Proč jsou Španělé tak šťastný národ

(a jak je napodobit)

Evropský HAIN (HAppiness INdex) pravidelně umisťuje Španělsko mezi nejspokojenější státy Evropy. Nevěříte-li podobným průzkumům (a dobře děláte, neboť argumenty lze nalézt vždy a všude pro jakékoliv tvrzení), přesvědčte se sami. Stačí strávit pár minut ve španělském baru, na trhu nebo u plážového stánku se zmrzlinou a cítíte to hned. Pohoda, klid, smích, vřelé přijetí, ať už přicházíte odkudkoliv, veselé (a trochu líné) dny: nejdřív si myslíte, že ten pocit vzniká tím, že jste na dovolené, ale kdepak. Všudypřítomná dobrá nálada je zcela autentická. Už jsem to v některém článku psala – každý Španěl je jako malé slunce, které vám prozáří život. Možná bych se snažila popsat, jaké to je, když z jiné evropské země přijedete do Španělska, ale dávno přede mnou to skvěle udělal Eduardo Mendoza ve svém románu Riña de gatos (s dovolením v mém překladu):

„… se slzami na krajíčku jsem usnul. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Na nekonečném nebi sytě modré barvy, ledva narušeném jasně bílým mráčkem, zářilo oslepující slunce. Vlak projížděl pustou kastilskou krajinou. Konečně Španělsko!

Ach, moje zbožňovaná Catherine, kdybys tak mohla vidět to úžasné představení, rozuměla bys, v jakém rozpoložení ti píšu! Protože nejde jen o geografický fenomén nebo prostou změnu krajiny, je to něco víc, něco božského. V Anglii, stejně jako na severu Francie, tam, kudy jsem projížděl nedávno, je krajina zelená, pole úrodná, stromy vysoké, ale nebe nízké, šedé a vlhké, nálada pochmurná. Naproti tomu zde je země vyprahlá, políčka suchá a rozpraskaná, plodí jen povadlá křoviska, ale nebe je nekonečné a světlo velkolepé. V naší zemi chodíme vždy s hlavou sklopenou a s pohledem upřeným na zem, jako sklíčení, tady, kde země nenabízí nic, chodí lidé s hlavou vztyčenou a hledí na obzor. Je to země silná, vášnivá, země velkých gest. Ne tak jako my, pod jhem morálky a našich malicherných společenských norem.“

Dobrá, dobrá, řeknete si. Co je ale teda kurník za tím? Jenom tlaková výše a málo srážek, nebo ještě něco víc?

Pestré pobřeží jižní Andalusie

Neplánovat!

A to prosím nikdy a za žádných okolností. Španělské plány (existují-li vůbec) jsou i v nejpropracovanější formě velmi vágní. Česká umanutost, s jakou do detailu plánujeme události, které mají přijít za několik týdnů až měsíců, je pro Španěly naprosto nepochopitelná. Vnímají nás jako stažené, svázané a vystresované a nechápou proč: tu záplavu cílů a to-do listů si přece nakládáme na svá bedra my sami. Proboha, k čemu? Každý plán znamená vnitřní závazek, bič, který jste si na sebe upletli sami, a čím je přesnější, tím je bič pádnější. Obzvlášť jasně tenhle kulturní rozdíl vynikne při seznamování. Čech oceňuje, škatulkuje, odhaduje: aby věděl, jestli vůbec má s dotyčnou/dotyčným strávit čas (nebude mu pak chybět na plnění jiného cíle než je cíl seznamovací?), jestli je jejich životní styl dostatečně kompatibilní, zda osoba na druhé straně barového pultu splňuje všechny důležité položky z pomyslného seznamu požadavků. Španělé naproti tomu nezkoumají nic a čekají, čím je život překvapí: možná láskou, možná kamarádstvím, možná jen jedním příjemným večerem v baru. Neklást požadavky znamená neklást překážky životu. Neplánovat nic a nevědět, co budete dělat příští týden, měsíc nebo rok je ve skutečnosti velké štěstí. Necítíte, jaká tíha z vás právě spadla?

Nebojte se „ztratit tvář“

… aneb, nebuďte pořád tak rezervovaní. Ve většině Evropy vládne snaha za každou cenu zachovat dekorum. Vyhodili mě z práce? Dobrá, to byla reorganizace. Utekla mi žena? Inu, vlastně to bylo po vzájemné dohodě a stejně už jsem o ni nestál. Můj přítel jel na víkend s kamarádkou? No, ano, ale mně to nevadí, nejsem přece hysterka… špatně, špatně a zase špatně. Španělé svoje emoce nikdy neskrývají. Ať jsou pozitivní nebo negativní, tak je ventilují, sdílejí se svým okolím, dvěstěkrát okomentují se všemi sousedy, postěžují si, pláčou, skáčou radostí, zpívají, rozbíjejí talíře. I když zrovna nemáte španělský temperament, který musí pořád někudy unikat jako pára z papiňáku, zkuste častěji „přiznat barvu“ a vykašlat se na obavu z toho, že se ztrapníte, budete za blbce nebo se příliš odhalíte. Potlačováním svých emocí si koledujete akorát tak o nějakou nepříjemnou psychosomatickou nemoc…

Španělské patio, to jest vnitřní dvůr, Palma de Mallorca

Nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami

Ve Španělsku se žije na ulici. Případně na dvorku, na pláži, na náměstí. Málokdy je tak špatné počasí, že by vás uvěznilo pod střechou, a tak je obvyklé trávit doma jen dobu siesty, kdy je horko nejnemilosrdnější. Rozlehlé veřejné parky jsou plné lidí na procházce, na pikniku nebo za sportem. Přístavní promenády jsou jedním velkým švitořícím korzem. „S hlavou vztyčenou, hledí na obzor,“ v tomhle ohledu měl Mendoza skvělý postřeh. Ať je tím obzorem mořská hladina, místo, kde se potkává vyprahlá rudohnědá hlína s azurovným nebem nebo oprýskaná zvonice mistního kostela. Kdybyste prohledali celé Španělsko, nenajdete jediného místího obyvatele, který by se procházel se zamračeným výrazem a pohledem upřeným na zem pod nohy. Takže… hurá ven a hlavně hlavu vzhůru!

Parque de la Montaña, Madrid

Žijeme proto, abychom jedli

Že znáte to úsloví trochu jinak? A kdo říká, že vaše verze je ta správná? Tam, kde začíná jídlo, končí ve Španělsku veškerá sranda. Čas na jídlo – zvláště na oběd – je svatý. Jednou rukou vyřizovat maily a druhou do sebe tlačit sendvič je absolutně nemyslitelné. Řádný oběd má několik chodů, je zásadně neuspěchaný a s železnou pravidelností po něm následuje „café“ a „postre“ (zákusek), i kdyby nakrásně tím zákuskem měl být jen ovocný jogurt. Nebudu předstírat, že veškerá španělská kuchyně je pouze zdravá – nezasvěcené často překvapí frekvencí, s jakou se v ní vyskytují smažené položky – ale množství zkonzumované zeleniny, luštěnin, ovoce a ryb je ohromující. Proklamovaná „středomořská dieta“ není jen prázdné heslo. Většina Španělů ráda vaří a nákupu potravin a přípravě jídla věnují rádi svůj čas a péči, a to i když třeba vaří jen sami pro sebe. Jídlo má tu zázračnou moc nás udělat šťastnými – tak proč toho nevyužít?

Katalánská ensaïmada

Optimismus je opium lidstva!

