prostřednictvím her nebo testů, které vám aplikace ze setů sestaví. Zapnout můžete i audio, které vám pak jednotlivá slova přečte, což funguje pro široce rozšířené jazyky – například s angličtinou nebo španělštinou uspějete, s katalánštinou nikoli. Jen pozor na překlepy, aplikace vám slova čte jak jsou zapsaná, i s případnou chybou. Podmínkou je, že si v setu nastavíte jazyk volbou “choose language” (stačí pro první řádek celého setu). Všechny popsané funkčnosti jsou k dispozici i v základní verzi aplikace zdarma, a dokonce ani přehnaně neotravuje reklamou. Poslední vychytávka, která stojí za zmínku, je možnost přidávat k jednotlivým záznamům obrázek z (docela velké) databáze Quizletu.

Quizlet ve studijním módu

Cimrmanova zásada názorných a úlekových fixací

Proč jsou zrovna obrázky tak důležité? Ten, kdo je obeznámen s divadelní hrou Vyšetřování ztráty třídní knihy, a tím i s Cimrmanovým dílem pedagogickým ví, že odpovědí jsou takzvané názorné fixace 🙂 Takže si při učení slovíčka vizualizujte – představte si příslušný předmět nebo situaci, případně jak chutná dotyčná potravina, u slova sníh si vybavte zvuk který slyšíte, když na lyžích sjíždíte svah. Mentální nebo skutečné obrazy zvyšují efektivitu učení překvapivým způsobem!

Dobře fungující trik je taky učit se slovíčka raději v kontextu, než “nasucho”, tedy například jako slovní spojení nebo přímo ve větě. Pokud se učíte název nějakého jídla, můžete vymýšlet varianty typu “Je XY tvoje oblíbené jídlo?” nebo “Dejte mi prosím půl kila XY”, čímž zabíjíte dvě mouchy jednou ranou – zvyšujete účinnost učení a procvičujete základní větné konstrukce.

Jak často se učit nebo opakovat?

Inu… celkem často. Ideální je zlatá střední cesta, tj. slovíčka neflákat, ale zase jejich učení nestavět na piedestal. Skvělý čas pro učení a procvičování je v MHD nebo v čekárně u doktora, prostě všechny ty hluché prostoje, které bychom jinak strávili na Facebooku. Aby to k něčemu bylo, věnujte slovíčkům alespoň pár minut párkrát za týden. Článek o křivce zapomínání a o tom, jak často byste měli opakovat, najdete například tady, ale samozřejmě nejen tam – Internet je jich plný, stačí hledat.

To nejdůležitější je…

… aby vás to bavilo. Je to mnohem důležitější než rychlost a výsledky. Každá malá výzva, kterou překonáte – třeba telefonát do hotelu, rezervace v restauraci nebo konverzace na ulici – ať je pro vás zdrojem radosti a uspokojení. Nevztekejte se, že jste si na nějaké slovo nevzpomněli nebo že jste se zamotali do příliš dlouhé věty. Příště budete lepší. Tak si věřte!

Jak se naučit cizí jazyk

Nemám teď na mysli chodit deset nebo patnáct let do jazykovky a říkat přitom „učím se italsky“. Když říkám naučit, myslím tím úplně ovládnout a ochočit si ho, tak, aby byl prostě váš. Abyste v něm mohli myslet, psát, snít, koukat na televizi, mluvit, zpívat, dělat vtipy. To všechno samozřejmě pokud možno expresně 🙂 Jak to udělat, abyste v procesu učení byli efektivní a aby vám to nezabralo půl života? Pro začátek je dobré si uvědomit dvě základní věci:

Neexistuje nic jako specifický talent na jazyky. Slýchám to pořád, ode všech. „Ty se máš, taky bych chtěl/-a mít talent na jazyky jako ty“. „No jo, když ty na to máš prostě talent“. Ne, ne, ne, a ne. Všichni máme schopnost se jazyk naučit, a všichni v podstatě stejnou. Všechny zdravé děti začnou někdy mezi druhým a třetím rokem mluvit, některé o pár měsíců dříve, jiným to trvá trochu déle. Malí Dánové objektivně začínají mluvit později, protože dánština je objektivně těžký jazyk, zrovna tak bilingvním dětem zabere start víc času. Nakonec ale mluvíme všichni. Existují samozřejmě vrozené dispozice, které vám ten úkol usnadní – hudební sluch, dobrá paměť, schopnost logicky si spojovat souvislosti. Pokud je máte, velké plus pro vás. Pokud ne, nic se neděje – ledacos se dá zkompenzovat. Nejdůležitější je vědět, že mluvit dalším jazykem (skoro) tak, jako by byl váš vlastní, je možné a perfektně dosažitelné.

Stojí to úsilí a čas. Vraťme se k příkladu s dětmi. Od té doby, co se narodí, jsou obklopené cílovým jazykem. Slyší mluvit ostatní, pouští se jim pohádky, rodiče je povzbuzují a opravují, komunikují s ostatními dětmi. Školní dítě už většinou mluví bez chyb ve výslovnosti i gramatice a pokud strávilo část dětství čtením, má i slušnou slovní zásobu. To je sedm let 100 % expozice cílovému jazyku. Předpokládejme, že se chcete dostat k cíli dříve, a kromě toho potřebujete chodit do práce, věnovat se i jiným koníčkům a rodině, že? Budete muset zkompenzovat čas vlastním úsilím. Je nutné si přiznat, že pokud chcete uspět, budete se muset fakt snažit – víc, než jen dojít dvakrát týdně na jazykový kurz a udělat úkol. Mnohem víc.

Pro ohodnocení jazykových znalostí se v Evropě používá CEFR, Evropský referenční rámec jazykových úrovní. CEFR jich rozeznává celkem šest: A1, A2 (základní uživatel), dále B1, B2 (samostatný uživatel) a konečně C1, C2 („zdatný“ uživatel, v angličtině se stupeň označuje jako „proficiency“). Jako uživatel na úrovni A1 máte slovní zásobu cca 500 slov, umíte pozdravit, představit se a krátce okomentovat věci, které s vámi bezprostředně souvisí (třeba kde bydlíte a jaký je váš denní rozvrh). Každá další úroveň předchozí slovní zásobu zhruba zdvojnásobuje, tzn. A2 odpovídá 1 000 slov, B1 pak 2 000 slov a tak dále, až po C2, kde by vaše slovní zásoba v příslušném jazyce měla čítat přibližně 16 000 slov. S úrovní C2 rozumíte prakticky všemu co slyšíte, bez ohledu na kontext nebo téma, a vaše schopnosti použití daného jazyka plus mínus odpovídají rodilým mluvčím. Rozhraní mezi jednotlivými písmeny jsou zároveň kritickými body, kde spousta lidí se svým úsilím končí, protože čelíte specifickým potížím. Při přechodu z A2 na B1 je složité udržet motivaci, investovali jste už hodně sil a přesto se ještě pořádně nedomluvíte: přichází frustrace. Relativní svobodu vyjadřování většina lidí vnímá kolem úrovně B2, tady pak musíte najít nové metody a způsoby učení, protože přehoupnout se výš směrem k C1 a později C2 znamená rozšířit své pole zájmu na slang na straně jedné a naopak na vzdělaný jazyk na straně druhé. Dost bylo obecných úvodů. Jak teda konkrétně na to?

