Cuenca

Přibližně 150 kilometrů od Madridu se ve středošpanělském autonomním společenství Castilla – La Mancha nachází pětapadesátitisícové městečko Cuenca. Tamní krajině dominují čtyři odstíny: Temně modrofialová barva okolních kopců, ostře modré jasné nebe, tmavě zelená barva všudypřítomných borovicových porostů a světle písková, která se objevuje jak na historické zástavbě v centru města, tak na pískovcových skalách, na kterých se Cuenca tyčí nad hlubokými kaňony řek Júcar a Huécar.

Cuenca si vystačí se čtyřmi základními barvami

Cuenca je typickou ukázkou “drsného” španělského klimatu: v létě padáte vedrem, v zimě mrznete. Rozptyl mezi nejnižší a nejvyšší teplotou naměřenou v Cuence je celých 57,5 stupně! Město se navíc nachází v nadmořské výšce kolem tisíce metrů. Jste-li vlastníkem světlého středoevropského fototypu, přibalte opalovací krém i v zimě (a k němu taky pár rukavic a pořádnou čepici).

středověké město Cuenca, vystavěné na ostrohu mezi řekami Júcar a Huécar (pohled ze strže Huécaru)

Počátky osídlení města sahají až do paleolitických dob. Většího významu však Cuenca nabyla až v raném středověku, kdy se na jejím území nacházela muslimská osada Qūnka, kteréžto přízvisko se stalo základem dnešního názvu. Jinak ovšem slovo “cuenca” ve španělštině znamená “důlek” (například oční, na lebce), “uhelná pánev” nebo “údolí řek”.

Lechtivý obsah

Cuenca je spojena i s významem, o kterém se ve slovníku nedočtete. Víte, co to znamená, když se ve Španělsku řekne „poner mirando para Cuenca“? Česky to doslova znamená „obrátit někoho tak, aby se díval směrem na Cuencu“, ale pozor: fráze má ve španělštině velmi explicitní a nezakrytou sexuální konotaci. Pravý význam totiž je „souložit v pozici zezadu“, ať vám to přijde divné jak chce.

Kde se výše zmíněný lechtivý obsah vzal? Nejpopulárnější vysvětlení existují dvě. První se datuje přibližně do roku 1490, za vlády krále Filipa I. řečeného Sličný, který manželce Johaně Šílené svými nevěrami způsoboval četná bolení hlavy. Na konci patnáctého století sídlil španělský královský dvůr ještě v Toledu, kde král nechal zbudovat astronomickou věž, odkud se dala pozorovat všechna významná města Španělska, a právě tam se král údajně uchyloval se svými milenkami. „Vezmu ji nahoru podívat se na Cuencu“, říkal prý svým dvořanům. Dobře informovaní členové královy stráže pak začali frázi používat v kastilských bordelech, a odtud se brzy rozšířila do celého Španělska.

Druhé známé vysvětlení pracuje s příbuznou frází „poner mirando para La Meca“, tedy „obrátit tváří k Mekce“, s naprosto stejným významem. Zde je vysvětlení více méně intuitivní, stačí si vzpomenout, jakou polohu – s tváří obrácenou k Mekce – zaujímají při modlení muslimové. A co se stane, pokud nakreslíme spojnici mezi Madridem a arabskou Mekkou? Správně, první větší španělské město na této ose je právě středošpanělská Cuenca.

Zdroj obrázku: blogs.20minutos.es

Mimochodem, pokud se chcete postelovým hrátkám ve Španělsku oddávat správně, existuje dokonce mobilní aplikace nazvaná Cuenca, ve které najdete kompas ukazující vždy a všude správný směr 😊

Když už teď víte, jakých vtípků se na téma Cuenca můžete ve Španělsku dočkat a co znamenají, můžete město s klidem navštívit. Cuenca je od roku 1996 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a můžeme bez nadsázky prohlásit, že město je jednou velkou rozhlednou nad divokými stržemi kaňonů řek Júcar a Huécar.

Historické centrum

Samotné historické centrum města zahrnuje především Plaza Mayor, úpravné hlavní náměstí, osázené ze všech čtyř světových stran pestrými domečky, které z něj dělají ideální místo na posezení u sklenky a talířku tapas. Impozantní gotická katedrála z 12. století umístěná tamtéž byla první stavbou, která byla po křesťanské reconquistě v dobytém městě vybudována.

Plaza Mayor
Katedrála

Oblast kolem Plaza Mayor tvoří i geografické centrum města a stojí na ostrohu mezi oběma propastmi. Pokud se nacházíte na náměstí, a katedrála je po vaší pravé ruce, pak pokračovat vpravo a dál za katedrálu vás dovede ke „Casas Colgadas“, místním „mrakodrapům“ (viz dále) a ke strži Huécaru. Směrem vlevo pak dojdete ke srázu nad řekou Júcar. Pokud vám mohu poradit, vydejte se nejprve rovně (do kopce), abyste dorazili k rozvalinám místního hradu. Původně byl vystavěn muslimy jako obranná pevnost a po reconquistě se za křesťanských časů nacházel nějakou dobu ve vlastnictví španělské inkvizice. Během napoleonského vpádu do Španělska byl citelně poničen a k jeho obnově nikdy nedošlo.  Ze zbytků hradních věží je však fantastický výhled na pustou středošpanělskou krajinu v okolí města.

Po prohlídce hradních rozvalin se vydejte zpět k náměstí po hraně strže Júcaru. Prosté pískovcové domky, kamenné zídky, všudypřítomná vůně borovic, skály tyčící se na druhé straně koryta řeky a množství zvědavých koček vás budou doprovázet celou cestu.

Casas Colgadas

Nejpopulárnějším turistickým cílem jsou Casas Colgadas, tedy něco jako „zavěšené domky“. Vystavěny přímo na hraně strže řeky Huécar, s dřevěnými balkóny vysunutými přímo do prázdna nad propastí, jsou nádhernou ukázkou lidové architektury konce 15. století. Poslední tři dochované domy přešly začátkem 20. století do vlastnictví španělského Muzea abstraktního umění. Pokud si do něj koupíte vstupenku, můžete domečky navštívit. Nejlepší výhled na ně se ale nabízí z visutého mostu Puente de San Pablo, který ve výšce 60 metrů a v délce 100 metrů vede přes Huécar. Dnešní kovová konstrukce pochází z let 1902 – 1903 a nahrazuje původní kamenný most s vysokými oblouky ze začátku 16. století, který se – po dlouhých letech působení přírodních živlů – v roce 1895 zřítil do rokle Huécaru.

Casas Colgadas
Puente de San Pablo

Rascacielos de Cuenca

Největším divem města Cuenca – alespoň pro mne osobně – jsou rascacielos de Cuenca, tedy místní středověké „mrakodrapy“. Z čelní strany, která vede do ulice Alfonso XIII. pod náměstím Plaza Mayor, se tváří stejně jako zbytek místních pestrých tří- a čtyřpatrových historických domečků. Jejich zadní strana ovšem skrývá svědectví o neobvyklé stavební expanzi. Středověké bytové potřeby a nedostatek místa uvnitř městských hradeb si vynutil přístavbu zadního traktu domů seshora dolů – přičemž stěnu těchto přístavků tvoří přímo skála strže Huécaru. „Mrakodrapy“, které takto vznikly, dosahují deseti až patnácti pater. Přístavky zespoda nezřídka podpírají dřevěné klády a domečky jsou dodnes obydlené. Zadní stranu mrakodrapů najdete v ulici Calle de San Martín, pěkná vyhlídka na ně je také z terasy pod zadním traktem katedrály.

Rascacielos de Cuenca
„Mrakodrapy“ zepředu, při pohledu z ulice

A příroda?

Strž Huécaru nabízí dostatek příležitostí k procházkám. V prostoru zhruba mezi hlavním náměstím a zříceninou hradu najdete ve skalních stěnách množství kamenných stezek. Můžete klesnout tak hluboko k hladině Huécaru, na kolik se cítíte, nezapomeňte ale, že musíte kamzičí stezkou ještě zpět nahoru.

Cestičky ve strži Huécaru

Pokud přejdete přes Puente de San Pablo na druhou stranu strže, můžete se vydat na menší výlet na kopec nazvaný Cerro del Socorro, na vyhlídku k pomníku Krista. Za mostem se nejprve vydejte vlevo ke Convento de San Pablo (Klášter sv. Pavla) a poté zahněte doprava na kamennou pěšinu mířící do lesa mezi skály. Přibližně po dvou kilometrech stoupání v borovém lese se ocitnete na vyhlídce u pomníku Sagrado Corazón, který z výšky 1147 metrů nabízí výhledy na celou Cuencu.

