Segovia

Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.

Neoddiskutovatelnou dominantou města je románský akvadukt, který přiváděl vodu z hor, které vidíte na obzoru

Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.

Acueducto de Segovia

Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.

Když vystoupáte z Plaza del Azoguejo po schodech, najdete to nejlepší místo pro obdivování 28 metrů vysokého akvaduktu

Domy stojí po obou stranách horní části akvaduktu (tj. ještě před náměstím). Zde stačí jedna řada oblouků

Pohled na oblouky akvaduktu se hned tak neomrzí. Jak vidíte, nakonec se přece rozjasnilo

Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.

Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.

Torreón de Lozoya

V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂

Výhled z věže. V pozadí segovijská katedrála

Catedral de Segovia

Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.

Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!

Cochinillo de Segovia

Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!

Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.

První chod, polévky. Vlevo „judiones de la granja“, místní fazolová polévka, vpravo moje milovaná sopa castellana

Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.

Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.

Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.

(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).

Valle del Clamores

Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.

Začátek cesty, ještě než sešplháte až k řece

Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.

Most přes Clamores blízko soutoku s řekou Eresma

Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.

Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.

Cestou zpět do města se můžete dosyta vynadívat nejen na hrad, ale taky na kastilskou přírodu

Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂

Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.

Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:

Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.

A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂

Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.

Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!

Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.

Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!

Štítek: Segovia

Jak se nezbláznit v časech pandemie a španělský ohříváček k tomu