Momentálně mám v plánu naučit se obstojně katalánsky. Hledám jak a kam se posunout z A1 – hledejte i vy, pro ten „váš“ jazyk

Získejte solidní základy

Smutná zpráva, vím. Ale bez toho se nikdo neobejdeme. Pořiďte si jednu oldschool učebnici kde typicky najdete sled článek – slovíčka – gramatika – procvičení, a našprtejte základní nepravidelná slovesa, základní časy (přítomný, minulý, budoucí a kondicionál – jeden od každého, pikantní časy zatím můžete vynechat), číslovky a prvních 500 – 1000 slovíček. Naučte se abecedu, hláskovat a pojmenovat v příslušném jazyce interpunkční znaménka nebo specifické znaky. Později vám to dost usnadní život. Nezabíjejte učebnicí zbytečně moc času, ale snažte se během půl roku až roku dostat až na A2. Využijte ten čas k tomu, abyste si vypěstovali studijní návyky. Pořiďte si zvýrazňovače, fixky, blok a zvykněte si věnovat se učení každý den, i kdyby to mělo být 20 minut v tramvaji. Buďte šprti!

Jak to dělám já: Obtížně, taky mě to otravuje. Došprtání katalánských základů mám v plánu na léto.

Cizojazyčné vstupy od prvního momentu

První chyba, kterou my Češi při učení cizích jazyků děláme spočívá v tom, že naše snažení od začátku nerozšiřujeme za tu jednu oldschool učebnici. Nechovejte se ke svému cílovému jazyku jako k mrtvé latině. Určitě je za ním národ s vlastní kulturou, gastronomií, televizí, novinami a časopisy. Najděte si na internetu televizní pořad, který vás tématem zajímá, a sledujte ho od první chvíle. Ještě než vůbec umíte říct, kde bydlíte. Zvyknete si na rytmus, přízvuk a reálnou rychost jazyka. Přestanete se ho bát. Za chvíli začnete poznávat slova. A ještě o chvíli dál se ledacos přiučíte. Najděte si podcast a proveďte s ním to samé, šup s ním do uší cestou do práce. Vyhledejte si recept na nové jídlo a uvařte podle něj. Na dovolenou si kupte na pláž jednoduchý časopis – hodně obrázků, málo textu.

Jak to dělám já: Každou sobotu ráno koukám u snídaně na katalánský TV pořad La meva mascota i jo (Můj mazlíček a já) o zvířatech. Jednou až dvakrát týdně poslouchám cestou do práce cca 15ti minutový podcast Sabies que…? (Věděl jsi, že…?) o zajímavostech z Katalánska.

Poznejte, co na vás platí

Najděte si svůj způsob, každý jsme jiný. Někoho rád chodí na jazykové kurzy, protože ve víc lidech mu učení přijde zábavnější. Někomu se dobře učí ráno, jinému večer. Někdo je individualista a ostatní lidi ho na hodině ruší. Respektujte svoje zvláštnosti.

Jak to dělám já: Nedám dopustit na individuální hodiny, ve španělštině mě dovedly až k C2. Mluvíte celou dobu, před ničím se neschováte, ničemu neujdete, žádná ulejvačka. Na vyšším stupni (kolem úrovně B) už bych se jinak neučila. José, vím, že to tady čteš, takže tisíckrát díky!

Mluvte!

Druhá chyba, kterou my Češi děláme. Pozůstatek Rakousko-Uherska? Vrozený strach z chyb? Perfekcionismus? Nevím, ale bojíme se mluvit. Bojíme se to říct špatně. Nevíme jistě, a tak radši mlčíme. Co kdyby se nám smáli? Vyhlašte válku svému strachu z chyb a mluvte, mluvte, mluvte. Na hodinách v jazykovce, na ulici, při jazykových výměnách, a pokud nemáte vůbec nikoho, mluvte sami se sebou o tom, co jste ráno dělali a co jste si dali k obědu. Podívejte se přísně na ten telefon, co vám nahání tolik strachu a řekněte si, já to zvládnu! Mluvení je absolutní priorita, ta nejcennější dovednost, kvůli tomu to děláte. Tak… mluvte!

Jak to dělám já: Tohle je moje velká slabina. Když znervózním, mluvení mi děsně nejde. Vlastní nedokonalost mě hrozně rozčiluje. Osvědčilo se mi začít v tu chvíli cíleně mluvit pomaleji a zhluboka dýchat, nervozita poleví. Většinou taky pomůže, když pojmenuju svůj problém, nebojte se říct něco jako „nech mě chvíli přemýšlet“ nebo „zrovna teď si nemůžu vzpomenout“.

Stanovte si měřitelné cíle

Mluvit jako člověk, který se vaší oblíbené zemi narodil, je velký a těžký úkol. Rozkouskujte ho na menší a stravitelnější části. Každý den udělejte něco, co vás k vašemu cíli posune. Každý den si zformulujte jedno malé splnitelné předsevzetí: Naučím se těchhle pět slovíček. Přečtu si jeden článek v novinách. Pustím si na internetu jednu reportáž ze zpráv. O víkendu si pustím film. Atakdále.

Jak to dělám já: Za těch pár let, co jsem intenzivně věnovala španělštině, mám betonové studijní návyky, malé denní kroky dělám bez přemýšení. Kromě toho se přihlašuju na mezinárodní jazykové zkoušky, vyhovují mojí potřebě zřetelných mezníků.

Najděte svoji motivaci

Proč to děláte? Chcete lepší práci, přečíst si Shakespeara v originále nebo se domluvit na dovolené? Ať je vaším cílem co chce, pojmenujte si ho. Mějte ho na zřeteli, až budete mít chuť praštit s knihou do kouta nebo se vám nebude chtít opakovat slovíčka. Hledejte nové a nové věci, které vás motivují. Možná vám zachutnala místní gastronomie a jazyk vám pomůže s jejím objevením. Nebo sledujete Facebookovou stránku o tématu, které vás zajímá. Šup s tím na seznam motivátorů.

Jak to dělám já: Já jsem měla být Španělka, to každý ví. Za prvé kompenzuji to, že jsem se narodila úplně někde jinde. Za druhé to tam prostě miluju, včetně jídla, lidí, krajiny, počasí, kultury. Co chcete víc?

V Zaragoze na slavnostech Fiestas del Pilar. Zaragoza byl poslední španělský výlet jen pár dní před složením DELE C2 ze španělštiny. Když milujete, co děláte, všechno je mnohem snažší!

Učte se od ostatních

Mám jednoho španělského kamaráda. Když se potká s někým, kdo mu zrovna nesedí, vždycky shovívavě říká: „Hay que aprender de todo el mundo.“ (Učit se je potřeba od každého.) A je to tak. Kopírujte finty, studijní návyky, přiučte se nadávky. Chtějte po ostatních, aby vás opravovali. Zeptejte se, co znamená to slovo, co jste právě slyšeli. Vůbec se ptejte na všechno. Pak si to někam napište, jestli jste sklerotici jako já.

Jak to dělám já: Čtu si nápisy v MHD a reklamní tabule, nevychovaně poslouchám cizí rozhovory v restauraci, v autobuse a na ulicích. Když někdo v rozhovoru použije slovo, které neznám, vždycky se zeptám, co znamená. Vypadám jako blbeček? Tak ať. A všechna nová slovíčka, která pochytám na cestách, si zapíšu do poznámek v mobilu.

Zbavte se včas pomocných koleček

Potřebujete k vašemu prvnímu kolu pomocná kolečka? (Čti: Titulky k filmu nebo komiks místo knížky?) OK, ale zbavte se jich včas. Jestli jste někde kolem úrovně B2, titulky by pro vás už měly být sprosté slovo. Musíte je zahodit, nejde to jinak. A ne, ani v originále si je tam nemůžete nechat. První dva, tři… možná čtyři filmy budete fakt trpět a nebudete nic rozumět. Budete mít chuť to v půlce vypnout. Musíte vydržet! Pusťte si zprávy, i když jsou rychlé a nevíte, která bije. Koukejte na obrázky a věřte svým mozkovým hemisférám, jednou to přijde. Jednou to udělá „cvak“ a budete rozumět, jako byste v té řeči vyrostli. Zároveň jsem přesvědčená, že dvojjazyčné knihy (na jedné straně originál, na druhé překlad) jsou zlo a měly by se vymítat stejně jako upíři. Zahoďte ten cajk a kupte si úplně normální, jednoduchou knížku – detektivku s vraždou nebo nějakou romantiku. Čím prostší děj, tím lepší. Smiřte se s tím, že nerozumíte všemu a pamatujte, že z dvojjazyčného vydání Psa baskervillského se ještě nikdo anglicky nenaučil.

Jak to dělám já: Ve španělštině jsem titulky zahazovala ještě před B2. Trvalo to dva a půl filmu, třetí to zlomil. Určitě pomohlo, že jedna z hlavních postav byla cizinka, takže její španělštině bylo líp rozumět. Zprávy v TV zabraly znatelně déle, určitě ještě o hezkých pár měsíců víc, než filmy. Ty jsem si pouštěla na pozadí k různým činnostem (bez snahy nějak extra rozumět). „WTF, já všechno rozumím“ moment přišel, když jsem si jednou u zpráv trhala obočí 🙂

Akceptujte svoji nedokonalost

Můžete být dobří jak chcete, ale nikdy nebudete perfektní, nikdo není. Smiřte se s tím, že ani jako C2 nebudete znát úplně všechna slova. Udělat gramatickou chybu není hrdelní zločin. Akceptujte, že většina místních lidí stejně pozná, že jste se narodili jinde. Nežeňte se za dokonalým přízvukem, je to ztráta energie. Soustřeďte se na to, aby vám bylo dobře rozumět a nezapomeňte, že kulturní zvyklosti rozhodují daleko víc, než perfektně posazený akcent. Chovejte se jako místní, napodobte jejich styl vyjadřování a způsoby. Vaše španělština může být sebelepší, ale pokud si budete od lidí stoupat dva metry daleko jako Finové, nezapadnete nikdy.

Jak to dělám já: Bolestně. Trvalo mi dva roky smířit se s tím, že většina Španělů pozná, že nejsem Španělka. Ať dělám co dělám, moje samohlásky jsou většinou o trochu delší, než by měly být. Když mám blbý den nebo jsem unavená, dělám gramatické chyby a nemůžu si vzpomenout na slova, to je holt život.

Nemusíte všemu rozumět

Buďte trpěliví. Třetí chyba, kterou my Češi pravidelně děláme: Chceme mít ve všem systém, všemu rozumět. Rozčiluje nás, že neznáme nějaké pravidlo. Nebuďte na sebe tak přísní, učení by vás mělo i bavit. Zkuste se smířit s tím, že celý proces pár let zabere. 

Jak to dělám já: Už to beru celkem v klidu. Momentálně znám od spousty katalánských sloves třeba jen dvě nejčastěji používané osoby (první a třetí jednotného čísla), některé složité časy například jen pro nejdůležitější slovesa (mít, být) a podobně. Každé puzzle se jednou složí.

Cílový jazyk používejte

Čtvrtá chyba! Dosáhneme nějaké úrovně, pak jazyk odložíme a za pár let abychom začínali znovu. Svojí jazykovou úroveň musíte udržovat, nestojí to tolik námahy. Hledejte nové přátele, čtěte, koukejte na televizi. Znalost jazyka vám otevřela dveře do nové kultury, využijte toho. Jestliže ho nebudete používat, zajde jako nezalévaná kytka. Dobrý způsob je i vést si deník nebo vzpomínkové zápisky.

Jak to dělám já: Většinou jeden film týdně, snažím se při čtení střídat české a španělské knížky. Každý den mrknu do novin a projedu titulky, sem tam rozkliknu článek, který mě zaujal. Každý týden na YouTube nebo v podcastu poslouchám svoje oblíbené komediální pořady (1 – 2 hodiný týdně). Pořád mám hodiny španělštiny, většinou každý týden, obvykle je trávíme prostě tlacháním o normálních věcech.

Eh, jestli vám to přijde pořád jako hodně času, vězte, že v době plného nasazení to bylo mnohem víc. Já vám říkala, že žádný speciální talent nevlastním!

Část svých volnočasových aktivit přesuňte do cílového jazyka

Cestujte

To nejlepší nakonec, třešnička na dortu, květ na kaktusu, chladivý koktejl v rozpáleném dni, ta největší odměna za vaše úsilí – cestování! Sebelepší učebnice nenapodobí efekt, který vznikne, když se nové slovo ve vaší mysli spojí s nějakým emocionálním prožitkem. Co se naučíte na cestách, to nezapomenete. Když jsem byla poprvé v Madridu, odřela jsem si v sandálech patu. Slovo pro „náplast“ nebylo v online slovníku a tak jsem se ho naučila od od prodavače v lékárně blízko Plaza de San Miguel, nikdy ho nezapomenu. Kdo někdy bojoval s názvy zeleniny, ovoce nebo druhů masa v cizím jazyce, ruku nahoru! Tenhle problém se řeší návštěvou restaurace nebo trhu a konzumací příslušné potraviny přímo na místě. A jestli si teď říkáte, taky bych jel/-a, ale… tak najděte to vaše „ale“ a odstraňte ho. Je víc možností než jen zájezd do hotelu, existují stáže, dobrovolnické pobyty, výměna bytů na pobyt á la Airbnb. Místo letadel jsou tu vlaky, v práci nejste nepostradatelní a vaše děti vás nepotřebují celou dobu za zadkem. Nerezignujte na svoje sny a plňte si je, nikdy není pozdě, i kdyby vám bylo třeba devadesát.

Jak to dělám já: Cestuju 🙂

Mořské útesy v severním Španělsku

Jak nás vidí Španěl

Para la versión española de la entrevista pincha aquí.

Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.

José, šťastný v Čechách

Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.

Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.

Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.

A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.

Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.

Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂

Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.

Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.

Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.

Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.

Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.

Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.

Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.

My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.

Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.

Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.

Díky. Není zač.

Já, šťastná ve Španělsku

Cómo nos ve un español

Českou verzi rozhovoru najdete zde.

¿Quién es José? Un pianista que vino a Praga a hacer una beca y se quedó veinte años. Nació en Valladolid, en la ciudad donde la gente habla el español más puro y más bonito, lo cual lo predeterminó a convertirse en profesor de español aquí en Chequia. Tengo la suerte de que hace varios años que vela no sólo por mi castellano, sino también por mis conocimientos culturales e históricos. A parte de eso tenemos una cosa en común: los dos queremos un país donde no nacimos.

José, feliz en Chequia

¿Cuánto tiempo llevas en Chequia? Llevo desde el año 1999, o sea, veinte años.

Así que viniste con… ¿veinticuatro? No, ventiseis.

Cuando viniste, ¿qué fue lo que te sorprendió? ¿Tuviste un choque cultural o algo por el estilo? Sí, seguro. Lo que pasa es que ahora mismo ya hace tantos años que no recuerdo muy bien. En primer lugar, recuerdo que todo funcionaba de manera muy distinta. Todavía en el 1999 no había cambiado tanto la República Checa y había muchos resquicios de la época del socialismo. Por ejemplo, me llamaba mucho la atención que el servicio de la hostelería era fatal,  era malísimo. Los camareros antipáticos, no te atendían, o te atendían mal.

¿Y la gente en sí? Digo la gente en la calle, o tus amigos. La verdad es que luego con la gente con la que me relacionaba mi primera experiencia fue buena. Vine para estudiar piano y mi profesor era checo. Recuerdo que cuando me presenté a él, hablé en inglés, y me dijo que no hablaba inglés, que sólo hablaba italiano. Pues hablábamos italiano, porque yo sabía algo, y era una persona encantadora. Tenía mucha relación con Italia porque daba cursos ahí. Luego, enseguida empecé a conocer gente, sobre todo jóvenes, estudiantes, y hacíamos intercambio: yo les enseñaba español y ellos me enseñaban checo. En general, la gente era amable y normal. Pero lo que se refería a los servicios, o si querías comprar algo, cualquier cosa, la genta era un poco… no sé.

