Španělsko do kapsy – 7. stránka – Pro všechny, kdo stejně jako já potřebují v Čechách malé Španělsko

22. 3. 201922. 3. 2019

Španělština

Proč je ta holka tak posedlá?

Červen 1995, španělská Valencie

Ospalé valencijské hnízdo Peñíscola ležící na pobřeží Costa del Azahar má za pláží jen jednu hlavní ulici, Avinguda de Papa Luna. Školní výlety nejsou ve středu zájmu ubytovacích kapacit, a tak bydlíme v poslední řadě domů obrácených směrem do vnitrozemí. Ze své postele dohlédnu otevřenými balkonovými dveřmi na ranní nebe a pustý španělský úhor – suchá tráva, na obzoru kopce, sem tam koza. Všude je ticho, když dole pod okny klapnou dveře a mimo můj zorný úhel vychází ven na první ranní cigárko dvojice zaměstnanců hotelu. Za pár vteřin poprvé uslyším to, co už pro mě navždycky bude ten nejsladší zvuk na světě – mluvenou evropskou španělštinu.

Bylo to v době, kdy byly v módě odbarvené dlouhonohé blondýny z Pobřežní hlídky a docela dobře se pamatuji, že podstatnou část onoho zájezdu jsem se rozmrzele ptala sama sebe, proč jsem se zrovna já narodila tak malá a beznadějně tmavovlasá. Než mi došla správná odpověď, musela jsem si dvacet let počkat, ale už tehdy zněla To abys jednou dokonale zapadla sem.

Ten den ráno kombinace vyprahlé krajiny, ranního horka a neznámé melodické řeči způsobila, že něco zacvaklo na své místo jako poslední dílek do puzzle. Obstojné základy španělštiny jsem pobrala během tří prvních ročníků na VŠ a i když se pak život zrychlil a díky typickému sledu událostí promoce – první práce – druhá práce – třetí práce – svatba – dítě jsem na 15 (!) let přestala mít čas, nakonec jsem se ke španělštině vrátila. Postupně začalo být jasné, že tady jde o něco víc než jen o program na jeden večer v týdnu. Diagnóza zněla jasně: omylem narozena o 2 000 kilometrů dál na východ.

Španělština nebo kastilština?

Název español, španělština, pochází z výrazu „hispaniolus“, který ve středověké latině znamenal „z Hispánie“. Jako synonymum tohoto slova se ve Španělsku používá výraz castellano, kastilština, protože tak se označoval dialekt lidové latiny, který se stal základem dnešní moderní španělštiny.

Ve Španělsku dnes existují celkem čtyři úřední jazyky – španělština, baskičtina (euskera), galicijština a katalánština. Obyvatelé území, kde se mluví pouze španělsky, označují jazyk jako španělštinu. V regionech, kde se mluví také ostatními jazyky, se používá téměř výhradně výraz kastilština.

Vznik a vývoj španělštiny

Španělština je románský jazyk, což znamená, že se – stejně jako ostatní románské jazyky – vyvinula mezi 8. – 9. stoletím našeho letopočtu z lidové latiny, kterou se mluvilo na území Římské říše. Pokud se nespokojíme s tímto jednoduchým konstatováním, můžeme ve vývoji španělštiny rozlišit následujících šest etap:

1. Pre-románské období

Až do 3. století př. n. l. se na území Pyrenejského poloostrova španělsky nemluvilo. Oblast osidlovaly různé národy, zejména Keltové, Iberové, Baskové (ano, ti, co jsou tam pořád!), a také Féničané, Kartaginci nebo Řekové. Z té doby si španělština uchovává slova jako perro (pes), barro (bláto) nebo arroyo (potok) a některé místní názvy – třeba Segovia. Z keltštiny také pochází mezi studenty španělštiny nechvalně známý gramatický jev – rozdíl mezi slovesy ser a estar, která obě znamenají „být“, ale je potřeba rozlišit které použí podle toho, zda se jedná o trvalý rys nebo přechodný stav 🙂

2. Romanizace

V roce 218 př. n. l. Římané dobývají Hispánii a prostřednictvím vojáků a obchodníků přiváží lidovou latinu. Romanizace poloostrova trvala přes dvě století a položila základ dnešní podobě španělštiny, která cca ze 70 % čerpá právě z latiny. Baskové s rezistencí a houževnatostí sobě vlastní romanizaci odolali, parafrázováno s Járou Cimrmanem – byli jsme před Římany, budeme i po nich. Baskičtina přetrvala až do dnešních dnů.

3. Období invazí

V pátém století končí Římská dominance a následující období je charakterizováno cizími vpády, ze severu přicházejí Germáni, Vandalové a Vizigóti, jejichž vliv zanechal ve španělštině zejména válečnou slovní zásobu, například guerra (válka), ganar (vyhrát), tregua (příměří), espía (špion). Z jihu jsou to pak Arabové, kteří se na poloostrově usidlují na dlouhých 700 let a nechávají po sobě dědictví v podobě více než 4000 španělských slov arabského původu, typicky těch, která začínají na „-a“ a „-al“, třeba almohada (polštář), albañil (zedník), aceite (olej), alcalde (starosta). V tomto období vznikají oddělené latinské dialekty: mozárabe (zaniklý jazyk, kterým mluvili Arabové), castellano (pozdější španělština), catalán (katalánština), astur-leonés a navarro-aragonés (ze kterých se samostatné jazyky nevyvinuly).

4. Období po křesťanské reconquistě

Toto období se vyznačuje expanzí kastilštiny na celý poloostrov. Významnou zásluhu na tom má Alfonso X. řečený Moudrý – mimochodem bratranec našeho Přemysla Otakara II. (jejich matky byly sestry) – který kastilštinu vyhlásil oficiálním jazykem království Castilla y León a zřídil Toledskou školu překladatelů, která měla za úkol přeložit všechna důležitá právní, historická a věděcká díla z latiny do kastilštiny.

5. Renesance

Ve 14. a 15. století nastává opravdový rozkvět španělštiny. V roce 1492 byla publikována první Gramatika kastilštiny, rozvíjí se zámořské objevy a španělština expanduje za oceán. Zároveň se obohacuje o slova, která pochází z původních jihoamerických jazyků: náhuatl, mayo, kečua, taíno… Takhle se ve španělštině octla slova jako tomate (rajče), papa (brambora), chicle (žvýkačka) nebo tiza (křída).

6. Období moderního státu

Španělština se stává unifikovaným jazykem celého Španělska. Současně se objevují hnutí za obnovu a zachování ostatních jazyků existujících na území státu, snaha, která byla obzvláště potírána za frankistického režimu. Po jeho pádu a přijetí nové ústavy v roce 1978 spolu ve Španělsku koexistují vedle španělštiny také katalánština (cca 10 mil. mluvčích v Katalánsku, Valencii a na Baleárských ostrovech), Galicijština (cca 3 mil. mluvčích v Galicii) a Baskičtina (přibližně 650 000 mluvčích v autonomních oblastech Baskicko a Navarra).

Salamanca v autonomním společenství Castilla y León. Region je kolébkou dnešní španělštiny

Španělština jako cizí jazyk

Španělština má dnes celosvětově cca 500 milionů rodilých mluvčích, což ji řadí na druhé místo na žebříčku nejrozšířenějších jazyků. Pokud jste se nenarodili jako jeden z nich, je tady pro vás dobrá zpráva: jazyk je to sympatický a jednoduchý. Psaná podoba jazyka se nijak významně neliší od podoby mluvené, což španělštinu zvýhodňuje před jinými románskými jazyky (francouzština, katalánština). Při troše soustředěného úsilí se už za půl roku domluvíte, ve Španělsku se navíc vždycky dočkáte podpory a vřelého přijetí. Snad právě proto se tento jazyk těší i v ČR velké oblibě a připisujeme si celkem 35 000 studentů španělštiny.

Jak to přesně udělat, aby pro vás učení bylo radostí a jaké chyby my Češi typicky děláme když se snažíme naučit cizí jazyk? O tom v některém z příštích článků 🙂

15. 3. 201911. 5. 2019

Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

Ach, ty panoramata. Z vyhlídky Turó de les Tres Creus

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

La Rambla
La Rambla z Kolumbova památníku

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

Racek pozorně sleduje kotviště
Západ slunce v přístavu

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

Výhled z Torre de Pasión na Montjüic
Schodiště

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

Komín zdobený střepy z láhví
Na střeše
Tenhle větrací otvor nahání strach

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci ?

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…

Passéig de Lluís Companys, pohled směrem k Arc de Triomf

9. 3. 201920. 3. 2019

Andaluská Córdoba a jeden recept

(Článek, po jehož přečtení si už nikdy nespletete gazpacho a salmorejo)

Ach, Córdobo, voníš po cypřiších, pomerančích a rozmarýnových větvičkách, které ve stínu Mezquity rozdávají andaluské gitanas, cikánky, ve snaze vnutit kolemjdoucím věštbu z ruky, voníš po květinách zdobících dvorečky židovské čtvrti, po citronících rozpálených sluncem, horké dlažbě a červeném víně. Vítejte (opět) v jednom z nejpůvabnějších koutů světa, ve španělské Andalusii.

