Segovia

Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.

Neoddiskutovatelnou dominantou města je románský akvadukt, který přiváděl vodu z hor, které vidíte na obzoru

Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.

Zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Acueducto de Segovia

Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.

Když vystoupáte z Plaza del Azoguejo po schodech, najdete to nejlepší místo pro obdivování 28 metrů vysokého akvaduktu
Pohled na oblouky akvaduktu se hned tak neomrzí. Jak vidíte, nakonec se přece rozjasnilo

Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.

Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.

Torreón de Lozoya

V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂

Catedral de Segovia

Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.

Katedrála

Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!

Cochinillo de Segovia

Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!

Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.

První chod, polévky. Vlevo „judiones de la granja“, místní fazolová polévka, vpravo moje milovaná sopa castellana

Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.

Cochinillo de Segovia. Nojo, s ocáskem…

Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.

Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.

(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).

Valle del Clamores

Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.

Začátek cesty, ještě než sešplháte až k řece

Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.

Most přes Clamores blízko soutoku s řekou Eresma

Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.

Alcázar de Segovia

Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.

Cestou zpět do města se můžete dosyta vynadívat nejen na hrad, ale taky na kastilskou přírodu

Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂

Podzimní výlet do El Escorialu

Jeden král plus pár předků k pohřbení plus ambice plus přístup k množství stavebního kamene rovná se pyramida. Tak to alespoň platilo po tisíce let ve starověkém Egyptě. Jaký je výsledek, když do výše uvedené rovnice dosadíme proměnné mocného Španělska šestnáctého století? Inu, nic menšího než majestátní královský komplex El Escorial.

El Escorial leží 45 km severně od Madridu. Z jeho zahrad dohlédnete až na madridské mrakodrapy

Král je v tomto případě Felipe II. (čti „Felipe segundo“), druhý Habsburk na španělském trůně. Habsburkové se poprvé dostali na španělský trůn v podobě jeho otce Karla I. Habsburského, který byl po otci Habsburkem a po matce Johaně Šílené Španělem. Karel I. přijel do Španělska poprvé v patnácti (a hned o rok později se stal králem) a španělsky tehdy neuměl ani písknout. Netřeba zdůrazňovat, že se proto u španělského lidu netěšil ani důvěře, ani velké oblíbenosti. Kromě toho byl ošklivec, měl typický habsburský předkus, kvůli kterému nemohl pořádně zavřít čelist, válčil kde mohl a utrácel výrazně přesmíru. Jeho syn, Felipe II., převzal trůn v roce 1556. Bylo to právě během jeho vlády, ve druhé polovině 16. století, kdy se o Španělsku začalo říkat, že je říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Felipe II. získal totiž v roce 1581 portugalský trůn včetně zámořských území a v 60. letech rozsáhlé souostroví v jihovýchodní Asii, které bylo na jeho počest pojmenováno Islas Filipinas (tedy „ostrovy Filipovy“), dnešní Filipíny. Když přičteme Španělsko a Ameriku, dá se říct, že svého královského sídla El Escorialu, vzdáleného asi 50 km severně od Madridu, kontroloval nejen celý Pyrenejský poloostrov, ale bez nadsázky zhruba tři čtvrtiny zeměkoule.

Podzim dorazil i do El Escorialu. Okrouhlá věž patří katedrále, vestavěné doprostřed komplexu, a nezakrytě inspirované bazilikou sv. Petra ve Vatikánu

El Escorial je královským palácem, rozsáhlým klášterem, školou (jak klášter, tak škola jsou dodnes funkční), katedrálou, ale hlavně a zejména hrobkou španělské královské rodiny od 16. století až po současnost. (Poznámka: Předchozí španělští králové až po Johanu Šílenou jsou pochováni v andaluské Granadě.) Felipe II. si pozemek na úpatí dvoutisícových hor Sierra de Guadarrama vyhlédl hned na začátku své vlády a v nadmořské výšce 1028 metrů kázal postavit nejprve klášter Sv. Vavřince jako poděkování za vítězství v bitvě u Saint Quentinu. Zakrátko se ovšem projekt rozrostl do nebývalých rozměrů ještě o dvě křídla královského paláce, školu, knihovnu, katedrálu, sklad svatých relikvií a hlavně obrovskou kryptu. El Escorial je bez přehánění renesanční pyramidou, vystavěnou v obdélníkovém půdorysu z kvádrů guadarramské žuly, která byla na stavbu z nedalekých hor dopravována dvoukoláky taženými voly. Ve své době byl největší budovou na světě (s rozlohou přes 30 000 metrů čtverečních) a dokonce se mu přezdívalo „osmý div světa“. Celá gigantická stavba byla dokončena za pouhých 21 roků, mezi lety 1563 a 1584.

Všechno, absolutně všechno v El Escorialu je postaveno ze žulových bloků, těžených v pohoří Sierra de Guadarrama. Budovy za zbarvenými stromy také – byly vystavěny jako služební domy pro personál paláce a El Escorial lemují hned ze dvou stran

Madrid se stal hlavním městem Španělska právě za vlády Felipeho II., a dnes ho s El Escorialem spojuje linka C8 madridských příměstských vlaků nazývaných „Cercanías“ (od slova „cerca“ = „blízko“). V podzemí pod centrálním madridským náměstím Puerta del Sol se nachází velké vlakové nádraží a co dvě tři minuty staví ve stanici některý z mnoha „cercanías“. Na něm se časně ráno tisknu do kouta, jen v džínové bundičce, a napínám uši, abych nezmeškala svoji přihrávku. Alcobendas, San Sebastián de los Reyes, Alcalá de Henares, Colmenar Viejo… konečně ohlašují vlak do Escorialu, spolu s ostatními se nacpu do vagónu, usadím se u okna a přemítám, jestli v bundičce dneska umrznu, nebo ne. Ve věčně rozpáleném Madridu člověk snadno zapomene, že hory se zvedají sotva pár kilometrů za ním. Když budu mít štěstí, bude v Escorialu možná tak sedm stupňů. Když opouštíme město, svítá, a sotva za sebou necháme madridské mrakodrapy čtvrti Chamartín, slunce se začíná opírat do typické kastilské krajiny. Matně nazelenalá suchá dlouhá tráva, rudohnědá půda, borovice, sem tam skála nebo olivovník, podél traťového plotu desítky zvědavých daňků. Aspoň myslím, že jsou to daňci, ve vysoké se příliš nevyznám. Skály se brzo promění v hory, pak se na obzoru objeví nepřehlédnutelný gigantický bílý kříž Valle de los Caídos, Francova Údolí padlých, a po necelé hodině jízdy se v hnízdu borových lesů na úpatí hor ukáže samotný El Escorial. Je tam přesně taková kosa, jak jsem se obávala, ale od nádraží je to kilometr ostré chůze do kopce a zahřeje mě natolik, že si můžu dát snídani venku, na zahrádce malého baru s vyhlídkou přímo na kamenné průčelí Escorialu. Na tradiční španělskou snídani – opečený bílý chleba s olivovým olejem, solí a rozdrceným rajčetem – jsem si díky epidemii musela počkat skoro dva roky.

Komentovaná prohlídka trvá dvě hodiny a začíná v prostorech kláštera. Mimochodem, klášter je dnes augustiniánský a dodnes funkční, augustiniáni ale většinou chodí v „civilu“, a tak je mezi návštěvníky těžko poznáte. V době svého vzniku byl klášter otevřený (čti: neměl uzavíratelné dveře), a tak na jeho chodbách neskutečně táhlo. Sierra de Guadarrama, to je v chladnější polovině roku nejen déšť a sníh, ale hlavně vytrvalý studený vítr, a tak v prvních desetiletích existence kláštera mniši umírali velmi brzo. Felipe II. mnichům posléze pořídil jak dveře, tak i nádherné nástěnné fresky, které s hlavou vyvrácenou ke stropu během prohlídky obdivujeme. Uvnitř Escorialu se nesmí fotit, ale v zájmu blogování za rohem prokážu trochu té občanské neposlušnosti a udělám pár snímků pro článek.

Stropní fresky v prostorách klášterního křídla

V prostorách kláštera se nachází nejen ohromující fresky, ale taky pár pozoruhodných obrazů. Felipe II. byl velkým obdivovatelem Tiziana, a tak si u něj pro klášter objednal obraz Kristovy poslední večeře. Když se ale před plátnem zastavíte, pravděpodobně upadnete do rozpaků. Celý obraz působí disproporčně a jaksi divně a z pravé části rámu trčí ruka bez těla třímající mísu hroznů. Když totiž plátno z Itálie dorazilo a v Escorialu ho rozbalili, zjistili, že se na králem vyhlédnuté místo nevejde. Tiziano nebo ne, tehdejší nejmocnější muž planety tak kázal plátno z obou stran oříznout a vsadit do předem vybraného rámu. Ve vedlejším sále zase najdete obrovský obraz od samotného El Greca – Utrpení svatého Mauricia. Král ho původně plánoval zavěsit do katedrály, ale když mu El Greco – tehdy ještě neznámý přivandrovalec Doménikos Theotocópulos – hotový obraz ukázal, vůbec se mu nelíbil. Na jeho vkus tam bylo málo krve, a tak sice El Grecovi za obraz zaplatil, ale další zakázku pro královský dvůr už mladý Doménikos nedostal. Odešel proto do Toleda, a právě tam se z něj stal slavný El Greco („Řek“), snad nejvýznamnější malíř, který na sklonku 16. století ve Španělsku působil.

Knihovna v El Escorialu

Tváří v tvář velkolepé výzdobě kláštera snadno vytěsníte hlavní a původní účel budovy, ale nezapomínejme, že je to zejména hrobka. Při sestupu do prostoru umístěného přímo pod podlahou oltářního prostoru katedrály se citelně ochladí a následuje průchod několika sály plnými mramorových rakví. Jeden je vyhrazený čistě princům a princeznám zemřelým v raném dětském věku a hned několik místností patří infantům, kterých bylo logicky daleko víc než králů.