Después de tantos años, ¿sabemos sorprenderte? Sí, sí, seguro. Me sigue sorprendiendo la televisión checa, que todavía seguís con las películas de „S tebou mě baví svět“ (“Contigo me gusta el mundo”) y todo eso.

Pero a ti te gustan también, ¿no? Sí, yo las he visto una vez y vale, ¿pero todos los años como una tradición? No sé qué pasó en el año 75, no sé qué pasó en la celebración del año nuevo de ese año, que siempre lo da la televisión checa en Nochevieja después de las campanadas, siempre pone el especial del año 75.

Yo ni lo sé. Pues sí, siempre, siempre está ahí.

¿Cuáles son las diferencias importantes entre los checos y los españoles? Sois tremendamente prácticos, hasta límites insospechados. Sois el polo opuesto a los españoles en muchas cosas, pero la que más me llama la atención – y creo que ya te lo comenté – un español si sabe decir cuatro palabras en checo ya dice que habla checo. Un checo es capaz de tener un nivel C1, C2 de español y te dice que no sabe hablar español. Si le preguntas a un checo, ¿sabes esto?, nunca te dice que sí. Nunca. Te va a decir: un poco. O algo así. Mientras que nosotros los españoles es que a un poquito que sepamos, que sí, sí.

¿Se te ocurren otras diferencias? Sí, las relaciones, por ejemplo. Las relaciones personales son un poco diferentes. Es decir, nosotros los españoles tendemos un poco más a criticar y a meterse en la vida de los demás. Los checos no. Para nada. No criticáis, o por lo menos no tanto como los españoles, y sois mucho más liberales en ese sentido. Si alguien hace algo, pues bien, que lo haga, no importa.

¿Qué crees que podríamos adoptar de la mentalidad española? Esto también es una diferencia. Los españoles somos quizá algo más… cosmopolitas. Es decir, deberíais ser un poco de mente más abierta en algunas cosas. Un checo por ejemplo no puede entender que a alguien no le guste ir a esquiar (se ríe) en la semana blanca, o que no le guste el esquí y estar en una de estas “chata” (cabaña) o “ubytovna” (posada), con olor a humedad y a moqueta durante una semana, todo sudado después de esquiar, no lo puede entender que no sea normal en otros países. O que no le guste ir a una cabaña en medio de la nada donde tienes que hacer tus necesidades en un hoyo, y van a decir que es fantástico porque estás con la naturaleza.

¿Hay algo muy propio de los checos que adoptaste? Sí, yo me he convertido en un checo, no me gusta meterme en la vida de los demás o criticar y me he vuelto en ese sentido como los checos, en alguien más práctico a la hora de reaccionar, o a la hora de solucionar cosas.

¿Un poco pasota? No pasota, sino por ejemplo los españoles, aunque sepas que no se puede hacer nada por lo menos tienes que demostrar o lamentarte que no se puede hacer nada. Mientras que los checos lo aceptáis porque es absurdo lamentarse de algo que no se puede solucionar. Pero también, una cosa que no me gusta en los checos: sois muy resignados. Nosotros quizá somos más luchadores y no nos resignamos fácilmente.

¿Cómo somos como estudiantes de español? Igual que como estudiantes de cualquier otro idioma. Es decir, sois un poco germánicos, muy cuadrados, queréis enseguida descubrir un método, un sistema, tenerlo todo organizado, entenderlo todo, y no hablar hasta que no tenéis la seguridad de que lo vais a hacer correctamente.

¿Tu comida top en Chequia? Me gusta mucho “vepřové koleno” (codillo), me encanta la manera de la que se hace “kachna” (pato) y “svíčková” también me gusta. Lo que más me gusta creo que es el pato con “knedlíky” y col.

Los checos solemos visitar sólo dos sitios en España: las playas – o Barcelona. ¿Cuáles son tus recomendaciones respecto a los sitios? ¿Qué es lo que deberíamos conocer? Primero, lo entiendo, os vais a los sitios turísticos. Igual que si vais a Grecia, no vais a Grecia. Vais al sol, a las playas. Pero, estaría muy bien conocer más sitios, porque la visión que tenéis de España es muy limitada. Entonces, yo recomiendo Madrid y alrededores. Y cuando digo alrededores, es Toledo tirando para abajo y Castilla, Ávila y Segovia tirando para arriba. Y recomiendo sobre todo el norte de España que es la gran desconocida para todos los checos. Porque es algo muy diferente a lo que podéis pensar. Hay playas, el clima no es igual que en el sur, el agua es mucho más fría, pero todos los checos que habéis visitado aquello, os encanta. Porque los checos tenéis algo con la montaña que no sé que es, os encanta la montaña, y el norte tiene montaña, mar, vegetación y muy buena gastronomía. Eso sí, tenéis que ser un poco más abiertos en la gastronomía. Sobre todo, marisco, no estáis acostumbrados y al principio os puede parecer un poco desagradable.

Si tienes que recomendar una comida, ¿cuál es? Pues te va a sorprender, pero una de las mejores comidas para mí, que siempre la disfruto y que la recuerdo es el raxo de Galicia. Raxo es carne de vaca a la plancha, carne gallega, con patatas fritas. Buenísima. Y un vino de Ribeiro, típico gallego.

¿Eres feliz? ¿Quieres quedarte? Hombre, pues si no fuese feliz, tendría que ir al psiquiatra, después de veinte años, ¿no? Sí, soy feliz. No quiero irme, estoy contento. Digamos que para mí la República Checa ya es como mi mujer. Quiero decir, quieres a tu pareja, aunque haya días que quieras matarla. Quiero la República Checa con todas sus virtudes y todos sus defectos.

Gracias. De nada.

Yo, feliz en España

Španělština

Proč je ta holka tak posedlá?

Červen 1995, španělská Valencie

Ospalé valencijské hnízdo Peñíscola ležící na pobřeží Costa del Azahar má za pláží jen jednu hlavní ulici, Avinguda de Papa Luna. Školní výlety nejsou ve středu zájmu ubytovacích kapacit, a tak bydlíme v poslední řadě domů obrácených směrem do vnitrozemí. Ze své postele dohlédnu otevřenými balkonovými dveřmi na ranní nebe a pustý španělský úhor – suchá tráva, na obzoru kopce, sem tam koza. Všude je ticho, když dole pod okny klapnou dveře a mimo můj zorný úhel vychází ven na první ranní cigárko dvojice zaměstnanců hotelu. Za pár vteřin poprvé uslyším to, co už pro mě navždycky bude ten nejsladší zvuk na světě – mluvenou evropskou španělštinu. 

Bylo to v době, kdy byly v módě odbarvené dlouhonohé blondýny z Pobřežní hlídky a docela dobře se pamatuji, že podstatnou část onoho zájezdu jsem se rozmrzele ptala sama sebe, proč jsem se zrovna já narodila tak malá a beznadějně tmavovlasá. Než mi došla správná odpověď, musela jsem si dvacet let počkat, ale už tehdy zněla To abys jednou dokonale zapadla sem.

Ten den ráno kombinace vyprahlé krajiny, ranního horka a neznámé melodické řeči způsobila, že něco zacvaklo na své místo jako poslední dílek do puzzle. Obstojné základy španělštiny jsem pobrala během tří prvních ročníků na VŠ a i když se pak život zrychlil a díky typickému sledu událostí promoce – první práce – druhá práce – třetí práce – svatba – dítě jsem na 15 (!) let přestala mít čas, nakonec jsem se ke španělštině vrátila. Postupně začalo být jasné, že tady jde o něco víc než jen o program na jeden večer v týdnu. Diagnóza zněla jasně: omylem narozena o 2 000 kilometrů dál na východ.

Cuenca, Castilla La Mancha


Španělština nebo kastilština?

Název español, španělština, pochází z výrazu „hispaniolus“, který ve středověké latině znamenal „z Hispánie“. Jako synonymum tohoto slova se ve Španělsku používá výraz castellano, kastilština, protože tak se označoval dialekt lidové latiny, který se stal základem dnešní moderní španělštiny.

Ve Španělsku dnes existují celkem čtyři úřední jazyky – španělština, baskičtina (euskera), galicijština a katalánština. Obyvatelé území, kde se mluví pouze španělsky, označují jazyk jako španělštinu. V regionech, kde se mluví také ostatními jazyky, se používá téměř výhradně výraz kastilština.

Vznik a vývoj španělštiny

Španělština je románský jazyk, což znamená, že se – stejně jako ostatní románské jazyky – vyvinula mezi 8. – 9. stoletím našeho letopočtu z lidové latiny, kterou se mluvilo na území Římské říše. Pokud se nespokojíme s tímto jednoduchým konstatováním, můžeme ve vývoji španělštiny rozlišit následujících šest etap:

1. Pre-románské období

Až do 3. století př. n. l. se na území Pyrenejského poloostrova španělsky nemluvilo. Oblast osidlovaly různé národy, zejména Keltové, Iberové, Baskové (ano, ti, co jsou tam pořád!), a také Féničané, Kartaginci nebo Řekové. Z té doby si španělština uchovává slova jako perro (pes), barro (bláto) nebo arroyo (potok) a některé místní názvy – třeba Segovia. Z keltštiny také pochází mezi studenty španělštiny nechvalně známý gramatický jev – rozdíl mezi slovesy ser a estar, která obě znamenají „být“, ale je potřeba rozlišit které použí podle toho, zda se jedná o trvalý rys nebo přechodný stav 🙂

2. Romanizace

V roce 218 př. n. l. Římané dobývají Hispánii a prostřednictvím vojáků a obchodníků přiváží lidovou latinu. Romanizace poloostrova trvala přes dvě století a položila základ dnešní podobě španělštiny, která cca ze 70 % čerpá právě z latiny. Baskové s rezistencí a houževnatostí sobě vlastní romanizaci odolali, parafrázováno s Járou Cimrmanem – byli jsme před Římany, budeme i po nich. Baskičtina přetrvala až do dnešních dnů.

3. Období invazí

V pátém století končí Římská dominance a následující období je charakterizováno cizími vpády, ze severu přicházejí Germáni, Vandalové a Vizigóti, jejichž vliv zanechal ve španělštině zejména válečnou slovní zásobu, například guerra (válka), ganar (vyhrát), tregua (příměří), espía (špion). Z jihu jsou to pak Arabové, kteří se na poloostrově usidlují na dlouhých 700 let a nechávají po sobě dědictví v podobě více než 4000 španělských slov arabského původu, typicky těch, která začínají na „-a“ a „-al“, třeba almohada (polštář), albañil (zedník), aceite (olej), alcalde (starosta). V tomto období vznikají oddělené latinské dialekty: mozárabe (zaniklý jazyk, kterým mluvili Arabové), castellano (pozdější španělština), catalán (katalánština), astur-leonés a navarro-aragonés (ze kterých se samostatné jazyky nevyvinuly).

4. Období po křesťanské reconquistě

Toto období se vyznačuje expanzí kastilštiny na celý poloostrov. Významnou zásluhu na tom má Alfonso X. řečený Moudrý – mimochodem bratranec našeho Přemysla Otakara II. (jejich matky byly sestry) – který kastilštinu vyhlásil oficiálním jazykem království Castilla y León a zřídil Toledskou školu překladatelů, která měla za úkol přeložit všechna důležitá právní, historická a věděcká díla z latiny do kastilštiny.

5. Renesance

Ve 14. a 15. století nastává opravdový rozkvět španělštiny. V roce 1492 byla publikována první Gramatika kastilštiny, rozvíjí se zámořské objevy a španělština expanduje za oceán. Zároveň se obohacuje o slova, která pochází z původních jihoamerických jazyků: náhuatl, mayo, kečua, taíno… Takhle se ve španělštině octla slova jako tomate (rajče), papa (brambora), chicle (žvýkačka) nebo tiza (křída).

6. Období moderního státu

Španělština se stává unifikovaným jazykem celého Španělska. Současně se objevují hnutí za obnovu a zachování ostatních jazyků existujících na území státu, snaha, která byla obzvláště potírána za frankistického režimu. Po jeho pádu a přijetí nové ústavy v roce 1978 spolu ve Španělsku koexistují vedle španělštiny také katalánština (cca 10 mil. mluvčích v Katalánsku, Valencii a na Baleárských ostrovech), Galicijština (cca 3 mil. mluvčích v Galicii) a Baskičtina (přibližně 650 000 mluvčích v autonomních oblastech Baskicko a Navarra).

Salamanca v autonomním společenství Castilla y León. Region je kolébkou dnešní španělštiny

Španělština jako cizí jazyk

Španělština má dnes celosvětově cca 500 milionů rodilých mluvčích, což ji řadí na druhé místo na žebříčku nejrozšířenějších jazyků. Pokud jste se nenarodili jako jeden z nich, je tady pro vás dobrá zpráva: jazyk je to sympatický a jednoduchý. Psaná podoba jazyka se nijak významně neliší od podoby mluvené, což španělštinu zvýhodňuje před jinými románskými jazyky (francouzština, katalánština). Při troše soustředěného úsilí se už za půl roku domluvíte, ve Španělsku se navíc vždycky dočkáte podpory a vřelého přijetí. Snad právě proto se tento jazyk těší i v ČR velké oblibě a připisujeme si celkem 35 000 studentů španělštiny.

Jak to přesně udělat, aby pro vás učení bylo radostí a jaké chyby my Češi typicky děláme když se snažíme naučit cizí jazyk? O tom v některém z příštích článků 🙂

Jak se naučit lépe španělsky: četba

Ačkoliv je příspěvek věnován čtení ve španělštině, níže zmíněné rady se samozřejmě dají zobecnit na jakýkoliv cizí jazyk. Navíc uvedené knihy stojí za přečtení i v českém překladu, pokud se k němu dostanete.

Jak tedy začít číst?

Upřímně řečeno, čtení v cizím jazyce je opruz. Není jednoduché začít, není jednoduché vydržet, a trvá strašně dlouho, než si to člověk začne užívat. Je lépe zapomenout na všechny “dvojjazyčné” knihy, které mají na jedné straně text v češtině a na druhé v cizím jazyce. Příliš připomínají učebnice, obvykle se pro ně vybírají autoři klasičtí (a tedy píšící složitým jazykem) a člověk má tendenci každé slovo porovnávat s překladem. Ne, ne, ne a ještě jednou ne. Poněkud lepší volba je zjednodušená četba, ostatně na nejnižších úrovních to ani jinak nejde. Pro první oťukání s četbou na úrovni A1 – B1 vůbec není špatná Pepča taxikářka, Španělka z Barcelony, která se při výkonu svého zaměstnání obvykle přimotá do nějaké detektivní záhady. Pepina nabízí jednoduchý (ale ne umělý!) text, který dýchá současnou španělštinou, slovníček s vysvětlením neobvyklých nebo slangových výrazů a také CD s nahrávkou textu. Jednotlivé knížky jsou k dostání v knihovnách nebo samozřejmě v e-shopech. Vydává nakladatelství Difusión.

Jakmile překonáte detektivní nesnáze s Pepinou a bezpečně zakotvíte v úrovni B1, je načase zahodit publikace zjednodušené četby a podívat se po nějakých opravdových knihách. Moje rada zní: začněte komiksem. Stejně, jako se generace českých dětí naučily spolehlivě číst s Barbánkem a Čtyřlístkem, tak i vás komiks provede otravným obdobím, kdy si chcete užít četbu, ale na něco složitějšího zatím nemáte slovní zásobu. Sázkou na jistotu je v takovém případě pikantní Milo Manara, italský kreslíř, který stvořil spoustu úžasných eroticky laděných komiksů 18+ , mezi nimiž (alespoň pro mne) spolehlivě vede série Borgia, jejíž scénář pro něj vytvořil Alejandro Jodorowsky. Historie krvelačného rodu Borgiů, plná násilí, sexu, nadsázky a černého humoru nemá chybu. Spolu s jeho dalšími díly ji najdete zde:

http://es.zizki.com/milo-manara

Stránka nabízí i komiksy jiných autorů, vlevo nahoře navíc můžete přepnout jazyk a tak se dostat ke komiksům i v angličtině, němčině, francouzštině a holandštině.

Přečetli jste všechny komiksy a máte chuť na něco složitějšího? Výborně! Pak můžete pokročit směrem k povídkám, nebo eventuálně tenkým a jednoduchým knihám. Držte se zlaté zásady: Ve slovníku hledat jen ta neznámá slova, která se opakují vícekrát, nebo ta, bez nichž není jasné, co se v knize děje. Opravdu nemusíte rozumět úplně všemu, abyste si příběh užili. Pokud se vám zdá, že se v ději ztrácíte, zkuste si stránku přečíst ještě jednou. Zní to banálně, ale opakované přečtení leckdy udělá zázraky.

Za sebe nabízím následující tipy:

Cómo ser mujer y no morir en el intento(autorka: Carmen Rico-Godoy, úroveň B2-C1, česky: Jak být ženou a nezbláznit se). Typicky holčičí knížka o novinářce Carmen, která s humorem balancuje mezi svým (trochu sobeckým) manželem, několika dětmi a snahou o kariéru. O takových knihách se ve španělštině říká, že jsou “tinto de verano” (ano, jako ten střik z červeného vína, který se tam v létě pije). Něco, co si s sebou vezmete v létě na deku k vodě a nezničí vás to ani složitou zápletkou, ani komplikovanou slovní zásobou. Celkem 160 snadno stravitelných stránek.

Relatos españoles contemporáneos (kolektiv autorů, úroveň B2-C1). Útlá knížka pěti povídek, navíc určená studentům španělštiny, takže se slovníčkem a CD. Začínajícího čtenáře rozhodně neurazí, a na Amazonu ji zakoupíte za tři dolary.

Modelos de mujer (autorka: Almudena Grandes, úroveň C1, česky nevyšlo). Velmi čtivá kniha sedmi povídek o ženách, které v životě čelí různým prapodivným okolnostem. Povídky mají překvapivé závěry a dělí knihu na menší části, takže ani jejích 256 stran vás nevysílí. Jedna z povídek, El vocabulario de los balcones byla v roce 2000 zfilmována pod názvem Aunque tú no lo sepas, což také není špatný film a vcelku stojí za vidění.

Estaciones de paso (autorka: Almudena Grandes, úroveň C1-C2, česky nevyšlo). Opět povídky, opět současné, tentokrát o dospívajících, kteří se díky nějaké neobvyklé události ve svém životě rázem ocitají ve světě dospělých. Celkem 288 stran a poněkud složitější jazyk než v předchozím případě.

Doce cuentos peregrinos (autor: Gabriel García Márquez, úroveň C1-C2, česky: Dvanáct povídek o poutnících). Kolumbijský spisovatel kromě svých světoznámých děl jako Sto roků samoty a Láska za časů cholery (která jsou na čtení v originále poněkud složitá) psal i moc dobré povídky. Tato knížka obsahuje dvanáct povídek o lidech, kteří jsou nějakým způsobem na cestě. Čeká vás 232 stran a srozumitelná španělština s pár latinskoamerickými modalitami (které se však vesměs vyskytují ve slovníku a nezmatou vás). Typická kniha pro upršené nebo zasněžené odpoledne, kdy se schoulíte do křesla s konvicí čaje nebo kávy. Z povídky El rastro de tu sangre en la nieve (Stopa tvé krve ve sněhu) vás bude mrazit ještě dlouho.

Nemáte dost? Španělskou literaturu najdete v knihovně institutu Cervantes v Praze. Pokud si chcete nějaké dílko pořídit nastálo, zkuste španělské knihkupectví v Praze Deliberia (disponuje e-shopem) nebo jednoduše Amazon.

U zkoušky DELE C2

Poté, co se osobně nebo mailem přihlásíte v Instituto Cervantes a zaplatíte poplatek za DELE příslušného stupně, přijde vám do mailu potvrzení o zápisu ke zkoušce. Přibližně 14 dní před vlastním termínem na stejný e-mailový kontakt dorazí instrukce. Jejich přijetí musíte potvrdit (jednoduše odpovíte na zaslaný e-mail). Zkoušky bývají vyhlašované na sobotu, ale jejich ústní část se může konat už o den dřív. Vytiskněte si potvrzení o zápisu, tzv. resguardo de inscripción, sbalte instrukce, průkaz totožnosti a můžete vyrazit.

Čekání na ústní část zkoušky v Instituto Cervantes

DELE C2 se skládá ze tří částí:

  • Prueba 1: Uso de la lengua, comprensión de lectura y auditiva. Musíte získat minimálně 20 bodů z 33,33
  • Prueba 2: Destrezas integradas: comprensión auditiva y de lectura y expresión e interacción escritas. Musíte získat minimálně 20 bodů z 33,33
  • Prueba 3: Destrezas integradas: comprensión de lectura y expresión e interacción orales. Musíte získat minimálně 20 bodů z 33,34.

Celkový výsledek je buď APTO (to v případě, že se vám z každé části podařilo získat alespoň minimální předepsaný počet bodů) nebo NO APTO (v případě, že neuspějete).

No a jak konkrétně vypadaly jednotlivé části zkoušky v mém případě?

Uso de la lengua, comprensión de lectura y auditiva

Na DELE C2 mnoho lidí nepotkáte. My jsme byli čtyři, ale nebylo příliš času povídat si mezi sebou. Zkouška má poměrně rychlý spád, v 8.30 ráno se dostavíte na místo a v 9.00 se začíná. Na první část vám rozdají sešity, které obsahují zadání pro úkoly na čtení i poslech zároveň, což je výhoda: u posledního úkolu na poslech nedostanete předem žádný čas na to, abyste si přečetli otázky. Je to tak schválně, cílem je přidat další obtížnost. Proto pokud vám zbyde na konci „čtení“ trochu času navíc, využijte jej právě pro pročtení otázek u poslechu. Na první část máte celkem 105 minut, čekají vás tři úkoly na čtení a tři úkoly na poslech. Z toho čas na poslech je fixní (posledních 45 minut), což je dáno časem nahrávek, proto musíte úkoly na čtení zvládnout v prvních 60 minutách. V našem případě na nás čekal nejprve článek o kvantových počítačích (doplňování chybějících slov ze tří možností), posléze zkrácený článek z El País, kde Gabriel García Márquez popisuje svoje vzpomínky na Julia Cortázara (doplňování chybějících odstavců do textu – uvedený článek se mi podařilo v archivu El País najít a naleznete ho zde) a nakonec texty o karibských melodiích a tancích (přiřazování textů k anotacím).

Z poslechových úkolů to byla konference o diplomacii (vybírání tvrzení, která nejlépe vystihují obsah příspěvku), dialogy o revitalizaci městského centra v Santo Domingo a o mořské biologii (určení, která tvrzení říká muž, která žena, a která nikdo z nich) a rozhovor o synestesii (výběr možnosti, která nejlépe vystihuje řečené ze tří nabízených). Tady je dobré se připravit na to, že a) nahrávky se pouští na počítači s obyčejnými reproduktory, který může být klidně tři čtyři metry od vás, b) některé z nahrávek jsou záměrně rušené (v našem případě to byla cinkavá pouťová hudba v příspěvku o mořské biologii a výhružný šum u záznamu z konference 🙂 a konečně, c) obsažené přízvuky jsou jak evropské, tak latinskoamerické. Přesto mi tahle část nepřišla nijak extrémně těžká (můj výsledek byl 30,77 bodu z 33,33).