Vyhlídka ze Cerro del Socorro

Praktické info

Jak už bylo řečeno, Cuenca se nachází přibližně 150 kilometrů od Madridu. Chytněte na nádraží Puerta de Atocha rychlovlak AVE a za necelých pětapadesát minut už vystoupíte na nádraží Fernando Zóbel v Cuence. Vlak jezdí každou hodinu, ale pozor: nádraží se nachází poměrně daleko od centra města (asi tři kilometry), takže musíte použít ještě autobus, případně taxík. Cuenca je příjemné městečko, tamní porce tapas jsou štědré a obyvatelé, ač se jedná o uzavřenější Kastilce, přátelští. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jako obvykle jaro nebo podzim, ale ani zima není špatnou volbou. Já jsem Cuencu navštívila v lednu a teploty se poránu pohybovaly pár stupňů pod nulou, ale slunce během odpoledních procházek bylo intenzivní a ve stěnách strže Huécaru poletovali motýli.

Madrid

„Pues el invierno y el verano,

en Madrid sólo son buenos,

desde la cuna a Madrid,

y desde Madrid al Cielo.“

Luis Quiñones de Benavente

Snad právě z téhle básně z roku 1645 (v mém neobratném překladu „Tak zimy i léta / v Madridu jsou jen dobrá / z kolébky do Madridu / a z Madridu do nebe.“), pochází okřídlené španělské úsloví „de Madrid al cielo“, což se používá zhruba ve významu „lépe než v Madridu je už jen v nebi“.

Občas se stává, že mi lidé říkají: „Má vůbec cenu jezdit do toho Madridu? Vždyť nemá moře.“ A jindy zase: „Hele, moji kamarádi XY jedou poprvé na pár dní do Madridu. Nemáš nějaký tipy, co by tam tak mohli vidět?“

Tak určitě.

Předávala jsem základní postřehy o Madridu tolikrát a tolika lidem, že mě popravdě řečeno nikdy dřív nenapadlo napsat o nich článek. Možná i proto, že je mi líto osekat informace na nezbytné turistické minimum, nezmínit oblíbené místo na piknik, zajímavou historii domu, vůni čerstvého pečiva a kávy v zastrčené kavárničce na Plaza de San Miguel… ale o tom už dost. Předpokládejme tedy, že vaše mentální mapa Madridu je zcela prázdná. Dnes na ni zkusíme zakreslit jakousi základní síť – a vzpomínky, emoce, střípky historie, vůně a chutě si do ní obstaráte sami při vaší první návštěvě. Jen ode mne, prosím, všechna ta místa pozdravujte. Protože i pro mne – a možná víc než pro kohokoli jiného – platí… ¡de Madrid al cielo!

Historické centrum

Historické centrum Madridu je poměrně malé, obsáhnete jej pohodlně pěšky. Naprosté jádro tvoří trojúhelník vyznačený zhruba těmito vrcholy: katedrála Almudena, budova Metropolis a náměstí Plaza de España, přičemž celá procházka bude mít délku kolem čtyř kilometrů. Samozřejmě ji můžete rozdělit do více dnů – ostatně, pokud se chystáte navštívit Palacio Real a přilehlé zahrady, vřele vám to doporučuji.

Naši pouť Madridem zahájíme na stanici metra Ópera. Obdélníkové náměstí, na kterém z metra linek L2 nebo L5 vystoupíte, se jmenuje Plaza Isabel II., a přímo před sebou uvidíte šedou budovu Teatro Real, to je madridská opera. Projděte kolem ní vlevo až na půlkruhové náměstí Plaza de Oriente a rozhlédněte se kolem. Na jedné straně madridská opera (z této strany nepoměrně reprezentativnější než při pohledu od východu z metra) a typické madridské činžáky, z druhé strany park vonící buxusy, uprostřed se sochou krále Felipe IV. a za parkem… majestátní královský palác Palacio Real.

Plaza de Oriente. Budova vpravo je madridská opera

Palacio Real a přilehlé zahrady

Od Plaza de Oriente se vydejte podél královského paláce vlevo ulicí Calle de Bailén a na jeho rohu zahněte doprava. Octnete se tak na prostranství Plaza de la Armería, po jedné straně vstup do Palacio Real, po straně druhé zadní část katedrály Almudena. Je prozíravé obstarat si vstupy do Palacio Real předem na webu, a to na oficiálních stránkách https://entradas.patrimonionacional.es/, vyhnete se tak dlouhé frontě na pokladnu a můžete si stoupnout rovnou do fronty druhé, pro vstupy zakoupené on-line. Tato bývá velmi krátká, zvlášť pokud vyrazíte hned ráno. Základní prohlídka trvá cca hodinu a můžete ji absolvovat sami, případně s interaktivním průvodcem na tabletu, což je dobrá varianta. K základní prohlídce lze přikoupit i vstup do královských kuchyní (spíše pro fajnšmekry). Nezapomeňte se stavit na vyhlídce vlevo na nádvoří královského paláce, s pěknými rozhledy na Casa de Campo a pohoří Sierra de Guadarrama za Madridem, v zimě bývá romanticky zasněžené. (Ano! Ve Španělsku mají taky sníh!) Při samotné prohlídce uvidíte soukromé i reprezentativní pokoje španělských králů.

Palacio Real při pohledu z Jardines de Sabatini
Královský palác při pohledu z Plaza de la Armería

Na prohlídku Palacio Real si vyhraďte celý půlden, protože za návštěvu stojí i královské zahrady. Hned za královským palácem se nachází maličké, ale velmi úpravné Jardines de Sabatini, dostanete se k nim tak, že se vrátíte zpět k Plaza de Oriente a půjdete po Calle de Bailén na opačnou stranu, než když jste ráno směřovali k paláci.

Paseo de la Virgen del Puerto, odkud se vstupuje do královských zahrad Campo del Moro

Na svahu klesajícím od Palacio Real k řece Manzanares se pak nachází rozsáhlé zahrady s parametry královské obory pod názvem Jardines de Campo del Moro. Vstup do zahrad je zdarma, ale nedostanete se do nich seshora od paláce samotného, protože ze tří existujících vchodů je veřejnosti přístupný jen jeden, ten, který se nachází pod zahradami v ulici Paseo de la Virgen del Puerto. Od Jardines de Sabatini se vydejte dolů z kopce po Cuesta de San Vicente, až narazíte na Paseo de la Virgen del Puerto, zabere vám to hezkých pár minut. Variantou samozřejmě je navštívit Campo del Moro nezávisle, pak vám pro přístup nejlépe poslouží stanice metra Príncipe Pío (trasy L6 a L10). V zahradách Campo del Moro uvidíte solidní množství pávů a kachen, a pokud s sebou přinesete pár kousků ovoce nebo zeleniny, nabízenými dary rozhodně nepohrdnou.

Jardines de Campo del Moro
Zvířena v Jardines de Campo del Moro

La Almudena

Madridská katedrála Almudena, celým názvem Catedral de Santa María la Real de la Almudena může být velmi krásná i velmi ošklivá v závislosti na tom, odkud se na ni díváte. Z Plaza de la Armería před královským palácem připomíná ze všeho nejvíc krematorium, její krása vynikne teprve v případě, že se podél ní přesunete na křižovatku ulic Calle de Bailén a Calle Mayor. Do katedrály můžete samosebou i zdarma vstoupit, interiér je spíše moderní, neboť katedrála byla vysvěcena teprve v roce 1993. Navštívit můžete také kryptu katedrály.

Katedrála Almudena z fotogenické strany

Calle Mayor – Plaza Mayor

Od katedrály se vydejte po Calle Mayor („Hlavní ulice“) a z ní po pár set metrech odbočte doprava uličkou, která se jmenuje Túnel de la Plaza Mayor. Klenutým průchodem v domě vás dovede na obdélníkové náměstí Plaza Mayor, které bylo vystavěno v roce 1619. Náměstí je působivým mixem otevřeného prostoru a architektury, po obvodu lemované bary s venkovním posezením. Jak je to u španělských náměstí tohoto druhu obvyklé, v historii se na něm odehrávaly zápasy s býky, královské svatby, trhy i popravy odsouzených španělskou inkvizicí.

Plaza Mayor a Felipe III. na koni

Puerta del Sol

Vraťte se průchodem z náměstí zpět na Calle Mayor a pokračujte ještě pár desítek metrů, až dojdete na náměstí Puerta del Sol, kde se nachází symbol Madridu, socha medvěda u madroñového stromu. Náměstí je také důležitým dopravním uzlem, neboť v podzemí najdete stanici metra Sol (linky L1, L2, L3) a zastávku příměstských vlaků Cercanías. Až se vyfotíte s medvědem a pokocháte se pohledem na věžní hodiny Casa de Correos (odkud se o Silvestru živě do celého Španělska přenáší půlnoční odbíjení zvonů) a nepřehlédnutelný světelný nápis Tío Pepe na jednom z domů na náměstí (což je historická reklama na španělské sherry z andaluského Jerezu), vydejte se dál po ulici Alcalá.

