Valencia

Černý asfaltový chodník pořád vyzařuje teplo, ale nebe se už barví prvním příslibem soumraku do lehkého tónu oranžové. Právě mi ujely hned dva autobusy za sebou – všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení a pokud z nepozornosti včas nezamáváte na svoje číslo autobusu, máte prostě smůlu – ale už nevydržím stát a čekat a vydávám se do padajícího šera pěšky, navzdory únavě. Mám za sebou celodenní výlet k jezeru Albúfera a hezký kus cesty zpátky do města jsem šla pěšky, sama na pusté prašné cestě mezi citroníky, do které se celé odpoledne opíralo stále ještě ostré zářijové slunce.

Ciudad de las Artes y las Ciencias

Pro valencijské autonomní společenství mám velkou slabost. Za prvé je domovem mého nejoblíbenějšího španělského jídla, kterým je s bezkonkurenčním náskokem paella valenciana, valencijská paella. Za druhé to bylo právě tady, kde jsem před spoustou let poprvé uslyšela evropskou španělštinu, která mi hned od toho prvního dne zněla jako ta nejkrásnější hudba na světě. A konečně za třetí, v jeho hlavním městě, třičtvrtěmilionové Valencii, se nachází jeden z architektonických divů světa, Ciudad de las Artes y las Ciencias – tedy Město umění a věd, valencijské národní muzeum.

A právě tam – bez ohledu na stále rostoucí únavu – teď spěchám. Původní plán zněl navštívit areál muzea zítra ráno. Nejspíš bych ale vůbec neusnula, kdybych ho už dnes nemohla konečně poprvé uvidět na vlastní oči. Ještě chvilku, ještě kousek – a přede mnou se jako první objevuje Palacio de las Artes Reina Sofía (Palác umění královny Sofie).

Palacio de las Artes Reina Sofía, budova věnovaná hudebnímu umění a divadlu. Sídlí zde i valencijská opera

Autorem architektonického návrhu komplexu budov Města umění a věd je slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Prvotní myšlenky na jeho zbudování se objevují už v roce 1989, na samém počátku 90. let město vykupuje pozemky a v roce 1998 se veřejnosti jako první otvírá nadpozemský L’Hemisfèric ve tvaru oka – planetárium a kino IMAX s rozlohou 13 000 metrů čtverečních.

L’Hemisfèric
Museo de las Ciencias Príncipe Felipe (vpravo), interaktivní Muzeum věd prince Filipa má podobu velrybího skeletu

A propos, pozemky! Když bylo město Valencia v roce 138 př. n. l. založeno Římany (tehdy pod názvem Valentia Edetanorum) stalo se tak v blízkosti řeky Turia, která ve Valencii ústí do Středozemního moře. Jak už z dřívějších článků víte, španělské řeky jsou řeky zrádné, neboť většinu času středem jejich velkých koryt protéká směšně malý čůrek vody, aby se po příchodu přívalových dešťů typických pro španělské středomořské pobřeží během několika málo hodin proměnily v běsnící živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Poslední taková epizoda se ve Valencii odehrála 14. října 1957, kdy průtok řeky dosáhl 3 700 m krychlových za sekundu, a zanechala za sebou 81 mrtvých a zaplavenou většinu území města. Poté byla řeka odvedena do nového koryta na jih od Valencie, s kapacitou pro průtok až 5 000 m krychlových za sekundu, a z jejího původního koryta se stal okouzlující městský park Jardines del Turia. A právě na samém jeho konci – v blízkosti původního ústí řeky do moře – stojí Ciudad de las Artes y las Ciencias obklopené vodou – tentokrát ovšem již v bezpečných rozměrech udaných mělkými bazénky.

Ciudad de las Artes y las Ciencias za soumraku

Oceanogràfic

Ani nevím, jak mě tehdy, už v úplné tmě, nohy odnesly k metru a zpět do hotelu. Jisté je, že za pouhých 12 hodin jsem se znovu (tentokrát již s rozmyslem a za bezchybného využití valencijské hromadné dopravy) přesunula do areálu Ciudad de las Artes y las Ciencias, abych blíže prozkoumala Oceanogràfic, budovu největšího mořského akvária v Evropě. V jeho areálu najdete víc než 45 000 nejrůznějších mořských druhů, včetně belug, žraloků, delfínů, medůz, gigantických mořských pavouků, trnuch, tučňáků, vodních druhů ptáků a tak dále a tak podobně, až vám budou oči přecházet a nohy vás rozbolí. V areálu se nachází také záchranná stanice pro vodní a suchozemské želvy.

