Španělsko do kapsy

Jeden král plus pár předků k pohřbení plus ambice plus přístup k množství stavebního kamene rovná se pyramida. Tak to alespoň platilo po tisíce let ve starověkém Egyptě. Jaký je výsledek, když do výše uvedené rovnice dosadíme proměnné mocného Španělska šestnáctého století? Inu, nic menšího než majestátní královský komplex El Escorial.

Král je v tomto případě Felipe II. (čti „Felipe segundo“), druhý Habsburk na španělském trůně. Habsburkové se poprvé dostali na španělský trůn v podobě jeho otce Karla I. Habsburského, který byl po otci Habsburkem a po matce Johaně Šílené Španělem. Karel I. přijel do Španělska poprvé v patnácti (a hned o rok později se stal králem) a španělsky tehdy neuměl ani písknout. Netřeba zdůrazňovat, že se proto u španělského lidu netěšil ani důvěře, ani velké oblíbenosti. Kromě toho byl ošklivec, měl typický habsburský předkus, kvůli kterému nemohl pořádně zavřít čelist, válčil kde mohl a utrácel výrazně přesmíru. Jeho syn, Felipe II., převzal trůn v roce 1556. Bylo to právě během jeho vlády, ve druhé polovině 16. století, kdy se o Španělsku začalo říkat, že je říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Felipe II. získal totiž v roce 1581 portugalský trůn včetně zámořských území a v 60. letech rozsáhlé souostroví v jihovýchodní Asii, které bylo na jeho počest pojmenováno Islas Filipinas (tedy „ostrovy Filipovy“), dnešní Filipíny. Když přičteme Španělsko a Ameriku, dá se říct, že svého královského sídla El Escorialu, vzdáleného asi 50 km severně od Madridu, kontroloval nejen celý Pyrenejský poloostrov, ale bez nadsázky zhruba tři čtvrtiny zeměkoule.

El Escorial je královským palácem, rozsáhlým klášterem, školou (jak klášter, tak škola jsou dodnes funkční), katedrálou, ale hlavně a zejména hrobkou španělské královské rodiny od 16. století až po současnost. (Poznámka: Předchozí španělští králové až po Johanu Šílenou jsou pochováni v andaluské Granadě.) Felipe II. si pozemek na úpatí dvoutisícových hor Sierra de Guadarrama vyhlédl hned na začátku své vlády a v nadmořské výšce 1028 metrů kázal postavit nejprve klášter Sv. Vavřince jako poděkování za vítězství v bitvě u Saint Quentinu. Zakrátko se ovšem projekt rozrostl do nebývalých rozměrů ještě o dvě křídla královského paláce, školu, knihovnu, katedrálu, sklad svatých relikvií a hlavně obrovskou kryptu. El Escorial je bez přehánění renesanční pyramidou, vystavěnou v obdélníkovém půdorysu z kvádrů guadarramské žuly, která byla na stavbu z nedalekých hor dopravována dvoukoláky taženými voly. Ve své době byl největší budovou na světě (s rozlohou přes 30 000 metrů čtverečních) a dokonce se mu přezdívalo „osmý div světa“. Celá gigantická stavba byla dokončena za pouhých 21 roků, mezi lety 1563 a 1584.

Madrid se stal hlavním městem Španělska právě za vlády Felipeho II., a dnes ho s El Escorialem spojuje linka C8 madridských příměstských vlaků nazývaných „Cercanías“ (od slova „cerca“ = „blízko“). V podzemí pod centrálním madridským náměstím Puerta del Sol se nachází velké vlakové nádraží a co dvě tři minuty staví ve stanici některý z mnoha „cercanías“. Na něm se časně ráno tisknu do kouta, jen v džínové bundičce, a napínám uši, abych nezmeškala svoji přihrávku. Alcobendas, San Sebastián de los Reyes, Alcalá de Henares, Colmenar Viejo… konečně ohlašují vlak do Escorialu, spolu s ostatními se nacpu do vagónu, usadím se u okna a přemítám, jestli v bundičce dneska umrznu, nebo ne. Ve věčně rozpáleném Madridu člověk snadno zapomene, že hory se zvedají sotva pár kilometrů za ním. Když budu mít štěstí, bude v Escorialu možná tak sedm stupňů. Když opouštíme město, svítá, a sotva za sebou necháme madridské mrakodrapy čtvrti Chamartín, slunce se začíná opírat do typické kastilské krajiny. Matně nazelenalá suchá dlouhá tráva, rudohnědá půda, borovice, sem tam skála nebo olivovník, podél traťového plotu desítky zvědavých daňků. Aspoň myslím, že jsou to daňci, ve vysoké se příliš nevyznám. Skály se brzo promění v hory, pak se na obzoru objeví nepřehlédnutelný gigantický bílý kříž Valle de los Caídos, Francova Údolí padlých, a po necelé hodině jízdy se v hnízdu borových lesů na úpatí hor ukáže samotný El Escorial. Je tam přesně taková kosa, jak jsem se obávala, ale od nádraží je to kilometr ostré chůze do kopce a zahřeje mě natolik, že si můžu dát snídani venku, na zahrádce malého baru s vyhlídkou přímo na kamenné průčelí Escorialu. Na tradiční španělskou snídani – opečený bílý chleba s olivovým olejem, solí a rozdrceným rajčetem – jsem si díky epidemii musela počkat skoro dva roky.