Córdobská La Mezquita, mešita s více než tisíciletou tradicí

Trocha historie

Córdoba má dnes lehce přes 320 000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie. Dnes se možná tváří jako nenápadné město střední velikosti, ale její historie je slavná a bohatá. Byla založena už v 1. století před naším letopočtem jako hlavní město římské provincie Bética. Po úpadku Římské říše a období nezávislosti přichází Arabové: Córdoba se stává hlavním městem muslimské říše na území Pyrenejského poloostrova zvané al-Andalús a evropským finačním, obchodním a kulturním centrem první kategorie. V době největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., měla asi 450 000 obyvatel, tehdy byla také dokončena Cordóbská mešita, kterou můžete navštívit i dnes. S křesťanskou reconquistou se význam Córdoby pochopitelně snižoval, protože muslimská říše zanikla, ale historické jádro Córdoby stále patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším v celém Španělsku a roku 1984 bylo zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete?

Córdoba nemá letiště, ale je skvěle propojená s ostatními velkými městy, ať cestujete autem nebo po železnici. Rychlovlakem AVE vám bude cesta trvat z Málagy 50 minut, ze Sevilly 40 minut a z Madridu 1 hodinu a 40 minut. Pokud se nacházíte v Andalusii, vyplatí se vám jet i na otočku na jeden den, jako jsem to udělala já. Córdoba za to stojí a seznam těch nejhezčích míst ve městě najdete na následujících řádcích. Kromě těch zde popsaných toho Córdoba nabízí ještě víc – věže, kostely, náměstí i taberny. Čekají, až je objevíte!

La Mezquita-Catedral

Cože? Mešito-katedrála? A to jako fakt? Inu ano, tohle misto se skutečně oficiálně jmenuje La Mezquita-Catedral. Muslimská mešita se začala stavět v osmém století, dokončena byla ve století desátém a uvnitř je to skutečný skvost muslimské architektury: červenobílé sloupy, nádherné zdobené brány a modlicí výklenky. Ve své době to bylo číslo 2 na muslimském poutním seznamu hned po arabské Mekce.

Během reconquisty dobili Španělé poloostrov zpět a s mešitou udělali krátký proces. Pokud tipujete, že byla zbořena, všechno špatně: v roce 1238 byla vysvěcena jako katolická katedrála. V roce 1523 udělil Vatikán povolení k výstavbě uprostřed mešity a směrem k nebi vystřelil pravověrný katolický chrám. Výsledné dílko je neuvěřitelně bizarní, a to jak zvenku, tak i zevnitř: mešita bez varování přechází do typické kostelní architektury, včetně prostoru pro oltář, kazatelnu nebo chór. Když to nadělení uviděl španělský král Carlos V., prohlásil prý: „Zničili jste světový unikát a doprostřed umístili to, co je k vidění všude.“

Interiér: přechod mezi mešitou a katedrálou

„Ujetost“ cordóbské mešito-katedrály je zároveň jejím největším lákadlem, a tak se připravte na značný turistický zájem. Koupit lístky předem přes Internet určitě nebude špatný nápad, a taky se vám vyplatí si přivstat: po ránu tu nebudou takové davy. Kromě interiéru mešity uvidíte také Patio de los Naranjos, Nádvoří pomerančovníků, a za pár eur navíc určitě přikupte i vstup na renesanční věž mešity, ze které je fantastický výhled na historické centrum Córdoby.

Puente Romano

Přímo před mešitou se nachází Puente Romano, most zbudovaný Římany v 1. století před naším letopočtem přes řeku Guadalquivir. Až do poloviny 20. století to ostatně byl jediný most ve městě. Most má celkem 16 mostních oblouků a překlenuje vzdálenost cca 250 metrů.

Alcázar de los Reyes Cristianos

Tvrz křesťanských králů, neboli pěkně španělsky Alcázar de los Reyes Cristianos: majestátní tvrz, která se stala na několik let sídlem křesťanských veličenstev, Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské.

Stavba má čtvercový půdorys a v rozích najdete hradební věže. Z nich je rozhled nejen do okolí alcázaru, ale také na přilehlé zahrady, kde hraje prim voda: nádrže, fontány a rybníčky střídají cypřiše, palmy a pomerančovníky.

V zahradách Alcázaru
Vodní plochy v zahradách

Židovská čtvrť

Kousek od Mezquity začíná La Judería, labyrint úzkých uliček židovské čtvrti. Bělostné domky jsou zdobené kachlíky a pestrými květinami a skoro každý domeček skrývá rozkošné patio, pitoreskní vzorně udržovaný dvoreček, a to i když je jako kapesník, tak akorát na jeden citroník v květináči. Cordóbské patios patří k těm nejhezčím v celém Španělsku a každoročně se tu v květnu dokonce slaví Fiesta de los patios de Córdoba, kdy se soutěží o to nejkrásnější patio ve městě. Pokud přijedete jindy, nevadí: najdete-li dveře do dvora otevřené, nestyďte se a zajděte si ho prohlédnout. Místní obyvatelé jsou na své dvorečky právem hrdí.

Calleja de las Flores

Uprostřed židovské čtvrti se nachází nejimpozantnější cordóbská ulice, Calleja de las Flores neboli ulička květin. Je uzoučká a pokud jí procházíte, v průhledu mezi domy se objeví věž katedrály.

Cruces de mayo

Na přelomu dubna a května se koná v Córdobě další slavnost, jmenuje se Cruces de mayo, tedy Májové kříže. Na náměstích, prostranstvích, ulicích i uvnitř patios se vztyčují velké kříže vytvořené z čerstvých květin. Svátek doprovází hudba, tanec, popíjení a jídlo v ulicích i dvorečcích, a vidět ho na vlastní oči je zážitek.

Plaza de las Tendillas

Reprezentantem nové části Córdoby je náměstí Plaza de las Tendillas, které se nicméně nachází tam, kde bylo za římských časů původní Foro Romano. Dnes je centrem obchodu, takže na náměstí a v přilehlých ulicích můžete vesele utrácet. Právě u Plaza de las Tendillas jsem vztekle zahodila sandály, které mi v horkém odpoledni rozedřely nožky do krve, a zakoupila jsem párek pohodlných žabek. V té souvislosti mi dovolte poznamenat, že Córdoba má horké vnitrozemské klima a průměrné denní teploty mezi červnem a zářím dosahují více než 32 stupňů Celsia. Pokud se nechcete upéct zaživa, vyražte sem raději na podzim nebo na jaře 🙂

Co jíst?

Pokud byste měli v Córdobě ochutnat jen jedno jídlo, vsaďte na salmorejo cordobés, studenou zeleninovou polévku, které tu věnují při přípravě veškerou pozornost, kterou si zasluhuje. Z pouhých čtyř základních ingrediencí – rajčat, olivového oleje, česneku a místního bílého pečiva pan de telera – vzniká kompletní jídlo, které vás v horkých dnech osvěží a hydratuje. Hotový pokrm sází na dokonalou chuť vstupních surovin a doplňuje se obvykle vařeným vejcem a sušenou španělskou šunkou.

Salmorejo, což se čte „salmorecho“, má spíše kašovitou konzistenci – díky přídavku bílého chleba je to polévka velmi hustá. Je také mnohem světlejší než v našich končinách známější gazpacho.

Gazpacho se připravuje z více druhů zeleniny (kromě rajčat do něj patří i okurky a papriky) a přidává se do něj voda, takže je tekutější. Ve španělských restauracích můžete nezřídka slyšet, že se hosté dožadují jednoho chupito de gazpacho, panáku gazpacha – a taky jo, servíruje se často v panákovkách a konzumuje na ex, v podstatě jako aperitiv 🙂

Je mi jasné, že v nejednom z vás teď dřímá touha připravit si v horkých dnech přesně takové salmorejo. Je to jedno z těch španělských jídel, které stojí na plné chuti rajčat dozrálých a sklizených pod místním sluncem, a tak v našich podmínkách nikdy nebude chutnat úplně stejně. Pokud vás odvaha neopouští, zakupte kvalitní olivový olej virgen extra a na recept se podívejte sem. Jestli i tak nebude výsledek přesně podle vašich představ, víte, co zbývá – zahodit mixér a chytit první letadlo směr Andalusie…

9. 3. 201920. 3. 2019

Salmorejo cordobés

Salmorejo figuruje ve slovníku RAE, Španělské královské akademie, poprvé v roce 1737. Vcelku logicky mohlo v nynější podobě vzniknout až poté, co Kryštof Kolumbus přivezl rajčata z Ameriky. Ta se navíc ještě nějakou dobu pěstovala pouze jako okrasné rostliny.

Jeho předchůdcem byla už od římských dob mazamorra, směs rozdrceného chleba, olivového oleje, soli a česneku, která tvořila základní potravu jak římských vojsk, tak i pozdějších obyvatel říše al-Andalús.