Oceanogràfic: vodní zoo, akvárium a delfinárium

Zajímavé je, že slaná voda v nádržích není žádná namíchaná napodobenina, ale poctivá pravá mořská voda, pumpovaná do nádrží přímo z nedaleké městské pláže Playa de la Malvarrosa. Vstup do Oceanogràfic není zrovna z nejlevnějších, základní dospělá vstupenka stojí 31 euro, ale stojí za každý cent. Zvláště doporučuji vaší pozornosti představení v delfináriu. Nejsem zrovna fanda cvičení se zvířaty a na představení (koná se několikrát denně) jsem šla spíš kvůli čárce svislé než z opravdového zájmu, ale nadšení delfíni, kteří se do hudby předváděli ještě před oficiálním začátkem, si mě získali za několik málo vteřin. Návštěva povinná!

Delfinárium

Valencijská marina a pláže

Valencia disponuje podnebím, které vám dovolí vyplout na moře každičký den v roce. Není divu, že podstatnou část území města zabírají nejen městské pláže Playa de la Malvarrosa a Playa del Cabañal, ale také dlouhá přímořská promenáda lemovaná stovkami restaurací a plážových barů. V blízkosti Playa del Cabañal se nachází Marina de Valencia, původní městský přístav. Přímořské marině dominuje kousek moderní architektury nazvaný Veles e Vents (což znamená „Vlny a vítr“, pokud mě moje základní znalost katalánštiny právě nezrazuje), jehož autory jsou architekti David Chipperfield a Fermín Vásquez. Budovu tvoří horizontální desky postavené nad sebou v různých úrovních, a uvnitř najdete prostory pro divadlo, koncerty, výstavy, tanec i gastronomii.

Veles e Vents
Playa de la Malvarrosa, to je jemný písek, lastury, mělké teplé moře a po sezóně i nádherný klídeček

Jardines del Turia

O řece Turia a ničivých záplavách, které v pravidelných intervalech přinášela do města, už byla řeč o pár řádků výše. Poté, co byl tok řeky sveden mimo město, na místě původního koryta vznikl 9 kilometrů dlouhý městský park. Celou jeho vzálenost můžete projít pěšky, projet na kole nebo na bruslích, a společnost vám přitom bude dělat nejen osmnáct původních říčních mostů, které zůstaly na svém místě, ale také borovice, palmy, pomerančovníky, růžové zahrady, fontánky, rybníčky a jak jinak – také pouliční stánky s osvěžující horchatou, oblíbeným valencijským nápojem z tygřích ořechů.

Jeden z původních mostů v Jardines del Turia

V Jardines del Turia jsem strávila posledních pár hodin svého prodlouženého víkendu před odletem zpět do Čech, a prochodila jsem je sem a tam navzdory tomu, že jsem si předchozí odpoledne při zářijovém koupání v moři uhnala protivnou rýmu. Až vás toulání po originálním městském parku unaví, natáhněte se na hodinku do trávy, a po nezbytném odpočinku se vyšplhejte z říčního koryta nahoru, abyste mohli v jeho bezprostřední blízkosti navštívit Museo de Bellas Artes de Valencia, valencijské Muzeum krásných umění. Najdete ho v Carrer de Sant Pius V, číslo 9. Historická budova muzea pochází z roku 1683 a rozhodně stojí za návštěvu. V sálech muzea můžete obdivovat impresionistické obrazy valencijského rodáka Joaquina Sorolly, ale i díla Francisca Goyi, El Greca, Murilla nebo Velásqueze.

Historické centrum Valencie

Kromě moderní architektury, zeleně a moře disponuje město Valencia historickým centrem, jehož návštěvu byste neměli vynechat. Středověká La Lonja de la Seda (Burza hedvábí) pochází z 15. století. Její základní kámen byl položen v roce 1492, kdy původní obchodní prostory městské burzy z 13. století tváří v tvář prosperitě Valencie přestávají stačit. Pokud si pro přesuny městskou hromadnou dopravou pořídíte Valencia Tourist Card (což vám vřele doporučuji), budete mít její návštěvu zdarma. Za zmínku stojí civilní gotický sloh hlavní budovy, impozantní kamenné sloupy a zdobené stropy, které najdete uvnitř, nádvoří s pomerančovníky i fasáda plná sošek ďáblíků, chrličů a jiných kamenných potvor. Budova byla v roce 1996 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

La Lonja de la Seda

Hned naproti, tak trochu jako kontrast ke středověké architektuře, se nachází secesní Mercado Central, valencijské tržiště. Budova s kovovou konstrukcí, zdobená vitrážemi a kachlíky nabídne zážitek jak estetický, tak gastronomický: k dispozici je vám více než 1200 stánků na celkové prodejní ploše 8 000 metrů čtverečních. To nejlepší ze středomořského ovoce, zeleniny a mořských plodů najdete právě tady. Pokud nemáte možnost si z nabízených surovin uvařit, stavte se alespoň v Bar Central, kde si můžete dopřát tapas, sendviče nebo celá jídla z toho nejlepšího, co stánky tržiště zrovna nabízejí.

Mercado Central

Catedral de Valencia a El Miguelete

Přímo uprostřed historického jádra, na náměstí Plaza Reina, se nachází Catedral de Valencia. Nejdříve románský chrám, poté mešita, následně katolická katedrála, to je sled typický pro španělské svatostánky, a ani katedrála města Valencie z tohoto pravidla nečiní výjimku. Převažující architektonický styl je – dá se říct – gotický, ačkoliv ve výsledku je katedrála působivým mixem různých slohů od románského až po barokní s neomudéjarskými prvky. Neváhejte také s výstupem na věž katedrály, která se nazývá El Miguelete – jejích 207 prudkých schodů ve valencijském horku podrobí vaši kondici náročné zkoušce, ale výhled na centrum Valencie za to stojí.

Výhled z El Miguelete na Valencii, v popředí jedna z věží katedrály
Zvonice El Miguelete

Pozůstatky městských hradeb

Valencijské hradby dnes už na svém místě nestojí, ale přesto se až do dnešních dnů dochovaly dvě hradební brány lemované věžemi. První z dvojice věží se nazývá Torres de Serranos, byly zbudovány v roce 1392 v gotickém slohu. Jejich prostory byly mezi lety 1586 a 1887 využívány jako vězení pro městskou šlechtu. Inu, výhled z nich byl pěkný – přímo na původní koryto řeky Turia.

Výhled z Torres de Serranos na Jardines del Turia a jeden z mostů přes původní tok řeky

Druhá dvojice věží nese jméno Torres de Quart. Brána v pozdně gotickém slohu z konce 15. století zastávala s úspěchem funkci obrannou. V průběhu napoleonského vpádu do Španělska byly právě Torres de Quart klíčové pro zastavení postupu francouzských hord, a věže dodnes nesou stopy střel napoleonského vojska, které bylo nakonec nuceno s nepořízenou odtáhnout. I tyto věže sloužily svého času jako vězení – v tomto případě pro prostitutky. Obě brány můžete navštívit a pokochat se vyhlídkou z věží.

Torres de Quart s dírami po napoleonských granátech

Praktické info

Ve Valencii toho najdete ještě mnohem víc. Další muzea, přírodní rezervace, pláže a tapas bary čekají na to, až je objevíte a ani já si nenechám ujít příležitost k další návštěvě! Vězte, že město Valencia se nachází na Costa del Azahar, turisticky exponovaném pobřeží Středozemního moře a je hlavním městem stejnojmenného autonomního společenství. Ve Valencii se kromě španělštiny mluví dialektem katalánštiny, tamní obyvatelé nicméně tvrdošíjně nazývají jazyk valencià, tedy valencijština (a nedoporučuji vám v kontaktu s nimi použít jiný název :)). Valencijci nechovají Katalánce v nijak zvláštní oblibě a cítí se jako Španělé.

V místních podnicích rozhodně konzumujte všechna možná jídla z rýže, ta nejkvalitnější kulatozrnná rýže na paellu odrůdy Bomba se pěstuje hned za hranicemi města. Dále doporučuji vaší pozornosti pouliční stánky s nápojem horchata (čte se „orčata“), který se připravuje z „tygřích ořechů“ – jedlých hlíz šáchoru, a ve španělském vedru je neskutečně osvěžující. Ke kelímku horchaty zkuste i místní podlouhlé sladké pečivo, které se katalánsky nazývá fartons – nebudete litovat.

Pro pohyb po městě si pořiďte Valencia Tourist Card, je poměrně rozlehlé a překonávat vzdálenosti pěšky vás brzy unaví. Pozor, všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení (dokonce i v metru), takže na přijíždějící autobusy nezapomeňte mávat. Letiště spojují s centrem města hned dvě linky metra – číslo 3 a číslo 5.

Jak se nezbláznit v časech pandemie a španělský ohříváček k tomu

Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.

Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:

  • Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
  • Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
  • Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
  • Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.

A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂

Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.

Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!

Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.

Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!

El Palmar

Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.

La Albúfera, valencijské sladkovodní jezero mořského původu

Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.

Mokřady jsou hnízdištěm velkého počtu druhů vodního ptactva
Hladina jezera Albúfera při pohledu z loďky

Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.

Branka vedoucí k loděnici. Slovo „barquera“ znamená „převoznice“. Nahoře španělská, dole valencijská vlajka

Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.

Rosino přístaviště. Jedna z loděk nese jméno jejího pradědečka
Replika původního rybářského obydlí
Na břehu Albúfery

Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.

Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.

Rosa na přídi. Původní bidla dnes slouží už jen k otáčení lodí

Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.

Originální „barraca“ při pohledu z vody

Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.

Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.

Rýžová pole El Palmaru
Pohled do rýžoviště zblízka

Co jíst a pít ve Valencii

Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.

Tygří ořechy, vzadu v košíčku valencijské „fartons“

Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!

Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂

Citroníky v El Palmaru