Následuje půlhodinová pauza, ale za 25 minut už musíte sedět zpět na svém místě. Vězte, že si sotva stihnete vypít kafe a začne se oddělovat zrno od plev.

Destrezas integradas: comprensión auditiva y de lectura y expresión e interacción escritas

Subjektivně nejnáročnější část zkoušky, hlavně proto, že je dost problematické se na ní připravit. Může se po vás požadovat prakticky jakýkoliv formální text, od článků, zápisů ze schůzí, tiskových zpráv až po dopis do novin, reklamaci nebo stížnost. Podstatou prvního úkolu je poslechnout si nahrávku, přečíst si další 2 – 3 podkladové texty a na základě získaných informací sepsat text (nejčastěji článek) na zadané téma. Je extrémně důležité použít všechny poskytnuté zdroje a v článku je označit (např. „ze studie publikované institutem XY vyplývá“, „podle informací z rozhovoru s ředitelem univerzity v XY…“). V našem případě byl požadovaným textem článek o udržitelném turismu ve Španělsku. Druhým úkolem je oprava a zkrácení textu, v němž se nachází pravopisné, gramatické nebo stylistické chyby. Tenhle úkol je pěkně těžký a zrádný, navíc byla požadovaným výstupem tisková zpráva o konání literární soutěže. Byla to první (pevně doufám také poslední) tisková zpráva, kterou jsem v životě psala, a obávám se, že se to na výsledku odrazilo 🙂 Třetím úkolem v pořadí pak je sepsání zprávy nebo článku, který se opírá o poskytnutá data (statistiky, grafy, tabulky). Měli jsme sepsat článek o mimoškolních aktivitách žáků. Na tomhle úkolu se dá ušetřit docela dost času, pokud se postaráte, abyste znali příslušné výrazy („při meziročním srovnání“, „z hlediska pohlaví“, „z předložených dat vyplývá“ a podobné perly) a pak je jen obohatíte předloženými daty.

Na sepsání všech textů máte celkem 2,5 hodiny a jak si čas rozvrhnete je na vás, začíná se ale vždycky puštěním nahrávky k úkolu č. 1. Texty musíte napsat ručně, pouze na dodané papíry, striktně v požadovaném rozsahu (ani kratší, ani delší) a musí být samozřejmě čitelné. Texty by měly být logicky strukturované a mělo by z nich být poznat, které myšlenky jsou hlavní a které vedlejší. Neztrácejte ale příliš mnoho času sepisováním osnovy (vyčleňte si jen 5 minut na rychlé rozmyšlení, o čem budete psát) a rozhodně se nesnažte text napsat nanečisto a poté přepsat – v daném časovém limitu nemáte šanci. Po dvou hodinách jsem byla téměř na pokraji sil a ještě mi zbýval napsat skoro celý jeden úkol, tou dobou už jsem celé DELE proklínala až do horoucích pekel. Vydržela jsem, ale z téhle části jsem prolezla jen taktak, obdržela jsem 20 bodů z možných 33,33.

Destrezas integradas: comprensión de lectura y expresión e interacción orales

V ústní části jsem měla to štěstí, že se skutečně konala o den dříve. Musela jsem si sice na pátek vzít dovolenou, ale zato jsem byla čerstvá a odpočatá. Nechci si ani představovat, jak by se mi do ní chtělo po více než čtyřhodinovém martyriu písemného bloku. V pozvánce ke zkoušce máte uvedené dva časy: čas začátku zkoušky a čas příjezdu do zkouškového centra. Pozor, tím druhým uvedeným časem se míní, že začíná vaše příprava, tj. musíte tam skutečně být. Na přípravu máte 30 minut, z nabízených témat si naslepo dvě vytáhnete a z nich si pak vyberete jedno, které je vám bližší. V poskytnutých materiálech jsou 2 – 3 zdroje (články, statistiky, grafy) k uvedené problematice. Vy z nich máte připravit cca osmiminutovou prezentaci, která pokrývá všechny body požadované v zadání. Pokud vám zbyde čas (nezbyde), můžete se i zamyslet nad tím, jaké doplňkové otázky k tématu vám může zkoušející položit. Jak pro prezentaci, tak pro následnou diskusi byste měli volit formální slovník. V mém případě byly dvěma nazdařbůh vytaženými tématy „El consumo colaborativo“ a „El ocio y sus aspectos sociales“. Na ekologii moc nejsem, tak jsem si vybrala volný čas. Do připravené prezentace vám nikdo nebude zasahovat, měli byste mluvit celou dobu sami. Snažte se řadit jednotlivé body logicky za sebou a aspoň trochu originálně myšlenky spojovat k tomu určenými výrazy („nejprve“, „za další“, „na druhé straně“ apod). Vyhněte se používání (a zejména opakování) ultra jednoduchých spojek, váš jazyk by měl působit inteligentně. Vaším úkolem je pouze prezentovat myšlenky z jednotlivých zdrojů (opět využijte všechny a zmiňte je), vlastní názory nebo zkušenosti do prezentace nepatří. Můžete se dívat do svých poznámek, ale nesmíte z nich přímo číst. Nejlepší je načrtnout si strukturu prezentace a případně ke každému bodu poznamenat klíčová slova. Nesnažte se přípravu přehánět, ve spoustě připraveného textu nemáte šanci se zorientovat.

Poté, co skončíte s prezentací, vám zkoušející položí několik otázek k tématu, doplňující otázky se už často týkají vašich osobních názorů a zkušeností. I tak ale udržujte formální slovník. Nemusíte odpovídat nijak složitě, ale je dobré držet se tématu, případně se znovu opřít o fakta z článků.

Třetím a posledním úkolem je okomentování několika novinových titulků. Na tuto část se nemůžete připravit, protože titulky vám předloží zkoušející až na místě. Máte jen cca minutu na to, abyste si je prohlédli a získali na ně názor. Pak následuje neformální konverzace, zeptají se vás, zda s některým titulkem zvlášť souhlasíte nebo nesouhlasíte, případně zda vás některý z nich zvlášť zaujal a proč. Nejsem schopná si vybavit, co bylo tématem (Stravovací návyky? Škodlivost mobilů? No, prostě tak něco.) Jak u druhého, tak u třetího úkolu očekávejte polemiku, měli byste ukázat, že jste schopni odporovat a hájit svůj názor.

Z ústní části zkoušky jsem měla zdaleka nejlepší pocit. Přítomni jsou dva zkoušející, jeden se s vámi baví, zatímco druhý jen poslouchá a hodnotí, do diskuse se vůbec nezapojuje. Váš parťák do hovoru se vás na začátku zeptá, zda chcete, aby vám tykal nebo vykal, představí se a položí vám několik neformálních otázek, které mají za cíl zbavit vás nervozity před vlastním výkonem, obvykle jde o banality typu proč se učíte španělsky a jak dlouho. Za mne vysloveně příjemný pokec a i když jsem se při přípravě na prezentování zapotila, výsledkem bylo 33,34 bodů z 33,34 možných. Krása!

Výsledky

Výsledky čekejte za 2 – 3 měsíce po termínu zkoušky. Ústní část se sice hodnotí na místě, ale výsledky dostanete všechny najednou. Písemné části se naskenují a odešlou do Španělska k opravě. Výsledky jsou pak zveřejněny pro všechny kandidáty zároveň. Instituto Cervantes vám mailem zašle výsledky a na serveru examenes.cervantes.es se publikuje souhrnný článek o dosažených výsledcích. Z něj se například dozvíte, jaká byla míra úspěšnosti kandidátů na vašem zkouškovém termínu, v našem případě na úrovni C2 uspělo 56 % všech uchazečů.

Budova Instituto Cervantes v Madridu, calle Alcalá

Příprava na DELE C2

Je obdivuhodné, jak málo zdrojů je k dispozici on-line, když přijde na informace o mezinárodních zkouškách ze španělštiny DELE na úrovni C2. Probrouzdala jsem celý Internet mnohokrát sem a tam a informací je poskrovnu, zejména těch souhrnných: jak se připravit, co od zkoušek čekat, jak poznat, že už „na to máte“ a kolik času vám příprava na C2 může zabrat. Tento post na některé z těchto otázek odpovídá. 🙂

Co se od vás očekává na úrovni C2

Společný Evropský Referenční Rámec (SERR) popisuje požadovanou úroveň poměrně složitě. Volně parafrázováno, kandidát na úroveň C2 by měl rozumět prakticky všemu, co čte nebo slyší, bez ohledu na rozsah, téma a míru abstrakce. Dále musí být schopen se plynule vyjadřovat s velkou přesností sémantickou a gramatickou, což mu umožní jemně odstínit to, co chce vyjádřit, a to i v případě, že se jedná o profesní nebo akademický kontext s vysokou mírou specializace a složitosti. V praxi to znamená, že umíte španělštinu v jednotlivých oblastech (čtení, poslech, vyjadřování) používat zhruba jako rodilý mluvčí. Zkouška neměří, kolik toho o příslušném jazyce víte, ale jak dobře si při jeho praktickém použití vedete a to zejména pod časovým tlakem. Můžete používat kteroukoliv formu španělštiny (evropskou, mexickou, argentinskou…), ale musíte být při jejím použití konzistentní. Pokud zmotáte dohromady argentinskou výslovnost a španělské idiomy, vyletíte.

Jak poznat, že se můžete ke zkoušce přihlásit? Celkový čas potřebný ke zvládnutí přechodu z úrovně C1 na úroveň C2 je samozřejmě individuální, ale překvapivě ne až tolik. Potřebujete zejména nabrat novou složitou slovní zásobu (mnoho synonym a dále specializované výrazy z oblasti sociální, pracovní a ekonomické), napsat spoustu formálních textů a pocvičit se v porozumění různým přízvukům. Mně zabral přesun z C1 na C2 přesně dva roky a troufám si říct, že za kratší dobu to nejspíš nezvládnete. Naproti tomu mě to nestálo nijak extrémní množství času ani úsilí, šlo spíš o pravidelné věnování se jazyku a přípravě v rozsahu cca 10 hodin týdně (započteno je vše – filmy, knížky, rozhovory, podcasty…) Cílená příprava na zkoušku jako takovou zabrala cca posledních 5 měsíců.

Zdroje

Zdrojů pro přípravu na DELE C2 není zrovna přehršel. V zásadě máte k dispozici následující:

  • Nuevo Prisma C2. Vcelku příjemná učebnice, kterou můžete použít k tomu, abyste se dostali na příslušnou úroveň. Obsahuje všeobecnou slovní zásobu a k dispozici je pracovní sešit se spoustou cvičení, která vás pozvolna připravují na formát a obtížnost zkoušky. Pozor ale, požadavky jsou tu výrazně nižší, než u skutečné zkoušeky (co se týče např. rozsahu vyprodukovaných textů), a tak učebnici nemůžete použít jako jediný zdroj pro přípravu. Vydává nakladatelství Edinumen.
  • Preparación al Diploma de Español Nivel C2. Obsahuje šest tematicky uspořádaných vzorových zkoušek, včetně slovníčku ke každému tématu a užitečných návodů na psaní jednotlivých typů formálních textů (reklamační dopisy, stížnosti, články). Nejedná se o reálné zkouškové varianty, ale typ úkolů a jejich náročnost je velmi věrná. Tahle učebnice bude při přípravě velmi užitečná. Vydává nakladatelství Edelsa.
  • El Cronómetro Nivel C2. Absolutní hvězda mezi přípravnými materiály, čtyři reálné zkouškové modely. Další čtyři zkoušky jsou rozpuštěny do praktických cvičení. Cronómetro klade velký důraz na čas a simulaci reálného prostředí zkoušky. Radím nechat si ho na úplný závěr přípravy a nevynechávat praktická cvičení, a chcete-li na přípravu použít jen jeden materiál, vsaďte právě na El Cronómetro. Vydává nakladatelství Edinumen.

Jiné učebnice podle mého názoru nepotřebujete. Taky nepotřebujete číst žádné speciální knihy, bohatě postačí, když se soustředíte na formální novinové články, které vychází v deníku El País. Důležité: ve zkouškových textech nepotkáte žádnou beletrii, jedná se prakticky vždy o adaptované přetisky článků z novin nebo webu.

Tipy a triky

Trénujte porozumění různým přízvukům. U zkoušky je dbáno na to, aby byla v poslechových cvičeních zastoupena jak evropská španělština, tak i různé jihoamerické přízvuky. Zdaleka nejpříjemnější metoda je jednoduše koukat na filmy, zkuste třeba:

  • Mexiko: Amores perros (film vyšel na DVD i v Čechách), Roma (nominacemi na Oscara ověnčený film, k dispozici na Netflixu), Como agua para chocolate
  • Kolumbie: zkuste napínavý film o drogových válkách v Cali El cartel de los sapos
  • Argentina: vyzkoušejte stránku Cine Argentino, kde jsou k dispozici online filmy argentinské provenience. Argentina má skvělé filmy, doporučit můžu jednoznačně třeba Nieve negra, Relatos salvajes (vyšlo na DVD i u nás), Truman (skvělý film a 50:50 evropská a argentinská španělština), El secreto de sus ojos nebo Capitán Kóblic. Hmmm… asi je poznat, že můj oblíbený argentinský herec je Ricardo Darín!
  • Kuba: Fresa y chocolate, Vientos de la Habana

Kromě Internetu najdete španělskojazyčné filmy v knihovně Instituto Cervantes v Praze.

Nechte si své texty kontrolovat lektorem. Hlídejte si správný počet slov (ani více, ani méně než stanovený rozsah) a procházejte je pravidelně s lektorem, rozumí se samo sebou rodilým mluvčím, nejlépe takovým, který je certifikovaný jako zkoušející DELE, nebo se v požadavcích dobře orientuje. Čeká vás spousta frustrace a ve chvíli, kdy je pochval více než výkřiků ¡Te mato!, také spousta radosti.

Trénujte splnění časového limitu. Zejména u písemných úkolů to není žádná sranda. Dvě a půl hodiny vypadá jako spousta času, ale schválně zkuste napsat všechny požadované texty najednou, v ruce, čitelně a ve stanoveném limitu. Ehm. Jestli se vám to podaří napoprvé, sním svoje boty!

Nahrávejte se. Au, au, já vím. Dostala isem tuhle radu od svého lektora a je k nezaplacení. Nahrát se na diktafon v telefonu, když trénujete na ústní část zkoušky – osmiminutovou prezentaci na zadané téma – má dvě funkce. Za prvé (velmi zdařile) simuluje stres, který u zkoušky zažijete a jak známo, co nás nezabije, to nás posílí! Za druhé vám umožní uvědomit si opakované chyby (např. že místo různých conectores del discurso používáte pořád dokola jen „pero“ a „y“). Zlepšení vašeho výkonu minimálně o 100 % je při zmíněném postupu zaručeno.

Oficiální informace a přihlašování

Na webu Instituto Cervantes na https://examenes.cervantes.es. Termíny zkoušek, stejně jako termíny pro přihlašování jsou vyvěšeny tamtéž. Kromě datumů tu najdete zkoušková centra, ceny zkoušek, podrobné informace o formátu jednotlivých úkolů, ukázky výstupů kandidátů kteří uspěli nebo propadli a rozpis hodnotících kritérií.

A jak vypadá vlastní zkouška, případně na co se soustředit u jednotlivých částí? O tom bude další post.