Komentovaná prohlídka trvá dvě hodiny a začíná v prostorech kláštera. Mimochodem, klášter je dnes augustiniánský a dodnes funkční, augustiniáni ale většinou chodí v „civilu“, a tak je mezi návštěvníky těžko poznáte. V době svého vzniku byl klášter otevřený (čti: neměl uzavíratelné dveře), a tak na jeho chodbách neskutečně táhlo. Sierra de Guadarrama, to je v chladnější polovině roku nejen déšť a sníh, ale hlavně vytrvalý studený vítr, a tak v prvních desetiletích existence kláštera mniši umírali velmi brzo. Felipe II. mnichům posléze pořídil jak dveře, tak i nádherné nástěnné fresky, které s hlavou vyvrácenou ke stropu během prohlídky obdivujeme. Uvnitř Escorialu se nesmí fotit, ale v zájmu blogování za rohem prokážu trochu té občanské neposlušnosti a udělám pár snímků pro článek.

V prostorách kláštera se nachází nejen ohromující fresky, ale taky pár pozoruhodných obrazů. Felipe II. byl velkým obdivovatelem Tiziana, a tak si u něj pro klášter objednal obraz Kristovy poslední večeře. Když se ale před plátnem zastavíte, pravděpodobně upadnete do rozpaků. Celý obraz působí disproporčně a jaksi divně a z pravé části rámu trčí ruka bez těla třímající mísu hroznů. Když totiž plátno z Itálie dorazilo a v Escorialu ho rozbalili, zjistili, že se na králem vyhlédnuté místo nevejde. Tiziano nebo ne, tehdejší nejmocnější muž planety tak kázal plátno z obou stran oříznout a vsadit do předem vybraného rámu. Ve vedlejším sále zase najdete obrovský obraz od samotného El Greca – Utrpení svatého Mauricia. Král ho původně plánoval zavěsit do katedrály, ale když mu El Greco – tehdy ještě neznámý přivandrovalec Doménikos Theotocópulos – hotový obraz ukázal, vůbec se mu nelíbil. Na jeho vkus tam bylo málo krve, a tak sice El Grecovi za obraz zaplatil, ale další zakázku pro královský dvůr už mladý Doménikos nedostal. Odešel proto do Toleda, a právě tam se z něj stal slavný El Greco („Řek“), snad nejvýznamnější malíř, který na sklonku 16. století ve Španělsku působil.

Tváří v tvář velkolepé výzdobě kláštera snadno vytěsníte hlavní a původní účel budovy, ale nezapomínejme, že je to zejména hrobka. Při sestupu do prostoru umístěného přímo pod podlahou oltářního prostoru katedrály se citelně ochladí a následuje průchod několika sály plnými mramorových rakví. Jeden je vyhrazený čistě princům a princeznám zemřelým v raném dětském věku a hned několik místností patří infantům, kterých bylo logicky daleko víc než králů.

Drobný výkladový exkurz: Infant nebo infantka se nazývá člen královské rodiny, který nemá nárok na trůn, zatímco osoby v nástupnické linii se nazývají princ nebo princezna. Aktuální španělský král Felipe VI. má například dvě dcery, starší princeznu Leonor a mladší infantku Sofii.

