(neděle 25. 8. 2019)
Je teprve kolem deváté ráno, ale venku už je 24 stupňů a slunce pálí. Co teprve chodby uvnitř metra, to je ta pravá tlama pekelná, ve Španělsku jsou rozpálené i na začátku podzimu. Než přijede klimatizovaný vlak metra, málem se na nástupišti rozpustím. Části některých linek jsou až do konce srpna mimo provoz, a tak mi cesta trvá o něco déle, ale nakonec se přece dostanu do horní části Passeig de Gràcia. Kdo četl první deník z Barcelony zde, ten ví, že barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století získala mimořádný význam jako elegantní a moderní bulvár, kde si stavěla činžovní domy elita tehdejší Barcelony. Tedy stavěla… domy se v té době nestavěly na zelené louce, nýbrž přestavovaly. Na remodelaci původního obyčejného domu se najal architekt zvučného jména a ten se postaral jak o fasádu, tak o interiéry. V prvním patře obvykle bydlel v načančaném bytě majitel, byty v ostatních patrech se pronajaly. Blok obytných domů přímo před výstupem ze stanice metra Passeig de Gràcia nebyl výjimkou. Na pár metrech tu kolem roku 1900 proběhl přímo královský souboj tří význačných architektů. Prvním z nich byl Josep Puig, který mezi lety 1898 a 1900 navrhl Casa Amatller, druhým Lluís Domènech, autor rohového Casa Lleó i Morera dokončeného v roce 1905 a třetím nebyl nikdo jiný než Antoni Gaudí, jehož Casa Batlló dokončená v roce 1907 přitáhne ročně kolem 1 milionu návštěvníků. Tehdy platili za elitu všichni tři a jejich „konkurenční boj“ o nejkrásnější dům na Passeig de Gràcia s napětím sledovala celá Barcelona. Bloku se dokonce přezdívalo „manzana de la discordia“ (španělsky „jablko sváru“). Proč jablko? No přece proto, že španělské slovo pro „jablko“ (manzana) znamená také blok nebo komplex domů.
V reálu to s tou soutěží nebylo tak hrozné. Jak Josep Puig, tak i Antoni Gaudí byli Domènechovi žáci. Veřejného uznání tehdy došla jeho Casa Lleó i Morera, která vyhrála architektonickou cenu za rok 1906. Dům najdete na Passeig de Gràcia číslo 35 a prohlédnout si ho dnes můžete pouze zvenku – zevnitř přístupný není.
Casa Amatller
Průjezd vlevo vedle Casa Batlló skrývá vchod do jediného kompletně zachovalého modernistického domu v Barceloně. Josep Puig ho navrhl na přání zadavatele, kterým byl bohatý majitel továrny na čokoládu Antoni Amatller (jeho příjmení v katalánštině znamená „mandlovník“ a tak najdete motivy mandlových květů a větviček po celém domě). Amatller byl na tehdejší dobu velmi osvícený, hodně cestoval, amatérsky fotil (což na začátku 20. století rozhodně nebyl standard) a metody výroby čokolády přejímal ze špičky svého oboru – ze Švýcarska.
Josep Puig pro něj navrhl dům, který uvnitř ze všeho nejvíc připomíná starý (a temný) zámek. A taky jo – architekt čerpal inspiraci zejména z katalánského středověku. Mramorové podlahy a sloupy (tedy alespoň v té části bytu, do které se vodily návštěvy), nábytek z temného dřeva, cínové lustry s barevnými sklíčky, sochami zdobené krby, sádrové štukování stěn, kazetové stropy, tekoucí teplá voda ohřívaná důmyslně komínem… mám pokračovat?
Jídelna 
Chodba
S odstupem času je jasné, proč se nakonec „vítězem“ stal právě Gaudí. Josep Puig byl klasický, postavil krásný dům, ale originality příliš nepobral. Gaudí byl naproti tomu vizionář a fantasticky pracoval se světlem, jeho domy vás ohromí na každém kroku. Z pohledu začátku 20. století excentrik a fantasta, o sto let později už jasný génius.
Když je to tak, proč byste měli navštívit právě Casa Amatller a utratit 19 euro za komentovanou prohlídku? Tak především proto, že dům se zachoval jako dokonalý celek včetně interiérů, nábytku, sbírky skla nebo pečlivě zrekonstruovaných tapet. Antoni Amatller zemřel pouhých deset let poté, co se do svého domu nastěhoval, a jeho dcera Teresa se nikdy nevdala. Před svou smrtí vytvořila fond, který spravoval jak čokoládovny (čokoláda značky Amatller se dodnes vyrábí a prodává), tak i Casa Amatller. Majetek tak zůstal pohromadě a z vybavení nic nezmizelo – před vámi je dokonalá časová konzerva ve stylu art deco z Barcelony prvních let dvacátého století.
Dalším koníčkem pana továrníka byla sbírka skla 
Čokolády Amatller
Praktické info: Casa Amatller je otevřena denně od 10 do 18 hodin. Každou půlhodinu se koná prohlídka v délce cca 45 minut, na cestu dostanete průvodkyni a interaktivní tablety s výkladem (i v angličtině) do sluchátek. Já jsem byla v deset ráno jediná kandidátka (což poměrně přesně vypovídá o vytíženosti Casa Amatller – vstupy předem kupovat určitě nemusíte), takže tablety zůstaly ve skříni a užila jsem si samostatnou prohlídku s výkladem přímo od průvodkyně. Metro L2, L3 nebo L4, stanice Passeig de Gràcia.
Poble Espanyol
Tak nebudeme si tu vůbec nic zastírat. Zatímco Casa Amatller je, dejme tomu, prohlídka pro fajnšmekry, návštěva Poble Espanyol je bohapustá turistická atrakce. V katalánštině název znamená „Španělská vesnice“, a označuje se tak skanzen v areálu kopce Montjüic. Poble Espanyol byla postavena u příležitosti Světové výstavy v Barceloně v roce 1929 a autorem úplně prvního nápadu na její výstavbu byl právě architekt Casa Amatller – Josep Puig. V letech 1927 a 1928 se po Španělsku rozjeli její pozdější autoři a sbírali inspiraci a ty nejcharakterističtější stavební styly a budovy z celé země.
Výsledkem je, jak už jsme řekli, skanzen s rozlohou 50 000 metrů čtverečních. Kamenné domečky, ulice, náměstíčka, to vše rozděleno do čtyř sektorů: Střed (střední Španělsko a Extremadura), Sever (severní Španělsko – Galicie, Asturie, Baskicko atakdále), Jih (Andalusie) a Středozemí (pobřeží Středozemního moře).
Turistická atrakce nebo ne, uličky dost zdařile vystihují atmosféru a styl jednotlivých částí Španělska, k čemuž přispívá i pečlivý výběr rostlinstva. Například „Středozemí“ je osázené pronikavě vonícími borovicemi, v andaluské části zase najdete pestré květináče pověšené na stěnách domků a pomerančovníky.
Popularitu a zdařilost Poble Espanyol nejlépe vystihuje to, že ač byla původně zamýšlena jako dočasná atrakce po dobu výstavy – na pouhých šest měsíců – domečky nakonec nebyly strženy a zůstaly na místě dodnes. V jejich přízemí často najdete obchůdky a restaurace, ale bydlet v nich nikdo nesmí. Na to jsou přece jen trochu křehké – nemají základy.
Praktické info: Do Poble Espanyol se dostanete metrem trasy L1, L3 nebo L8, vystupte na stanici Espanya a vydejte se od Plaça Espanya směrem k fontáně. Přímo před ní pak zahněte doprava a pokračujte do kopce na Montjüic, po pár set metrech dojdete k branám Poble Espanyol. Nelekněte se turisticky vyhlížejících upoutávek a zatněte zuby – vstup vás přijde na 14 euro. Za tu cenu návštěva celkem stojí, areál je velký, najdete v něm i muzeum současného španělského umění a každý den se tu konají různé kulturní akce. V jedné z ušmudlaněji vyhlížejících zahrádek jsem si dala oběd – a jejich paella byla přímo nebeská.