Salmorejo se bere v Andalusii docela vážně, a tak nad ním bdí uznávaná autorita La Cofradía Gastronómica del Salmorejo Cordobés, Gastronomické bratrstvo cordobského salmoreja. Jak už to tak bývá, ve Španělsku můžete ochutnat různé modality tohoto pokrmu, včetně výstředností jako je salmorejo z řepy, z avokáda a chřestu, nebo salmorejo s přídavkem jablka místo pečiva (pro celiaky). Recept, který si dnes představíme, je ale oficiálním receptem bratrstva – ten nejklasičtější z klasických.

Chuť salmoreja stojí a padá s kvalitními surovinami, a tak si dejte na jejich výběru záležet. První kámen úrazu budou rajčata, neboť na salmorejo byste měli použít rajčata odrůdy pera, jsou oválná, podlouhlá a jako zralá jsou velmi sladká. Právě tyto plody se používají pro přípravu konzervovaných krájených rajčat. Zlaté Babicovo pravidlo zní, když nemáte ementál, tak tam dejte eidam, takže se ho přidržíme i dnes a omezíme se na to, že vybereme co nejčervenější středně velká rajčata, dobře dozrálá, ideálně samozřejmě v sezóně.

Suroviny

1 kg rajčat odrůdy pera
200 g střídky z bílého pečiva (např. světlé bagetky)
100 g olivového oleje virgen extra (asi 5 lžic)
1 stroužek česneku
1 lžička soli

Na ozdobení

vejce natvrdo
jamón serrano

Jako první oloupejte rajčata, na obou koncích slupku nařízněte do kříže, jedno po druhém je krátce spařte ve vodě, slupku pak snadno sloupnete. Rajčata pokrájejte, spolu s česnekem nakrájemným na drobné kousky, střídkou z pečiva, olejem a solí přesuňte do mixéru a rozmixujte najemno.

Mixujte, až bude konzistence krémová – pokud je salmorejo příliš řídké, přidejte ještě pečivo.

Hotové salmorejo nechte dobře vychladit v ledničce. Servírujte v misce nebo hlubokém talíři, ozdobené pokrájeným vařeným vejcem, kousky španělského jamónu a tenkým čůrkem olivového oleje.

4. 3. 20194. 3. 2019

Madridské parky

Vedle královských paláců, galerií, hradů, pobřežních promenád a jiných atrakcí mívají španělská města atraktivní zahrady. Madrid má bez okolních aglomerací cca 3 miliony obyvatel, a přesto je to velmi zelená metropole. Nejenže jsou jeho ulice s příjemnou pravidelností osázeny palmami, platany a keři – najdete v něm několik velkých parků, kam se můžete ztratit za sportem, na piknik, nebo jenom tak relaxovat. V dnešním článku najdete moje oblíbená zelená místa.

El Retiro

Los Jardines del Buen Retiro nebo prostě jednoduše El Retiro (česky něco jako “místo odpočinku”) je můj nejmilejší madridský park. V úplném centru města se na 125 hektarech rozkládá zelený prostor, kde najdete zábavu a oddech na celý půlden. Byl založen v 17. století a původně byl vyhrazen pouze královské rodině. O nějaké to století později, kdy měl za sebou kromě královských návštěv taky úlohu kasáren francouzských vojáků během Napoleonských válek, konkrétně v roce 1868, se stává obecním majetkem. Park tak definitivně otvírá své brány všem občanům a návštěvníkům Madridu. Připojte se k nim a objevujte Retiro pěšky nebo na kole (půjčtují se v parku). Až vás prohlídka unaví, dopřejte si piknik na některé loučce, nebo se zastavte na horchatu či zmrzlinu v jednom ze stánků rozmístěných po parku, najdete v nich i WC ?

Kromě nejrůznějších zahrad, fontán, rybníčků, říček a stromů se v parku nachází i několik za zmínku stojících staveb. Každoročně se tu během května nebo června také koná Feria del Libro, knižní veletrh – už skoro 80 let!

El Estanque

Centrální umělý rybníček El Estanque se nachází nedaleko hlavního vchodu do parku v blízkosti brány Puerta de Alcalá (viz mapa níže). Pomník králi Alfonsu XII. (sousoší v zadní části rybníčku) je nově během teplé části roku zpřístupněn veřejnosti formou komentovaných prohlídek, objednat se na ně případně můžete na www.reservaspatrimonio.es. Po rybníčku se můžete projet po loďce a obdivovat tak nejen sochy, ale i hejna dovádějících kachen.

Palacio de Cristal

V roce 1887 v parku vyrostla konstrukce ze železa a skla, původně jako prostor pro výstavu květin z Filipín, něco jako gigantický skleník. V současné době je Palacio de Cristal, tj. Skleněný palác, čas od času využíván jako místo pro různé expozice muzea moderního umění Reina Sofía. Ať se zrovna něco vystavuje, nebo ho naleznete prázdný, vstup je volný.

Zaručeně nejlépe si Palacio de Cristal užijete z louky, která se nachází naproti za rybníčkem. Na okraji rybníčku se na malém dřevěném mole vyhřívají želvičky a po trávníku se procházejí divoké kačeny a husy. Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal je moje vůbec nejoblíbenější místo v Madridu, a pokud ráno sedám v Praze na letadlo, odpoledne mě najdete právě tam, sendvič a plechovku piva s sebou, a barometr štěstí na maximu.

Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal

Vyhřívající se želvičky
Palacio de Cristal uvnitř

Konstrukce ze skla a kovu v záplavě lednového slunce

Fuente del Ángel Caído

Říká se, že Madrid je jediné město na světě, kde se nachází pomník věnovaný ďáblu. Ve skutečnosti se jedná o fontánu padlého anděla, Fuente del Ángel Caído, která zachycuje padlého anděla ve chvíli, kdy byl vyhnán z ráje. Autorem sochy je Ricardo Bellver, celý pomník byl dokončen v roce 1885 a “ďábelskosti” díla nahrává i to, že se nachází v nadmořské výšce přesně 666 m.

Casita del Pescador

Po už zmíněné válce s Napoleonem zůstal park poničen, a v rámci revitalizačních prací byl obohacen o několik exotických konstrukcí. Jednou z nich je i Casita del Pescador, Rybářův domeček, který najdete skrytý mezi stromy v severovýchodním cípu parku. Jeho autorem je Isidoro González Velásquez, který ho obklopil rybníčkem tak, aby král a ostatní členové královské rodiny mohli zahánět každodenní stres vládnoucí třídy rybařením. Vzhledem k hloubce nádrže netuším, jak moc úspěšně ?

Jak se tam dostanete: Trasa metra L2, stanice Retiro

Plán parku El Retiro. Zdroj: es.wikiloc.com

Juan Carlos I.

Park Juan Carlos I. je pojmenován po předposledním španělském králi. Se svými 160 hektary je ještě větší než El Retiro a nachází se na okraji Madridu ve čtvrti Barajas, v blízkosti letiště. Otevřen byl relativně nedávno, v roce 1992, a proto je parkem veskrze moderním: najdete tady dráhu na bruslení a běhání, jezero, cyklostezku a půjčovnu kol i říčku, kde lze rybařit. Park je členitý, s mnoha pahorky a terénními nerovnostmi. I tady si na místním jezírku můžete půjčit lodičku. Za zmínku stojí také olivový háj s více než 2 000 olivovníky, ale lépe než květnaté popisy poslouží fotky. Posuďte sami ? V parku najdete veřejná WC, zato restaurace nebo bistra jsem si nevšimla. Sendvič na piknik si raději přineste s sebou.

„Donut“ navečer
Kamenná ruka v parku
Olivový háj

Jak se tam dostanete: Trasa metra L8, stanice Feria de Madrid. Vedle parku se nachází i velké parkoviště (zdarma).

Plán parku Juan Carlos I. Zdroj: www.findeconpeques.es

El Capricho

V těsné blízkosti parku Juan Carlos I. se na Alameda de Osuna nachází park El Capricho. Mezi lety 1787 a 1839 ho nechala zbudovat vévodkyně z Osuna. Oproti předchozím parkům je malý, zabírá jen 14 hektarů. Oč je menší rozlohou, o to vymazlenější je výbavou, ostatně slovo “capricho” znamená ve španělštině “rozmar”. Park je koncipován jako anglická zahrada, najdete tu tedy stromy, zahrady, jezírka a různé stavby. Obdivovat můžete jezírka s černými labutěmi, včelín o velikosti malého domku, labyrint z keřů, domeček jako od staré čarodějnice a další vychytávky.

Altánek
Casino – lady se tančilo

Park má i jednu historickou zajímavost, a tou je bunkr ze španělské občanské války, který fungoval jako velitelství republikánských sil. Bunkr o velikosti 2000 metrů čtverečních byl zbudován v roce 1937, a své obyvatele ochránil proti pumám do velikosti 100 kg. Je dobře skryt okolními stromy, jeho přítomnost prozrazuje jen nenápadný cihlový komín. Během letních měsíců se dá bunkr navštívit, ale komentovanou prohlídku (zdarma) musíte předem rezervovat na www.reservaspatrimonio.es.

Komín bunkru
Casa de la Vieja

Pozor, park je otevřený pouze o víkendech a svátcích, a piknik tam neuspořádáte. Vstup je sice zdarma, nicméně hlídanou brankou a venku musíte nechat nejen piknikové košíky, ale také své domácí mazlíčky, míče, skejty a kola.

Jak se tam dostanete: Trasa metra L5, stanice El Capricho. Vchod je z ulice Paseo de la Alameda de Osuna

Plánek parku El Capricho. Zdroj: www.edicioneslalibreria.es

Madrid Río

Madrid Río neboli Parque Lineal del Manzanares je zelený pás, který se táhne v délce cca sedmi kilometrů po obou stranách řeky Manzanares. Tip zejména pro ty z vás, kdo přijedete s dětmi: na každém kroku je most na druhou stranu a všude množství hřišť. Za zmínku stojí futuristický most Pasarela Perrault. Na jednom konci zeleného pásu (blízko stanice metra Legazpi na trase L3 a L6) najdete kulturní prostor Matadero Madrid – bývalá městská jatka byla přetvořena na místo, kde se konají výstavy, koncerty a performance.

Jak se tam dostanete: Trasa metra L6, stanice Príncipe Pío nebo Puerta del Ángel a L10, stanice Príncipe Pío

Je toho víc?

Ano, je toho víc, další madridské parky zatím čekají na mou návštěvu. V hledáčku mám momentálně Parque de las siete tetas (Park sedmi prsou), což je zelený prostor o sedmi kopečcích nacházející se uprostřed čtvrti Vallecas. Distrikt o 300 000 obyvatelích má za sebou minulost přistěhovaleckého slumu a dělnické čtvrti, ale Parque de las siete tetas je vyhledávaným vyhlídkovým místem na Madrid a “hraje” v mnoha španělských filmech.

Dále tady máme rozlehlý park Casa de Campo, vůbec největší veřejný park Madridu o rozloze 1 722 hektarů. S centrem ho spojuje visutá lanovka Teleférico Madrid a uvnitř najdete třeba ZOO. Ani Casa de Campo nemělo vždy bezproblémovou minulost, dříve to bývalo místo, kde kvetla prostituce a drogy.

Prozatím poslední kandidát na mém seznamu je Parque Felipe VI., pojmenovaný po aktuálním španělském králi. Leží v okrajové části Madridu a slibuje pěknou ukázku typicky suché středošpanělské flóry.

Výše uvedené znamená jediné – tenhle článek se jednou dočká druhého dílu ?

1. 3. 20191. 3. 2019

Konverzační tabu ve Španělsku

Kulturní zvyklosti se, jak známo, mohou zemi od země poměrně značně lišit. Někde se nesmíte zmínit o smrti, jinde vtipkovat o králi a v Severní Koreji je lepší mlčet vůbec. Jak je na tom sladké Španělsko? Existuje vůbec nějaké téma, které byste v té krásné, slunečné, olivami a pomeranči oplývající zemi neměli v restauraci u talíře chipirones zmiňovat?

Pořádná porce chipirones, Toledo, Castilla La Mancha

Překvapivě se všechny možné učebnice španělštiny, které se věnují i kulturním aspektům jazyka, vcelku shodují, že ve Španělsku existují tři konverzační tabu: španělská občanská válka, sex a nemoci. Jak je tedy možné, že Španělé (jak se zdá) mluví o sexu snad od rána do večera, a že ten chlapík od vedlejšího stolu zrovna vtipkuje, že jsou jeho kotletky duras como los perdigones de la guerra civil (tvrdé jako broky z občanské války)?

Sex

Ve skutečnosti se ve Španělsku mluví o sexu skoro pořád. Kdo s kým, kde a za kolik, a vtípky, vtípky, vtípky. I kdyby na chleba nebylo.

– Mami, jak to, že táta je černý, ty bílá a já jsem Číňan?
– Vzhledem k tomu, co se stalo tu noc, synku, buď rád, že neštěkáš.
Zdroj obrázku: winkal.com

Otevřenost končí tam, kde se začíná téma dotýkat vás samotných. Pokud má Španěl sexuální nebo vztahový problém, ví o tom v 99 % případů jen jeho partner/-ka. Nikdo víc. Ani rodiče, ani bratr nebo sestra, a ani nejlepší kamarádi. O tom, co se děje ve vaší ložnici doopravdy, prostě nikde nemluvíte. Vyprávět neslušné vtipy tedy můžete podle libosti, ale vlastní sexualitu na veřejnosti raději nezmiňujte, budete považováni přinejmenším za nevkusné. A zejména se nikoho aktivně nevyptávejte 🙂

– Kdo mi to spotřeboval Viagru?
Zdroj obrázku: www.superbastardo.com

Španělská občanská válka

Ano, tohle není zrovna téma k odpolední kávě. Z hlediska historického a řekněme faktografického samozřejmě občanská válka žádné tabu není. K dispozici jsou televizní dokumenty, knihy, dobové prameny, fotografie… Pokud vás to téma zajímá, spoustu toho zjistíte. Není problém se zeptat na konkrétní údaj – například kde nebo kdy se v okolí bojovalo. Dejte si ale dobrý pozor na otázky, které by směřovaly k tomu, s jakou stranou by dotyčný sympatizoval, případně jak na tom byla jeho rodina. Na to se můžete bez skrupulí zeptat jen blízkého člověka.

Během španělské občanské války fungovalo madridské metro jako protiletecký kryt
Zdroj obrázku: pinterest.com

Proč tomu tak je? Když si to řekneme natvrdo a bez obalu, je to proto, že demarkační linie mezi tradičním katolickým (čti: frankistickým) Španělskem a novým liberálním přístupem, často se vymezujícím proti monarchii nebo státním symbolům, je dodnes velmi nepříjemně zřetelná. Všichni Španělé celý život, 24 hodin denně, skenují svoje spoluobčany, a neomylně je zařazují do jednoho nebo druhého tábora. Je to příšerně nakažlivé a za chvíli to děláte taky, a co hůř, ostatní vás zařazují také. Jen co dáte trochu najevo svůj náhled na svět, dostanete nálepku. Člověk středového nebo středolevicového zaměření, liberál, zastánce republikánského zřízení nebo ekolog bývá odpůrci posměšně označován jako sandía (meloun), neboť ten je verde por fuera y rojo por dentro (zvenku zelený a uvnitř rudý), zatímco horlivější katolíci, pravičáci, monarchisté, milovníci španělských vlajek (jako například já) nebo třeba odpůrci významné suverenity Katalánska dostávají hanlivou přezdívu facha (fašoun). O každém člověku, který se vyskytuje ve vašem okolí, jste schopni říct, do kterého tábora by v konečném důsledku patřil. Když to domyslíte, je to skutečně děsivé.

Letecký nálet na Barcelonu v březnu 1938
Zdroj obrázku: LaVanguardia.com

Zmíněné nálepkování může a nemusí mít dopad na váš reálný život. Pokud budete příliš hlasitě vykřikovat svůj ateismus, může vám to vynést silně záporné body u pracovního pohovoru, na druhou stranu pro účely kamarádství nebo sexuálního partnerství nikdo vaše politické názory lustrovat nebude. Je dobré vědět, že pro účely nezávazné společenské konverzace pro občanskou válku platí jedno velké NE. Pokud si o dotyčném tématu později popovídáte někde, kde panuje důvěra, dozvíte se vždycky to samé: bratrovražedný boj je to nejhorší, co může národ potkat.

Malý historický exkurs pro zájemce o podrobnější informaci o občanské válce: Španělská občanská válka se odehrála v letech 1936 – 1939. V době jejího vypuknutí bylo Španělsko republikou a bývalý král Alfonso XIII. (dnešní španělský král Felipe VI. je jeho pravnukem) pobýval v exilu. Pokud se uchýlíme k razantnímu zjednodušení historických faktů, můžeme konflikt popsat zhruba takto: společnost byla značně roztříštěná, nicméně se zformovala do dvou hlavních názorových proudů. Na jedné straně stáli tzv. nacionales (národní), příznivci monarchie, katolicismu a tradičních hodnot pod vedením generála Franca. Právě tento tábor v červenci 1936 zahájil vojenským povstáním občanskou válku. Pokus o rychlý vojenský puč nevyšel a na druhé straně konfliktu se na dlouhé tři roky ocitli republicanos (republikáni), mnohem méně jednotní, v jejichž řadách se nacházeli příznivci republiky, komunisté, socialisté, anarchisté a liberálové všeho druhu.

Rozdělení sil ve Španělsku v jednotlivých fázích občanské války. Shora zleva: červenec 1936 (nacionales zahajují povstání), březen 1937 (nacionales již ovládají značnou část jihu), březen – červen 1938 (Franco vráží klín do republikánského území), únor 1939 (válka končí a poslední významná města padla do rukou frankistů).
Zdroj obrázku: HistoriaEspana.es

Obě strany se na svém území dopustily děsivých zločinů a dodnes jsou ve Španělsku nacházeny masové hroby. Celkový počet obětí války se odhaduje na cca 500 000. Velká města (Madrid, Barcelona, Alicante, Valencia) byla v držení republikánů, ale frankisté ovládali prakticky celý zemědělský venkov, proto na rozdíl od republikánského tábora netrpěli hladem. Hladomor v Madridu (který byl obléhán a odříznut od okolí) byl děsivý a závěrečné čistky po frankistickém vítězství tak strašné, že lidé v Alicante se raději sami zabíjeli, než aby čekali, co s nimi provedou jejich katé. Republikáni (navzdory tomu, že byli vlastně „oficiálně“ u moci) se nedočkali žádné mezinárodní podpory, protože si připsali na konto masové vraždění duchovních (několik tisíc), vypalování kostelů a další roztomilé válečné zločiny. Politické čistky pokračovaly i po Francově vítězství až do jeho smrti v roce 1975, jejich rozsah i podobu si my, jakožto svědkové komunistické diktatury, dokážeme docela dobře představit. I ve druhé polovině 20. století se stávalo, že někdo prostě zmizel… Během svého života vládl ve Španělsku pevnou rukou generál Franco, po jeho smrti se měla obnovit monarchie. V roce 1975 se tak skutečně stalo, vlády se ujal Juan Carlos I., otec nynějšího španělského krále, a zahájil éru tzv. transición, přerodu Španělska do podoby dnešní demokratické monarchie.

Masový hrob ze španělské občanské války objevený v roce 2014 v lokalitě Burgos. Celkem byly nalezeny čtyři hroby obětí z řad republikánů, z nichž některé měly prokazatelně ruce svázané za zády.
Zdroj obrázku: Flickr.com, foto účastníka vykopávek

Nemoci

Tady se v pravém slova smyslu o tabu rozhodně nejedná. Nemoci jednoduše nejsou oblíbeným tématem. Španělé jsou optimisté, každý z nich je jako malé slunce, které vám prozáří život. Španělé nefňukají. Je běžné, že pokud někdo z rodiny trpí závažnou nemocí, a poptáte se jak se má, dostanete obvyklou odpověď muy bien (velmi dobře), bez dalších podrobností a rozhodně bez lamentací. Nemoc je chápána jako nepříjemnost života, kterou je potřeba překonat, ale která rozhodně není důvodem k tomu, aby s ní dotyčný nebo jeho příbuzní vyplňovali konverzační mezery u oběda.

– Vy přijdete na řadu až po tom pánovi.
Zdroj obrázku: Pinterest.es

24. 2. 201925. 2. 2019

Málaga

Pro prodloužený víkendový únik ze studené Prahy není snad lepšího místa než andaluská Málaga. Leží u moře, teploty dosahují i v zimě až ke dvaceti stupňům, z Prahy bývá dostatek přímých letů za rozumnou cenu a za 3 hodiny a 20 minut se tak můžete octnout úplně v jiném světě. Teplý přímořský vánek, andaluské dobroty, světlo a barvy budiž pochváleny!

Málaga je velmi příjemné město. Je dostatečně kosmopolitní, takže si vystačíte i s angličtinou. Pro mě byla Málaga před třemi lety první návštěvou Andalusie a kulturní šok v pravém slova smyslu, neboť odlišnost andaluského dialektu od standardní španělštiny je značná a úvodní konverzační výměny v restauraci a na ulici jsem první den pobytu posléze v hotelovém pokoji obrečela 🙂 Naštěstí šlo jen o počáteční obtíže a jak andaluský dialekt, tak samotnou Andalusii jsem si následně ukrutně zamilovala. Takže, guapos y guapas, fešáci a krásky, co v Málaze vidět a neminout?

Málaga je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie

Pláže

No, můžeme si nalhávat co chceme, ale první kroky suchozemce vždycky míří k moři, ať by bylo ve městě kolik chce muzeí a katedrál, že? Kromě pláží jako takových jsou v Málaze vyhlášené tzv. chiringuitos (čte se „čiringitos“), což jsou malé bary a hospůdky, které lemují pláž, a kde ochutnáte vynikající tapas. Nejznámější pláží je La Malagueta, najdete ji doslova pár kroků od centra, v těsné blízkosti přístavu a přístavních promenád.

Vcelku logicky je tady poměrně dost lidí, takže pokud máte chuť na něco komornějšího a skalnatějšího, posuňte se kus dál z centra směrem ke čtvrti Pedregalejo. Místní pláž Playa de Pedregalejo má hrubší písek a skvělá kamenná mola, tzv. espigones, po kterých si můžete vyšlápnout kus do moře a pořádně se rozhlédnout kolem. A že je na co se dívat.

Chiringuitos v Pedregalejo
Na kamenném mole

Když už mluvíme o plážích, nelze nezmínit espetones, což jsou malé rybičky typu sardinky, které se v Málaze připravují přímo na plážích v malých stáncích: nabodnou se na rožeň a opékají vcelku. Espetones jsou velká lahůdka, ale dejte si pozor na množství: jsou tučné a tak rožeň sdílejte s kamarády a zastavte zkonzumovaný počet rybiček cca na čtyřech kusech, nebo vám bude špatně 🙂 Pokud se ptáte, jak se taková rybka jí, tak jednoduše: chytíte ji obouruč a okoušete kolem dokola páteře, hlava a ocas se nejedí.

Stánek pro přípravu espetones
… a výsledný produkt

La Manquita

Katedrála v Málaze byla zkonstruována mezi lety 1528 a 1782, a jak zevnitř, tak zvenku se jedná o renesanční styl. Severní věž katedrály dosahuje výšky 84 metrů, a je proto druhou nejvyšší věží katolické katedrály v Andalusii, hned po sevillské Giraldě. Jak už to tak občas ve Španělsku bývá, v průběhu stavby nešlo vše podle plánu, nedostávalo se peněz, a tak nebyla druhá věž katedrály nikdy dostavěna. Díky tomu získala katedrála mezi místními láskyplnou přezdívku La Manquita, což znamená jednoruká, a jednoznačně potvrzuje, že případné vady na kráse mají obrovskou schopnost podtrhnout vaši originalitu!

Historické centrum Málagy je malé, a tak všechna důležitá místa najdete kousek od sebe. Přímo před katedrálou se nachází malebné náměstíčko Plaza del Obispo, kde si v jedné z mnoha kavárniček můžete dát tradiční jižanskou snídani a u kafe obdivovat Manquitu dlouhé minuty. To právě tady jsem se naučila snídat opečený chléb s olivovým olejem.

La manquita z Plaza del Obispo
Plaza del Obispo
Tradiční španělská snídaně

Pohled na nedostavěnou věž
Katedrála uvnitř

Teatro Romano

Pár kroků od katedrály – ale už jsme si řekli, že v Málaze je všechno blízko – se nachází římský amfiteátr, zkonstruovaný v I. století před naším letopočtem v době, kdy bylo původně fénické město Malaka osidlováno Římany. Divadlo bylo objeveno teprve v roce 1951 úplnou náhodou při budování městského parku. V devadesátých letech byla zbořena budova, která ho zčásti blokovala, římský afiteátr byl odkryt v celé své nádheře a zpřístupněn veřejnosti. Nad ním se tyčí zbytky městské pevnosti La Alcazaba.

La Alcazaba

V podstatě hned za divadlem se nachází vstup do areálu La Alcazaba (alcazaba ve španělštině znamená pevnost). La Alcazaba je prototypem taifské vojenské architektury z 11. století, nachází se na úbočí kopce Gibralfaro, na vyvýšenině, přesto v těsném spojení s historickým centrem města. Jedná se o pozůstatky obranného systému města, takže nečekejte žádnou expozici, ale procházku mezi vonícími ibišky a troskami pevnosti si určitě nenechte ujít.

La Alcazaba – uvnitř pevnosti
La Alcazaba – hradby

Castillo de Gibralfaro

Na vrcholku téhož kopce, Cerro Gibralfaro, se nachází hrad Castillo de Gibralfaro, který byl zbudován Jusúfem I. z Granady za účelem ubytování vojsk a pro ochranu Alcazaby, konkrétně to bylo ve 14. století. V průběhu 15. století pak byl obléhán a posléze dobyt Ferdinandem Aragonským, který si z něj udělal sídlo. Jeho lepší polovička, Isabela Kastilská, dávala prý přednost pobytu v centru města. Na Castillo de Gibralfaro jezdí městský autobus, případně na něj můžete dojít pěšky z areálu Alcazaby. Hrad jako takový je spíše vyhlídka než co jiného, ovšem luxusní: na přístav a přes úžinu Gibraltaru až do Afriky, na býčí arénu, a samozřejmě na historické centrum Málagy.

Výhled z Castillo de Gibralfaro
Pohled z Cerro Gibralfaro na býčí arénu

Muzea

Málaga má jeden unikát: na Plaza de la Merced se nachází rodný dům Pabla Picassa, přetvořený v roce 1988 na Museo Picasso. Říká se, že kdysi prosili z Málagy Picassa, aby jim daroval pár svých obrazů, protože litují, že v jeho rodném městě neexistuje žádná důstojná expozice. Picasso prý na tu žádost odpověděl tím, že jim poslal obrazů celý kamion, a tak je teď můžete v jeho rodném činžáku obdivovat. Mě fascinují zejména raná Picassova díla, neuvěřitelně realistická ztvárnění býčích zápasů z doby, kdy mu bylo šest let.

Pro milovníky moderního umění je tu Centre Pompidou Málaga, situované na přístavní promenádě Muelle 1.

Přístav

Přístav v Málaze je veřejně přístupný, můžete se v něm procházet po přístavních promenádách Muelle 1, Muelle 2 a Muelle 3 (slovo „muelle“ znamená ve španělštině „přístavní molo“). Na promenádách se nacházejí obchody a restaurace, a je to ideální místo pro sledování přímořského cvrkotu a zresetování unavené mysli.

Ruské kolo u přístavu
Maják La Farola

Nákupy

Kousek od přístavu začíná široký bulvár Calle Larios, ulice, která je nákupním eldorádem pro návštěvníky i obyvatele Málagy. V době, kdy se v Málaze koná tradiční dubnový filmový festival, ji pokrývá červený koberec. Dalším místem, kde můžete provětrat své peněženky, je Centro comercial Larios, které najdete poněkud stranou centra na Avenida de la Aurora, číslo 25.

Calle Larios
Centro comercial Larios

Tapas bar, který musíte navštívit

Tapas bar El Pimpi se nachází na Calle Granada, hned za rohem u Picassova muzea. Zavírá až ve dvě ráno, a tak tam můžete zakončit náročný den, a to buď uvnitř na vysokých barových židlích, kde lze obdivovat fotky všech osobností, které kdy bar navštívily (a že jich není málo), případně venku na zahrádce. S velkou pravděpodobností vám tady i v lednu nebo v únoru bude stačit svetřík 🙂

V El Pimpi dostanete ke skleničce malou tapu zdarma, podle nejlepší andaluské tradice

Guadalmedina

Guadalmedina je jednou z těch španělských řek, kterým se musíte smát, to jest většinu času zcela bez vody 🙂 Nicméně párkrát za rok se stává, že do přímořských oblastí Španělska přijde tzv. gota fría (doslova studená kapka), což je označení pro meteorologický fenomén, při němž se ve vysoké výšce setkává studený polární vzduch s teplým vzduchem na pobřeží Středozemního moře (což se děje specificky ve Španělsku a na Baleárských ostrovech). Pak vznikají prudké bouřky a průtrže mračen. Právě na takové deště je určeno koryto řeky Gudalmedina, voda je tak rychle odváděna do moře. I tak ale na Internetu při bližším zkoumání najdete spoustu videí plovoucích aut a autobusů do poloviny zaplavených přímo v centru Málagy.

Praktické info

Letiště je od centra města vzdáleno 12 minut jízdy příměstským vlakem linky cercanías C1 a jeho zastávku naleznete přímo před letištním terminálem. Kromě centra vás přepraví také na vlakové nádraží María Zambrano (8 minut jízdy z letiště), které leží na trase rychlovlaků AVE, což je vstupenka pro návštěvu dalších míst v Andalusii. Stejný příměstský vláček vás popoveze do přímořských letovisek jako je Benalmádena nebo Torremolinos, což se hodí v případě, že se jedete do Málagy hlavně koupat. Centrum Málagy pak obsluhují městské autobusy, v trafikách (označených slovem estanco) zakoupíte předplacenou kartu na autobus na určitý počet jízd.

Ubytování je pak vhodnější zvolit přímo v centru. Zóna kolem vlakového nádraží sice není úplně špatná a za čtvrt hodiny jste pěšky u katedrály, ale řekněme, že samostatně cestujícímu děvčeti se tudy v noci z tapas baru do hotelu nevrací úplně příjemně (založeno na osobních zkušenostech s přespříliš přátelskými Andalusany).

Vnitřní dvůr typického andaluského hotýlku

16. 2. 2019

Filmy na studený únor

Pět filmových tipů, které vám mohou zpříjemnit zbytek dlouhé zimy. Je libo komedii, drama nebo detektivku? Ležíte v posteli s virózou a k čaji s citŕonem byste si dali nějaký film, ale z amerických klišé jste už unudění až hrůza? Nebo se rozhlížíte po nějakém programu na večery v příštím týdnu? V každém z těchto případů mrkněte na následující článek, tři z pěti zmíněných filmů můžete teď shlédnout v českých kinech. Pokud projekci zmeškáte, půjčení španělskojazyčných filmů na DVD nabízí knihovna Instituto Cervantes v Praze.

Roma (Roma, Mexiko, 2018)

Mexiko, začátek let sedmdesátých. Země možná nedávno uspořádala Olympijské hry, ale nepřestává být režimem, který tvrdě potlačuje studentské protesty. Nepokoje na úrovni národní se střetávají s osobními krizemi hlavních protagonistů v černobílém snímku, který si na konto připsal deset nominací na Oscara a dva Zlaté glóby. Zcela oprávněně: spíš než ucelený příběh s jasnou dějovou linkou čekejte sled obrázků z každodenního života Cleo, služky a chůvy v jednom ve středostavovské rodině žijící v kolonii Roma na předměstí Mexico City. Možná jste vyrůstali úplně jinde a jinak než režisér a autor scénáře Alfonso Cuarón, kterého jeho mexické dětství a vlastní chůva inspirovaly k natočení tohohle skvělého snímku, ale přesto vás film vtáhne a kaleidoskop každodenních banalit i dramatických událostí vcelku spolehlivě udrží vaši pozornost po celou dobu.

Zajímavost: kolem tohohle filmu se ve Španělsku strhla velká polemika, protože se k němu nabízí titulky v evropské španělštině. Jich tvůrci se neomezili na transkripci mexické španělštiny a překlad pár pasáží v mixteco (mexickém indiánském jazyce), ale přizpůsobili jazyk tomu, jak se mluví ve Španělsku. Cuarón sám to označil za ignorantství urážlivé pro samotné Španěly, a většina z nich mu dává za pravdu, protože španělština je prostě jazyk heterogenní a Evropané tvoří jen 8 % z celkového počtu jejích rodilých mluvčí.

Film Roma můžete vidět právě teď v kině Světozor, případně i jako součást festivalu španělského filmu La Película od 19. do 24. 2. 2019. Zrovna tak je k dispozici na Netflixu, ale byla by to trochu škoda: tomuhle snímku bude velké plátno vysloveně slušet.

Subjektivní hodnocení: 95 %
https://www.csfd.cz/film/507542-roma/prehled/

Silencio en la nieve (Sněžné ticho, Španělsko, 2011)

Starší film, ale rozhodně dobrá volba, pokud si v posteli léčíte zimní rýmičku. Odehrává se v kulisách východní fronty v Rusku, v zimě 1943. Jakoby nestačila všudypřítomná válečná mizérie, objevuje se sériový vrah. Jaký je jeho motiv, a proč vyřezal na tělo první oběti nalezené mezi těly zmrzlých koní slova „Pohleď, Bůh na tebe hledí“? Na to se snaží přijít bývalý policejní komisař Arturo Andrade, toho času voják Modrých divizí, které generál Franco poslal do druhé světové války jako výpomoc Hitlerovi v boji proti Rudé armádě. Docela dobrá detektivka, navíc okořeněná zajímavými historickými fakty – Španělsko bylo za druhé světové války oficiálně neutrální, a tak o existenci Modrých divizí moc lidí neví.

Subjektivní hodnocení: 70 %
https://www.csfd.cz/film/311594-snezne-ticho/prehled/

Todos lo saben (Všichni to vědí, Španělsko, 2018)

Na tenhle film jsem šla do kina v Zaragoze prostě proto, že byla venku kosa a pršelo, a tudíž bez velkých očekávání. Výsledek ale vůbec nebyl špatný. Rodinné drama o unesené dceři, zoufalých rodičích a neméně nešťastné širší rodině: dcera se totiž ztratí přímo uprostřed svatebního veselí. Jak už je dobrým zvykem u španělských dramat, záhy se začnou rýsovat obrysy dávných rodinných tajemství a propletených vztahů a kostlivci lezou ze skříně jeden za druhým. V hlavních rolích osvědčená dvojice Penélope Cruz a Javier Bardem. Jste zvědaví, co je to, co všichni vědí? Vyražte příští týden na festival španělského filmu La Película a můžete to v kině Světozor zjistit. Film je na programu v neděli 24. 2. 2019.

Subjektivní hodnocení: 65 %
https://www.csfd.cz/film/583851-vsichni-to-vedi/prehled/

El Reino (Království, Španělsko, 2018)

Další kousek, který můžete shlédnout na plátně kina Světozor v rámci festivalu La Película, konkrétně v pátek 22. 2. 2019. Nepříjemně reálný thriller z prostředí zkorumpovaných politiků, v němž v hlavní roli exceluje můj oblíbený herec Antonio de la Torre. Manuel je regionální politik, který se v posledních patnácti letech pohyboval jako ryba ve vodě v prostředí uplácení, drahých večeří a projížděk na jachtě s podobně vypečenými kamarádíčky. Když se provalí korupční aféra, je zpočátku celkem v klidu, protože si myslí, že mu jeho strana bude krýt zadek. Záhy pozná, že se pořádně spletl a že je pro něj nachystaná role obětního beránka. Co se bude dít, když beránek odmítne jít bez protestů na porážku? Španělské dramatické kino ve své nejlepší podobě, a body navíc za syrově realistické vyznění.

Subjektivní hodnocení: 90 %
https://www.csfd.cz/film/603329-kralovstvi/prehled/

Perfectos desconocidos (Dokonalí cizinci, Španělsko, 2017)

S modalitami tohohle snímku se poslední dobou roztrhl pytel: tahle španělská verze, jejímž režisérem je schopný Álex de la Iglesia, je remakem italského filmu z roku 2016. Čtyři páry se mají sejít na společné veřeři v domě jednoho z nich. Aby nebyla nuda, vymyslí si hru: všichni dají své mobily všanc a celý večer budou sdílet všechno, co se na nich objeví: příchozí hovory, SMS, fotky, whatsappové zprávy… Ajaj, už to všichni vidíme přicházet. Možná, že někdo schovává nějaké malé špinavé tajemstvíčko. A možná, že má každý svoje. A možná, že máte po hodině takové zábavy pocit, že lidi, se kterými jste prožili spoustu let, vlastně vůbec neznáte. Výborná komedie s malinko cukrkandlovým závěrem, ale když se na něj povznesete, bude se vám nejspíš dost líbit. Viděla jsem film už podruhé v rámci rekonvalescence po chřipce a nejspíš ne naposled.

Subjektivní hodnocení: 90 %
https://www.csfd.cz/film/558214-perfectos-desconocidos/prehled/

13. 2. 2019

Kultura tapas ve Španělsku

Pokud existuje něco, co spolehlivě definuje španělskou kulturu napříč celým Pyrenejským poloostrovem, je to právě tradice tapas. Je natolik zakořeněná, a natolik silně vnímaná nejen místními, ale také všemi návštěvníky Španělska, že máme sklon si myslet, že tapas tady s námi byly odjakživa. Není divu, že se nám lidem tahle tradice tak zalíbila – vyrazit na tapas je příjemná, společenská událost, která spojuje skvělé jídlo, dobré pití a uvolněnou konverzaci. Navzdory tomuhle přesvědčení jsou ale tapas tradicí poměrně mladou – ve své etablované podobě jsou tu s námi jen něco přes 100 let. V roce 1936, kdy Španělská královská akademie poprvé ve svém slovníku definuje tapas jako „malou porci jídla, které se servíruje jako doprovod nápoje”, už však většina Španělů velmi dobře ví, jaká je jejich podstata.

Původ slova

Slovo „tapa“ znamená doslova poklička, a je odvozeno od slovesa “tapar” (přikrýt). To proto, že nejprve se malé porce jídla servírovaly přímo na skleničce nápoje. Ve Španělsku se pochopitelně můžete setkat i s dalšími modalitami, v Baskicku se tapas nazývají “pintxo” nebo “poteo”, v Aragónu a v autonomním společenství Navarra se setkáte s termínem “alifara” atd., ale můžete si být jisti, že pokud se kdekoliv ve Španělsku budete v baru dožadovat “tapas”, budete pochopeni, vyslyšeni, a zcela jistě uspokojeni ?

Historie

Snažit se dobrat přesné historie této tradice je nemožné. Podle některých domněnek sahají její kořeny do roku 1916, kdy byl král Alfons XIII. na oficiální návštěvě Cádizu. Když v baru žádal skleničku sherry, zvedl se od moře vítr. Aby se do králova vína nedostal písek, přikryl číšník skleničku plátkem sušené šunky. Králi se to líbilo, a když skleničku vypil, žádal další, ovšem opět se stejnou « tapou ». Podle jiné verze stojí za touto tradicí naopak král Alfons X., který nařídil, aby se v kastillských lokálech víno servírovalo za doprovodu trochy jídla, to aby se obyvatelstvo tak snadno neopíjelo. Další, jednodušší vysvětlení říká, že se trocha slaného jídla (například španělského jamónu) začala servírovat proto, aby měli zákazníci žízeň a objednali si další nápoj. Tomuto vysvětlení by nahrávalo i to, že « tapa » je až do dnešních dnů vždy a zásadně slaná. Ještě další vysvětlení je, že úloha tapas byla zpočátku čistě praktická – přikrýt nápoj, aby do něj nevlétl hmyz. A ještě další… ne, už toho necháme. Jisté je, že nejprve a nejsilněji tahle skvělá tradice zakořenila v Andalusii, kde se dodnes na spoustě míst udržuje zvyk, že k objednané skleničce dostanete « tapu » zdarma. Existují bary, kde se s každou další rundou stupňuje množsví a rafinovanost servírovaných tapas, až nakonec odcházíte z baru zcela přejedeni a přemoženi.

Jak se to dělá

Vedle podstatného jména „tapa“ existuje i sloveso „tapear“ (vyrazit do baru na tapas) a slovo „tapeo“, které označuje sám akt obcházení barů. Ta nejobvyklejší varianta je, že menší skupinka přátel vyrazí na výpravu po tapas barech. V každém baru se objedná runda, v jejímž placení se účastníci střídají. Nejtypičtější nápoj pro tapeo je buď malé točené pivo zvané „caña“ nebo víno servírované v nízké obyčejné sklence bez stopky. Vypadá jako naše sklenice na vodu a nazývá se „chata“ (čte se čata). Tapas se konzumují zpravidla vestoje, buď u vysokých stolků nebo přímo u baru. Typické tapas bary jsou vybaveny dlouhým pultem, na němž jsou ve vitrínkách vystaveny jednotlivé pokrmy. Jak už bylo řečeno, v Andalusii můžete dostat nějakou tu tapu zdarma, ale ve většině Španělska si je k pití prostě objednáte a zaplatíte. Cena se může dost lišit, ale obvykle počítejte se dvěma až třemi eury za jednu jednohubku. Pokud mají tapas formu porcí šunky, ovčího sýra, kalamárů či ančoviček, je obvyklé objednat několik různých porcí a jídlo se pak sdílí. Porce kvalitní šunky z černých iberských prasátek vás může vyjít i na dvacet euro ? Tapas baru nebo trhu, kde můžete tapeo provozovat, se obvykle říká jednoduše „sitio“ (místo). Nejdůležitější fráze, kterou na tapeo potřebujete, je tedy „¿Hay un buen sitio de tapas por aquí?“ (Je tady někde dobré místo na tapas?)

Typické tapas pokrmy

Paleta tapas je široká a barevná, mezi ty úplně nejtypičtější patří sušená šunka, ovčí sýr, nejrůznější jednohubky, tj. obložené kusy pečiva, olivy samotné nebo doprovázené sýrem a šunkou, tortilla de patatas (recept naleznete zde), kalamáry, patatas bravas (brambory přelité pikantní omáčkou), ančovičky servírované na pečivu, salátu nebo plátku rajčete, smažené pikantní papričky, krevety na česneku a samozřejmě croquetas. Španělské krokety nemají nic společného s bramborami – je to bešamelová omáčka smíchaná s různými přísadami (např. šunka, kuře, treska…), dobře vychlazená, zformovaná do podoby malých válečků, obalená ve strouhance a posléze osmažená v oleji.

Pokud máte větší hlad, nebo chcete tapeo pojmout jako večeři, nabízí se malé porce teplých jídel, na obrázcích zleva:
Tortilla de patatas (bramborová tortilla), salchicha a la sidra (klobásky na španělském cideru), huevos rotos con chorizo a guiso de arroz, carne y pasas (vejce se šunkou a chorizem a směs s rýží, masem a rozinkami).

Kam vyrazit

Tapeo se provozuje v tapas barech nebo v „mercados“ (krytých trzích, kde kromě stánků s potravinami najdete i stánky s tapas). Neexistuje nic jako hodina vhodná nebo nevhodná pro tapas, i když nejrušnější jsou bary samozřejmě po osmé hodině večer a žijí ještě dlouho do noci. Z vlastní zkušenosti vám mohu doporučit následující místa, všechna jsou tak trochu to, čemu se říká „pijo“ (čte se „picho“), což znamená něco jako „posh“, tj. lepší místa, žádné pajzly ?

Madrid
Cava Baja – ulice Cava Baja je snad nejznámější zónou tapas z celého Madridu. Nachází se blízko Plaza Mayor. Je to mnohem lepší varianta než zahrádky a bary přímo na Plaza Mayor, těm se raději vyhněte – jsou to prvoplánové turistické pasti. Metro: L5, stanice La Latina

Calle Huertas – v Calle de las Huertas a na blízkém náměstíčku Plaza de Santa Ana najdete velkou spoustu tapas barů. Na jejich prozkoumání vám rozhodně jedna noc nestačí. Metro: L1, stanice Antón Martín

Mercado de San Miguel – krytý trh v samém centru Madridu, který okouzluje kovovou konstrukcí z roku 1916. Už ve středověku se tu nacházelo tržiště, tehdy samozřejmě otevřené ? Nachází se hned vedle Plaza Mayor. Nejbližší metro: L5, stanice Ópera

Tapas z oliv, Mercado de San Miguel, Madrid

Mercado de San Antón – další krytý trh, jeho budova není tak výstavní, ale tapas tu ochutnáte dobré. Najdete tu stánky s potravinami (ovoce, zelenina, mořské plody, šunka), malé tapas stánky a úplně nahoře restauraci. Nachází se v srdci bohémské čtvrti Chueca. Metro: L5, stanice Chueca

Platea Madrid – sem se rozhodně zajděte někdy podívat. Na místě bývalého divadla na náměstí Plaza de Colón vznikl svébytný prostor plný neonů, života a dobrého jídla. Na místě bývalého hlediště, lóží a balkónů najdete velkou spoustu originálních tapas barů. Metro: L4, stanice Colón

Barcelona – přímo z Las Ramblas vybíhá do strany prostor, ve kterém se nachází Mercado de la Boquería, krytý trh s množstvím stánků s čerstvými mořskými plody. Metro: L3, stanice Liceu

Čerstvé ústřice v Mercado de la Boquería, Barcelona

Málaga – nejvíc trendy místem je bar El Pimpi, který najdete v calle Granada, v blízkosti Picassova muzea. Další variantou jsou četné „chiringuitos“ (čte se „čiringitos“), malé bary, které lemují pobřežní promenádu.

Bilbao – celé Baskicko je proslulé – oprávněně – svými „pintxos“. V Bilbau je můžete začít objevovat na Plaza Nueva, pěkně po obvodu kolem dokola, jeden bar za druhým. Metro: L1, stanice Zazpi Kaleak

Česká varianta

Kultura tapas v českých podmínkách nefunguje. Můžete nakoupit tu nejlepší Jamón de Bellota (šunku z iberských prasat krmených výhradně žaludy), dovézt výborný Queso Manchego (ovčí sýr z Kastílie La Mancha) a skvělé španělské víno. Vše zde zmíněné můžete ochutnat v dobré kvalitě například v Tapas bar Miró, Štefánikova 46, Praha 5, nebo v El Barrio de Ángel, Lidická 42, Praha 5. Nicméně, atmosféru hlučných a živých španělských barů, kde se všichni na stojáka překřikují, smějí se a společně si užívají společnost a dobré jídlo, do studených českých podmínek nepřenesete. Kdo chce zažít pravé tapeo, musí sednout na letadlo a zamířit až za Pyreneje.

9. 2. 20199. 2. 2019

Sevilla

Quién no ha visto Sevilla, no ha visto maravilla.

(Kdo neviděl Sevillu, neviděl nádheru. Španělské rčení)

Nábřeží řeky Guadalquivir poblíž Torre de Oro, Sevilla

Sevilla je hlavním městem nejen stejnojmenné provincie, ale celého autonomního společenství Andalusie. Má 700 000 obyvatel a je čtvrtým největším španělským městem. Zároveň můžu místopřísežně prohlásit, že jsem zatím ve Španělsku neviděla krásnější místo.

Co vidět v Seville

Sevilla není nijak extrémně velká a na prohlídku jejích památek vám budou stačit dva nebo tři dny. Navíc se po území historického centra můžete pohodlně pohybovat pěšky, nepotřebujete tedy žádnou speciální kartu na autobus. Co v Seville určitě vidět a nevynechat?

Sevillská katedrála

Rozsáhlá a impozantní gotická stavba v historickém centru. Její stavba započala v roce 1402 na místě původní muslimské mešity, prolínání arabské a křesťanské architektury a kultury je ostatně pro celou Andalusii typické. V hlavní chrámové lodi je pohřben Kryštof Kolumbus (obrázek jeho hrobky úplně vlevo nahoře).

Minaret původní mešity se zachoval, je jím věž katedrály nazvaná Giralda (odvozeno od španělského girar = točit se. Vršek věže je totiž opatřen otočnou korouhvičkou). Na vrcholek Giraldy nevedou schody, ale cihlové rampy, i tak se ovšem při výstupu zapotíte. Věž totiž měří 104 metrů, ve své době (dokončena v roce 1198) byla nejvyšší stavbou světa. Odměnou vám bude výhled na katedrálu, na Patio de los Naranjos (nádvoří pomerančovníků) a samozřejmě na celé historické centrum Sevilly.

Výhled z Giraldy na Patio de los Naranjos

Centrum Sevilly
Výhled na katedrálu
Na vrcholku Giraldy

Giralda je cihlová a její jakoby krajková výzdoba je také sestavena z cihel. Má neuvěřitelnou schopnost přitahovat vás znovu a znovu, musíte ji obdivovat a hypnotizovat a připravte se na to, že nejmíň polovinu fotek, které přivezete zpátky domů, bude tvořit Giralda stokrát jinak.

Torre del Oro

Torre del Oro, neboli Zlatá věž, je stará almohadská (tj. muslimská) říční hláska. Byla vztyčena v první třetině 13. století za časů Almohadského chalífátu a původně stály na místě dvě, na každém břehu řeky Guadalquivir jedna. Uvnitř se nachází malé námořní muzeum a můžete také vystoupit na vrcholek věže.

Alcázar de Sevilla

Alcázar v Seville je maurský královský palác. Byl rovněž vystaven Almohady a ukrývá nádhernou islámskou architekturu, bohatou štukovou výzdobu, zahrady plné citroníků, pomerančovníků a fontán, a za zmínku stojí i dlažby. Spolu s katedrálou a Indickým archivem (který ale nutně vidět nemusíte – nic až tak speciálního v něm není, slouží k uschování listin, které se vztahují k zámořským územím Španělska) je od roku 1987 zařazen na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Plaza de España

Španělské náměstí v Seville je velmi netypické, půkruhové, velké, protkané kanály, na kterých se můžete projet na lodičkách, jedním slovem… úžasné. Největším lákadlem je fantastická dlaždičková výzdoba. Po obvodu náměstí jsou z kachlíků vystaveny velké lavičky, každá za jednu španělskou provincii.

Parque de María Luisa

Španělské náměstí a nábřeží Guadalquiviru je propojeno velkým městským parkem Marie Luisy. Najdete v něm nejen zeleň a ochranu před ostrým andaluským sluncem, ale taky velké ptačí eldorádo – spoustu kachen nejrůznějších druhů, rybníčků, potůčků a krmítek.

Rincón de lectura, čtenářský koutek v parku Marie Luisy

La Maestranza

Býčí aréna La Maestranza s kapacitou 12 000 diváků byla dokončena v roce 1765. Vystoupit v Sevillské La Maestranza je pro každého matadora obrovská událost a pokud byste měli ve Španělsku zevnitř vidět jen jednu býčí arénu, vyberte si tuhle.

Na býčích zápasech během Feria de Abril (Dubnová slavnost), největšího sevillského svátku

Las setas de Sevilla

Gigantický městský slunečník Metropol Parasol je Sevillany familiérně zván Houby, neboli Las setas de Sevilla. Vrškem hub vede vyhlídková trasa a za cenu vstupného v hodnotě tří eur obdržíte kromě procházky také drink v baru nahoře.

Barrio de Santa Cruz

Židovská čtvrť Santa Cruz začíná hned vedle katedrály a nabízí pitoreskní zákoutí, uzoučké uličky a typické andaluské dvorečky. Rozhodně stojí za procházku. Spolu se čtvrtí Triana, která se ovšem nachází na druhém břehu řeky Guadalquivir (přibližně proti Torre del Oro) tvoří centrum sevillského flamenca. Do flamencových barů ale vyrážejte až po desáté hodině večerní, do té doby se obě čtvrti tváří poměrně ospale.

Praktické info

Sevilla má s Prahou pohodové letecké spojení, například linkou Brussels Airlines s přestupem v Bruselu. Letiště se nachází blízko centra města a spojuje ho s ním autobusová linka EA (Especial Aeropuerto), cesta vám bude trvat cca 35 minut. Pro výlety je vám k dispozici vlakové nádraží Santa Justa, odkud můžete vyrazit na výlety do Cádizu, Jerez de la Frontera nebo jiných míst v Andalusii i ve Španělsku, protože Sevilla leží na trase rychlovlaků AVE. Ve městě je k dispozici spousta ubytovacích kapacit, já jsem zvolila Apartamentos Sevilla v ulici Jesús del Gran Poder. Váš apartmán bude sice spíš jednodušší, ale naprosto dostačující, s přístupem na dvůr a vlastním klíčem. Můžu vám ho doporučit, do centra (ke katedrále) je to pěšky deset minut.