Drobný výkladový exkurz: Infant nebo infantka se nazývá člen královské rodiny, který nemá nárok na trůn, zatímco osoby v nástupnické linii se nazývají princ nebo princezna. Aktuální španělský král Felipe VI. má například dvě dcery, starší princeznu Leonor a mladší infantku Sofii.

V posledním sálu s hrobkami infantů je pochován i malý Alfonsito, mladší bratr emeritního krále Juana Carlose I., který abdikoval v roce 2014. Juan Carlos I. byl a je z mnoha důvodů poměrně kontroverzní postavou, a pochybuji, že se v našich zeměpisných šířkách ví, že ve svých osmnácti letech o Velikonočních prázdninách roku 1956 zastřelil svého mladšího, tehdy čtrnáctiletého bratra. Oba chlapci si navzdory zákazu hráli s malou pistolí ráže 22. Juan Carlos údajně namířil zbraň na čelo svého bratra v domnění, že zásobník je prázdný, a vyšla rána. Malý Alfons byl mrtvý prakticky okamžitě. V místnosti s nimi nebyl nikdo další. Osmnáctiletý Juan Carlos už tehdy navštěvoval vojenskou akademii v Zaragoze a byl chráněncem diktátora Franca, který ho vychovával jako svého nástupce a budoucího španělského krále. Diktátorský režim tudíž kauzu ututlal, a to tak zdařile, že spousta Španělů dodnes neví nic moc o tom, jak se celá záležitost odehrála, například si často myslí, že byli oba mnohem menší, ještě malé děti, případně že šlo o nehodu na lovu.

Poslední a nejhlouběji uloženou místností na trase panteónu je samotná královská hrobka, kulatá prostora vyložená mramorem a zlatem, kde v malých zdobených schránkách odpočívají ostatky dvanácti španělských králů a jejich královen. Poslední dva volné výklenky nade dveřmi jsou určeny pro rodiče Juana Carlose I., jejichž těla jsou uložena v márnici El Escorialu. Zde se, s prominutím, všechny královské mrtvoly nechávají přirozeně zetlít (zaprvé, aby se vešly do malých rakví, které se vystavují, a za druhé, aby neděsily návštěvníky Escorialu zápachem). Až se tak stane, kosti se přesunou do schránky a hrobka bude kompletní. Španělská královská rodina pak bude muset vymyslet, kam s novými královskými nebožtíky.

Pohled od „Casas de oficios“, služebních domů, směrem k El Escorialu

Když se z tísnivého podzemí dostanete zpátky na vzduch, prohlídka pokračuje v soukromých místnostech královského paláce Habsburků. Glazované cihlové dlaždice vám připomenou podlahy Karlštejna, a ostatně i postele a další vybavení působí až středověky stroze. Oproti dalšímu křídlu, královskému paláci rodu Borbonů (kteří vládnou Španělsku od roku 1700 až dodnes), vypadají, slovy naší průvodkyně, „jako pastouška“. Smějeme se, ale je to fakt: ve vedlejších pokojích vládne zlato, malovaný porcelán, naducané pohovky, pompézní portréty a textilní tapety. El Escorial, to je výkladní skříň posledních více než čtyř století španělské historie, a pokud po vyčerpávající dvouhodinové prohlídce nemáte dost, můžete si trasu projít klidně znovu sami. Váš lístek platí celý den a z královského komplexu můžete vycházet a zase se vracet tak, jak se vám to hodí.

Zvládla jsem dvě otočky a pak jsem si to s důkladným hladem z paláce namířila přímo ke stavbám velkých strohých domů, které k El Escorialu přiléhají ze dvou stran (zbylé dvě patří palácovým zahradám). Jejich stěny jsou postavené ze stejných žulových bloků a mají i stejné břidlicové střechy. Jde o služební domy královského paláce, tady byli ubytováni poddaní, kteří se starali o královo blaho. Dnes v nich najdete hlavně restaurace a bary, a tak jsem se do jednoho z nich uchýlila na oběd. Na programu je jedno z mých oblíbených španělských jídel, potaje de garbanzos. „Potaje“ se čte „potache“ a je to v podstatě postní jídlo, obsahuje vývar, zeleninu, luštěniny a obvykle i kousky ryby. „Garbanzos“ je španělský výraz pro cizrnu. Pokud máte trochu odvahy, zkuste si někdy potaje ve Španělsku objednat, nebo se ho alespoň nebojte, když vám ho v denním menu předloží jako první chod. Prvoplánová hvězda španělské kuchyně to sice není, ale já jsem si ho po překonání počáteční nedůvěry opravdu oblíbila.

Potaje de garbanzos: vývar, cizrna, vejce, kousky tresky a nějaká ta zelenina

Praktické info: Jak už bylo řečeno výše, El Escorial spojuje s Madridem linka C8 příměstských vlaků, cesta vám zabere necelou hodinu. Od nádraží se vydáte směrem do kopce, nejprve ulicemi a pak dlouhým stromořadím, celkem asi kilometr chůze. Celodenní vstup do paláce vás přijde na 12 euro, k dispozici máte průvodcovskou aplikaci, kterou si můžete stáhnout do mobilu v mnoha jazycích. Za prohlídku s průvodcem si připlatíte další 4 eura, k dispozici je ale pouze ve španělštině. Z palácových zahrad je aktuálně přístupná jen horní část, ta spodní, svažující se skoro až k vlakovému nádraží, je i s přilehlými menšími paláci kvůli covidové epidemii zatím uzavřena.

Letecký snímek El Escorialu. Přefotila jsem vám ho z pohledu, který prodávají v místním obchodě se suvenýry 🙂

Brno je zlatá loď

Strávit prodloužený víkend v Brně byl původně plán, do kterého jsem příliš nadějí nevkládala. Lístek do vily Tugendhat jsem sice měla koupený už přes dva měsíce, ale další plány žádné a znalost města nulovou. Brno mě přivítalo teplou a prázdninovou, snad až přímořskou atmosférou pozdního léta, prvními opadávajícími rezavými listy a záplavou příjemných restauračních zahrádek. Když jsem další den ráno vytáhla taštičku s mejkapem (aby se v Brně neříkalo, že se cajzli neumí ani slušně namalovat), už jsem se na objevování města vysloveně těšila. A jak se mi tu líbilo? Řeknu to takhle – jestli mi nevyjde můj smělý plán přestěhovat se na důchod do Španělska, zvážím aspoň přestěhování do Brna!

Výhled na Petrov ze svahu Špilberku

Stará radnice

Vyhlídkový ochoz na 63 metrů vysoké věži Staré radnice je logickou první volbou, pokud se chcete poprvé podívat na střechy Brna pěkně z výšky. S průzkumem města jsem začala právě tam. Navíc tam najdete informační středisko města Brna, kde si můžete předem zarezervovat prohlídky brněnských pamětihodností – v případě káznice na Cejlu je to přímo nutnost. Nejstarší část radnice s věží vznikla už kolem roku 1240 a najdete ji v těsné blízkosti Zelného trhu. V průchodu Staré radnice je také umístěný “Brněnský drak” – vycpaný krokodýl, o nemž se prameny nemohou dohodnout kdy a jak se vlastně do města dostal. Jisté je pouze to, že už v 16. století byly na radnici zaknihovány účty za jeho opakované vysušení a zbavení červů…

Kostnice u sv. Jakuba

První kosterní pozůstatky obětí švédských a jiných vpádů, cholery a morových ran se do podzemních prostor v okolí kostela sv. Jakuba začaly ukládat už na počátku 13. století. Tam, kde dnes najdete zahrádky restaurací kryté barevnými slunečníky, se nacházel neustále přeplněný prostor svatojakubského hřbitova. Staré ostatky se proto pravidelně vykopávaly a ukládaly do některé z komor místni kostnice.

Kostnice u sv. Jakuba

Když byl v rámci josefínských reforem na konci století osmnáctého starý hřbitov za kostelem uzavřen a podzemní krypty zazděny, na osárium umístěné pod dnešním náměstím sv. Jakuba všichni zapomněli. Až průzkumné sondy do podzemí objevily v roce 2001 druhé největší známé osárium v Evropě (hned po pařížských katakombách). Počet zde pohřbených se odhaduje na neuvěřitelných 50 000!
Připomenout vlastní smrtelnost si v něm můžete ve třech zpřístupněných pohřebních komorách od úterý do neděle mezi 9.30 a 18.00. Vstup do podzemí najdete vpravo od hlavního portálu kostela sv. Jakuba.

Labyrint pod Zelným trhem

Další sondou do podzemního života středověkého Brna je sklepní labyrint, nacházející se pod Zelným trhem. Brněnský Zelňák byl centrem obchodu už od počátku 13. století, kdy dnešní Brno vznikalo, a pro ukládání obchodních zásob vína, zeleniny a ovoce sklepy přímo pod obytným domem nestačily. Bohatí měšťané tedy nechávali prokopat klenuté sklepní prostory směrem pod Zelný trh a výsledkem je dnešní propojený systém sklepů a chodeb v hloubce kolem šesti metrů pod povrchem. Proč sklepy nesahaly hlouběji, to zjistíte na vlastní kůži ve chvíli, kdy prohlídková trasa prochází pod městským kolektorem – boty si namočíte ve vzlínající spodní vodě. 

Labyrint pod Zelným trhem, vinný sklep

Během hodinové komentované prohlídky se dozvíte velkou spoustu zajímavostí o vzniku Brna a běžném středověkém životě, prohlédnout si můžete i repliky klece bláznů a pranýře, které byly na Zelňáku umístěny v 17. století. Vstup do sklepního labyrintu se nachází ve spodní části náměstí v čísle popisném 21, vyjdete nahoře u Malého Špalíčku. Otevřeno je od úterý do neděle od 9.00 do 18.00.

Bunkr 10-Z

Protiatomový bunkr pod Špilberkem, který za dob studené války nesl kódové označení 10-Z, byl vybudován ke konci 2. světové války k ochraně wehrmachtu, protiletecké policie a německého a českého obyvatelstva Brna před spojeneckými nálety. K jeho dokončení a přetvoření na komunistický protiatomový kryt došlo následně v 50. letech. Stavba, v období komunismu klasifikovaná jako přísně tajná, je dnes zpřístupněna veřejnosti a na okružní trase bunkrem si můžete prohlédnout jak jeho prostory, tak i dobové vybavení a artefakty, z nichž (alespoň mně) naskakuje husí kůže. Část bunkru dokonce slouží jako hotel, takže dobrodružnější povahy si v něm mohou zarezervovat noc. Najdete ho v Husově ulici přímo v kopci pod Špilberkem, pro prohlídku je otevřen od úterý do neděle mezi 11.30 a 18.15.

Vila Tugendhat

Funkcionalistické obydlí v ryzí podobě, to je brněnská vila Tugendhat, dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který dům navrhl na objednávku manželů Tugendhatových. Dům byl vystavěn v letech 1929 – 1930, a novomanželka Tugendhatová dostala svatebním darem od otce nejen svažitý pozemek s ohromujícím výhledem na panorama Špilberku, ale také bianco šek na výstavbu domu. Toho si manželé bohužel příliš neužili – už v roce 1938 volí židovská rodina raději emigraci do Jižní Ameriky a opuštěnou vilu nechávají za sebou.

Vila Tugendhat

Architekt van der Rohe byl toho mínění, že nejlepším okrasným prvkem je příroda sama. Proto v domě neuvidíte žádné dekorativní předměty. Oko potěší dýhy drahých exotických dřev, podlaha a schodiště z italského travertinu, stěna z marockého onyxu (která sama o sobě v tehdejší době stála jako celý dům i s pozemkem) a místo krajinek na zdech je za tenkými skleněnými stěnami k dispozici celá příroda, obraz, který se mění 365 dní v roce.

Vila je zapsána na seznamu UNESCO a v letech 2010 – 2012 došlo k pečlivé restauraci do podoby třicátých let 20. století. Některé součásti a vybavení vily jsou původní (například onyxová stěna v hlavním obytném prostoru nebo dřevěné obložení jídelního koutu, které se mimochodem do vily vrátilo díky souhře náhod až po dlouhých šedesáti letech), jiné byly pečlivě zhotoveny na zakázku původními výrobci a technologiemi (například lino nebo kachlíky v provozní části domu). V rámci rozšířené prohlídky navštívíte ložnicové patro, hlavní obytné patro a provozní prostory. Výklad je zasvěcený a pokud máte štěstí na pozdější odpolední hodinu a slunečný den, uvidíte, jak onyxová příčka ve skleněném pokoji oranžově září. Vilu Tugendhat najdete na Černopolní 45, ale pozor – návštevu budete muset rezervovat měsíce dopředu.

Vila Tugendhat. Prosklená stěna patří hlavnímu obytnému prostoru, úplně nahoře se nachází ložnicové patro

Brno vězeňské

Během skoro čtyřměsíčního obléhání města v létě 1645 dostali Švédové v Brně pořádně na frak. Skoro třicetinásobná přesila odtáhla nakonec s nepořízenou, ale zanechala za sebou obraz zkázy. Bylo nutné přikročit k významné rekonstrukci hradu Špilberk a vůbec celého obranného systému. Proto posléze vnikají špilberské kasematy, klenuté obezděné prostory, vklíněné do původního hradního příkopu, zabezpečené proti ostřelování. Původně plnily funkci skladovací a obrannou, za vlády Josefa II. byly ovšem proměněny v jeden z nejobávanějších žalářů Evropy. 

Špilberské kasematy. Čtverhranný kámen s dírou uprostřed (na obrázku vpravo) sloužil k provléknutí řetězu, který v noci spojoval všechny odsouzence v cele.

V horním patře byli umísteni “lehčí” zločinci, například žháři a vlastizrádci. Přes den pracovali v okovech v Brně, v noci byli řetězem přivazováni jeden k druhému a posléze i ke zdi cely samotné na dlouhé dřevěné pryčny. Jídlo dostávali jen jednou denně – večer po návratu z práce. Základem bylo 750 g chleba na den, čtyřikrát týdně doplněný o nějakou formu teplého jídla, obvykle v podobě kaše nebo vývaru. Větší zpestření představovalo jen kysané zelí (jako prevence kurdějí) a to nejlevnější hovězí maso. Oproti sousedům zdola se však zdejší vězňové měli ještě královsky…

Cela „lehčího“ oddílu pro cca 20 odsouzených. Pryčna je nakloněná – jednak k dispozici nebyly žádné polštáře, jednak výkaly v noci příhodně stékaly dolů.

Ve spodním patře kasemat byly totiž zřízeny takzvané “josefínské kobky”, v podstatě dřevěné klece vklíněné do úzké prostory kasematní chodby, kam byli do stěny nastálo zakováni vrahové, odsouzení často na doživotí (trest smrti byl během vlády Josefa II. zrušen). Konce trestu se však nedožil žádný z nich – doba dožití v některé z těchto kobek se pohybovala od 14 dnů až po 22 měsíců. Nelidské kobky nechal zrušit až Leopold II. – bratr a nástupce Josefa II.

Josefínské kobky

Špilberské kasematy jsou stálým prohlídkovým okruhem hradu Špilberk (trefíte jednoduše: do Husovy ulice a pak pořád do kopce), můžete je navštívit jak sami, tak na jedné z komentovaných prohlídek. Když už budete nahoře na Špilberku, mrkněte se i na rozhlednu.

Zatímco do špilberského žaláře byli sváženi ti nejtěžší zločinci z celé habsburské monarchie, běžnější prohřešky obyvatel Brna byly trestány pobytem v městském vězení v délce 3 měsíců až 3 let, v káznici na Cejlu, kterou rovněž nechal zbudovat Josef II. Káznice byla od dob svého vzniku v provozu prakticky nepřetržitě, a od samého počátku byla rozdělena na mužskou a ženskou část.

Chodby káznice na Cejlu

Zatímco vězňové ze žaláře na Špilberku pracovali mimo vězení (například v lomech nebo dolech), nedobrovolní obyvatelé káznice na Cejlu se ven nepodívali. Součástí káznice byla nejen vězeňská kaple, ale i prádelna, kuchyně a všemožné dílny, kde trestanci pracovali. Na počátku 20. století jsou zde umisťováni protirakouští političní vězni (mezi jinými například Petr Bezruč), během druhé světové války využívají káznici Němci a po jejím skončení vstupuje do svého nejtemnějšího období. Na přelomu 40. a 50. let byli na Cejlu vězněni, mučeni a popravování političtí vězňové komunistického režimu. Na tzv. ženském dvoře bylo zřízeno popravčí místo, a popravy zde probíhaly až do roku 1952. Dveře místních cel smrti mimochodem najdete vystavené právě v bunkru 10-Z.

Ženský dvůr káznice na Cejlu. Prostor vymezený prkny vlevo u zdi je popravčí místo

Prohlídky káznice na Cejlu se konají jen o víkendech (dvakrát za odpoledne), lístek si kupte předem v informačním centru Staré radnice. Vstup do káznice je z Bratislavské ulice č. 68.

A kde se v Brně mezi turistikou osvěžit?

SKØG

Kavárna SKØG je povinná zastávka pro všechny hipstery! Pro běžnou populaci pravděpodobně poněkud přepjaté místo, ale my, kteří pět dní v týdnu obědváme v Karlíně, se tam cítíme docela dobře. Skandinávsko-industriální styl výzdoby, veganské menu a výborné domácí limonády. Slaná snídaně (kváskový chléb s dýní a kapustou s doprovodem jablek, ořechů a švestek) a levandulová limonáda vyzkoušeny za vás za plný počet bodů. SKØG najdete na Dominikánském náměstí č. 187/5.

Air café

Air café na Zelňáku je dnes už spíš bar, než co jiného, i když kávu a zákusky tu dostanete také. Pravděpodobně oceníte zdejší výběr rumů, mě zaujala jak příjemná zahrádka ve vnitrobloku s výhledem na brněnskou katedrálu, tak místní ovocné giny a koktejly z nich připravené. Air café hledejte na adrese Zelný trh 8.

Valencia

Černý asfaltový chodník pořád vyzařuje teplo, ale nebe se už barví prvním příslibem soumraku do lehkého tónu oranžové. Právě mi ujely hned dva autobusy za sebou – všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení a pokud z nepozornosti včas nezamáváte na svoje číslo autobusu, máte prostě smůlu – ale už nevydržím stát a čekat a vydávám se do padajícího šera pěšky, navzdory únavě. Mám za sebou celodenní výlet k jezeru Albúfera a hezký kus cesty zpátky do města jsem šla pěšky, sama na pusté prašné cestě mezi citroníky, do které se celé odpoledne opíralo stále ještě ostré zářijové slunce.

Ciudad de las Artes y las Ciencias

Pro valencijské autonomní společenství mám velkou slabost. Za prvé je domovem mého nejoblíbenějšího španělského jídla, kterým je s bezkonkurenčním náskokem paella valenciana, valencijská paella. Za druhé to bylo právě tady, kde jsem před spoustou let poprvé uslyšela evropskou španělštinu, která mi hned od toho prvního dne zněla jako ta nejkrásnější hudba na světě. A konečně za třetí, v jeho hlavním městě, třičtvrtěmilionové Valencii, se nachází jeden z architektonických divů světa, Ciudad de las Artes y las Ciencias – tedy Město umění a věd, valencijské národní muzeum.

