Proč jsou Španělé tak šťastný národ

(a jak je napodobit)

Evropský HAIN (HAppiness INdex) pravidelně umisťuje Španělsko mezi nejspokojenější státy Evropy. Nevěříte-li podobným průzkumům (a dobře děláte, neboť argumenty lze nalézt vždy a všude pro jakékoliv tvrzení), přesvědčte se sami. Stačí strávit pár minut ve španělském baru, na trhu nebo u plážového stánku se zmrzlinou a cítíte to hned. Pohoda, klid, smích, vřelé přijetí, ať už přicházíte odkudkoliv, veselé (a trochu líné) dny: nejdřív si myslíte, že ten pocit vzniká tím, že jste na dovolené, ale kdepak. Všudypřítomná dobrá nálada je zcela autentická. Už jsem to v některém článku psala – každý Španěl je jako malé slunce, které vám prozáří život. Možná bych se snažila popsat, jaké to je, když z jiné evropské země přijedete do Španělska, ale dávno přede mnou to skvěle udělal Eduardo Mendoza ve svém románu Riña de gatos (s dovolením v mém překladu):

„… se slzami na krajíčku jsem usnul. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Na nekonečném nebi sytě modré barvy, ledva narušeném jasně bílým mráčkem, zářilo oslepující slunce. Vlak projížděl pustou kastilskou krajinou. Konečně Španělsko!

Ach, moje zbožňovaná Catherine, kdybys tak mohla vidět to úžasné představení, rozuměla bys, v jakém rozpoložení ti píšu! Protože nejde jen o geografický fenomén nebo prostou změnu krajiny, je to něco víc, něco božského. V Anglii, stejně jako na severu Francie, tam, kudy jsem projížděl nedávno, je krajina zelená, pole úrodná, stromy vysoké, ale nebe nízké, šedé a vlhké, nálada pochmurná. Naproti tomu zde je země vyprahlá, políčka suchá a rozpraskaná, plodí jen povadlá křoviska, ale nebe je nekonečné a světlo velkolepé. V naší zemi chodíme vždy s hlavou sklopenou a s pohledem upřeným na zem, jako sklíčení, tady, kde země nenabízí nic, chodí lidé s hlavou vztyčenou a hledí na obzor. Je to země silná, vášnivá, země velkých gest. Ne tak jako my, pod jhem morálky a našich malicherných společenských norem.“

Dobrá, dobrá, řeknete si. Co je ale teda kurník za tím? Jenom tlaková výše a málo srážek, nebo ještě něco víc?

Pestré pobřeží jižní Andalusie

Neplánovat!

A to prosím nikdy a za žádných okolností. Španělské plány (existují-li vůbec) jsou i v nejpropracovanější formě velmi vágní. Česká umanutost, s jakou do detailu plánujeme události, které mají přijít za několik týdnů až měsíců, je pro Španěly naprosto nepochopitelná. Vnímají nás jako stažené, svázané a vystresované a nechápou proč: tu záplavu cílů a to-do listů si přece nakládáme na svá bedra my sami. Proboha, k čemu? Každý plán znamená vnitřní závazek, bič, který jste si na sebe upletli sami, a čím je přesnější, tím je bič pádnější. Obzvlášť jasně tenhle kulturní rozdíl vynikne při seznamování. Čech oceňuje, škatulkuje, odhaduje: aby věděl, jestli vůbec má s dotyčnou/dotyčným strávit čas (nebude mu pak chybět na plnění jiného cíle než je cíl seznamovací?), jestli je jejich životní styl dostatečně kompatibilní, zda osoba na druhé straně barového pultu splňuje všechny důležité položky z pomyslného seznamu požadavků. Španělé naproti tomu nezkoumají nic a čekají, čím je život překvapí: možná láskou, možná kamarádstvím, možná jen jedním příjemným večerem v baru. Neklást požadavky znamená neklást překážky životu. Neplánovat nic a nevědět, co budete dělat příští týden, měsíc nebo rok je ve skutečnosti velké štěstí. Necítíte, jaká tíha z vás právě spadla?