V posledním sálu s hrobkami infantů je pochován i malý Alfonsito, mladší bratr emeritního krále Juana Carlose I., který abdikoval v roce 2014. Juan Carlos I. byl a je z mnoha důvodů poměrně kontroverzní postavou, a pochybuji, že se v našich zeměpisných šířkách ví, že ve svých osmnácti letech o Velikonočních prázdninách roku 1956 zastřelil svého mladšího, tehdy čtrnáctiletého bratra. Oba chlapci si navzdory zákazu hráli s malou pistolí ráže 22. Juan Carlos údajně namířil zbraň na čelo svého bratra v domnění, že zásobník je prázdný, a vyšla rána. Malý Alfons byl mrtvý prakticky okamžitě. V místnosti s nimi nebyl nikdo další. Osmnáctiletý Juan Carlos už tehdy navštěvoval vojenskou akademii v Zaragoze a byl chráněncem diktátora Franca, který ho vychovával jako svého nástupce a budoucího španělského krále. Diktátorský režim tudíž kauzu ututlal, a to tak zdařile, že spousta Španělů dodnes neví nic moc o tom, jak se celá záležitost odehrála, například si často myslí, že byli oba mnohem menší, ještě malé děti, případně že šlo o nehodu na lovu.

Poslední a nejhlouběji uloženou místností na trase panteónu je samotná královská hrobka, kulatá prostora vyložená mramorem a zlatem, kde v malých zdobených schránkách odpočívají ostatky dvanácti španělských králů a jejich královen. Poslední dva volné výklenky nade dveřmi jsou určeny pro rodiče Juana Carlose I., jejichž těla jsou uložena v márnici El Escorialu. Zde se, s prominutím, všechny královské mrtvoly nechávají přirozeně zetlít (zaprvé, aby se vešly do malých rakví, které se vystavují, a za druhé, aby neděsily návštěvníky Escorialu zápachem). Až se tak stane, kosti se přesunou do schránky a hrobka bude kompletní. Španělská královská rodina pak bude muset vymyslet, kam s novými královskými nebožtíky.

Když se z tísnivého podzemí dostanete zpátky na vzduch, prohlídka pokračuje v soukromých místnostech královského paláce Habsburků. Glazované cihlové dlaždice vám připomenou podlahy Karlštejna, a ostatně i postele a další vybavení působí až středověky stroze. Oproti dalšímu křídlu, královskému paláci rodu Borbonů (kteří vládnou Španělsku od roku 1700 až dodnes), vypadají, slovy naší průvodkyně, „jako pastouška“. Smějeme se, ale je to fakt: ve vedlejších pokojích vládne zlato, malovaný porcelán, naducané pohovky, pompézní portréty a textilní tapety. El Escorial, to je výkladní skříň posledních více než čtyř století španělské historie, a pokud po vyčerpávající dvouhodinové prohlídce nemáte dost, můžete si trasu projít klidně znovu sami. Váš lístek platí celý den a z královského komplexu můžete vycházet a zase se vracet tak, jak se vám to hodí.

Zvládla jsem dvě otočky a pak jsem si to s důkladným hladem z paláce namířila přímo ke stavbám velkých strohých domů, které k El Escorialu přiléhají ze dvou stran (zbylé dvě patří palácovým zahradám). Jejich stěny jsou postavené ze stejných žulových bloků a mají i stejné břidlicové střechy. Jde o služební domy královského paláce, tady byli ubytováni poddaní, kteří se starali o královo blaho. Dnes v nich najdete hlavně restaurace a bary, a tak jsem se do jednoho z nich uchýlila na oběd. Na programu je jedno z mých oblíbených španělských jídel, potaje de garbanzos. „Potaje“ se čte „potache“ a je to v podstatě postní jídlo, obsahuje vývar, zeleninu, luštěniny a obvykle i kousky ryby. „Garbanzos“ je španělský výraz pro cizrnu. Pokud máte trochu odvahy, zkuste si někdy potaje ve Španělsku objednat, nebo se ho alespoň nebojte, když vám ho v denním menu předloží jako první chod. Prvoplánová hvězda španělské kuchyně to sice není, ale já jsem si ho po překonání počáteční nedůvěry opravdu oblíbila.

Praktické info: Jak už bylo řečeno výše, El Escorial spojuje s Madridem linka C8 příměstských vlaků, cesta vám zabere necelou hodinu. Od nádraží se vydáte směrem do kopce, nejprve ulicemi a pak dlouhým stromořadím, celkem asi kilometr chůze. Celodenní vstup do paláce vás přijde na 12 euro, k dispozici máte průvodcovskou aplikaci, kterou si můžete stáhnout do mobilu v mnoha jazycích. Za prohlídku s průvodcem si připlatíte další 4 eura, k dispozici je ale pouze ve španělštině. Z palácových zahrad je aktuálně přístupná jen horní část, ta spodní, svažující se skoro až k vlakovému nádraží, je i s přilehlými menšími paláci kvůli covidové epidemii zatím uzavřena.