A právě tam – bez ohledu na stále rostoucí únavu – teď spěchám. Původní plán zněl navštívit areál muzea zítra ráno. Nejspíš bych ale vůbec neusnula, kdybych ho už dnes nemohla konečně poprvé uvidět na vlastní oči. Ještě chvilku, ještě kousek – a přede mnou se jako první objevuje Palacio de las Artes Reina Sofía (Palác umění královny Sofie).

Palacio de las Artes Reina Sofía, budova věnovaná hudebnímu umění a divadlu. Sídlí zde i valencijská opera

Autorem architektonického návrhu komplexu budov Města umění a věd je slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Prvotní myšlenky na jeho zbudování se objevují už v roce 1989, na samém počátku 90. let město vykupuje pozemky a v roce 1998 se veřejnosti jako první otvírá nadpozemský L’Hemisfèric ve tvaru oka – planetárium a kino IMAX s rozlohou 13 000 metrů čtverečních.

L’Hemisfèric
Museo de las Ciencias Príncipe Felipe (vpravo), interaktivní Muzeum věd prince Filipa má podobu velrybího skeletu

A propos, pozemky! Když bylo město Valencia v roce 138 př. n. l. založeno Římany (tehdy pod názvem Valentia Edetanorum) stalo se tak v blízkosti řeky Turia, která ve Valencii ústí do Středozemního moře. Jak už z dřívějších článků víte, španělské řeky jsou řeky zrádné, neboť většinu času středem jejich velkých koryt protéká směšně malý čůrek vody, aby se po příchodu přívalových dešťů typických pro španělské středomořské pobřeží během několika málo hodin proměnily v běsnící živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Poslední taková epizoda se ve Valencii odehrála 14. října 1957, kdy průtok řeky dosáhl 3 700 m krychlových za sekundu, a zanechala za sebou 81 mrtvých a zaplavenou většinu území města. Poté byla řeka odvedena do nového koryta na jih od Valencie, s kapacitou pro průtok až 5 000 m krychlových za sekundu, a z jejího původního koryta se stal okouzlující městský park Jardines del Turia. A právě na samém jeho konci – v blízkosti původního ústí řeky do moře – stojí Ciudad de las Artes y las Ciencias obklopené vodou – tentokrát ovšem již v bezpečných rozměrech udaných mělkými bazénky.

Ciudad de las Artes y las Ciencias za soumraku

Oceanogràfic

Ani nevím, jak mě tehdy, už v úplné tmě, nohy odnesly k metru a zpět do hotelu. Jisté je, že za pouhých 12 hodin jsem se znovu (tentokrát již s rozmyslem a za bezchybného využití valencijské hromadné dopravy) přesunula do areálu Ciudad de las Artes y las Ciencias, abych blíže prozkoumala Oceanogràfic, budovu největšího mořského akvária v Evropě. V jeho areálu najdete víc než 45 000 nejrůznějších mořských druhů, včetně belug, žraloků, delfínů, medůz, gigantických mořských pavouků, trnuch, tučňáků, vodních druhů ptáků a tak dále a tak podobně, až vám budou oči přecházet a nohy vás rozbolí. V areálu se nachází také záchranná stanice pro vodní a suchozemské želvy.

Oceanogràfic: vodní zoo, akvárium a delfinárium

Zajímavé je, že slaná voda v nádržích není žádná namíchaná napodobenina, ale poctivá pravá mořská voda, pumpovaná do nádrží přímo z nedaleké městské pláže Playa de la Malvarrosa. Vstup do Oceanogràfic není zrovna z nejlevnějších, základní dospělá vstupenka stojí 31 euro, ale stojí za každý cent. Zvláště doporučuji vaší pozornosti představení v delfináriu. Nejsem zrovna fanda cvičení se zvířaty a na představení (koná se několikrát denně) jsem šla spíš kvůli čárce svislé než z opravdového zájmu, ale nadšení delfíni, kteří se do hudby předváděli ještě před oficiálním začátkem, si mě získali za několik málo vteřin. Návštěva povinná!

Delfinárium

Valencijská marina a pláže

Valencia disponuje podnebím, které vám dovolí vyplout na moře každičký den v roce. Není divu, že podstatnou část území města zabírají nejen městské pláže Playa de la Malvarrosa a Playa del Cabañal, ale také dlouhá přímořská promenáda lemovaná stovkami restaurací a plážových barů. V blízkosti Playa del Cabañal se nachází Marina de Valencia, původní městský přístav. Přímořské marině dominuje kousek moderní architektury nazvaný Veles e Vents (což znamená „Vlny a vítr“, pokud mě moje základní znalost katalánštiny právě nezrazuje), jehož autory jsou architekti David Chipperfield a Fermín Vásquez. Budovu tvoří horizontální desky postavené nad sebou v různých úrovních, a uvnitř najdete prostory pro divadlo, koncerty, výstavy, tanec i gastronomii.

Veles e Vents
Playa de la Malvarrosa, to je jemný písek, lastury, mělké teplé moře a po sezóně i nádherný klídeček

Jardines del Turia

O řece Turia a ničivých záplavách, které v pravidelných intervalech přinášela do města, už byla řeč o pár řádků výše. Poté, co byl tok řeky sveden mimo město, na místě původního koryta vznikl 9 kilometrů dlouhý městský park. Celou jeho vzálenost můžete projít pěšky, projet na kole nebo na bruslích, a společnost vám přitom bude dělat nejen osmnáct původních říčních mostů, které zůstaly na svém místě, ale také borovice, palmy, pomerančovníky, růžové zahrady, fontánky, rybníčky a jak jinak – také pouliční stánky s osvěžující horchatou, oblíbeným valencijským nápojem z tygřích ořechů.

Jeden z původních mostů v Jardines del Turia

V Jardines del Turia jsem strávila posledních pár hodin svého prodlouženého víkendu před odletem zpět do Čech, a prochodila jsem je sem a tam navzdory tomu, že jsem si předchozí odpoledne při zářijovém koupání v moři uhnala protivnou rýmu. Až vás toulání po originálním městském parku unaví, natáhněte se na hodinku do trávy, a po nezbytném odpočinku se vyšplhejte z říčního koryta nahoru, abyste mohli v jeho bezprostřední blízkosti navštívit Museo de Bellas Artes de Valencia, valencijské Muzeum krásných umění. Najdete ho v Carrer de Sant Pius V, číslo 9. Historická budova muzea pochází z roku 1683 a rozhodně stojí za návštěvu. V sálech muzea můžete obdivovat impresionistické obrazy valencijského rodáka Joaquina Sorolly, ale i díla Francisca Goyi, El Greca, Murilla nebo Velásqueze.

Historické centrum Valencie

Kromě moderní architektury, zeleně a moře disponuje město Valencia historickým centrem, jehož návštěvu byste neměli vynechat. Středověká La Lonja de la Seda (Burza hedvábí) pochází z 15. století. Její základní kámen byl položen v roce 1492, kdy původní obchodní prostory městské burzy z 13. století tváří v tvář prosperitě Valencie přestávají stačit. Pokud si pro přesuny městskou hromadnou dopravou pořídíte Valencia Tourist Card (což vám vřele doporučuji), budete mít její návštěvu zdarma. Za zmínku stojí civilní gotický sloh hlavní budovy, impozantní kamenné sloupy a zdobené stropy, které najdete uvnitř, nádvoří s pomerančovníky i fasáda plná sošek ďáblíků, chrličů a jiných kamenných potvor. Budova byla v roce 1996 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

La Lonja de la Seda

Hned naproti, tak trochu jako kontrast ke středověké architektuře, se nachází secesní Mercado Central, valencijské tržiště. Budova s kovovou konstrukcí, zdobená vitrážemi a kachlíky nabídne zážitek jak estetický, tak gastronomický: k dispozici je vám více než 1200 stánků na celkové prodejní ploše 8 000 metrů čtverečních. To nejlepší ze středomořského ovoce, zeleniny a mořských plodů najdete právě tady. Pokud nemáte možnost si z nabízených surovin uvařit, stavte se alespoň v Bar Central, kde si můžete dopřát tapas, sendviče nebo celá jídla z toho nejlepšího, co stánky tržiště zrovna nabízejí.

Mercado Central

Catedral de Valencia a El Miguelete

Přímo uprostřed historického jádra, na náměstí Plaza Reina, se nachází Catedral de Valencia. Nejdříve románský chrám, poté mešita, následně katolická katedrála, to je sled typický pro španělské svatostánky, a ani katedrála města Valencie z tohoto pravidla nečiní výjimku. Převažující architektonický styl je – dá se říct – gotický, ačkoliv ve výsledku je katedrála působivým mixem různých slohů od románského až po barokní s neomudéjarskými prvky. Neváhejte také s výstupem na věž katedrály, která se nazývá El Miguelete – jejích 207 prudkých schodů ve valencijském horku podrobí vaši kondici náročné zkoušce, ale výhled na centrum Valencie za to stojí.

Výhled z El Miguelete na Valencii, v popředí jedna z věží katedrály
Zvonice El Miguelete

Pozůstatky městských hradeb

Valencijské hradby dnes už na svém místě nestojí, ale přesto se až do dnešních dnů dochovaly dvě hradební brány lemované věžemi. První z dvojice věží se nazývá Torres de Serranos, byly zbudovány v roce 1392 v gotickém slohu. Jejich prostory byly mezi lety 1586 a 1887 využívány jako vězení pro městskou šlechtu. Inu, výhled z nich byl pěkný – přímo na původní koryto řeky Turia.

Výhled z Torres de Serranos na Jardines del Turia a jeden z mostů přes původní tok řeky

Druhá dvojice věží nese jméno Torres de Quart. Brána v pozdně gotickém slohu z konce 15. století zastávala s úspěchem funkci obrannou. V průběhu napoleonského vpádu do Španělska byly právě Torres de Quart klíčové pro zastavení postupu francouzských hord, a věže dodnes nesou stopy střel napoleonského vojska, které bylo nakonec nuceno s nepořízenou odtáhnout. I tyto věže sloužily svého času jako vězení – v tomto případě pro prostitutky. Obě brány můžete navštívit a pokochat se vyhlídkou z věží.

Torres de Quart s dírami po napoleonských granátech

Praktické info

Ve Valencii toho najdete ještě mnohem víc. Další muzea, přírodní rezervace, pláže a tapas bary čekají na to, až je objevíte a ani já si nenechám ujít příležitost k další návštěvě! Vězte, že město Valencia se nachází na Costa del Azahar, turisticky exponovaném pobřeží Středozemního moře a je hlavním městem stejnojmenného autonomního společenství. Ve Valencii se kromě španělštiny mluví dialektem katalánštiny, tamní obyvatelé nicméně tvrdošíjně nazývají jazyk valencià, tedy valencijština (a nedoporučuji vám v kontaktu s nimi použít jiný název :)). Valencijci nechovají Katalánce v nijak zvláštní oblibě a cítí se jako Španělé.

V místních podnicích rozhodně konzumujte všechna možná jídla z rýže, ta nejkvalitnější kulatozrnná rýže na paellu odrůdy Bomba se pěstuje hned za hranicemi města. Dále doporučuji vaší pozornosti pouliční stánky s nápojem horchata (čte se „orčata“), který se připravuje z „tygřích ořechů“ – jedlých hlíz šáchoru, a ve španělském vedru je neskutečně osvěžující. Ke kelímku horchaty zkuste i místní podlouhlé sladké pečivo, které se katalánsky nazývá fartons – nebudete litovat.

Pro pohyb po městě si pořiďte Valencia Tourist Card, je poměrně rozlehlé a překonávat vzdálenosti pěšky vás brzy unaví. Pozor, všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení (dokonce i v metru), takže na přijíždějící autobusy nezapomeňte mávat. Letiště spojují s centrem města hned dvě linky metra – číslo 3 a číslo 5.

Cuenca

Přibližně 150 kilometrů od Madridu se ve středošpanělském autonomním společenství Castilla – La Mancha nachází pětapadesátitisícové městečko Cuenca. Tamní krajině dominují čtyři odstíny: Temně modrofialová barva okolních kopců, ostře modré jasné nebe, tmavě zelená barva všudypřítomných borovicových porostů a světle písková, která se objevuje jak na historické zástavbě v centru města, tak na pískovcových skalách, na kterých se Cuenca tyčí nad hlubokými kaňony řek Júcar a Huécar.

Cuenca si vystačí se čtyřmi základními barvami

Cuenca je typickou ukázkou “drsného” španělského klimatu: v létě padáte vedrem, v zimě mrznete. Rozptyl mezi nejnižší a nejvyšší teplotou naměřenou v Cuence je celých 57,5 stupně! Město se navíc nachází v nadmořské výšce kolem tisíce metrů. Jste-li vlastníkem světlého středoevropského fototypu, přibalte opalovací krém i v zimě (a k němu taky pár rukavic a pořádnou čepici).

středověké město Cuenca, vystavěné na ostrohu mezi řekami Júcar a Huécar (pohled ze strže Huécaru)

Počátky osídlení města sahají až do paleolitických dob. Většího významu však Cuenca nabyla až v raném středověku, kdy se na jejím území nacházela muslimská osada Qūnka, kteréžto přízvisko se stalo základem dnešního názvu. Jinak ovšem slovo “cuenca” ve španělštině znamená “důlek” (například oční, na lebce), “uhelná pánev” nebo “údolí řek”.

Lechtivý obsah

Cuenca je spojena i s významem, o kterém se ve slovníku nedočtete. Víte, co to znamená, když se ve Španělsku řekne „poner mirando para Cuenca“? Česky to doslova znamená „obrátit někoho tak, aby se díval směrem na Cuencu“, ale pozor: fráze má ve španělštině velmi explicitní a nezakrytou sexuální konotaci. Pravý význam totiž je „souložit v pozici zezadu“, ať vám to přijde divné jak chce.

Kde se výše zmíněný lechtivý obsah vzal? Nejpopulárnější vysvětlení existují dvě. První se datuje přibližně do roku 1490, za vlády krále Filipa I. řečeného Sličný, který manželce Johaně Šílené svými nevěrami způsoboval četná bolení hlavy. Na konci patnáctého století sídlil španělský královský dvůr ještě v Toledu, kde král nechal zbudovat astronomickou věž, odkud se dala pozorovat všechna významná města Španělska, a právě tam se král údajně uchyloval se svými milenkami. „Vezmu ji nahoru podívat se na Cuencu“, říkal prý svým dvořanům. Dobře informovaní členové královy stráže pak začali frázi používat v kastilských bordelech, a odtud se brzy rozšířila do celého Španělska.

Druhé známé vysvětlení pracuje s příbuznou frází „poner mirando para La Meca“, tedy „obrátit tváří k Mekce“, s naprosto stejným významem. Zde je vysvětlení více méně intuitivní, stačí si vzpomenout, jakou polohu – s tváří obrácenou k Mekce – zaujímají při modlení muslimové. A co se stane, pokud nakreslíme spojnici mezi Madridem a arabskou Mekkou? Správně, první větší španělské město na této ose je právě středošpanělská Cuenca.

Zdroj obrázku: blogs.20minutos.es

Mimochodem, pokud se chcete postelovým hrátkám ve Španělsku oddávat správně, existuje dokonce mobilní aplikace nazvaná Cuenca, ve které najdete kompas ukazující vždy a všude správný směr ?

Když už teď víte, jakých vtípků se na téma Cuenca můžete ve Španělsku dočkat a co znamenají, můžete město s klidem navštívit. Cuenca je od roku 1996 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a můžeme bez nadsázky prohlásit, že město je jednou velkou rozhlednou nad divokými stržemi kaňonů řek Júcar a Huécar.

Historické centrum

Samotné historické centrum města zahrnuje především Plaza Mayor, úpravné hlavní náměstí, osázené ze všech čtyř světových stran pestrými domečky, které z něj dělají ideální místo na posezení u sklenky a talířku tapas. Impozantní gotická katedrála z 12. století umístěná tamtéž byla první stavbou, která byla po křesťanské reconquistě v dobytém městě vybudována.

Plaza Mayor
Katedrála

Oblast kolem Plaza Mayor tvoří i geografické centrum města a stojí na ostrohu mezi oběma propastmi. Pokud se nacházíte na náměstí, a katedrála je po vaší pravé ruce, pak pokračovat vpravo a dál za katedrálu vás dovede ke „Casas Colgadas“, místním „mrakodrapům“ (viz dále) a ke strži Huécaru. Směrem vlevo pak dojdete ke srázu nad řekou Júcar. Pokud vám mohu poradit, vydejte se nejprve rovně (do kopce), abyste dorazili k rozvalinám místního hradu. Původně byl vystavěn muslimy jako obranná pevnost a po reconquistě se za křesťanských časů nacházel nějakou dobu ve vlastnictví španělské inkvizice. Během napoleonského vpádu do Španělska byl citelně poničen a k jeho obnově nikdy nedošlo.  Ze zbytků hradních věží je však fantastický výhled na pustou středošpanělskou krajinu v okolí města.

Po prohlídce hradních rozvalin se vydejte zpět k náměstí po hraně strže Júcaru. Prosté pískovcové domky, kamenné zídky, všudypřítomná vůně borovic, skály tyčící se na druhé straně koryta řeky a množství zvědavých koček vás budou doprovázet celou cestu.

Casas Colgadas

Nejpopulárnějším turistickým cílem jsou Casas Colgadas, tedy něco jako „zavěšené domky“. Vystavěny přímo na hraně strže řeky Huécar, s dřevěnými balkóny vysunutými přímo do prázdna nad propastí, jsou nádhernou ukázkou lidové architektury konce 15. století. Poslední tři dochované domy přešly začátkem 20. století do vlastnictví španělského Muzea abstraktního umění. Pokud si do něj koupíte vstupenku, můžete domečky navštívit. Nejlepší výhled na ně se ale nabízí z visutého mostu Puente de San Pablo, který ve výšce 60 metrů a v délce 100 metrů vede přes Huécar. Dnešní kovová konstrukce pochází z let 1902 – 1903 a nahrazuje původní kamenný most s vysokými oblouky ze začátku 16. století, který se – po dlouhých letech působení přírodních živlů – v roce 1895 zřítil do rokle Huécaru.

Casas Colgadas
Puente de San Pablo

Rascacielos de Cuenca

Největším divem města Cuenca – alespoň pro mne osobně – jsou rascacielos de Cuenca, tedy místní středověké „mrakodrapy“. Z čelní strany, která vede do ulice Alfonso XIII. pod náměstím Plaza Mayor, se tváří stejně jako zbytek místních pestrých tří- a čtyřpatrových historických domečků. Jejich zadní strana ovšem skrývá svědectví o neobvyklé stavební expanzi. Středověké bytové potřeby a nedostatek místa uvnitř městských hradeb si vynutil přístavbu zadního traktu domů seshora dolů – přičemž stěnu těchto přístavků tvoří přímo skála strže Huécaru. „Mrakodrapy“, které takto vznikly, dosahují deseti až patnácti pater. Přístavky zespoda nezřídka podpírají dřevěné klády a domečky jsou dodnes obydlené. Zadní stranu mrakodrapů najdete v ulici Calle de San Martín, pěkná vyhlídka na ně je také z terasy pod zadním traktem katedrály.

Rascacielos de Cuenca
„Mrakodrapy“ zepředu, při pohledu z ulice

A příroda?