Nepřipadá vám tenhle citát z Kundery tak nějak skrz naskrz český? Nevystihuje nás ta věta vlastně docela přesně? Jakoby optimista byl vždycky tak trochu blbec, který se nechal podvést, oblbnout, opít rohlíkem a nechápe souvislosti. Každý, kdo má všech pět pohromadě, přece musí vidět, jak často nám to v životě nevyjde… Inu, vidět vidí, ale je jen na nás, jak si odpozorovaná data přeložíme. „To zas dopadne“, „To bude malér“, „Nechci vidět ten výsledek“ a podobné glosy ve Španělsku neuslyšíte. I v těch nejšílenějších situacích, které na sto metrů zavání katastrofou, je vrcholem negativních komentářů jen sarkastické „¿Qué puede salir mal?“ (Mohlo by se něco nepovést?) Když nevyjde jeden projekt, Španěl vymyslí jiný. Když přijde katastrofa, po nezbytném vyventilování emocí se s nadějí dívá do budoucnosti. Podle španělských průzkumů štěstí a spokojenosti jsou třemi nejvýše umisťovanými hodnotami zdraví, rodina a vztahy. Peníze, kariéru ani úspěch na prvních příčkách španělského hodnotového žebříčku nenajde. A vy, ano, vy – pokud patříte mezi nenapravitelné frfňaly, dejte si pozor. Už jste slyšeli o sebenaplňujících se proroctvích?

Pueblos blancos, bílé vesnice v Andalusii

Potřebuji se napít… a recept na patatas bravas

Když už jsme minule načali téma přístupů na Španělsko do kapsy: absolutně největší počet návštěvníků z vyhledávače Google vstupuje přes vyhledávání něčeho jako „recepty tapas“, „pintxos recepty“ a podobně. Onehdy na mě ale z tabulky vyhledávacích hesel v Google Analytics zasvítilo sousloví „potřebuju se napít španělsky“. Možná vám to teď přijde k smíchu, ale vězte, že v reálu se vám podobný výraz může docela dobře hodit. Nevěříte?

Říjen 2015, poprvé letím do Madridu – a sama. V kapse čerstvý diplom úrovně B2, tak čerstvý, že inkoust z tiskárny Španělské královské akademie na něm pomalu ještě nestačil ani zaschnout. Drze píšu jedinému člověku, kterého jsem tehdy v Madridu znala, ex kolegovi z práce, zda by mi neukázal město a nevzal mě na moje historicky první španělské tapeo. Poněkud neochotně souhlasil (provázet cizince po vašem městě je vždycky trochu opruz, ne?), nicméně mě v den příletu asi v osm večer vyzvedl na recepci hotelu a vykličkovali jsme na rušnou madridskou Gran Vía. Na chodníku se zběžně prošacoval a… „Potřebuju si vybrat prachy,“ sděluje mi. Chvíli na něj civím jako puk a převracím to slovo sem a tam. Pak mi kolečka v hlavně sepnou a uvědomím si, že výraz „prachy“ jsem jednou viděla v učebnici. V tom nenápadném červeném rámečku na konci lekce a pod čarou, nadepsaném „Některé slangové a hovorové výrazy“. V tu chvíli mi došlo, do čeho jsem se to namočila. Strávím příští hodiny s člověkem, který bude celý večer mluvit takhle. Slangem, nevybraně, bez ohledu na to, co jsem se já z české učebnice za poslední roky naučila. „Potřebuju se napít,“ říkám na to bez rozmýšlení, zdánlivě bez souvislosti, ale zato velmi pravdivě.

Tak vidíte! Ať už si v té chvíli o mě myslel co chtěl (a po letech přiznal, že si pomyslel že jsem pěkně divná), na skleničku a tapas jsme vyrazili. Ten večer jsem na Plaza de Santa Ana kromě jiných dobrot taky poprvé ochutnala nekorunovanou královnu madridských tapas – totiž patatas bravas. A tak si o nich dnes něco povíme a samozřejmě nebude chybět ani recept. A málem bych zapomněla – „potřebuji se napít“ se španělsky řekne „necesito una copa“. Zapište si to – a teď už hurá do Madridu.

Tapas bary na Plaza de Santa Ana v Madridu

Patatas bravas

Patatas bravas, co to vlastně je? „Patatas“ jsou prostě a jednoduše brambory a „bravo“ je slovo mnoha významů, mimo jiné „statečný“, „divoký“ nebo „zuřivý“. Patatas bravas jsou tedy pečené nebo smažené brambory přelité pikantní omáčkou (tudy na tu „zuřivost“). Existuje mnoho rivality mezi Madridem a Barcelonou, ale patatas bravas Madridu nesebere ani ten nejtroufalejší Katalánec. Jsou snad tou nejtypičtější madridskou „tapou“, oblíbenou pro svou jednoduchost a genialitu, s jakou doplňují sklenku vychlazeného piva.

První patatas bravas (nebo jednoduše „las bravas“) se objevují v Madridu někdy mezi 50. a 60. léty dvacátého století. Jejich fandové se nemohou dohodnout, ve kterém baru to bylo přesně, protože v průběhu 60. let existovaly v centru hned dva podniky, před kterými na ochutnávku „las bravas“ stály dlouhé fronty. Jedním z nich byla Casa Pellico, v blízkosti dnešní stanice metra La Latina, tím druhým byl bar La Casona poblíž výše zmíněného náměstí Plaza de Santa Ana. Ani jeden z nich už dnes neexistuje, ale jejich štafetu naštěstí přebraly desítky a stovky jiných madridských barů. Co byste o nich ještě měli vědět, než ve Španělsku vyrazíte na večerní „tapeo“? Především se nejedná o brambory zalité pálivým kečupem, to za prvé. Originální verze omáčky se připravovala z vývaru, mouky a pálivé papriky. Za druhé, když už žárlivá Barcelona musela uznat prvenství Madridu v otázce patatas bravas, alespoň z nich vyrobila katalánskou variantu: k pálivé omáčce přidala ještě česnekovou alioli (lingvistická odbočka: výraz pochází z katalánských slov „all i oli“, tzn. „česnek a olej“), proto typicky v Barceloně dostanete omáčky dvě. Důrazně vás ale na tomto místě varuji před podniky na barcelonské třídě La Rambla, nic lepšího než kečup a majonéza vás tam nečeká.

Kam v Madridu na „las bravas“

Pokud chcete, aby váš zážitek byl autentický a nespadli jste do jedné z turistických pastí, vsaďte v případě patatas bravas na některý z následujících podniků:

  • Bar Los Chicos, Calle de Guzmán el Bueno č. 33. Bar, kde servírují jedny z nejlepších patatas bravas v Madridu. Metro: L3, stanice Argüelles.
  • Bar Las Bravas v Calle de Álvarez Gato č. 3 troufale prohlašuje, že jeho patatas bravas jsou ty nejlepší z celého Madridu. Svou omáčku si nechali dokonce patentovat! Pokud propadnete jejímu kouzlu, můžete si ji koupit s sebou do přinesené nádoby. Žádné konzervy – omáčka neobsahuje jedinou umělou přísadu. Metro: L1, L2, L3, stanice Sol.
  • Bar Docamar, Calle de Alcalá č. 337 je jedním z typických, ale opravdu typických madridských barů. Vysoké sudy, které slouží jako stolky pro tapeo „na stojáka“ na chodníku před barem, specializace na patatas bravas už od roku 1963 a další klasické madridské dobroty jako třeba croquetas nebo cocido madrileño. Ach – co dodat. Metro: L5, stanice Quintana.

Domácí patatas bravas

Něco vám prozradím. Prodloužený víkend 15. – 17. května jsem měla strávit v Madridu. Koupené letenky, lístek do divadla na Gran Vía, nějaké ty plány. Pak přišel koronavirus a dál už ten příběh všichni známe. Než se v Docamaru vyšplhám na vysokou židličku u baru a objednám si ty nejpálivější patatas bravas a to nejstudenější pivo, jaké mi nabídnou, ještě uteče hodně vody v potoce. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než si tuhle lahůdku připravit doma. Dejte si chladit pivo a pojďte to zkusit se mnou – patatas bravas by zvládlo i nemluvně a za 45 minut je máte na stole!

Ingredience (pro 4 osoby):

  • brambory
  • 1 stroužek česneku
  • 1 snítka rozmarýnu
  • 1 pálivá paprička
  • 4 větší rajčata
  • 1 lžička pálivé papriky
  • 1 lžička sladké papriky
  • olivový olej
  • 1 lžíce červeného vinného octa
  • sůl a pepř

Postup:

Troubu předehřejte na 180 stupňů, dobře omyjte brambory, osušte je a nakrájejte je na dílky. Pak je umístěte do pekáčku, lehce postříkejte olivovým olejem, posolte a opepřete. Pak k nim šoupněte oloupaný stroužek česneku a větvičku rozmarýnu a strčte je do trouby na 45 minut. V průběhu času brambory čas od času promíchejte, aby se pěkně opekly ze všech stran. Deset minut před koncem procesu můžete zvýšit teplotu na 200 stupňů.

Pokračujeme omáčkou. Podotýkám, že receptů na ni je mnoho a nesnažím se prosadit ten „svůj“ jako jediný správný, je ale příjemně pikantní a protože omáčka není zahuštěná moukou, je i lehký. Pokud budete brambory péct v troubě (a ne smažit), žádná strašná kalorická bomba se nekoná – právě naopak. Tak tedy, nejprve vezměte omytá rajčata a nastrouhejte je (normálně na struhadle, slupky si nevšímejte – přirozeně vám nakonec většina z ní zůstane v ruce). Dejte stranou. Omyjte papričku, nakrájejte ji na malé kousíčky a pár sekund ji opečte na trošičce olivového oleje v kastrůlku nebo na pánvičce. Sundejte nádobu z ohně, přisypte po lžičce sladké i pálivé papriky, promíchejte a přidejte lžíci červeného octa. Nechte chvilku povařit a přidejte nastrouhaná rajčata. Vařte 7 minut, dochuťte solí a výslednou směs rozmixujte tyčákem.

A je to tady! Vaše první patatas bravas jsou na světě. Servírujte je ještě horké, přelité teplou omáčkou, a nezapomeňte na dobře vychlazené pivo. Snad vám u nich čas během covidové epidemie bude utíkat o něco příjemněji.

Domácí patatas bravas

Paella

(Historie populárního španělského jídla a jeden fotorecept k tomu)

Troufám si říct, že není na světě člověka, který by neznal španělskou paellu. Má-li česká kuchyně svého výrazného solitéra ve svíčkové omáčce s knedlíkem, ve Španělsku hraje roli nejvýznamnějšího reprezentanta národní kuchyně právě paella. Cizinec nebo našinec – kdo kdy položil nohu na španělskou půdu, ten zná široké mělké pánve s výraznými uchy, naplněné voňavou směsí rýže, masa, zeleniny a koření. Je dost možné, že letošní epidemie COVID-19 vám zabrání vychutnat si paellu v jejím přirozeném prostředí, připravovanou na otevřeném ohni a tak blízko středomořských pláží, že když usednete ke své porci na stole pokrytém červenobíle kostkovaným ubrusem, kůži máte ještě rozpálenou dopoledním sluncem a chodidla plná písku. To ale neznamená, že si nemůžete vychutnat kávu u dnešního povídání o její historii, nebo si uvařit k obědu jednu z verzí této (původem valencijské) pochoutky podle postupu na konci článku.

Název a historie

Proč se paella jmenuje paella? Když ve Španělsku někdy mezi 15. a 16. stoletím spatřily světlo světa první verze paelly, ještě se jí říkalo arroz a la valenciana, tedy „rýže po valencijsku“. Paella se zrodila jako odpolední jídlo venkovských vrstev, jehož základem byla rýže pěstovaná v okolí Valencie na rozsáhlých rýžovištích u jezera Albúfera a poté to, co měli zrovna venkované při práci na polích při ruce. Tedy nejrůznější čerstvá zelenina, luštěniny, olivový olej, šafrán a z masa nejprve šneci, postupem času kuře, králík nebo kachna. Všechny uvedené ingredience se pomalu vařily dohromady v jedné pánvi na otevřeném ohni. A právě charakteristická dvouuchá pánev dala „rýži po valencijsku“ její dnešní mezinárodní jméno. „Paella“ je totiž katalánský (a tím i valencijský – nezapomeňme, že ve Valencii se mluví katalánsky) výraz pro „pánev“, pochází z latinského slova „patella“.

Příprava paelly pod širým nebem, Andalusie

Z valencijských polí na mezinárodní stůl je ještě dlouhá cesta. Vede přes první tištěnou katalánskou kuchařku, v originále Llibre del Coch („Kuchařská kniha“) z roku 1520 a rostoucí oblibu valencijského pokrmu na celošpanělské úrovni v průběhu následujících staletí. A stejně jako v případě tapas, i tady můžete vyslechnout celou řadu pověstí, které se s paellou spojují. Tak třeba, že během napoleonského vpádu do Španělska si jeden francouzský generál natolik zamiloval paellu od místní kuchařky, až prohlásil, že za každou další propustí jednoho španělského vězně. Žena mu pak každý den připravila novou verzi paelly, až prý takto osvobodila celkem 176 zajatých Španělů.

Věrohodnost uvedeného příběhu je samozřejmě diskutabilní, ale faktem je, že skutečnou mezinárodní proslulost získala paella ve druhé polovině 19. století, a to prostřednictvím tehdy tak populárních „světových výstav“. První z nich se konaly v roce 1851 a 1862 v Londýně, následovala Paříž (1867), Filadelfie (1876), Antverpy (1885) a Barcelona (1887). Španělsko bylo na těchto akcích pravidelně reprezentováno mimo jiné také armádou valencijských kuchařů, která s cílem ohromit ostatní země připravovala paellu z těch nejlepších vstupních surovin. A povedlo se, už v roce 1867 píše José de Castro y Serrano, člen Španělské královské akademie ve svých poznámkách, že „polovina Paříže stála frontu na ochutnávku“ v restauraci, kde se servírovala valencijská paella.

Po skončení Španělské občanské války – o které se mimochodem traduje, že frankistické oddíly střílely na ty, kdo na otevřeném ohni připravovali valencijskou paellu, protože Valencia byla loajální republikánskému táboru (i zde můžeme o pravdivosti informací pochybovat) – už je paella pevnou součástí španělského jídelníčku. Do země se začínají hrnout miliony turistů a spolu s nimi se proslulost paelly šíří do celého světa.

Správný recept na paellu…

… neexistuje. Už s ohledem na původ paelly jako jídla, které je připravováno z místních surovin a zeleniny, která je právě v sezóně, to ani není možné. Dejme tomu, že se dá říci, že typická paella valenciana obsahuje dva druhy masa (kuře a králíka), zelené fazolkové lusky, široké bílé fazole, rajčata a artyčoky, ale fakticky platí, že kolik lidí, tolik receptů. Pokud narazíte na výraz paella de marisco, znamená to, že paella místo masa obsahuje mořské plody, v případě paella mixta (jak už název napovídá) mix masa a mořských plodů a potkat můžete i paella de verduras, paellu čistě zeleninovou.

Paella de marisco, Katalánsko

Ještě slovo o pánvi, rýži a koření, a můžeme se věnovat našemu fotoreceptu. Pánev na paellu se španělsky nazývá „paellera“ (katalánsky je to „paella“, jak už bylo řečeno výše). Dělá se z leštěného železa, místo držadla má dvě velká ucha, její průměr je minimálně 22 centimetrů a je mělká, maximálně 5 – 10 cm. Velikost pánve určuje počet porcí, takže byste měli hledat údaj o tom, pro kolik osob je příslušná nádoba určena. Na českých e-shopech najdete pod názvem „pánev na paellu“ za pár stovek bohatý výběr variant, a tudíž není žádný důvod k tomu, flikovat přípravu na obyčejné pánvi – tu si nechte na steaky.

Ještě důležitější je správný výběr rýže. Rýže by měla být kulatozrnná, s lesklými zrnky, která dobře absorbují vodu a vývar. Nejkvalitnější rýže na paellu je valencijská „bomba“, za hříšné peníze ji dostanete i u nás (já si ji ovšem sprostě vozím ze Španělska v příručáku mezi prádlem, najdete v místních supermarketech). Pokud se vám nechce dát za rýži majlant, zvolte modrou SOS Classic, najdete ji v Globusu. Chraň vás ale ruka páně nasypat mi tam Uncle Ben’s nebo jinou podobnou hrůzu!

S kořením je to už složitější. Typickou žlutou barvu paelle dodává šafrán (nebo jeho náhražky), při nákupu koření na paellu v českých podmínkách byste měli zkontrolovat, že obsahuje zhruba tuto směs: kurkuma, paprika, šafrán, česnek, pepř, bobkový list a hřebíček. Koření by mělo ideálně vypadat jako oranžový prášek, který se beze zbytku rozpustí (aby paellu pouze obarvil, ale nenechal vám v ní, lidově řečeno, žádný bordel). Až vás epidemiologická situace pustí na dovolenou, vlezte do prvního španělského supermarketu a zakupte tam místní koření na paellu, případně „colorante“ (což je prostě žluté barvivo, které nahradí barvu dodávanou šafránem).

Jednoduchá paella valenciana

(Příprava: 10 min, Vaření: 30 min)

Ufff. Konečně slíbený recept na mou oblíbenou jednoduchou verzi valencijské paelly.

Budete potřebovat:

  • Rýži na paellu, počítejte se 100 – 150 g na osobu
  • Olivový olej
  • Sůl a koření na paellu
  • Kuřecí křidélka zbavená posledního článku a přepůlená, asi tak 3 na osobu
  • Zelené fazolové lusky
  • Rajčata
  • Stroužek česneku
  • Kuřecí bujón

K podávání:

  • Citron nakrájený na dílky
  • Červené víno (ale paella si dobře rozumí i s pivem)

Postup:

  1. Otevřete láhev červeného vína a nalijte si skleničku. Příprava paelly vyžaduje klidný španělský přístup a dobrou náladu.
  2. Připravte si zeleninu: fazolky a rajčata pokrájejte na menší kousky, česnek nadrobno a připravte vývar. Nenechte se znervóznit faktem, že nachystaná zelenina vypadá jako italská vlajka, španělskou žlutou dodá paelle koření.
  3. Paelleru postavte na oheň a rozehřejte trochu olivového oleje. Jakmile bude pánev rozpálená, opečte na ní osolená kuřecí křidélka z obou stran pěkně dočervena.
  4. Otřete si skleničku poprskanou od smažení.
  5. K opečeným křidélkům vsypte všechnu zeleninu a pár minut míchejte a smažte.
  6. Když je všechno hezky opečené, zalijte pánev vývarem kousek pod okraj. Přiveďte k varu.
  7. Vsypte rýži, je třeba ji rozprostřít rovnoměrně po celé šířce pánve. Ztište na nejmenší plamen a nechte probublávat.
  8. Nechte rýži vařit tak dlouho, jak udává návod na obalu, obvykle to bývá 18 minut. Rýže se při vaření paelly nemíchá, ale můžete malinko podvádět a sem tam vařečkou zkusit, zda se vám nepřichytává a případně cvičně oddělit ode dna.
  9. Zhruba v polovině vaření vsypte koření. Já dávám cca půl lžičky až lžičku na množství pro jednu osobu. Ani teď nemíchejte a pokračujte v procesu vaření. A pozor, rýže ani zelenina se nesolí (osolí vám je vývar).
  10. Pokud je potřeba, v průběhu vaření můžete přidat další tekutinu. Na konci procesu by měla být všechna vsáknutá do rýže. Vypněte plamen a nechte paellu před podáváním 5 minut odpočívat.

A je to! Vaše první vlastnoruční paella je hotová. Naservírujte ji na stůl přímo v pánvi a se skrojky citronu – ten si totiž, pokud vám to chutná, můžete vymačkat na rýži (a je to skvělé). Paella se jí většinou tak, že si z pánve každý nandá porci na svůj talíř, ale ve Španělsku můžete potkat i tradiční způsob – totiž že si všichni sednou kolem pánve a jedí přímo z ní. V tom případě každý bagruje lžící ze svého pomyslného segmentu. Dejte bacha, ať nesníte porci sousedovi – to je společenské faux pas 🙂

Hotová paella by měla být krásně žlutá

El Palmar

Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.

La Albúfera, valencijské sladkovodní jezero mořského původu

Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.

Mokřady jsou hnízdištěm velkého počtu druhů vodního ptactva
Hladina jezera Albúfera při pohledu z loďky

Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.

Branka vedoucí k loděnici. Slovo „barquera“ znamená „převoznice“. Nahoře španělská, dole valencijská vlajka

Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.

Rosino přístaviště. Jedna z loděk nese jméno jejího pradědečka
Replika původního rybářského obydlí
Na břehu Albúfery

Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.

Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.

Rosa na přídi. Původní bidla dnes slouží už jen k otáčení lodí

Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.

Originální „barraca“ při pohledu z vody

Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.

Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.

Rýžová pole El Palmaru
Pohled do rýžoviště zblízka

Co jíst a pít ve Valencii

Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.

Tygří ořechy, vzadu v košíčku valencijské „fartons“

Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!

Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂

Citroníky v El Palmaru

Co jste nevěděli o Vánocích ve Španělsku

Předvánoční shon se podepsal i na frekvenci článků pro Španělsko do kapsy, ale jestli tu nějaký příspěvek nesmí chybět, je to právě ten o španělských vánočních tradicích a zvycích. A proto si uvařte hrnek voňavého čaje nebo šálek silné kávy, a dopřejte si pár vanilkových rohlíčků a chvíli oddechu u dnešního článku. Veselé Vánoce, neboli… ¡Feliz Navidad!

Vánoční trh na Plaza Mayor v Madridu

El Caganer

Začneme poněkud zostra. Jestlipak jste věděli, že minimálně v katalánských, valencijských a aragonských betlémech nikdy nechybí figurka pastýře „na velké“? Tradice je původně katalánská, stejně jako slovo „caganer“, které znamená něco jako „kadič“ – ve zbytku Španělska se postavička označuje španělským ekvivalentem „cagón“. Kromě Španělska najdete kadícího panáčka i v Andoře a na některých místech Itálie a Portugalska. Tradiční figurka zobrazuje pastýře v podřepu s kalhotami u kotníků v plné práci, samozřejmě včetně finálního „produktu“. Umisťuje se obvykle stranou nebo dozadu, případně se schovává za stromek – inu, jako ze života. Původ tradice je poněkud nejasný, ale historikové zasazují její vznik nejspíše do 17. století. Jedna z teorií říká, že „caganer“ byl původně zobrazován jako jedna z postaviček na tradičních katalánských kachlíkách, kde se objevovaly namalované výjevy z vesnického života Katalánců, krátké pověsti nebo říkadla. „Caganer“ je považován za symbol zdraví, štěstí a prosperity, neboť symbolicky navrací půdě co z ní vzešlo, a zajišťuje její plodnost na příští rok. V Katalánsku se dokonce věří, že pokud jej do betlému neumístíte, stihne vás nepřízeň osudu. Jestli si chcete svoje štěstí pojistit, při příští návštěvě Barcelony si místo předraženého šuntu pro turisty raději sežeňte kakajícího panáčka.

El Caganer. Zdroj obrázku: pinterest.com

Vánoční loterie

Málokterá vánoční tradice je ve Španělsku tak silná jako Lotería de Navidad, Vánoční loterie. Vánoční losy se začínají prodávat už v létě, zprvu nenápadně, jen ve stáncích na ulici s nápisem „Loterías y Apuestas del Estado“ („Státní loterie a sázky“), s blížícím se koncem roku se však už výklady všech obchůdků a vstupní dveře barů zaplní plakátky, které pokládají zneklidňující otázku: „Y si cae aquí el Gordo de Navidad?“ („A co když hlavní cena padne sem?“) Hlavní cena Vánoční loterie se totiž nazývá „el Gordo“ („Tlusťoch“) a pro rok 2019 je její hodnota 4 000 000 euro na sérii. Na každém rohu si můžete za dvacet euro koupit svůj los, který se španělsky označuje jako „décimo“ (desetina). Proč zrovna desetina? Ceny jsou totiž počítané na jednu sérii, která obsahuje deset losů. Pokud tedy vlastníte los jedné z vítězných sérií, kam padl „el Gordo“, výhra je 400 000 euro na jedno „décimo“. Vidina bohatých Vánoc je lákavá a nikdo neodolá. Schválně, zeptejte se mě, jestli už mám koupené své letošní „décimo“!

Tradice vánoční loterie vznikla v roce 1812 za nepříliš příznivých podmínek – uprostřed Napoleonské invaze do Španělska, a první slosování proběhlo 18. 12. 1812 v andaluském Cádizu. Jak Napoleon ustupoval, Vánoční loterie se úspěšně šířila na sever, až o dva roky později definitivně zakotvila v Madridu a kupodivu nebyla přerušena žádnou krizí ani konfliktem – a to dokonce ani Španělskou občanskou válkou ne.

Španělská Lotería de Navidad vyvolává přímo běsnění. Nejprve se s velkým napětím čeká, jak bude vypadat letošní reklamní spot Vánoční loterie, poté se začínají horečně nakupovat losy: Pro děti a vnuky k Vánocům, jeden jen pro sebe (co kdyby náhodou!), jeden napůl s kamarádkou, další pro srandu dohromady s deseti sousedy z ulice… nebývá výjimkou, že si Španělé musí vést evidenci toho, s kým a za kolik si příslušné „décimo“ sdílejí, protože Vánoční loterie je především symbolem sounáležitosti a synonymem společné zábavy. Vlastní slosování startuje 22. prosince v devět hodin ráno, tradičně v prostorách Teatro Real v Madridu, a v průběhu více než 4 hodin jednotlivá výherní čísla vyzpěvují děti ze školy San Ildefonso. Letos se rozdělí výhry za celkem 2 380 milionů euro! Slosování živě přenáší televize a španělské deníky o něm poskytují on-line zpravodajství. Po skončení loterie její průběh prakticky okamžitě střídají reportáže z celého Španělska, kde probíhají oslavy ve velkém stylu přímo na ulicích, se šampaňským, transparenty, popsanými tričky, pokreslenými tvářemi… Pokud někdo vyhraje, slaví minimálně celá ulice, ne li rovnou celé město.

Plakát s reklamou na Vánoční loterii. Drátěná koule na obrázku je charakteristické osudí, ze kterého se losují výherní čísla. Zdroj obrázku: pinterest.com

Nenaděluje Ježíšek, ale „Los Reyes“

Hlavním vánočním svátkem není ve Španělsku 24. prosinec, ale až 6. leden, kdy se slaví „Los Reyes Magos“ nebo jen „Los Reyes“, tedy Tři králové, kteří tradičně nosí španělským dětem dárky. V předvečer Tří králů prochází španělskými městy tzv. „Cabalgata de Reyes“ (Tříkrálový průvod) s nazdobenými vozy, figurami králů a sladkostmi rozhazovanými nad hlavami početných diváků. Madridskou cabalgatu dokonce přenáší španělská televize. Ráno 6. ledna se pak snídá „Roscón de Reyes“, což je tradiční vánoční pečivo, velký věnec ze sladkého těsta s přídavkem extraktu z pomerančových květů, ozdobený kandovaným ovocem a ořechy, který chutná podobně jako naše vánočka. Dovnitř se schovává malé překvapení (obvykle skleněná nebo hliněná figurka).

Všudypřítomná globalizace nicméně zasáhla i Španělsko, a tak se stále častěji naděluje na Štědrý den, a to po slavnostní večeři, stejně jako u nás. Tradice se ale těžko mění, a tak se dnes spousta španělských rodičů ocitla v nezáviděníhodné pasti – jejich děti čekají dárky hned dvoje, jak 24. prosince, tak na Tři krále.

Roscón de Reyes za výlohou Madridských cukráren

Las Campanadas

Možná jste nevěděli, že obsahem poháru, který třímají Španělé o půlnoci 31. prosince, není šampaňské ani jiný alkohol. Obsahuje 12 kuliček hroznového vína, které je třeba sníst, zatímco hodiny odbíjí půlnoc, při každém úderu zvonu jednu. Pokud se vám to podaří – a není to tak lehké, schválně to zkuste – budete mít v novém roce štěstí. Teprve pak na něj můžete s klidnou myslí připít. Pokud chcete svoje štěstí pojistit ještě víc, oblékněte na Silvestra navíc červené spodní prádlo.

Las Campanadas (“Údery zvonu”) přenáší živě prakticky všechny španělské televizní stanice z náměstí Puerta del Sol v Madridu, a předhánějí se přitom v osobách moderátorů i v doprovodném programu. Hrozny se na tu velkou událost s velkou péčí připravují předem, buď do pohárů nebo na malé tácky, a o silvestrovské půlnoci celé Španělsko napjatě čeká, až věžní hodiny na Casa de Correos na náměstí začnou odbíjet a tím spustí odpočet hroznové mise.

I tahle tradice je už poměrně stará, objevila se zprvu ve vyšších vrstvách obyvatelstva na konci 19. století a dobový tisk si stěžoval, že jde o cizotu zavlečenou z Francie. Chudší třída se zvyku nejprve vysmívala, ale už kolem roku 1905 polyká hroznové kuličky celé Španělsko. Není divu – stejně jako u Vánoční loterie jde o tradici nejen pěknou, ale taky ďábelsky návykovou. A proto i u nás doma už pár let každý 31. prosinec končí ve společnosti přímého přenosu z Madridu a v ruce všichni držíme sklenku – hádejte s čím.

Odpočet při Las Campanadas, jak jej přenáší španělská TV. Zdroj obrázku: rtve.es

Jak se zrodily novoroční slevy

Ihned po Třech králích startuje ve Španělsku období slev, které je opravdovým závěrem vánočních svátků. S myšlenkou povánočních výprodejů přišel v roce 1940, necelý rok po skončení Španělské občanské války, podnikatel Pepín Fernández a 2. ledna zveřejnil v novinách první inzerát upozorňující na novoroční slevy ve svém obchodním domě v Calle Preciados v Madridu. Jak model obchodního domu, tak myšlenku sezónních výprodejů okoukal Pepín při svém pobytu na Kubě. Navzdory poválečné chudobě měla akce ohromující úspěch – celé Španělsko trpí hladem a jí na přídělové lístky, na černém trhu koupíte tucet vajec za 200 peset (to je asi tolik, co stojí celý kabát!), ale myšlenka tříkrálových slev se ujala a hned první rok stojí před obchoďákem fronty nákupuchtivých Španělů. Už v roce 1943 otvírá Pepín ve stejné ulici slavný obchodní dům Galerías Preciados a brzy od něj nápad s povánočními slevami kopírují všichni ostatní, zejména nejznámější španělský řetězec obchodních domů El Corte Inglés, který jej proměnil v opravdový sociální fenomén. Snad i proto, že Španělé nakupování milují a chození po obchodech je jejich oblíbeným národním sportem. Okukování výloh a nakupování oblečení je vlastní i mužům a odhaduje se, že během tříkrálových slev roku 2020 utratí každý Španěl v průměru 241 euro – což odpovídá ohromujícím 40 000 poválečných peset.

Španělské tříkrálové slevy nejsou jen tak naoko, nabízené akce jsou typu „50 % na vše ve Victoria’s Secret“, takže pokud se chystáte na výlet za madridskými památkami, není vůbec špatný nápad jet v lednu a spojit kulturu s nákupy. Pokud si moudře zajistíte odbavené zavazadlo, můžete si nakoupit oblečení klidně na tři roky dopředu.

Kde v centru Madridu nakupovat: Gran Vía (Primark a miliony dalších obchodů), Calle Preciados (El Corte Inglés a obchodní centrum Fnac na místě původního Pepínova obchoďáku), Calle de Fuencarral (Pimkie, Victoria’s Secret), výčet samozřejmě zdaleka není vyčerpávající 🙂

Madridská Gran Vía v lednu. Hurá na nákupy! Na této křižovatce se dejte vlevo, přejděte Plaza Callao a octnete se v Calle Preciados. Symbolicky tak můžete nákupy zahájit tam, kde jejich myšlenka vznikla.

Katalánské kino

Když jsem se začala učit španělsky, byla jsem klasickým produktem post rakousko-uherského školství, pilná žačka zvyklá na učebnici, slovíčka a bezpečné nahrávky úvodních článků lekce, kam se nemohlo vloudit žádné slovo nenacházející se v textu. Všechno se pěkně naučit, pak pokračovat ke cvičení s klíčem. S mluvením to nepřehánět (co kdybych řekla něco špatně…) Před čtyřmi lety jsem tenhle obstarožní vzorec se sebezapřením zahodila a začala se učit cestováním a kontaktem s lidmi a autentickou španělskou kulturou. Prvotní pocit byl asi jako když se chcete napít ze sklenice, a místo toho vám někdo plnou silou pustí do obličeje vodu ze zahradní hadice.

Výsledky nového přístupu byly však už po pár měsících ohromující, čímž vzrostlo nejenom moje studijní sebevědomí, ale taky lenost. U katalánštiny mě dnes (věřte nebo ne) stojí hodně sebezapření otevřít učebnici a dělám to jen zřídka. Místo toho na plné čáře vyhrává Internet, Netflix, Catalunya Radio a programy v katalánštině na TVE Catalunya. A tak si dnes dáme pár tipů pro studenty katalánštiny, pěkně odstupňováno od nejlehčího po nejtěžší. A kdo se katalánsky neučí, vytříská z dnešního článku alespoň doporučení na dva zajímavé filmy 🙂

Els nens salvatges (Divoši, 2012)

Zneklidňující film ze světa dnešních pubošů v Barceloně, který vás donutí klást si otázku, jak dobře vlastně znáte svoje děti a jestli se náhodou nedopouštíte jedné z rodičovských chyb, prezentovaných ve filmu Patricie Ferreiry z roku 2012. I když… jsou to vůbec chyby? Nežijeme takhle vlastně všichni? A jak tenká je hranice mezi typickým pubertálním pruzením a něčím mnohem nebezpečnějším?

Alex, Gabi a Oki jsou tři kamarádi, barcelonští teenageři, kteří se stejně jako ostatní baví mejdany na pláži, sprejováním po zdech a zlobením nejrůznějšího druhu, kterému se dnes moderně říká „posouvání hranic“. Každý z nich pochází z jiné sociální vrstvy a svým adolescentním smutkům čelí jiným způsobem. Retrospektivní vyprávění založené na výsleších Alexe a Gabiho dává tušit, že s jejich kamarádkou Oki není něco v pořádku. Ale co? A proč Oki utekla z domova?

Pokud začínáte s katalánskými filmy, tenhle bude sázka na jistotu. Katalánština je barcelonská, je jí výborně rozumět a dialogy navíc občas přechází do španělštiny (třeba u některých scén ve škole nebo v rodině jednoho z protagonistů). Navíc je děj dost přehledný a budete se v něm orientovat bez problémů. Titulky pravděpodobně nebudou potřeba.

Subjektivní hodnocení: 70 %

Zdroj obrázku: www.rtve.es

Si no t’hagués conegut (Kdybych tě byl nepoznal, 2018)

Katalánský seriál z původní produkce Netflixu neoplývá sice ani geniálním námětem, ani hvězdnými hereckými výkony, ale za účelem procvičení katalánštiny se na něj celkem koukat dá. Hlavním hrdinou je Eduard, kterého potká obrovská životní tragédie: přijde o ženu a o dvě děti najednou. Okamžitě začne přemýšlet nad tím, co by mohlo být jinak, kdyby… a do jeho zoufalství vstupuje poněkud bláznivá vědkyně, která mu nabídne lákavou možnost cestování do paralelních vesmírů, kde se mohly věci možná odehrát trochu jinak. Zoufalý Eduard nemá co ztratit a tak na experiment kývne, i kdyby jen proto, aby mohl zase na chvíli vidět své blízké.

Zpočátku originální myšlenka se po pár dílech poněkud okouká (celkem jich má seriál deset), a tak se v průběhu sledování nejspíš začnete trochu nudit, protože jednotlivé příběhy jsou tak trochu na jedno brdo. Výhoda je, že si k seriálu můžete zapnout katalánské titulky a tak se opravdu něco přiučit, navíc jde o katalánštinu z Katalánska a hercům je dobře rozumět. Celkově: nenadchne, ale taky neurazí.

Subjektivní hodnocení: 50 %

Zdroj obrázku: filmaffinity.com

Arròs covat (2009)

Katalánský animovaný seriál, který vytvořil výtvarník Juanjo Sáez pro katalánskou TV Televisió Catalunya, se vysílal ve třech sezónách mezi lety 2009 a 2012. Název doslova znamená „převařená rýže“ (ve španělštině „arroz pasado“). Výraz „převařit se někomu rýže“ má v obou jazycích stejný význam, odpovídá zhruba našemu „ujet někomu vlak“. V tomto případě je tím někým barcelonský designér Xavi Masdéu, který tráví celý svůj partnerský život s přítelkyní Sòniou a ten pracovní zase s dvojicí přátel a kolegů Lluísem a Ricardem. Když se rozhlédne kolem sebe a vidí, kolik možností mají ostatní a kolik běhá kolem jiných zajímavých žen, tak trochu se mu zdá, že mu ujíždí vlak. Když se s touhle revoluční myšlenkou svěří doma, přítelkyně Sònia mu dá kopačky a zdá se, že Xavi už nebude mít možnost svůj přešlap napravit. Místo dobrodružného života čeká Xaviho jeden fail za druhým, a jeho katalánská čest je brzy raněna tím, že Sònia si místo něj namluví Španěla z Madridu.

Grafika tohoto svěžího dílka je velmi originální a úsporná, postavy většinou nemají ani oči nebo ústa a příběh tvoří jen pár čar. Odehrává se v dnešní Barceloně a je třeskutě vtipný, obzvlášť, když se na scéně objeví Xaviho „veí bipolar“ (soused s bipolární poruchou). Sarkastický a leckdy politicky nekorektní humor vás ostatně bude provázet celým příběhem, a nebojí se ani narážek na napjatý vztah mezi Španěli a Katalánci, jako když se například Xavi, Lluís a Ricard v taxíku v Madridu před nacionalistickým taxikářem snaží předstírat, že nejsou z Katalánska, a mezi sebou si špitají „No diguis res! Com s’enterin de que som catalans, ens tallaran els collons!“ („Neříkej nic! Jestli se dozví, že jsme Katalánci, uříznou nám koule!“)

Katalánština v Arròs covat je barcelonská a bylo by jí docela dobře rozumět, kdyby postavy nemluvily tak příšerně rychle 🙂 Tuhle potíž jsem většinou vyrovnávala tím, že jsem si pustila každou epizodu dvakrát, a napodruhé už jsem relativně byla v obraze. Jazyk je velmi neformální, až slangový, ale pokud ovládáte španělský slang, nebudete mít s porozuměním potíže, protože slovní zásoba je dost podobná. Obrovská výhoda seriálu tkví v tom, že všechny tři série Arròs covat najdete on-line na YouTube, nevýhodu naopak představuje fakt, že k němu neexistují titulky.

Subjektivní hodnocení: 100 %

Zdroj obrázku: versiopostal.com

Pa negre (Černý chléb, 2010)

Kdyby nebylo sousloví „syrový příběh“ takové klišé, dalo by se jako charakteristika snímku Pa negre použít velmi dobře. Snímek zachycuje katalánský venkov a drsná léta po Španělské občanské válce, nemilosrdná zejména k příslušníkům tábora poražených, kam patří i jedenáctiletý Andreu a jeho rodina. Nasládlá poetika, která obvykle doprovází filmy s dětským hrdinou nicméně tentokrát není ve hře a film vám naservíruje celou řadu naturalistických scén, brutální dvojnásobnou vraždou hned v úvodu filmu počínaje. Kolem odhalení identity vraha se točí celý příběh a Andreu postupně zjišťuje, že svět dospělých kolem něj je plný lží a přetvářky. Dobrý temný thriller, který určitě oceníte případně i v jiném jazyce! Ne nadarmo je Pa negre ověnčený španělskými národními cenami, a dokonce byl zařazen do předvýběru pro nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

Je-li vaším cílem trénink katalánštiny, tentokrát se rozhodně vyzbrojte titulky. Katalánština v Pa negre je mallorská a pro mě osobně dost těžko srozumitelná. Neměl by ale být velký problém najít k filmu titulky v angličtině nebo španělštině. Tenhle snímek rozhodně nezmeškejte!

Subjektivní hodnocení: 90 %

Zdroj obrázku: imdb.com

Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

Vlast

(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)

Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.

České vydání románu Patria

Stručná historie ETA

Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).

První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.

Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.

Důsledky bombového útoku ETA v severošpanělském městě Burgos, rok 2009. Zdroj obrázku: www.lavanguardia.com

K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).

Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.

Bombový útok na letišti Barajas v Madridu, rok 2006. Zdroj obrázku: www.bbc.com

O čem je Patria?

V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?

Přímořská promenáda v baskickém San Sebastiánu. Sem vyrážely Bittori a Miren na své sobotní dýchánky

Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.

Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.

České vydání

Kdo je Fernando Aramburu

Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.

Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim

Jíme ve Španělsku

(úvod do problematiky)

Ještě předtím, než přistane na blogu druhá část průvodce Leónem, trochu si od cestování odpočineme u jídla. To je totiž ve Španělsku nesmírně důležité. Doprovází každou společenskou událost, každou oslavu, každé setkání, a vždycky se mu věnuje patřičná pozornost. Jen tak něco zhltnout po cestě nebo popadnout do ruky sušenku? To není španělský způsob, ne, ne. Přístup k jídlu je podstatnou součástí španělského saber vivir, umění žít. Odkoukat pomalé obědy, následnou siestu a večerní zobání u sklenky vína samozřejmě vůbec není špatný nápad. S tím byste nejspíš i rovnou souhlasili, ale CO a JAK vlastně Španělé jedí? Olivový olej, zeleninu, a v jednom kuse „potvory z moře vytažený“? Ano i ne.

Potvory z moře vytažený na tržišti v Madridu

Denní rozvrh jídla

Není žádné tajemství, že časy jednotlivých jídel se značně liší od těch českých. Snídaně se koná v podstatě jako u nás, to jest když se probudíte, což navzdory vžitým představám nebývá nijak extrémně pozdě, neb i Španělé musí chodit do práce. Kámen úrazu je pro nás Čechy ovšem oběd, neboť ten se odehrává zhruba mezi půl druhou a půl čtvrtou, nejčastěji ve ve tři odpoledne. Proto spousta španělských restaurací otvírá až v jednu, a ty, které jsou otevřené, zejí prázdnotou. Večeře je na naše poměry taky dost pozdě, až kolem deváté nebo desáté večer. 

Snídaně

Tohle je jednoduché – snídat můžete prakticky cokoliv. Hodně barů otvírá už brzy ráno (brzy = asi v osm) právě kvůli snídaním. Většinou mají nějaké snídaňové menu v ceně kolem tří čtyř euro, které zahrnuje kafe, malou skleničku čerstvé pomerančové šťávy a jídlo. To vám dají následně vybrat, stačí říct, jestli chcete radši slané (salado) nebo sladké (dulce). Na výběr bývají obvykle tousty s něčím (drcená rajčata, šunka, marmeláda), bramborová tortilla a nějaké ty sladké druhy pečiva (croissant, domácí buchta). Nebojte se vejít do malých ošuntělých barů, naopak se spíš vyhněte turisticky vyhlížejícím nablýskaným místům, tam se vám může snídaně dost prodražit. O kvalitu kávy se bát nemusíte – ta je výborná všude.

Bary se překvapivě specializují i na snídaně. Na fotce tradiční španělská snídaně, opečený chléb s olivovým olejem a „tomate triturado“, drcená rajčata

Churros a porras

Španělské churros k snídani jsou kapitolou sama pro sebe. Jednoduché těsto z vody a mouky se stříká přímo do rozpáleného oleje do tvaru jakýchsi smyček, a když tu mastnou hříšnou dobrotu pro vás vyloví a lehce osuší papírem, vezmete ji (ještě horkou) do ruky a namočíte konec do hrnku rozehřáté čokolády. A pak znovu, a další churros, a ještě, až jste tak nacpaní, že sotva funíte. Nejlíp samozřejmě chutnají v zimě, v jednom z těch jiskřivých ledových rán, která můžete zažít v Madridu. Nebe je oslnivě modré a slunce oslepující, ale teplota se stejně nepříjemně přibližuje nule, a tak se pořádně zachumláte do šály a na ulicích se rozhlížíte tak dlouho, dokud neuvidíte obchod s všeříkajícím názvem churrería, a tam si poručíte horkou čokoládu do kelímku a k nim do ruky pytlík churros. Nebo porras, když na to přijde. Porras jsou ze stejného těsta, jen s přídavkem kypřícího prášku, takže jsou nadýchanější a mají podobu rovných delších klacků. Odtud zároveň jejich jméno – „porra“ je španělsky „obušek“.

Kde v Madridu ochutnat dobré churros: Chocolatería San Ginés, Pasadizo de San Ginés 5 nebo Los Artesanos 1902, Calle de San Martín 2

V Chocolatería San Ginés. To, co držím v ruce je churro. Na talíři na stole: vpravo vidíte tlusté nadýchané porras, vlevo dole pod nimi churros

Bojujeme s poledním hladem

I kdybyste přišli do restaurace už ve dvanáct, váš oběd bude teprve ve stádiu přípravy, leda byste zabloudili do místa, kam chodí jíst převážně guiris (zahraniční turisti), a to nechcete. Nějakým způsobem je tedy třeba vyřešit hlad, který vás na půl cesty mezi snídaní a obědem přepadne. Místní si kolem poledního dávají skleničku a k ní malou “tapu”, takže je napodobte. Sklenička je většinou alkoholická – decka vína nebo vermutu nebo “caña” (malé, asi dvoudecové pivo). Pokud nechcete pít alkohol, v Kastílii si můžete objednat “mosto”, což je nápoj z bílých nebo červených hroznů vyráběný naprosto stejným postupem jako víno, jen bez alkoholu. Servíruje se s ledem a plátkem citronu nebo pomeranče a je to fakt dobré a velmi osvěžující. Určitě zkuste. Jen pozor, mosto se vyrábí v Kastílii, a tak není úplně jisté, že ho dostanete všude. Výše zmíněná “tapa” je zpravidla dílek bramborové tortilly nebo malý sendvič. V některých částech Španělska ji dostanete automaticky a zdarma, jinde si ji budete muset objednat. Když nevíte co čekat, objednejte skleničku a chvíli počkejte – tapa zdarma přistane na vašem stole zhruba do pěti minut poté, co vám přinesou pití. Pokud se vás zeptají, jestli máte ke skleničce chuť na olivy nebo kousek tortilly, řekněte, že ano – i to je nabídka “tapy” zadarmo. Když nedostanete nic, máte smůlu a budete muset připlatit a objednat ji zvlášť.

Kde funguje tradice tapas zdarma: úplně nejspolehlivěji je to Andalusie, Kastílie a León, často i Kastílie – La Mancha.

Sklenka „mosto“ a tapa – malý kus bramborové tortilly s chlebem

Oběd

Oběd je ve Španělsku hlavní a nejdůležitější jídlo dne. Pro příslušnou aktivitu se užívá sloveso “comer” (jíst) a oběd se nazývá “comida” (doslova “jídlo”). Slovo, které vám pro „oběd“ nabídnou učebnice a slovníky, tedy “almuerzo” nebo sloveso “almorzar” se běžně nepoužívá. Naopak “comer” je vyhrazeno jen obědům, sníst k večeři se řekne “cenar” a sníst k snídani je “desayunar”.

Pulpo a la gallega, chobotnice po galicijsku. Podává se s „patatas cachelo“, vařenými bramborami ochucenými červenou paprikou

Typický oběd má ve Španělsku tři chody: primer plato (první chod), segundo plato (druhý chod) a postre (zákusek). První chod není myšlen jako předkrm, je to většinou normálně velká porce, jen prostě jiné jídlo. Může to být tak jako u nás polévka, ale nemusí: první chod je velmi často salát, buď ze sezónní zeleniny (rajčata, papriky, cibule) doplněný něčím hutnějším (tuňák, vejce), případně je to sytější salát, kde prim nehraje zelenina, třeba “ensalada rusa” (jako náš vlašák) nebo “salpicón de marisco” (salát z mořských plodů). Častý první chod je i menší porce paelly nebo “fideuá” (jako paella, ale místo rýže obsahuje nudle). Jídlo typické pro první chod je i takzvaný “potaje” (čte se “potache”), což je jídlo s konzistencí hustější polévky, které obsahuje luštěniny a nějaký ten přídavek (maso, mořské plody). Mně potaje hrozně chutná a můžu se po něm utlouct, a tak vám ho doporučuji k vyzkoušení, nečekejte ale chuť podobnou českým vývarům. Oběd se jí navíc s chlebem, ten dostanete automaticky. Nicméně, obvyklý španělský chleba je trochu jiný než ten náš a chutí připomíná spíš bagetu, ovšem s pořádnou kůrkou.

Druhý chod je zpravidla maso nebo ryba s něčím. Masa se jí ve Španělsku hodně, a úplně všechny druhy, i ty u nás neobvyklé (telecí, jehněčí, selečí…) Typická úprava masa je asi jako naše kotleta, tj. opečené na přírodno. Pokud byste rádi něco obaleného, zkuste “cachopo” (čte se “kačopo”), což je řízek plněný šunkou a sýrem, ten potkáte nejčastěji na severu. Nejobvyklejší přílohou jídla jsou brambory (nezřídka smažené). A propos, všimli jste si, jak často se ve španělské kuchyni objevuje něco smaženého? Ať už jsou to churros, croquetas, zelenina, brambory nebo obalované maso? Španělská strava totiž rozhodně není jen ta proklamovaná „středomořská dieta“. Kdo rád prasí, přijde si tu na své!

Abychom byli spravedliví, ryby nebo mořské plody jsou pevnou součástí jídelníčku, a rozhodně se nestane, že byste u oběda neměli na výběr z několika druhů. V chladných oblastech je pak typické “cocido” – hutné dušené jídlo z jednoho hrnce s masem, luštěninami a zeleninou. Jídlo doprovází nejčastěji víno, pivo nebo prostě obyčejná voda. A k tomu se váže jedna zajímavost: Španělé nepijí bublinkovou vodu a tenhle náš zvyk jim připadá zvláštní.

Kdo mě trochu zná, ví, že moje nejoblíbenější španělské jídlo je paella valenciana

O španělských jídlech je těžké něco vyčerpávajícího napsat, protože vzhledem k velikosti a heterogennosti země jsou velmi různorodá. Každá oblast navíc mívá svou specialitu, která se jí a připravuje zpravidla jen tam. V Madridu to je “cocido madrileño”, v Astorze “cocido maragato”, v Galicii “pulpo a la gallega” s “patatas cachelo” (chobotnice po galicijsku a paprikové brambory), v Segovii “cochinillo” (pečené selátko), v Kastílii a Leónu “lechazo” (mléčné jehněčí) a tak dále a tak dále. Při každé návštěvě se snažím ochutnat něco nového a počítám, že zásoba nových neznámých španělských jídel hned tak nedojde.

Domácí lechazo z Kastílie. Mléčné jehně se peče sice naporcované, ale zato včetně hlavy a mozku. Koření se jen česnekem, solí a petrželí. Ochutnat mozek mě ale stálo trochu sebezapření

Zákusek bývá nezbytnou součástí každého oběda. Velmi častými možnostmi jsou “natillas” (pudink), “arroz con leche” (mléčná rýže), flan (v podstatě taky pudink, ale s karamelizovaným spodkem), „crema catalana“ (katalánská verze crème brûlée) nebo “macedonia” (ovocný salát). Každičké místo ve Španělsku navíc mívá svou sladkou regionální specialitu. Španělské sladkosti jsou většinou ukrutně dobré, takže bez obav ochutnávejte.

Typické kastilské sladkosti – ty bílé podlouhlé jsou „zapatillas“, křehoučké sladké sušenky s bílkovou polevou, uprostřed „rosquillas“, křupavé anýzové věnečky s neutrální, jen jemně sladkou chutí

Pokud jdete na oběd, máte dvě možnosti. Buď si objednávat z lístku, nebo obědvat „menú del día“, denní menu. Ceny za denní menu se různí podle oblasti Španělska i konkrétní restaurace, můžete se najíst za třináct euro, ale taky za pětadvacet. Denní menu vždy obsahuje alespoň dva chody, jeden nápoj a zákusek nebo kávu. To, co příslušná restaurace v daný den v menu nabízí, najdete buď vypsané na tabuli venku před restaurací, nebo vám to obsluha odrecituje u stolu. Zpravidla máte na výběr z několika (cca tří až pěti) variant pro první i druhý chod.

Večeře

Mezi obědem a večeří se většinou už nic nejí. Oběd bývá tak vydatný, že stejně nemáte hlad. A kdyby přece ano, vždycky jsou tu tapas. Kdo vám brání dát si kolem šesté něco malého?

Večeře samotná bývá opravdu pozdě. V rodinách se naprosto běžně jí až v deset a totéž platí i v restauracích. V zásadě máte opět dvě možnosti: večeřet usazení u stolu (pak se očekává, že si objednáte z menu) nebo tapas, což se může odehrát „na stojáka“ (obvyklejší varianta), případně též u stolu, ale obvykle v jiné části restaurace. Proto pokud vejdete a bezradně se rozhlížíte, většinou přispěchá obsluha a zeptá se vás přesně na tohle – večeře nebo tapas?

Moje láska ke konceptu tapas je natolik známá, že vás určitě nepřekvapí, že jsem ve Španělsku ještě nikdy nevečeřela. Kdo potřebuje prostřený stůl, látkový ubrousek a vrchního k ruce, když si místo toho můžete stoupnout k vysokému pultu, strkat se s ostatními, pokřikovat na barmana a olizovat si prsty? A jak přesně takové tapeo vypadá, si můžete připomenout tady.

Mercado de San Miguel v Madridu: trochu turistické, ale přesto moje oblíbené místo na tapeo

Nezvyklé chutě a co s nimi

Obecně se španělský jídelníček docela dost odlišuje od našeho. Španělé konzumují daleko víc zeleniny a luštěnin a to v mnoha formách. Luštěninovo – zeleninová jídla jsou velmi běžná, včetně druhů jako jsou artyčoky, kapusta, cizrna nebo chřest. Zeleninový salát se nevnímá jako samostatné jídlo, ale spíš jako běžný doplněk. Ke všemu – i k hlavním jídlům s vlastní přílohou – se jí nezbytný bílý chléb.

Pro Čecha bývá hlavní kámen úrazu všudypřítomná chuť moře. Nejíst mořské plody ve Španělsku znamená, že se moc nenajíte – respektive že jíte pořád dokola to samé, což je dost škoda. Jsou navíc natolik obvyklou součástí jídelníčku, že vás na jejich přítomnost nikdo neupozorní a nějakou tu zatoulanou škebli najdete v polévce nebo v „potaje“ poměrně často.

Nejlepší, co můžet udělat, je postupně si zvyknout. Klíč k úspěchu je začít méně výraznými chutěmi. Pro začátek se určitě vyhněte polévkám z mořských plodů, kam se přidávají skořápky mořských živočichů, aby získaly silnou chuť. Vyberte si spíš jídlo, kde se objevuje jen maso jako takové a ne jeho schránka (tzn. vnitřek slávky v omáčce ano, slávky celé zatím ne). Chuť moře oslabí i smažení (zkuste smažené krevety nebo kalamáry) a citron. Ten se většinou podává ke všem mořským plodům, takže jestli si zatím nevěříte, nebojte se ho použít.

Španělská kuchyně obsahuje i jiné silné chutě – jitrnice, nejrůznější uzeniny, sušenou šunku – ale s nimi většinou my Češi žádné potíže nemáme 🙂

Mejillones al vapor, slávky na páře. Pokud má jídlo pro vás nezvykle silnou vůni a chuť moře, přidejte víc citronu a zvykejte si pomalu

Uffff. Z tohohle článku to vypadá, že se ve Španělsku vlastně pořád jenom jí. Nebudu vám to vymlouvat – jídlo tu stojí v žebříčku hodnot pořádně vysoko. Každý Španěl zpravidla (bez ohledu na pohlaví) umí slušně vařit a taky se té činnosti rád věnuje. V každém případě si můžete být jisti tím, že ve Španělsku vždy a všude najdete dobrou kávu, skvělé jídlo a výborné víno – hned tři pádné důvody pro to, sednout na nejbližší letadlo. Tak do toho!