Segovia

Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.

Neoddiskutovatelnou dominantou města je románský akvadukt, který přiváděl vodu z hor, které vidíte na obzoru

Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.

Zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Acueducto de Segovia

Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.

Když vystoupáte z Plaza del Azoguejo po schodech, najdete to nejlepší místo pro obdivování 28 metrů vysokého akvaduktu
Pohled na oblouky akvaduktu se hned tak neomrzí. Jak vidíte, nakonec se přece rozjasnilo

Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.

Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.

Torreón de Lozoya

V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂

Catedral de Segovia

Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.

Katedrála

Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!

Cochinillo de Segovia

Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!

Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.

První chod, polévky. Vlevo „judiones de la granja“, místní fazolová polévka, vpravo moje milovaná sopa castellana

Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.

Cochinillo de Segovia. Nojo, s ocáskem…

Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.

Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.

(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).

Valle del Clamores

Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.

Začátek cesty, ještě než sešplháte až k řece

Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.

Most přes Clamores blízko soutoku s řekou Eresma

Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.

Alcázar de Segovia

Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.

Cestou zpět do města se můžete dosyta vynadívat nejen na hrad, ale taky na kastilskou přírodu

Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂

Podzimní výlet do El Escorialu

Jeden král plus pár předků k pohřbení plus ambice plus přístup k množství stavebního kamene rovná se pyramida. Tak to alespoň platilo po tisíce let ve starověkém Egyptě. Jaký je výsledek, když do výše uvedené rovnice dosadíme proměnné mocného Španělska šestnáctého století? Inu, nic menšího než majestátní královský komplex El Escorial.

El Escorial leží 45 km severně od Madridu. Z jeho zahrad dohlédnete až na madridské mrakodrapy

Král je v tomto případě Felipe II. (čti „Felipe segundo“), druhý Habsburk na španělském trůně. Habsburkové se poprvé dostali na španělský trůn v podobě jeho otce Karla I. Habsburského, který byl po otci Habsburkem a po matce Johaně Šílené Španělem. Karel I. přijel do Španělska poprvé v patnácti (a hned o rok později se stal králem) a španělsky tehdy neuměl ani písknout. Netřeba zdůrazňovat, že se proto u španělského lidu netěšil ani důvěře, ani velké oblíbenosti. Kromě toho byl ošklivec, měl typický habsburský předkus, kvůli kterému nemohl pořádně zavřít čelist, válčil kde mohl a utrácel výrazně přesmíru. Jeho syn, Felipe II., převzal trůn v roce 1556. Bylo to právě během jeho vlády, ve druhé polovině 16. století, kdy se o Španělsku začalo říkat, že je říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Felipe II. získal totiž v roce 1581 portugalský trůn včetně zámořských území a v 60. letech rozsáhlé souostroví v jihovýchodní Asii, které bylo na jeho počest pojmenováno Islas Filipinas (tedy „ostrovy Filipovy“), dnešní Filipíny. Když přičteme Španělsko a Ameriku, dá se říct, že svého královského sídla El Escorialu, vzdáleného asi 50 km severně od Madridu, kontroloval nejen celý Pyrenejský poloostrov, ale bez nadsázky zhruba tři čtvrtiny zeměkoule.

Podzim dorazil i do El Escorialu. Okrouhlá věž patří katedrále, vestavěné doprostřed komplexu, a nezakrytě inspirované bazilikou sv. Petra ve Vatikánu

El Escorial je královským palácem, rozsáhlým klášterem, školou (jak klášter, tak škola jsou dodnes funkční), katedrálou, ale hlavně a zejména hrobkou španělské královské rodiny od 16. století až po současnost. (Poznámka: Předchozí španělští králové až po Johanu Šílenou jsou pochováni v andaluské Granadě.) Felipe II. si pozemek na úpatí dvoutisícových hor Sierra de Guadarrama vyhlédl hned na začátku své vlády a v nadmořské výšce 1028 metrů kázal postavit nejprve klášter Sv. Vavřince jako poděkování za vítězství v bitvě u Saint Quentinu. Zakrátko se ovšem projekt rozrostl do nebývalých rozměrů ještě o dvě křídla královského paláce, školu, knihovnu, katedrálu, sklad svatých relikvií a hlavně obrovskou kryptu. El Escorial je bez přehánění renesanční pyramidou, vystavěnou v obdélníkovém půdorysu z kvádrů guadarramské žuly, která byla na stavbu z nedalekých hor dopravována dvoukoláky taženými voly. Ve své době byl největší budovou na světě (s rozlohou přes 30 000 metrů čtverečních) a dokonce se mu přezdívalo „osmý div světa“. Celá gigantická stavba byla dokončena za pouhých 21 roků, mezi lety 1563 a 1584.

Všechno, absolutně všechno v El Escorialu je postaveno ze žulových bloků, těžených v pohoří Sierra de Guadarrama. Budovy za zbarvenými stromy také – byly vystavěny jako služební domy pro personál paláce a El Escorial lemují hned ze dvou stran

Madrid se stal hlavním městem Španělska právě za vlády Felipeho II., a dnes ho s El Escorialem spojuje linka C8 madridských příměstských vlaků nazývaných „Cercanías“ (od slova „cerca“ = „blízko“). V podzemí pod centrálním madridským náměstím Puerta del Sol se nachází velké vlakové nádraží a co dvě tři minuty staví ve stanici některý z mnoha „cercanías“. Na něm se časně ráno tisknu do kouta, jen v džínové bundičce, a napínám uši, abych nezmeškala svoji přihrávku. Alcobendas, San Sebastián de los Reyes, Alcalá de Henares, Colmenar Viejo… konečně ohlašují vlak do Escorialu, spolu s ostatními se nacpu do vagónu, usadím se u okna a přemítám, jestli v bundičce dneska umrznu, nebo ne. Ve věčně rozpáleném Madridu člověk snadno zapomene, že hory se zvedají sotva pár kilometrů za ním. Když budu mít štěstí, bude v Escorialu možná tak sedm stupňů. Když opouštíme město, svítá, a sotva za sebou necháme madridské mrakodrapy čtvrti Chamartín, slunce se začíná opírat do typické kastilské krajiny. Matně nazelenalá suchá dlouhá tráva, rudohnědá půda, borovice, sem tam skála nebo olivovník, podél traťového plotu desítky zvědavých daňků. Aspoň myslím, že jsou to daňci, ve vysoké se příliš nevyznám. Skály se brzo promění v hory, pak se na obzoru objeví nepřehlédnutelný gigantický bílý kříž Valle de los Caídos, Francova Údolí padlých, a po necelé hodině jízdy se v hnízdu borových lesů na úpatí hor ukáže samotný El Escorial. Je tam přesně taková kosa, jak jsem se obávala, ale od nádraží je to kilometr ostré chůze do kopce a zahřeje mě natolik, že si můžu dát snídani venku, na zahrádce malého baru s vyhlídkou přímo na kamenné průčelí Escorialu. Na tradiční španělskou snídani – opečený bílý chleba s olivovým olejem, solí a rozdrceným rajčetem – jsem si díky epidemii musela počkat skoro dva roky.

Komentovaná prohlídka trvá dvě hodiny a začíná v prostorech kláštera. Mimochodem, klášter je dnes augustiniánský a dodnes funkční, augustiniáni ale většinou chodí v „civilu“, a tak je mezi návštěvníky těžko poznáte. V době svého vzniku byl klášter otevřený (čti: neměl uzavíratelné dveře), a tak na jeho chodbách neskutečně táhlo. Sierra de Guadarrama, to je v chladnější polovině roku nejen déšť a sníh, ale hlavně vytrvalý studený vítr, a tak v prvních desetiletích existence kláštera mniši umírali velmi brzo. Felipe II. mnichům posléze pořídil jak dveře, tak i nádherné nástěnné fresky, které s hlavou vyvrácenou ke stropu během prohlídky obdivujeme. Uvnitř Escorialu se nesmí fotit, ale v zájmu blogování za rohem prokážu trochu té občanské neposlušnosti a udělám pár snímků pro článek.

Stropní fresky v prostorách klášterního křídla

V prostorách kláštera se nachází nejen ohromující fresky, ale taky pár pozoruhodných obrazů. Felipe II. byl velkým obdivovatelem Tiziana, a tak si u něj pro klášter objednal obraz Kristovy poslední večeře. Když se ale před plátnem zastavíte, pravděpodobně upadnete do rozpaků. Celý obraz působí disproporčně a jaksi divně a z pravé části rámu trčí ruka bez těla třímající mísu hroznů. Když totiž plátno z Itálie dorazilo a v Escorialu ho rozbalili, zjistili, že se na králem vyhlédnuté místo nevejde. Tiziano nebo ne, tehdejší nejmocnější muž planety tak kázal plátno z obou stran oříznout a vsadit do předem vybraného rámu. Ve vedlejším sále zase najdete obrovský obraz od samotného El Greca – Utrpení svatého Mauricia. Král ho původně plánoval zavěsit do katedrály, ale když mu El Greco – tehdy ještě neznámý přivandrovalec Doménikos Theotocópulos – hotový obraz ukázal, vůbec se mu nelíbil. Na jeho vkus tam bylo málo krve, a tak sice El Grecovi za obraz zaplatil, ale další zakázku pro královský dvůr už mladý Doménikos nedostal. Odešel proto do Toleda, a právě tam se z něj stal slavný El Greco („Řek“), snad nejvýznamnější malíř, který na sklonku 16. století ve Španělsku působil.

Knihovna v El Escorialu

Tváří v tvář velkolepé výzdobě kláštera snadno vytěsníte hlavní a původní účel budovy, ale nezapomínejme, že je to zejména hrobka. Při sestupu do prostoru umístěného přímo pod podlahou oltářního prostoru katedrály se citelně ochladí a následuje průchod několika sály plnými mramorových rakví. Jeden je vyhrazený čistě princům a princeznám zemřelým v raném dětském věku a hned několik místností patří infantům, kterých bylo logicky daleko víc než králů.

Drobný výkladový exkurz: Infant nebo infantka se nazývá člen královské rodiny, který nemá nárok na trůn, zatímco osoby v nástupnické linii se nazývají princ nebo princezna. Aktuální španělský král Felipe VI. má například dvě dcery, starší princeznu Leonor a mladší infantku Sofii.

V posledním sálu s hrobkami infantů je pochován i malý Alfonsito, mladší bratr emeritního krále Juana Carlose I., který abdikoval v roce 2014. Juan Carlos I. byl a je z mnoha důvodů poměrně kontroverzní postavou, a pochybuji, že se v našich zeměpisných šířkách ví, že ve svých osmnácti letech o Velikonočních prázdninách roku 1956 zastřelil svého mladšího, tehdy čtrnáctiletého bratra. Oba chlapci si navzdory zákazu hráli s malou pistolí ráže 22. Juan Carlos údajně namířil zbraň na čelo svého bratra v domnění, že zásobník je prázdný, a vyšla rána. Malý Alfons byl mrtvý prakticky okamžitě. V místnosti s nimi nebyl nikdo další. Osmnáctiletý Juan Carlos už tehdy navštěvoval vojenskou akademii v Zaragoze a byl chráněncem diktátora Franca, který ho vychovával jako svého nástupce a budoucího španělského krále. Diktátorský režim tudíž kauzu ututlal, a to tak zdařile, že spousta Španělů dodnes neví nic moc o tom, jak se celá záležitost odehrála, například si často myslí, že byli oba mnohem menší, ještě malé děti, případně že šlo o nehodu na lovu.

Poslední a nejhlouběji uloženou místností na trase panteónu je samotná královská hrobka, kulatá prostora vyložená mramorem a zlatem, kde v malých zdobených schránkách odpočívají ostatky dvanácti španělských králů a jejich královen. Poslední dva volné výklenky nade dveřmi jsou určeny pro rodiče Juana Carlose I., jejichž těla jsou uložena v márnici El Escorialu. Zde se, s prominutím, všechny královské mrtvoly nechávají přirozeně zetlít (zaprvé, aby se vešly do malých rakví, které se vystavují, a za druhé, aby neděsily návštěvníky Escorialu zápachem). Až se tak stane, kosti se přesunou do schránky a hrobka bude kompletní. Španělská královská rodina pak bude muset vymyslet, kam s novými královskými nebožtíky.

Pohled od „Casas de oficios“, služebních domů, směrem k El Escorialu

Když se z tísnivého podzemí dostanete zpátky na vzduch, prohlídka pokračuje v soukromých místnostech královského paláce Habsburků. Glazované cihlové dlaždice vám připomenou podlahy Karlštejna, a ostatně i postele a další vybavení působí až středověky stroze. Oproti dalšímu křídlu, královskému paláci rodu Borbonů (kteří vládnou Španělsku od roku 1700 až dodnes), vypadají, slovy naší průvodkyně, „jako pastouška“. Smějeme se, ale je to fakt: ve vedlejších pokojích vládne zlato, malovaný porcelán, naducané pohovky, pompézní portréty a textilní tapety. El Escorial, to je výkladní skříň posledních více než čtyř století španělské historie, a pokud po vyčerpávající dvouhodinové prohlídce nemáte dost, můžete si trasu projít klidně znovu sami. Váš lístek platí celý den a z královského komplexu můžete vycházet a zase se vracet tak, jak se vám to hodí.

Zvládla jsem dvě otočky a pak jsem si to s důkladným hladem z paláce namířila přímo ke stavbám velkých strohých domů, které k El Escorialu přiléhají ze dvou stran (zbylé dvě patří palácovým zahradám). Jejich stěny jsou postavené ze stejných žulových bloků a mají i stejné břidlicové střechy. Jde o služební domy královského paláce, tady byli ubytováni poddaní, kteří se starali o královo blaho. Dnes v nich najdete hlavně restaurace a bary, a tak jsem se do jednoho z nich uchýlila na oběd. Na programu je jedno z mých oblíbených španělských jídel, potaje de garbanzos. „Potaje“ se čte „potache“ a je to v podstatě postní jídlo, obsahuje vývar, zeleninu, luštěniny a obvykle i kousky ryby. „Garbanzos“ je španělský výraz pro cizrnu. Pokud máte trochu odvahy, zkuste si někdy potaje ve Španělsku objednat, nebo se ho alespoň nebojte, když vám ho v denním menu předloží jako první chod. Prvoplánová hvězda španělské kuchyně to sice není, ale já jsem si ho po překonání počáteční nedůvěry opravdu oblíbila.

Potaje de garbanzos: vývar, cizrna, vejce, kousky tresky a nějaká ta zelenina

Praktické info: Jak už bylo řečeno výše, El Escorial spojuje s Madridem linka C8 příměstských vlaků, cesta vám zabere necelou hodinu. Od nádraží se vydáte směrem do kopce, nejprve ulicemi a pak dlouhým stromořadím, celkem asi kilometr chůze. Celodenní vstup do paláce vás přijde na 12 euro, k dispozici máte průvodcovskou aplikaci, kterou si můžete stáhnout do mobilu v mnoha jazycích. Za prohlídku s průvodcem si připlatíte další 4 eura, k dispozici je ale pouze ve španělštině. Z palácových zahrad je aktuálně přístupná jen horní část, ta spodní, svažující se skoro až k vlakovému nádraží, je i s přilehlými menšími paláci kvůli covidové epidemii zatím uzavřena.

Letecký snímek El Escorialu. Přefotila jsem vám ho z pohledu, který prodávají v místním obchodě se suvenýry 🙂

Letní katalánská škola na Mallorce

(v zásadě další moralistický článek o učení cizích jazyků)

Chtěla jsem napsat, že na jazykovém pobytu jsem byla naposledy v…., a pak mi došlo, že správná odpověď zní „nikdy“. Nejen proto, že do školy jsem chodila za krále Klacka (čti: jsem už stará), a éra Erasmus pobytů byla stále ještě v daleké budoucnosti, ne, ne. Hlavním důvodem vždycky byla obava z vystoupení z bezpečného prostoru učebnic typu článek – slovíčka – cvičení, strach z neznámých konverzačních témat a nechuť k přílišnému sociálnímu kontaktu s cizími lidmi. Během své cesty za spolehlivou metodou k ovládnutí cizích jazyků jsem zcela převlékla dres, a dnes se nacházím na úplně opačném břehu. Cítím se jako pomyslný zlý plavčík v modře pruhovaném tričku, s bidlem s hákem na konci v ruce, který vystrkuje nebohé adepty plavání zpátky na hloubku a volá: „Do vody, zbabělče! Na suchu se plavat nenaučíš!“

Palmská katedrála La Seu

Je to tak. Když chcete přeplavat řeku, musíte se namočit. Když budete posedávat na břehu, opalovat se, a jednou za čas se opatrně cachtat na mělčině, ten daleký břeh, lákavě zahalený mlhou, za kterou prosvítají zlaté paprsky, bude pořád stejně daleko. Dokud si jednoho dne odvážně nesvlečete všechno oblečení, neposkládáte ho do komínku, a nezačnete plavat a plavat, bez ohlížení a pořád dopředu, a navzdory strachu, že se vám pod vodou otře něco neznámého o nohy.

Nechci kázat vodu a pít víno, a tak se nořím po hlavě do světa filmů bez titulků, rozhlasových pořadů, na Amazonu objednávám knížky v katalánštině, vrhám se do setkání s živými katalánsky mluvícími bytostmi a říkám věty jako „kdykoliv udělám chybu, oprav mě“ a „ať se stane cokoliv, nemluv na mě španělsky“, přestože mi při snaze o smysluplnou konverzaci tuhne úsměv a stéká čůrek studeného potu po zádech.

Letní škola katalánštiny na Mallorce byl další takový počin. Už druhý rok v řadě se kvůli pandemii Covid-19 konala jen online, ale čekat na další rok v režimu uvidíme-jestli-to-příště-nebude-lepší se mi nechtělo. A tak jsem si vzala v práci týden dovolenou, koupila si zbrusu nový zápisník na poznámky a začala se těšit. Jak takový studijní on-line pobyt vypadá?

Institut Ramon Llull, zdroj obrázku: www.llull.cat

V zásadě stejně jako když přijedete osobně, jen pochopitelně přijdete o večerní neformální družbu se svými spolužáky, a taky se bohužel nemůžete odpoledne po skončení oficiálního programu vykoupat v moři. Dopoledne je vyhrazeno jazykovým kurzům, odpoledne následují kulturní workshopy o filmu, literatuře, hudbě, místních zvycích a tak dále. Příslušný jazykový institut – v tomto případě Institut Ramon Llull, který má na starosti výuku a propagaci katalánštiny – vás na základě poskytnutých informací rozřadí do skupin podle pokročilosti, a pak už dostanete celou sérii e-mailů: informace od učitele přiděleného pro vaši pokročilost, program letní školy s rozcestníkem všech odkazů pro Zoom a nějaké ty úkoly do začátku. V našem případě úkoly spočívaly ve shlédnutí dvou filmů a jednoho dokumentu v katalánštině (pro workshop o filmu) a přečtení dvou básní (pro workshop o elektronické poezii).

Řemeslná pekárna v ulicích Palmy. Pocukrovanou ensaïmadu si bohužel virtuálně nevychutnáte

Jazykový kurz jako takový je zaměřen na to, aby vás seznámil s odlišnostmi katalánštiny, kterou se mluví na Mallorce, protože odchylky od „centrální“ verze jazyka, kterou se obvykle učí zahraniční zájemci o jazyk, jsou značné. Každá skupina (v průměru s 5 – 7 účastníky) dostane přiděleného učitele původem z Mallorky, který vyvažuje obsah kurzu mezi obecnou katalánštinou (třeba opakováním složitější gramatiky) a regionální katalánštinou (prostřednictvím místních pověstí, hudby nebo poezie) a dbá na to, aby se nikdo ze studentů neulejval a všichni se v mluvení vystřídali.

Na odpoledních workshopech si můžete od soustředění trochu odpočinout a mluvíte jen když chcete, nikdo už vás cíleně nevyvolává. Katalánci berou propagaci svého vlastního jazyka velmi vážně, a tak si s vámi odpoledne přijdou rády popovídat i velké ryby, mě ohromili hlavně režisér Lluís Danés, který loni natočil horor založený na skutečných událostech La vampira de Barcelona (Upírka z Barcelony) a spisovatel Sebastià Portell. Říkejte mi plačka, ale když nám na závěr režisér Danés říkal, že úplně zapomněl, že nejsme rodilí Katalánci, a děkoval nám, že jsme si zamilovali jejich jazyk, byla jsem fakt dojatá.

Režisér „Upírky“ Lluís Danés. Vpravo shora dolů jako účastníci Zoomu moje maličkost, producent dokumentu Dibuixant Max, prófka naší skupiny Francina a režisér Danés.
Skutečná předloha pro film, masová vražedkyně dětí Enriqueta Martí na snímku z roku 1912. Zdroj obrázku: elpais.com

Slíbené morální ponaučení na závěr zní, že je úplně jedno, který jazyk je ten „váš“. Ze stránek učebnice si ho zamilujete jen stěží, a přicházíte o celý velký svět odlišné kultury. Když na to přijde, můžete učebnice zahodit úplně, a jen v tom světě poslouchat, dívat se, ochutnávat cizokrajné jídlo, nasávat atmosféru. A mluvit. To hlavně! Svléknout se, poskládat oblečení na hromádku a plavat pořád dopředu.

Praktické info: Na letní školu katalánštiny (Estada lingüística d’estiu) se můžete přihlásit přímo na stránkách institutu Ramon Llull na adrese www.llull.cat. Vyplníte dotazník, sepíšete motivační dopis a pak už jen čekáte, jestli vám institut stipendium udělí. Pokud ano, pak si ve šťastnějších letech koupíte letenku a nachystáte kapesné na jídlo a ostatní výdaje (ubytování a kurzy jsou hrazeny ze stipendia), v pandemických rocích nažhavíte Zoom.

Gilda, má láska

(dva jednoduché recepty na pintxos)

Co to vlastně jsou „pintxos“ (v transkripci baskické) či „pinchos“ (v transkripci španělské)? Pintxos jsou prostě a jednoduše tapas, jejichž poznávacím znamením je napichovátko či párátko, jímž jsou jednotlivé ingredience propojeny. Slovo „pincho“ (čte se jako „pinčo“ totiž ve španělštině znamená bodec nebo jehla, a označují se tak přeneseně i výsledné jednohubky. Kromě uměleckých děl o několika patrech, tak typických pro baskické pintxos bary (a které je nejlépe ochutnat přímo v místě původu na vysoké barové stoličce, s výhledem na tyrkysové vody severošpanělského San Sebastiánu), existují i ultra jednoduché kombinace, které můžeme s minimálním úsilím stvořit v našich středoevropských podmínkách.

San Sebastián, Baskicko

Nekorunovanou (nicméně všeobecně uznávanou) královnou baskických pintxos je gilda, jednohubka, o které vyhlášený baskický šéfkuchař Carlos Arguiñano prohlašuje, že je to „explosión de sabores“ (exploze chutí) a věru, není daleko od pravdy. Málokdy spolu pouhé tři ingredience ladí natolik, že se po každém kousku nábožně olíznete a přejete si, aby ta slast nikdy, nikdy, nikdy neskončila. Baskická gilda (čte se „childa“) se zrodila ve druhé polovině čtyřicátých let 20. století v baru Casa Vallés, který mimochodem funguje v San Sebastianu od svého založení v roce 1942 až dodnes. Tehdy tamější štamgast o dříve bezejmenné jednohubce prohlásil, že je jako hlavní postava filmu Gilda, uvedeného do kin v roce 1946, představovaná Ritou Hayworth: zelená, slaná a tak trochu pikantní. Průpovídka se dostala do širokého povědomí, a tak je už více než sedmdesát let „gilda“ označení pro tu nejklasičtější a nejvíce ikonickou baskickou „tapu“.

Gilda: olivy, ančovičky a zelené feferonky

Staré dobré pravidlo zní, že čím méně přísad, tím by měly být kvalitnější, proto jim věnujte trochu pozornosti a obstarejte si:

  • Dobré zelené olivy bez pecek
  • Ančovičky nakládané v oleji
  • Guindillas neboli zelené papričky v octu

Guindillas, označované také jako piparras, jsou druhem feferonek, které se ve Španělsku hojně konzumují, nejen naložené v láku, ale taky například smažené. Sehnat v českých podmínkách guindillas není nic složitého, stačí nacpat název do Googlu a vypadne vám několik eshopů s delikatesami, kde za cenu kolem 70 Kč za sklenici seženete originální španělské papričky. Ve španělské kuchyni je málokdy některý recept tesán do kamene, a proto si na tomto místě zahraji na Jirku Babicu a poradím vám, že můžete guindillas vyměnit za dobré beraní rohy (třeba v případě, že dáváte přednost méně pikantním chutím). Dobré ančovičky ve skle také nebudou problém, a to i v klasických supermarketech (ty svoje jsem bez obtíží objednala na Košíku).

Jak na to: Ančovičky vytáhněte z oleje, nechte trochu okapat a připravte si je na talířek. Guindillas překrojte napůl, abyste dostali úhledné kousky o délce cca 2 – 3 cm. Připravte si olivy, napichovátka a talířek nebo tácek na výsledné produkty. Pak už to půjde ráz naráz: čapněte koktejlové párátko a napíchněte nejprve jednu olivu, pak jeden nebo dva dílky papriček, následuje ančovička složená na třetiny, další papričky a celé dílo uzavřete druhou olivou. Pokračujte s dalším párátkem a voilà – za pár minut si můžete míchat drink. Já osobně k gildám nejvíc oceňuji nasládlý vermut s ledem a citrónem, ale dobře budou fungovat i s vínem nebo jiným nápojem podle vašeho výběru.

Druhý recept (dá-li se vzhledem k jednoduchosti uvedených jednohubek vůbec mluvit o receptech!) vyžaduje následující ingredience:

  • 2 kuřecí prsa
  • 3 lžíce olivového oleje
  • 1 lžičku citronové šťávy
  • 2 lžičky sladké papriky
  • 1/2 lžičky pálivé papriky
  • 1 lžičku mletého kmínu
  • 1/2 lžičky granulovaného česneku
  • 1/2 lžičky sušeného tymiánu
  • pepř a sůl

Postup je opět směšně prostinký: kuřecí prsa omyjte, osušte papírovou utěrkou, nakrájejte na kousky velikosti jednotlivých soust a osolte a opepřete. V misce smíchejte olivový olej, citronovou šťávu a výše uvedené koření. Přidejte kousky kuřecích prsou, dobře promíchejte, aby je marináda všude pěkně obalila, a uložte do chladu minimálně na jednu hodinu. Pak rozpalte pánev s trochou oleje a kuře ze všech stran dobře opečte dozlatova. Talířek nebo tácek potřete trochou oleje, kuře napichujte po jednom nebo po dvou kouscích na párátko a servírujte posypané trochou papriky extra.

Vyzkoušet můžete i další jednoduché kombinace, třeba sušené švestky, které po jedné obalíte v plátku dobré pancetty a opečete na pánvi, nebo nesmrtelné kostky žlutého melounu, obtočené pruhem kvalitního španělského jamónu. Na každý kousek umístěte pincho, otevřete láhev červeného vína a tapas večer může začít za 3… 2… 1… 🙂

Rita Hayworth ve filmu Gilda, který dal nejslavnější baskické „tapě“ jméno

Jak přežít rozchod

(v sedmi komplikovaných a velmi bolestných krocích)

Aby bylo jasno, tohle není program na nedělní odpoledne. Říká se, že zotavení z rozchodu po dlouholetém partnerství trvá přibližně rok a půl. Jinde zase najdete informaci, že vyrovnání se s rozchodem vám bude trvat tolik měsíců, kolik let trval váš partnerský vztah. A ještě jiné zdroje uvádí, že v normálu se po rozvodu ocitnete až za nějakých 3 – 5 let. Fáze rozchodu – od popírání přes depresi až po smíření – si jistě bez problémů vygooglujete sami. Já mám pro vás kromě rad na přežití (všechny jsem letos vyzkoušela za vás :)) ještě dobrou zprávu: O tom, jak dlouho a úspěšně budete rozchod překonávat, rozhodujete do značné míry sami. Však to znáte – nemůžete si vždycky vybrat, jakou melodii vám život zahraje – ale vždycky si můžete vybrat, co na ni zatancujete…

Aplikujte anestezii

Bezprostředně „po“ je bolest tak intenzivní, že se nemůžete ani nadechnout. Jen samotná existence bolí. Sotva vstanete z postele. Možná nebudete moct den, dva nebo tři jít do práce. Možná nebudete moct ani s nikým mluvit. Možná vás napadne, jestli by nebylo jednodušší prostě otevřít okno a…

Tak zaprvé, je to úplně normální, nebojte. Nepotřebujete svěrací kazajku ani pobyt na psychiatrii. To, co teď musíte udělat, je s okamžitou platností přestat zachraňovat mrtvý vztah a zmobilizovat všechny síly na to, abyste zachránili sami sebe. Jestli to potřebujete, vezměte si pár dní volna. NIC neřešte. Ve chvílích akutní bolesti aplikujte anestetikum – odveďte pozornost jinam. Zafungovat může jednoduchá hra na mobilu typu tetris nebo antistresové omalovánky. Cokoliv nepříliš náročného, co má potenciál odvést vaši pozornost na pár minut nebo hodin jinam. Těžko říct, jak dlouho můžete anestezii potřebovat. Možná pár dní, možná déle. Zkuste si říkat, že až dohrajete hru do nejvyššího levelu (nebo vybarvíte všechny obrázky), to nejhorší bude za vámi a bude líp. Nechci vás navádět k alkoholismu, ale mít kamarádku, která se s vámi jednou nehorázně opije a udělat tak symbolickou čáru za starým životem taky není k zahození (v opilosti rozhodně nesmíte jakkoliv kontaktovat bývalého partnera, ale to snad ani není potřeba říkat).

Zlikvidujte přebytečnou energii

Rozchod uvolní obrovské množství energie. Sice negativní, ale pořád energie. Musíte ji spotřebovat, jinak zešílíte. Ideální činnosti jsou: rovnání skříní, vyklízení sklepa nebo půdy, třídění starého oblečení a bot, probírání krámů, sekání dříví, mytí oken… doplňte dále podle svého uvážení. Můžete samozřejmě i třískat do polštářů nebo něco postradatelného rozbít. Nikdy neobracejte agresi vůči ostatním lidem. Pokud máte chuť to udělat, jděte si radši zaběhat.

Oddělte se

Dostala jsem po rozchodu spoustu rad. Od užitečných přes méně užitečné až po naprosto šílené. Dvě byly natolik dobré, že nemít nic jiného, přežijete jen s nimi. První z nich zní: Nechte partnera s respektem odejít. Přestaňte ho hodnotit jako partnera. Není to debil – alespoň ne o moc víc než vy sami (proč byste si ho jinak brali?!), jen se vaše cesty rozešly. Snažte se to ze všech sil respektovat (neťukejte si prosím na čelo, já moc dobře vím, jak je to těžké…). Nevyvolávejte další diskuze. Pokud možno už nic nevyčítejte. Volte neutrální výrazy a komunikujte věcně, abyste se domluvili o praktických věcech, jako je například péče o děti nebo stěhování. Nesnažte se pomstít tím, že se budete hádat o majetek. Nepomlouvejte bývalého partnera před společnými přáteli, rodinou nebo (dokonce snad proboha!) před vašimi společnými dětmi.

Zrealizujte praktické kroky, které povedou k „oddělení“ i v praxi – pokud jste manželé, sepište u notáře úplné zúžení společného jmění k datu rozchodu, to vám umožní nabývat od té doby majetek a případné dluhy do vašeho výlučného vlastnictví a uspoří nervy před rozvodem. Okamžitě přestaňte sdílet (svoje pocity, intimnosti, soukromé myšlenky). Domluvte se na spravedlivě rozdělené péči o společné děti. Nedělejte nic navíc v domnění, že to váš/vaše ex ocení a odmění vás obnovením vztahu. Slušně, nicméně důrazně požadujte polovinu zodpovědnosti za děti. O své rodiče se do budoucna stará každý sám. Přestaňte cokoliv řešit za bývalého partnera, ať už je to daňové přiznání nebo třeba žehlení. Pokud si ráno do minus pěti nevzal svetr nebo drží vajíčkovou dietu, je to jen jeho/její problém.

Hodně vám pomůže, když si budete oddělení nějakým způsobem vizualizovat, třeba před spaním nebo když budete mít zrovna potíže pochopit, že vztah už skončil. Můžete si třeba představit, že plavete přes vodu na druhý břeh nebo přelézáte horský hřeben na druhou stranu. Na něco přijdete.

Postavte si vlastní život

Druhá nejlepší rada, jakou jsem dostala, byla: Vezměte rozchod jako příležitost uspořádat si život opravdu podle svého. Přestaňte myslet párově a začněte myslet za sebe. Ptejte se sami sebe, co opravdu chcete. Možná máte někde zasuté ambice nebo touhy, které už roky spí, protože přes vaření teplých víkendových obědů a řešení plochých nohou dětí na ně napadal prach. Teď je čas ho utřít a dvakrát obrátit každý názor, který máte. Možná už po těch letech partnerského soužití nebyl tak úplně váš. Možná vás dlouholeté manželství zformovalo trochu jinak než jak vypadalo vaše původní já. V rámci dodržení povinné péče o společné děti můžete udělat, cokoliv chcete. Pětkrát týdně do posilovny (nebo jen ležet na gauči), lednici prázdnou až na láhev vína (nebo menu v La Degustation Bohême Bourgeoise), byt plný vyšívaných deček (nebo severský minimalismus a jedna monstera v rohu). Přidávám ještě vlastní radu: odstěhujte se co nejdřív. A to i za cenu opruzu se sháněním bytu, vyřizováním hypotéky, stěhováním, i když vám celý svět říká, že přece máte zůstat tam, kde jste byli, a chtít, aby se odstěhoval ten druhý. Vezměte svůj život pevně do rukou a udělejte aktivní kroky sami. Najděte si něco jiného, sbalte se, odstěhujte se. Nebuďte opouštění, opusťte.

Vybudujte si novou identitu

Neříkám, že se máte vzdát toho, co vám dělá radost a co vás definuje. Určitě byste ale měli najít nové aktivity, které vám nebudou připomínat minulý život. Měli byste potkat nové lidi, se kterými navážete kontakty. Obojí vám pomůže tvořit vzpomínky, které nebolí. Nemusíte si hned hledat nového partnera (dokonce jsem bytostně přesvědčená, že byste neměli, s neodžitým rozchodem si leda koledujete o malér), ale nedovolte, aby vás jeden nepovedený vztah odradil od poznávání opačného (nebo stejného, když na to přijde) pohlaví. Jděte s někým na kafe nebo se nechte pozvat na víno a jestli vás nikdo nezve, pozvěte někoho sami. Pravděpodobně se budete muset do prvních kroků trochu nutit, ale udělejte to – stejně, jako když po nehodě v autě znovu sednete za volant co nejdřív, abyste se v budoucnu nebáli řídit.

Vyzkoušejte nové aktivity nebo koníčky, dokonce i ty, které jste dřív odmítali nebo které vám přijdou zcela mimo váš akční rádius. Zpočátku to budou nesmělé pokusy, ale postupně bude vaše nová identita nabývat ostřejších kontur. Místo plačtivého probírání vašeho milostného krachu budete moct s kamarádkou prodiskutovat nový objev nebo víkendový kurz přežití v přírodě (já jsem začala střílet, dlužno říci, že se slušným úspěchem). Do této kategorie spadá i pořízení domácího mazlíčka, třeba toho, kterého jste už dlouho chtěli, ale vaší polovičce ten nápad nevoněl. Dobře si ten nápad ale rozmyslete – zvíře je velký závazek.

Poučte se z minulých chyb – anebo taky ne

Internet je plný prohlášení o tom, jak byste vztah měli uzavřít tím, že poznáte, kde jste udělali chyby a poučíte se z nich. Nevěřte tomu – to jsou kecy. Podobnou inventuru můžete udělat – když chcete. Možná je to ale jen plýtvání energií. Vztah je záležitostí obou a vinu nesete z 50 %, ani o chlup míň, ani o chlup víc. Je dobré vědět, že se na analýzu chyb a poučení můžete úplně klidně vykašlat. Nemusíte nic řešit, napravovat, uznávat, vylepšovat. Můžete v pohodě zůstat takoví, jací jste. Když nechcete, nemusíte měnit vůbec nic. Úplně klidně můžete k celému citovému karambolu přistoupit jako pes – nahrabat na ty s**čky trochu trávy a jít dál.

Žijte sami se sebou

Máte nové bydlení, koníčky, v občance nové trvalé bydliště a večer si už nemusíte nalít dvě deci vína, aby vám svět připadal snesitelnější? Gratuluji, teď vás čeká to nejjednodušší a nejtěžší zároveň – prostě svoji novou realitu žít. Pečujte o sebe, ne snad proto, abyste kvůli někomu dobře vypadali, ale protože si to zasloužíte. Nic si nevyčítejte a nevracejte se k minulosti – bylo nebylo. Poslouchejte svoje potřeby a nebojte se být sami. Být sám má negativní konotaci jen proto, že většina lidí si plete samotu s osamělostí. Uspořádejte si myšlenky tak, abyste je nemuseli násilně přebíjet přítomností někoho dalšího.

Na závěr dvě rady: nebojte se emocí a buďte vděční. Rozchodové emoce si musíte odžít, neblokujte je. Budete překvapení, jak často (a silně) se smutek vrací, odžijte si ho. Když to potřebujete, poplačte si, ale ve smutku se neutápějte a nelitujte se. Cíleně se věnujte tomu, že si uvědomíte, co všechno máte, a buďte vděční. Za to, že jste se zvládli rozejít, ukončit nefunkční vztah, odstěhovat se, za problémy, které jste dokázali vyřešit. Vděčnost je velmi silná emoce, která má moc přebít stesk a opuštěnost. Buďte proto cíleně vděční za každé ráno, kdy se probudíte, za dopoledne na farmářském trhu, za listopadovou procházku v listí, za silné horké kafe v kelímku. A hlavně se ničeho nebojte – překonali jiní, překonáte taky 🙂

Brno je zlatá loď

Strávit prodloužený víkend v Brně byl původně plán, do kterého jsem příliš nadějí nevkládala. Lístek do vily Tugendhat jsem sice měla koupený už přes dva měsíce, ale další plány žádné a znalost města nulovou. Brno mě přivítalo teplou a prázdninovou, snad až přímořskou atmosférou pozdního léta, prvními opadávajícími rezavými listy a záplavou příjemných restauračních zahrádek. Když jsem další den ráno vytáhla taštičku s mejkapem (aby se v Brně neříkalo, že se cajzli neumí ani slušně namalovat), už jsem se na objevování města vysloveně těšila. A jak se mi tu líbilo? Řeknu to takhle – jestli mi nevyjde můj smělý plán přestěhovat se na důchod do Španělska, zvážím aspoň přestěhování do Brna!

Výhled na Petrov ze svahu Špilberku

Stará radnice

Vyhlídkový ochoz na 63 metrů vysoké věži Staré radnice je logickou první volbou, pokud se chcete poprvé podívat na střechy Brna pěkně z výšky. S průzkumem města jsem začala právě tam. Navíc tam najdete informační středisko města Brna, kde si můžete předem zarezervovat prohlídky brněnských pamětihodností – v případě káznice na Cejlu je to přímo nutnost. Nejstarší část radnice s věží vznikla už kolem roku 1240 a najdete ji v těsné blízkosti Zelného trhu. V průchodu Staré radnice je také umístěný “Brněnský drak” – vycpaný krokodýl, o nemž se prameny nemohou dohodnout kdy a jak se vlastně do města dostal. Jisté je pouze to, že už v 16. století byly na radnici zaknihovány účty za jeho opakované vysušení a zbavení červů…

Kostnice u sv. Jakuba

První kosterní pozůstatky obětí švédských a jiných vpádů, cholery a morových ran se do podzemních prostor v okolí kostela sv. Jakuba začaly ukládat už na počátku 13. století. Tam, kde dnes najdete zahrádky restaurací kryté barevnými slunečníky, se nacházel neustále přeplněný prostor svatojakubského hřbitova. Staré ostatky se proto pravidelně vykopávaly a ukládaly do některé z komor místni kostnice.

Kostnice u sv. Jakuba

Když byl v rámci josefínských reforem na konci století osmnáctého starý hřbitov za kostelem uzavřen a podzemní krypty zazděny, na osárium umístěné pod dnešním náměstím sv. Jakuba všichni zapomněli. Až průzkumné sondy do podzemí objevily v roce 2001 druhé největší známé osárium v Evropě (hned po pařížských katakombách). Počet zde pohřbených se odhaduje na neuvěřitelných 50 000!
Připomenout vlastní smrtelnost si v něm můžete ve třech zpřístupněných pohřebních komorách od úterý do neděle mezi 9.30 a 18.00. Vstup do podzemí najdete vpravo od hlavního portálu kostela sv. Jakuba.

Labyrint pod Zelným trhem

Další sondou do podzemního života středověkého Brna je sklepní labyrint, nacházející se pod Zelným trhem. Brněnský Zelňák byl centrem obchodu už od počátku 13. století, kdy dnešní Brno vznikalo, a pro ukládání obchodních zásob vína, zeleniny a ovoce sklepy přímo pod obytným domem nestačily. Bohatí měšťané tedy nechávali prokopat klenuté sklepní prostory směrem pod Zelný trh a výsledkem je dnešní propojený systém sklepů a chodeb v hloubce kolem šesti metrů pod povrchem. Proč sklepy nesahaly hlouběji, to zjistíte na vlastní kůži ve chvíli, kdy prohlídková trasa prochází pod městským kolektorem – boty si namočíte ve vzlínající spodní vodě. 

Labyrint pod Zelným trhem, vinný sklep

Během hodinové komentované prohlídky se dozvíte velkou spoustu zajímavostí o vzniku Brna a běžném středověkém životě, prohlédnout si můžete i repliky klece bláznů a pranýře, které byly na Zelňáku umístěny v 17. století. Vstup do sklepního labyrintu se nachází ve spodní části náměstí v čísle popisném 21, vyjdete nahoře u Malého Špalíčku. Otevřeno je od úterý do neděle od 9.00 do 18.00.

Bunkr 10-Z

Protiatomový bunkr pod Špilberkem, který za dob studené války nesl kódové označení 10-Z, byl vybudován ke konci 2. světové války k ochraně wehrmachtu, protiletecké policie a německého a českého obyvatelstva Brna před spojeneckými nálety. K jeho dokončení a přetvoření na komunistický protiatomový kryt došlo následně v 50. letech. Stavba, v období komunismu klasifikovaná jako přísně tajná, je dnes zpřístupněna veřejnosti a na okružní trase bunkrem si můžete prohlédnout jak jeho prostory, tak i dobové vybavení a artefakty, z nichž (alespoň mně) naskakuje husí kůže. Část bunkru dokonce slouží jako hotel, takže dobrodružnější povahy si v něm mohou zarezervovat noc. Najdete ho v Husově ulici přímo v kopci pod Špilberkem, pro prohlídku je otevřen od úterý do neděle mezi 11.30 a 18.15.

Vila Tugendhat

Funkcionalistické obydlí v ryzí podobě, to je brněnská vila Tugendhat, dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který dům navrhl na objednávku manželů Tugendhatových. Dům byl vystavěn v letech 1929 – 1930, a novomanželka Tugendhatová dostala svatebním darem od otce nejen svažitý pozemek s ohromujícím výhledem na panorama Špilberku, ale také bianco šek na výstavbu domu. Toho si manželé bohužel příliš neužili – už v roce 1938 volí židovská rodina raději emigraci do Jižní Ameriky a opuštěnou vilu nechávají za sebou.

Vila Tugendhat

Architekt van der Rohe byl toho mínění, že nejlepším okrasným prvkem je příroda sama. Proto v domě neuvidíte žádné dekorativní předměty. Oko potěší dýhy drahých exotických dřev, podlaha a schodiště z italského travertinu, stěna z marockého onyxu (která sama o sobě v tehdejší době stála jako celý dům i s pozemkem) a místo krajinek na zdech je za tenkými skleněnými stěnami k dispozici celá příroda, obraz, který se mění 365 dní v roce.

Vila je zapsána na seznamu UNESCO a v letech 2010 – 2012 došlo k pečlivé restauraci do podoby třicátých let 20. století. Některé součásti a vybavení vily jsou původní (například onyxová stěna v hlavním obytném prostoru nebo dřevěné obložení jídelního koutu, které se mimochodem do vily vrátilo díky souhře náhod až po dlouhých šedesáti letech), jiné byly pečlivě zhotoveny na zakázku původními výrobci a technologiemi (například lino nebo kachlíky v provozní části domu). V rámci rozšířené prohlídky navštívíte ložnicové patro, hlavní obytné patro a provozní prostory. Výklad je zasvěcený a pokud máte štěstí na pozdější odpolední hodinu a slunečný den, uvidíte, jak onyxová příčka ve skleněném pokoji oranžově září. Vilu Tugendhat najdete na Černopolní 45, ale pozor – návštevu budete muset rezervovat měsíce dopředu.

Vila Tugendhat. Prosklená stěna patří hlavnímu obytnému prostoru, úplně nahoře se nachází ložnicové patro

Brno vězeňské

Během skoro čtyřměsíčního obléhání města v létě 1645 dostali Švédové v Brně pořádně na frak. Skoro třicetinásobná přesila odtáhla nakonec s nepořízenou, ale zanechala za sebou obraz zkázy. Bylo nutné přikročit k významné rekonstrukci hradu Špilberk a vůbec celého obranného systému. Proto posléze vnikají špilberské kasematy, klenuté obezděné prostory, vklíněné do původního hradního příkopu, zabezpečené proti ostřelování. Původně plnily funkci skladovací a obrannou, za vlády Josefa II. byly ovšem proměněny v jeden z nejobávanějších žalářů Evropy. 

Špilberské kasematy. Čtverhranný kámen s dírou uprostřed (na obrázku vpravo) sloužil k provléknutí řetězu, který v noci spojoval všechny odsouzence v cele.

V horním patře byli umísteni “lehčí” zločinci, například žháři a vlastizrádci. Přes den pracovali v okovech v Brně, v noci byli řetězem přivazováni jeden k druhému a posléze i ke zdi cely samotné na dlouhé dřevěné pryčny. Jídlo dostávali jen jednou denně – večer po návratu z práce. Základem bylo 750 g chleba na den, čtyřikrát týdně doplněný o nějakou formu teplého jídla, obvykle v podobě kaše nebo vývaru. Větší zpestření představovalo jen kysané zelí (jako prevence kurdějí) a to nejlevnější hovězí maso. Oproti sousedům zdola se však zdejší vězňové měli ještě královsky…

Cela „lehčího“ oddílu pro cca 20 odsouzených. Pryčna je nakloněná – jednak k dispozici nebyly žádné polštáře, jednak výkaly v noci příhodně stékaly dolů.

Ve spodním patře kasemat byly totiž zřízeny takzvané “josefínské kobky”, v podstatě dřevěné klece vklíněné do úzké prostory kasematní chodby, kam byli do stěny nastálo zakováni vrahové, odsouzení často na doživotí (trest smrti byl během vlády Josefa II. zrušen). Konce trestu se však nedožil žádný z nich – doba dožití v některé z těchto kobek se pohybovala od 14 dnů až po 22 měsíců. Nelidské kobky nechal zrušit až Leopold II. – bratr a nástupce Josefa II.

Josefínské kobky

Špilberské kasematy jsou stálým prohlídkovým okruhem hradu Špilberk (trefíte jednoduše: do Husovy ulice a pak pořád do kopce), můžete je navštívit jak sami, tak na jedné z komentovaných prohlídek. Když už budete nahoře na Špilberku, mrkněte se i na rozhlednu.

Zatímco do špilberského žaláře byli sváženi ti nejtěžší zločinci z celé habsburské monarchie, běžnější prohřešky obyvatel Brna byly trestány pobytem v městském vězení v délce 3 měsíců až 3 let, v káznici na Cejlu, kterou rovněž nechal zbudovat Josef II. Káznice byla od dob svého vzniku v provozu prakticky nepřetržitě, a od samého počátku byla rozdělena na mužskou a ženskou část.

Chodby káznice na Cejlu

Zatímco vězňové ze žaláře na Špilberku pracovali mimo vězení (například v lomech nebo dolech), nedobrovolní obyvatelé káznice na Cejlu se ven nepodívali. Součástí káznice byla nejen vězeňská kaple, ale i prádelna, kuchyně a všemožné dílny, kde trestanci pracovali. Na počátku 20. století jsou zde umisťováni protirakouští političní vězni (mezi jinými například Petr Bezruč), během druhé světové války využívají káznici Němci a po jejím skončení vstupuje do svého nejtemnějšího období. Na přelomu 40. a 50. let byli na Cejlu vězněni, mučeni a popravování političtí vězňové komunistického režimu. Na tzv. ženském dvoře bylo zřízeno popravčí místo, a popravy zde probíhaly až do roku 1952. Dveře místních cel smrti mimochodem najdete vystavené právě v bunkru 10-Z.

Ženský dvůr káznice na Cejlu. Prostor vymezený prkny vlevo u zdi je popravčí místo

Prohlídky káznice na Cejlu se konají jen o víkendech (dvakrát za odpoledne), lístek si kupte předem v informačním centru Staré radnice. Vstup do káznice je z Bratislavské ulice č. 68.

A kde se v Brně mezi turistikou osvěžit?

SKØG

Kavárna SKØG je povinná zastávka pro všechny hipstery! Pro běžnou populaci pravděpodobně poněkud přepjaté místo, ale my, kteří pět dní v týdnu obědváme v Karlíně, se tam cítíme docela dobře. Skandinávsko-industriální styl výzdoby, veganské menu a výborné domácí limonády. Slaná snídaně (kváskový chléb s dýní a kapustou s doprovodem jablek, ořechů a švestek) a levandulová limonáda vyzkoušeny za vás za plný počet bodů. SKØG najdete na Dominikánském náměstí č. 187/5.

Air café

Air café na Zelňáku je dnes už spíš bar, než co jiného, i když kávu a zákusky tu dostanete také. Pravděpodobně oceníte zdejší výběr rumů, mě zaujala jak příjemná zahrádka ve vnitrobloku s výhledem na brněnskou katedrálu, tak místní ovocné giny a koktejly z nich připravené. Air café hledejte na adrese Zelný trh 8.

Proč jsou Španělé tak šťastný národ

(a jak je napodobit)

Evropský HAIN (HAppiness INdex) pravidelně umisťuje Španělsko mezi nejspokojenější státy Evropy. Nevěříte-li podobným průzkumům (a dobře děláte, neboť argumenty lze nalézt vždy a všude pro jakékoliv tvrzení), přesvědčte se sami. Stačí strávit pár minut ve španělském baru, na trhu nebo u plážového stánku se zmrzlinou a cítíte to hned. Pohoda, klid, smích, vřelé přijetí, ať už přicházíte odkudkoliv, veselé (a trochu líné) dny: nejdřív si myslíte, že ten pocit vzniká tím, že jste na dovolené, ale kdepak. Všudypřítomná dobrá nálada je zcela autentická. Už jsem to v některém článku psala – každý Španěl je jako malé slunce, které vám prozáří život. Možná bych se snažila popsat, jaké to je, když z jiné evropské země přijedete do Španělska, ale dávno přede mnou to skvěle udělal Eduardo Mendoza ve svém románu Riña de gatos (s dovolením v mém překladu):

„… se slzami na krajíčku jsem usnul. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Na nekonečném nebi sytě modré barvy, ledva narušeném jasně bílým mráčkem, zářilo oslepující slunce. Vlak projížděl pustou kastilskou krajinou. Konečně Španělsko!

Ach, moje zbožňovaná Catherine, kdybys tak mohla vidět to úžasné představení, rozuměla bys, v jakém rozpoložení ti píšu! Protože nejde jen o geografický fenomén nebo prostou změnu krajiny, je to něco víc, něco božského. V Anglii, stejně jako na severu Francie, tam, kudy jsem projížděl nedávno, je krajina zelená, pole úrodná, stromy vysoké, ale nebe nízké, šedé a vlhké, nálada pochmurná. Naproti tomu zde je země vyprahlá, políčka suchá a rozpraskaná, plodí jen povadlá křoviska, ale nebe je nekonečné a světlo velkolepé. V naší zemi chodíme vždy s hlavou sklopenou a s pohledem upřeným na zem, jako sklíčení, tady, kde země nenabízí nic, chodí lidé s hlavou vztyčenou a hledí na obzor. Je to země silná, vášnivá, země velkých gest. Ne tak jako my, pod jhem morálky a našich malicherných společenských norem.“

Dobrá, dobrá, řeknete si. Co je ale teda kurník za tím? Jenom tlaková výše a málo srážek, nebo ještě něco víc?

Pestré pobřeží jižní Andalusie

Neplánovat!

A to prosím nikdy a za žádných okolností. Španělské plány (existují-li vůbec) jsou i v nejpropracovanější formě velmi vágní. Česká umanutost, s jakou do detailu plánujeme události, které mají přijít za několik týdnů až měsíců, je pro Španěly naprosto nepochopitelná. Vnímají nás jako stažené, svázané a vystresované a nechápou proč: tu záplavu cílů a to-do listů si přece nakládáme na svá bedra my sami. Proboha, k čemu? Každý plán znamená vnitřní závazek, bič, který jste si na sebe upletli sami, a čím je přesnější, tím je bič pádnější. Obzvlášť jasně tenhle kulturní rozdíl vynikne při seznamování. Čech oceňuje, škatulkuje, odhaduje: aby věděl, jestli vůbec má s dotyčnou/dotyčným strávit čas (nebude mu pak chybět na plnění jiného cíle než je cíl seznamovací?), jestli je jejich životní styl dostatečně kompatibilní, zda osoba na druhé straně barového pultu splňuje všechny důležité položky z pomyslného seznamu požadavků. Španělé naproti tomu nezkoumají nic a čekají, čím je život překvapí: možná láskou, možná kamarádstvím, možná jen jedním příjemným večerem v baru. Neklást požadavky znamená neklást překážky životu. Neplánovat nic a nevědět, co budete dělat příští týden, měsíc nebo rok je ve skutečnosti velké štěstí. Necítíte, jaká tíha z vás právě spadla?

Nebojte se „ztratit tvář“

… aneb, nebuďte pořád tak rezervovaní. Ve většině Evropy vládne snaha za každou cenu zachovat dekorum. Vyhodili mě z práce? Dobrá, to byla reorganizace. Utekla mi žena? Inu, vlastně to bylo po vzájemné dohodě a stejně už jsem o ni nestál. Můj přítel jel na víkend s kamarádkou? No, ano, ale mně to nevadí, nejsem přece hysterka… špatně, špatně a zase špatně. Španělé svoje emoce nikdy neskrývají. Ať jsou pozitivní nebo negativní, tak je ventilují, sdílejí se svým okolím, dvěstěkrát okomentují se všemi sousedy, postěžují si, pláčou, skáčou radostí, zpívají, rozbíjejí talíře. I když zrovna nemáte španělský temperament, který musí pořád někudy unikat jako pára z papiňáku, zkuste častěji „přiznat barvu“ a vykašlat se na obavu z toho, že se ztrapníte, budete za blbce nebo se příliš odhalíte. Potlačováním svých emocí si koledujete akorát tak o nějakou nepříjemnou psychosomatickou nemoc…

Španělské patio, to jest vnitřní dvůr, Palma de Mallorca

Nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami

Ve Španělsku se žije na ulici. Případně na dvorku, na pláži, na náměstí. Málokdy je tak špatné počasí, že by vás uvěznilo pod střechou, a tak je obvyklé trávit doma jen dobu siesty, kdy je horko nejnemilosrdnější. Rozlehlé veřejné parky jsou plné lidí na procházce, na pikniku nebo za sportem. Přístavní promenády jsou jedním velkým švitořícím korzem. „S hlavou vztyčenou, hledí na obzor,“ v tomhle ohledu měl Mendoza skvělý postřeh. Ať je tím obzorem mořská hladina, místo, kde se potkává vyprahlá rudohnědá hlína s azurovným nebem nebo oprýskaná zvonice mistního kostela. Kdybyste prohledali celé Španělsko, nenajdete jediného místího obyvatele, který by se procházel se zamračeným výrazem a pohledem upřeným na zem pod nohy. Takže… hurá ven a hlavně hlavu vzhůru!

Parque de la Montaña, Madrid

Žijeme proto, abychom jedli

Že znáte to úsloví trochu jinak? A kdo říká, že vaše verze je ta správná? Tam, kde začíná jídlo, končí ve Španělsku veškerá sranda. Čas na jídlo – zvláště na oběd – je svatý. Jednou rukou vyřizovat maily a druhou do sebe tlačit sendvič je absolutně nemyslitelné. Řádný oběd má několik chodů, je zásadně neuspěchaný a s železnou pravidelností po něm následuje „café“ a „postre“ (zákusek), i kdyby nakrásně tím zákuskem měl být jen ovocný jogurt. Nebudu předstírat, že veškerá španělská kuchyně je pouze zdravá – nezasvěcené často překvapí frekvencí, s jakou se v ní vyskytují smažené položky – ale množství zkonzumované zeleniny, luštěnin, ovoce a ryb je ohromující. Proklamovaná „středomořská dieta“ není jen prázdné heslo. Většina Španělů ráda vaří a nákupu potravin a přípravě jídla věnují rádi svůj čas a péči, a to i když třeba vaří jen sami pro sebe. Jídlo má tu zázračnou moc nás udělat šťastnými – tak proč toho nevyužít?

Katalánská ensaïmada

Optimismus je opium lidstva!

Nepřipadá vám tenhle citát z Kundery tak nějak skrz naskrz český? Nevystihuje nás ta věta vlastně docela přesně? Jakoby optimista byl vždycky tak trochu blbec, který se nechal podvést, oblbnout, opít rohlíkem a nechápe souvislosti. Každý, kdo má všech pět pohromadě, přece musí vidět, jak často nám to v životě nevyjde… Inu, vidět vidí, ale je jen na nás, jak si odpozorovaná data přeložíme. „To zas dopadne“, „To bude malér“, „Nechci vidět ten výsledek“ a podobné glosy ve Španělsku neuslyšíte. I v těch nejšílenějších situacích, které na sto metrů zavání katastrofou, je vrcholem negativních komentářů jen sarkastické „¿Qué puede salir mal?“ (Mohlo by se něco nepovést?) Když nevyjde jeden projekt, Španěl vymyslí jiný. Když přijde katastrofa, po nezbytném vyventilování emocí se s nadějí dívá do budoucnosti. Podle španělských průzkumů štěstí a spokojenosti jsou třemi nejvýše umisťovanými hodnotami zdraví, rodina a vztahy. Peníze, kariéru ani úspěch na prvních příčkách španělského hodnotového žebříčku nenajde. A vy, ano, vy – pokud patříte mezi nenapravitelné frfňaly, dejte si pozor. Už jste slyšeli o sebenaplňujících se proroctvích?

Pueblos blancos, bílé vesnice v Andalusii

Jak se přestěhovat a nezbláznit se

(tipy a triky)

Pámbu ví, jak jsem se na tuhle chvíli těšila. Až se budu v sobotu ráno válet ve své nové posteli, ignorovat kupu beden, které se stále ještě vrší ve vedlejším pokoji, upíjet čerstvě uvařené kafe a přes Internet rozdávat rozumy o tom, jak se bez stresu přestěhovat. „Dokud se nestěhuješ, nevíš, co všechno máš“, říká se. Je to pravda? Ano, ano, ano. „Je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat!“, zní další oblíbená hláška. Je to pravda? Ne, ale už chápu, proč se to říká.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Příprava a plánování

Pokud chcete v průběhu stěhování minimalizovat stres, pečlivá příprava by měla začít s dostatečným, nejlépě několikatýdenním předstihem. (Proč myslíte, že poslední článek se na blogu objevil někdy před měsícem!) Postup, který jsem zvolila já – a vám ho doporučuji také – bylo provést důkladnou čistku veškerého majetku ještě předtím, než vůbec došlo na jeho sbalení do krabic. Projděte všechny knihy, upomínkové předměty, oblečení, boty, kuchyňské roboty, prostě ÚPLNĚ všechno. Zbavte se všeho, co už nepoužíváte, co vám nedělá radost, co je vám malé nebo velké, co už jste přečetli a znova číst nebudete. Vyhodit nebo rozdat, ale efektivně a bez milosti. Čím méně věcí budete mít, tím lépe – navíc získáte přehled o tom, kolik čeho máte, což se hodí pro budoucí balení.

Další krok v plánovací fázi je schraňovat všechny bedny a bedýnky (i malé), se kterými se v týdnech předcházejících stěhování setkáte. Představte si maximální možné množství beden, které podle vašeho odhadu budete pro sbalení svého majetku potřebovat a nebojte se povolit uzdu své fantazii. Znásobte výsledné číslo třemi. Hotovo? Výborně. Vězte, že reálný počet bude ještě přibližně dvakrát vyšší. Co z toho vyplývá? Potřebujete HODNĚ krabic. Schovejte si úplně všechny, ke kterým se dostanete. Jak už bylo řečeno výše, malé krabice a krabičky se hodí taky, na uspořádání vnitřku větších beden a sbalení malých položek, které by jinak měly tendenci se v nastalém chaosu ztratit.

Pokud se chcete na třídění a redukci věcí motivovat, zkuste seriál „Uklízení s Marií Kondo“ na Netflixu. Myslím, že jsem v přípravné fázi viděla každý díl nejméně dvakrát, nicméně pravdou je, že nakonec jsem se stěhovala opravdu pouze s tím, co používám a/nebo mám ráda.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Do čeho sbalit?

Vámi nashromážděné množství krabic bude pravděpodobně třeba doplnit na koncový požadovaný počet, a to tak, že si další koupíte. Zadejte do vyhledávače „krabice na stěhování“ a uvidíte. Na sto procent mohu doporučit krabice z IKEA s názvem JÄTTENE, jsou pevné (unesou 30 kg), s inteligentním skládáním, které pochopí i blbec a složené dobře drží pohromadě, i když je nevyztužíte lepicí páskou. V balení jsou dva kusy za lidových 79 Kč. Následně jsem si pořídila ještě krabice na stěhování z Hornbachu, které jsou o něco větší (65 x 37 x 35 cm). Nosnost inzerují stejnou, tj. 30 kg, ale subjektivně mi nepřišly tak pevné a pro jistotu jsem jim podlepovala dno lepenkou. Navíc obrázkový návod na složení bedny vymýšlel milovník literatury typu Šifra mistra Leonarda. Pokud chcete použít hornbachovské bedýnky, trénujte mozek za pomoci sudoku a navyšte příjem OMEGA-3 nenasycených mastných kyselin. Jedna krabice vás tu přijde na 43 Kč, pokud si jich koupíte alespoň deset (ano, koupíte). Výhoda Hornbachu je, že tu rovnou můžete do košíku přihodit i bublinkovou fólii na balení nádobí, pevnou hnědou lepenku, odlamovací nůž a tlustý permanentní fix na popsání krabic, což jsou rovněž nezbytné položky.

Určitě využijete i několik velkých IKEA tašek, kam můžete našoupat položky, které je nepraktické přesouvat v krabicích, jako například košíky, polštářky, objemné přehozy, lux, kbelík s mopem a podobně (ověřeno, lux se skutečně pohodlně vejde do IKEA tašky, a to i s nástavcem na vysávání). Pokud se v den stěhování stane, že propočty selžou a i přes odvážné násobení jste si krabic pořídili málo, v krizi můžete použít povlaky na peřiny, které použijete jako pytle. Tenhle tip mi předala kamarádka a naštěstí jsem ho nakonec nemusela použít, ale přijde mi dobrý, takže pár povlaků jsem pro jistotu měla stranou.

