Brno je zlatá loď

Strávit prodloužený víkend v Brně byl původně plán, do kterého jsem příliš nadějí nevkládala. Lístek do vily Tugendhat jsem sice měla koupený už přes dva měsíce, ale další plány žádné a znalost města nulovou. Brno mě přivítalo teplou a prázdninovou, snad až přímořskou atmosférou pozdního léta, prvními opadávajícími rezavými listy a záplavou příjemných restauračních zahrádek. Když jsem další den ráno vytáhla taštičku s mejkapem (aby se v Brně neříkalo, že se cajzli neumí ani slušně namalovat), už jsem se na objevování města vysloveně těšila. A jak se mi tu líbilo? Řeknu to takhle – jestli mi nevyjde můj smělý plán přestěhovat se na důchod do Španělska, zvážím aspoň přestěhování do Brna!

Výhled na Petrov ze svahu Špilberku

Stará radnice

Vyhlídkový ochoz na 63 metrů vysoké věži Staré radnice je logickou první volbou, pokud se chcete poprvé podívat na střechy Brna pěkně z výšky. S průzkumem města jsem začala právě tam. Navíc tam najdete informační středisko města Brna, kde si můžete předem zarezervovat prohlídky brněnských pamětihodností – v případě káznice na Cejlu je to přímo nutnost. Nejstarší část radnice s věží vznikla už kolem roku 1240 a najdete ji v těsné blízkosti Zelného trhu. V průchodu Staré radnice je také umístěný “Brněnský drak” – vycpaný krokodýl, o nemž se prameny nemohou dohodnout kdy a jak se vlastně do města dostal. Jisté je pouze to, že už v 16. století byly na radnici zaknihovány účty za jeho opakované vysušení a zbavení červů…

Kostnice u sv. Jakuba

První kosterní pozůstatky obětí švédských a jiných vpádů, cholery a morových ran se do podzemních prostor v okolí kostela sv. Jakuba začaly ukládat už na počátku 13. století. Tam, kde dnes najdete zahrádky restaurací kryté barevnými slunečníky, se nacházel neustále přeplněný prostor svatojakubského hřbitova. Staré ostatky se proto pravidelně vykopávaly a ukládaly do některé z komor místni kostnice.

Kostnice u sv. Jakuba

Když byl v rámci josefínských reforem na konci století osmnáctého starý hřbitov za kostelem uzavřen a podzemní krypty zazděny, na osárium umístěné pod dnešním náměstím sv. Jakuba všichni zapomněli. Až průzkumné sondy do podzemí objevily v roce 2001 druhé největší známé osárium v Evropě (hned po pařížských katakombách). Počet zde pohřbených se odhaduje na neuvěřitelných 50 000!
Připomenout vlastní smrtelnost si v něm můžete ve třech zpřístupněných pohřebních komorách od úterý do neděle mezi 9.30 a 18.00. Vstup do podzemí najdete vpravo od hlavního portálu kostela sv. Jakuba.

Labyrint pod Zelným trhem

Další sondou do podzemního života středověkého Brna je sklepní labyrint, nacházející se pod Zelným trhem. Brněnský Zelňák byl centrem obchodu už od počátku 13. století, kdy dnešní Brno vznikalo, a pro ukládání obchodních zásob vína, zeleniny a ovoce sklepy přímo pod obytným domem nestačily. Bohatí měšťané tedy nechávali prokopat klenuté sklepní prostory směrem pod Zelný trh a výsledkem je dnešní propojený systém sklepů a chodeb v hloubce kolem šesti metrů pod povrchem. Proč sklepy nesahaly hlouběji, to zjistíte na vlastní kůži ve chvíli, kdy prohlídková trasa prochází pod městským kolektorem – boty si namočíte ve vzlínající spodní vodě. 

Labyrint pod Zelným trhem, vinný sklep

Během hodinové komentované prohlídky se dozvíte velkou spoustu zajímavostí o vzniku Brna a běžném středověkém životě, prohlédnout si můžete i repliky klece bláznů a pranýře, které byly na Zelňáku umístěny v 17. století. Vstup do sklepního labyrintu se nachází ve spodní části náměstí v čísle popisném 21, vyjdete nahoře u Malého Špalíčku. Otevřeno je od úterý do neděle od 9.00 do 18.00.

Bunkr 10-Z

Protiatomový bunkr pod Špilberkem, který za dob studené války nesl kódové označení 10-Z, byl vybudován ke konci 2. světové války k ochraně wehrmachtu, protiletecké policie a německého a českého obyvatelstva Brna před spojeneckými nálety. K jeho dokončení a přetvoření na komunistický protiatomový kryt došlo následně v 50. letech. Stavba, v období komunismu klasifikovaná jako přísně tajná, je dnes zpřístupněna veřejnosti a na okružní trase bunkrem si můžete prohlédnout jak jeho prostory, tak i dobové vybavení a artefakty, z nichž (alespoň mně) naskakuje husí kůže. Část bunkru dokonce slouží jako hotel, takže dobrodružnější povahy si v něm mohou zarezervovat noc. Najdete ho v Husově ulici přímo v kopci pod Špilberkem, pro prohlídku je otevřen od úterý do neděle mezi 11.30 a 18.15.

Vila Tugendhat

Funkcionalistické obydlí v ryzí podobě, to je brněnská vila Tugendhat, dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který dům navrhl na objednávku manželů Tugendhatových. Dům byl vystavěn v letech 1929 – 1930, a novomanželka Tugendhatová dostala svatebním darem od otce nejen svažitý pozemek s ohromujícím výhledem na panorama Špilberku, ale také bianco šek na výstavbu domu. Toho si manželé bohužel příliš neužili – už v roce 1938 volí židovská rodina raději emigraci do Jižní Ameriky a opuštěnou vilu nechávají za sebou.

Vila Tugendhat

Architekt van der Rohe byl toho mínění, že nejlepším okrasným prvkem je příroda sama. Proto v domě neuvidíte žádné dekorativní předměty. Oko potěší dýhy drahých exotických dřev, podlaha a schodiště z italského travertinu, stěna z marockého onyxu (která sama o sobě v tehdejší době stála jako celý dům i s pozemkem) a místo krajinek na zdech je za tenkými skleněnými stěnami k dispozici celá příroda, obraz, který se mění 365 dní v roce.

Vila je zapsána na seznamu UNESCO a v letech 2010 – 2012 došlo k pečlivé restauraci do podoby třicátých let 20. století. Některé součásti a vybavení vily jsou původní (například onyxová stěna v hlavním obytném prostoru nebo dřevěné obložení jídelního koutu, které se mimochodem do vily vrátilo díky souhře náhod až po dlouhých šedesáti letech), jiné byly pečlivě zhotoveny na zakázku původními výrobci a technologiemi (například lino nebo kachlíky v provozní části domu). V rámci rozšířené prohlídky navštívíte ložnicové patro, hlavní obytné patro a provozní prostory. Výklad je zasvěcený a pokud máte štěstí na pozdější odpolední hodinu a slunečný den, uvidíte, jak onyxová příčka ve skleněném pokoji oranžově září. Vilu Tugendhat najdete na Černopolní 45, ale pozor – návštevu budete muset rezervovat měsíce dopředu.

Vila Tugendhat. Prosklená stěna patří hlavnímu obytnému prostoru, úplně nahoře se nachází ložnicové patro

Brno vězeňské

Během skoro čtyřměsíčního obléhání města v létě 1645 dostali Švédové v Brně pořádně na frak. Skoro třicetinásobná přesila odtáhla nakonec s nepořízenou, ale zanechala za sebou obraz zkázy. Bylo nutné přikročit k významné rekonstrukci hradu Špilberk a vůbec celého obranného systému. Proto posléze vnikají špilberské kasematy, klenuté obezděné prostory, vklíněné do původního hradního příkopu, zabezpečené proti ostřelování. Původně plnily funkci skladovací a obrannou, za vlády Josefa II. byly ovšem proměněny v jeden z nejobávanějších žalářů Evropy. 

Špilberské kasematy. Čtverhranný kámen s dírou uprostřed (na obrázku vpravo) sloužil k provléknutí řetězu, který v noci spojoval všechny odsouzence v cele.

V horním patře byli umísteni “lehčí” zločinci, například žháři a vlastizrádci. Přes den pracovali v okovech v Brně, v noci byli řetězem přivazováni jeden k druhému a posléze i ke zdi cely samotné na dlouhé dřevěné pryčny. Jídlo dostávali jen jednou denně – večer po návratu z práce. Základem bylo 750 g chleba na den, čtyřikrát týdně doplněný o nějakou formu teplého jídla, obvykle v podobě kaše nebo vývaru. Větší zpestření představovalo jen kysané zelí (jako prevence kurdějí) a to nejlevnější hovězí maso. Oproti sousedům zdola se však zdejší vězňové měli ještě královsky…

Cela „lehčího“ oddílu pro cca 20 odsouzených. Pryčna je nakloněná – jednak k dispozici nebyly žádné polštáře, jednak výkaly v noci příhodně stékaly dolů.

Ve spodním patře kasemat byly totiž zřízeny takzvané “josefínské kobky”, v podstatě dřevěné klece vklíněné do úzké prostory kasematní chodby, kam byli do stěny nastálo zakováni vrahové, odsouzení často na doživotí (trest smrti byl během vlády Josefa II. zrušen). Konce trestu se však nedožil žádný z nich – doba dožití v některé z těchto kobek se pohybovala od 14 dnů až po 22 měsíců. Nelidské kobky nechal zrušit až Leopold II. – bratr a nástupce Josefa II.

Josefínské kobky

Špilberské kasematy jsou stálým prohlídkovým okruhem hradu Špilberk (trefíte jednoduše: do Husovy ulice a pak pořád do kopce), můžete je navštívit jak sami, tak na jedné z komentovaných prohlídek. Když už budete nahoře na Špilberku, mrkněte se i na rozhlednu.

Zatímco do špilberského žaláře byli sváženi ti nejtěžší zločinci z celé habsburské monarchie, běžnější prohřešky obyvatel Brna byly trestány pobytem v městském vězení v délce 3 měsíců až 3 let, v káznici na Cejlu, kterou rovněž nechal zbudovat Josef II. Káznice byla od dob svého vzniku v provozu prakticky nepřetržitě, a od samého počátku byla rozdělena na mužskou a ženskou část.

Chodby káznice na Cejlu

Zatímco vězňové ze žaláře na Špilberku pracovali mimo vězení (například v lomech nebo dolech), nedobrovolní obyvatelé káznice na Cejlu se ven nepodívali. Součástí káznice byla nejen vězeňská kaple, ale i prádelna, kuchyně a všemožné dílny, kde trestanci pracovali. Na počátku 20. století jsou zde umisťováni protirakouští političní vězni (mezi jinými například Petr Bezruč), během druhé světové války využívají káznici Němci a po jejím skončení vstupuje do svého nejtemnějšího období. Na přelomu 40. a 50. let byli na Cejlu vězněni, mučeni a popravování političtí vězňové komunistického režimu. Na tzv. ženském dvoře bylo zřízeno popravčí místo, a popravy zde probíhaly až do roku 1952. Dveře místních cel smrti mimochodem najdete vystavené právě v bunkru 10-Z.

Ženský dvůr káznice na Cejlu. Prostor vymezený prkny vlevo u zdi je popravčí místo

Prohlídky káznice na Cejlu se konají jen o víkendech (dvakrát za odpoledne), lístek si kupte předem v informačním centru Staré radnice. Vstup do káznice je z Bratislavské ulice č. 68.

A kde se v Brně mezi turistikou osvěžit?

SKØG

Kavárna SKØG je povinná zastávka pro všechny hipstery! Pro běžnou populaci pravděpodobně poněkud přepjaté místo, ale my, kteří pět dní v týdnu obědváme v Karlíně, se tam cítíme docela dobře. Skandinávsko-industriální styl výzdoby, veganské menu a výborné domácí limonády. Slaná snídaně (kváskový chléb s dýní a kapustou s doprovodem jablek, ořechů a švestek) a levandulová limonáda vyzkoušeny za vás za plný počet bodů. SKØG najdete na Dominikánském náměstí č. 187/5.

Air café

Air café na Zelňáku je dnes už spíš bar, než co jiného, i když kávu a zákusky tu dostanete také. Pravděpodobně oceníte zdejší výběr rumů, mě zaujala jak příjemná zahrádka ve vnitrobloku s výhledem na brněnskou katedrálu, tak místní ovocné giny a koktejly z nich připravené. Air café hledejte na adrese Zelný trh 8.

Proč jsou Španělé tak šťastný národ

(a jak je napodobit)

Evropský HAIN (HAppiness INdex) pravidelně umisťuje Španělsko mezi nejspokojenější státy Evropy. Nevěříte-li podobným průzkumům (a dobře děláte, neboť argumenty lze nalézt vždy a všude pro jakékoliv tvrzení), přesvědčte se sami. Stačí strávit pár minut ve španělském baru, na trhu nebo u plážového stánku se zmrzlinou a cítíte to hned. Pohoda, klid, smích, vřelé přijetí, ať už přicházíte odkudkoliv, veselé (a trochu líné) dny: nejdřív si myslíte, že ten pocit vzniká tím, že jste na dovolené, ale kdepak. Všudypřítomná dobrá nálada je zcela autentická. Už jsem to v některém článku psala – každý Španěl je jako malé slunce, které vám prozáří život. Možná bych se snažila popsat, jaké to je, když z jiné evropské země přijedete do Španělska, ale dávno přede mnou to skvěle udělal Eduardo Mendoza ve svém románu Riña de gatos (s dovolením v mém překladu):

„… se slzami na krajíčku jsem usnul. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Na nekonečném nebi sytě modré barvy, ledva narušeném jasně bílým mráčkem, zářilo oslepující slunce. Vlak projížděl pustou kastilskou krajinou. Konečně Španělsko!

Ach, moje zbožňovaná Catherine, kdybys tak mohla vidět to úžasné představení, rozuměla bys, v jakém rozpoložení ti píšu! Protože nejde jen o geografický fenomén nebo prostou změnu krajiny, je to něco víc, něco božského. V Anglii, stejně jako na severu Francie, tam, kudy jsem projížděl nedávno, je krajina zelená, pole úrodná, stromy vysoké, ale nebe nízké, šedé a vlhké, nálada pochmurná. Naproti tomu zde je země vyprahlá, políčka suchá a rozpraskaná, plodí jen povadlá křoviska, ale nebe je nekonečné a světlo velkolepé. V naší zemi chodíme vždy s hlavou sklopenou a s pohledem upřeným na zem, jako sklíčení, tady, kde země nenabízí nic, chodí lidé s hlavou vztyčenou a hledí na obzor. Je to země silná, vášnivá, země velkých gest. Ne tak jako my, pod jhem morálky a našich malicherných společenských norem.“

Dobrá, dobrá, řeknete si. Co je ale teda kurník za tím? Jenom tlaková výše a málo srážek, nebo ještě něco víc?

Pestré pobřeží jižní Andalusie

Neplánovat!

A to prosím nikdy a za žádných okolností. Španělské plány (existují-li vůbec) jsou i v nejpropracovanější formě velmi vágní. Česká umanutost, s jakou do detailu plánujeme události, které mají přijít za několik týdnů až měsíců, je pro Španěly naprosto nepochopitelná. Vnímají nás jako stažené, svázané a vystresované a nechápou proč: tu záplavu cílů a to-do listů si přece nakládáme na svá bedra my sami. Proboha, k čemu? Každý plán znamená vnitřní závazek, bič, který jste si na sebe upletli sami, a čím je přesnější, tím je bič pádnější. Obzvlášť jasně tenhle kulturní rozdíl vynikne při seznamování. Čech oceňuje, škatulkuje, odhaduje: aby věděl, jestli vůbec má s dotyčnou/dotyčným strávit čas (nebude mu pak chybět na plnění jiného cíle než je cíl seznamovací?), jestli je jejich životní styl dostatečně kompatibilní, zda osoba na druhé straně barového pultu splňuje všechny důležité položky z pomyslného seznamu požadavků. Španělé naproti tomu nezkoumají nic a čekají, čím je život překvapí: možná láskou, možná kamarádstvím, možná jen jedním příjemným večerem v baru. Neklást požadavky znamená neklást překážky životu. Neplánovat nic a nevědět, co budete dělat příští týden, měsíc nebo rok je ve skutečnosti velké štěstí. Necítíte, jaká tíha z vás právě spadla?

Nebojte se „ztratit tvář“

… aneb, nebuďte pořád tak rezervovaní. Ve většině Evropy vládne snaha za každou cenu zachovat dekorum. Vyhodili mě z práce? Dobrá, to byla reorganizace. Utekla mi žena? Inu, vlastně to bylo po vzájemné dohodě a stejně už jsem o ni nestál. Můj přítel jel na víkend s kamarádkou? No, ano, ale mně to nevadí, nejsem přece hysterka… špatně, špatně a zase špatně. Španělé svoje emoce nikdy neskrývají. Ať jsou pozitivní nebo negativní, tak je ventilují, sdílejí se svým okolím, dvěstěkrát okomentují se všemi sousedy, postěžují si, pláčou, skáčou radostí, zpívají, rozbíjejí talíře. I když zrovna nemáte španělský temperament, který musí pořád někudy unikat jako pára z papiňáku, zkuste častěji „přiznat barvu“ a vykašlat se na obavu z toho, že se ztrapníte, budete za blbce nebo se příliš odhalíte. Potlačováním svých emocí si koledujete akorát tak o nějakou nepříjemnou psychosomatickou nemoc…

Španělské patio, to jest vnitřní dvůr, Palma de Mallorca

Nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami

Ve Španělsku se žije na ulici. Případně na dvorku, na pláži, na náměstí. Málokdy je tak špatné počasí, že by vás uvěznilo pod střechou, a tak je obvyklé trávit doma jen dobu siesty, kdy je horko nejnemilosrdnější. Rozlehlé veřejné parky jsou plné lidí na procházce, na pikniku nebo za sportem. Přístavní promenády jsou jedním velkým švitořícím korzem. „S hlavou vztyčenou, hledí na obzor,“ v tomhle ohledu měl Mendoza skvělý postřeh. Ať je tím obzorem mořská hladina, místo, kde se potkává vyprahlá rudohnědá hlína s azurovným nebem nebo oprýskaná zvonice mistního kostela. Kdybyste prohledali celé Španělsko, nenajdete jediného místího obyvatele, který by se procházel se zamračeným výrazem a pohledem upřeným na zem pod nohy. Takže… hurá ven a hlavně hlavu vzhůru!

Parque de la Montaña, Madrid

Žijeme proto, abychom jedli

Že znáte to úsloví trochu jinak? A kdo říká, že vaše verze je ta správná? Tam, kde začíná jídlo, končí ve Španělsku veškerá sranda. Čas na jídlo – zvláště na oběd – je svatý. Jednou rukou vyřizovat maily a druhou do sebe tlačit sendvič je absolutně nemyslitelné. Řádný oběd má několik chodů, je zásadně neuspěchaný a s železnou pravidelností po něm následuje „café“ a „postre“ (zákusek), i kdyby nakrásně tím zákuskem měl být jen ovocný jogurt. Nebudu předstírat, že veškerá španělská kuchyně je pouze zdravá – nezasvěcené často překvapí frekvencí, s jakou se v ní vyskytují smažené položky – ale množství zkonzumované zeleniny, luštěnin, ovoce a ryb je ohromující. Proklamovaná „středomořská dieta“ není jen prázdné heslo. Většina Španělů ráda vaří a nákupu potravin a přípravě jídla věnují rádi svůj čas a péči, a to i když třeba vaří jen sami pro sebe. Jídlo má tu zázračnou moc nás udělat šťastnými – tak proč toho nevyužít?

Katalánská ensaïmada

Optimismus je opium lidstva!

Nepřipadá vám tenhle citát z Kundery tak nějak skrz naskrz český? Nevystihuje nás ta věta vlastně docela přesně? Jakoby optimista byl vždycky tak trochu blbec, který se nechal podvést, oblbnout, opít rohlíkem a nechápe souvislosti. Každý, kdo má všech pět pohromadě, přece musí vidět, jak často nám to v životě nevyjde… Inu, vidět vidí, ale je jen na nás, jak si odpozorovaná data přeložíme. „To zas dopadne“, „To bude malér“, „Nechci vidět ten výsledek“ a podobné glosy ve Španělsku neuslyšíte. I v těch nejšílenějších situacích, které na sto metrů zavání katastrofou, je vrcholem negativních komentářů jen sarkastické „¿Qué puede salir mal?“ (Mohlo by se něco nepovést?) Když nevyjde jeden projekt, Španěl vymyslí jiný. Když přijde katastrofa, po nezbytném vyventilování emocí se s nadějí dívá do budoucnosti. Podle španělských průzkumů štěstí a spokojenosti jsou třemi nejvýše umisťovanými hodnotami zdraví, rodina a vztahy. Peníze, kariéru ani úspěch na prvních příčkách španělského hodnotového žebříčku nenajde. A vy, ano, vy – pokud patříte mezi nenapravitelné frfňaly, dejte si pozor. Už jste slyšeli o sebenaplňujících se proroctvích?

Pueblos blancos, bílé vesnice v Andalusii

Jak se přestěhovat a nezbláznit se

(tipy a triky)

Pámbu ví, jak jsem se na tuhle chvíli těšila. Až se budu v sobotu ráno válet ve své nové posteli, ignorovat kupu beden, které se stále ještě vrší ve vedlejším pokoji, upíjet čerstvě uvařené kafe a přes Internet rozdávat rozumy o tom, jak se bez stresu přestěhovat. „Dokud se nestěhuješ, nevíš, co všechno máš“, říká se. Je to pravda? Ano, ano, ano. „Je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat!“, zní další oblíbená hláška. Je to pravda? Ne, ale už chápu, proč se to říká.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Příprava a plánování

Pokud chcete v průběhu stěhování minimalizovat stres, pečlivá příprava by měla začít s dostatečným, nejlépě několikatýdenním předstihem. (Proč myslíte, že poslední článek se na blogu objevil někdy před měsícem!) Postup, který jsem zvolila já – a vám ho doporučuji také – bylo provést důkladnou čistku veškerého majetku ještě předtím, než vůbec došlo na jeho sbalení do krabic. Projděte všechny knihy, upomínkové předměty, oblečení, boty, kuchyňské roboty, prostě ÚPLNĚ všechno. Zbavte se všeho, co už nepoužíváte, co vám nedělá radost, co je vám malé nebo velké, co už jste přečetli a znova číst nebudete. Vyhodit nebo rozdat, ale efektivně a bez milosti. Čím méně věcí budete mít, tím lépe – navíc získáte přehled o tom, kolik čeho máte, což se hodí pro budoucí balení.

Další krok v plánovací fázi je schraňovat všechny bedny a bedýnky (i malé), se kterými se v týdnech předcházejících stěhování setkáte. Představte si maximální možné množství beden, které podle vašeho odhadu budete pro sbalení svého majetku potřebovat a nebojte se povolit uzdu své fantazii. Znásobte výsledné číslo třemi. Hotovo? Výborně. Vězte, že reálný počet bude ještě přibližně dvakrát vyšší. Co z toho vyplývá? Potřebujete HODNĚ krabic. Schovejte si úplně všechny, ke kterým se dostanete. Jak už bylo řečeno výše, malé krabice a krabičky se hodí taky, na uspořádání vnitřku větších beden a sbalení malých položek, které by jinak měly tendenci se v nastalém chaosu ztratit.

Pokud se chcete na třídění a redukci věcí motivovat, zkuste seriál „Uklízení s Marií Kondo“ na Netflixu. Myslím, že jsem v přípravné fázi viděla každý díl nejméně dvakrát, nicméně pravdou je, že nakonec jsem se stěhovala opravdu pouze s tím, co používám a/nebo mám ráda.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Do čeho sbalit?

Vámi nashromážděné množství krabic bude pravděpodobně třeba doplnit na koncový požadovaný počet, a to tak, že si další koupíte. Zadejte do vyhledávače „krabice na stěhování“ a uvidíte. Na sto procent mohu doporučit krabice z IKEA s názvem JÄTTENE, jsou pevné (unesou 30 kg), s inteligentním skládáním, které pochopí i blbec a složené dobře drží pohromadě, i když je nevyztužíte lepicí páskou. V balení jsou dva kusy za lidových 79 Kč. Následně jsem si pořídila ještě krabice na stěhování z Hornbachu, které jsou o něco větší (65 x 37 x 35 cm). Nosnost inzerují stejnou, tj. 30 kg, ale subjektivně mi nepřišly tak pevné a pro jistotu jsem jim podlepovala dno lepenkou. Navíc obrázkový návod na složení bedny vymýšlel milovník literatury typu Šifra mistra Leonarda. Pokud chcete použít hornbachovské bedýnky, trénujte mozek za pomoci sudoku a navyšte příjem OMEGA-3 nenasycených mastných kyselin. Jedna krabice vás tu přijde na 43 Kč, pokud si jich koupíte alespoň deset (ano, koupíte). Výhoda Hornbachu je, že tu rovnou můžete do košíku přihodit i bublinkovou fólii na balení nádobí, pevnou hnědou lepenku, odlamovací nůž a tlustý permanentní fix na popsání krabic, což jsou rovněž nezbytné položky.

Určitě využijete i několik velkých IKEA tašek, kam můžete našoupat položky, které je nepraktické přesouvat v krabicích, jako například košíky, polštářky, objemné přehozy, lux, kbelík s mopem a podobně (ověřeno, lux se skutečně pohodlně vejde do IKEA tašky, a to i s nástavcem na vysávání). Pokud se v den stěhování stane, že propočty selžou a i přes odvážné násobení jste si krabic pořídili málo, v krizi můžete použít povlaky na peřiny, které použijete jako pytle. Tenhle tip mi předala kamarádka a naštěstí jsem ho nakonec nemusela použít, ale přijde mi dobrý, takže pár povlaků jsem pro jistotu měla stranou.

Dokud se nestěhuješ, nevíš co máš, říkají…

Funkční centrum na nové adrese

Pár dní před samotným stěhováním přijde vhod obydlet cílovou adresu provozním minimem, abyste se v průběhu stěhování měli alespoň jak umýt a napít, navíc nikde není psáno, že budete po skončení stěhovacího maratonu ve stavu, kdy budete schopni jít mezi krabicemi hledat, kam jste dali hrnky a ručníky. Co přesně jsou základní nezbytnosti, je samozřejmě na vás, ale pravděpodobně to bude zhruba toto:

  • ručníky a mýdlo do koupelny, koš nebo taška na odkládání špinavého prádla, papír na WC,
  • rychlovarná konvice, krabička čaje a kávy, pár hrnků do kuchyně,
  • nůž a nůžky (na otvírání beden a následně na rozřezání použitých krabic),
  • utěrky, pár úklidových hadříků a univerzální čistící prostředek (třeba Sanytol ve spreji),
  • lux nebo alespoň smeták a lopatku.

Pokud se stěhujete tak, že v novém domově nemáte předem nachystáno vůbec nic, dobrá vychytávka je sbalit si příručák stejně, jako byste jeli třeba na víkend, a ten pak první dva až tři dny používat, než si vybalíte a uspořádáte oblečení, boty a hygienické potřeby.

Balíme

Na balení budete potřebovat soustředění a klid, neboť chcete sbalit inteligentně a ne bez ladu a skladu házet předměty do beden. Vyčleňte proto pár krabic pro děti, a vyzvěte je, ať si svoje krabice vyzdobí a pomalují podle chuti a samostatně sbalí svoje věci tak, jak uznají za vhodné. Zabaví se a ještě tak zastanou nějakou práci. Nekritizujte, nekomandujte, nepruďte, a až je to přestane bavit, vytlučte jim mozek pohádkou. Rezignujte na jakékoli zásady týkající se zdravé výživy, hygieny a vzdělávání, pouze v poledne rozdejte objednanou pizzu. Dnes má absolutní prioritu balení, jinak vám práce poroste pod rukama!

Sbalit inteligentně především znamená sbalit po sektorech a obsah dobře označit. Shromážděte na jedno místo celý sektor (oblečení, knihy, boty, sportovní pomůcky…) a pak ho najednou zabalte. Snažte se vyhnout mixování položek z různých sektorů do jedné bedny, při vybalování byste zešíleli. Jedinou výjimkou by měly být knihy, které jsou příliš těžké na to, abyste s nimi mohli naplnit celou bednu, a proto na ně nahoru můžete přidat například kabát nebo přehoz, tzn. položky, které vyžadují místo, ale moc neváží. Každou krabici naplňte jen tak, abyste ji sami uzvedli a nezničili si přitom záda. Na balení a stěhování si oblékněte tričko s dlouhými rukávy, jinak budete mít předloktí plná škrábanců a modřin od skládání a přenášení beden – vlastní zkušenost 🙂

Balení koupelny a kuchyně se vyplatí promyslet

Pokud balíte větší množství menších položek, věnujte rozumné množství času vnitřnímu uspořádání. Pro třídění můžete použít menší krabice. Přestěhovat obsah kuchyně a koupelny roztříděný a přiměřeně uspořádaný vám uspoří spoustu nervů při následném vybalování. Vršek bedny popište permanentním fixem, abyste věděli, co máte uvnitř a popisek vyrobte co nejkonkrétnější. Ve finále všechny bedny vypadají stejně a nápis „velká pánev, prkénka, hrnky“ vám poslouží rozhodně lépe než vágní „kuchyně“, kterých budete mít dvacet. Pokud můžete, určitě si balení rozložte do víc dnů.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Den D

Ověřte si, jestli náhodou váš zaměstnavatel neposkytuje volno na stěhování. Až ve chvíli, kdy jsem žádala o dovolenou, jsem zjistila, že mám nárok na den placeného volna, což se v případě stěhování rovná výhře ve Sportce. Co se týče vlastního stěhování, na výběr máte buď silné kamarády s velkým autem (tímto děkuji kamarádce M. a kamarádům T. a L., kteří mě šli obětavě stěhovat, byť mě jistě během toho procesu několikrát prokleli až do třetího kolena) nebo profesionální stěhovací služby, které vás podle množství věcí přijdou na různý počet tisíc. Pokud budete volat profesionály, předem na webu vyplňte pár poptávkových formulářů, kam uvedete odhadované množství věcí k přestěhování. Následně obdržíte odhad ceny.

Stěhování je jak fyzicky, tak psychicky náročné. Pokud opouštíte starý domov, kde jste strávili spoustu let a/nebo na nové adrese začíná nová životní etapa, trocha obřadnosti a duševní hygieny rozhodně neuškodí. Po svém se rozlučte se starým domovem, třeba tak, že si v něm ráno v den stěhování dáte v klidu kafe a v duchu mu poděkujete. Zrovna tak se přivítejte s novým bytem. Můžete si ho třeba pojmenovat, v duchu ho pozdravit nebo otevřít malou lahvičku šampusu na oslavu. Zásobte ledničku něčím dobrým k jídlu a k pití, abyste se tam od první chvíle cítili hezky a začněte si tvořit první příjemné rituály spojené s novým místem.

Zdroj obrázku: Pinterest.com

Vybalování

Stojíte v novém bytě, všude kolem bedny narovnané do výšky, nic není na svém místě a je tam nepřirozené ticho. Pokud si můžete tenhle první den ulehčit tím, že vám s vybalováním a likvidací prázdných krabic někdo pomůže, určitě to udělejte. Tohle bude ten moment, kdy si pogratulujete za uspořádaný obsah bedýnek a názorné popisky. Nesnažte se strhnout během prvních hodin a dní. Jak už bylo řešeno výše, stěhování je náročné fyzicky i psychicky a v řádu dnů na vás dolehne taková únava, že se sotva zvednete z postele. Pořádně si odpočiňte a nestresujte se. Po týdnech plánování a příprav nakonec přijde den, kdy si v novém bytě dáte snídani do postele a spokojeně se rozhlédnete kolem. Hodně štěstí!

Potřebuji se napít… a recept na patatas bravas

Když už jsme minule načali téma přístupů na Španělsko do kapsy: absolutně největší počet návštěvníků z vyhledávače Google vstupuje přes vyhledávání něčeho jako „recepty tapas“, „pintxos recepty“ a podobně. Onehdy na mě ale z tabulky vyhledávacích hesel v Google Analytics zasvítilo sousloví „potřebuju se napít španělsky“. Možná vám to teď přijde k smíchu, ale vězte, že v reálu se vám podobný výraz může docela dobře hodit. Nevěříte?

Říjen 2015, poprvé letím do Madridu – a sama. V kapse čerstvý diplom úrovně B2, tak čerstvý, že inkoust z tiskárny Španělské královské akademie na něm pomalu ještě nestačil ani zaschnout. Drze píšu jedinému člověku, kterého jsem tehdy v Madridu znala, ex kolegovi z práce, zda by mi neukázal město a nevzal mě na moje historicky první španělské tapeo. Poněkud neochotně souhlasil (provázet cizince po vašem městě je vždycky trochu opruz, ne?), nicméně mě v den příletu asi v osm večer vyzvedl na recepci hotelu a vykličkovali jsme na rušnou madridskou Gran Vía. Na chodníku se zběžně prošacoval a… „Potřebuju si vybrat prachy,“ sděluje mi. Chvíli na něj civím jako puk a převracím to slovo sem a tam. Pak mi kolečka v hlavně sepnou a uvědomím si, že výraz „prachy“ jsem jednou viděla v učebnici. V tom nenápadném červeném rámečku na konci lekce a pod čarou, nadepsaném „Některé slangové a hovorové výrazy“. V tu chvíli mi došlo, do čeho jsem se to namočila. Strávím příští hodiny s člověkem, který bude celý večer mluvit takhle. Slangem, nevybraně, bez ohledu na to, co jsem se já z české učebnice za poslední roky naučila. „Potřebuju se napít,“ říkám na to bez rozmýšlení, zdánlivě bez souvislosti, ale zato velmi pravdivě.

Tak vidíte! Ať už si v té chvíli o mě myslel co chtěl (a po letech přiznal, že si pomyslel že jsem pěkně divná), na skleničku a tapas jsme vyrazili. Ten večer jsem na Plaza de Santa Ana kromě jiných dobrot taky poprvé ochutnala nekorunovanou královnu madridských tapas – totiž patatas bravas. A tak si o nich dnes něco povíme a samozřejmě nebude chybět ani recept. A málem bych zapomněla – „potřebuji se napít“ se španělsky řekne „necesito una copa“. Zapište si to – a teď už hurá do Madridu.

Tapas bary na Plaza de Santa Ana v Madridu

Patatas bravas

Patatas bravas, co to vlastně je? „Patatas“ jsou prostě a jednoduše brambory a „bravo“ je slovo mnoha významů, mimo jiné „statečný“, „divoký“ nebo „zuřivý“. Patatas bravas jsou tedy pečené nebo smažené brambory přelité pikantní omáčkou (tudy na tu „zuřivost“). Existuje mnoho rivality mezi Madridem a Barcelonou, ale patatas bravas Madridu nesebere ani ten nejtroufalejší Katalánec. Jsou snad tou nejtypičtější madridskou „tapou“, oblíbenou pro svou jednoduchost a genialitu, s jakou doplňují sklenku vychlazeného piva.

První patatas bravas (nebo jednoduše „las bravas“) se objevují v Madridu někdy mezi 50. a 60. léty dvacátého století. Jejich fandové se nemohou dohodnout, ve kterém baru to bylo přesně, protože v průběhu 60. let existovaly v centru hned dva podniky, před kterými na ochutnávku „las bravas“ stály dlouhé fronty. Jedním z nich byla Casa Pellico, v blízkosti dnešní stanice metra La Latina, tím druhým byl bar La Casona poblíž výše zmíněného náměstí Plaza de Santa Ana. Ani jeden z nich už dnes neexistuje, ale jejich štafetu naštěstí přebraly desítky a stovky jiných madridských barů. Co byste o nich ještě měli vědět, než ve Španělsku vyrazíte na večerní „tapeo“? Především se nejedná o brambory zalité pálivým kečupem, to za prvé. Originální verze omáčky se připravovala z vývaru, mouky a pálivé papriky. Za druhé, když už žárlivá Barcelona musela uznat prvenství Madridu v otázce patatas bravas, alespoň z nich vyrobila katalánskou variantu: k pálivé omáčce přidala ještě česnekovou alioli (lingvistická odbočka: výraz pochází z katalánských slov „all i oli“, tzn. „česnek a olej“), proto typicky v Barceloně dostanete omáčky dvě. Důrazně vás ale na tomto místě varuji před podniky na barcelonské třídě La Rambla, nic lepšího než kečup a majonéza vás tam nečeká.

Kam v Madridu na „las bravas“

Pokud chcete, aby váš zážitek byl autentický a nespadli jste do jedné z turistických pastí, vsaďte v případě patatas bravas na některý z následujících podniků:

  • Bar Los Chicos, Calle de Guzmán el Bueno č. 33. Bar, kde servírují jedny z nejlepších patatas bravas v Madridu. Metro: L3, stanice Argüelles.
  • Bar Las Bravas v Calle de Álvarez Gato č. 3 troufale prohlašuje, že jeho patatas bravas jsou ty nejlepší z celého Madridu. Svou omáčku si nechali dokonce patentovat! Pokud propadnete jejímu kouzlu, můžete si ji koupit s sebou do přinesené nádoby. Žádné konzervy – omáčka neobsahuje jedinou umělou přísadu. Metro: L1, L2, L3, stanice Sol.
  • Bar Docamar, Calle de Alcalá č. 337 je jedním z typických, ale opravdu typických madridských barů. Vysoké sudy, které slouží jako stolky pro tapeo „na stojáka“ na chodníku před barem, specializace na patatas bravas už od roku 1963 a další klasické madridské dobroty jako třeba croquetas nebo cocido madrileño. Ach – co dodat. Metro: L5, stanice Quintana.

Domácí patatas bravas

Něco vám prozradím. Prodloužený víkend 15. – 17. května jsem měla strávit v Madridu. Koupené letenky, lístek do divadla na Gran Vía, nějaké ty plány. Pak přišel koronavirus a dál už ten příběh všichni známe. Než se v Docamaru vyšplhám na vysokou židličku u baru a objednám si ty nejpálivější patatas bravas a to nejstudenější pivo, jaké mi nabídnou, ještě uteče hodně vody v potoce. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než si tuhle lahůdku připravit doma. Dejte si chladit pivo a pojďte to zkusit se mnou – patatas bravas by zvládlo i nemluvně a za 45 minut je máte na stole!

Ingredience (pro 4 osoby):

  • brambory
  • 1 stroužek česneku
  • 1 snítka rozmarýnu
  • 1 pálivá paprička
  • 4 větší rajčata
  • 1 lžička pálivé papriky
  • 1 lžička sladké papriky
  • olivový olej
  • 1 lžíce červeného vinného octa
  • sůl a pepř

Postup:

Troubu předehřejte na 180 stupňů, dobře omyjte brambory, osušte je a nakrájejte je na dílky. Pak je umístěte do pekáčku, lehce postříkejte olivovým olejem, posolte a opepřete. Pak k nim šoupněte oloupaný stroužek česneku a větvičku rozmarýnu a strčte je do trouby na 45 minut. V průběhu času brambory čas od času promíchejte, aby se pěkně opekly ze všech stran. Deset minut před koncem procesu můžete zvýšit teplotu na 200 stupňů.

Pokračujeme omáčkou. Podotýkám, že receptů na ni je mnoho a nesnažím se prosadit ten „svůj“ jako jediný správný, je ale příjemně pikantní a protože omáčka není zahuštěná moukou, je i lehký. Pokud budete brambory péct v troubě (a ne smažit), žádná strašná kalorická bomba se nekoná – právě naopak. Tak tedy, nejprve vezměte omytá rajčata a nastrouhejte je (normálně na struhadle, slupky si nevšímejte – přirozeně vám nakonec většina z ní zůstane v ruce). Dejte stranou. Omyjte papričku, nakrájejte ji na malé kousíčky a pár sekund ji opečte na trošičce olivového oleje v kastrůlku nebo na pánvičce. Sundejte nádobu z ohně, přisypte po lžičce sladké i pálivé papriky, promíchejte a přidejte lžíci červeného octa. Nechte chvilku povařit a přidejte nastrouhaná rajčata. Vařte 7 minut, dochuťte solí a výslednou směs rozmixujte tyčákem.

A je to tady! Vaše první patatas bravas jsou na světě. Servírujte je ještě horké, přelité teplou omáčkou, a nezapomeňte na dobře vychlazené pivo. Snad vám u nich čas během covidové epidemie bude utíkat o něco příjemněji.

Domácí patatas bravas

Katalánština: z čeho se učit

Relativně vysoký počet přístupů na Španělsko do kapsy přichází z vyhledávání hesla „katalánština“, což mě popravdě řečeno nakonec zas tak moc nepřekvapuje. Katalánsko, zvláště tedy Barcelona, je pro nás Čechy oblíbená destinace, tamní separatistické tendence mají nádech dramatu a přitahují pozornost, a v neposlední řadě – na českém Internetu toho o katalánštině opravdu moc nenajdete. Dnes tedy pojďme článkem potěšit ty, kdo se katalánsky učí nebo učit chtějí a zajímá je, jaké zdroje k tomu použít.

Passeig de Gràcia, Barcelona

Učebnice

Nejdřív ze všeho si trochu zahejtujeme. Ta absolutně jediná „učebnice“ katalánštiny, kterou jsem v českých knihkupectvích viděla, je kapesní katalánská konverzace od nakladatelství Lingea. Nechci být přehnaně protivná, ale mírně řečeno mě nenadchla. Pokud byste jeli na dovolenou na pláž, chtěli umět vyslovit pár číslovek a objednat si pivo, tak asi budiž. Jestli se chcete něco katalánsky naučit… mně dobrá nepřijde. Obsahuje faktické chyby a narazíte na ně už při zběžném prolistování. Tak například frázi „Pot repetir-ho?“ (Můžete to zopakovat?) chybně uvádí se zájmenem „-lo“ (španělským) místo „-ho“ (katalánským), zmatek má autorský kolektiv i v rozdílu mezi slovy „gel“ (led) a „gelat“ (zmrzlina). V plážovém baru asi přežijete, když vám místo kafe s ledem přinesou kafe se zmrzlinou, ale pokud to s katalánštinou myslíte vážně, tudy cesta nepovede.

Z výše řečeného vyplývá, že na českém trhu neuspějete. Obraťte svou pozornost k internetovým e-shopům, například Amazon má slušnou zásobu katalánských učebnic. První, kterou vám z celého srdce doporučuji, je „Gramàtica pràctica del català“ od nakladatelství Teide. Učebnice je uspořádaná podle stejného vzoru jako populární „Murphy“ pro angličtinu, tj. nejprve přehledné vysvětlení určitého gramatického jevu, poté pár cvičení. Je dodávaná s klíčem v samostatném sešitku a pokrývá úrovně A1 – B2, takže vám chvíli vydrží. Je opravdu výborná. Osazenstvu nakladatelství Lingea doporučuji prostudovat zejména lekci č. 40, která pojednává o zájmenu „ho“ 🙂

Podařená je i řada kompaktních učebnic „El català portàtil“ („Přenosná katalánština“), kterou vydává barcelonské nakladatelství Barcanova, specializující se na učebnice katalánštiny. Ze zmíněné řady vlastním hned tři. První z nich je kompletní učebnice pro začátečníky „33 situacions de català pràctic“ („33 situací praktické katalánštiny“), která vás ve 33 lekcích uspořádaných podle nejběžnějších životních témat (bydlení, práce…) seznámí se základními slovíčky i gramatikou. Velikost učebnic je tak akorát do kabelky (o něco menší než A5), tudíž je můžete tahat s sebou a využít čas třeba v MHD. Druhý počin má název „Català col•loquial“ („Hovorová katalánština“) a je určen studentům, kteří už ovládají základní slovní zásobu i gramatiku. V neposlední řadě tu pak máme super užitečná „Els verbs catalans conjugats“ („Vyčasovaná katalánská slovesa“), což jsou tabulky s časováním všech vzorů katalánských nepravidelných sloves pro všech 17 slovesných časů. Velmi užitečný kousek, a má dokonce i svou on-line verzi na adrese verbs.cat, kam nacpete infinitiv slovesa a vypadne vám časování. Můj věrný pomocník při psaní domácích úkolů z katalánštiny!

Kromě výše zmíněných obsahuje řada i další učebnice, zaměřené například na problematické zavlékání španělské slovní zásoby do katalánštiny (Vinna v plném rozsahu obžaloby! Tuhle si budu muset koupit hned jako další…), což je pro španělsky mluvící studenty katalánštiny opravdu enormní problém. Učebnice z řady Català portàtil seženete online, já jsem je pak kupovala přímo v Barceloně na Plaça de Catalunya. Na nároží u horního konce třídy La Rambla se nachází obchodní centrum Fnac a naproti přes náměstí velký El Corte Inglés, v obou centrech najdete knihkupectví se slušnou zásobou učebnic katalánštiny a knihami v katalánštině.

Slovníky

Plynule se dostáváme na Internet. Ten absolutně nejlepší katalánský slovník, který můžete mít, se jmenuje OPTImot. Zdarma a online ho najdete na adrese gencat.cat/optimot. Je to slovník výkladový, a ještě ke všemu vyhazuje výsledky pro španělštinu i katalánštinu, takže je ideální nejen v případě, že znáte slovo jen španělsky a potřebujete ho přeložit, ale taky ve chvíli kdy nevíte, jestli je příslušné slovo katalánské nebo španělské. Já ho navíc používám prakticky neustále na kontrolu pravopisu katalánských slov.

On-line zdroje

Pokud jste četli článek Jak se naučit cizí jazyk, pak víte, že nedám dopustit na autentické cizojazyčné vstupy od samého začátku. Tříbit porozumění, pochytat nejběžnější obraty, naposlouchat přízvuk a motivovat se prostřednictvím skutečné kultury k nudnému šprtání nepravidelných sloves, to žádná učebnice nenahradí. Fajn noviny La Vanguardia v katalánštině najdete na adrese lavanguardia.cat a pokud dáváte přednost televizi, můžete ji sledovat online hned na dvou místech. Za prvé, na adrese ccma.cat, kde si můžete zapnout přímý přenos katalánské TV3 a jejího zprávařského kanálu 24. Pokud zvolíte možnost „a la carta“, můžete si vybrat z nahraných a uložených pořadů jakou jsou zprávy, dokumenty nebo filmy. Druhá možnost je RTVE Catalunya, což je španělská televize, která nabízí některé pořady v katalánštině na adrese https://www.rtve.es/television/catalunya/ – typicky zprávy, dokumenty, kulturní aktuality a podobně. Chcete-li poslouchat raději rádio, je tady katalánská stanice Catalunya Radio, pustit si ji můžete na adrese emisora.org.es/#catalunya nebo přes už výše zmíněnou stránku ccma.cat. Pár filmů a seriálů, kde je k dispozici katalánské audio najdete i na Netflixu (jednoduše napište do vyhledávání „audio in catalan“).

Prezenční kurzy

V pražské Celetné ulici můžete navštěvovat kurzy Střediska katalánských studií Karla Velikého. Kurzy jsou prezenční ve všech úrovních (od A1 až po C2) a pro účastníky jsou zdarma, financované vládou Andorry. Jednou za rok můžete, opět zdarma, skládat mezinárodní zkoušky z katalánštiny a přihlašovat se na stipendijní pobyty v oblastech, kde se mluví katalánsky (Andorra, jižní Francie, Katalánsko a Baleárské ostrovy).

Jak přežít karanténu a dva tipy na galicijský film noir

„Nejradši mám ty články, kde si hraješ na Ženu a život“, říká Lukáš, kamarád a správce webhostingu této domény. No, dnes si tedy přijde na své. V dnešním článku ze života mám totiž v plánu ostře napadnout ezoterický koncept covidové karantény jako volného času, který byste ideálně měli využít k osobnímu růstu a získání nových znalostí a dovedností.

Je zcestné snažit se plánovitě o něco, co přijde mimochodem. Za osm týdnů sociální izolace osobnostně vyroste každý, kdo už dávno před koronavirem nepracoval jako správce odlehlé meteorologické stanice na Lofotských ostrovech. Trávit většinu času sám se sebou dokáže být pro mnohé lidi peklo, zvlášť když najednou nemáte šanci přehlušit své problémy, pochyby, frustrace a smutky koncertem, hospodským ruchem nebo systémem Dolby Atmos osoleným na maximum.

Pravdou je, že my lidé nečerpáme v naprosté většině případů svou spokojenost z výzev, které nás přesahují. Stabilitu nám dodávají naše pevné zvyky a opakující se rituály. Můžete nadávat na ranní vstávání v sedm i na adventní tlačenice, ale ve skutečnosti vás kotví v realitě, dodávají vašemu životu rámec a umožňují vám bezpečně rozeznat úterý od soboty a prosinec od března. Co dělat, když vaše každodenní jistoty najednou zmizí?

„Koronavirus mi sebral úplně všechno, co mě na světě těší“, slyšela jsem za poslední týdny milionkrát. Může se to samozřejmě na první (i druhý) pohled tak jevit, pro většinu činností se ale dá při troše vynalézavosti najít alternativa. To je totiž první klíč k nalezení ztracené rovnováhy – obnovit co největší počet vašich původních zvyklostí. Pokud se nechcete zbláznit, snažte se dělat co nejvíc věcí, které děláte normálně, jen změnte jejich formu. Pokud dvakrát týdně chodíte s kamarádkou na kafe, zřejmě je to pro vás důležité, ačkoliv neprobíráte nic klíčového. Možná, že nezávazný rozhovor u kávy u vás funguje jako důležitý prostředek k vyčištění mysli a k zachování zdravého rozumu ho potřebujete víc, než by se mohlo zdát. Buďte kreativní – i za nejpřísnějších opatření je možné uvařit si termosku horké kávy a vypít si ji třeba venku na lavičce, se sluchátkami na uších a kamarádkou na drátě. Pravidelné seance ve fitness centru vyměňte za pevný rozvrh cvičení, které se streamuje online (což je překvapivě návyková aktivita, která se zalíbila spoustě lidí včetně mě), místo solárka zaveďte opalování na balkoně a pravidelné sobotní kino nahraďte kinem domácím, včetně kelímku popcornu a plechovky ochuceného prosecca. Pokud vám to pomůže, klidně vybírejte vstupné! Online dnes probíhají koncerty, opera, divadlo, jazykové kurzy. V zájmu svého duševního zdraví tedy hledejte alternativy a obnovujte své staré rituály.

Nezapomínejte se radovat ze života

Pokud jste s úspěchem nahradili většinu aktivit přijatelnou alternativou, začněte se poohlížet po něčem, co vám karanténní režim pomůže přijmout za vlastní. Tady přichází konečně prostor pro nové činnosti, ale pozor, nepřežeňte to. Zkuste nejprve zavést jeden nový rituál a teprve, když si na něj zvyknete a zalíbí se vám, přidejte (chcete-li) další. Pokud se ptáte, v čem by vám vlastně nové, typicky karantenní rituály měly pomoct, odpověď v zásadě zní, že vám umožní vidět na současné situaci i pozitiva. Pokud zavedete nějakou příjemnou činnost, kterou si s karanténou pevně spojíte, nebudete se tolik trápit představami, jak dlouho ještě omezení mohou trvat, a zda se na podzim nebo příští rok nevrátí. Takovým rituálem se může stát v podstatě cokoliv, typicky samozřejmě něco, co si kvůli brzkému vstávání, spěchu nebo náročnému společenskému životu normálně nemůžete dopřát, například:

  • Ranní snídaně na vidličku beze spěchu (dobrá volba pro ty, kdo za běžných okolností snídají v metru jeden obložený rohlík od Kabáta),
  • Každých pár dní vyzkoušet nový recept na domácí buchtu, kterou si pak můžete v klidu dopřát denně po obědě s kafem jako sladkou tečku,
  • Každý večer v posteli jeden díl seriálu (pokud na jejich sledování normálně nemáte čas),
  • Denně čas na cvičení (který jindy nemáte, protože běžně trávíte dvě hodiny v metru a po práci obíháte obchody),
  • Crcání se s domácí manikúrou, na kterou normálně nemáte čas ani nervy,
  • Zalézt brzo do postele s maskou na obličej, chodidla nebo ruce a konečně přečíst nějakou novou knížku,
  • Objevení nových instagramových a YouTube účtů (já si vytvořila docela slušnou závislost na sledování vlogů z karantény),
  • A tak dále, zcela podle vašich preferencí.

Dále vám vřele doporučuji příliš nesledovat zprávy a jen omezeně komentovat aktuální dění s ostatními lidmi. Depka má tu nepříjemnou vlastnost, že je nakažlivá, a když si budete do omrzení navzájem opakovat, jak vás současná situace štve, a o co všechno přicházíte, nijak si nepomůžete. Mimoto, jakkoliv se to může zdát banální, je dobrý nápad se každé ráno obléknout do normálního oblečení a doma pravidelně uklízet – za prvé si lehkou fyzickou prací vyčistíte hlavu, a za druhé získáte dojem, že máte alespoň některé části vašeho života pod kontrolou.

Pokud jste stejně jako já do své nové rutiny zařadili každodenní sledování seriálů, mám pro vás závěrem dva tipy z produkce Netflixu. V posledních letech se totiž vynořil velmi nenápadný, ale o to překvapivější fenomén: díla z galicijské noir produkce, která slibují skvělou zápletku, dobře vystavěnou atmosféru i výborné herecké výkony.

Prvním z nich je Fariña (na Netflixu najdete také pod názvem Cocaine Coast), seriál natočený podle skutečných událostí. Slovo „fariña“ („mouka“) je slangový galicijský výraz pro kokain, a přesně o to tady jde. V osmdesátých letech se drtivá většina vyšňupaného kokainu dostávala do Evropy přes galicijské pobřeží Španělska, které je pro svou členitost a nepřehlednost pro takovou činnost jako stvořené. Postavy, které mají do poslední své reálné předobrazy, pečlivě vybraní herci, charismatický Javier Rey, vystupující v seriálu jako drogový král Sito Miñanco, kterému navzdory jeho kriminální činosti musíte chtě nechtě držet palce, skvělý hudební doprovod, výborně natočené honičky na vodě… Seriál má celkem deset nadupaných dílů, každý z nich trvá přibližně 70 minut a věřím, že ho budete hltat stejně jako já! Popravdě řečeno, mám dojem, že si dám co nevidět druhé kolo 🙂

Javier Rey jako Sito Miñanco. Zdroj obrázku: abc.es

O sabor das margaridas (galicijsky „Chuť kopretin“) je vůbec prvním seriálem, který byl natočen v galicijštině a došel v Netflixu až na pomyslný vrchol navzdory svému exotickému (navíc nízkorozpočtovému!) původu, když se v anglicky mluvících zemích umístil mezi deseti nejsledovanějšími seriály. Na českém Netflixu ho najdete nejspíš pod názvem Bitter Daisies a původně byl natočen v roce 2018 pro galicijskou televizi.

Ospalá galicijská vesnice kde se nikdy nic neděje ukáže svoji temnou stránku ve chvíli, kdy beze stopy zmizí místní problémová dívka. Zdá se, že ji vlastně nikdo neshání, což začne dávat smysl ve chvíli, kdy zjistíte, že tohle nevinné galicijské jablíčko je prožrané pěknou kupou červů sahajících od přiznané prostituce až po tajné sexuální večírky, jejichž zlatým hřebem je vražda zůčastněných. Jako by toho nebylo málo, agentka, která do vesnice přijede události vyšetřovat, má zjevně také svá tajemství a zvláštnosti. Seriál svou atmosférou příjemně připomíná Twin Peaks a šest dílů po sedmdesáti minutách zhltnete dřív, než byste čekali. Druhá série se naštěstí už natáčí!

Trojka vyšetřujících v čele s drsňačkou Rosou Vargas. Zdroj obrázku: farodevigo.es

Paella

(Historie populárního španělského jídla a jeden fotorecept k tomu)

Troufám si říct, že není na světě člověka, který by neznal španělskou paellu. Má-li česká kuchyně svého výrazného solitéra ve svíčkové omáčce s knedlíkem, ve Španělsku hraje roli nejvýznamnějšího reprezentanta národní kuchyně právě paella. Cizinec nebo našinec – kdo kdy položil nohu na španělskou půdu, ten zná široké mělké pánve s výraznými uchy, naplněné voňavou směsí rýže, masa, zeleniny a koření. Je dost možné, že letošní epidemie COVID-19 vám zabrání vychutnat si paellu v jejím přirozeném prostředí, připravovanou na otevřeném ohni a tak blízko středomořských pláží, že když usednete ke své porci na stole pokrytém červenobíle kostkovaným ubrusem, kůži máte ještě rozpálenou dopoledním sluncem a chodidla plná písku. To ale neznamená, že si nemůžete vychutnat kávu u dnešního povídání o její historii, nebo si uvařit k obědu jednu z verzí této (původem valencijské) pochoutky podle postupu na konci článku.

Název a historie

Proč se paella jmenuje paella? Když ve Španělsku někdy mezi 15. a 16. stoletím spatřily světlo světa první verze paelly, ještě se jí říkalo arroz a la valenciana, tedy „rýže po valencijsku“. Paella se zrodila jako odpolední jídlo venkovských vrstev, jehož základem byla rýže pěstovaná v okolí Valencie na rozsáhlých rýžovištích u jezera Albúfera a poté to, co měli zrovna venkované při práci na polích při ruce. Tedy nejrůznější čerstvá zelenina, luštěniny, olivový olej, šafrán a z masa nejprve šneci, postupem času kuře, králík nebo kachna. Všechny uvedené ingredience se pomalu vařily dohromady v jedné pánvi na otevřeném ohni. A právě charakteristická dvouuchá pánev dala „rýži po valencijsku“ její dnešní mezinárodní jméno. „Paella“ je totiž katalánský (a tím i valencijský – nezapomeňme, že ve Valencii se mluví katalánsky) výraz pro „pánev“, pochází z latinského slova „patella“.

Příprava paelly pod širým nebem, Andalusie

Z valencijských polí na mezinárodní stůl je ještě dlouhá cesta. Vede přes první tištěnou katalánskou kuchařku, v originále Llibre del Coch („Kuchařská kniha“) z roku 1520 a rostoucí oblibu valencijského pokrmu na celošpanělské úrovni v průběhu následujících staletí. A stejně jako v případě tapas, i tady můžete vyslechnout celou řadu pověstí, které se s paellou spojují. Tak třeba, že během napoleonského vpádu do Španělska si jeden francouzský generál natolik zamiloval paellu od místní kuchařky, až prohlásil, že za každou další propustí jednoho španělského vězně. Žena mu pak každý den připravila novou verzi paelly, až prý takto osvobodila celkem 176 zajatých Španělů.

Věrohodnost uvedeného příběhu je samozřejmě diskutabilní, ale faktem je, že skutečnou mezinárodní proslulost získala paella ve druhé polovině 19. století, a to prostřednictvím tehdy tak populárních „světových výstav“. První z nich se konaly v roce 1851 a 1862 v Londýně, následovala Paříž (1867), Filadelfie (1876), Antverpy (1885) a Barcelona (1887). Španělsko bylo na těchto akcích pravidelně reprezentováno mimo jiné také armádou valencijských kuchařů, která s cílem ohromit ostatní země připravovala paellu z těch nejlepších vstupních surovin. A povedlo se, už v roce 1867 píše José de Castro y Serrano, člen Španělské královské akademie ve svých poznámkách, že „polovina Paříže stála frontu na ochutnávku“ v restauraci, kde se servírovala valencijská paella.

Po skončení Španělské občanské války – o které se mimochodem traduje, že frankistické oddíly střílely na ty, kdo na otevřeném ohni připravovali valencijskou paellu, protože Valencia byla loajální republikánskému táboru (i zde můžeme o pravdivosti informací pochybovat) – už je paella pevnou součástí španělského jídelníčku. Do země se začínají hrnout miliony turistů a spolu s nimi se proslulost paelly šíří do celého světa.

Správný recept na paellu…

… neexistuje. Už s ohledem na původ paelly jako jídla, které je připravováno z místních surovin a zeleniny, která je právě v sezóně, to ani není možné. Dejme tomu, že se dá říci, že typická paella valenciana obsahuje dva druhy masa (kuře a králíka), zelené fazolkové lusky, široké bílé fazole, rajčata a artyčoky, ale fakticky platí, že kolik lidí, tolik receptů. Pokud narazíte na výraz paella de marisco, znamená to, že paella místo masa obsahuje mořské plody, v případě paella mixta (jak už název napovídá) mix masa a mořských plodů a potkat můžete i paella de verduras, paellu čistě zeleninovou.

Paella de marisco, Katalánsko

Ještě slovo o pánvi, rýži a koření, a můžeme se věnovat našemu fotoreceptu. Pánev na paellu se španělsky nazývá „paellera“ (katalánsky je to „paella“, jak už bylo řečeno výše). Dělá se z leštěného železa, místo držadla má dvě velká ucha, její průměr je minimálně 22 centimetrů a je mělká, maximálně 5 – 10 cm. Velikost pánve určuje počet porcí, takže byste měli hledat údaj o tom, pro kolik osob je příslušná nádoba určena. Na českých e-shopech najdete pod názvem „pánev na paellu“ za pár stovek bohatý výběr variant, a tudíž není žádný důvod k tomu, flikovat přípravu na obyčejné pánvi – tu si nechte na steaky.

Ještě důležitější je správný výběr rýže. Rýže by měla být kulatozrnná, s lesklými zrnky, která dobře absorbují vodu a vývar. Nejkvalitnější rýže na paellu je valencijská „bomba“, za hříšné peníze ji dostanete i u nás (já si ji ovšem sprostě vozím ze Španělska v příručáku mezi prádlem, najdete v místních supermarketech). Pokud se vám nechce dát za rýži majlant, zvolte modrou SOS Classic, najdete ji v Globusu. Chraň vás ale ruka páně nasypat mi tam Uncle Ben’s nebo jinou podobnou hrůzu!

S kořením je to už složitější. Typickou žlutou barvu paelle dodává šafrán (nebo jeho náhražky), při nákupu koření na paellu v českých podmínkách byste měli zkontrolovat, že obsahuje zhruba tuto směs: kurkuma, paprika, šafrán, česnek, pepř, bobkový list a hřebíček. Koření by mělo ideálně vypadat jako oranžový prášek, který se beze zbytku rozpustí (aby paellu pouze obarvil, ale nenechal vám v ní, lidově řečeno, žádný bordel). Až vás epidemiologická situace pustí na dovolenou, vlezte do prvního španělského supermarketu a zakupte tam místní koření na paellu, případně „colorante“ (což je prostě žluté barvivo, které nahradí barvu dodávanou šafránem).

Jednoduchá paella valenciana

(Příprava: 10 min, Vaření: 30 min)

Ufff. Konečně slíbený recept na mou oblíbenou jednoduchou verzi valencijské paelly.

Budete potřebovat:

  • Rýži na paellu, počítejte se 100 – 150 g na osobu
  • Olivový olej
  • Sůl a koření na paellu
  • Kuřecí křidélka zbavená posledního článku a přepůlená, asi tak 3 na osobu
  • Zelené fazolové lusky
  • Rajčata
  • Stroužek česneku
  • Kuřecí bujón

K podávání:

  • Citron nakrájený na dílky
  • Červené víno (ale paella si dobře rozumí i s pivem)

Postup:

  1. Otevřete láhev červeného vína a nalijte si skleničku. Příprava paelly vyžaduje klidný španělský přístup a dobrou náladu.
  2. Připravte si zeleninu: fazolky a rajčata pokrájejte na menší kousky, česnek nadrobno a připravte vývar. Nenechte se znervóznit faktem, že nachystaná zelenina vypadá jako italská vlajka, španělskou žlutou dodá paelle koření.
  3. Paelleru postavte na oheň a rozehřejte trochu olivového oleje. Jakmile bude pánev rozpálená, opečte na ní osolená kuřecí křidélka z obou stran pěkně dočervena.
  4. Otřete si skleničku poprskanou od smažení.
  5. K opečeným křidélkům vsypte všechnu zeleninu a pár minut míchejte a smažte.
  6. Když je všechno hezky opečené, zalijte pánev vývarem kousek pod okraj. Přiveďte k varu.
  7. Vsypte rýži, je třeba ji rozprostřít rovnoměrně po celé šířce pánve. Ztište na nejmenší plamen a nechte probublávat.
  8. Nechte rýži vařit tak dlouho, jak udává návod na obalu, obvykle to bývá 18 minut. Rýže se při vaření paelly nemíchá, ale můžete malinko podvádět a sem tam vařečkou zkusit, zda se vám nepřichytává a případně cvičně oddělit ode dna.
  9. Zhruba v polovině vaření vsypte koření. Já dávám cca půl lžičky až lžičku na množství pro jednu osobu. Ani teď nemíchejte a pokračujte v procesu vaření. A pozor, rýže ani zelenina se nesolí (osolí vám je vývar).
  10. Pokud je potřeba, v průběhu vaření můžete přidat další tekutinu. Na konci procesu by měla být všechna vsáknutá do rýže. Vypněte plamen a nechte paellu před podáváním 5 minut odpočívat.

A je to! Vaše první vlastnoruční paella je hotová. Naservírujte ji na stůl přímo v pánvi a se skrojky citronu – ten si totiž, pokud vám to chutná, můžete vymačkat na rýži (a je to skvělé). Paella se jí většinou tak, že si z pánve každý nandá porci na svůj talíř, ale ve Španělsku můžete potkat i tradiční způsob – totiž že si všichni sednou kolem pánve a jedí přímo z ní. V tom případě každý bagruje lžící ze svého pomyslného segmentu. Dejte bacha, ať nesníte porci sousedovi – to je společenské faux pas 🙂

Hotová paella by měla být krásně žlutá

Valencia

Černý asfaltový chodník pořád vyzařuje teplo, ale nebe se už barví prvním příslibem soumraku do lehkého tónu oranžové. Právě mi ujely hned dva autobusy za sebou – všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení a pokud z nepozornosti včas nezamáváte na svoje číslo autobusu, máte prostě smůlu – ale už nevydržím stát a čekat a vydávám se do padajícího šera pěšky, navzdory únavě. Mám za sebou celodenní výlet k jezeru Albúfera a hezký kus cesty zpátky do města jsem šla pěšky, sama na pusté prašné cestě mezi citroníky, do které se celé odpoledne opíralo stále ještě ostré zářijové slunce.

Ciudad de las Artes y las Ciencias

Pro valencijské autonomní společenství mám velkou slabost. Za prvé je domovem mého nejoblíbenějšího španělského jídla, kterým je s bezkonkurenčním náskokem paella valenciana, valencijská paella. Za druhé to bylo právě tady, kde jsem před spoustou let poprvé uslyšela evropskou španělštinu, která mi hned od toho prvního dne zněla jako ta nejkrásnější hudba na světě. A konečně za třetí, v jeho hlavním městě, třičtvrtěmilionové Valencii, se nachází jeden z architektonických divů světa, Ciudad de las Artes y las Ciencias – tedy Město umění a věd, valencijské národní muzeum.

A právě tam – bez ohledu na stále rostoucí únavu – teď spěchám. Původní plán zněl navštívit areál muzea zítra ráno. Nejspíš bych ale vůbec neusnula, kdybych ho už dnes nemohla konečně poprvé uvidět na vlastní oči. Ještě chvilku, ještě kousek – a přede mnou se jako první objevuje Palacio de las Artes Reina Sofía (Palác umění královny Sofie).

Palacio de las Artes Reina Sofía, budova věnovaná hudebnímu umění a divadlu. Sídlí zde i valencijská opera

Autorem architektonického návrhu komplexu budov Města umění a věd je slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Prvotní myšlenky na jeho zbudování se objevují už v roce 1989, na samém počátku 90. let město vykupuje pozemky a v roce 1998 se veřejnosti jako první otvírá nadpozemský L’Hemisfèric ve tvaru oka – planetárium a kino IMAX s rozlohou 13 000 metrů čtverečních.

L’Hemisfèric
Museo de las Ciencias Príncipe Felipe (vpravo), interaktivní Muzeum věd prince Filipa má podobu velrybího skeletu

A propos, pozemky! Když bylo město Valencia v roce 138 př. n. l. založeno Římany (tehdy pod názvem Valentia Edetanorum) stalo se tak v blízkosti řeky Turia, která ve Valencii ústí do Středozemního moře. Jak už z dřívějších článků víte, španělské řeky jsou řeky zrádné, neboť většinu času středem jejich velkých koryt protéká směšně malý čůrek vody, aby se po příchodu přívalových dešťů typických pro španělské středomořské pobřeží během několika málo hodin proměnily v běsnící živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Poslední taková epizoda se ve Valencii odehrála 14. října 1957, kdy průtok řeky dosáhl 3 700 m krychlových za sekundu, a zanechala za sebou 81 mrtvých a zaplavenou většinu území města. Poté byla řeka odvedena do nového koryta na jih od Valencie, s kapacitou pro průtok až 5 000 m krychlových za sekundu, a z jejího původního koryta se stal okouzlující městský park Jardines del Turia. A právě na samém jeho konci – v blízkosti původního ústí řeky do moře – stojí Ciudad de las Artes y las Ciencias obklopené vodou – tentokrát ovšem již v bezpečných rozměrech udaných mělkými bazénky.

Ciudad de las Artes y las Ciencias za soumraku

Oceanogràfic

Ani nevím, jak mě tehdy, už v úplné tmě, nohy odnesly k metru a zpět do hotelu. Jisté je, že za pouhých 12 hodin jsem se znovu (tentokrát již s rozmyslem a za bezchybného využití valencijské hromadné dopravy) přesunula do areálu Ciudad de las Artes y las Ciencias, abych blíže prozkoumala Oceanogràfic, budovu největšího mořského akvária v Evropě. V jeho areálu najdete víc než 45 000 nejrůznějších mořských druhů, včetně belug, žraloků, delfínů, medůz, gigantických mořských pavouků, trnuch, tučňáků, vodních druhů ptáků a tak dále a tak podobně, až vám budou oči přecházet a nohy vás rozbolí. V areálu se nachází také záchranná stanice pro vodní a suchozemské želvy.

Oceanogràfic: vodní zoo, akvárium a delfinárium

Zajímavé je, že slaná voda v nádržích není žádná namíchaná napodobenina, ale poctivá pravá mořská voda, pumpovaná do nádrží přímo z nedaleké městské pláže Playa de la Malvarrosa. Vstup do Oceanogràfic není zrovna z nejlevnějších, základní dospělá vstupenka stojí 31 euro, ale stojí za každý cent. Zvláště doporučuji vaší pozornosti představení v delfináriu. Nejsem zrovna fanda cvičení se zvířaty a na představení (koná se několikrát denně) jsem šla spíš kvůli čárce svislé než z opravdového zájmu, ale nadšení delfíni, kteří se do hudby předváděli ještě před oficiálním začátkem, si mě získali za několik málo vteřin. Návštěva povinná!

Delfinárium

Valencijská marina a pláže

Valencia disponuje podnebím, které vám dovolí vyplout na moře každičký den v roce. Není divu, že podstatnou část území města zabírají nejen městské pláže Playa de la Malvarrosa a Playa del Cabañal, ale také dlouhá přímořská promenáda lemovaná stovkami restaurací a plážových barů. V blízkosti Playa del Cabañal se nachází Marina de Valencia, původní městský přístav. Přímořské marině dominuje kousek moderní architektury nazvaný Veles e Vents (což znamená „Vlny a vítr“, pokud mě moje základní znalost katalánštiny právě nezrazuje), jehož autory jsou architekti David Chipperfield a Fermín Vásquez. Budovu tvoří horizontální desky postavené nad sebou v různých úrovních, a uvnitř najdete prostory pro divadlo, koncerty, výstavy, tanec i gastronomii.

Veles e Vents
Playa de la Malvarrosa, to je jemný písek, lastury, mělké teplé moře a po sezóně i nádherný klídeček

Jardines del Turia

O řece Turia a ničivých záplavách, které v pravidelných intervalech přinášela do města, už byla řeč o pár řádků výše. Poté, co byl tok řeky sveden mimo město, na místě původního koryta vznikl 9 kilometrů dlouhý městský park. Celou jeho vzálenost můžete projít pěšky, projet na kole nebo na bruslích, a společnost vám přitom bude dělat nejen osmnáct původních říčních mostů, které zůstaly na svém místě, ale také borovice, palmy, pomerančovníky, růžové zahrady, fontánky, rybníčky a jak jinak – také pouliční stánky s osvěžující horchatou, oblíbeným valencijským nápojem z tygřích ořechů.

Jeden z původních mostů v Jardines del Turia

V Jardines del Turia jsem strávila posledních pár hodin svého prodlouženého víkendu před odletem zpět do Čech, a prochodila jsem je sem a tam navzdory tomu, že jsem si předchozí odpoledne při zářijovém koupání v moři uhnala protivnou rýmu. Až vás toulání po originálním městském parku unaví, natáhněte se na hodinku do trávy, a po nezbytném odpočinku se vyšplhejte z říčního koryta nahoru, abyste mohli v jeho bezprostřední blízkosti navštívit Museo de Bellas Artes de Valencia, valencijské Muzeum krásných umění. Najdete ho v Carrer de Sant Pius V, číslo 9. Historická budova muzea pochází z roku 1683 a rozhodně stojí za návštěvu. V sálech muzea můžete obdivovat impresionistické obrazy valencijského rodáka Joaquina Sorolly, ale i díla Francisca Goyi, El Greca, Murilla nebo Velásqueze.

Historické centrum Valencie

Kromě moderní architektury, zeleně a moře disponuje město Valencia historickým centrem, jehož návštěvu byste neměli vynechat. Středověká La Lonja de la Seda (Burza hedvábí) pochází z 15. století. Její základní kámen byl položen v roce 1492, kdy původní obchodní prostory městské burzy z 13. století tváří v tvář prosperitě Valencie přestávají stačit. Pokud si pro přesuny městskou hromadnou dopravou pořídíte Valencia Tourist Card (což vám vřele doporučuji), budete mít její návštěvu zdarma. Za zmínku stojí civilní gotický sloh hlavní budovy, impozantní kamenné sloupy a zdobené stropy, které najdete uvnitř, nádvoří s pomerančovníky i fasáda plná sošek ďáblíků, chrličů a jiných kamenných potvor. Budova byla v roce 1996 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

La Lonja de la Seda

Hned naproti, tak trochu jako kontrast ke středověké architektuře, se nachází secesní Mercado Central, valencijské tržiště. Budova s kovovou konstrukcí, zdobená vitrážemi a kachlíky nabídne zážitek jak estetický, tak gastronomický: k dispozici je vám více než 1200 stánků na celkové prodejní ploše 8 000 metrů čtverečních. To nejlepší ze středomořského ovoce, zeleniny a mořských plodů najdete právě tady. Pokud nemáte možnost si z nabízených surovin uvařit, stavte se alespoň v Bar Central, kde si můžete dopřát tapas, sendviče nebo celá jídla z toho nejlepšího, co stánky tržiště zrovna nabízejí.

Mercado Central

Catedral de Valencia a El Miguelete

Přímo uprostřed historického jádra, na náměstí Plaza Reina, se nachází Catedral de Valencia. Nejdříve románský chrám, poté mešita, následně katolická katedrála, to je sled typický pro španělské svatostánky, a ani katedrála města Valencie z tohoto pravidla nečiní výjimku. Převažující architektonický styl je – dá se říct – gotický, ačkoliv ve výsledku je katedrála působivým mixem různých slohů od románského až po barokní s neomudéjarskými prvky. Neváhejte také s výstupem na věž katedrály, která se nazývá El Miguelete – jejích 207 prudkých schodů ve valencijském horku podrobí vaši kondici náročné zkoušce, ale výhled na centrum Valencie za to stojí.

Výhled z El Miguelete na Valencii, v popředí jedna z věží katedrály
Zvonice El Miguelete

Pozůstatky městských hradeb

Valencijské hradby dnes už na svém místě nestojí, ale přesto se až do dnešních dnů dochovaly dvě hradební brány lemované věžemi. První z dvojice věží se nazývá Torres de Serranos, byly zbudovány v roce 1392 v gotickém slohu. Jejich prostory byly mezi lety 1586 a 1887 využívány jako vězení pro městskou šlechtu. Inu, výhled z nich byl pěkný – přímo na původní koryto řeky Turia.

Výhled z Torres de Serranos na Jardines del Turia a jeden z mostů přes původní tok řeky

Druhá dvojice věží nese jméno Torres de Quart. Brána v pozdně gotickém slohu z konce 15. století zastávala s úspěchem funkci obrannou. V průběhu napoleonského vpádu do Španělska byly právě Torres de Quart klíčové pro zastavení postupu francouzských hord, a věže dodnes nesou stopy střel napoleonského vojska, které bylo nakonec nuceno s nepořízenou odtáhnout. I tyto věže sloužily svého času jako vězení – v tomto případě pro prostitutky. Obě brány můžete navštívit a pokochat se vyhlídkou z věží.

Torres de Quart s dírami po napoleonských granátech

Praktické info

Ve Valencii toho najdete ještě mnohem víc. Další muzea, přírodní rezervace, pláže a tapas bary čekají na to, až je objevíte a ani já si nenechám ujít příležitost k další návštěvě! Vězte, že město Valencia se nachází na Costa del Azahar, turisticky exponovaném pobřeží Středozemního moře a je hlavním městem stejnojmenného autonomního společenství. Ve Valencii se kromě španělštiny mluví dialektem katalánštiny, tamní obyvatelé nicméně tvrdošíjně nazývají jazyk valencià, tedy valencijština (a nedoporučuji vám v kontaktu s nimi použít jiný název :)). Valencijci nechovají Katalánce v nijak zvláštní oblibě a cítí se jako Španělé.

V místních podnicích rozhodně konzumujte všechna možná jídla z rýže, ta nejkvalitnější kulatozrnná rýže na paellu odrůdy Bomba se pěstuje hned za hranicemi města. Dále doporučuji vaší pozornosti pouliční stánky s nápojem horchata (čte se „orčata“), který se připravuje z „tygřích ořechů“ – jedlých hlíz šáchoru, a ve španělském vedru je neskutečně osvěžující. Ke kelímku horchaty zkuste i místní podlouhlé sladké pečivo, které se katalánsky nazývá fartons – nebudete litovat.

Pro pohyb po městě si pořiďte Valencia Tourist Card, je poměrně rozlehlé a překonávat vzdálenosti pěšky vás brzy unaví. Pozor, všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení (dokonce i v metru), takže na přijíždějící autobusy nezapomeňte mávat. Letiště spojují s centrem města hned dvě linky metra – číslo 3 a číslo 5.

Jak se nezbláznit v časech pandemie a španělský ohříváček k tomu

Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.

Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:

  • Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
  • Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
  • Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
  • Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.

A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂

Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.

Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!

Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.

Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!

Jak být šťastný?

(manuál pro hledače štěstí – začátečníky)

Štěstí je ta absolutně nejžádanější komodita v zemích prvního světa. Vsadíte se? Máme jídlo, střechu nad hlavou, práci, svobodu a free wi-fi v každé kavárně. A přesto… připojíme se na Instagram a jsme naštvaní, že známí jsou na Bali, zatímco my sedíme doma, ten cheesecake co jsme si objednali ke kafi nějak divně chutná, nechce se nám domů, protože tam prudí děti a partner/-ka, jsme otrávení z toho, že zítra musíme do kanceláře a i ta svoboda pohybu a projevu nám nějak zevšedněla a nevíme, co s ní. Co jsme udělali špatně, že nejsme šťastní?

Možná jen neumíme zacházet s faktem, že štěstí není ani na prodej, ani na příděl. Možná si myslíme, že štěstí závisí na vnějších okolnostech, nebo ho automaticky spojujeme s určitými událostmi ve svém životě a pak se divíme, když v nich nepřichází. Jenže štěstí je chvilková emoce, která se nedá nafixlovat ani zadržet, stejně tak, jako to nemůžete udělat se smutkem nebo vztekem. Být šťastný ve skutečnosti znamená být schopný dlouhodobě prožívat vysoký stupeň spokojenosti ve všech oblastech života, což, jak jistě uznáte, nikomu nespadne samo do klína. Být šťastný, i když se svět kolem hroutí v troskách, je dřina a umění zároveň. Dobrá zpráva je, že se tohle umění – minimálně částečně – dá naučit, kultivovat a ovládnout. Jak na to?

S nikým se nesrovnávejte a nevyhýbejte se negativním emocím

Nikdy, opravdu nikdy nezapomeňte, že to, co o sobě lidi řeknou ostatním nebo dokonce sdílí na Internetu, je jen malý střípek z jejich každodenní reality. Samozřejmě té lepší. Sociální sítě jsou iluze a výkladní skříně sebeprezentace. Nesrovnávejte se kamarádkou, kolegy, rodinou, ani s anonymním účtem na Instagramu. Reálný život se žije jinde a jeho součástí jsou i nepříjemné pocity: to, že přišly, není na úkor vašeho štěstí.

Znáte ten pocit, když dostanete chřipku? Ležíte v posteli, naštvaní, viróza vám zkazila plány, navíc je vám špatně, nemocní prostě teď být nechcete. Mix těch nejhorších pocitů na světě. A pak – už nezvládnete vzdorovat. Zrušíte závazky, schoulíte se pod peřinu, necháte horečku, aby si s vámi dělala co umí – a v té chvíli je vám paradoxně najednou mnohem lépe. Přijetí toho negativního, co se ve vašem životě děje, je prvním krokem k dlouhodobé spokojenosti. Důležité není ve skutečnosti to, co vás potkalo. To vaše reakce na životní události vytváří váš vnitřní pocit spokojenosti.

Rozhodněte, čemu budete opravdu věnovat pozornost

Chcete vědět, co je opravdovým jedem pro váš vnitřní pocit štěstí? Ukažme si na něj dnes prstem. Jsou to všechny ty v dnešní době tak oblíbené to-do listy, wishlisty, habit trackery a další plánovací vychytávky do vašich diářů. Všechny ty seznamy měst, které byste měli navštívit, činností, které bystě měli stihnout do čtyřicítky a sportů, které byste chtěli vyzkoušet. Den má prostě jen 24 hodin, a pokud ho naplníte odškrtáváním položek, budete nešťastní. Vaše plány mohou být klidně veselé a pozitivní, ale to na věci nic nemění: když si na sobotu naplánujete snídani na farmářských trzích, dopolední procházku kolem řeky, oběd v hipsterském bistru a na odpoledne tvořící workshop, budete večer v nejlepším případě unavení. V tom horším frustrovaní a naštvaní, protože jste s velkou pravděpodobností z toho heroického seznamu něco nestihli. Anebo to nevyšlo, jak mělo.

Skutečně skvělé dny nejdou naplánovat. Anebo jinak: když se na louce plánovitě poženete za babočkou admírálem, nevšimnete si krásného běláska na nejbližší kytce. Napřeplňujte svoje dny, víkendy, měsíce a životy spoustou naplánovaných činností. Odstartujte farmářskou snídaní, a zbytek dne ať se odvíjí, jak umí. Zpomalte a vnímejte.

V podstatě totéž platí i pro lidi a věci ve vašich životech. Chtít příliš znamená nemít nikdy dost. Omezte počet přátel na pár nejbližších, kteří jsou opravdu na stejné vlně. Zredukujte počet věcí které vlastníte. Nehrabejte zážitky, majetek ani kontakty. Víte, co je opravdové štěstí? Když se vás v pondělí zeptají, co jste dělali o víkendu, a vy můžete s klidem a spokojeností odpovědět: „Nic.“

Za svoje štěstí nesete výhradní zodpovědnost

Už jste někdy slyšeli o tom, že štěstí je věc volby? Ano? V tom případě mi dovolte poznamenat, že je to jedna z největších životních pravd, na kterou kdy vůbec narazíte. Samozřejmě se může stát – a taky stane – že vás v životě potká mnoho nepříjemných problémů a krizí, ale to neznamená, že nemáte štěstí nebo nemůžete být šťastní. Znamená to jen jedinou věc: pro vaše osobní prožívání štěstí momentálně nepanují ideální podmínky. Je to stejné, jako když chcete jít na výlet, a ráno se probudíte do deštivého dne. Můžete zůstat doma v posteli – naštvaní, že prší – a nudit se celý den. Nebo můžete nazout holínky, obléknout pláštěnku a užít si výlet, přestože vám atmosférické podmínky momentálně nepřejí.

Druhá, a vlastně poslední důležitá věc, která se týká štěstí a zodpovědnosti, by se dala shrnout následující radou: Nestavte svůj pocit štěstí na tom, co udělá nebo neudělá někdo jiný. Váš osobní pocit štěstí v konečném důsledku opravdu nezávisí na tom, jestli vás nějaká konkrétní osoba miluje, pochválí nebo doprovodí do kina. Stavte svoji hodnotu na jiných věcech, než jsou názory a postoje lidí kolem vás. Važte si sami sebe pro to, co děláte VY. Pro to, co umíte, pro dobré věci, které jste udělali, pro těžké situace, které jste zvládli. Ne pro to, co někdo jiný řekl nebo udělal. Případně, samozřejmě, neřekl nebo neudělal 🙂

Je mi samozřejmě jasné, že převést výše uvedené zásady do praxe je extrémně obtížné. Ty dva odstavce vám možná zaberou roky práce. Měsíce a roky uvědomování si, že nejste pejsek, který je šťastný, když mu pán dá piškot za dobře provedený příkaz. Měsíce a roky uvědomování si, že dnešní den bude přesně takový, jaký ho pro sebe uděláte. Výsledek za to stojí.

Najděte, co vás naplňuje, a věnujte se tomu

Pěstujte svůj vnitřní svět. Něco, co patří vám, co vás naplňuje spokojeností a štěstím. Pokud to ještě nemáte, hledejte. Zkoušejte nové činnosti, záliby, cestujte. Hledejte místa, kde se cítíte být spokojení a sami sebou. Je jedno, jestli je to u vás v kuchyni (u sporáku, na kterém spokojeně bublá hovězí ossobuco), na skále (pověšení na lano s partou podobně postižených) nebo uprostřed španělské mesety (ve vesnické díře, kam by žádný turista se zdravým rozumem nejel, v družném hovoru s několika místními obyvateli). Zvolte si svůj jed, řečeno se Shakespearem, a nenechte si do něj mluvit. Věnujte čas a úsilí tomu, co ve vás vyvolává pocit štěstí. A – braňte si ho. Proti všem.

¡A vivir, que son dos días!

Španělské rčení, doslova do češtiny přeloženo „Šup žít, vždyť jsou to dva dny“ v sobě nese esenci španělského chápání života. Jeho význam je přibližně „užijme si ten život, je krátký, tak na nic nečekejme“. Radím vám totéž – na nic nečekejte. Žijte teď, tady, tak, jak umíte. Nečekejte s pocitem štěstí na to, AŽ… (zhubnete, vdáte se, dostudujete, budete mít lepší práci… doplňte podle svého uvážení). Jsou životní období, kdy ideální situace pro prožívání štěstí nenastane celé roky. Někdy je prostě potřeba bez velkého přemýšlení žít to, co je.

A propos, přemýšlení. Nepřemýšlejte tolik. V životě se taktizování zas tak moc nevyplatí. Někdy do omrzení zvažujeme celou sadu možných následujících tahů, vracíme se dny a týdny ke všem variantám a možnostem a přitom faktorů, ovlivňujících směr vašeho života je tolik, že nemáte nikdy šanci je postihnout. Polovina úspěchu v životě je umění akceptovat, druhou polovinu tvoří schopnost správně reagovat na aktuální události. Ale pozor, aktuální a skutečné! Ne ty, které možná přijdou za půl roku, za rok, za deset let, anebo existují jen ve vaší hlavě.

A kdy teda to štěstí přijde?

Odpověď zní, nikdy. Protože už tu je. Bylo tu vždycky, jen jste je neviděli, nevšimli si. Pokud chcete další praktické tipy, tady jsou:

  • Uvědomujte si přítomnost. Soustřeďte se aspoň párkrát za den na činnost, kterou zrovna vykonáváte a nedělejte nic jiného. Sedli jste si na balkón s hrnkem kafe? Super, vnímejte jak voní, jak chutná, mrak na obzoru, bzučící mouchu a paprsek slunce na uchu. Facebook a Instagram chvíli počkají.
  • Pěstujte vděčnost. Když už si uvědomujete přítomný okamžit, třeba jak voní čisté povlečení, do kterého jste si právě lehli, věnujte taky moment vděku za fakt, že máte vlastní postel a půlhodinu na odpoledního šlofíka. Ve vašem životě je milion dobrých věcí, připomínejte si je pravidelně.
  • Hýbejte se. Ve zdravém těle, zdravý duch, říkalo se vždycky, a je to tak. Vyberte pohyb, který fyzicky snesete, a který se vám líbí, a věnujte se mu pravidelně. Ideální je, pokud nejste závislí na vnějších okolnostech (spoluhráčích, vybavení…) Běh, jóga nebo plavání jsou ta nejlepší přírodní antidepresiva.
  • Buďte pravidelně venku. Bez ohledu na roční dobu a počasí, hlídejte si, abyste strávili nějaký čas mimo budovy. Ideálně za denního světla a ideálně s rozhledem. Vyjděte za město, abyste viděli horizont v dálce, vylezte na věž nebo rozhlednu. Podívat se na svět z výšky leckdy pomůže zasadit vaše osobní problémy do správné perspektivy.
  • Pořiďte si mazlíčka. Zvíře, o které se můžete starat, často může změnit spokojenost se životem poměrně zásadním způsobem. Zohledněte svoje časové možnosti, přirozenou lenost a alergie a hurá do zverimexu!
  • Zkuste něco vytvořit. Tedy vyrobit, namalovat, uplácat z hlíny, sestavit, uvařit nebo upéct. Dělejte to ale pro sebe. Buď proto, že vás činnost jako taková baví, nebo protože chcete pomoct a víte, že někdo o výsledek stojí a ocení ho. Cílem není chrlit výrobky a zažívat frustraci z toho, že je nikdo nechce 🙂
  • Pěstujte zdravé vztahy. Vztahy s ostatními lidmi jsou super, ale dobře volte, s kým budete trávit čas. Kontakt s ostatními by vás měl obohatit, uklidnit nebo rozveselit. Pokud po posezení s kamarádkou nebo po návštěvě u rodičů pravidelně trpíte bolehlavem, něco není v pořádku. Seberte odvahu a odřízněte nefunkční vazby, vaše budoucí já vám poděkuje.

Zdrojem všech obrázků je pinterest.com.