Nebojte se „ztratit tvář“

… aneb, nebuďte pořád tak rezervovaní. Ve většině Evropy vládne snaha za každou cenu zachovat dekorum. Vyhodili mě z práce? Dobrá, to byla reorganizace. Utekla mi žena? Inu, vlastně to bylo po vzájemné dohodě a stejně už jsem o ni nestál. Můj přítel jel na víkend s kamarádkou? No, ano, ale mně to nevadí, nejsem přece hysterka… špatně, špatně a zase špatně. Španělé svoje emoce nikdy neskrývají. Ať jsou pozitivní nebo negativní, tak je ventilují, sdílejí se svým okolím, dvěstěkrát okomentují se všemi sousedy, postěžují si, pláčou, skáčou radostí, zpívají, rozbíjejí talíře. I když zrovna nemáte španělský temperament, který musí pořád někudy unikat jako pára z papiňáku, zkuste častěji „přiznat barvu“ a vykašlat se na obavu z toho, že se ztrapníte, budete za blbce nebo se příliš odhalíte. Potlačováním svých emocí si koledujete akorát tak o nějakou nepříjemnou psychosomatickou nemoc…

Španělské patio, to jest vnitřní dvůr, Palma de Mallorca

Nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami

Ve Španělsku se žije na ulici. Případně na dvorku, na pláži, na náměstí. Málokdy je tak špatné počasí, že by vás uvěznilo pod střechou, a tak je obvyklé trávit doma jen dobu siesty, kdy je horko nejnemilosrdnější. Rozlehlé veřejné parky jsou plné lidí na procházce, na pikniku nebo za sportem. Přístavní promenády jsou jedním velkým švitořícím korzem. „S hlavou vztyčenou, hledí na obzor,“ v tomhle ohledu měl Mendoza skvělý postřeh. Ať je tím obzorem mořská hladina, místo, kde se potkává vyprahlá rudohnědá hlína s azurovným nebem nebo oprýskaná zvonice mistního kostela. Kdybyste prohledali celé Španělsko, nenajdete jediného místího obyvatele, který by se procházel se zamračeným výrazem a pohledem upřeným na zem pod nohy. Takže… hurá ven a hlavně hlavu vzhůru!

Parque de la Montaña, Madrid

Žijeme proto, abychom jedli

Že znáte to úsloví trochu jinak? A kdo říká, že vaše verze je ta správná? Tam, kde začíná jídlo, končí ve Španělsku veškerá sranda. Čas na jídlo – zvláště na oběd – je svatý. Jednou rukou vyřizovat maily a druhou do sebe tlačit sendvič je absolutně nemyslitelné. Řádný oběd má několik chodů, je zásadně neuspěchaný a s železnou pravidelností po něm následuje „café“ a „postre“ (zákusek), i kdyby nakrásně tím zákuskem měl být jen ovocný jogurt. Nebudu předstírat, že veškerá španělská kuchyně je pouze zdravá – nezasvěcené často překvapí frekvencí, s jakou se v ní vyskytují smažené položky – ale množství zkonzumované zeleniny, luštěnin, ovoce a ryb je ohromující. Proklamovaná „středomořská dieta“ není jen prázdné heslo. Většina Španělů ráda vaří a nákupu potravin a přípravě jídla věnují rádi svůj čas a péči, a to i když třeba vaří jen sami pro sebe. Jídlo má tu zázračnou moc nás udělat šťastnými – tak proč toho nevyužít?

Katalánská ensaïmada

Optimismus je opium lidstva!

Nepřipadá vám tenhle citát z Kundery tak nějak skrz naskrz český? Nevystihuje nás ta věta vlastně docela přesně? Jakoby optimista byl vždycky tak trochu blbec, který se nechal podvést, oblbnout, opít rohlíkem a nechápe souvislosti. Každý, kdo má všech pět pohromadě, přece musí vidět, jak často nám to v životě nevyjde… Inu, vidět vidí, ale je jen na nás, jak si odpozorovaná data přeložíme. „To zas dopadne“, „To bude malér“, „Nechci vidět ten výsledek“ a podobné glosy ve Španělsku neuslyšíte. I v těch nejšílenějších situacích, které na sto metrů zavání katastrofou, je vrcholem negativních komentářů jen sarkastické „¿Qué puede salir mal?“ (Mohlo by se něco nepovést?) Když nevyjde jeden projekt, Španěl vymyslí jiný. Když přijde katastrofa, po nezbytném vyventilování emocí se s nadějí dívá do budoucnosti. Podle španělských průzkumů štěstí a spokojenosti jsou třemi nejvýše umisťovanými hodnotami zdraví, rodina a vztahy. Peníze, kariéru ani úspěch na prvních příčkách španělského hodnotového žebříčku nenajde. A vy, ano, vy – pokud patříte mezi nenapravitelné frfňaly, dejte si pozor. Už jste slyšeli o sebenaplňujících se proroctvích?

Pueblos blancos, bílé vesnice v Andalusii

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *