Potřebuji se napít… a recept na patatas bravas

Když už jsme minule načali téma přístupů na Španělsko do kapsy: absolutně největší počet návštěvníků z vyhledávače Google vstupuje přes vyhledávání něčeho jako „recepty tapas“, „pintxos recepty“ a podobně. Onehdy na mě ale z tabulky vyhledávacích hesel v Google Analytics zasvítilo sousloví „potřebuju se napít španělsky“. Možná vám to teď přijde k smíchu, ale vězte, že v reálu se vám podobný výraz může docela dobře hodit. Nevěříte?

Říjen 2015, poprvé letím do Madridu – a sama. V kapse čerstvý diplom úrovně B2, tak čerstvý, že inkoust z tiskárny Španělské královské akademie na něm pomalu ještě nestačil ani zaschnout. Drze píšu jedinému člověku, kterého jsem tehdy v Madridu znala, ex kolegovi z práce, zda by mi neukázal město a nevzal mě na moje historicky první španělské tapeo. Poněkud neochotně souhlasil (provázet cizince po vašem městě je vždycky trochu opruz, ne?), nicméně mě v den příletu asi v osm večer vyzvedl na recepci hotelu a vykličkovali jsme na rušnou madridskou Gran Vía. Na chodníku se zběžně prošacoval a… „Potřebuju si vybrat prachy,“ sděluje mi. Chvíli na něj civím jako puk a převracím to slovo sem a tam. Pak mi kolečka v hlavně sepnou a uvědomím si, že výraz „prachy“ jsem jednou viděla v učebnici. V tom nenápadném červeném rámečku na konci lekce a pod čarou, nadepsaném „Některé slangové a hovorové výrazy“. V tu chvíli mi došlo, do čeho jsem se to namočila. Strávím příští hodiny s člověkem, který bude celý večer mluvit takhle. Slangem, nevybraně, bez ohledu na to, co jsem se já z české učebnice za poslední roky naučila. „Potřebuju se napít,“ říkám na to bez rozmýšlení, zdánlivě bez souvislosti, ale zato velmi pravdivě.

Tak vidíte! Ať už si v té chvíli o mě myslel co chtěl (a po letech přiznal, že si pomyslel že jsem pěkně divná), na skleničku a tapas jsme vyrazili. Ten večer jsem na Plaza de Santa Ana kromě jiných dobrot taky poprvé ochutnala nekorunovanou královnu madridských tapas – totiž patatas bravas. A tak si o nich dnes něco povíme a samozřejmě nebude chybět ani recept. A málem bych zapomněla – „potřebuji se napít“ se španělsky řekne „necesito una copa“. Zapište si to – a teď už hurá do Madridu.

Tapas bary na Plaza de Santa Ana v Madridu

Patatas bravas

Patatas bravas, co to vlastně je? „Patatas“ jsou prostě a jednoduše brambory a „bravo“ je slovo mnoha významů, mimo jiné „statečný“, „divoký“ nebo „zuřivý“. Patatas bravas jsou tedy pečené nebo smažené brambory přelité pikantní omáčkou (tudy na tu „zuřivost“). Existuje mnoho rivality mezi Madridem a Barcelonou, ale patatas bravas Madridu nesebere ani ten nejtroufalejší Katalánec. Jsou snad tou nejtypičtější madridskou „tapou“, oblíbenou pro svou jednoduchost a genialitu, s jakou doplňují sklenku vychlazeného piva.

První patatas bravas (nebo jednoduše „las bravas“) se objevují v Madridu někdy mezi 50. a 60. léty dvacátého století. Jejich fandové se nemohou dohodnout, ve kterém baru to bylo přesně, protože v průběhu 60. let existovaly v centru hned dva podniky, před kterými na ochutnávku „las bravas“ stály dlouhé fronty. Jedním z nich byla Casa Pellico, v blízkosti dnešní stanice metra La Latina, tím druhým byl bar La Casona poblíž výše zmíněného náměstí Plaza de Santa Ana. Ani jeden z nich už dnes neexistuje, ale jejich štafetu naštěstí přebraly desítky a stovky jiných madridských barů. Co byste o nich ještě měli vědět, než ve Španělsku vyrazíte na večerní „tapeo“? Především se nejedná o brambory zalité pálivým kečupem, to za prvé. Originální verze omáčky se připravovala z vývaru, mouky a pálivé papriky. Za druhé, když už žárlivá Barcelona musela uznat prvenství Madridu v otázce patatas bravas, alespoň z nich vyrobila katalánskou variantu: k pálivé omáčce přidala ještě česnekovou alioli (lingvistická odbočka: výraz pochází z katalánských slov „all i oli“, tzn. „česnek a olej“), proto typicky v Barceloně dostanete omáčky dvě. Důrazně vás ale na tomto místě varuji před podniky na barcelonské třídě La Rambla, nic lepšího než kečup a majonéza vás tam nečeká.

Kam v Madridu na „las bravas“

Pokud chcete, aby váš zážitek byl autentický a nespadli jste do jedné z turistických pastí, vsaďte v případě patatas bravas na některý z následujících podniků:

  • Bar Los Chicos, Calle de Guzmán el Bueno č. 33. Bar, kde servírují jedny z nejlepších patatas bravas v Madridu. Metro: L3, stanice Argüelles.
  • Bar Las Bravas v Calle de Álvarez Gato č. 3 troufale prohlašuje, že jeho patatas bravas jsou ty nejlepší z celého Madridu. Svou omáčku si nechali dokonce patentovat! Pokud propadnete jejímu kouzlu, můžete si ji koupit s sebou do přinesené nádoby. Žádné konzervy – omáčka neobsahuje jedinou umělou přísadu. Metro: L1, L2, L3, stanice Sol.
  • Bar Docamar, Calle de Alcalá č. 337 je jedním z typických, ale opravdu typických madridských barů. Vysoké sudy, které slouží jako stolky pro tapeo „na stojáka“ na chodníku před barem, specializace na patatas bravas už od roku 1963 a další klasické madridské dobroty jako třeba croquetas nebo cocido madrileño. Ach – co dodat. Metro: L5, stanice Quintana.

Domácí patatas bravas

Něco vám prozradím. Prodloužený víkend 15. – 17. května jsem měla strávit v Madridu. Koupené letenky, lístek do divadla na Gran Vía, nějaké ty plány. Pak přišel koronavirus a dál už ten příběh všichni známe. Než se v Docamaru vyšplhám na vysokou židličku u baru a objednám si ty nejpálivější patatas bravas a to nejstudenější pivo, jaké mi nabídnou, ještě uteče hodně vody v potoce. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než si tuhle lahůdku připravit doma. Dejte si chladit pivo a pojďte to zkusit se mnou – patatas bravas by zvládlo i nemluvně a za 45 minut je máte na stole!

Ingredience (pro 4 osoby):

  • brambory
  • 1 stroužek česneku
  • 1 snítka rozmarýnu
  • 1 pálivá paprička
  • 4 větší rajčata
  • 1 lžička pálivé papriky
  • 1 lžička sladké papriky
  • olivový olej
  • 1 lžíce červeného vinného octa
  • sůl a pepř

Postup:

Troubu předehřejte na 180 stupňů, dobře omyjte brambory, osušte je a nakrájejte je na dílky. Pak je umístěte do pekáčku, lehce postříkejte olivovým olejem, posolte a opepřete. Pak k nim šoupněte oloupaný stroužek česneku a větvičku rozmarýnu a strčte je do trouby na 45 minut. V průběhu času brambory čas od času promíchejte, aby se pěkně opekly ze všech stran. Deset minut před koncem procesu můžete zvýšit teplotu na 200 stupňů.

Pokračujeme omáčkou. Podotýkám, že receptů na ni je mnoho a nesnažím se prosadit ten „svůj“ jako jediný správný, je ale příjemně pikantní a protože omáčka není zahuštěná moukou, je i lehký. Pokud budete brambory péct v troubě (a ne smažit), žádná strašná kalorická bomba se nekoná – právě naopak. Tak tedy, nejprve vezměte omytá rajčata a nastrouhejte je (normálně na struhadle, slupky si nevšímejte – přirozeně vám nakonec většina z ní zůstane v ruce). Dejte stranou. Omyjte papričku, nakrájejte ji na malé kousíčky a pár sekund ji opečte na trošičce olivového oleje v kastrůlku nebo na pánvičce. Sundejte nádobu z ohně, přisypte po lžičce sladké i pálivé papriky, promíchejte a přidejte lžíci červeného octa. Nechte chvilku povařit a přidejte nastrouhaná rajčata. Vařte 7 minut, dochuťte solí a výslednou směs rozmixujte tyčákem.

A je to tady! Vaše první patatas bravas jsou na světě. Servírujte je ještě horké, přelité teplou omáčkou, a nezapomeňte na dobře vychlazené pivo. Snad vám u nich čas během covidové epidemie bude utíkat o něco příjemněji.

Domácí patatas bravas

Jak se nezbláznit v časech pandemie a španělský ohříváček k tomu

Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.

Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:

  • Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
  • Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
  • Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
  • Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.

A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂

Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.

Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!

Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.

Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!

Madrid

„Pues el invierno y el verano,

en Madrid sólo son buenos,

desde la cuna a Madrid,

y desde Madrid al Cielo.“

Luis Quiñones de Benavente

Snad právě z téhle básně z roku 1645 (v mém neobratném překladu „Tak zimy i léta / v Madridu jsou jen dobrá / z kolébky do Madridu / a z Madridu do nebe.“), pochází okřídlené španělské úsloví „de Madrid al cielo“, což se používá zhruba ve významu „lépe než v Madridu je už jen v nebi“.

Občas se stává, že mi lidé říkají: „Má vůbec cenu jezdit do toho Madridu? Vždyť nemá moře.“ A jindy zase: „Hele, moji kamarádi XY jedou poprvé na pár dní do Madridu. Nemáš nějaký tipy, co by tam tak mohli vidět?“

Tak určitě.

Předávala jsem základní postřehy o Madridu tolikrát a tolika lidem, že mě popravdě řečeno nikdy dřív nenapadlo napsat o nich článek. Možná i proto, že je mi líto osekat informace na nezbytné turistické minimum, nezmínit oblíbené místo na piknik, zajímavou historii domu, vůni čerstvého pečiva a kávy v zastrčené kavárničce na Plaza de San Miguel… ale o tom už dost. Předpokládejme tedy, že vaše mentální mapa Madridu je zcela prázdná. Dnes na ni zkusíme zakreslit jakousi základní síť – a vzpomínky, emoce, střípky historie, vůně a chutě si do ní obstaráte sami při vaší první návštěvě. Jen ode mne, prosím, všechna ta místa pozdravujte. Protože i pro mne – a možná víc než pro kohokoli jiného – platí… ¡de Madrid al cielo!

Historické centrum

Historické centrum Madridu je poměrně malé, obsáhnete jej pohodlně pěšky. Naprosté jádro tvoří trojúhelník vyznačený zhruba těmito vrcholy: katedrála Almudena, budova Metropolis a náměstí Plaza de España, přičemž celá procházka bude mít délku kolem čtyř kilometrů. Samozřejmě ji můžete rozdělit do více dnů – ostatně, pokud se chystáte navštívit Palacio Real a přilehlé zahrady, vřele vám to doporučuji.

Naši pouť Madridem zahájíme na stanici metra Ópera. Obdélníkové náměstí, na kterém z metra linek L2 nebo L5 vystoupíte, se jmenuje Plaza Isabel II., a přímo před sebou uvidíte šedou budovu Teatro Real, to je madridská opera. Projděte kolem ní vlevo až na půlkruhové náměstí Plaza de Oriente a rozhlédněte se kolem. Na jedné straně madridská opera (z této strany nepoměrně reprezentativnější než při pohledu od východu z metra) a typické madridské činžáky, z druhé strany park vonící buxusy, uprostřed se sochou krále Felipe IV. a za parkem… majestátní královský palác Palacio Real.

Plaza de Oriente. Budova vpravo je madridská opera

Palacio Real a přilehlé zahrady

Od Plaza de Oriente se vydejte podél královského paláce vlevo ulicí Calle de Bailén a na jeho rohu zahněte doprava. Octnete se tak na prostranství Plaza de la Armería, po jedné straně vstup do Palacio Real, po straně druhé zadní část katedrály Almudena. Je prozíravé obstarat si vstupy do Palacio Real předem na webu, a to na oficiálních stránkách https://entradas.patrimonionacional.es/, vyhnete se tak dlouhé frontě na pokladnu a můžete si stoupnout rovnou do fronty druhé, pro vstupy zakoupené on-line. Tato bývá velmi krátká, zvlášť pokud vyrazíte hned ráno. Základní prohlídka trvá cca hodinu a můžete ji absolvovat sami, případně s interaktivním průvodcem na tabletu, což je dobrá varianta. K základní prohlídce lze přikoupit i vstup do královských kuchyní (spíše pro fajnšmekry). Nezapomeňte se stavit na vyhlídce vlevo na nádvoří královského paláce, s pěknými rozhledy na Casa de Campo a pohoří Sierra de Guadarrama za Madridem, v zimě bývá romanticky zasněžené. (Ano! Ve Španělsku mají taky sníh!) Při samotné prohlídce uvidíte soukromé i reprezentativní pokoje španělských králů.

Palacio Real při pohledu z Jardines de Sabatini
Královský palác při pohledu z Plaza de la Armería

Na prohlídku Palacio Real si vyhraďte celý půlden, protože za návštěvu stojí i královské zahrady. Hned za královským palácem se nachází maličké, ale velmi úpravné Jardines de Sabatini, dostanete se k nim tak, že se vrátíte zpět k Plaza de Oriente a půjdete po Calle de Bailén na opačnou stranu, než když jste ráno směřovali k paláci.

Paseo de la Virgen del Puerto, odkud se vstupuje do královských zahrad Campo del Moro

Na svahu klesajícím od Palacio Real k řece Manzanares se pak nachází rozsáhlé zahrady s parametry královské obory pod názvem Jardines de Campo del Moro. Vstup do zahrad je zdarma, ale nedostanete se do nich seshora od paláce samotného, protože ze tří existujících vchodů je veřejnosti přístupný jen jeden, ten, který se nachází pod zahradami v ulici Paseo de la Virgen del Puerto. Od Jardines de Sabatini se vydejte dolů z kopce po Cuesta de San Vicente, až narazíte na Paseo de la Virgen del Puerto, zabere vám to hezkých pár minut. Variantou samozřejmě je navštívit Campo del Moro nezávisle, pak vám pro přístup nejlépe poslouží stanice metra Príncipe Pío (trasy L6 a L10). V zahradách Campo del Moro uvidíte solidní množství pávů a kachen, a pokud s sebou přinesete pár kousků ovoce nebo zeleniny, nabízenými dary rozhodně nepohrdnou.

Jardines de Campo del Moro
Zvířena v Jardines de Campo del Moro

La Almudena

Madridská katedrála Almudena, celým názvem Catedral de Santa María la Real de la Almudena může být velmi krásná i velmi ošklivá v závislosti na tom, odkud se na ni díváte. Z Plaza de la Armería před královským palácem připomíná ze všeho nejvíc krematorium, její krása vynikne teprve v případě, že se podél ní přesunete na křižovatku ulic Calle de Bailén a Calle Mayor. Do katedrály můžete samosebou i zdarma vstoupit, interiér je spíše moderní, neboť katedrála byla vysvěcena teprve v roce 1993. Navštívit můžete také kryptu katedrály.

Katedrála Almudena z fotogenické strany

Calle Mayor – Plaza Mayor

Od katedrály se vydejte po Calle Mayor („Hlavní ulice“) a z ní po pár set metrech odbočte doprava uličkou, která se jmenuje Túnel de la Plaza Mayor. Klenutým průchodem v domě vás dovede na obdélníkové náměstí Plaza Mayor, které bylo vystavěno v roce 1619. Náměstí je působivým mixem otevřeného prostoru a architektury, po obvodu lemované bary s venkovním posezením. Jak je to u španělských náměstí tohoto druhu obvyklé, v historii se na něm odehrávaly zápasy s býky, královské svatby, trhy i popravy odsouzených španělskou inkvizicí.

Plaza Mayor a Felipe III. na koni

Puerta del Sol

Vraťte se průchodem z náměstí zpět na Calle Mayor a pokračujte ještě pár desítek metrů, až dojdete na náměstí Puerta del Sol, kde se nachází symbol Madridu, socha medvěda u madroñového stromu. Náměstí je také důležitým dopravním uzlem, neboť v podzemí najdete stanici metra Sol (linky L1, L2, L3) a zastávku příměstských vlaků Cercanías. Až se vyfotíte s medvědem a pokocháte se pohledem na věžní hodiny Casa de Correos (odkud se o Silvestru živě do celého Španělska přenáší půlnoční odbíjení zvonů) a nepřehlédnutelný světelný nápis Tío Pepe na jednom z domů na náměstí (což je historická reklama na španělské sherry z andaluského Jerezu), vydejte se dál po ulici Alcalá.

Calle Alcalá – Círculo de Bellas Artes

Calle de Alcalá je široký bulvár, po obou stranách lemovaný velkorysými budovami, uprostřed hotová závodní dráha aut a autobusů městské hromadné dopravy. Držte se vpravo a běžte až k budově Metropolis (kterou poznáte snadno, protože to je nejkrásnější dům v celém Madridu). Momentálně vás ale zajímá méně okázalá stavba na pravé straně Alcalá, totiž budova Círculo de Bellas Artes, respektive prostor, který se nachází na její střeše. Vstupte dovnitř a u pokladny si zakupte vstupenku na střešní terasu, vyjde vás na 5 euro. Pak vyjeďte výtahem, a v momentě vám celý Madrid leží u nohou. Nabízí se vám exkluzivní pohled na Alcalá a Metropolis z výšky, okolní střechy a celé město až do širokého okolí. Na střešní terase se nachází bar, stavte se na skleničku a užijte si Madrid z ptačí perspektivy. Jedno z mých nejoblíbenějších míst!

Pohled ze Círculo de Bellas Artes na Metropolis a Gran Vía
Pohled k Palacio de Cibeles. Vzadu na obzoru El Pirulí, madridská televizní věž

Metropolis

Edificio Metropolis byla uvedena do provozu 21. ledna 1911 jako sídlo pojišťovacích společností Unión a Fénix. Jejími autory je dvojice francouzských architektů, bratři Jules a Raymond Févrierovi. Pětačtyřicet metrů vysoká pětipatrová budova je bez diskuze jedním ze symbolů Madridu. Nachází se na rohu ulic Alcalá a Gran Vía.

Metropolis

Gran Vía

Gran Vía, doslova „velká třída“, měří úctyhodných 1,3 kilometru a vede od budovy Metropolis až po náměstí Plaza de España. Byla postavena mezi lety 1910 a 1929 a za oběť její výstavbě padlo celkem 300 domů. Gran Vía je plná obchodů, restaurací, kin a divadel a stojí v ní první španělské mrakodrapy z počátku 30. let 20. století. Monumentální a úpravná na jedné straně, to když se soustředíme na prosklené výlohy obchodů s módou, nablýskané restaurace a citlivě rekonstruované dopravní značení, a se střípky velkoměstské bídy na straně druhé (když neignorujeme pelíšky bezdomovců a jejich psíků sem tam zbudované ve vstupních portálech budov).

Plaza de España

Španělské náměstí, neboli Plaza de España ve svém středu hostí vodní nádržku a pomník k poctě španělského spisovatele Miguela de Cervantese v podobě bronzových soch Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy (malé upozornění: střed náměstí prochází rekonstrukcí, hotova by měla být na konci roku 2020). Nejvýraznějším bodem na náměstí je bezesporu bílý mrakodrap Torre de Madrid, postavený v roce 1957. Tady na Plaza de España může naše procházka končit – ostatně k dispozici je vám stejnojmenná stanice metra linek L3 a L10, ale pokud máte ještě sílu, nezapomeňte, že pár kroků odtud se nachází egyptský chrám Templo de Debod a muzeum Cerralbo.

Plaza de España, vzadu vpravo mrakodrap Torre de Madrid

Co ještě v Madridu navštívit

Nepochybně madridské obrazárny, městské parky nebo atrakce vhodné pro děti. Pozornost věnujte tapas barům, například na náměstíčku Plaza de Santa Ana, což je jen pár kroků pěšky od Puerta del Sol nebo v ulicích Calle de las Huertas a Cava Baja. Chcete-li ochutnat dobrou sušenou šunku, stavte se v provozovnách Museo del Jamón a dopřejte si talířek jamón de Bellota a sklenku červeného vína. Pokud máte více času, navštivte i královské paláce Aranjuez, El Pardo nebo El Escorial (všechny v dosahu příměstských vlakových linek Cercanías) a nedaleké Toledo.

Praktické info

Praha má s Madridem přímé letecké spojení (momentálně takto létají minimálně Ryanair a ČSA). Pro pohyb po Madridu si pořiďte kartu na metro, zakoupíte ji přímo u vstupu do metra na letištních terminálech nebo na kterékoliv jiné stanici metra. Kartu nabijete na jednu nebo deset cest metrem, při jedné cestě můžete přestupovat jak je vám libo a není časově omezena. Při vstupu do metra kartu jednoduše pípnete na čtečce na horní části turniketu a hurá dovnitř. Pozor jen na to, že při cestě metrem až na letištní terminál musíte doplatit příplatek za cestu na letiště („suplemento aeropuerto“), což se dělá tak, že při nabití karty na jednu cestu zadáte jako cíl letiště (příplatek se připočte automaticky) nebo ho případně doplatíte u výstupu z metra do terminálu. Až předplacené cesty spotřebujete, nabijete si stejnou kartu znovu (u automatů označených „pasajeros con tarjeta“).

Ubytování v Madridu je přiměřeně drahé, pokud budete chtít, bez problémů se vejdete pod 100 euro za noc a pokoj. Pokud se ubytujete přímo ve středu města, usnadníte si cesty za večerní zábavou, protože tapas bary se nachází v historickém centru. Ulice začínají ožívat kolem deváté až desáté večer, vyražte ven a usaďte se pokud možno na venkovních zahrádkách. Madrid je bezpečné město, po ulicích centra můžete bez obav courat i ve dvě ráno. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro nebo podzim, vládne příjemné teplé počasí. Zima není špatná volba, teploty jsou většinou přibližně o deset stupňů vyšší než v Čechách. Léto vám nedoporučuji – Madrid se mění v rozpálenou pec a turistiky si v něm příliš neužijete.

Madrid s dětmi

“Toma, cariño,” (“Tumáš, miláčku”), říká číšník soucitně, a podává mi přes stůl šálek silné černé kávy, jakoby přesně věděl, jak moc ji potřebuji. A to už jsem se u oběda trochu uklidnila džbánkem červeného vína Marqués de Cáceres poté, co se mi teprve po půlhodinové bouřlivé diskusi podařilo prosadit klasické tříchodové španělské menu namísto původně požadovaného hamburgeru v Mekáči. Madrid není zrovna město šité na míru dětem, a na přehlídku obrazů španělských mistrů v Pradu vaše ratolesti pravděpodobně nenalákáte. Pokud chcete vyrazit do Madridu se svými potomky, nabízím pár tipů na místa, která s nimi můžete navštívit – tak, aby se děti přiměřeně zabavily, a dospělí zároveň nebyli otrávení k smrti. První podstatná rada zní, pořiďte v nejbližší stanici metra kartu na MHD a nabijte ji kreditem (karta je přenosná, můžete tedy použít klidně jen jednu). Madrid je rozlehlý, takže k pěšímu přesunu z bodu A do bodu B se raději neuchylujte, nechcete-li riskovat otrávené fňukání. Hotovo? Výborně, můžete vyrazit!

Projížďka na lodičkách v Retiru

Nejvděčnější atrakce vůbec, zvlášť, když vezmete v úvahu, že španělské počasí dovolí tuhle možnost využít i v průběhu zimy. Nádrž zvaná jednoduše El Estanque (Rybníček) je poměrně velká, takže si užijete veslování, obhlížení soch v jeho zadní části, závody s ostatními posádkami a plašení racků, kteří sedají na vodní hladinu ve velkých hejnech. Půjčovnu lodiček najdete u levé boční hrany rybníčku, cena je 6 euro za 45 minut (do loďky se vejdou čtyři osoby).