Calle Alcalá – Círculo de Bellas Artes

Calle de Alcalá je široký bulvár, po obou stranách lemovaný velkorysými budovami, uprostřed hotová závodní dráha aut a autobusů městské hromadné dopravy. Držte se vpravo a běžte až k budově Metropolis (kterou poznáte snadno, protože to je nejkrásnější dům v celém Madridu). Momentálně vás ale zajímá méně okázalá stavba na pravé straně Alcalá, totiž budova Círculo de Bellas Artes, respektive prostor, který se nachází na její střeše. Vstupte dovnitř a u pokladny si zakupte vstupenku na střešní terasu, vyjde vás na 5 euro. Pak vyjeďte výtahem, a v momentě vám celý Madrid leží u nohou. Nabízí se vám exkluzivní pohled na Alcalá a Metropolis z výšky, okolní střechy a celé město až do širokého okolí. Na střešní terase se nachází bar, stavte se na skleničku a užijte si Madrid z ptačí perspektivy. Jedno z mých nejoblíbenějších míst!

Pohled ze Círculo de Bellas Artes na Metropolis a Gran Vía
Pohled k Palacio de Cibeles. Vzadu na obzoru El Pirulí, madridská televizní věž

Metropolis

Edificio Metropolis byla uvedena do provozu 21. ledna 1911 jako sídlo pojišťovacích společností Unión a Fénix. Jejími autory je dvojice francouzských architektů, bratři Jules a Raymond Févrierovi. Pětačtyřicet metrů vysoká pětipatrová budova je bez diskuze jedním ze symbolů Madridu. Nachází se na rohu ulic Alcalá a Gran Vía.

Metropolis

Gran Vía

Gran Vía, doslova „velká třída“, měří úctyhodných 1,3 kilometru a vede od budovy Metropolis až po náměstí Plaza de España. Byla postavena mezi lety 1910 a 1929 a za oběť její výstavbě padlo celkem 300 domů. Gran Vía je plná obchodů, restaurací, kin a divadel a stojí v ní první španělské mrakodrapy z počátku 30. let 20. století. Monumentální a úpravná na jedné straně, to když se soustředíme na prosklené výlohy obchodů s módou, nablýskané restaurace a citlivě rekonstruované dopravní značení, a se střípky velkoměstské bídy na straně druhé (když neignorujeme pelíšky bezdomovců a jejich psíků sem tam zbudované ve vstupních portálech budov).

Plaza de España

Španělské náměstí, neboli Plaza de España ve svém středu hostí vodní nádržku a pomník k poctě španělského spisovatele Miguela de Cervantese v podobě bronzových soch Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy (malé upozornění: střed náměstí prochází rekonstrukcí, hotova by měla být na konci roku 2020). Nejvýraznějším bodem na náměstí je bezesporu bílý mrakodrap Torre de Madrid, postavený v roce 1957. Tady na Plaza de España může naše procházka končit – ostatně k dispozici je vám stejnojmenná stanice metra linek L3 a L10, ale pokud máte ještě sílu, nezapomeňte, že pár kroků odtud se nachází egyptský chrám Templo de Debod a muzeum Cerralbo.

Plaza de España, vzadu vpravo mrakodrap Torre de Madrid

Co ještě v Madridu navštívit

Nepochybně madridské obrazárny, městské parky nebo atrakce vhodné pro děti. Pozornost věnujte tapas barům, například na náměstíčku Plaza de Santa Ana, což je jen pár kroků pěšky od Puerta del Sol nebo v ulicích Calle de las Huertas a Cava Baja. Chcete-li ochutnat dobrou sušenou šunku, stavte se v provozovnách Museo del Jamón a dopřejte si talířek jamón de Bellota a sklenku červeného vína. Pokud máte více času, navštivte i královské paláce Aranjuez, El Pardo nebo El Escorial (všechny v dosahu příměstských vlakových linek Cercanías) a nedaleké Toledo.

Praktické info

Praha má s Madridem přímé letecké spojení (momentálně takto létají minimálně Ryanair a ČSA). Pro pohyb po Madridu si pořiďte kartu na metro, zakoupíte ji přímo u vstupu do metra na letištních terminálech nebo na kterékoliv jiné stanici metra. Kartu nabijete na jednu nebo deset cest metrem, při jedné cestě můžete přestupovat jak je vám libo a není časově omezena. Při vstupu do metra kartu jednoduše pípnete na čtečce na horní části turniketu a hurá dovnitř. Pozor jen na to, že při cestě metrem až na letištní terminál musíte doplatit příplatek za cestu na letiště („suplemento aeropuerto“), což se dělá tak, že při nabití karty na jednu cestu zadáte jako cíl letiště (příplatek se připočte automaticky) nebo ho případně doplatíte u výstupu z metra do terminálu. Až předplacené cesty spotřebujete, nabijete si stejnou kartu znovu (u automatů označených „pasajeros con tarjeta“).

Ubytování v Madridu je přiměřeně drahé, pokud budete chtít, bez problémů se vejdete pod 100 euro za noc a pokoj. Pokud se ubytujete přímo ve středu města, usnadníte si cesty za večerní zábavou, protože tapas bary se nachází v historickém centru. Ulice začínají ožívat kolem deváté až desáté večer, vyražte ven a usaďte se pokud možno na venkovních zahrádkách. Madrid je bezpečné město, po ulicích centra můžete bez obav courat i ve dvě ráno. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro nebo podzim, vládne příjemné teplé počasí. Zima není špatná volba, teploty jsou většinou přibližně o deset stupňů vyšší než v Čechách. Léto vám nedoporučuji – Madrid se mění v rozpálenou pec a turistiky si v něm příliš neužijete.

Madrid s dětmi

“Toma, cariño,” (“Tumáš, miláčku”), říká číšník soucitně, a podává mi přes stůl šálek silné černé kávy, jakoby přesně věděl, jak moc ji potřebuji. A to už jsem se u oběda trochu uklidnila džbánkem červeného vína Marqués de Cáceres poté, co se mi teprve po půlhodinové bouřlivé diskusi podařilo prosadit klasické tříchodové španělské menu namísto původně požadovaného hamburgeru v Mekáči. Madrid není zrovna město šité na míru dětem, a na přehlídku obrazů španělských mistrů v Pradu vaše ratolesti pravděpodobně nenalákáte. Pokud chcete vyrazit do Madridu se svými potomky, nabízím pár tipů na místa, která s nimi můžete navštívit – tak, aby se děti přiměřeně zabavily, a dospělí zároveň nebyli otrávení k smrti. První podstatná rada zní, pořiďte v nejbližší stanici metra kartu na MHD a nabijte ji kreditem (karta je přenosná, můžete tedy použít klidně jen jednu). Madrid je rozlehlý, takže k pěšímu přesunu z bodu A do bodu B se raději neuchylujte, nechcete-li riskovat otrávené fňukání. Hotovo? Výborně, můžete vyrazit!

Projížďka na lodičkách v Retiru

Nejvděčnější atrakce vůbec, zvlášť, když vezmete v úvahu, že španělské počasí dovolí tuhle možnost využít i v průběhu zimy. Nádrž zvaná jednoduše El Estanque (Rybníček) je poměrně velká, takže si užijete veslování, obhlížení soch v jeho zadní části, závody s ostatními posádkami a plašení racků, kteří sedají na vodní hladinu ve velkých hejnech. Půjčovnu lodiček najdete u levé boční hrany rybníčku, cena je 6 euro za 45 minut (do loďky se vejdou čtyři osoby).

El Estanque v Retiru

Kolem nádrže stojí velké množství stánků, ve kterých můžete koupit zmrzlinu, popcorn nebo nějakou tu sladkost. Určitě nezapomeňte vzít s sebou pytlík semínek pro ptáky. Vrabci v Retiru jsou zvyklí na krmení, a pokud se posadíte na jednu z laviček a natáhnete před sebe dlaň plnou semínek, za chvíli jich přiletí celá banda a budou vám zobat z ruky. Následná procházka parkem je pak už jen příjemným bonusem – nezapomeňte se stavit u rybníčku, který se nachází před skleněným Palacio de Cristal, je plný kachen a labutí, a na dřevěných prkýnkách opřených o jeho břehy se vyhřívají vodní želvičky.

Nádržka u Palacio de Cristal

Metro: L2, stanice Retiro. Pokud se při výstupu budete držet cedulí s nápisem Parque del Retiro, vyjdete z metra přímo v parku nedaleko rybníčku.

Hodnocení dítěte: 100 %

Na hladině

Býčí aréna Las Ventas

Madridská plaza de toros byla postavena v roce 1929 v neomudéjarském stylu (tj. inspirována muslimskou architekturou), z červených cihel a ozdobená pestrými keramickými kachlíky a erby jednotlivých španělských provincií. Je to impozantní kousek – jedná se o největší býčí arénu ve Španělsku. S kapacitou 24 000 osob je třetí největší na světě, hned za Monumental v Mexiku a arénou ve městě Valencia ve Venezuele. Kritiky a fanoušky býčích zápasů je pak považována za nejdůležitější plaza de toros na světě. Vlastní pískem vysypaná aréna (španělsky nazývaná „ruedo“) pak v průměru měří úctyhodných 61 metrů.