Dokud se nestěhuješ, nevíš co máš, říkají…

Funkční centrum na nové adrese

Pár dní před samotným stěhováním přijde vhod obydlet cílovou adresu provozním minimem, abyste se v průběhu stěhování měli alespoň jak umýt a napít, navíc nikde není psáno, že budete po skončení stěhovacího maratonu ve stavu, kdy budete schopni jít mezi krabicemi hledat, kam jste dali hrnky a ručníky. Co přesně jsou základní nezbytnosti, je samozřejmě na vás, ale pravděpodobně to bude zhruba toto:

  • ručníky a mýdlo do koupelny, koš nebo taška na odkládání špinavého prádla, papír na WC,
  • rychlovarná konvice, krabička čaje a kávy, pár hrnků do kuchyně,
  • nůž a nůžky (na otvírání beden a následně na rozřezání použitých krabic),
  • utěrky, pár úklidových hadříků a univerzální čistící prostředek (třeba Sanytol ve spreji),
  • lux nebo alespoň smeták a lopatku.

Pokud se stěhujete tak, že v novém domově nemáte předem nachystáno vůbec nic, dobrá vychytávka je sbalit si příručák stejně, jako byste jeli třeba na víkend, a ten pak první dva až tři dny používat, než si vybalíte a uspořádáte oblečení, boty a hygienické potřeby.

Balíme

Na balení budete potřebovat soustředění a klid, neboť chcete sbalit inteligentně a ne bez ladu a skladu házet předměty do beden. Vyčleňte proto pár krabic pro děti, a vyzvěte je, ať si svoje krabice vyzdobí a pomalují podle chuti a samostatně sbalí svoje věci tak, jak uznají za vhodné. Zabaví se a ještě tak zastanou nějakou práci. Nekritizujte, nekomandujte, nepruďte, a až je to přestane bavit, vytlučte jim mozek pohádkou. Rezignujte na jakékoli zásady týkající se zdravé výživy, hygieny a vzdělávání, pouze v poledne rozdejte objednanou pizzu. Dnes má absolutní prioritu balení, jinak vám práce poroste pod rukama!

Sbalit inteligentně především znamená sbalit po sektorech a obsah dobře označit. Shromážděte na jedno místo celý sektor (oblečení, knihy, boty, sportovní pomůcky…) a pak ho najednou zabalte. Snažte se vyhnout mixování položek z různých sektorů do jedné bedny, při vybalování byste zešíleli. Jedinou výjimkou by měly být knihy, které jsou příliš těžké na to, abyste s nimi mohli naplnit celou bednu, a proto na ně nahoru můžete přidat například kabát nebo přehoz, tzn. položky, které vyžadují místo, ale moc neváží. Každou krabici naplňte jen tak, abyste ji sami uzvedli a nezničili si přitom záda. Na balení a stěhování si oblékněte tričko s dlouhými rukávy, jinak budete mít předloktí plná škrábanců a modřin od skládání a přenášení beden – vlastní zkušenost 🙂

Balení koupelny a kuchyně se vyplatí promyslet

Pokud balíte větší množství menších položek, věnujte rozumné množství času vnitřnímu uspořádání. Pro třídění můžete použít menší krabice. Přestěhovat obsah kuchyně a koupelny roztříděný a přiměřeně uspořádaný vám uspoří spoustu nervů při následném vybalování. Vršek bedny popište permanentním fixem, abyste věděli, co máte uvnitř a popisek vyrobte co nejkonkrétnější. Ve finále všechny bedny vypadají stejně a nápis „velká pánev, prkénka, hrnky“ vám poslouží rozhodně lépe než vágní „kuchyně“, kterých budete mít dvacet. Pokud můžete, určitě si balení rozložte do víc dnů.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Den D

Ověřte si, jestli náhodou váš zaměstnavatel neposkytuje volno na stěhování. Až ve chvíli, kdy jsem žádala o dovolenou, jsem zjistila, že mám nárok na den placeného volna, což se v případě stěhování rovná výhře ve Sportce. Co se týče vlastního stěhování, na výběr máte buď silné kamarády s velkým autem (tímto děkuji kamarádce M. a kamarádům T. a L., kteří mě šli obětavě stěhovat, byť mě jistě během toho procesu několikrát prokleli až do třetího kolena) nebo profesionální stěhovací služby, které vás podle množství věcí přijdou na různý počet tisíc. Pokud budete volat profesionály, předem na webu vyplňte pár poptávkových formulářů, kam uvedete odhadované množství věcí k přestěhování. Následně obdržíte odhad ceny.

Stěhování je jak fyzicky, tak psychicky náročné. Pokud opouštíte starý domov, kde jste strávili spoustu let a/nebo na nové adrese začíná nová životní etapa, trocha obřadnosti a duševní hygieny rozhodně neuškodí. Po svém se rozlučte se starým domovem, třeba tak, že si v něm ráno v den stěhování dáte v klidu kafe a v duchu mu poděkujete. Zrovna tak se přivítejte s novým bytem. Můžete si ho třeba pojmenovat, v duchu ho pozdravit nebo otevřít malou lahvičku šampusu na oslavu. Zásobte ledničku něčím dobrým k jídlu a k pití, abyste se tam od první chvíle cítili hezky a začněte si tvořit první příjemné rituály spojené s novým místem.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Vybalování

Stojíte v novém bytě, všude kolem bedny narovnané do výšky, nic není na svém místě a je tam nepřirozené ticho. Pokud si můžete tenhle první den ulehčit tím, že vám s vybalováním a likvidací prázdných krabic někdo pomůže, určitě to udělejte. Tohle bude ten moment, kdy si pogratulujete za uspořádaný obsah bedýnek a názorné popisky. Nesnažte se strhnout během prvních hodin a dní. Jak už bylo řešeno výše, stěhování je náročné fyzicky i psychicky a v řádu dnů na vás dolehne taková únava, že se sotva zvednete z postele. Pořádně si odpočiňte a nestresujte se. Po týdnech plánování a příprav nakonec přijde den, kdy si v novém bytě dáte snídani do postele a spokojeně se rozhlédnete kolem. Hodně štěstí!

Potřebuji se napít… a recept na patatas bravas

Když už jsme minule načali téma přístupů na Španělsko do kapsy: absolutně největší počet návštěvníků z vyhledávače Google vstupuje přes vyhledávání něčeho jako „recepty tapas“, „pintxos recepty“ a podobně. Onehdy na mě ale z tabulky vyhledávacích hesel v Google Analytics zasvítilo sousloví „potřebuju se napít španělsky“. Možná vám to teď přijde k smíchu, ale vězte, že v reálu se vám podobný výraz může docela dobře hodit. Nevěříte?

Říjen 2015, poprvé letím do Madridu – a sama. V kapse čerstvý diplom úrovně B2, tak čerstvý, že inkoust z tiskárny Španělské královské akademie na něm pomalu ještě nestačil ani zaschnout. Drze píšu jedinému člověku, kterého jsem tehdy v Madridu znala, ex kolegovi z práce, zda by mi neukázal město a nevzal mě na moje historicky první španělské tapeo. Poněkud neochotně souhlasil (provázet cizince po vašem městě je vždycky trochu opruz, ne?), nicméně mě v den příletu asi v osm večer vyzvedl na recepci hotelu a vykličkovali jsme na rušnou madridskou Gran Vía. Na chodníku se zběžně prošacoval a… „Potřebuju si vybrat prachy,“ sděluje mi. Chvíli na něj civím jako puk a převracím to slovo sem a tam. Pak mi kolečka v hlavně sepnou a uvědomím si, že výraz „prachy“ jsem jednou viděla v učebnici. V tom nenápadném červeném rámečku na konci lekce a pod čarou, nadepsaném „Některé slangové a hovorové výrazy“. V tu chvíli mi došlo, do čeho jsem se to namočila. Strávím příští hodiny s člověkem, který bude celý večer mluvit takhle. Slangem, nevybraně, bez ohledu na to, co jsem se já z české učebnice za poslední roky naučila. „Potřebuju se napít,“ říkám na to bez rozmýšlení, zdánlivě bez souvislosti, ale zato velmi pravdivě.

Tak vidíte! Ať už si v té chvíli o mě myslel co chtěl (a po letech přiznal, že si pomyslel že jsem pěkně divná), na skleničku a tapas jsme vyrazili. Ten večer jsem na Plaza de Santa Ana kromě jiných dobrot taky poprvé ochutnala nekorunovanou královnu madridských tapas – totiž patatas bravas. A tak si o nich dnes něco povíme a samozřejmě nebude chybět ani recept. A málem bych zapomněla – „potřebuji se napít“ se španělsky řekne „necesito una copa“. Zapište si to – a teď už hurá do Madridu.

Tapas bary na Plaza de Santa Ana v Madridu

Patatas bravas

Patatas bravas, co to vlastně je? „Patatas“ jsou prostě a jednoduše brambory a „bravo“ je slovo mnoha významů, mimo jiné „statečný“, „divoký“ nebo „zuřivý“. Patatas bravas jsou tedy pečené nebo smažené brambory přelité pikantní omáčkou (tudy na tu „zuřivost“). Existuje mnoho rivality mezi Madridem a Barcelonou, ale patatas bravas Madridu nesebere ani ten nejtroufalejší Katalánec. Jsou snad tou nejtypičtější madridskou „tapou“, oblíbenou pro svou jednoduchost a genialitu, s jakou doplňují sklenku vychlazeného piva.

První patatas bravas (nebo jednoduše „las bravas“) se objevují v Madridu někdy mezi 50. a 60. léty dvacátého století. Jejich fandové se nemohou dohodnout, ve kterém baru to bylo přesně, protože v průběhu 60. let existovaly v centru hned dva podniky, před kterými na ochutnávku „las bravas“ stály dlouhé fronty. Jedním z nich byla Casa Pellico, v blízkosti dnešní stanice metra La Latina, tím druhým byl bar La Casona poblíž výše zmíněného náměstí Plaza de Santa Ana. Ani jeden z nich už dnes neexistuje, ale jejich štafetu naštěstí přebraly desítky a stovky jiných madridských barů. Co byste o nich ještě měli vědět, než ve Španělsku vyrazíte na večerní „tapeo“? Především se nejedná o brambory zalité pálivým kečupem, to za prvé. Originální verze omáčky se připravovala z vývaru, mouky a pálivé papriky. Za druhé, když už žárlivá Barcelona musela uznat prvenství Madridu v otázce patatas bravas, alespoň z nich vyrobila katalánskou variantu: k pálivé omáčce přidala ještě česnekovou alioli (lingvistická odbočka: výraz pochází z katalánských slov „all i oli“, tzn. „česnek a olej“), proto typicky v Barceloně dostanete omáčky dvě. Důrazně vás ale na tomto místě varuji před podniky na barcelonské třídě La Rambla, nic lepšího než kečup a majonéza vás tam nečeká.

Kam v Madridu na „las bravas“

Pokud chcete, aby váš zážitek byl autentický a nespadli jste do jedné z turistických pastí, vsaďte v případě patatas bravas na některý z následujících podniků:

  • Bar Los Chicos, Calle de Guzmán el Bueno č. 33. Bar, kde servírují jedny z nejlepších patatas bravas v Madridu. Metro: L3, stanice Argüelles.
  • Bar Las Bravas v Calle de Álvarez Gato č. 3 troufale prohlašuje, že jeho patatas bravas jsou ty nejlepší z celého Madridu. Svou omáčku si nechali dokonce patentovat! Pokud propadnete jejímu kouzlu, můžete si ji koupit s sebou do přinesené nádoby. Žádné konzervy – omáčka neobsahuje jedinou umělou přísadu. Metro: L1, L2, L3, stanice Sol.
  • Bar Docamar, Calle de Alcalá č. 337 je jedním z typických, ale opravdu typických madridských barů. Vysoké sudy, které slouží jako stolky pro tapeo „na stojáka“ na chodníku před barem, specializace na patatas bravas už od roku 1963 a další klasické madridské dobroty jako třeba croquetas nebo cocido madrileño. Ach – co dodat. Metro: L5, stanice Quintana.

Domácí patatas bravas

Něco vám prozradím. Prodloužený víkend 15. – 17. května jsem měla strávit v Madridu. Koupené letenky, lístek do divadla na Gran Vía, nějaké ty plány. Pak přišel koronavirus a dál už ten příběh všichni známe. Než se v Docamaru vyšplhám na vysokou židličku u baru a objednám si ty nejpálivější patatas bravas a to nejstudenější pivo, jaké mi nabídnou, ještě uteče hodně vody v potoce. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než si tuhle lahůdku připravit doma. Dejte si chladit pivo a pojďte to zkusit se mnou – patatas bravas by zvládlo i nemluvně a za 45 minut je máte na stole!

Ingredience (pro 4 osoby):

  • brambory
  • 1 stroužek česneku
  • 1 snítka rozmarýnu
  • 1 pálivá paprička
  • 4 větší rajčata
  • 1 lžička pálivé papriky
  • 1 lžička sladké papriky
  • olivový olej
  • 1 lžíce červeného vinného octa
  • sůl a pepř

Postup:

Troubu předehřejte na 180 stupňů, dobře omyjte brambory, osušte je a nakrájejte je na dílky. Pak je umístěte do pekáčku, lehce postříkejte olivovým olejem, posolte a opepřete. Pak k nim šoupněte oloupaný stroužek česneku a větvičku rozmarýnu a strčte je do trouby na 45 minut. V průběhu času brambory čas od času promíchejte, aby se pěkně opekly ze všech stran. Deset minut před koncem procesu můžete zvýšit teplotu na 200 stupňů.

Pokračujeme omáčkou. Podotýkám, že receptů na ni je mnoho a nesnažím se prosadit ten „svůj“ jako jediný správný, je ale příjemně pikantní a protože omáčka není zahuštěná moukou, je i lehký. Pokud budete brambory péct v troubě (a ne smažit), žádná strašná kalorická bomba se nekoná – právě naopak. Tak tedy, nejprve vezměte omytá rajčata a nastrouhejte je (normálně na struhadle, slupky si nevšímejte – přirozeně vám nakonec většina z ní zůstane v ruce). Dejte stranou. Omyjte papričku, nakrájejte ji na malé kousíčky a pár sekund ji opečte na trošičce olivového oleje v kastrůlku nebo na pánvičce. Sundejte nádobu z ohně, přisypte po lžičce sladké i pálivé papriky, promíchejte a přidejte lžíci červeného octa. Nechte chvilku povařit a přidejte nastrouhaná rajčata. Vařte 7 minut, dochuťte solí a výslednou směs rozmixujte tyčákem.

A je to tady! Vaše první patatas bravas jsou na světě. Servírujte je ještě horké, přelité teplou omáčkou, a nezapomeňte na dobře vychlazené pivo. Snad vám u nich čas během covidové epidemie bude utíkat o něco příjemněji.

Domácí patatas bravas

Katalánština: z čeho se učit

Relativně vysoký počet přístupů na Španělsko do kapsy přichází z vyhledávání hesla „katalánština“, což mě popravdě řečeno nakonec zas tak moc nepřekvapuje. Katalánsko, zvláště tedy Barcelona, je pro nás Čechy oblíbená destinace, tamní separatistické tendence mají nádech dramatu a přitahují pozornost, a v neposlední řadě – na českém Internetu toho o katalánštině opravdu moc nenajdete. Dnes tedy pojďme článkem potěšit ty, kdo se katalánsky učí nebo učit chtějí a zajímá je, jaké zdroje k tomu použít.

Passeig de Gràcia, Barcelona

Učebnice

Nejdřív ze všeho si trochu zahejtujeme. Ta absolutně jediná „učebnice“ katalánštiny, kterou jsem v českých knihkupectvích viděla, je kapesní katalánská konverzace od nakladatelství Lingea. Nechci být přehnaně protivná, ale mírně řečeno mě nenadchla. Pokud byste jeli na dovolenou na pláž, chtěli umět vyslovit pár číslovek a objednat si pivo, tak asi budiž. Jestli se chcete něco katalánsky naučit… mně dobrá nepřijde. Obsahuje faktické chyby a narazíte na ně už při zběžném prolistování. Tak například frázi „Pot repetir-ho?“ (Můžete to zopakovat?) chybně uvádí se zájmenem „-lo“ (španělským) místo „-ho“ (katalánským), zmatek má autorský kolektiv i v rozdílu mezi slovy „gel“ (led) a „gelat“ (zmrzlina). V plážovém baru asi přežijete, když vám místo kafe s ledem přinesou kafe se zmrzlinou, ale pokud to s katalánštinou myslíte vážně, tudy cesta nepovede.

Z výše řečeného vyplývá, že na českém trhu neuspějete. Obraťte svou pozornost k internetovým e-shopům, například Amazon má slušnou zásobu katalánských učebnic. První, kterou vám z celého srdce doporučuji, je „Gramàtica pràctica del català“ od nakladatelství Teide. Učebnice je uspořádaná podle stejného vzoru jako populární „Murphy“ pro angličtinu, tj. nejprve přehledné vysvětlení určitého gramatického jevu, poté pár cvičení. Je dodávaná s klíčem v samostatném sešitku a pokrývá úrovně A1 – B2, takže vám chvíli vydrží. Je opravdu výborná. Osazenstvu nakladatelství Lingea doporučuji prostudovat zejména lekci č. 40, která pojednává o zájmenu „ho“ 🙂

Podařená je i řada kompaktních učebnic „El català portàtil“ („Přenosná katalánština“), kterou vydává barcelonské nakladatelství Barcanova, specializující se na učebnice katalánštiny. Ze zmíněné řady vlastním hned tři. První z nich je kompletní učebnice pro začátečníky „33 situacions de català pràctic“ („33 situací praktické katalánštiny“), která vás ve 33 lekcích uspořádaných podle nejběžnějších životních témat (bydlení, práce…) seznámí se základními slovíčky i gramatikou. Velikost učebnic je tak akorát do kabelky (o něco menší než A5), tudíž je můžete tahat s sebou a využít čas třeba v MHD. Druhý počin má název „Català col•loquial“ („Hovorová katalánština“) a je určen studentům, kteří už ovládají základní slovní zásobu i gramatiku. V neposlední řadě tu pak máme super užitečná „Els verbs catalans conjugats“ („Vyčasovaná katalánská slovesa“), což jsou tabulky s časováním všech vzorů katalánských nepravidelných sloves pro všech 17 slovesných časů. Velmi užitečný kousek, a má dokonce i svou on-line verzi na adrese verbs.cat, kam nacpete infinitiv slovesa a vypadne vám časování. Můj věrný pomocník při psaní domácích úkolů z katalánštiny!

Kromě výše zmíněných obsahuje řada i další učebnice, zaměřené například na problematické zavlékání španělské slovní zásoby do katalánštiny (Vinna v plném rozsahu obžaloby! Tuhle si budu muset koupit hned jako další…), což je pro španělsky mluvící studenty katalánštiny opravdu enormní problém. Učebnice z řady Català portàtil seženete online, já jsem je pak kupovala přímo v Barceloně na Plaça de Catalunya. Na nároží u horního konce třídy La Rambla se nachází obchodní centrum Fnac a naproti přes náměstí velký El Corte Inglés, v obou centrech najdete knihkupectví se slušnou zásobou učebnic katalánštiny a knihami v katalánštině.

Slovníky

Plynule se dostáváme na Internet. Ten absolutně nejlepší katalánský slovník, který můžete mít, se jmenuje OPTImot. Zdarma a online ho najdete na adrese gencat.cat/optimot. Je to slovník výkladový, a ještě ke všemu vyhazuje výsledky pro španělštinu i katalánštinu, takže je ideální nejen v případě, že znáte slovo jen španělsky a potřebujete ho přeložit, ale taky ve chvíli kdy nevíte, jestli je příslušné slovo katalánské nebo španělské. Já ho navíc používám prakticky neustále na kontrolu pravopisu katalánských slov.

On-line zdroje

Pokud jste četli článek Jak se naučit cizí jazyk, pak víte, že nedám dopustit na autentické cizojazyčné vstupy od samého začátku. Tříbit porozumění, pochytat nejběžnější obraty, naposlouchat přízvuk a motivovat se prostřednictvím skutečné kultury k nudnému šprtání nepravidelných sloves, to žádná učebnice nenahradí. Fajn noviny La Vanguardia v katalánštině najdete na adrese lavanguardia.cat a pokud dáváte přednost televizi, můžete ji sledovat online hned na dvou místech. Za prvé, na adrese ccma.cat, kde si můžete zapnout přímý přenos katalánské TV3 a jejího zprávařského kanálu 24. Pokud zvolíte možnost „a la carta“, můžete si vybrat z nahraných a uložených pořadů jakou jsou zprávy, dokumenty nebo filmy. Druhá možnost je RTVE Catalunya, což je španělská televize, která nabízí některé pořady v katalánštině na adrese https://www.rtve.es/television/catalunya/ – typicky zprávy, dokumenty, kulturní aktuality a podobně. Chcete-li poslouchat raději rádio, je tady katalánská stanice Catalunya Radio, pustit si ji můžete na adrese emisora.org.es/#catalunya nebo přes už výše zmíněnou stránku ccma.cat. Pár filmů a seriálů, kde je k dispozici katalánské audio najdete i na Netflixu (jednoduše napište do vyhledávání „audio in catalan“).

Prezenční kurzy

V pražské Celetné ulici můžete navštěvovat kurzy Střediska katalánských studií Karla Velikého. Kurzy jsou prezenční ve všech úrovních (od A1 až po C2) a pro účastníky jsou zdarma, financované vládou Andorry. Jednou za rok můžete, opět zdarma, skládat mezinárodní zkoušky z katalánštiny a přihlašovat se na stipendijní pobyty v oblastech, kde se mluví katalánsky (Andorra, jižní Francie, Katalánsko a Baleárské ostrovy).