El Estanque v Retiru

Kolem nádrže stojí velké množství stánků, ve kterých můžete koupit zmrzlinu, popcorn nebo nějakou tu sladkost. Určitě nezapomeňte vzít s sebou pytlík semínek pro ptáky. Vrabci v Retiru jsou zvyklí na krmení, a pokud se posadíte na jednu z laviček a natáhnete před sebe dlaň plnou semínek, za chvíli jich přiletí celá banda a budou vám zobat z ruky. Následná procházka parkem je pak už jen příjemným bonusem – nezapomeňte se stavit u rybníčku, který se nachází před skleněným Palacio de Cristal, je plný kachen a labutí, a na dřevěných prkýnkách opřených o jeho břehy se vyhřívají vodní želvičky.

Nádržka u Palacio de Cristal

Metro: L2, stanice Retiro. Pokud se při výstupu budete držet cedulí s nápisem Parque del Retiro, vyjdete z metra přímo v parku nedaleko rybníčku.

Hodnocení dítěte: 100 %

Na hladině

Býčí aréna Las Ventas

Madridská plaza de toros byla postavena v roce 1929 v neomudéjarském stylu (tj. inspirována muslimskou architekturou), z červených cihel a ozdobená pestrými keramickými kachlíky a erby jednotlivých španělských provincií. Je to impozantní kousek – jedná se o největší býčí arénu ve Španělsku. S kapacitou 24 000 osob je třetí největší na světě, hned za Monumental v Mexiku a arénou ve městě Valencia ve Venezuele. Kritiky a fanoušky býčích zápasů je pak považována za nejdůležitější plaza de toros na světě. Vlastní pískem vysypaná aréna (španělsky nazývaná „ruedo“) pak v průměru měří úctyhodných 61 metrů.

Madridská aréna Las Ventas (foceno jako panorama, je opravdu velká)

K lístku dostanete plánek s vyznačenou trasou a pokud chcete, také audioprůvodce. Prohlédnete si terasy a chodby arény s vystavenými vycpanými býky, hlediště, a sejdete dolů do uličky, která odděluje diváky od písečné arény. Španělsky se nazývá „callejón“, je 2,2 metru široká a bednění („barrera“), které odděluje býky, je 1,6 metru vysoké. Stává se, že vzteklý býk bariéru přeskočí, a pámbu pak pomáhej tomu, kdo se zrovna nachází v uličce. Tady ve Ventas stála podobná událost v roce 1957 život jednoho z ze zaměstnanců arény, místního truhláře.

Ventas, hlediště
Callejón ve Ventas, vzadu v horní části hlediště prezidentská lóže

Při naší letošní návštěvě bylo nově zpřístupněné i zázemí pro býky, tedy prostory, odkud se zvířata (tedy nikoli osobně, ale za použití soustavy provazů) při corridě vypouští do arény. Možná uvidíte i trakař s maketou býka, používaný při tréninku toreadorů, a v jedné z kamenných místností je umístěna virtuální realita – ve hře si můžete vyzkoušet, jaké to je v kůži toreadora. Zázemí pro býky můžete vidět mimo sezónu býčích zápasů, tedy od listopadu do března.

Ventas, zázemí pro býky

V prostorách arény se nachází i operační sály, ale přístup na ně není z hygienických důvodů možný. A tak na vás na úplný závěr prohlídky čeká už jen toreadorská kaple a posléze muzeum, kde najdete vystavené různé artefakty, které nějak souvisí s býčími zápasy – nejčastěji obrazy a plakáty s oznámením termínů corridy, toreadorské pláštíky a meče, a také slavnostní obleky toreadorů, nezřídka ze dne, kdy nešťastníci přišli při zápase s býkem o život. Oujé.

Na konec mi dovolte malé varování: Las Ventas je nestydatá turistická past. Jen vstup stojí pro dospělé 21 euro (pro děti polovic) a připravte se také na to, že uvnitř miláčkové vyprosí fotku se svojí maličkostí nastylizovanou jako toreador při zápase (kus za 10 euro). Vaše potomky bude ale prohlídka arény s největší pravděpodobností upřímně fascinovat.

Metro: L2 a L5, stanice Ventas

Hodnocení dítěte: 80 %

Andén 0 – stanice duchů Chamberí

Madridské metro má dnes 14 linek a jeho síť je třetí nejrozsáhlejší na světě. Začátky metra v Madridu se datují do roku 1919, kdy byl slavnostně otevřen první úsek trasy L1, od náměstí Puerta del Sol až po Cuatro Caminos. Jednou ze stanic, které se na tomto 3,5 km dlouhém úseku nacházely, byla Chamberí (čte se „čamberí“), stanice obsluhující dopravu ve stejnojmenné čtvrti. Madridské metro se rychle rozrůstalo, přibyla trasa L2, pak L3 a pak další a další. V roce 1966 byla původní nástupiště trasy L1 z důvodu navýšení přepravních kapacit prodloužena ze 60 na 90 metrů. Prodloužení ale v případě Chamberí nebylo možné uskutečnit – stanice je v zatáčce, nepříliš hluboko pod povrchem, a navíc se po realizaci výše zmíněných úprav ve zbytku trasy nacházela jen 230 metrů od nejbližší stanice Iglesia. V květnu téhož roku byla Chamberí pro cestující nastálo uzavřena.

Chamberí dnes. Stanicí dál projíždí metro, ale teď už jej od nástupiště odděluje plexisklo
Trasa metra namalovaná přímo na zdi. Když se trasa prodloužila, jednoduše se přimalovaly nové stanice

Během následujících čtyřiceti let si na Chamberí málokdo vzpomněl. Vstupy z ulice byly zaslepeny a kachlíkové reklamy na nástupišti z dvacátých let ztrácely barvy. Jedinou připomínkou Chamberí bylo snížení rychlosti vlaků při průjezdu mezi stanicemi Bilbao a Iglesia. Během osmdesátých let „objevili“ Chamberí vandalové, narkomané a bezdomovci, a při pohledu na improvizovaná ohniště na nástupištích a mátožné postavy kolem nich nejednomu cestujícímu v projíždějící soupravě metra zatrnulo. Někdy v té době se Chamberí začalo přezdívat „estación fantasma“ – stanice duchů.

Pokud vás zajímá, jak tehdy Chamberí vypadala, věrně to zobrazují nesmrtelné záběry ve španělském filmu Barrio. Tříminutové video zachycující obydlenou stanici najdete na YouTube pod tímto odkazem.

Vchod do Chamberí dnes

V roce 2006 byly v prostorách Chamberí zahájeny restaurační práce a v roce 2008 byla stanice zpřístupněna veřejnosti jako muzeum pod názvem Andén 0 (Nástupiště nula). Dokonale zachovanou a pečlivě zrestaurovanou časovou konzervu můžete navštívit zdarma, muzeum je otevřené od čtvrtka do neděle. První dřevěné dveře vlevo hned za vstupem do stanice vedou do improvizovaného kinosálku. Sedí se přímo na schodech, neboť se nacházíte v prostorách původního vstupu do Chamberí. Na obrazovce běží video o historii madridského metra a v každou celou hodinu na tomto místě začíná výborná komentovaná prohlídka (v délce 45 minut, pouze ve španělštině). Pokud nevládnete španělštinou, nevadí – vše podstatné najdete v tomto článku 🙂

Tudy se původně do stanice vcházelo
Deska s názvem stanice umístěná na stěnách nástupiště

Za architektonickým návrhem Chamberí stojí slavný španělský architekt Antonio Palacios (je například autorem budov Palacio de Comunicaciones a Círculo de Bellas Artes v ulici Alcalá v Madridu). Všimněte si, že kachlíky použité na obložení stanice jsou bílé, a orámování reklamních ploch, vlastní reklamy a logo stanice jsou naopak z ostře pestrých barev. To proto, že ve dvacátých letech bylo elektrické osvětlení podzemních stanic metra na dnešní poměry velmi slabé. Bílá a pestré barvy zkrátka umožňovaly, aby bylo vůbec něco vidět. V prostorách hlavního vstupu – tam, kde najdete prodejní okénko a kovové boudičky pro kontrolorky lístků – bylo původně ve stropě umístěno střešní okno, kterým do stanice dopadalo denní světlo. Jeho obrys je ve stropě stále patrný, ale dnes už je zazděné. Prodej lístků byl zpočátku velkou vědou – platilo se podle toho, kdy, odkud a kam jste jeli. Kromě toho na každé stanici průvodčí kontrolovaly lístky při vstupu do metra a také při výstupu z něj, takže se u turniketů u východu tvořily dlouhé fronty. Při výstupu z metra zámek turniketu povolil vahou cestujícího (jakmile došlápl na kovovou desku v podlaze), což působilo radost zejména dětem, které po nich s nadšením skákaly. Vestibul byl tedy místem poněkud hlučným! Reklamy, které dole na nástupištích uvidíte, jsou v drtivé většině na výrobky, které se stále ještě prodávají, nebo alespoň donedávna prodávaly. Balzámy na rty značky Gal, které propagují kulatá loga na koncích nástupišť, najdete dodnes v oddělení drogerie v obchodních domech El Corte Inglés.

Metro: L1, stanice Bilbao nebo Iglesia (doporučuji nejprve se projet metrem mezi těmito dvěma stanicemi, abyste viděli Chamberí z vlaku).

Hodnocení dítěte: 100 %

Vlak metra vjíždí do stanice Chamberí

Lanovkou na Casa de Campo

Posledním tipem z dnešního článku je vyhlídková jízda visutou lanovkou, která překlenuje údolí řeky Manzanares. Vede ze čtvrti Argüelles v centru Madridu do Casa de Campo, největšího madridského parku s rozlohou téměr 2 000 hektarů, a překonává vzdálenost dvou a půl kilometru. Cena za svezení je na madridské poměry lidová – dospělý zpáteční lístek stojí 6 euro, dětský je za 5 euro. Na stanici Casa de Campo můžete, ale i nemusíte jízdu přerušit.

Lanovka je kabinková, takže můžete vyrazit, i když vám počasí nepřeje. To byl náš případ

Z lanovky můžete obdivovat krásné výhledy na Madrid, kde se postupně v plné kráse objevuje katedrála Almudena, královský palác Palacio Real, první madridské mrakodrapy z počátku 20. století v blízkosti Plaza de España, televizní věž přezdívaná El Pirulí (Lízátko) nebo nebo vyhlídková věž s ufonským vzhledem jménem Faro de Moncloa.

Teleférico de Madrid

Na druhé straně výhledu dominuje zelená masa Casa de Campo, protkaná vycházkovými cestami. Pokud vám počasí bude přát, můžete se tam dosytosti vyblbnout. Hned u horní stanice lanovky je dětské hřiště, odvážnější rodiče mohou navštívit zábavní park Parque de Atracciones (pozor, jeho přítomnost nezatajíte, protože gigantické horské dráhy jsou z lanovky vidět), případně madridskou ZOO, která se na Casa de Campo také nachází.

Metro: L3, stanice Argüelles. Poté cca 10 minut pěšky k dolní stanici lanovky, do mapy zadejte jako cíl „Teleférico de Madrid“.

Hodnocení dítěte: 70 %

Vyhlídka na Madrid z terasy stanice na Casa de Campo

Co jste nevěděli o Vánocích ve Španělsku

Předvánoční shon se podepsal i na frekvenci článků pro Španělsko do kapsy, ale jestli tu nějaký příspěvek nesmí chybět, je to právě ten o španělských vánočních tradicích a zvycích. A proto si uvařte hrnek voňavého čaje nebo šálek silné kávy, a dopřejte si pár vanilkových rohlíčků a chvíli oddechu u dnešního článku. Veselé Vánoce, neboli… ¡Feliz Navidad!

Vánoční trh na Plaza Mayor v Madridu

El Caganer

Začneme poněkud zostra. Jestlipak jste věděli, že minimálně v katalánských, valencijských a aragonských betlémech nikdy nechybí figurka pastýře „na velké“? Tradice je původně katalánská, stejně jako slovo „caganer“, které znamená něco jako „kadič“ – ve zbytku Španělska se postavička označuje španělským ekvivalentem „cagón“. Kromě Španělska najdete kadícího panáčka i v Andoře a na některých místech Itálie a Portugalska. Tradiční figurka zobrazuje pastýře v podřepu s kalhotami u kotníků v plné práci, samozřejmě včetně finálního „produktu“. Umisťuje se obvykle stranou nebo dozadu, případně se schovává za stromek – inu, jako ze života. Původ tradice je poněkud nejasný, ale historikové zasazují její vznik nejspíše do 17. století. Jedna z teorií říká, že „caganer“ byl původně zobrazován jako jedna z postaviček na tradičních katalánských kachlíkách, kde se objevovaly namalované výjevy z vesnického života Katalánců, krátké pověsti nebo říkadla. „Caganer“ je považován za symbol zdraví, štěstí a prosperity, neboť symbolicky navrací půdě co z ní vzešlo, a zajišťuje její plodnost na příští rok. V Katalánsku se dokonce věří, že pokud jej do betlému neumístíte, stihne vás nepřízeň osudu. Jestli si chcete svoje štěstí pojistit, při příští návštěvě Barcelony si místo předraženého šuntu pro turisty raději sežeňte kakajícího panáčka.

El Caganer. Zdroj obrázku: pinterest.com

Vánoční loterie

Málokterá vánoční tradice je ve Španělsku tak silná jako Lotería de Navidad, Vánoční loterie. Vánoční losy se začínají prodávat už v létě, zprvu nenápadně, jen ve stáncích na ulici s nápisem „Loterías y Apuestas del Estado“ („Státní loterie a sázky“), s blížícím se koncem roku se však už výklady všech obchůdků a vstupní dveře barů zaplní plakátky, které pokládají zneklidňující otázku: „Y si cae aquí el Gordo de Navidad?“ („A co když hlavní cena padne sem?“) Hlavní cena Vánoční loterie se totiž nazývá „el Gordo“ („Tlusťoch“) a pro rok 2019 je její hodnota 4 000 000 euro na sérii. Na každém rohu si můžete za dvacet euro koupit svůj los, který se španělsky označuje jako „décimo“ (desetina). Proč zrovna desetina? Ceny jsou totiž počítané na jednu sérii, která obsahuje deset losů. Pokud tedy vlastníte los jedné z vítězných sérií, kam padl „el Gordo“, výhra je 400 000 euro na jedno „décimo“. Vidina bohatých Vánoc je lákavá a nikdo neodolá. Schválně, zeptejte se mě, jestli už mám koupené své letošní „décimo“!

Tradice vánoční loterie vznikla v roce 1812 za nepříliš příznivých podmínek – uprostřed Napoleonské invaze do Španělska, a první slosování proběhlo 18. 12. 1812 v andaluském Cádizu. Jak Napoleon ustupoval, Vánoční loterie se úspěšně šířila na sever, až o dva roky později definitivně zakotvila v Madridu a kupodivu nebyla přerušena žádnou krizí ani konfliktem – a to dokonce ani Španělskou občanskou válkou ne.

Španělská Lotería de Navidad vyvolává přímo běsnění. Nejprve se s velkým napětím čeká, jak bude vypadat letošní reklamní spot Vánoční loterie, poté se začínají horečně nakupovat losy: Pro děti a vnuky k Vánocům, jeden jen pro sebe (co kdyby náhodou!), jeden napůl s kamarádkou, další pro srandu dohromady s deseti sousedy z ulice… nebývá výjimkou, že si Španělé musí vést evidenci toho, s kým a za kolik si příslušné „décimo“ sdílejí, protože Vánoční loterie je především symbolem sounáležitosti a synonymem společné zábavy. Vlastní slosování startuje 22. prosince v devět hodin ráno, tradičně v prostorách Teatro Real v Madridu, a v průběhu více než 4 hodin jednotlivá výherní čísla vyzpěvují děti ze školy San Ildefonso. Letos se rozdělí výhry za celkem 2 380 milionů euro! Slosování živě přenáší televize a španělské deníky o něm poskytují on-line zpravodajství. Po skončení loterie její průběh prakticky okamžitě střídají reportáže z celého Španělska, kde probíhají oslavy ve velkém stylu přímo na ulicích, se šampaňským, transparenty, popsanými tričky, pokreslenými tvářemi… Pokud někdo vyhraje, slaví minimálně celá ulice, ne li rovnou celé město.

Plakát s reklamou na Vánoční loterii. Drátěná koule na obrázku je charakteristické osudí, ze kterého se losují výherní čísla. Zdroj obrázku: pinterest.com

Nenaděluje Ježíšek, ale „Los Reyes“

Hlavním vánočním svátkem není ve Španělsku 24. prosinec, ale až 6. leden, kdy se slaví „Los Reyes Magos“ nebo jen „Los Reyes“, tedy Tři králové, kteří tradičně nosí španělským dětem dárky. V předvečer Tří králů prochází španělskými městy tzv. „Cabalgata de Reyes“ (Tříkrálový průvod) s nazdobenými vozy, figurami králů a sladkostmi rozhazovanými nad hlavami početných diváků. Madridskou cabalgatu dokonce přenáší španělská televize. Ráno 6. ledna se pak snídá „Roscón de Reyes“, což je tradiční vánoční pečivo, velký věnec ze sladkého těsta s přídavkem extraktu z pomerančových květů, ozdobený kandovaným ovocem a ořechy, který chutná podobně jako naše vánočka. Dovnitř se schovává malé překvapení (obvykle skleněná nebo hliněná figurka).

Všudypřítomná globalizace nicméně zasáhla i Španělsko, a tak se stále častěji naděluje na Štědrý den, a to po slavnostní večeři, stejně jako u nás. Tradice se ale těžko mění, a tak se dnes spousta španělských rodičů ocitla v nezáviděníhodné pasti – jejich děti čekají dárky hned dvoje, jak 24. prosince, tak na Tři krále.

Roscón de Reyes za výlohou Madridských cukráren

Las Campanadas

Možná jste nevěděli, že obsahem poháru, který třímají Španělé o půlnoci 31. prosince, není šampaňské ani jiný alkohol. Obsahuje 12 kuliček hroznového vína, které je třeba sníst, zatímco hodiny odbíjí půlnoc, při každém úderu zvonu jednu. Pokud se vám to podaří – a není to tak lehké, schválně to zkuste – budete mít v novém roce štěstí. Teprve pak na něj můžete s klidnou myslí připít. Pokud chcete svoje štěstí pojistit ještě víc, oblékněte na Silvestra navíc červené spodní prádlo.

Las Campanadas (“Údery zvonu”) přenáší živě prakticky všechny španělské televizní stanice z náměstí Puerta del Sol v Madridu, a předhánějí se přitom v osobách moderátorů i v doprovodném programu. Hrozny se na tu velkou událost s velkou péčí připravují předem, buď do pohárů nebo na malé tácky, a o silvestrovské půlnoci celé Španělsko napjatě čeká, až věžní hodiny na Casa de Correos na náměstí začnou odbíjet a tím spustí odpočet hroznové mise.

I tahle tradice je už poměrně stará, objevila se zprvu ve vyšších vrstvách obyvatelstva na konci 19. století a dobový tisk si stěžoval, že jde o cizotu zavlečenou z Francie. Chudší třída se zvyku nejprve vysmívala, ale už kolem roku 1905 polyká hroznové kuličky celé Španělsko. Není divu – stejně jako u Vánoční loterie jde o tradici nejen pěknou, ale taky ďábelsky návykovou. A proto i u nás doma už pár let každý 31. prosinec končí ve společnosti přímého přenosu z Madridu a v ruce všichni držíme sklenku – hádejte s čím.

Odpočet při Las Campanadas, jak jej přenáší španělská TV. Zdroj obrázku: rtve.es

Jak se zrodily novoroční slevy

Ihned po Třech králích startuje ve Španělsku období slev, které je opravdovým závěrem vánočních svátků. S myšlenkou povánočních výprodejů přišel v roce 1940, necelý rok po skončení Španělské občanské války, podnikatel Pepín Fernández a 2. ledna zveřejnil v novinách první inzerát upozorňující na novoroční slevy ve svém obchodním domě v Calle Preciados v Madridu. Jak model obchodního domu, tak myšlenku sezónních výprodejů okoukal Pepín při svém pobytu na Kubě. Navzdory poválečné chudobě měla akce ohromující úspěch – celé Španělsko trpí hladem a jí na přídělové lístky, na černém trhu koupíte tucet vajec za 200 peset (to je asi tolik, co stojí celý kabát!), ale myšlenka tříkrálových slev se ujala a hned první rok stojí před obchoďákem fronty nákupuchtivých Španělů. Už v roce 1943 otvírá Pepín ve stejné ulici slavný obchodní dům Galerías Preciados a brzy od něj nápad s povánočními slevami kopírují všichni ostatní, zejména nejznámější španělský řetězec obchodních domů El Corte Inglés, který jej proměnil v opravdový sociální fenomén. Snad i proto, že Španělé nakupování milují a chození po obchodech je jejich oblíbeným národním sportem. Okukování výloh a nakupování oblečení je vlastní i mužům a odhaduje se, že během tříkrálových slev roku 2020 utratí každý Španěl v průměru 241 euro – což odpovídá ohromujícím 40 000 poválečných peset.

Španělské tříkrálové slevy nejsou jen tak naoko, nabízené akce jsou typu „50 % na vše ve Victoria’s Secret“, takže pokud se chystáte na výlet za madridskými památkami, není vůbec špatný nápad jet v lednu a spojit kulturu s nákupy. Pokud si moudře zajistíte odbavené zavazadlo, můžete si nakoupit oblečení klidně na tři roky dopředu.

Kde v centru Madridu nakupovat: Gran Vía (Primark a miliony dalších obchodů), Calle Preciados (El Corte Inglés a obchodní centrum Fnac na místě původního Pepínova obchoďáku), Calle de Fuencarral (Pimkie, Victoria’s Secret), výčet samozřejmě zdaleka není vyčerpávající 🙂

Madridská Gran Vía v lednu. Hurá na nákupy! Na této křižovatce se dejte vlevo, přejděte Plaza Callao a octnete se v Calle Preciados. Symbolicky tak můžete nákupy zahájit tam, kde jejich myšlenka vznikla.

Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim

Madridský trojúhelník umění

Madrid není jen hlavním městem Španělska. Na celém španělském území Pyrenejského poloostrova najdete spoustu uměleckých památek: římských, středověkých, novodobých, kostely, obrazy, sochy, muzea i rodné domy slavných malířů. Ta největší koncentrace vývarného umění ve Španělsku nicméně patří Madridu, a tři nejvýznamnější muzea ve městě se označují také jako zlatý trojúhelník umění. Všechna se nachází v blízkosti madridské třídy Paseo del Prado, na její začátek vás doveze linka metra L1, vystupte ve stanici Estación del Arte („Zastávka umění“). Byl by holý nerozum chtít navštívit všechna tři muzea v jednom dni, jsou rozlehlá a každé z nich má potenciál zabavit vás minimálně na půl dne. Dnešní průvodce vám pomůže vybrat to pravé pro vaši návštěvu.

El Prado

  • Typ umění: klasické
  • Adresa: Paseo del Prado, přístup z Calle Felipe IV
  • Základní vstup: 15 euro

Nejznámější madridské a španělské muzeum vůbec, celým názvem Museo Nacional del Prado, najdete přímo na Paseo del Prado a jeho majestátní budova je nepřehlédnutelná. Navrhnul ji v roce 1785 architekt Juan de Villanueva, původně měla sloužit jako kabinet přírodních věd. V roce 1819, už jako Národní muzeum malířství a sochařství, byla poprvé otevřena veřejnosti. Tehdejší expozice čítala 311 obrazů, číslo takřka směšné ve srovnání s tisíci exponátů nepředstavitelné hodnoty, které muzeum vystavuje dnes, kdy slaví 200 let své existence. Mimochodem, slovo „prado“ znamená španělsky „louka“ a muzeum se tak nazývá prostě proto, že se nachází na místě, které se lidově označovalo jako Prado de los Jerónimos, louka ve čtvrti Jerónimos. Závidím Madriďanům hodně věcí – pikniky v parku Retiro počínaje a tapas bary konče – ale bezkonkurenčně největší závist ve mně vyvolává možnost trávit deštivá zimní odpoledne v muzeu El Prado.

Francisco Goya: Nahá maja

Sbírka

V Pradu najdete obrovskou spoustu mistrovských děl. Za zmínku rozhodně stojí tzv. královské sbírky – obrazy, které sbírala královská rodina nebo byly malovány na zakázku pro španělské královské rodiny. Typickým představitelem tohoto umění je Francisco Goya, na jehož obraz Rodina Karla IV. (La familia de Carlos IV) budete zírat dlouhé minuty a nepřestanete žasnout nad zářivostí zobrazených tkanin a nad troufalým realismem, se kterým vystihnul ošklivou královnu. Říká se, že Prado je muzeum malířů, ne maleb – to proto, že někteří autoři jsou zde zastoupeni více než hojně. To je rozhodně případ právě Francisca Goyi, v muzeu najdete spoustu jeho skvostů včetně obrazů Nahá maja a Oblečená maja (Maja desnuda, Maja vestida), obrazů zachycujících válku za nezávislost proti Francouzům, krajin, portrétů a obrazů z tzv. černého období.

Francisco Goya: Slunečník

Rozsáhlým sbírkám Prada kraluje vrcholné dílo Diega Velásqueze Dvorní dámy (Las Meninas), které najdete v jednom z velkých sálů v přízemí. Malíř obraz namaloval v roce 1656 v Madridu, zachycuje princeznu Margaritu s dvorními dámami a trpaslíky a Velásqueze samotného při práci na obraze královského páru, který se odráží v zrcadle v zadní části obrazu.

Diego Velásquez: Dvorní dámy

K těm nejvýznamnějším reprezentantům Prada patří kromě dvou zmíněných autorů například Hieronymus Bosch (a jeho obraz Zahrada rajských potěšení), Tiziano, toledský El Greco, Rubens (se svým slavným obrazem Tři grácie), Rembrandt nebo Rafael.

Rubens: Tři grácie

Praktické info

Návštěva v Pradu už vyžaduje nějakou tu přípravu předem. Muzeum otvírá v deset hodin ráno, a už o deváté se dlouhá řada jeho návštěvníků staví do fronty, která lemuje značnou část Paseo del Prado. Frontu si navíc dáte dvakrát – nejdřív na pokladnu a poté na vstup do muzea, protože musíte projít bezpečnostním rámem. Doporučuji vstup zakoupit předem přes internet a první frontu si uspořit. Pokud chcete ušetřit, můžete muzeum navštívit navečer – dvě hodiny před zavíračkou, kdy je vstup zdarma. I v takovém případě si musíte stoupnout do fronty na pokladnu, kde obdržíte volný lístek, a pak pokračujete směrem ke vstupu. Celý proces je poměrně rychlý, ale hodí se spíš v případě, že už jste v muzeu párkrát byli a chcete jen mrknout na své oblíbené obrazy. Pokud jdete do Prada poprvé, rezervujte si klidně celý den. Webovou stránku muzea najdete na adrese museodelprado.es. Na stránkách muzea najdete informace o jednotlivých obrazech, plánky s umístěním děl nebo doporučené trasy na jednu, dvě a tři hodiny v muzeu.

Thyssen-Bornemisza

  • Typ umění: klasické a moderní
  • Adresa: Paseo del Prado 8
  • Základní vstup: 13 euro

Museo Thyssen-Bornemisza bylo založeno v roce 1920 jako soukromá sbírka švýcarského barona Heinricha Thyssen-Bornemisza. Baronův syn Hans narozený v roce 1921 později v tradici pokračoval a sbírku rozšiřoval. Původně byla umístěna v rodinném sídle v Luganu, ale když se Hans v roce 1985 oženil s Carmen Cervera, španělskou miss z roku 1961, v Madridu bylo „zaděláno“ na další významné muzeum umění. Španělská vláda Hansovi nabízí jako sídlo sbírky Palacio de Villahermosa, prakticky hned naproti Pradu a financuje nezbytné úpravy a provoz budovy, která otvírá jako muzeum v roce 1992. Hansovi se umístění budovy a hladký chod muzea zalíbily natolik, že hned v roce 1993 prodává celou sbírku (celkem 775 děl) Španělskému státu bratru za 350 milionů dolarů. A tak přišli Španělé ke svému dalšímu významnému muzeu výtvarného umění.

Sbírka

Sbírky muzea Thyssen-Bornemisza jsou poutí uměním mezi 13. a 20. stoletím, od autorů jako Canaletto, Caravaggio, Rubens, Monet, Manet, Degas a Van Gogh až k těm modernějším – Gaugin, Cézanne, Kirchner nebo Klee.

Dalí: Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před probuzením

Praktické info

Fronta před Thyssen-Bornemisza není zdaleka tak tragická jako před Pradem, takže vstup není potřeba kupovat předem. Muzeum je taky menší a na jeho prohlídku vám s přehledem stačí pár hodin. Webovou stránku muzea najdete na adrese museothyssen.org.

Roy Lichenstein: Žena v koupelně

Reina Sofía

  • Typ umění: moderní
  • Adresa: Calle Santa Isabel 52
  • Základní vstup: 10 euro

Muzeum moderního umění Museo Reina Sofía bylo založeno v roce 1992, pojmenováno je po tehdejší španělské královně Sofii (matce nynějšího krále Filipa VI.) a shromažďuje především španělské umění 20. století. Jeho hlavní budova se nazývá po jednom ze svých architektů Sabatini a původně v ní sídlila všeobecná madridská nemocnice. Kromě Edificio Sabatini muzeum provozuje ještě Edificio Nouvel (novou budovu uvedenou do provozu v roce 2005) a dočasné expozice moderního umění v Palacio de Cristal v parku Retiro.

Sbírka

Neoddiskutovatelnou hvězdou sbírek v Reina Sofía je Pablo Picasso a jeho obraz El Guernica. Namaloval ho v Paříži v roce 1937, na objednávku tehdejší republikánské vlády Španělska. Obraz znázorňuje hrůzy frankistického bombardování baskického městečka Guernica během Španělské občanské války. Po válce byl ve čtyřicátých letech nastolen frankistický režim, a proto Picasso nechal obraz převézt do New Yorku, kde byl vystavován v tamním muzeu moderního umění. Do Španělska byl vrácen teprve po návratu demokracie, v roce 1981. Symboly obsažené na obraze jsou předmětem vášnivých a kontroverzních debat, ale ať už je váš výklad jednotlivých prvků jakýkoli, nečekaně velký a tísnivý obraz ve vás zcela jistě zanechá nesmazatelný dojem. Ve vedlejší místnosti si navíc můžete prohlédnout četné skici k hlavnímu obrazu, ze kterých je patrné, že Picasso hrůzu nahánějící kompozici díla dobře plánoval.

Picasso: El Guernica

Trojici nejvýznamnějších malířů doplňují Joan Miró a Salvador Dalí, ale v muzeu najdete i celou řadu děl dalších autorů.

Dalí: Velký masturbátor

Praktické info

V Reina Sofía žádné drastické fronty nečekejte, s nákupem lístku uspějete bez problémů přímo na pokladně. Muzeum najdete v bezprostřední blízkosti stanice metra Estación del Arte, ještě před začátkem Paseo del Prado. Web muzea se nachází na adrese museoreinasofia.es.

Miró: Šnek, žena, květina a hvězda

Madridské parky

Vedle královských paláců, galerií, hradů, pobřežních promenád a jiných atrakcí mívají španělská města atraktivní zahrady. Madrid má bez okolních aglomerací cca 3 miliony obyvatel, a přesto je to velmi zelená metropole. Nejenže jsou jeho ulice s příjemnou pravidelností osázeny palmami, platany a keři – najdete v něm několik velkých parků, kam se můžete ztratit za sportem, na piknik, nebo jenom tak relaxovat. V dnešním článku najdete moje oblíbená zelená místa.

Říčka v parku Juan Carlos I.

El Retiro

Los Jardines del Buen Retiro nebo prostě jednoduše El Retiro (česky něco jako “místo odpočinku”) je můj nejmilejší madridský park. V úplném centru města se na 125 hektarech rozkládá zelený prostor, kde najdete zábavu a oddech na celý půlden. Byl založen v 17. století a původně byl vyhrazen pouze královské rodině. O nějaké to století později, kdy měl za sebou kromě královských návštěv taky úlohu kasáren francouzských vojáků během Napoleonských válek, konkrétně v roce 1868, se stává obecním majetkem. Park tak definitivně otvírá své brány všem občanům a návštěvníkům Madridu. Připojte se k nim a objevujte Retiro pěšky nebo na kole (půjčtují se v parku). Až vás prohlídka unaví, dopřejte si piknik na některé loučce, nebo se zastavte na horchatu či zmrzlinu v jednom ze stánků rozmístěných po parku, najdete v nich i WC 😊

El Retiro, pomník Alfonso XII. za soumraku

Kromě nejrůznějších zahrad, fontán, rybníčků, říček a stromů se v parku nachází i několik za zmínku stojících staveb. Každoročně se tu během května nebo června také koná Feria del Libro, knižní veletrh – už skoro 80 let!

El Estanque

Centrální umělý rybníček El Estanque se nachází nedaleko hlavního vchodu do parku v blízkosti brány Puerta de Alcalá (viz mapa níže). Pomník králi Alfonsu XII. (sousoší v zadní části rybníčku) je nově během teplé části roku zpřístupněn veřejnosti formou komentovaných prohlídek, objednat se na ně případně můžete na www.reservaspatrimonio.es. Po rybníčku se můžete projet po loďce a obdivovat tak nejen sochy, ale i hejna dovádějících kachen.

El Estanque s lodičkami. Počasí na projížďku tu panuje i v březnu

Palacio de Cristal

V roce 1887 v parku vyrostla konstrukce ze železa a skla, původně jako prostor pro výstavu květin z Filipín, něco jako gigantický skleník. V současné době je Palacio de Cristal, tj. Skleněný palác, čas od času využíván jako místo pro různé expozice muzea moderního umění Reina Sofía. Ať se zrovna něco vystavuje, nebo ho naleznete prázdný, vstup je volný.

Palacio de Cristal na začátku jara

Zaručeně nejlépe si Palacio de Cristal užijete z louky, která se nachází naproti za rybníčkem. Na okraji rybníčku se na malém dřevěném mole vyhřívají želvičky a po trávníku se procházejí divoké kačeny a husy. Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal je moje vůbec nejoblíbenější místo v Madridu, a pokud ráno sedám v Praze na letadlo, odpoledne mě najdete právě tam, sendvič a plechovku piva s sebou, a barometr štěstí na maximu.

Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal
Konstrukce ze skla a kovu v záplavě lednového slunce

Fuente del Ángel Caído

Říká se, že Madrid je jediné město na světě, kde se nachází pomník věnovaný ďáblu. Ve skutečnosti se jedná o fontánu padlého anděla, Fuente del Ángel Caído, která zachycuje padlého anděla ve chvíli, kdy byl vyhnán z ráje. Autorem sochy je Ricardo Bellver, celý pomník byl dokončen v roce 1885 a “ďábelskosti” díla nahrává i to, že se nachází v nadmořské výšce přesně 666 m.

Fuente de Ángel Caído na podzim

Casita del Pescador

Po už zmíněné válce s Napoleonem zůstal park poničen, a v rámci revitalizačních prací byl obohacen o několik exotických konstrukcí. Jednou z nich je i Casita del Pescador, Rybářův domeček, který najdete skrytý mezi stromy v severovýchodním cípu parku. Jeho autorem je Isidoro González Velásquez, který ho obklopil rybníčkem tak, aby král a ostatní členové královské rodiny mohli zahánět každodenní stres vládnoucí třídy rybařením. Vzhledem k hloubce nádrže netuším, jak moc úspěšně 😊

Casita del Pescador, rybníček je na fotce vypuštěný

Jak se tam dostanete: Trasa metra L2, stanice Retiro

Plán parku El Retiro. Zdroj: es.wikiloc.com

Juan Carlos I.

Hlavní jezírko v parku Juan Carlos I.

Park Juan Carlos I. je pojmenován po předposledním španělském králi. Se svými 160 hektary je ještě větší než El Retiro a nachází se na okraji Madridu ve čtvrti Barajas, v blízkosti letiště. Otevřen byl relativně nedávno, v roce 1992, a proto je parkem veskrze moderním: najdete tady dráhu na bruslení a běhání, jezero, cyklostezku a půjčovnu kol i říčku, kde lze rybařit. Park je členitý, s mnoha pahorky a terénními nerovnostmi. I tady si na místním jezírku můžete půjčit lodičku. Za zmínku stojí také olivový háj s více než 2 000 olivovníky, ale lépe než květnaté popisy poslouží fotky. Posuďte sami 😊 V parku najdete veřejná WC, zato restaurace nebo bistra jsem si nevšimla. Sendvič na piknik si raději přineste s sebou.

Betonový „donut“ na jednom z kopečků

Jak se tam dostanete: Trasa metra L8, stanice Feria de Madrid. Vedle parku se nachází i velké parkoviště (zdarma).

Plán parku Juan Carlos I. Zdroj: www.findeconpeques.es

El Capricho

V těsné blízkosti parku Juan Carlos I. se na Alameda de Osuna nachází park El Capricho. Mezi lety 1787 a 1839 ho nechala zbudovat vévodkyně z Osuna. Oproti předchozím parkům je malý, zabírá jen 14 hektarů. Oč je menší rozlohou, o to vymazlenější je výbavou, ostatně slovo “capricho” znamená ve španělštině “rozmar”. Park je koncipován jako anglická zahrada, najdete tu tedy stromy, zahrady, jezírka a různé stavby. Obdivovat můžete jezírka s černými labutěmi, včelín o velikosti malého domku, labyrint z keřů, domeček jako od staré čarodějnice a další vychytávky.

Černé labutě na jezírku
Jezírko s kamenným divočákem

Park má i jednu historickou zajímavost, a tou je bunkr ze španělské občanské války, který fungoval jako velitelství republikánských sil. Bunkr o velikosti 2000 metrů čtverečních byl zbudován v roce 1937, a své obyvatele ochránil proti pumám do velikosti 100 kg. Je dobře skryt okolními stromy, jeho přítomnost prozrazuje jen nenápadný cihlový komín. Během letních měsíců se dá bunkr navštívit, ale komentovanou prohlídku (zdarma) musíte předem rezervovat na www.reservaspatrimonio.es.

Pozor, park je otevřený pouze o víkendech a svátcích, a piknik tam neuspořádáte. Vstup je sice zdarma, nicméně hlídanou brankou a venku musíte nechat nejen piknikové košíky, ale také své domácí mazlíčky, míče, skejty a kola.

Jak se tam dostanete: Trasa metra L5, stanice El Capricho. Vchod je z ulice Paseo de la Alameda de Osuna

Plánek parku El Capricho. Zdroj: www.edicioneslalibreria.es

Madrid Río

Madrid Río neboli Parque Lineal del Manzanares je zelený pás, který se táhne v délce cca sedmi kilometrů po obou stranách řeky Manzanares. Tip zejména pro ty z vás, kdo přijedete s dětmi: na každém kroku je most na druhou stranu a všude množství hřišť. Za zmínku stojí futuristický most Pasarela Perrault. Na jednom konci zeleného pásu (blízko stanice metra Legazpi na trase L3 a L6) najdete kulturní prostor Matadero Madrid – bývalá městská jatka byla přetvořena na místo, kde se konají výstavy, koncerty a performance.

Pasarela Perrault v Madrid Río
Pasarela Perrault uvnitř

Jak se tam dostanete: Trasa metra L6, stanice Príncipe Pío nebo Puerta del Ángel a L10, stanice Príncipe Pío

Je toho víc?

Ano, je toho víc, další madridské parky zatím čekají na mou návštěvu. V hledáčku mám momentálně Parque de las siete tetas (Park sedmi prsou), což je zelený prostor o sedmi kopečcích nacházející se uprostřed čtvrti Vallecas. Distrikt o 300 000 obyvatelích má za sebou minulost přistěhovaleckého slumu a dělnické čtvrti, ale Parque de las siete tetas je vyhledávaným vyhlídkovým místem na Madrid a “hraje” v mnoha španělských filmech.

Dále tady máme rozlehlý park Casa de Campo, vůbec největší veřejný park Madridu o rozloze 1 722 hektarů. S centrem ho spojuje visutá lanovka Teleférico Madrid a uvnitř najdete třeba ZOO. Ani Casa de Campo nemělo vždy bezproblémovou minulost, dříve to bývalo místo, kde kvetla prostituce a drogy.

Prozatím poslední kandidát na mém seznamu je Parque Felipe VI., pojmenovaný po aktuálním španělském králi. Leží v okrajové části Madridu a slibuje pěknou ukázku typicky suché středošpanělské flóry.

Výše uvedené znamená jediné – tenhle článek se jednou dočká druhého dílu 😊