Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.
Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:
- Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
- Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
- Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
- Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.
A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂
Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.
Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!
Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.
Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!