Madridská aréna Las Ventas (foceno jako panorama, je opravdu velká)

K lístku dostanete plánek s vyznačenou trasou a pokud chcete, také audioprůvodce. Prohlédnete si terasy a chodby arény s vystavenými vycpanými býky, hlediště, a sejdete dolů do uličky, která odděluje diváky od písečné arény. Španělsky se nazývá „callejón“, je 2,2 metru široká a bednění („barrera“), které odděluje býky, je 1,6 metru vysoké. Stává se, že vzteklý býk bariéru přeskočí, a pámbu pak pomáhej tomu, kdo se zrovna nachází v uličce. Tady ve Ventas stála podobná událost v roce 1957 život jednoho z ze zaměstnanců arény, místního truhláře.

Ventas, hlediště
Callejón ve Ventas, vzadu v horní části hlediště prezidentská lóže

Při naší letošní návštěvě bylo nově zpřístupněné i zázemí pro býky, tedy prostory, odkud se zvířata (tedy nikoli osobně, ale za použití soustavy provazů) při corridě vypouští do arény. Možná uvidíte i trakař s maketou býka, používaný při tréninku toreadorů, a v jedné z kamenných místností je umístěna virtuální realita – ve hře si můžete vyzkoušet, jaké to je v kůži toreadora. Zázemí pro býky můžete vidět mimo sezónu býčích zápasů, tedy od listopadu do března.

Ventas, zázemí pro býky

V prostorách arény se nachází i operační sály, ale přístup na ně není z hygienických důvodů možný. A tak na vás na úplný závěr prohlídky čeká už jen toreadorská kaple a posléze muzeum, kde najdete vystavené různé artefakty, které nějak souvisí s býčími zápasy – nejčastěji obrazy a plakáty s oznámením termínů corridy, toreadorské pláštíky a meče, a také slavnostní obleky toreadorů, nezřídka ze dne, kdy nešťastníci přišli při zápase s býkem o život. Oujé.

Na konec mi dovolte malé varování: Las Ventas je nestydatá turistická past. Jen vstup stojí pro dospělé 21 euro (pro děti polovic) a připravte se také na to, že uvnitř miláčkové vyprosí fotku se svojí maličkostí nastylizovanou jako toreador při zápase (kus za 10 euro). Vaše potomky bude ale prohlídka arény s největší pravděpodobností upřímně fascinovat.

Metro: L2 a L5, stanice Ventas

Hodnocení dítěte: 80 %

Andén 0 – stanice duchů Chamberí

Madridské metro má dnes 14 linek a jeho síť je třetí nejrozsáhlejší na světě. Začátky metra v Madridu se datují do roku 1919, kdy byl slavnostně otevřen první úsek trasy L1, od náměstí Puerta del Sol až po Cuatro Caminos. Jednou ze stanic, které se na tomto 3,5 km dlouhém úseku nacházely, byla Chamberí (čte se „čamberí“), stanice obsluhující dopravu ve stejnojmenné čtvrti. Madridské metro se rychle rozrůstalo, přibyla trasa L2, pak L3 a pak další a další. V roce 1966 byla původní nástupiště trasy L1 z důvodu navýšení přepravních kapacit prodloužena ze 60 na 90 metrů. Prodloužení ale v případě Chamberí nebylo možné uskutečnit – stanice je v zatáčce, nepříliš hluboko pod povrchem, a navíc se po realizaci výše zmíněných úprav ve zbytku trasy nacházela jen 230 metrů od nejbližší stanice Iglesia. V květnu téhož roku byla Chamberí pro cestující nastálo uzavřena.

Chamberí dnes. Stanicí dál projíždí metro, ale teď už jej od nástupiště odděluje plexisklo
Trasa metra namalovaná přímo na zdi. Když se trasa prodloužila, jednoduše se přimalovaly nové stanice

Během následujících čtyřiceti let si na Chamberí málokdo vzpomněl. Vstupy z ulice byly zaslepeny a kachlíkové reklamy na nástupišti z dvacátých let ztrácely barvy. Jedinou připomínkou Chamberí bylo snížení rychlosti vlaků při průjezdu mezi stanicemi Bilbao a Iglesia. Během osmdesátých let „objevili“ Chamberí vandalové, narkomané a bezdomovci, a při pohledu na improvizovaná ohniště na nástupištích a mátožné postavy kolem nich nejednomu cestujícímu v projíždějící soupravě metra zatrnulo. Někdy v té době se Chamberí začalo přezdívat „estación fantasma“ – stanice duchů.

Pokud vás zajímá, jak tehdy Chamberí vypadala, věrně to zobrazují nesmrtelné záběry ve španělském filmu Barrio. Tříminutové video zachycující obydlenou stanici najdete na YouTube pod tímto odkazem.

Vchod do Chamberí dnes

V roce 2006 byly v prostorách Chamberí zahájeny restaurační práce a v roce 2008 byla stanice zpřístupněna veřejnosti jako muzeum pod názvem Andén 0 (Nástupiště nula). Dokonale zachovanou a pečlivě zrestaurovanou časovou konzervu můžete navštívit zdarma, muzeum je otevřené od čtvrtka do neděle. První dřevěné dveře vlevo hned za vstupem do stanice vedou do improvizovaného kinosálku. Sedí se přímo na schodech, neboť se nacházíte v prostorách původního vstupu do Chamberí. Na obrazovce běží video o historii madridského metra a v každou celou hodinu na tomto místě začíná výborná komentovaná prohlídka (v délce 45 minut, pouze ve španělštině). Pokud nevládnete španělštinou, nevadí – vše podstatné najdete v tomto článku 🙂

Tudy se původně do stanice vcházelo
Deska s názvem stanice umístěná na stěnách nástupiště

Za architektonickým návrhem Chamberí stojí slavný španělský architekt Antonio Palacios (je například autorem budov Palacio de Comunicaciones a Círculo de Bellas Artes v ulici Alcalá v Madridu). Všimněte si, že kachlíky použité na obložení stanice jsou bílé, a orámování reklamních ploch, vlastní reklamy a logo stanice jsou naopak z ostře pestrých barev. To proto, že ve dvacátých letech bylo elektrické osvětlení podzemních stanic metra na dnešní poměry velmi slabé. Bílá a pestré barvy zkrátka umožňovaly, aby bylo vůbec něco vidět. V prostorách hlavního vstupu – tam, kde najdete prodejní okénko a kovové boudičky pro kontrolorky lístků – bylo původně ve stropě umístěno střešní okno, kterým do stanice dopadalo denní světlo. Jeho obrys je ve stropě stále patrný, ale dnes už je zazděné. Prodej lístků byl zpočátku velkou vědou – platilo se podle toho, kdy, odkud a kam jste jeli. Kromě toho na každé stanici průvodčí kontrolovaly lístky při vstupu do metra a také při výstupu z něj, takže se u turniketů u východu tvořily dlouhé fronty. Při výstupu z metra zámek turniketu povolil vahou cestujícího (jakmile došlápl na kovovou desku v podlaze), což působilo radost zejména dětem, které po nich s nadšením skákaly. Vestibul byl tedy místem poněkud hlučným! Reklamy, které dole na nástupištích uvidíte, jsou v drtivé většině na výrobky, které se stále ještě prodávají, nebo alespoň donedávna prodávaly. Balzámy na rty značky Gal, které propagují kulatá loga na koncích nástupišť, najdete dodnes v oddělení drogerie v obchodních domech El Corte Inglés.

Metro: L1, stanice Bilbao nebo Iglesia (doporučuji nejprve se projet metrem mezi těmito dvěma stanicemi, abyste viděli Chamberí z vlaku).

Hodnocení dítěte: 100 %

Vlak metra vjíždí do stanice Chamberí

Lanovkou na Casa de Campo

Posledním tipem z dnešního článku je vyhlídková jízda visutou lanovkou, která překlenuje údolí řeky Manzanares. Vede ze čtvrti Argüelles v centru Madridu do Casa de Campo, největšího madridského parku s rozlohou téměr 2 000 hektarů, a překonává vzdálenost dvou a půl kilometru. Cena za svezení je na madridské poměry lidová – dospělý zpáteční lístek stojí 6 euro, dětský je za 5 euro. Na stanici Casa de Campo můžete, ale i nemusíte jízdu přerušit.

Lanovka je kabinková, takže můžete vyrazit, i když vám počasí nepřeje. To byl náš případ

Z lanovky můžete obdivovat krásné výhledy na Madrid, kde se postupně v plné kráse objevuje katedrála Almudena, královský palác Palacio Real, první madridské mrakodrapy z počátku 20. století v blízkosti Plaza de España, televizní věž přezdívaná El Pirulí (Lízátko) nebo nebo vyhlídková věž s ufonským vzhledem jménem Faro de Moncloa.

Teleférico de Madrid

Na druhé straně výhledu dominuje zelená masa Casa de Campo, protkaná vycházkovými cestami. Pokud vám počasí bude přát, můžete se tam dosytosti vyblbnout. Hned u horní stanice lanovky je dětské hřiště, odvážnější rodiče mohou navštívit zábavní park Parque de Atracciones (pozor, jeho přítomnost nezatajíte, protože gigantické horské dráhy jsou z lanovky vidět), případně madridskou ZOO, která se na Casa de Campo také nachází.

Metro: L3, stanice Argüelles. Poté cca 10 minut pěšky k dolní stanici lanovky, do mapy zadejte jako cíl „Teleférico de Madrid“.

Hodnocení dítěte: 70 %

Vyhlídka na Madrid z terasy stanice na Casa de Campo

El Palmar

Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.

La Albúfera, valencijské sladkovodní jezero mořského původu

Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.

Mokřady jsou hnízdištěm velkého počtu druhů vodního ptactva
Hladina jezera Albúfera při pohledu z loďky

Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.

Branka vedoucí k loděnici. Slovo „barquera“ znamená „převoznice“. Nahoře španělská, dole valencijská vlajka

Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.

Rosino přístaviště. Jedna z loděk nese jméno jejího pradědečka
Replika původního rybářského obydlí
Na břehu Albúfery

Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.

Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.

Rosa na přídi. Původní bidla dnes slouží už jen k otáčení lodí

Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.

Originální „barraca“ při pohledu z vody

Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.

Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.

Rýžová pole El Palmaru
Pohled do rýžoviště zblízka

Co jíst a pít ve Valencii

Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.

Tygří ořechy, vzadu v košíčku valencijské „fartons“

Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!

Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂

Citroníky v El Palmaru

O krizích a jak je překonávat

Žebříček stresových událostí v životě vede s velkým náskokem smrt partnera, následují lahůdky typu rozvod, rozchod manželů, výkon trestu, nemoc, výpověď z práce a tak dále a tak dále, až po zdánlivě radostné události jako je dovolená a Vánoce. Tak jasně, dvě dovolené ročně a Vánoce vás nezabijí (e-hm, ač máme všichni v čerstvé paměti jak radostné a nenáročné období to je!), ale stačí, aby se sešlo pár událostí dohromady, a už se cítíte pod psa. Kromě toho, „oficiální“ žebříček stresových faktorů neobsahuje celou spoustu nepříjemných, ale zcela reálných životních situací, třeba: Náročná puberta u dítěte (některá robátka ji umí ozvláštnit i touláním nebo braním drog), krize středního věku, hluboké frustrace z toho, že se váš život (ne)ubírá nějakým směrem (například nemáte dítě a chcete ho, nebo naopak sedíte doma na zadku a utíráte děckám nosy, zatímco spolužačky z VŠ dělají kariéru), dostanete kopačky od partnera/partnerky a nezvládáte to, případně se ocitnete ve vztahovém trojúhelníku, čtyřúhelníku nebo jiném mnohoúhelníku a nevíte kudy kam.

Myslíte, že to se vám nikdy nemůže stát? Myslíte si, že vždycky bezpečně víte co chcete, vaše děti přece nejsou smradi, protože je dobře vychováváte a vaše manželství neohrožuje nevěra ani potřeba dohnat po dvaceti letech ztracenou svobodu?

Možná ano, a pokud to tak je, já vám k tomu z celého srdce gratuluji. Pokud ale takové štěstí nemáte, a potýkáte se s nějakou tou životní krizí, nabízím pár tipů k jejímu lepšímu zvládnutí.

Akceptujte situaci

První, co je dobré udělat, když se objeví životní krize, je přijmout situaci, jaká je. Dokud budete zaseklí ve fázi „proč se to děje právě mně“, nemůžete se pohnout dopředu. Módní ezoterická moudra tvrdí, že všechno, co nás v životě potká, má nějaký smysl, a že máte přemýšlet, proč daný problém potkal zrovna vás. To jsou samozřejmě bohapusté kecy. Těžkosti přijdou protože přijdou, tak jako po zimě přijde jaro a na konci dne se setmí. Lepší období se prostě v životě střídají s horšími, jednou jste nahoře, jednou dole, nic jiného v tom nehledejte. Čím víc se budete hrabat v tom, proč je na vás život tak zlý, tím víc energie na řešení problému si odčerpáte. Takže – nádech, výdech, a začněte se smiřovat s tím, že teď nějakou dobu budete řešit s*ačky.

Redukujte výdej energie

Ať už zvolíte řešení jakékoliv, budete potřebovat sílu. Některé problémy vyžadují aktivitu, přemýšlení, zařizování, obíhání úřadů, jiné zase výdrž, trpělivost a čekání. Oba typy těžkostí vás ale vycucají jako citron. V první řadě hledejte, kde ubrat z vašich dosavadních aktivit. Zapomeňte, že stihnete všechno jako doteď, a k tomu budete řešit kupu problémů, nejde to. Snižte očekávání – ostatních lidí, ale v první řadě svoje vlastní. Nebude uklizeno tak jako doteď, možná nebude ani navařeno. Nebudou přesčasy, cukroví na Vánoce, nákup pro babičku. Učte se říkat „Je mi líto, ale ne.“

Ve skutečnosti je jen strašně málo věcí, které opravdu musíme. Ten zbytek děláme protože chceme, nebo kvůli očekávání nás samotných a lidí v našem okolí. Myslíme si, že musíme, ale tak to není: ve skutečnosti není pravda, že každé ráno musíte vstát a jít do práce. Chodíte tam, protože chcete financovat svoje potřeby a ne žít pod mostem. Zamyslete se nad tím, proč děláte ostatní činnosti. Vaříte teplé večeře? Super, a co vás k tomu vede? Baví vás to, nebo máte jen pocit, že je to vizitka správného rodiče? Jedete na víkend se spřátelenou rodinkou? Tak jo, a těšíte se? Nebo už se předem děsíte, kolik kompromisů budete muset udělat a kolik nevyžádaných rad si vyslechnete? Základní poučka pro případy životních krizí – ale nejen pro ně – zní dělejte jen to, co opravdu chcete dělat. A věřte, že si to můžete dovolit. Úplně klidně.

Nezapomeňte, že zdatní žrouti energie jsou i lidé. Zrevidujte svoje vztahy, i když to není jednoduché. Pokud vás někdo otravuje neustálou negativitou, stěžováním, požadavky, omezte kontakt s ním na minimum nebo ho úplně přerušte. Vy sami rozhodujete o tom, kdo zůstane ve vašem životě a jakou bude mít úlohu, tak to berte zodpovědně.

Zvažte, s kým budete sdílet

Ojojoj, bacha na to, komu si postěžujete. Nejbližší lidé takříkajíc z titulu své funkce – například rodiče, sourozenci nebo intimní přátelé – vůbec nemusí být nejvhodnější volbou, pokud se chcete někomu svěřit nebo si postěžovat. Často to bývá právě naopak: Jsou příliš blízko. Berou si to osobně. Mají pocit, že vás znají lépe než vy sami, a to jim dává právo udílet rady. Atakdále.

Navíc, nezapomeňte, že každý, komu se svěříte, vás bude soudit. My lidé jsme už takoví – tvoříme si názor na základě pár vět, na základě dojmu, a čím méně o situaci víme, tím snazší se nám zdá řešení. Často taky neodoláme, a s naším názorem – leckdy nevyžádaným – se pochlubíme, že? Dobře si proto rozmyslete, koho zasvětíte do svých těžkostí. Pokud už vám někdo radí, nejdřív se zamyslete nad tím, jak si sám vede v příslušné oblasti. Vaše matka má možná dojem, že vám musí poradit, jak si zajistit šťastné manželství, ale jestliže je sama dvakrát rozvedená, nemá k tomu kvalifikaci. Podle vaší nátury jí to buď narovinu sdělte, nebo pusťte rady jedním uchem tam a druhým ven.

Pokud jste se ocitli na druhé straně, a někdo vám právě pověděl o krizi, se kterou se v životě potýká, buďte tak hodní, a nechte si rady pro sebe – ledaže vám o ně řeknou. Nabídněte ucho, pochopení, podporu a povzbuzení bez kritizování, jestliže to umíte. Pokud ne, raději, s prominutím, buďte zticha.

Dobře se starejte o toho, kdo situaci vyřeší

Představte si, že by vám někdo představil člověka, který všechny vaše problémy vyřeší. Možná ne hned, třeba až za pár měsíců. Bude to ale člověk, který vás nakonec potíží zbaví. Jak byste se k němu chovali? Pravděpodobně laskavě, s úctou, byli byste vděční za dílčí pokroky. Nebo se snad pletu?

Buďte na sebe hodní. To VY tu situaci vyřešíte. Ne snad, že byste byli takoví experti – ale nikdo jiný to neudělá. To VY zhodnotíte, rozhodnete, zařídíte, opláčete, smíříte se, odpustíte, vydržíte. Nikdo jiný. Nekritizujte se, nenadávejte si. Dopřejte si odpočinek, relax, odměnu, pořádné a zdravé jídlo, přiměřeně pohybu. Neničte se tunou cukru a alkoholu, ale taky si nevyčítejte dvě deci vína nebo kus čokolády.

Co dělat, když z přemíry starostí nespíte? V první řadě opusťte vztek (Zase se doprčic nevyspím!) a přidržte se následujících zásad:

  • Choďte spát a vstávejte každý den v přibližně stejnou dobu,
  • Nedohánějte nedostatečný noční spánek přes den nebo o víkendu, rozhodíte si rytmus ještě víc,
  • Pokud nemůžete usnout, alespoň v klidu ležte a odpočívejte,
  • Nezlobte se na sebe a v klidu si opakujte, že se vyspíte tak, jak jen to bude možné. Pár bezesných nocí ještě nikoho nezabilo,
  • V pokoji, kde spíte, by mělo být ticho, přiměřeně teplo a tma (pokud není ticho, použijte špunty do uší),
  • Uvařte si před spaním čaj pro lepší spánek, v lékárně jich prodávají spoustu druhů, zkuste třeba směs „Spánek a nervy“ od Teekanne.

Naprosto nejzásadnější je, umět si vyčistit hlavu ve chvíli, kdy na své problémy opravdu myslet nechcete (například v noci před usnutím nebo v práci před důležitým jednáním). Mozek se dá naštěstí docela dobře ožulit tím, že starostem, katastrofickým scénářům a sebelítosti přidělíte pevný rozvrh. Vyčleňte si denně půlhodinu na starosti a trápení, ideálně hned ráno. Vytáhněte svoje obavy, potrapte se, pofňukejte si. Po půlhodince sebelítosti se soustřeďte na praktické činnosti a pokud se otravné myšlenky vrací, řekněte si, že se jim budete věnovat zase zítra ráno. Stejně s nimi naložte večer – na všechny tragické scénáře, které vám mozek předloží, mu odpovězte: Teď jim nebudu věnovat pozornost, ale naštěstí hned zítra ráno mám vyhrazenou půlhodinu, kdy se jimi můžu zabývat. Nenechte se odradit tím, že zpočátku budou mít otravné myšlenky tendenci dorážet neustále. Časem je zkrotíte.

Řekněte si o pomoc

Aneb, jak se dnes módně říká, delegujte. Angažujte babičku na pohlídání dětí a paní na úklid a orazte si o samotě na procházce, v sauně nebo v bazénu. Najměte právníka, realitního makléře nebo jiného odborníka podle konkrétního problému, se kterým se potýkáte. Vztahy, frustrace a úzkosti proberte s psychologem. Už jen vědomí toho, že nejste na problém sami, vás hodně povzbudí.

Řešte jen to, co aktuálně vyřešit lze

Opravdové problémy jsou typicky velmi vrstevnaté. Skládají se ze spousty dílčích problémů, a tyhle jednotlivé vrstvy se mohou, ale taky nemusí časově překrývat. Udělejte si proto časovou osu a do ní problémy rozepište. Co vás trápí právě teď? Co budete muset řešit za měsíc? Co za půl roku nebo za rok? Pak se soustřeďte na ty časově nejbližší a zatím neplýtvejte energií na potíže, které vzniknou za pár měsíců. Život se mění a možná bude ještě všechno jinak.

Vyvažujte centrum kontroly

Lidé prý mají tendenci patřit do jedné ze dvou skupin. Ti, kteří věří, že nemohou vlastními silami nic změnit a všechny události, úspěchy a neúspěchy jsou dílem externích faktorů, mají vnější centrum kontroly. Naopak lidé, kteří jsou přesvědčeni, že za všemi výhrami i pády stojí jen jejich úsilí a snaha, mají vnitřní centrum kontroly. Nejšťastnější údajně jsme, pokud své centrum kontroly vyvážíme – jestli máte tendenci všechno kontrolovat, patrolovat a neustále řešit, věnujte teď své úsilí tomu, abyste pochopili, že některé události v životě nezměníte a občas je třeba nechat věci, aby se prostě v průběhu času samy poskládaly tak, jak umí.

Vydržte!

Bude to asi dlouhé. A určitě to bude těžké. Ale nevzdávejte to! Nezapomeňte, že každá emoce, ať už je šťastná nebo nešťastná, se jednou vyčerpá. Pokud se něčím trápíte, vězte, že jednou přijde doba, kdy to přebolí – anebo vám to bude už jedno. Takové jsou zákonitosti života. Nezapomeňte, že na každý konkrétní problém, se kterým se setkáte, je možné najít konkrétní řešení. Odebírejte z hromady potíží postupně a mějte trpělivost, jednou zmizí celá.

Buďte šťastní.

Ano, i v životních krizích můžete – a měli byste – být šťastní. Neodkládejte štěstí na dobu, kdy budete mít všechny své problémy vyřešené. Možná, že vám jedna část vašeho života padá na hlavu, ale není to jediná jeho složka. Zamyslete se na tím, co vám přináší radost nebo útěchu a věnujte se tomu. Nedopusťte, aby to, že se vám nedaří v jedné oblasti, otrávilo všechno co děláte. Pokud to jinak nepůjde, ukázněte se drsnou otázkou: Kdybych věděl, že zítra umřu, věnoval bych zbytek dneška opravdu tomu, že se budu trápit svým problémem?

Věřte nebo ne, štěstí nezávisí na okolních podmínkách zas až tolik, jak si často myslíme. O štěstí, a jak ho v sobě vytvářet, zase někdy jindy v jiném článku. Prozatím vám držím palce na všechny problémy, se kterými se v životě potýkáte, ať jsou malé, větší, nebo ty úplně největší. Nepochybuji, že je všechny zvládnete 🙂

Zdrojem všech obrázků je pinterest.com.

Španělsko do kapsy v roce 2020

Milí návštěvníci blogu,

přeji vám všem ten nejhezčí Silvestr 2019 a úspěšný start do nového roku. Ať je pro vás přátelský, vstřícný, laskavý a plný příležitostí! V roce 2019 vyšlo na Španělsku do kapsy celkem jedenapadesát článků, a jestli jste při jejich čtení relaxovali alespoň zpoloviny tak jako já při jejich psaní, jedná se o jasný win-win.

Se startem nového roku se na blogu objeví rubrika Život, ve které můžete očekávat mix nejrůznějších témat, která se kupodivu netýkají Španělska, a dokonce nelze vyloučit ani cestopisné články z jiných oblastí, neboť autorka tohoto blogu občas rouhačsky navštěvuje i jiné země (!) a někdy se jí tam kupodivu i docela líbí.

Vaše V.

Pokud nevíte, proč vám přeji šťastný nový rok s pohárem hroznového vína, nečetli jste předposlední článek na blogu a měli byste to napravit

Co jste nevěděli o Vánocích ve Španělsku

Předvánoční shon se podepsal i na frekvenci článků pro Španělsko do kapsy, ale jestli tu nějaký příspěvek nesmí chybět, je to právě ten o španělských vánočních tradicích a zvycích. A proto si uvařte hrnek voňavého čaje nebo šálek silné kávy, a dopřejte si pár vanilkových rohlíčků a chvíli oddechu u dnešního článku. Veselé Vánoce, neboli… ¡Feliz Navidad!

Vánoční trh na Plaza Mayor v Madridu

El Caganer

Začneme poněkud zostra. Jestlipak jste věděli, že minimálně v katalánských, valencijských a aragonských betlémech nikdy nechybí figurka pastýře „na velké“? Tradice je původně katalánská, stejně jako slovo „caganer“, které znamená něco jako „kadič“ – ve zbytku Španělska se postavička označuje španělským ekvivalentem „cagón“. Kromě Španělska najdete kadícího panáčka i v Andoře a na některých místech Itálie a Portugalska. Tradiční figurka zobrazuje pastýře v podřepu s kalhotami u kotníků v plné práci, samozřejmě včetně finálního „produktu“. Umisťuje se obvykle stranou nebo dozadu, případně se schovává za stromek – inu, jako ze života. Původ tradice je poněkud nejasný, ale historikové zasazují její vznik nejspíše do 17. století. Jedna z teorií říká, že „caganer“ byl původně zobrazován jako jedna z postaviček na tradičních katalánských kachlíkách, kde se objevovaly namalované výjevy z vesnického života Katalánců, krátké pověsti nebo říkadla. „Caganer“ je považován za symbol zdraví, štěstí a prosperity, neboť symbolicky navrací půdě co z ní vzešlo, a zajišťuje její plodnost na příští rok. V Katalánsku se dokonce věří, že pokud jej do betlému neumístíte, stihne vás nepřízeň osudu. Jestli si chcete svoje štěstí pojistit, při příští návštěvě Barcelony si místo předraženého šuntu pro turisty raději sežeňte kakajícího panáčka.

El Caganer. Zdroj obrázku: pinterest.com

Vánoční loterie

Málokterá vánoční tradice je ve Španělsku tak silná jako Lotería de Navidad, Vánoční loterie. Vánoční losy se začínají prodávat už v létě, zprvu nenápadně, jen ve stáncích na ulici s nápisem „Loterías y Apuestas del Estado“ („Státní loterie a sázky“), s blížícím se koncem roku se však už výklady všech obchůdků a vstupní dveře barů zaplní plakátky, které pokládají zneklidňující otázku: „Y si cae aquí el Gordo de Navidad?“ („A co když hlavní cena padne sem?“) Hlavní cena Vánoční loterie se totiž nazývá „el Gordo“ („Tlusťoch“) a pro rok 2019 je její hodnota 4 000 000 euro na sérii. Na každém rohu si můžete za dvacet euro koupit svůj los, který se španělsky označuje jako „décimo“ (desetina). Proč zrovna desetina? Ceny jsou totiž počítané na jednu sérii, která obsahuje deset losů. Pokud tedy vlastníte los jedné z vítězných sérií, kam padl „el Gordo“, výhra je 400 000 euro na jedno „décimo“. Vidina bohatých Vánoc je lákavá a nikdo neodolá. Schválně, zeptejte se mě, jestli už mám koupené své letošní „décimo“!

Tradice vánoční loterie vznikla v roce 1812 za nepříliš příznivých podmínek – uprostřed Napoleonské invaze do Španělska, a první slosování proběhlo 18. 12. 1812 v andaluském Cádizu. Jak Napoleon ustupoval, Vánoční loterie se úspěšně šířila na sever, až o dva roky později definitivně zakotvila v Madridu a kupodivu nebyla přerušena žádnou krizí ani konfliktem – a to dokonce ani Španělskou občanskou válkou ne.

Španělská Lotería de Navidad vyvolává přímo běsnění. Nejprve se s velkým napětím čeká, jak bude vypadat letošní reklamní spot Vánoční loterie, poté se začínají horečně nakupovat losy: Pro děti a vnuky k Vánocům, jeden jen pro sebe (co kdyby náhodou!), jeden napůl s kamarádkou, další pro srandu dohromady s deseti sousedy z ulice… nebývá výjimkou, že si Španělé musí vést evidenci toho, s kým a za kolik si příslušné „décimo“ sdílejí, protože Vánoční loterie je především symbolem sounáležitosti a synonymem společné zábavy. Vlastní slosování startuje 22. prosince v devět hodin ráno, tradičně v prostorách Teatro Real v Madridu, a v průběhu více než 4 hodin jednotlivá výherní čísla vyzpěvují děti ze školy San Ildefonso. Letos se rozdělí výhry za celkem 2 380 milionů euro! Slosování živě přenáší televize a španělské deníky o něm poskytují on-line zpravodajství. Po skončení loterie její průběh prakticky okamžitě střídají reportáže z celého Španělska, kde probíhají oslavy ve velkém stylu přímo na ulicích, se šampaňským, transparenty, popsanými tričky, pokreslenými tvářemi… Pokud někdo vyhraje, slaví minimálně celá ulice, ne li rovnou celé město.

Plakát s reklamou na Vánoční loterii. Drátěná koule na obrázku je charakteristické osudí, ze kterého se losují výherní čísla. Zdroj obrázku: pinterest.com

Nenaděluje Ježíšek, ale „Los Reyes“

Hlavním vánočním svátkem není ve Španělsku 24. prosinec, ale až 6. leden, kdy se slaví „Los Reyes Magos“ nebo jen „Los Reyes“, tedy Tři králové, kteří tradičně nosí španělským dětem dárky. V předvečer Tří králů prochází španělskými městy tzv. „Cabalgata de Reyes“ (Tříkrálový průvod) s nazdobenými vozy, figurami králů a sladkostmi rozhazovanými nad hlavami početných diváků. Madridskou cabalgatu dokonce přenáší španělská televize. Ráno 6. ledna se pak snídá „Roscón de Reyes“, což je tradiční vánoční pečivo, velký věnec ze sladkého těsta s přídavkem extraktu z pomerančových květů, ozdobený kandovaným ovocem a ořechy, který chutná podobně jako naše vánočka. Dovnitř se schovává malé překvapení (obvykle skleněná nebo hliněná figurka).

Všudypřítomná globalizace nicméně zasáhla i Španělsko, a tak se stále častěji naděluje na Štědrý den, a to po slavnostní večeři, stejně jako u nás. Tradice se ale těžko mění, a tak se dnes spousta španělských rodičů ocitla v nezáviděníhodné pasti – jejich děti čekají dárky hned dvoje, jak 24. prosince, tak na Tři krále.

Roscón de Reyes za výlohou Madridských cukráren

Las Campanadas

Možná jste nevěděli, že obsahem poháru, který třímají Španělé o půlnoci 31. prosince, není šampaňské ani jiný alkohol. Obsahuje 12 kuliček hroznového vína, které je třeba sníst, zatímco hodiny odbíjí půlnoc, při každém úderu zvonu jednu. Pokud se vám to podaří – a není to tak lehké, schválně to zkuste – budete mít v novém roce štěstí. Teprve pak na něj můžete s klidnou myslí připít. Pokud chcete svoje štěstí pojistit ještě víc, oblékněte na Silvestra navíc červené spodní prádlo.

Las Campanadas (“Údery zvonu”) přenáší živě prakticky všechny španělské televizní stanice z náměstí Puerta del Sol v Madridu, a předhánějí se přitom v osobách moderátorů i v doprovodném programu. Hrozny se na tu velkou událost s velkou péčí připravují předem, buď do pohárů nebo na malé tácky, a o silvestrovské půlnoci celé Španělsko napjatě čeká, až věžní hodiny na Casa de Correos na náměstí začnou odbíjet a tím spustí odpočet hroznové mise.

I tahle tradice je už poměrně stará, objevila se zprvu ve vyšších vrstvách obyvatelstva na konci 19. století a dobový tisk si stěžoval, že jde o cizotu zavlečenou z Francie. Chudší třída se zvyku nejprve vysmívala, ale už kolem roku 1905 polyká hroznové kuličky celé Španělsko. Není divu – stejně jako u Vánoční loterie jde o tradici nejen pěknou, ale taky ďábelsky návykovou. A proto i u nás doma už pár let každý 31. prosinec končí ve společnosti přímého přenosu z Madridu a v ruce všichni držíme sklenku – hádejte s čím.

Odpočet při Las Campanadas, jak jej přenáší španělská TV. Zdroj obrázku: rtve.es

Jak se zrodily novoroční slevy

Ihned po Třech králích startuje ve Španělsku období slev, které je opravdovým závěrem vánočních svátků. S myšlenkou povánočních výprodejů přišel v roce 1940, necelý rok po skončení Španělské občanské války, podnikatel Pepín Fernández a 2. ledna zveřejnil v novinách první inzerát upozorňující na novoroční slevy ve svém obchodním domě v Calle Preciados v Madridu. Jak model obchodního domu, tak myšlenku sezónních výprodejů okoukal Pepín při svém pobytu na Kubě. Navzdory poválečné chudobě měla akce ohromující úspěch – celé Španělsko trpí hladem a jí na přídělové lístky, na černém trhu koupíte tucet vajec za 200 peset (to je asi tolik, co stojí celý kabát!), ale myšlenka tříkrálových slev se ujala a hned první rok stojí před obchoďákem fronty nákupuchtivých Španělů. Už v roce 1943 otvírá Pepín ve stejné ulici slavný obchodní dům Galerías Preciados a brzy od něj nápad s povánočními slevami kopírují všichni ostatní, zejména nejznámější španělský řetězec obchodních domů El Corte Inglés, který jej proměnil v opravdový sociální fenomén. Snad i proto, že Španělé nakupování milují a chození po obchodech je jejich oblíbeným národním sportem. Okukování výloh a nakupování oblečení je vlastní i mužům a odhaduje se, že během tříkrálových slev roku 2020 utratí každý Španěl v průměru 241 euro – což odpovídá ohromujícím 40 000 poválečných peset.

Španělské tříkrálové slevy nejsou jen tak naoko, nabízené akce jsou typu „50 % na vše ve Victoria’s Secret“, takže pokud se chystáte na výlet za madridskými památkami, není vůbec špatný nápad jet v lednu a spojit kulturu s nákupy. Pokud si moudře zajistíte odbavené zavazadlo, můžete si nakoupit oblečení klidně na tři roky dopředu.

Kde v centru Madridu nakupovat: Gran Vía (Primark a miliony dalších obchodů), Calle Preciados (El Corte Inglés a obchodní centrum Fnac na místě původního Pepínova obchoďáku), Calle de Fuencarral (Pimkie, Victoria’s Secret), výčet samozřejmě zdaleka není vyčerpávající 🙂

Madridská Gran Vía v lednu. Hurá na nákupy! Na této křižovatce se dejte vlevo, přejděte Plaza Callao a octnete se v Calle Preciados. Symbolicky tak můžete nákupy zahájit tam, kde jejich myšlenka vznikla.

Katalánské kino

Když jsem se začala učit španělsky, byla jsem klasickým produktem post rakousko-uherského školství, pilná žačka zvyklá na učebnici, slovíčka a bezpečné nahrávky úvodních článků lekce, kam se nemohlo vloudit žádné slovo nenacházející se v textu. Všechno se pěkně naučit, pak pokračovat ke cvičení s klíčem. S mluvením to nepřehánět (co kdybych řekla něco špatně…) Před čtyřmi lety jsem tenhle obstarožní vzorec se sebezapřením zahodila a začala se učit cestováním a kontaktem s lidmi a autentickou španělskou kulturou. Prvotní pocit byl asi jako když se chcete napít ze sklenice, a místo toho vám někdo plnou silou pustí do obličeje vodu ze zahradní hadice.

Výsledky nového přístupu byly však už po pár měsících ohromující, čímž vzrostlo nejenom moje studijní sebevědomí, ale taky lenost. U katalánštiny mě dnes (věřte nebo ne) stojí hodně sebezapření otevřít učebnici a dělám to jen zřídka. Místo toho na plné čáře vyhrává Internet, Netflix, Catalunya Radio a programy v katalánštině na TVE Catalunya. A tak si dnes dáme pár tipů pro studenty katalánštiny, pěkně odstupňováno od nejlehčího po nejtěžší. A kdo se katalánsky neučí, vytříská z dnešního článku alespoň doporučení na dva zajímavé filmy 🙂

Els nens salvatges (Divoši, 2012)

Zneklidňující film ze světa dnešních pubošů v Barceloně, který vás donutí klást si otázku, jak dobře vlastně znáte svoje děti a jestli se náhodou nedopouštíte jedné z rodičovských chyb, prezentovaných ve filmu Patricie Ferreiry z roku 2012. I když… jsou to vůbec chyby? Nežijeme takhle vlastně všichni? A jak tenká je hranice mezi typickým pubertálním pruzením a něčím mnohem nebezpečnějším?

Alex, Gabi a Oki jsou tři kamarádi, barcelonští teenageři, kteří se stejně jako ostatní baví mejdany na pláži, sprejováním po zdech a zlobením nejrůznějšího druhu, kterému se dnes moderně říká „posouvání hranic“. Každý z nich pochází z jiné sociální vrstvy a svým adolescentním smutkům čelí jiným způsobem. Retrospektivní vyprávění založené na výsleších Alexe a Gabiho dává tušit, že s jejich kamarádkou Oki není něco v pořádku. Ale co? A proč Oki utekla z domova?

Pokud začínáte s katalánskými filmy, tenhle bude sázka na jistotu. Katalánština je barcelonská, je jí výborně rozumět a dialogy navíc občas přechází do španělštiny (třeba u některých scén ve škole nebo v rodině jednoho z protagonistů). Navíc je děj dost přehledný a budete se v něm orientovat bez problémů. Titulky pravděpodobně nebudou potřeba.

Subjektivní hodnocení: 70 %

Zdroj obrázku: www.rtve.es

Si no t’hagués conegut (Kdybych tě byl nepoznal, 2018)

Katalánský seriál z původní produkce Netflixu neoplývá sice ani geniálním námětem, ani hvězdnými hereckými výkony, ale za účelem procvičení katalánštiny se na něj celkem koukat dá. Hlavním hrdinou je Eduard, kterého potká obrovská životní tragédie: přijde o ženu a o dvě děti najednou. Okamžitě začne přemýšlet nad tím, co by mohlo být jinak, kdyby… a do jeho zoufalství vstupuje poněkud bláznivá vědkyně, která mu nabídne lákavou možnost cestování do paralelních vesmírů, kde se mohly věci možná odehrát trochu jinak. Zoufalý Eduard nemá co ztratit a tak na experiment kývne, i kdyby jen proto, aby mohl zase na chvíli vidět své blízké.

Zpočátku originální myšlenka se po pár dílech poněkud okouká (celkem jich má seriál deset), a tak se v průběhu sledování nejspíš začnete trochu nudit, protože jednotlivé příběhy jsou tak trochu na jedno brdo. Výhoda je, že si k seriálu můžete zapnout katalánské titulky a tak se opravdu něco přiučit, navíc jde o katalánštinu z Katalánska a hercům je dobře rozumět. Celkově: nenadchne, ale taky neurazí.

Subjektivní hodnocení: 50 %

Zdroj obrázku: filmaffinity.com

Arròs covat (2009)

Katalánský animovaný seriál, který vytvořil výtvarník Juanjo Sáez pro katalánskou TV Televisió Catalunya, se vysílal ve třech sezónách mezi lety 2009 a 2012. Název doslova znamená „převařená rýže“ (ve španělštině „arroz pasado“). Výraz „převařit se někomu rýže“ má v obou jazycích stejný význam, odpovídá zhruba našemu „ujet někomu vlak“. V tomto případě je tím někým barcelonský designér Xavi Masdéu, který tráví celý svůj partnerský život s přítelkyní Sòniou a ten pracovní zase s dvojicí přátel a kolegů Lluísem a Ricardem. Když se rozhlédne kolem sebe a vidí, kolik možností mají ostatní a kolik běhá kolem jiných zajímavých žen, tak trochu se mu zdá, že mu ujíždí vlak. Když se s touhle revoluční myšlenkou svěří doma, přítelkyně Sònia mu dá kopačky a zdá se, že Xavi už nebude mít možnost svůj přešlap napravit. Místo dobrodružného života čeká Xaviho jeden fail za druhým, a jeho katalánská čest je brzy raněna tím, že Sònia si místo něj namluví Španěla z Madridu.

Grafika tohoto svěžího dílka je velmi originální a úsporná, postavy většinou nemají ani oči nebo ústa a příběh tvoří jen pár čar. Odehrává se v dnešní Barceloně a je třeskutě vtipný, obzvlášť, když se na scéně objeví Xaviho „veí bipolar“ (soused s bipolární poruchou). Sarkastický a leckdy politicky nekorektní humor vás ostatně bude provázet celým příběhem, a nebojí se ani narážek na napjatý vztah mezi Španěli a Katalánci, jako když se například Xavi, Lluís a Ricard v taxíku v Madridu před nacionalistickým taxikářem snaží předstírat, že nejsou z Katalánska, a mezi sebou si špitají „No diguis res! Com s’enterin de que som catalans, ens tallaran els collons!“ („Neříkej nic! Jestli se dozví, že jsme Katalánci, uříznou nám koule!“)

Katalánština v Arròs covat je barcelonská a bylo by jí docela dobře rozumět, kdyby postavy nemluvily tak příšerně rychle 🙂 Tuhle potíž jsem většinou vyrovnávala tím, že jsem si pustila každou epizodu dvakrát, a napodruhé už jsem relativně byla v obraze. Jazyk je velmi neformální, až slangový, ale pokud ovládáte španělský slang, nebudete mít s porozuměním potíže, protože slovní zásoba je dost podobná. Obrovská výhoda seriálu tkví v tom, že všechny tři série Arròs covat najdete on-line na YouTube, nevýhodu naopak představuje fakt, že k němu neexistují titulky.

Subjektivní hodnocení: 100 %

Zdroj obrázku: versiopostal.com

Pa negre (Černý chléb, 2010)

Kdyby nebylo sousloví „syrový příběh“ takové klišé, dalo by se jako charakteristika snímku Pa negre použít velmi dobře. Snímek zachycuje katalánský venkov a drsná léta po Španělské občanské válce, nemilosrdná zejména k příslušníkům tábora poražených, kam patří i jedenáctiletý Andreu a jeho rodina. Nasládlá poetika, která obvykle doprovází filmy s dětským hrdinou nicméně tentokrát není ve hře a film vám naservíruje celou řadu naturalistických scén, brutální dvojnásobnou vraždou hned v úvodu filmu počínaje. Kolem odhalení identity vraha se točí celý příběh a Andreu postupně zjišťuje, že svět dospělých kolem něj je plný lží a přetvářky. Dobrý temný thriller, který určitě oceníte případně i v jiném jazyce! Ne nadarmo je Pa negre ověnčený španělskými národními cenami, a dokonce byl zařazen do předvýběru pro nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

Je-li vaším cílem trénink katalánštiny, tentokrát se rozhodně vyzbrojte titulky. Katalánština v Pa negre je mallorská a pro mě osobně dost těžko srozumitelná. Neměl by ale být velký problém najít k filmu titulky v angličtině nebo španělštině. Tenhle snímek rozhodně nezmeškejte!

Subjektivní hodnocení: 90 %

Zdroj obrázku: imdb.com

Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

Vlast

(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)

Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.

České vydání románu Patria

Stručná historie ETA

Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).

První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.

Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.

Důsledky bombového útoku ETA v severošpanělském městě Burgos, rok 2009. Zdroj obrázku: www.lavanguardia.com

K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).

Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.

Bombový útok na letišti Barajas v Madridu, rok 2006. Zdroj obrázku: www.bbc.com

O čem je Patria?

V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?

Přímořská promenáda v baskickém San Sebastiánu. Sem vyrážely Bittori a Miren na své sobotní dýchánky

Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.

Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.

České vydání

Kdo je Fernando Aramburu

Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.

Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.