Strž Huécaru nabízí dostatek příležitostí k procházkám. V prostoru zhruba mezi hlavním náměstím a zříceninou hradu najdete ve skalních stěnách množství kamenných stezek. Můžete klesnout tak hluboko k hladině Huécaru, na kolik se cítíte, nezapomeňte ale, že musíte kamzičí stezkou ještě zpět nahoru.

Cestičky ve strži Huécaru

Pokud přejdete přes Puente de San Pablo na druhou stranu strže, můžete se vydat na menší výlet na kopec nazvaný Cerro del Socorro, na vyhlídku k pomníku Krista. Za mostem se nejprve vydejte vlevo ke Convento de San Pablo (Klášter sv. Pavla) a poté zahněte doprava na kamennou pěšinu mířící do lesa mezi skály. Přibližně po dvou kilometrech stoupání v borovém lese se ocitnete na vyhlídce u pomníku Sagrado Corazón, který z výšky 1147 metrů nabízí výhledy na celou Cuencu.

Vyhlídka ze Cerro del Socorro

Praktické info

Jak už bylo řečeno, Cuenca se nachází přibližně 150 kilometrů od Madridu. Chytněte na nádraží Puerta de Atocha rychlovlak AVE a za necelých pětapadesát minut už vystoupíte na nádraží Fernando Zóbel v Cuence. Vlak jezdí každou hodinu, ale pozor: nádraží se nachází poměrně daleko od centra města (asi tři kilometry), takže musíte použít ještě autobus, případně taxík. Cuenca je příjemné městečko, tamní porce tapas jsou štědré a obyvatelé, ač se jedná o uzavřenější Kastilce, přátelští. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jako obvykle jaro nebo podzim, ale ani zima není špatnou volbou. Já jsem Cuencu navštívila v lednu a teploty se poránu pohybovaly pár stupňů pod nulou, ale slunce během odpoledních procházek bylo intenzivní a ve stěnách strže Huécaru poletovali motýli.

Madrid

„Pues el invierno y el verano,

en Madrid sólo son buenos,

desde la cuna a Madrid,

y desde Madrid al Cielo.“

Luis Quiñones de Benavente

Snad právě z téhle básně z roku 1645 (v mém neobratném překladu „Tak zimy i léta / v Madridu jsou jen dobrá / z kolébky do Madridu / a z Madridu do nebe.“), pochází okřídlené španělské úsloví „de Madrid al cielo“, což se používá zhruba ve významu „lépe než v Madridu je už jen v nebi“.

Občas se stává, že mi lidé říkají: „Má vůbec cenu jezdit do toho Madridu? Vždyť nemá moře.“ A jindy zase: „Hele, moji kamarádi XY jedou poprvé na pár dní do Madridu. Nemáš nějaký tipy, co by tam tak mohli vidět?“

Tak určitě.

Předávala jsem základní postřehy o Madridu tolikrát a tolika lidem, že mě popravdě řečeno nikdy dřív nenapadlo napsat o nich článek. Možná i proto, že je mi líto osekat informace na nezbytné turistické minimum, nezmínit oblíbené místo na piknik, zajímavou historii domu, vůni čerstvého pečiva a kávy v zastrčené kavárničce na Plaza de San Miguel… ale o tom už dost. Předpokládejme tedy, že vaše mentální mapa Madridu je zcela prázdná. Dnes na ni zkusíme zakreslit jakousi základní síť – a vzpomínky, emoce, střípky historie, vůně a chutě si do ní obstaráte sami při vaší první návštěvě. Jen ode mne, prosím, všechna ta místa pozdravujte. Protože i pro mne – a možná víc než pro kohokoli jiného – platí… ¡de Madrid al cielo!

Historické centrum

Historické centrum Madridu je poměrně malé, obsáhnete jej pohodlně pěšky. Naprosté jádro tvoří trojúhelník vyznačený zhruba těmito vrcholy: katedrála Almudena, budova Metropolis a náměstí Plaza de España, přičemž celá procházka bude mít délku kolem čtyř kilometrů. Samozřejmě ji můžete rozdělit do více dnů – ostatně, pokud se chystáte navštívit Palacio Real a přilehlé zahrady, vřele vám to doporučuji.

Naši pouť Madridem zahájíme na stanici metra Ópera. Obdélníkové náměstí, na kterém z metra linek L2 nebo L5 vystoupíte, se jmenuje Plaza Isabel II., a přímo před sebou uvidíte šedou budovu Teatro Real, to je madridská opera. Projděte kolem ní vlevo až na půlkruhové náměstí Plaza de Oriente a rozhlédněte se kolem. Na jedné straně madridská opera (z této strany nepoměrně reprezentativnější než při pohledu od východu z metra) a typické madridské činžáky, z druhé strany park vonící buxusy, uprostřed se sochou krále Felipe IV. a za parkem… majestátní královský palác Palacio Real.

Plaza de Oriente. Budova vpravo je madridská opera

Palacio Real a přilehlé zahrady

Od Plaza de Oriente se vydejte podél královského paláce vlevo ulicí Calle de Bailén a na jeho rohu zahněte doprava. Octnete se tak na prostranství Plaza de la Armería, po jedné straně vstup do Palacio Real, po straně druhé zadní část katedrály Almudena. Je prozíravé obstarat si vstupy do Palacio Real předem na webu, a to na oficiálních stránkách https://entradas.patrimonionacional.es/, vyhnete se tak dlouhé frontě na pokladnu a můžete si stoupnout rovnou do fronty druhé, pro vstupy zakoupené on-line. Tato bývá velmi krátká, zvlášť pokud vyrazíte hned ráno. Základní prohlídka trvá cca hodinu a můžete ji absolvovat sami, případně s interaktivním průvodcem na tabletu, což je dobrá varianta. K základní prohlídce lze přikoupit i vstup do královských kuchyní (spíše pro fajnšmekry). Nezapomeňte se stavit na vyhlídce vlevo na nádvoří královského paláce, s pěknými rozhledy na Casa de Campo a pohoří Sierra de Guadarrama za Madridem, v zimě bývá romanticky zasněžené. (Ano! Ve Španělsku mají taky sníh!) Při samotné prohlídce uvidíte soukromé i reprezentativní pokoje španělských králů.

Palacio Real při pohledu z Jardines de Sabatini
Královský palác při pohledu z Plaza de la Armería

Na prohlídku Palacio Real si vyhraďte celý půlden, protože za návštěvu stojí i královské zahrady. Hned za královským palácem se nachází maličké, ale velmi úpravné Jardines de Sabatini, dostanete se k nim tak, že se vrátíte zpět k Plaza de Oriente a půjdete po Calle de Bailén na opačnou stranu, než když jste ráno směřovali k paláci.

Paseo de la Virgen del Puerto, odkud se vstupuje do královských zahrad Campo del Moro

Na svahu klesajícím od Palacio Real k řece Manzanares se pak nachází rozsáhlé zahrady s parametry královské obory pod názvem Jardines de Campo del Moro. Vstup do zahrad je zdarma, ale nedostanete se do nich seshora od paláce samotného, protože ze tří existujících vchodů je veřejnosti přístupný jen jeden, ten, který se nachází pod zahradami v ulici Paseo de la Virgen del Puerto. Od Jardines de Sabatini se vydejte dolů z kopce po Cuesta de San Vicente, až narazíte na Paseo de la Virgen del Puerto, zabere vám to hezkých pár minut. Variantou samozřejmě je navštívit Campo del Moro nezávisle, pak vám pro přístup nejlépe poslouží stanice metra Príncipe Pío (trasy L6 a L10). V zahradách Campo del Moro uvidíte solidní množství pávů a kachen, a pokud s sebou přinesete pár kousků ovoce nebo zeleniny, nabízenými dary rozhodně nepohrdnou.

Jardines de Campo del Moro
Zvířena v Jardines de Campo del Moro

La Almudena

Madridská katedrála Almudena, celým názvem Catedral de Santa María la Real de la Almudena může být velmi krásná i velmi ošklivá v závislosti na tom, odkud se na ni díváte. Z Plaza de la Armería před královským palácem připomíná ze všeho nejvíc krematorium, její krása vynikne teprve v případě, že se podél ní přesunete na křižovatku ulic Calle de Bailén a Calle Mayor. Do katedrály můžete samosebou i zdarma vstoupit, interiér je spíše moderní, neboť katedrála byla vysvěcena teprve v roce 1993. Navštívit můžete také kryptu katedrály.

Katedrála Almudena z fotogenické strany

Calle Mayor – Plaza Mayor

Od katedrály se vydejte po Calle Mayor („Hlavní ulice“) a z ní po pár set metrech odbočte doprava uličkou, která se jmenuje Túnel de la Plaza Mayor. Klenutým průchodem v domě vás dovede na obdélníkové náměstí Plaza Mayor, které bylo vystavěno v roce 1619. Náměstí je působivým mixem otevřeného prostoru a architektury, po obvodu lemované bary s venkovním posezením. Jak je to u španělských náměstí tohoto druhu obvyklé, v historii se na něm odehrávaly zápasy s býky, královské svatby, trhy i popravy odsouzených španělskou inkvizicí.

Plaza Mayor a Felipe III. na koni

Puerta del Sol

Vraťte se průchodem z náměstí zpět na Calle Mayor a pokračujte ještě pár desítek metrů, až dojdete na náměstí Puerta del Sol, kde se nachází symbol Madridu, socha medvěda u madroñového stromu. Náměstí je také důležitým dopravním uzlem, neboť v podzemí najdete stanici metra Sol (linky L1, L2, L3) a zastávku příměstských vlaků Cercanías. Až se vyfotíte s medvědem a pokocháte se pohledem na věžní hodiny Casa de Correos (odkud se o Silvestru živě do celého Španělska přenáší půlnoční odbíjení zvonů) a nepřehlédnutelný světelný nápis Tío Pepe na jednom z domů na náměstí (což je historická reklama na španělské sherry z andaluského Jerezu), vydejte se dál po ulici Alcalá.

Calle Alcalá – Círculo de Bellas Artes

Calle de Alcalá je široký bulvár, po obou stranách lemovaný velkorysými budovami, uprostřed hotová závodní dráha aut a autobusů městské hromadné dopravy. Držte se vpravo a běžte až k budově Metropolis (kterou poznáte snadno, protože to je nejkrásnější dům v celém Madridu). Momentálně vás ale zajímá méně okázalá stavba na pravé straně Alcalá, totiž budova Círculo de Bellas Artes, respektive prostor, který se nachází na její střeše. Vstupte dovnitř a u pokladny si zakupte vstupenku na střešní terasu, vyjde vás na 5 euro. Pak vyjeďte výtahem, a v momentě vám celý Madrid leží u nohou. Nabízí se vám exkluzivní pohled na Alcalá a Metropolis z výšky, okolní střechy a celé město až do širokého okolí. Na střešní terase se nachází bar, stavte se na skleničku a užijte si Madrid z ptačí perspektivy. Jedno z mých nejoblíbenějších míst!

Pohled ze Círculo de Bellas Artes na Metropolis a Gran Vía
Pohled k Palacio de Cibeles. Vzadu na obzoru El Pirulí, madridská televizní věž

Metropolis

Edificio Metropolis byla uvedena do provozu 21. ledna 1911 jako sídlo pojišťovacích společností Unión a Fénix. Jejími autory je dvojice francouzských architektů, bratři Jules a Raymond Févrierovi. Pětačtyřicet metrů vysoká pětipatrová budova je bez diskuze jedním ze symbolů Madridu. Nachází se na rohu ulic Alcalá a Gran Vía.

Metropolis

Gran Vía

Gran Vía, doslova „velká třída“, měří úctyhodných 1,3 kilometru a vede od budovy Metropolis až po náměstí Plaza de España. Byla postavena mezi lety 1910 a 1929 a za oběť její výstavbě padlo celkem 300 domů. Gran Vía je plná obchodů, restaurací, kin a divadel a stojí v ní první španělské mrakodrapy z počátku 30. let 20. století. Monumentální a úpravná na jedné straně, to když se soustředíme na prosklené výlohy obchodů s módou, nablýskané restaurace a citlivě rekonstruované dopravní značení, a se střípky velkoměstské bídy na straně druhé (když neignorujeme pelíšky bezdomovců a jejich psíků sem tam zbudované ve vstupních portálech budov).

Plaza de España

Španělské náměstí, neboli Plaza de España ve svém středu hostí vodní nádržku a pomník k poctě španělského spisovatele Miguela de Cervantese v podobě bronzových soch Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy (malé upozornění: střed náměstí prochází rekonstrukcí, hotova by měla být na konci roku 2020). Nejvýraznějším bodem na náměstí je bezesporu bílý mrakodrap Torre de Madrid, postavený v roce 1957. Tady na Plaza de España může naše procházka končit – ostatně k dispozici je vám stejnojmenná stanice metra linek L3 a L10, ale pokud máte ještě sílu, nezapomeňte, že pár kroků odtud se nachází egyptský chrám Templo de Debod a muzeum Cerralbo.

Plaza de España, vzadu vpravo mrakodrap Torre de Madrid

Co ještě v Madridu navštívit

Nepochybně madridské obrazárny, městské parky nebo atrakce vhodné pro děti. Pozornost věnujte tapas barům, například na náměstíčku Plaza de Santa Ana, což je jen pár kroků pěšky od Puerta del Sol nebo v ulicích Calle de las Huertas a Cava Baja. Chcete-li ochutnat dobrou sušenou šunku, stavte se v provozovnách Museo del Jamón a dopřejte si talířek jamón de Bellota a sklenku červeného vína. Pokud máte více času, navštivte i královské paláce Aranjuez, El Pardo nebo El Escorial (všechny v dosahu příměstských vlakových linek Cercanías) a nedaleké Toledo.

Praktické info

Praha má s Madridem přímé letecké spojení (momentálně takto létají minimálně Ryanair a ČSA). Pro pohyb po Madridu si pořiďte kartu na metro, zakoupíte ji přímo u vstupu do metra na letištních terminálech nebo na kterékoliv jiné stanici metra. Kartu nabijete na jednu nebo deset cest metrem, při jedné cestě můžete přestupovat jak je vám libo a není časově omezena. Při vstupu do metra kartu jednoduše pípnete na čtečce na horní části turniketu a hurá dovnitř. Pozor jen na to, že při cestě metrem až na letištní terminál musíte doplatit příplatek za cestu na letiště („suplemento aeropuerto“), což se dělá tak, že při nabití karty na jednu cestu zadáte jako cíl letiště (příplatek se připočte automaticky) nebo ho případně doplatíte u výstupu z metra do terminálu. Až předplacené cesty spotřebujete, nabijete si stejnou kartu znovu (u automatů označených „pasajeros con tarjeta“).

Ubytování v Madridu je přiměřeně drahé, pokud budete chtít, bez problémů se vejdete pod 100 euro za noc a pokoj. Pokud se ubytujete přímo ve středu města, usnadníte si cesty za večerní zábavou, protože tapas bary se nachází v historickém centru. Ulice začínají ožívat kolem deváté až desáté večer, vyražte ven a usaďte se pokud možno na venkovních zahrádkách. Madrid je bezpečné město, po ulicích centra můžete bez obav courat i ve dvě ráno. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro nebo podzim, vládne příjemné teplé počasí. Zima není špatná volba, teploty jsou většinou přibližně o deset stupňů vyšší než v Čechách. Léto vám nedoporučuji – Madrid se mění v rozpálenou pec a turistiky si v něm příliš neužijete.

Madrid s dětmi

“Toma, cariño,” (“Tumáš, miláčku”), říká číšník soucitně, a podává mi přes stůl šálek silné černé kávy, jakoby přesně věděl, jak moc ji potřebuji. A to už jsem se u oběda trochu uklidnila džbánkem červeného vína Marqués de Cáceres poté, co se mi teprve po půlhodinové bouřlivé diskusi podařilo prosadit klasické tříchodové španělské menu namísto původně požadovaného hamburgeru v Mekáči. Madrid není zrovna město šité na míru dětem, a na přehlídku obrazů španělských mistrů v Pradu vaše ratolesti pravděpodobně nenalákáte. Pokud chcete vyrazit do Madridu se svými potomky, nabízím pár tipů na místa, která s nimi můžete navštívit – tak, aby se děti přiměřeně zabavily, a dospělí zároveň nebyli otrávení k smrti. První podstatná rada zní, pořiďte v nejbližší stanici metra kartu na MHD a nabijte ji kreditem (karta je přenosná, můžete tedy použít klidně jen jednu). Madrid je rozlehlý, takže k pěšímu přesunu z bodu A do bodu B se raději neuchylujte, nechcete-li riskovat otrávené fňukání. Hotovo? Výborně, můžete vyrazit!

Projížďka na lodičkách v Retiru

Nejvděčnější atrakce vůbec, zvlášť, když vezmete v úvahu, že španělské počasí dovolí tuhle možnost využít i v průběhu zimy. Nádrž zvaná jednoduše El Estanque (Rybníček) je poměrně velká, takže si užijete veslování, obhlížení soch v jeho zadní části, závody s ostatními posádkami a plašení racků, kteří sedají na vodní hladinu ve velkých hejnech. Půjčovnu lodiček najdete u levé boční hrany rybníčku, cena je 6 euro za 45 minut (do loďky se vejdou čtyři osoby).

El Estanque v Retiru

Kolem nádrže stojí velké množství stánků, ve kterých můžete koupit zmrzlinu, popcorn nebo nějakou tu sladkost. Určitě nezapomeňte vzít s sebou pytlík semínek pro ptáky. Vrabci v Retiru jsou zvyklí na krmení, a pokud se posadíte na jednu z laviček a natáhnete před sebe dlaň plnou semínek, za chvíli jich přiletí celá banda a budou vám zobat z ruky. Následná procházka parkem je pak už jen příjemným bonusem – nezapomeňte se stavit u rybníčku, který se nachází před skleněným Palacio de Cristal, je plný kachen a labutí, a na dřevěných prkýnkách opřených o jeho břehy se vyhřívají vodní želvičky.

Nádržka u Palacio de Cristal

Metro: L2, stanice Retiro. Pokud se při výstupu budete držet cedulí s nápisem Parque del Retiro, vyjdete z metra přímo v parku nedaleko rybníčku.

Hodnocení dítěte: 100 %

Na hladině

Býčí aréna Las Ventas

Madridská plaza de toros byla postavena v roce 1929 v neomudéjarském stylu (tj. inspirována muslimskou architekturou), z červených cihel a ozdobená pestrými keramickými kachlíky a erby jednotlivých španělských provincií. Je to impozantní kousek – jedná se o největší býčí arénu ve Španělsku. S kapacitou 24 000 osob je třetí největší na světě, hned za Monumental v Mexiku a arénou ve městě Valencia ve Venezuele. Kritiky a fanoušky býčích zápasů je pak považována za nejdůležitější plaza de toros na světě. Vlastní pískem vysypaná aréna (španělsky nazývaná „ruedo“) pak v průměru měří úctyhodných 61 metrů.

Madridská aréna Las Ventas (foceno jako panorama, je opravdu velká)

K lístku dostanete plánek s vyznačenou trasou a pokud chcete, také audioprůvodce. Prohlédnete si terasy a chodby arény s vystavenými vycpanými býky, hlediště, a sejdete dolů do uličky, která odděluje diváky od písečné arény. Španělsky se nazývá „callejón“, je 2,2 metru široká a bednění („barrera“), které odděluje býky, je 1,6 metru vysoké. Stává se, že vzteklý býk bariéru přeskočí, a pámbu pak pomáhej tomu, kdo se zrovna nachází v uličce. Tady ve Ventas stála podobná událost v roce 1957 život jednoho z ze zaměstnanců arény, místního truhláře.

Ventas, hlediště
Callejón ve Ventas, vzadu v horní části hlediště prezidentská lóže

Při naší letošní návštěvě bylo nově zpřístupněné i zázemí pro býky, tedy prostory, odkud se zvířata (tedy nikoli osobně, ale za použití soustavy provazů) při corridě vypouští do arény. Možná uvidíte i trakař s maketou býka, používaný při tréninku toreadorů, a v jedné z kamenných místností je umístěna virtuální realita – ve hře si můžete vyzkoušet, jaké to je v kůži toreadora. Zázemí pro býky můžete vidět mimo sezónu býčích zápasů, tedy od listopadu do března.

Ventas, zázemí pro býky

V prostorách arény se nachází i operační sály, ale přístup na ně není z hygienických důvodů možný. A tak na vás na úplný závěr prohlídky čeká už jen toreadorská kaple a posléze muzeum, kde najdete vystavené různé artefakty, které nějak souvisí s býčími zápasy – nejčastěji obrazy a plakáty s oznámením termínů corridy, toreadorské pláštíky a meče, a také slavnostní obleky toreadorů, nezřídka ze dne, kdy nešťastníci přišli při zápase s býkem o život. Oujé.

Na konec mi dovolte malé varování: Las Ventas je nestydatá turistická past. Jen vstup stojí pro dospělé 21 euro (pro děti polovic) a připravte se také na to, že uvnitř miláčkové vyprosí fotku se svojí maličkostí nastylizovanou jako toreador při zápase (kus za 10 euro). Vaše potomky bude ale prohlídka arény s největší pravděpodobností upřímně fascinovat.

Metro: L2 a L5, stanice Ventas

Hodnocení dítěte: 80 %

Andén 0 – stanice duchů Chamberí

Madridské metro má dnes 14 linek a jeho síť je třetí nejrozsáhlejší na světě. Začátky metra v Madridu se datují do roku 1919, kdy byl slavnostně otevřen první úsek trasy L1, od náměstí Puerta del Sol až po Cuatro Caminos. Jednou ze stanic, které se na tomto 3,5 km dlouhém úseku nacházely, byla Chamberí (čte se „čamberí“), stanice obsluhující dopravu ve stejnojmenné čtvrti. Madridské metro se rychle rozrůstalo, přibyla trasa L2, pak L3 a pak další a další. V roce 1966 byla původní nástupiště trasy L1 z důvodu navýšení přepravních kapacit prodloužena ze 60 na 90 metrů. Prodloužení ale v případě Chamberí nebylo možné uskutečnit – stanice je v zatáčce, nepříliš hluboko pod povrchem, a navíc se po realizaci výše zmíněných úprav ve zbytku trasy nacházela jen 230 metrů od nejbližší stanice Iglesia. V květnu téhož roku byla Chamberí pro cestující nastálo uzavřena.

Chamberí dnes. Stanicí dál projíždí metro, ale teď už jej od nástupiště odděluje plexisklo
Trasa metra namalovaná přímo na zdi. Když se trasa prodloužila, jednoduše se přimalovaly nové stanice

Během následujících čtyřiceti let si na Chamberí málokdo vzpomněl. Vstupy z ulice byly zaslepeny a kachlíkové reklamy na nástupišti z dvacátých let ztrácely barvy. Jedinou připomínkou Chamberí bylo snížení rychlosti vlaků při průjezdu mezi stanicemi Bilbao a Iglesia. Během osmdesátých let „objevili“ Chamberí vandalové, narkomané a bezdomovci, a při pohledu na improvizovaná ohniště na nástupištích a mátožné postavy kolem nich nejednomu cestujícímu v projíždějící soupravě metra zatrnulo. Někdy v té době se Chamberí začalo přezdívat „estación fantasma“ – stanice duchů.

Pokud vás zajímá, jak tehdy Chamberí vypadala, věrně to zobrazují nesmrtelné záběry ve španělském filmu Barrio. Tříminutové video zachycující obydlenou stanici najdete na YouTube pod tímto odkazem.

Vchod do Chamberí dnes

V roce 2006 byly v prostorách Chamberí zahájeny restaurační práce a v roce 2008 byla stanice zpřístupněna veřejnosti jako muzeum pod názvem Andén 0 (Nástupiště nula). Dokonale zachovanou a pečlivě zrestaurovanou časovou konzervu můžete navštívit zdarma, muzeum je otevřené od čtvrtka do neděle. První dřevěné dveře vlevo hned za vstupem do stanice vedou do improvizovaného kinosálku. Sedí se přímo na schodech, neboť se nacházíte v prostorách původního vstupu do Chamberí. Na obrazovce běží video o historii madridského metra a v každou celou hodinu na tomto místě začíná výborná komentovaná prohlídka (v délce 45 minut, pouze ve španělštině). Pokud nevládnete španělštinou, nevadí – vše podstatné najdete v tomto článku 🙂

Tudy se původně do stanice vcházelo
Deska s názvem stanice umístěná na stěnách nástupiště

Za architektonickým návrhem Chamberí stojí slavný španělský architekt Antonio Palacios (je například autorem budov Palacio de Comunicaciones a Círculo de Bellas Artes v ulici Alcalá v Madridu). Všimněte si, že kachlíky použité na obložení stanice jsou bílé, a orámování reklamních ploch, vlastní reklamy a logo stanice jsou naopak z ostře pestrých barev. To proto, že ve dvacátých letech bylo elektrické osvětlení podzemních stanic metra na dnešní poměry velmi slabé. Bílá a pestré barvy zkrátka umožňovaly, aby bylo vůbec něco vidět. V prostorách hlavního vstupu – tam, kde najdete prodejní okénko a kovové boudičky pro kontrolorky lístků – bylo původně ve stropě umístěno střešní okno, kterým do stanice dopadalo denní světlo. Jeho obrys je ve stropě stále patrný, ale dnes už je zazděné. Prodej lístků byl zpočátku velkou vědou – platilo se podle toho, kdy, odkud a kam jste jeli. Kromě toho na každé stanici průvodčí kontrolovaly lístky při vstupu do metra a také při výstupu z něj, takže se u turniketů u východu tvořily dlouhé fronty. Při výstupu z metra zámek turniketu povolil vahou cestujícího (jakmile došlápl na kovovou desku v podlaze), což působilo radost zejména dětem, které po nich s nadšením skákaly. Vestibul byl tedy místem poněkud hlučným! Reklamy, které dole na nástupištích uvidíte, jsou v drtivé většině na výrobky, které se stále ještě prodávají, nebo alespoň donedávna prodávaly. Balzámy na rty značky Gal, které propagují kulatá loga na koncích nástupišť, najdete dodnes v oddělení drogerie v obchodních domech El Corte Inglés.

Metro: L1, stanice Bilbao nebo Iglesia (doporučuji nejprve se projet metrem mezi těmito dvěma stanicemi, abyste viděli Chamberí z vlaku).

Hodnocení dítěte: 100 %

Vlak metra vjíždí do stanice Chamberí

Lanovkou na Casa de Campo

Posledním tipem z dnešního článku je vyhlídková jízda visutou lanovkou, která překlenuje údolí řeky Manzanares. Vede ze čtvrti Argüelles v centru Madridu do Casa de Campo, největšího madridského parku s rozlohou téměr 2 000 hektarů, a překonává vzdálenost dvou a půl kilometru. Cena za svezení je na madridské poměry lidová – dospělý zpáteční lístek stojí 6 euro, dětský je za 5 euro. Na stanici Casa de Campo můžete, ale i nemusíte jízdu přerušit.

Lanovka je kabinková, takže můžete vyrazit, i když vám počasí nepřeje. To byl náš případ

Z lanovky můžete obdivovat krásné výhledy na Madrid, kde se postupně v plné kráse objevuje katedrála Almudena, královský palác Palacio Real, první madridské mrakodrapy z počátku 20. století v blízkosti Plaza de España, televizní věž přezdívaná El Pirulí (Lízátko) nebo nebo vyhlídková věž s ufonským vzhledem jménem Faro de Moncloa.

Teleférico de Madrid

Na druhé straně výhledu dominuje zelená masa Casa de Campo, protkaná vycházkovými cestami. Pokud vám počasí bude přát, můžete se tam dosytosti vyblbnout. Hned u horní stanice lanovky je dětské hřiště, odvážnější rodiče mohou navštívit zábavní park Parque de Atracciones (pozor, jeho přítomnost nezatajíte, protože gigantické horské dráhy jsou z lanovky vidět), případně madridskou ZOO, která se na Casa de Campo také nachází.

Metro: L3, stanice Argüelles. Poté cca 10 minut pěšky k dolní stanici lanovky, do mapy zadejte jako cíl „Teleférico de Madrid“.

Hodnocení dítěte: 70 %

Vyhlídka na Madrid z terasy stanice na Casa de Campo

El Palmar

Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.

La Albúfera, valencijské sladkovodní jezero mořského původu

Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.

Mokřady jsou hnízdištěm velkého počtu druhů vodního ptactva
Hladina jezera Albúfera při pohledu z loďky

Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.

Branka vedoucí k loděnici. Slovo „barquera“ znamená „převoznice“. Nahoře španělská, dole valencijská vlajka

Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.

Rosino přístaviště. Jedna z loděk nese jméno jejího pradědečka
Replika původního rybářského obydlí
Na břehu Albúfery

Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.

Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.

Rosa na přídi. Původní bidla dnes slouží už jen k otáčení lodí

Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.

Originální „barraca“ při pohledu z vody

Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.

Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.

Rýžová pole El Palmaru
Pohled do rýžoviště zblízka

Co jíst a pít ve Valencii

Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.

Tygří ořechy, vzadu v košíčku valencijské „fartons“

Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!

Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂

Citroníky v El Palmaru

Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim