Jak na učení slovíček

Obehrané přirovnání. Když chcete postavit zeď (mluvit cizím jazykem), budete potřebovat nejen maltu (gramatiku), ale hlavně cihly (slova). Pokud nedodáte jak jedno, tak i druhé v potřebném množství a kvalitě, vaše zeď se bude drolit, naklánět, a nakonec spadne. Jenomže když těch slov je tolik! Která vybrat, aby mělo vaše učení smysl? Odkud je vzít? Z učebnice, ze slovníku, z televize? Mám si je vůbec zapsat? A kam? A tak takhle původně jednoduchá myšlenka, naučím se nějaký ty slovíčka, končí v desítkách pochybností a otázek. 

Oddělte výuku a zábavu, obojí najednou je komplikované

Knížky a filmy jsou super nástroj a s učením cizího jazyka vám mohou hodně pomoci. Používat je jako zdroj slovíček, která se chcete naučit, je ale poněkud ošidné. Nakonec se může stat, že se snaživě podíváte třikrát nebo čtyřikrát na stejný film, vypíšete si z něj 250 slov, která jste neznali, nakonec stejně nejste schopní se je naučit a do dalšího filmu se vám vůbec nechce, protože máte dojem, že byste s ním měli provést stejnou proceduru. (Vždyť se přece ten jazyk chcete naučit!)

Lepší přístup je rozmyslet si na začátku, čeho chcete dosáhnout. Pokud je vaším cílem při sledování filmu spíš relaxace a plíživé vylepšení schopnosti porozumění, tak se na slovíčka jednoznačně vykašlete. Užijte si film tak, jak je – bez hrabání se ve slovníku. Jsou k tomu přece obrázky, tak co sejde na tom, že ne všemu rozumíte. Pokud se ovšem chcete učit, nevolte filmy náhodně. Nejdřív si najděte na Internetu tzv. didaktické materiály (případně hledejte „didaktické zpracování“ a podobná klíčová slova), existují ke krátkometrážním i dlouhometrážním snímkům. Co to je? Většinou sada cvičení a aktivit, které se vztahují ke konkrétnímu filmu. Provedou za vás “špinavou” práci – výběr slov, která byste se mohli z daného filmu naučit a zajistí i odpovídající promrskání v návazných cvičeních. Příslušný film pak najdete buď na YouTube (to bývá u didakticky zpracovaných filmů časté), nebo si ho vypůjčíte v knihovně. Rozhodně se vyplatí nejprve dohledat různé materiály a pak podle toho, co je k dispozici, vybírat film. V případě španělštiny hledejte na rutaele.es, v případě ostatních jazyků zapojte Google. Mimochodem, podobné aktivity můžete najít i k povídkám nebo písním. Rozhodně zkuste!

Co se klasických knih týče, učit se z nich slovíčka je aktivita na provaz. Těch neznámých je prostě moc, pořád hledáte ve slovníku, do toho zapisujete, přečíst pár stránek je jako vojenská operace. Proto si je nechte raději jen jako relax, a navíc doporučuji dodržovat jednoduché pravidlo: ve slovníku hledat jen ta neznámá slova, která se buď v knize často opakují, nebo bez nich nechápete, co se zrovna děje. Dobře volte téma knihy, nejlepší jsou knihy jednodušší a současné, které vás nematou složitým politickým nebo historickým kontextem, případně zastaralým jazykem. Postupem času zlepšíte svoje vyjadřovací schopnosti (a ano, nenápadně i slovní zásobu), ale hlavně by čtení knih mělo být zábavou. Pokud chcete použít čtení jako zdroj slovíček, vyberte si spíš článek z novin nebo časopisu. Obvykle se v nich vyskytuje nějaké nosné téma, kolem kterého se točí slovní zásoba, a jsou krátké. Pak není problém si příslušný článek vytisknout a zvýrazňovačem podškrtat zajímavá slova – a hned máte program na víkend.

Neproměňujte knihy v mučící nástroje a radši u nich odpočívejte

Kde tedy brát slovíčka, která se chci naučit?

Kromě výše zmíněných zdrojů – didakticky zpracovaných filmů, povídek, písniček nebo článků – je nejjednodušší čerpat slovíčka prostě z učebnice, kterou používáte v kurzu nebo jako samouk. V následných cvičeních se s nimi počítá, takže si je i zopakujete, výběr už provedl někdo za vás, složitost odpovídá vaší úrovni, zkrátka samé plusy. Pokud vám ale život přihraje slovo, které vás zaujme nebo je extrémně užitečné, neleňte a zapište si ho v tu chvíli na papírek, do notýsku nebo do mobilu. Na cestách nebo při rozhovorech kamarády se taková občas objevují, byla by škoda je na místě zapomenout a nepřidat si je později do slovníčku.

Učení

Takže máme nějaká slova, a teď přichází to nejdůležitější – přesun do dlouhodobé paměti. Konkrétní metoda učení dost záleží na tom, jací jste. Někdo si lépe pamatuje to, co slyší (takže se slovíčka učte nahlas), jiný to, co vidí (pořiďte zvýrazňovače). Pokud jste ten typ, co si potřebuje věci hlavně zapsat, držte se oldschool přístupu s vlastnoručním slovníčkem v papírovém sešitě. Vyzkoušejte všechno, abyste viděli, co funguje právě na vás. Taky se nenechte odradit tím, že se zpočátku slovíčka ne a nechtějí udržet ve vaší hlavě. Stává se to hlavně, pokud začínáte studovat nový jazyk a slova na vás zatím působí cize, případně pokud nejste zvyklí pravidelně trénovat paměť. Časté učení vaše schopnosti výrazně vylepší.

Skvělý nástroj na učení slovíček je aplikace Quizlet. Můžete ji používat přímo na webu, anebo si ji stáhnout do telefonu. V aplikaci lze nejen vytvářet vlastní sety slovíček, ale i vyhledávat a kopírovat sety jiných uživatelů – jsou totiž veřejné. S trochou štěstí už slovíčka z vaší učebnice někdo zpracoval a tak můžete zkopírovat a jen případně upravit celý set. Získáte tím zejména notoricky známé “flashcards” – otočné kartičky, které mají na jedné straně cizí slovo a na druhé straně jeho význam. Učit se pak můžete buď přímo otáčením kartiček, nebo s využitím funkce “learn” – studijního módu, který Quizlet nabízí. Procvičovat lze prostřednictvím her nebo testů, které vám aplikace ze setů sestaví. Zapnout můžete i audio, které vám pak jednotlivá slova přečte, což funguje pro široce rozšířené jazyky – například s angličtinou nebo španělštinou uspějete, s katalánštinou nikoli. Jen pozor na překlepy, aplikace vám slova čte jak jsou zapsaná, i s případnou chybou. Podmínkou je, že si v setu nastavíte jazyk volbou “choose language” (stačí pro první řádek celého setu). Všechny popsané funkčnosti jsou k dispozici i v základní verzi aplikace zdarma, a dokonce ani přehnaně neotravuje reklamou. Poslední vychytávka, která stojí za zmínku, je možnost přidávat k jednotlivým záznamům obrázek z (docela velké) databáze Quizletu.

Quizlet ve studijním módu

Cimrmanova zásada názorných a úlekových fixací

Proč jsou zrovna obrázky tak důležité? Ten, kdo je obeznámen s divadelní hrou Vyšetřování ztráty třídní knihy, a tím i s Cimrmanovým dílem pedagogickým ví, že odpovědí jsou takzvané názorné fixace 🙂 Takže si při učení slovíčka vizualizujte – představte si příslušný předmět nebo situaci, případně jak chutná dotyčná potravina, u slova sníh si vybavte zvuk který slyšíte, když na lyžích sjíždíte svah. Mentální nebo skutečné obrazy zvyšují efektivitu učení překvapivým způsobem!

Dobře fungující trik je taky učit se slovíčka raději v kontextu, než “nasucho”, tedy například jako slovní spojení nebo přímo ve větě. Pokud se učíte název nějakého jídla, můžete vymýšlet varianty typu “Je XY tvoje oblíbené jídlo?” nebo “Dejte mi prosím půl kila XY”, čímž zabíjíte dvě mouchy jednou ranou – zvyšujete účinnost učení a procvičujete základní větné konstrukce.

Jak často se učit nebo opakovat?

Inu… celkem často. Ideální je zlatá střední cesta, tj. slovíčka neflákat, ale zase jejich učení nestavět na piedestal. Skvělý čas pro učení a procvičování je v MHD nebo v čekárně u doktora, prostě všechny ty hluché prostoje, které bychom jinak strávili na Facebooku. Aby to k něčemu bylo, věnujte slovíčkům alespoň pár minut párkrát za týden. Článek o křivce zapomínání a o tom, jak často byste měli opakovat, najdete například tady, ale samozřejmě nejen tam – Internet je jich plný, stačí hledat.

To nejdůležitější je…

… aby vás to bavilo. Je to mnohem důležitější než rychlost a výsledky. Každá malá výzva, kterou překonáte – třeba telefonát do hotelu, rezervace v restauraci nebo konverzace na ulici – ať je pro vás zdrojem radosti a uspokojení. Nevztekejte se, že jste si na nějaké slovo nevzpomněli nebo že jste se zamotali do příliš dlouhé věty. Příště budete lepší. Tak si věřte!

Palma de Mallorca

(tipy na výlet)

Když se před 8 miliony let z Pyrenejského poloostrova oddělily Baleárské ostrovy, jejich proslulost jakožto oblíbeného prázdninového cíle byla ještě daleko. Zůstaly neobydlené až do doby kamenné, kdy cca před 10 000 lety z pevniny přicestovali na primitivních lodích jejich první obyvatelé. Tito první lovci a sběrači byli posléze vystřídáni kmeny z Malé Asie vybavenými praky, kteří sami sebe označovali jako baleares – což je název řeckého původu odvozený od slova vrhat (kameny) a dali tak ostrovům jméno. Tehdejší prakovníci byli ve vrhání kamenů velmi zruční, a tak museli být Římané při dobývání ostrova Mallorca v roce 123 př n. l. dost opatrní. Své lodě vybavili prvním známým pancéřováním vůbec a jejich invaze byla nakonec úspěšná – do dvou let si podmanili celý ostrov. Opravdový rozkvět ale přišel až s Araby v roce 902 našeho letopočtu. Ti začlenili Baleárské ostrovy do Cordóbského chalífátu, přivezli poznatky o zavlažování a na konci 12. století už měla tehdejší Palma – pod názvem Medina Mayurka – 35 000 obyvatel, což ji stavělo na roveň měst jako Barcelona nebo Londýn. Muslimové se na ostrově udrželi až do roku 1229, kdy jej dobyl zpět Jaime I., král aragonský. Od té doby až dodnes byly Baleáry v křesťanských – a převážně také katalánských – rukách. Dnes má Palma přes 400 000 obyvatel a je hlavním městem Baleárských ostrovů. Navzdory tomu, že je turistickým cílem č. 1, je to pořád fajn středomořské město, kde můžete strávit příjemný den.

Baluarte de San Pedro, Pevnost sv. Petra v Palmě

Ensaimada mallorquina

Ráno, kdy je vzduch ještě alespoň trochu svěží a rtuť teploměru nedosahuje infarktových hodnot, je vhodná doba pro objevení tradičního mallorského pečiva. Nazývá se ensaimada (katalánsky ensaïmada) a je to sladký šnek z nadýchaného těsta s přídavkem vepřového sádla. 

Klasická ensaimada mallorquina

Ensaimada je původně typem sladkého židovského chleba, který se pekl o šábesu. Pokud se teď sami sebe ptáte, jak jde dohromady židovství a vepřové sádlo, vězte, že ensaimada se původně vyráběla z olivového oleje. V roce 1492 byli Židé z celého Španělska vyhnáni a ti, kteří tu zůstali, museli konvertovat ke křesťanství. Jedním z projevů takové konverze bývala i ostentativní konzumace potravin Židům zakázaných – a právě tehdy vstupuje vepř do dějin ensaimady a jeho tuk nahrazuje v původní receptuře olivový olej.

Ensaimada má spoustu variant: vlevo ovocná s kokosem, vpravo plněná šlehačkou

Ensaimada je lehoučká, nadýchaná a chutí i texturou si vás okamžitě získá. Můžete mít, jakou chcete: základní variantu sypanou cukrem, plněnou krémem nebo šlehačkou, a pro fanoušky méně sladkých chutí je tu ensaimada ovocná.

Moje snídaně: výborná meruňková ensaimada v kavárně St. Cristo

Kam jít: Fornet de Sa Soca, Plaça Weyler č. 9 nebo do některé z cukráren Forn del St. Cristo, třeba v ulici Costa de Can Muntaner.

Baños árabes

V blízkosti katedrály se nachází pár úzkých klikatých uliček, které zbyly v Palmě jako poslední pozůstatek muslimského města Medina Mayurka. V jedné z nich se schovávají Baños árabes, arabské lázně, pocházející nejpravděpodobněji z 10. století, kdy muslimská nadvláda na Mallorce začínala. V životě Arabů hrála voda vždycky významnou roli a tak ji “vyváželi” i do svých teritorií. Na území Palmy bylo za jejich éry nejméně pět veřejných lázní. 

Ulička, ze které vstoupíte do pozůstatků arabských lázní

Z těch, které můžete dnes za tři eura navštívit, toho zase tolik nezbylo. Hlavní čtvercová místnost se sloupovím bývala teplou lázní; původní podlaha byla dvojitá a do mezery mezi oběma podlahami se vháněl horký vzduch z krbu, aby ohříval místnost zespodu. Kromě toho se podlaha polévala vodou, čímž vznikala v lázni pára. Klenutý strop je opatřen kruhovými otvory typickými pro stavby tohoto typu.

Arabské lázně: místnost pro horkou lázeň

Vedlejší místnost má obloukový strop a obdélníkový půdorys, pravděpodobně se jednalo o šatnu nebo studenou lázeň. Na smyčce tam běží krátké osvětové video o původu lázní ve španělštině a angličtině. V přilehlé zahradě můžete na některé z příjemných laviček relaxovat ve stínu palem a obdivovat místní vzrostlé monstery.

Zahrada Baños árabes

Catedral La Seu

Gotická katedrála zasvěcená Panně Marii, lidově zvaná La Seu, je v mnohém významnou stavbou. Je to třetí nejvyšší gotický chrám v Evropě, loď měří na výšku 44 metrů. Stavba katedrály započala ve 13. století na místě původní mešity poté, co Jaime I. dobyl Mallorcu zpět pod křesťanskou nadvládu, a to poněkud netypicky ne zespodu směrem vzhůru, ale zezadu (od zadní stěny, kterou můžete vidět na obrázku níže) směrem dopředu.

La Seu při pohledu z Parque del Mar. V horní části katedrály je patrné její slavné růžicové okno, jedno z největších na světě.

Stavba katedrály trvala několik století a co víc – vlastně je stále nedokončená. Při pohledu zespodu si toho ani nevšimnete, ze střešních teras a věží jsou nedodělky už patrné. Po zemětřesení v roce 1851 byla navíc ohrožena stabilita katedrály, celá se nakláněla dopředu (za přední stěnou) a když se zvonilo na největší zvony, střešní terasy se třásly jako o život. Proto byla provedena celá řada úprav, mimo jiné se přikročilo k vyzdívkám mezi některými oblouky střešních teras.

Na začátku 20. století do rekonstrukčních prací významně zasáhl Antoni Gaudí, který nemohl odolat pokušení zanechat svůj otisk v gotické palmské katedrále, nicméně rekonstrukce zde provedená patří mezi jeho méně známé práce. Ani Gaudí rekonstrukci zcela nedokončil kvůli sporům se zadavatelem prací, ale stihl mimo jiné rozšířit okna v horní části katedrály a opatřit je novými vitrážemi, a je také autorem výzdoby kolem biskupského trůnu a baldachýnu nad hlavním oltářem.

Katedrála v Palmě nabízí jednu specialitu, a tou je komentovaná prohlídka střešních teras a věží. Doporučuji vám ji všemi deseti, a to i přes to, že všech 208 úzkých kamenných schodů, které vedou na terasy a věže, pošlapete výhradně po svých. Dozvíte se spoustu zajímavostí o konstrukci a historii katedrály a čekají vás nádherné výhledy na přístav a cetrum Palmy.

Jako bonus si můžete zvenku prohlédnout obrovské růžicové okno v zadní části katedrály. V průměru měří více než 12 metrů a je osazené barevnými vitrážovými sklíčky. Ta už dávno nejsou původní, protože v blízkosti rozpáleného kamene dostávají zabrat, nejvíce se na nich podepsalo zmiňované zemětřesení z roku 1851 a bomba z občanské války, která dopadla do blízkosti katedrály. Kvůli jejich citlivosti na ně nesmíte sahat, ale můžete se skrz barevná sklíčka podívat dovnitř katedrály, směrem ke druhému růžicovému oknu na přední stěně. Dvojice oken vytváří zajímavé efekty, dvakrát do roka – v únoru a v listopadu – lze pozorovat úkaz, kdy slunce zadní růžicové okno promítne na přední stěnu a zevnitř katedrály na stěně můžete vidět barevnou osmičku. Několik dní v roce pak můžete pozorovat cosi jako „zatmění“, kdy slunce promítne jednu růžici na druhou, což je pro změnu pozorovatelné zvnějšku katedrály, nejlépe z některé palmské střechy.

Po hodinové procházce po střechách jste vypuštěni dovnitř katedrály, kde můžete prohlídku dokončit na vlastní pěst. Vepředu si u hlavního oltáře povšimněte už zmíněných Gaudího úprav, a po pravé straně hlavní lodi nahlédněte do kaple Capilla del Santísimo, jejíž aktuální výzdoba pochází z 21. století, jejím autorem je mallorský umělec Miquel Barceló.

Capilla del Santísimo

Praktické info: Prohlídku teras zakupte předem na https://www.catedraldemallorca.org/, cena vstupu je 12 euro. Čtvrt hodiny před plánovaným začátkem se dostavte na sraz u bočního vchodu do katedrály (vedle pokladny s lístky). Prohlídka je primárně ve španělštině, ale průvodkyně vám výklad zopakuje i anglicky, pokud chcete. Nezapomeňte na láhev vody s sebou 🙂

Co ještě můžete v Palmě vidět?

Kromě výše uvedeného je to třeba královský palác Palacio de la Almudaina (vedle katedrály) nebo pevnost Baluarte de San Pedro (kde dnes sídlí muzeum moderního umění) a zbytky palmského opevnění v její blízkosti. Přibližně 3 km od centra města se na kopci nachází hrad Castillo de Bellver, kam vás zavezou autobusové linky č. 3 nebo 20. Za procházku stojí i přístav v Palmě a centrum města, kde najdete třídu La Rambla krytou stínem platanů nebo nejstarší olivovník na Mallorce. Dobrá rada: nenapínejte program přespříliš, v létě je horko vražedné. Méně památek a více času na zmrzlinu bude sázka na jistotu.

Další porci tipů na výlet najdete tady.

Přístav v Palmě

Hurá, jedeme na dovolenou!

Španělsko, to je skoro 8 000 kilometrů pobřeží s plážemi. Najdete tu úplně všechny, které si dovedete představit: romantické divoké pláže na zimní procházku, vulkanické pláže s černým pískem na Kanárských ostrovech, klasické široké valencijské a katalánské pláže plné místňáků s barevnými slunečníky a plážovými sedátky, tyrkysové zálivy Baleárských ostrovů, hlučné pláže andaluského Costa del Sol, kde voní grilované ryby, oblast La Manga del Mar Menor v Murcii, kde se můžete vyválet v malém evropském mrtvém moři nebo rozeklané pobřeží Galicie, kde nicméně po koupeli ve studených atlantických vodách vylezete úplně fialoví. Španělsko nabízí volbu pro každého – stačí si najít to své.

Playa de La Concha v severošpanělském San Sebastiánu bývá označována za nejlepší španělskou pláž a umisťuje se i mezi deseti nejlepšími plážemi světa.

Guiri

Víte, co nebo kdo je to guiri? Slovník Španělské královské akademie celkem lakonicky definuje toto slovo jako „hovorově: zahraniční turista“. Označení to určitě není prvoplánově pejorativní, ale malý úsměšek se v něm přece jenom skrývá. A jak se takový guiri pozná?

  • Celý den má na hlavě slamák jako kolo od vozu, protože slunce zabíjí;
  • Ze stejného důvodu se dvacetkrát za den maže opalovacím krémem;
  • Odpoledne pobíhá po kamenných rozpálených ulicích a diví se, že je všude zavřeno, přičemž si na tuto výpravu s sebou nevezme láhev vody;
  • Následný úpal přičte tomu, že ho slunce dostihlo i pod slamákem;
  • Ohrnuje nos nad rybami nebo mořskými plody;
  • Myslí si, že všichni Španělé milují býčí zápasy.

A zejména: Myslí si, že se všude domluví, když umí anglicky.

Říše, kde slunce nikdy nezapadá

Proč je absurdní si myslet, že se ve Španělsku všude domluvíte anglicky? A proč se naopak Španělé (želbohu taky dost často) domnívají, že když přijedou do Čech, bude jim španělština stačit? Důvody musíme hledat pěkně hluboko v minulosti, už na sklonku 15. století. Tehdejší vládci Španělska, Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabela Kastillská položili základy skutečné globální říše. Tím, že se vzali, sjednotili dvě největší španělská království – Kastílii a Aragón. Následně financovali zámořské výpravy Kryštofa Kolumba, což vedlo k objevení Ameriky, a v neposlední řadě dbali na to, aby jejich děti uzavíraly sňatky s nejdůležitějšími vládci tehdejší Evropy. Výše popsaná politika vyústila v rozšíření španělského vlivu po celém světě. Sousloví „el imperio donde el sol nunca se pone“ (říše, kde slunce nikdy nezapadá) bylo poprvé ve vztahu ke Španělsku použito v 16. století. Tehdy Španělsku patřila území ve Středomoří a Atlantiku, v severní Africe a v Americe, takže v každou chvíli alespoň na části španělského území panoval den. Opravdu populární se pak tohle označení stalo za vlády Filipa II., kdy Španělsko získalo Filipíny, a posléze díky tomu, že byl Filip II. v roce 1581 prohlášen i za portugalského krále, také de facto všechna zámořská území Portugalska (Brazílie plus území v Asii a Africe). Od té doby až do začátku 19. století patřili Španělé k největším národům světa a dnes má španělština celosvětově víc než 500 milionů rodilých mluvčích. Není divu, že k angličtině ve Španělsku nikdo nevzhlíží.

Španělsko a turismus

Sektor turismu bývá označovaný za motor španělské ekonomiky a je to tak. Ke španělskému HDP přispívá více než jedenácti procenty, to je největší podíl ze všech zemí na světě. Pro srovnání: v ČR jsou to necelá tři procenta. V roce 2017 navštívilo Španělsko prozatím rekordních 82 milionů (!) turistů. Valná většina z nich přijíždí za plážemi a sluncem, další miliony míří do Barcelony, Granady (za palácovým komplexem Alhambra) a do Madridu. Soužití s mnohamilionovým zástupem turistů není vždycky jednoduché, ale i tak mají Španělé cizince většinou rádi. Jednak si dobře uvědomují ekonomický dopad jejich (ne)přítomnosti, jednak jsou prostě přirozeně přátelští.

Divoká pláž poblíž andaluského Almuñécaru

V posledních letech se problémy, které s sebou nese nekontrolovatelný turismus, dají těžko přehlížet. Sem tam se objevují protesty v Barceloně, na Baleárských ostrovech i jinde ve Španělsku. V Barceloně pro turisty není kam stoupnout, Baleáry nejsou nafukovací a pro takové množství turistů nemají nejen ubytovací kapacity, ale občas ani sladkou vodu. Proto se ve Španělsku čím dál častěji skloňuje udržitelný turismus, který v sobě zahrnuje větší respekt k životnímu prostředí a obrácení pozornosti zahraničních návštěvníků i k jiným cílům než jen těm tradičním.

Co je botellón a proč plavky nestačí

Aby o vás ve Španělsku neříkali, že jste guiri, nebo (probůh!) ještě hůř, puto guiri (zasraný cizinec :)), nemusíte hned sundavat svůj oblíbený slamák a tlačit do sebe chobotnice. Bohatě stačí, když se od zástupu turistů odlišíte jemným respektem ke španělskému vidění světa a elementární znalostí pravidel která byste při koupání ve Španělsku měli dodržet.

Obecně dle zákona platí, že všechny pláže ve Španělsku jsou veřejné a vstup na ně nelze zpoplatnit. Neexistuje tedy nic takového jako soukromá pláž, protože zákon nic takového neumožňuje. Přístup k pobřeží může být omezen pouze z bezpečnostních důvodů. Naproti tomu má každá radnice právo stanovit pravidla pro používání pláží a vůbec veřejných prostor ve městě – a tady může české vnímání toho co je a není vhodné narazit na španělskou realitu.

Útesy v baskickém Bilbau

Tak třeba, plavky nejsou ve Španělsku považované za oblečení vhodné kamkoliv jinam než na pláž, a to i když se váš hotel nachází hned na konci pobřežní promenády. Až si příště půjdete pro zmrzlinu do kavárny naproti pláži, přehoďte přes sebe plážový obleček stejně, jako to dělají místní. Na většině pobřeží si vysloužíte jen zdvižené obočí, ale obzvláštní pozor si dejte v Barceloně, kde se pokuty za pohyb bez řádného oblečení mimo pláž pohybují od 120 do 500 euro (víc než za přecházení na červenou!) a na Baleárech, zejména v oblasti kolem Palmy, kde můžete dostat pokutu až 200 euro.

Na některých plážích jsou zakázány nebo omezeny hry s míčem a různé vodní sporty, stejně tak je možné, že příslušný místní úřad zakazuje vnášet na místní pláž vlastní lehátka nebo slunečníky. Před dovolenou se proto raději optejte, jak je na tom ta vaše.

Specifickou kapitolou je botellón, jak se hovorově označuje popíjení pod širým nebem, třeba v parku nebo v ulicích města. Pozor na to – popíjení na ulicích a alkoholové večírky na čerstvém vzduchu jsou ve Španělsku zakázané. Jiná věc je, že nad tím místní autority často přimhouří oko a dodržování zákazu nevynucují, ale přesto to radši nedělejte a rozhodně na to nespoléhejte: za tenhle přestupek můžete dostat pěkně mastnou pokutu. V Madridu vás plechovka piva na ulici může přijít na 600 euro, v Bilbau klidně až na 3000. Další zpřísňování (nebo spíš důslednější vymáhání) pravidel je navíc na spadnutí: cílem je omezit spotřebu alkoholu zejména u mladých do 18 let.

Tyrkysově zbarvené zátočiny najdete spolehlivě na Baleárských ostrovech

A kam jet ve Španělsku, pokud chcete…

Nejlepší „prázdninové“ koupání: Baleárské ostrovy
Muzea a výtvarné umění: s obrovským náskokem před ostatními je to Madrid (muzea El Prado, Thyssen-Bornemisza a Reina Sofía, Museo Cerralbo, Museo Sorolla atd.), následuje Bilbao (Museo Guggenheim), Barcelona (Museo Picasso), Málaga (Museo Picasso)
Městský turismus: Sevilla, Granada, Toledo, Salamanca, Córdoba, Barcelona, Madrid
Gaudího architekturu: Barcelona
Moderní architekturu: Valencia (Ciudad de las Artes y las Ciencias), Sevilla (Metropol Parasol), Bilbao (Guggenheim)
Římské památky: Segovia, Zaragoza, Málaga, Tarragona, Mérida, Cartagena (a spousta jiných míst, protože římských památek je ve Španělsku hodně)
Ozvěny středověku: Ávila, Segovia a vůbec celá oblast autonomních společenství Castilla y León a Castilla – La Mancha
Islámské památky: Granada, Sevilla, Córdoba, Zaragoza, Málaga, Toledo
Impozantní katedrály: León, Burgos, Sevilla, Santiago de Compostela, Palma de Mallorca (a samozřejmě i další)
Skalnaté a zelené pobřeží: pobřežní oblasti autonomních společenství Galicia, Asturias, Cantabria a País Vasco
Skvělé jídlo: všude ?

Pláž v Torremolinos, Andalusie. A co vy, už jste vybrali tu svoji pro letošní prázdniny?

Jak se naučit cizí jazyk

Nemám teď na mysli chodit deset nebo patnáct let do jazykovky a říkat přitom „učím se italsky“. Když říkám naučit, myslím tím úplně ovládnout a ochočit si ho, tak, aby byl prostě váš. Abyste v něm mohli myslet, psát, snít, koukat na televizi, mluvit, zpívat, dělat vtipy. To všechno samozřejmě pokud možno expresně 🙂 Jak to udělat, abyste v procesu učení byli efektivní a aby vám to nezabralo půl života? Pro začátek je dobré si uvědomit dvě základní věci:

Neexistuje nic jako specifický talent na jazyky. Slýchám to pořád, ode všech. „Ty se máš, taky bych chtěl/-a mít talent na jazyky jako ty“. „No jo, když ty na to máš prostě talent“. Ne, ne, ne, a ne. Všichni máme schopnost se jazyk naučit, a všichni v podstatě stejnou. Všechny zdravé děti začnou někdy mezi druhým a třetím rokem mluvit, některé o pár měsíců dříve, jiným to trvá trochu déle. Malí Dánové objektivně začínají mluvit později, protože dánština je objektivně těžký jazyk, zrovna tak bilingvním dětem zabere start víc času. Nakonec ale mluvíme všichni. Existují samozřejmě vrozené dispozice, které vám ten úkol usnadní – hudební sluch, dobrá paměť, schopnost logicky si spojovat souvislosti. Pokud je máte, velké plus pro vás. Pokud ne, nic se neděje – ledacos se dá zkompenzovat. Nejdůležitější je vědět, že mluvit dalším jazykem (skoro) tak, jako by byl váš vlastní, je možné a perfektně dosažitelné.

Stojí to úsilí a čas. Vraťme se k příkladu s dětmi. Od té doby, co se narodí, jsou obklopené cílovým jazykem. Slyší mluvit ostatní, pouští se jim pohádky, rodiče je povzbuzují a opravují, komunikují s ostatními dětmi. Školní dítě už většinou mluví bez chyb ve výslovnosti i gramatice a pokud strávilo část dětství čtením, má i slušnou slovní zásobu. To je sedm let 100 % expozice cílovému jazyku. Předpokládejme, že se chcete dostat k cíli dříve, a kromě toho potřebujete chodit do práce, věnovat se i jiným koníčkům a rodině, že? Budete muset zkompenzovat čas vlastním úsilím. Je nutné si přiznat, že pokud chcete uspět, budete se muset fakt snažit – víc, než jen dojít dvakrát týdně na jazykový kurz a udělat úkol. Mnohem víc.

Pro ohodnocení jazykových znalostí se v Evropě používá CEFR, Evropský referenční rámec jazykových úrovní. CEFR jich rozeznává celkem šest: A1, A2 (základní uživatel), dále B1, B2 (samostatný uživatel) a konečně C1, C2 („zdatný“ uživatel, v angličtině se stupeň označuje jako „proficiency“). Jako uživatel na úrovni A1 máte slovní zásobu cca 500 slov, umíte pozdravit, představit se a krátce okomentovat věci, které s vámi bezprostředně souvisí (třeba kde bydlíte a jaký je váš denní rozvrh). Každá další úroveň předchozí slovní zásobu zhruba zdvojnásobuje, tzn. A2 odpovídá 1 000 slov, B1 pak 2 000 slov a tak dále, až po C2, kde by vaše slovní zásoba v příslušném jazyce měla čítat přibližně 16 000 slov. S úrovní C2 rozumíte prakticky všemu co slyšíte, bez ohledu na kontext nebo téma, a vaše schopnosti použití daného jazyka plus mínus odpovídají rodilým mluvčím. Rozhraní mezi jednotlivými písmeny jsou zároveň kritickými body, kde spousta lidí se svým úsilím končí, protože čelíte specifickým potížím. Při přechodu z A2 na B1 je složité udržet motivaci, investovali jste už hodně sil a přesto se ještě pořádně nedomluvíte: přichází frustrace. Relativní svobodu vyjadřování většina lidí vnímá kolem úrovně B2, tady pak musíte najít nové metody a způsoby učení, protože přehoupnout se výš směrem k C1 a později C2 znamená rozšířit své pole zájmu na slang na straně jedné a naopak na vzdělaný jazyk na straně druhé. Dost bylo obecných úvodů. Jak teda konkrétně na to?

Momentálně mám v plánu naučit se obstojně katalánsky. Hledám jak a kam se posunout z A1 – hledejte i vy, pro ten „váš“ jazyk

Získejte solidní základy

Smutná zpráva, vím. Ale bez toho se nikdo neobejdeme. Pořiďte si jednu oldschool učebnici kde typicky najdete sled článek – slovíčka – gramatika – procvičení, a našprtejte základní nepravidelná slovesa, základní časy (přítomný, minulý, budoucí a kondicionál – jeden od každého, pikantní časy zatím můžete vynechat), číslovky a prvních 500 – 1000 slovíček. Naučte se abecedu, hláskovat a pojmenovat v příslušném jazyce interpunkční znaménka nebo specifické znaky. Později vám to dost usnadní život. Nezabíjejte učebnicí zbytečně moc času, ale snažte se během půl roku až roku dostat až na A2. Využijte ten čas k tomu, abyste si vypěstovali studijní návyky. Pořiďte si zvýrazňovače, fixky, blok a zvykněte si věnovat se učení každý den, i kdyby to mělo být 20 minut v tramvaji. Buďte šprti!

Jak to dělám já: Obtížně, taky mě to otravuje. Došprtání katalánských základů mám v plánu na léto.

Cizojazyčné vstupy od prvního momentu

První chyba, kterou my Češi při učení cizích jazyků děláme spočívá v tom, že naše snažení od začátku nerozšiřujeme za tu jednu oldschool učebnici. Nechovejte se ke svému cílovému jazyku jako k mrtvé latině. Určitě je za ním národ s vlastní kulturou, gastronomií, televizí, novinami a časopisy. Najděte si na internetu televizní pořad, který vás tématem zajímá, a sledujte ho od první chvíle. Ještě než vůbec umíte říct, kde bydlíte. Zvyknete si na rytmus, přízvuk a reálnou rychost jazyka. Přestanete se ho bát. Za chvíli začnete poznávat slova. A ještě o chvíli dál se ledacos přiučíte. Najděte si podcast a proveďte s ním to samé, šup s ním do uší cestou do práce. Vyhledejte si recept na nové jídlo a uvařte podle něj. Na dovolenou si kupte na pláž jednoduchý časopis – hodně obrázků, málo textu.

Jak to dělám já: Každou sobotu ráno koukám u snídaně na katalánský TV pořad La meva mascota i jo (Můj mazlíček a já) o zvířatech. Jednou až dvakrát týdně poslouchám cestou do práce cca 15ti minutový podcast Sabies que…? (Věděl jsi, že…?) o zajímavostech z Katalánska.

Poznejte, co na vás platí

Najděte si svůj způsob, každý jsme jiný. Někoho rád chodí na jazykové kurzy, protože ve víc lidech mu učení přijde zábavnější. Někomu se dobře učí ráno, jinému večer. Někdo je individualista a ostatní lidi ho na hodině ruší. Respektujte svoje zvláštnosti.

Jak to dělám já: Nedám dopustit na individuální hodiny, ve španělštině mě dovedly až k C2. Mluvíte celou dobu, před ničím se neschováte, ničemu neujdete, žádná ulejvačka. Na vyšším stupni (kolem úrovně B) už bych se jinak neučila. José, vím, že to tady čteš, takže tisíckrát díky!

Mluvte!

Druhá chyba, kterou my Češi děláme. Pozůstatek Rakousko-Uherska? Vrozený strach z chyb? Perfekcionismus? Nevím, ale bojíme se mluvit. Bojíme se to říct špatně. Nevíme jistě, a tak radši mlčíme. Co kdyby se nám smáli? Vyhlašte válku svému strachu z chyb a mluvte, mluvte, mluvte. Na hodinách v jazykovce, na ulici, při jazykových výměnách, a pokud nemáte vůbec nikoho, mluvte sami se sebou o tom, co jste ráno dělali a co jste si dali k obědu. Podívejte se přísně na ten telefon, co vám nahání tolik strachu a řekněte si, já to zvládnu! Mluvení je absolutní priorita, ta nejcennější dovednost, kvůli tomu to děláte. Tak… mluvte!

Jak to dělám já: Tohle je moje velká slabina. Když znervózním, mluvení mi děsně nejde. Vlastní nedokonalost mě hrozně rozčiluje. Osvědčilo se mi začít v tu chvíli cíleně mluvit pomaleji a zhluboka dýchat, nervozita poleví. Většinou taky pomůže, když pojmenuju svůj problém, nebojte se říct něco jako „nech mě chvíli přemýšlet“ nebo „zrovna teď si nemůžu vzpomenout“.

Stanovte si měřitelné cíle

Mluvit jako člověk, který se vaší oblíbené zemi narodil, je velký a těžký úkol. Rozkouskujte ho na menší a stravitelnější části. Každý den udělejte něco, co vás k vašemu cíli posune. Každý den si zformulujte jedno malé splnitelné předsevzetí: Naučím se těchhle pět slovíček. Přečtu si jeden článek v novinách. Pustím si na internetu jednu reportáž ze zpráv. O víkendu si pustím film. Atakdále.

Jak to dělám já: Za těch pár let, co jsem intenzivně věnovala španělštině, mám betonové studijní návyky, malé denní kroky dělám bez přemýšení. Kromě toho se přihlašuju na mezinárodní jazykové zkoušky, vyhovují mojí potřebě zřetelných mezníků.

Najděte svoji motivaci

Proč to děláte? Chcete lepší práci, přečíst si Shakespeara v originále nebo se domluvit na dovolené? Ať je vaším cílem co chce, pojmenujte si ho. Mějte ho na zřeteli, až budete mít chuť praštit s knihou do kouta nebo se vám nebude chtít opakovat slovíčka. Hledejte nové a nové věci, které vás motivují. Možná vám zachutnala místní gastronomie a jazyk vám pomůže s jejím objevením. Nebo sledujete Facebookovou stránku o tématu, které vás zajímá. Šup s tím na seznam motivátorů.

Jak to dělám já: Já jsem měla být Španělka, to každý ví. Za prvé kompenzuji to, že jsem se narodila úplně někde jinde. Za druhé to tam prostě miluju, včetně jídla, lidí, krajiny, počasí, kultury. Co chcete víc?

V Zaragoze na slavnostech Fiestas del Pilar. Zaragoza byl poslední španělský výlet jen pár dní před složením DELE C2 ze španělštiny. Když milujete, co děláte, všechno je mnohem snažší!

Učte se od ostatních

Mám jednoho španělského kamaráda. Když se potká s někým, kdo mu zrovna nesedí, vždycky shovívavě říká: „Hay que aprender de todo el mundo.“ (Učit se je potřeba od každého.) A je to tak. Kopírujte finty, studijní návyky, přiučte se nadávky. Chtějte po ostatních, aby vás opravovali. Zeptejte se, co znamená to slovo, co jste právě slyšeli. Vůbec se ptejte na všechno. Pak si to někam napište, jestli jste sklerotici jako já.

Jak to dělám já: Čtu si nápisy v MHD a reklamní tabule, nevychovaně poslouchám cizí rozhovory v restauraci, v autobuse a na ulicích. Když někdo v rozhovoru použije slovo, které neznám, vždycky se zeptám, co znamená. Vypadám jako blbeček? Tak ať. A všechna nová slovíčka, která pochytám na cestách, si zapíšu do poznámek v mobilu.

Zbavte se včas pomocných koleček

Potřebujete k vašemu prvnímu kolu pomocná kolečka? (Čti: Titulky k filmu nebo komiks místo knížky?) OK, ale zbavte se jich včas. Jestli jste někde kolem úrovně B2, titulky by pro vás už měly být sprosté slovo. Musíte je zahodit, nejde to jinak. A ne, ani v originále si je tam nemůžete nechat. První dva, tři… možná čtyři filmy budete fakt trpět a nebudete nic rozumět. Budete mít chuť to v půlce vypnout. Musíte vydržet! Pusťte si zprávy, i když jsou rychlé a nevíte, která bije. Koukejte na obrázky a věřte svým mozkovým hemisférám, jednou to přijde. Jednou to udělá „cvak“ a budete rozumět, jako byste v té řeči vyrostli. Zároveň jsem přesvědčená, že dvojjazyčné knihy (na jedné straně originál, na druhé překlad) jsou zlo a měly by se vymítat stejně jako upíři. Zahoďte ten cajk a kupte si úplně normální, jednoduchou knížku – detektivku s vraždou nebo nějakou romantiku. Čím prostší děj, tím lepší. Smiřte se s tím, že nerozumíte všemu a pamatujte, že z dvojjazyčného vydání Psa baskervillského se ještě nikdo anglicky nenaučil.

Jak to dělám já: Ve španělštině jsem titulky zahazovala ještě před B2. Trvalo to dva a půl filmu, třetí to zlomil. Určitě pomohlo, že jedna z hlavních postav byla cizinka, takže její španělštině bylo líp rozumět. Zprávy v TV zabraly znatelně déle, určitě ještě o hezkých pár měsíců víc, než filmy. Ty jsem si pouštěla na pozadí k různým činnostem (bez snahy nějak extra rozumět). „WTF, já všechno rozumím“ moment přišel, když jsem si jednou u zpráv trhala obočí 🙂

Akceptujte svoji nedokonalost

Můžete být dobří jak chcete, ale nikdy nebudete perfektní, nikdo není. Smiřte se s tím, že ani jako C2 nebudete znát úplně všechna slova. Udělat gramatickou chybu není hrdelní zločin. Akceptujte, že většina místních lidí stejně pozná, že jste se narodili jinde. Nežeňte se za dokonalým přízvukem, je to ztráta energie. Soustřeďte se na to, aby vám bylo dobře rozumět a nezapomeňte, že kulturní zvyklosti rozhodují daleko víc, než perfektně posazený akcent. Chovejte se jako místní, napodobte jejich styl vyjadřování a způsoby. Vaše španělština může být sebelepší, ale pokud si budete od lidí stoupat dva metry daleko jako Finové, nezapadnete nikdy.

Jak to dělám já: Bolestně. Trvalo mi dva roky smířit se s tím, že většina Španělů pozná, že nejsem Španělka. Ať dělám co dělám, moje samohlásky jsou většinou o trochu delší, než by měly být. Když mám blbý den nebo jsem unavená, dělám gramatické chyby a nemůžu si vzpomenout na slova, to je holt život.

Nemusíte všemu rozumět

Buďte trpěliví. Třetí chyba, kterou my Češi pravidelně děláme: Chceme mít ve všem systém, všemu rozumět. Rozčiluje nás, že neznáme nějaké pravidlo. Nebuďte na sebe tak přísní, učení by vás mělo i bavit. Zkuste se smířit s tím, že celý proces pár let zabere. 

Jak to dělám já: Už to beru celkem v klidu. Momentálně znám od spousty katalánských sloves třeba jen dvě nejčastěji používané osoby (první a třetí jednotného čísla), některé složité časy například jen pro nejdůležitější slovesa (mít, být) a podobně. Každé puzzle se jednou složí.

Cílový jazyk používejte

Čtvrtá chyba! Dosáhneme nějaké úrovně, pak jazyk odložíme a za pár let abychom začínali znovu. Svojí jazykovou úroveň musíte udržovat, nestojí to tolik námahy. Hledejte nové přátele, čtěte, koukejte na televizi. Znalost jazyka vám otevřela dveře do nové kultury, využijte toho. Jestliže ho nebudete používat, zajde jako nezalévaná kytka. Dobrý způsob je i vést si deník nebo vzpomínkové zápisky.

Jak to dělám já: Většinou jeden film týdně, snažím se při čtení střídat české a španělské knížky. Každý den mrknu do novin a projedu titulky, sem tam rozkliknu článek, který mě zaujal. Každý týden na YouTube nebo v podcastu poslouchám svoje oblíbené komediální pořady (1 – 2 hodiný týdně). Pořád mám hodiny španělštiny, většinou každý týden, obvykle je trávíme prostě tlacháním o normálních věcech.

Eh, jestli vám to přijde pořád jako hodně času, vězte, že v době plného nasazení to bylo mnohem víc. Já vám říkala, že žádný speciální talent nevlastním!

Část svých volnočasových aktivit přesuňte do cílového jazyka

Cestujte

To nejlepší nakonec, třešnička na dortu, květ na kaktusu, chladivý koktejl v rozpáleném dni, ta největší odměna za vaše úsilí – cestování! Sebelepší učebnice nenapodobí efekt, který vznikne, když se nové slovo ve vaší mysli spojí s nějakým emocionálním prožitkem. Co se naučíte na cestách, to nezapomenete. Když jsem byla poprvé v Madridu, odřela jsem si v sandálech patu. Slovo pro „náplast“ nebylo v online slovníku a tak jsem se ho naučila od od prodavače v lékárně blízko Plaza de San Miguel, nikdy ho nezapomenu. Kdo někdy bojoval s názvy zeleniny, ovoce nebo druhů masa v cizím jazyce, ruku nahoru! Tenhle problém se řeší návštěvou restaurace nebo trhu a konzumací příslušné potraviny přímo na místě. A jestli si teď říkáte, taky bych jel/-a, ale… tak najděte to vaše „ale“ a odstraňte ho. Je víc možností než jen zájezd do hotelu, existují stáže, dobrovolnické pobyty, výměna bytů na pobyt á la Airbnb. Místo letadel jsou tu vlaky, v práci nejste nepostradatelní a vaše děti vás nepotřebují celou dobu za zadkem. Nerezignujte na svoje sny a plňte si je, nikdy není pozdě, i kdyby vám bylo třeba devadesát.

Jak to dělám já: Cestuju 🙂

Mořské útesy v severním Španělsku

Druhý barcelonský deník – 2/2

(neděle 9. června 2019)

Casa Batlló

O významu, který získala barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století jste si už něco málo mohli přečíst tady. Na Passeig de Gràcia 43 tehdy stála budova z roku 1877, kterou v roce 1903 získal Josep Batlló, významný textilní průmyslník. Antoni Gaudí mezi lety 1904 a 1906 dostal při rekonstrukci domu zcela volnou ruku a vytvořil jedno ze svých neopakovatelných děl, dům šupinatý jako kůže draka, s charakteristickými balkonky, které (alespoň mně) ze všeho nejvíc připomínají lebky.

Casa Batlló

Casa Batlló je dnes v soukromém vlastnictví rodiny Bernat. Majitelé dům zpřístupňují veřejnosti a ze vstupného se platí údržba. Přístupná je tzv. planta noble (první patro nad úrovní chodníku), schodiště ve vnitřním patiu, zadní dvůr a střecha. Na cestu dostanete interaktivního audioprůvodce, který je mimochodem výborně udělaný (interaktivita spočívá v tom, že vám v jednotlivých místnostech ukazuje, jak příslušný prostor vypadal ve své době, podle toho, jak zařízení natáčíte).

Zadní fasáda Casa Batlló, která vede do dvora

Jak už to tak u Gaudího bývá zvykem, dům je nejen ďábelsky originální, ale taky plně funkční až do posledního detailu. Okna v hlavním salónu nabízí panoramatický výhled na Passeig de Gràcia, otvírala se směrem nahoru pomocí závaží umístěných po stranách. Všechny kliky, držátka a kličky oken, které v domě najdete, jsou ergonomicky tvarované tak, aby přesně padly do ruky.

Mezi další zajímavé detaily patří systém ventilace. Otáčením dřevěných listů zasazených v rámech ze stejného materiálu ve spodní části dveří nebo světlíkových oken získáte větší či menší proudění vzduchu. 

Vnitřní výmalba opakuje šupinatý efekt vnější fasády. Motivy z přírody se ostatně objevují všude okolo, ať už je to ulita kolem stropního svítidla, krbový výklenek se sedátky ve tvaru houby nebo půda s žebrovím připomínajícím skelet hada či velryby (stejný efekt použil Gaudí na půdě Casa Milà, žebroví tohoto tvaru chodbu opticky zvětšuje).

Krbový výklenek ve tvaru houby se sedátky
Interiér: Barevná sklíčka v horní části dveří klamou tělem. Z každé strany se zdají mít jinou barvu, protože propouští odlišné množství světla.

Samostatný popis si rozhodně zaslouží vnitřní patio. Prostor pro výtah ho opticky dělí na dvě části, v každé z nich se nachází schodiště. Oba takto vzniklé “světlíky” jsou dekorovány se stejnou péčí, jaká byla věnována uliční fasádě – a to kachlíky v různých odstínech modré. 

Pohled světlíkem vzhůru

V dolní části domu dominuje světlounce modrá, směrem vzhůru barvy tmavnou a jsou sytější: tyrkysová, kobaltová, námořnická modrá. To proto, že v horní části domu je denní světlo intenzivnější; tmavé barvy ho vyvažují. Na stejném principu funguje šířka oken: v horních patrech jsou užší a směrem do nitra domu se zvětšují, protože v nižších patrech domu jimi musí vstoupit více světla.

Jednotlivá patra jsou směrem ke světlíkům osazena tabulemi z vlnkovatého skla. Skloňte hlavu, podívejte se přes ně na barevné kachlíky a… ocitnete se pod vodou.

Pracovat pro Gaudího musela být radost. Dělníkům prý místo plánů ukázal sádrovou maketu domu, kterou zhotovil sám, a práce kontroloval do posledního detailu. Na výzdobu střechy a komínů stejně jako v případě Casa Milà použil keramické střepy. Materiál si sháněl sám ze starých kachlíků a zrealizoval tak recyklační snahy, které se stanou trendem až za sto let.

Mimochodem, vlevo od Casa Batlló se nachází další významné secesní domy, hned vedle je to například Casa Amatller, jejímž architektem je Josep Puig. Je to jediný kompletně zachovalý (včetně interiérů) modernistický dům ve městě. Na jeho návštěvu nepochybně dojde příště; zatím jsem si na jeho zadním dvorku dala v místní kavárně skvělý cheesecake. Dokonalé modernistické ráno v Barceloně!

Tip: Nebuďte líní vstát a přijít už v půl deváté ráno. Zažijete mnohem příjemnější prohlídku než později během dne. Casa Batlló najdete na trase metra L3, stanice Passeig de Gràcia.

Barri Gòtic

Pozor, přichází skandální odhalení! Ano, je to tak. Barcelona má i jinou katedrálu, než Sagrada Familia. Najdete ji v srdci Barri Gòtic (Gotická čtvrť), což je nejstarší část Barcelony. Stojíte zhruba ve dvou třetinách Les Rambles a díváte se směrem k přístavu? Skvělé, tak zabočte vlevo, ano, do jedné z těch podezřelých uliček, co poněkud nevábně voní. Po pár set metrech dojem středověku zesílí a je to tady: jste uprostřed Gotické čtvrti. Její vzhled si v některých momentech skutečně nezadá s… no, třeba s centrem Prahy.

Barcelonská katedrála
Barri Gòtic

Na Plaça de la Seo, přímo před katedrálou, kromě toho najdete zbytky římského akvaduktu a tehdejšího opevnění, obé z 1. století před naším letopočtem. Stavby jsou pozůstatkem římského města Barcino, které vzniklo kolem pahorku Mons Taber (dnešní Plaça de Sant Jaume).

Katedrála je zasvěcena svaté Eulálii, patronce Barcelony. Podle legendy nešťastná svatá zemřela mučednickou smrtí ve věku třinácti let poté, co protestovala proti pronásledování křesťanů. Na památku této události se v přilehlém claustro chová 13 bílých hus: husy proto, že se o ně malá Eulálie starala, bílé jako symbol její čistoty.

Spokojené soudružky husy

Claustro můžete stejně jako katedrálu navštívit. Po jeho obvodu jsou umístěné kaple zasvěcené různým svatým a vnitřní část nabízí působivý výhled na špičatou věž katedrály. Pochmurný středověký dojem umocňuje všudypřítomná silná vůně kadidla. Něco takového v Barceloně nečekáte.

Kontrola na stavbě

Před obědem mi to nedá, a jdu zkontrolovat průběh prací na Sagrada Familia. Jeví se uspokojivě, ale, madre mía, těch turistů! 

Sagrada Familia při pohledu z Plaça de Gaudí

Radši se klidím do metra a pak už hurá na oběd. Slunce se dnes sice schovává za mraky, ale sklenice něčeho studeného se mi stejně zdá jako velmi příjemná vyhlídka.

A jídlo?

Kolegové z práce, kteří pár let v Barceloně žili, mi udělili doporučení, které tímto s radostí předávám dál: restauraci Café Fragments najdete na Plaça de la Concòrdia 12, v blízkosti metra L3, stanice Les Corts. Mají výborné teplé tapas a točené pivko Mahou, které ve mně v tom líném a teplém odpoledni vyvolalo neodbytnou touhu po siestě. Není mi přáno, musím vyrazit na letiště, a tak aspoň přidávám vlastní tip na šunkařství Enrique Tomás, kde můžete zakoupit výbornou španělskou šunku, případně sendvič a nějakou tu láhev vína na piknik. Najdete ho v Carrer de Ferran, ulici, která spojuje Plaça de Sant Jaume a Les Rambles.

Druhý barcelonský deník – 1/2

(sobota 8. 6. 2019)

První a druhou návštěvu Barcelony dělí osm měsíců. O něco ubylo žlutých stužek a separatistických vlajek a obyvatelé mi připadají milejší. Moje katalánština je zatím velmi improvizovaná, a tak mi dnes z cca 10 oslovených osob celkem 0 odpovědělo katalánsky. Jen se usmějí, cariño (miláčku), řeknou… a následuje záplava španělštiny. Na rovnocenného společníka ke komunikaci se zatím zjevně nekvalifikuji, co už!

Barcelonská třída Les Rambles v ranním slunci

Snídaně v Mercat de la Boqueria

Barcelonská třída Les Rambles je o deváté zalitá teplým ranním sluncem. Ještě není horko a od moře vzdáleného jen pár set metrů příjemně  fouká. Mírná bríza roznáší po ulici vůni kávy a sladkého pečiva; neodolám a strčím nos do nejbližšího baru. Jedno café cortado a croissant s vanilkovým krémem nemůže škodit. Ale jen malý! Za rohem totiž právě otvírá trh Mercat de la Boqueria a byla by velká škoda nenechat si místo na všechny ty dobroty, které tam prodávají.

S prodejní plochou 2583 metrů čtverečních je Mercat de la Boqueria největším trhem v Katalánsku. S jeho historií je to zamotané: trh původně stál o kus dál pod širým nebem na plácku Pla de la Boqueria, a na jeho dnešním místě býval klášter bosých Karmelitánek zasvěcený svatému Josefu. V roce 1835 vyhořel, pozemek byl vyvlastněn a o pět let později se začalo s výstavbou tržiště. Trh se po bývalém klášteru tedy správně jmenuje Mercat de St. Josep. Současná kovová konstrukce pochází z roku 1914.

Hlavní vstup do Mercat de la Boqueria

Ve více než 300 stáncích tu seženete čerstvé ryby a mořské plody, šunku, katalánské sýry a uzeniny, nejrůznější zeleninu a ovoce,  čerstvé pečivo, vajíčka, ořechy a nejroztodivnější koření včetně feferonek a pravého šafránu, všechno, abyste si mohli připravit tu nejlepší víkendovou hostinu. Skoro lituji, že nemám k dispozici plotnu. A tak se odškodňuji aspoň čerstvým ovocem a ovocnými šťávami – melounová, kiwi s banánem, pitahaya s kokosem? Dejte mi je všechny!

Tibidabo

Nejvyšší bod Barcelony a hladinu moře dělí 516,2 metru. Přesně tolik totiž měří barcelonský vrcholek Tibidabo, který se nachází uprostřed přírodního parku pohoří Collserola. Za normálních okolností by byla povinnost vyrazit na něj legendární Tramvia blau, modrou tramvají, ale ta je momentálně v rekonstrukci a tak její místo zaujala linka autobusu č. 196, která vás vyklopí u dolní stanice lanovky na Tibidabo. Zpáteční lístek lanovkou vás vyjde na sedm a půl eura.

Výhled z Tibidabo směrem k moři. Pahorek na obzoru vlevo je Montjüic.

Kopec má jméno odvozené z citátu z bible, “tibi dabo” latinsky znamená “daruji ti”. Na konci devatenáctého století na něm nebylo vůbec nic, a tak tam barcelonští v roce 1886 postavili alespoň malou poutní kapličku. O pár let později už Barcelona zažívá rozmach nebývalých rozměrů, a ten zasahuje i Tibidabo: v roce 1902 začíná výstavba baziliky, která nese jméno Temple Expiatori del Sagrat Cor

Bazilika svatého srdce na vrcholku Tibidabo

Díky jménu a pozici na kopci se jí zpočátku přezdívalo “malý Montmartre”, velkolepá stavba byla dokončena v roce 1961. Původní kaplička stojí stále na místě, vtělena přímo do chrámu.

Původní poutní kaplička z roku 1886 tvoří součást chrámu

Přímo vedle stojí zábavní park Tibidabo s různými atrakcemi, mezi které se počítá i pestrobarevné ruské kolo a vyhlídková plošina.

Výhled z nejvyššího ochozu baziliky, dole zábavní park

Bazilika je přístupná zdarma a pokud si připlatíte tři a půl eura, můžete vyjet výtahem nahoru na vyhlídkovou terasu a posléze vyšplhat po svých až na nejvyšší ochoz, těsně pod bronzovou sochu Krista.

Rozhled je podle očekávání docela impozantní, na město, pahorek Montjüic a modré moře, a směrem více do vnitrozemí na zalesněné kopce a televizní věž Torre de Collserola, kterou u příležitosti konání olympiády v Barceloně v roce 1992 navrhnul architekt Norman Foster.

Torre de Collserola

Barceloneta

Pláž Barceloneta najdete ve stejnojmenné čtvrti, z centra vás tam přepraví metro nebo autobusy. Měří celkem 1100 metrů a je oblíbeným místem odpočinku místních i návštěvníků města.

Na kamenném mole pláže Barceloneta

Za výhledy na pobřeží, kamenná mola a slanou vůni moře získává Barceloneta jedničku, s prostředím a čistotou je to už horší. Nemilosrdné davy barcelonských turistů vás dostihnou i tady a prodejce kelímků s mojitem a nejrůznější otrapy budete chtít za chvíli zabít. 

Za zmínku možná ještě stojí zářivá plastika velryby od Franka O. Gehryho, viditelná i z opačného konce pláže. Jinak na mě ovšem Barceloneta velký dojem neudělala – ve Španělsku najdete mnohem hezčí pláže.

Výhled z Barcelonety směrem k zářivé plastice velryby

Upřímně, počasí na koupání stejně moc nebylo. Studená voda a pořádné vlny se líbily spíš serfařům. Já osobně jsem po plážové procházce dala přednost jídlu!

Fideua z mořských plodů. Fideua je v podstatě paella, jen se místo rýže používají nudle.

Katalánština

Proč katalánština?

Správná otázka. Katalánština totiž, na rozdíl od španělštiny, rozhodně nebyla láska na první poslech. Ve srovnání se španělštinou je šišlavější a o dost méně zvukomalebná (alespoň pro moje uši). Původní myšlenka byla naučit se ke španělštině další jazyk, kterým se mluví ve Španělsku a nejdřív mě lákala baskičtina: její původ je nejasný a je to nejstarší živý evropský jazyk. Navíc pak můžete kamarády oslňovat frázemi typu Izarrak jaitsi eta zure eskuetan jarriko ditut (což znamená „snesu ti modré z nebe“). Nicméně vzhledem k tomu, že při pobytu v Bilbau jsem si nebyla schopná zapamatovat název ulice, ve které se právě nacházím, na delší dobu než dvě vteřiny, jsem tenhle projekt odpískala dřív než stihnul začít. Ostatně, sami Baskové dost často z baskičtiny ovládají jen pár klíčových slov (dobrý den, nashledanou, děkuji, promiň, ahoj), která slouží jako identifikace příslušnosti k Euskal Herria (Baskicku) a jinak si vystačí se španělštinou. Proč asi!

Naproti tomu katalánština je románský jazyk, stejně jako francouzština, portugalština, italština nebo okcitánština (se kterou je mimochodem katalánština zdaleka nejpříbuznější). Oproti španělštině je složitější (liší se psaná a vyslovovaná forma a některé části katalánské gramatiky jsou taky jako z Marsu), ale ve srovnání s baskičtinou se jednalo o dost reálnější záměr. A tak jsem se jednoho studeného únorového večera poprvé dostavila na kurz katalánštiny, a světe div se, nastal úplně stejný efekt jako s Barcelonou – po počáteční nedůvěře se dostavilo nadšení. Další plus je, že jakmile aspoň trochu proniknete do systému výslovnosti, psaní a tvoření slov, můžete naplno začít těžit z podobnosti mezi španělštinou a katalánštinou. V praxi nějakých 70 % slovní zásoby dostáváte zdarma. Zejména proto se můžu pochlubit, že od včerejška jsem hrdou majitelkou oficiálního diplomu jazykové úrovně A1.

Svítání nad Barcelonou

Kde všude se mluví katalánsky

Katalánsky se mluví zejména v takzvaných Països Catalans, katalánských zemích. Je to především Andorra, kde je katalánština jediným úředním jazykem, dále tři španělská autonomní společenství – Katalánsko, Valencie a Baleárské ostrovy, pak část španělského Aragónu (úzký pruh území, které se nazývá Franja de Ponent a sousedí s Katalánskem), francouzský region Roussillon a město L’Alguer na Sardinii. Suma sumárum je to nějakých deset milionů rodilých mluvčích situovaných kolem Středozemního moře.

Parc Güell, Barcelona

Historie a vývoj katalánštiny

Katalánština se stejně jako španělština vyvinula z lidové latiny kolem 8. – 9. století našeho letopočtu. Na rozdíl od španělštiny se ale víc než z arabštiny napájela ze zdrojů ze severu (francouzština, okcitánština). Katalánština měla hvězdný start (první doložené katalánské texty pochází z 12. století, první tištěná kniha se objevuje roku 1475), aby pak zažila několik staletí úpadku a znovu se začala rozvíjet až v období po roce 1800, což souviselo s národními obrozeními probíhajícími v tehdejší době po celé Evropě.

Opravdu těžké časy zažila katalánština mezi lety 1939 a 1975, za období frankistické diktatury. Perzekuce jazyka byla systematická a tvrdá, a to zejména ve čtyřicátých a padesátých letech. Katalánština byla zakázána ve školách, zakázány byly i katalánské knihy, časopisy a noviny. Katalánsky jste nesměli ani telefonovat nebo poslat telegram. Nelehké období přežil jazyk v rodinách, po smrti diktátora Franca obnovila moderní španělská ústava z roku 1978 jazykovou pluralitu a katalánština se znovu stala oficiálním jazykem. V současnosti patří mezi 100 nejpoužívanějších jazyků na světě.

Katalánština je jazyk značně diverzifikovaný, což znamená, že jeho podoba se může podle oblasti, ve které se právě nacházíte, docela dost lišit. Rozdíly jsou ve výslovnosti, slovní zásobě i ve tvoření slov. Základní verze existují dvě: katalánština západní (Valencie, západní část Katalánska, Aragón) a katalánština východní (Barcelona, východní Katalánsko a Baleárské ostrovy). Každá z nich má ještě spoustu regionálních variant, které se často označují vlastním názvem. Ve Valencii se katalánštině říká valencià (valencijština), na Mallorce mallorquí a na Menorce menorquí, ale nenechte se zmást – je to pořád to samé a dorozumíte se všude. Obecně se dá říct, že směrem od jihu na sever se vyslovuje méně souhlásek. Tak například ve Valencii vysloví sloveso „parlar“ (mluvit) jako „parlar“, i s koncovým „r“, a slovo „aquest“ (tento) jako „akest“, zatímco v Barceloně uslyšíte „parla“ a „aket“. V západní katalánštině se ve výslovnosti rozlišuje „o“/“u“ a „e“/“a“, ale v oblasti kolem Barcelony se „o“ i „u“ vyslovují prakticky stejně (jako „u“), a stejným způsobem se stírá výslovnost mezi „e“ a „a“ (oboje se vyslovuje jako takzvaná neutrální samohláska, která ovšem necvičenému českému uchu zní jako poněkud divné „a“). Tento jev se nazývá neutralizace.

Dělení mezi západní a východní katalánštinou s vyznačením regionálních variant.
Zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Vztah španělštiny a katalánštiny

Vztah mezi španělštinou a katalánštinou je, diplomaticky řečeno, napjatý. Historická období, ve kterých byla katalánština ve Španělsku pronásledována, zanechala na Kataláncích nesmazatelné stopy. Zejména Katalánci z Katalánska se národnostně velice ostře vymezují proti Španělům a na katalánském venkově se můžete potkat s lidmi, kteří španělštinu zcela odmítají a jinak než katalánsky s vámi mluvit nebudou. Snad jako kompenzace za minulé křivdy se tam dnes v praxi objevuje výrazné protežování katalánštiny (na prvním stupni základních škol se vyučuje jen katalánsky, pro určité profese – například ve školství a zdravotnictví – musíte ovládat katalánštinu). Uvedené snahy bývají pravidelně kritizovány ve španělských médiích. Lehké to v Katalánsku nemají ani Katalánci, kteří se cítí jako Španělé. Vyvěsit v Barceloně na balkón španělskou vlajku místo estelady dnes vyžaduje jistý díl osobní odvahy. Co vlastně Katalánci chtějí? Touží zejména po uznání vlastní identity – pokud by Španělé mířící do Katalánska měli snahu zdravit katalánsky a trochu se katalánsky domluvit, pravděpodobně by byli spokojení. Pro Španěly je ovšem podobný požadavek jedno velké WTF – asi jako kdyby se Pražáci v Brně měli snažit mluvit hantecem.

V praxi jsou Katalánci většinou bilingvní. Všichni mluví španělsky a velká část z nich (podíl kolísá podle konkrétního regionu mezi 60 a 90 %) aktivně mluví katalánsky. Schopnost Katalánců přepínat ve zlomku vteřiny mezi dvěma podobnými jazyky mě dodnes uvádí v úžas a každodenní životní praxe je mnohem veselejší než komentáře ve zprávách: většina lidí spokojeně povídá oběma jazyky a každý si volí ten, který mu zrovna přijde příjemnější. Všichni si bez problémů rozumí, ale samozřejmě pořád platí, že za použití katalánštiny vám v Katalánsku připíšou významný počet kladných bodů.

Vlajky katalánských zemí

Vlajka, kterou dnes v Katalánsku potkáte nejčastěji (žlutočerveně pruhovaná s modrým hvězdnatým klínem) není oficiální katalánskou vlajkou. Nazývá se „estelada“ (katalánsky „hvězdnatá“) a je separatistickým symbolem. Její význam je nezakrytě politický a tak je lepší se jejímu použití vyhnout (samozřejmě pokud nesympatizujete s odtržením od Španělska!) Oficiální katalánská vlajka má jen devět vodorovných pruhů: čtyři červené a pět žlutých. Historicky je to vlajka Aragonského království – ostatně Aragón má dodnes stejnou. Valencie a Baleárské ostrovy používají stejný základ doplněný o vlastní symboly.

Kde a jak se můžete učit katalánsky?

Učit se katalánsky překvapivě není až taková věda. V Praze můžete navštěvovat kurzy Střediska katalánských studií Karla Velikého. Jak studium jako takové, tak i mezinárodní zkoušky z katalánštiny, které můžete na konci roku složit, jsou zcela zdarma. Středisko financuje vláda Andorry, a každý rok se můžete přihlásit do konkurzu na letní stipendia, dvoutýdenní pobyty v oblastech, kde se mluví katalánsky. Platíte si většinou jen letenky, takže když jste pilní studenti, můžete si tak obstarat letní dovolenou třeba na Baleárech nebo v jižní Francii. „Na učení“ je katalánština obtížná zhruba stejně jako francouzština, ale výslovnost je o něco lehčí – nebojujete s nosovkami. Jak už padlo výše, pokud umíte španělsky, je to vaše obrovská výhoda, protože spousta slov je stejných nebo velmi podobných.

Co se týče studijních zdrojů, tam už je situace o něco horší. Regály s učebnicemi v Čechách zejí prázdnotou, dostanete se tak maximálně ke kapesní konverzaci pro turisty. Pokud budete navštěvovat kurzy zmíněné výše, dostanete přístup k oficiální učebnici andorrské provenience, ale upřímně řečeno, moc dobrá není. Nezbyde vám tedy nic jiného, než prozkoumat Amazon, nebo rovnou sednout na letadlo a projít barcelonská knihkupectví. Něco mi říká, že pokud se zmíníte, že sháníte učebnici na katalánštinu, budete kolem sebe mít do pěti vteřin asi tak 8 až 10 ochotných prodavačů!

Barcelona, Arc de Triomf

Jak nás vidí Španěl

Para la versión española de la entrevista pincha aquí.

Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.

José, šťastný v Čechách

Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.

Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.

Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.

A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.

Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.

Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂

Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.

Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.

Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.

Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.

Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.

Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.

Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.

My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.

Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.

Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.

Díky. Není zač.

Já, šťastná ve Španělsku

Cómo nos ve un español

Českou verzi rozhovoru najdete zde.

¿Quién es José? Un pianista que vino a Praga a hacer una beca y se quedó veinte años. Nació en Valladolid, en la ciudad donde la gente habla el español más puro y más bonito, lo cual lo predeterminó a convertirse en profesor de español aquí en Chequia. Tengo la suerte de que hace varios años que vela no sólo por mi castellano, sino también por mis conocimientos culturales e históricos. A parte de eso tenemos una cosa en común: los dos queremos un país donde no nacimos.

José, feliz en Chequia

¿Cuánto tiempo llevas en Chequia? Llevo desde el año 1999, o sea, veinte años.

Así que viniste con… ¿veinticuatro? No, ventiseis.

Cuando viniste, ¿qué fue lo que te sorprendió? ¿Tuviste un choque cultural o algo por el estilo? Sí, seguro. Lo que pasa es que ahora mismo ya hace tantos años que no recuerdo muy bien. En primer lugar, recuerdo que todo funcionaba de manera muy distinta. Todavía en el 1999 no había cambiado tanto la República Checa y había muchos resquicios de la época del socialismo. Por ejemplo, me llamaba mucho la atención que el servicio de la hostelería era fatal,  era malísimo. Los camareros antipáticos, no te atendían, o te atendían mal.

¿Y la gente en sí? Digo la gente en la calle, o tus amigos. La verdad es que luego con la gente con la que me relacionaba mi primera experiencia fue buena. Vine para estudiar piano y mi profesor era checo. Recuerdo que cuando me presenté a él, hablé en inglés, y me dijo que no hablaba inglés, que sólo hablaba italiano. Pues hablábamos italiano, porque yo sabía algo, y era una persona encantadora. Tenía mucha relación con Italia porque daba cursos ahí. Luego, enseguida empecé a conocer gente, sobre todo jóvenes, estudiantes, y hacíamos intercambio: yo les enseñaba español y ellos me enseñaban checo. En general, la gente era amable y normal. Pero lo que se refería a los servicios, o si querías comprar algo, cualquier cosa, la genta era un poco… no sé.

Después de tantos años, ¿sabemos sorprenderte? Sí, sí, seguro. Me sigue sorprendiendo la televisión checa, que todavía seguís con las películas de „S tebou mě baví svět“ (“Contigo me gusta el mundo”) y todo eso.

Pero a ti te gustan también, ¿no? Sí, yo las he visto una vez y vale, ¿pero todos los años como una tradición? No sé qué pasó en el año 75, no sé qué pasó en la celebración del año nuevo de ese año, que siempre lo da la televisión checa en Nochevieja después de las campanadas, siempre pone el especial del año 75.

Yo ni lo sé. Pues sí, siempre, siempre está ahí.

¿Cuáles son las diferencias importantes entre los checos y los españoles? Sois tremendamente prácticos, hasta límites insospechados. Sois el polo opuesto a los españoles en muchas cosas, pero la que más me llama la atención – y creo que ya te lo comenté – un español si sabe decir cuatro palabras en checo ya dice que habla checo. Un checo es capaz de tener un nivel C1, C2 de español y te dice que no sabe hablar español. Si le preguntas a un checo, ¿sabes esto?, nunca te dice que sí. Nunca. Te va a decir: un poco. O algo así. Mientras que nosotros los españoles es que a un poquito que sepamos, que sí, sí.

¿Se te ocurren otras diferencias? Sí, las relaciones, por ejemplo. Las relaciones personales son un poco diferentes. Es decir, nosotros los españoles tendemos un poco más a criticar y a meterse en la vida de los demás. Los checos no. Para nada. No criticáis, o por lo menos no tanto como los españoles, y sois mucho más liberales en ese sentido. Si alguien hace algo, pues bien, que lo haga, no importa.

¿Qué crees que podríamos adoptar de la mentalidad española? Esto también es una diferencia. Los españoles somos quizá algo más… cosmopolitas. Es decir, deberíais ser un poco de mente más abierta en algunas cosas. Un checo por ejemplo no puede entender que a alguien no le guste ir a esquiar (se ríe) en la semana blanca, o que no le guste el esquí y estar en una de estas “chata” (cabaña) o “ubytovna” (posada), con olor a humedad y a moqueta durante una semana, todo sudado después de esquiar, no lo puede entender que no sea normal en otros países. O que no le guste ir a una cabaña en medio de la nada donde tienes que hacer tus necesidades en un hoyo, y van a decir que es fantástico porque estás con la naturaleza.

¿Hay algo muy propio de los checos que adoptaste? Sí, yo me he convertido en un checo, no me gusta meterme en la vida de los demás o criticar y me he vuelto en ese sentido como los checos, en alguien más práctico a la hora de reaccionar, o a la hora de solucionar cosas.

¿Un poco pasota? No pasota, sino por ejemplo los españoles, aunque sepas que no se puede hacer nada por lo menos tienes que demostrar o lamentarte que no se puede hacer nada. Mientras que los checos lo aceptáis porque es absurdo lamentarse de algo que no se puede solucionar. Pero también, una cosa que no me gusta en los checos: sois muy resignados. Nosotros quizá somos más luchadores y no nos resignamos fácilmente.

¿Cómo somos como estudiantes de español? Igual que como estudiantes de cualquier otro idioma. Es decir, sois un poco germánicos, muy cuadrados, queréis enseguida descubrir un método, un sistema, tenerlo todo organizado, entenderlo todo, y no hablar hasta que no tenéis la seguridad de que lo vais a hacer correctamente.

¿Tu comida top en Chequia? Me gusta mucho “vepřové koleno” (codillo), me encanta la manera de la que se hace “kachna” (pato) y “svíčková” también me gusta. Lo que más me gusta creo que es el pato con “knedlíky” y col.

Los checos solemos visitar sólo dos sitios en España: las playas – o Barcelona. ¿Cuáles son tus recomendaciones respecto a los sitios? ¿Qué es lo que deberíamos conocer? Primero, lo entiendo, os vais a los sitios turísticos. Igual que si vais a Grecia, no vais a Grecia. Vais al sol, a las playas. Pero, estaría muy bien conocer más sitios, porque la visión que tenéis de España es muy limitada. Entonces, yo recomiendo Madrid y alrededores. Y cuando digo alrededores, es Toledo tirando para abajo y Castilla, Ávila y Segovia tirando para arriba. Y recomiendo sobre todo el norte de España que es la gran desconocida para todos los checos. Porque es algo muy diferente a lo que podéis pensar. Hay playas, el clima no es igual que en el sur, el agua es mucho más fría, pero todos los checos que habéis visitado aquello, os encanta. Porque los checos tenéis algo con la montaña que no sé que es, os encanta la montaña, y el norte tiene montaña, mar, vegetación y muy buena gastronomía. Eso sí, tenéis que ser un poco más abiertos en la gastronomía. Sobre todo, marisco, no estáis acostumbrados y al principio os puede parecer un poco desagradable.

Si tienes que recomendar una comida, ¿cuál es? Pues te va a sorprender, pero una de las mejores comidas para mí, que siempre la disfruto y que la recuerdo es el raxo de Galicia. Raxo es carne de vaca a la plancha, carne gallega, con patatas fritas. Buenísima. Y un vino de Ribeiro, típico gallego.

¿Eres feliz? ¿Quieres quedarte? Hombre, pues si no fuese feliz, tendría que ir al psiquiatra, después de veinte años, ¿no? Sí, soy feliz. No quiero irme, estoy contento. Digamos que para mí la República Checa ya es como mi mujer. Quiero decir, quieres a tu pareja, aunque haya días que quieras matarla. Quiero la República Checa con todas sus virtudes y todos sus defectos.

Gracias. De nada.

Yo, feliz en España

Málagamánie

„Každou takovou chvíli by si měl člověk pamatovat a schovat si ji na horší časy. Jako takovej ohříváček na zimu.“

Doktor Skružný, Vesničko má středisková

Je mnoho krásných míst na světě, ale žádné není takové jako španělská Málaga. Uvědomila jsem si to s plnou silou právě před deseti dny, když mě na autobusovém nádraží María Zambrano vyklopil spoj z Granady, a cestou do centra jsem přemýšlela, kde strávím nadcházející odpoledne. Být znova v Málaze byl stejný pocit, jako když si po dlouhé zimě dáte poprvé venku na zahrádce ledové kafe a seshora vás hladí sluneční paprsky – spokojenost, štěstí, vděčnost a klid. Každý nádech voněl po moři. Kdybych byla někdy nešťastná, řekněte mi, ať si koupím letenku a vrátím se tam alespoň na pár dní. A až přijdou podzimní plískanice a dlouhá otravná zima, která schová slunce na několik týdnů, bude tady tenhle ohříváček.

Základního průvodce andaluskou Málagou najdete tady, takže už bezpečně víte, kde se Málaga nachází, jak se tam dostanete a která hlavní místa navštívit. Dneska budou hrát prim fotky a k tomu zajímavosti z Málagy. Věděli jste, že…

… za exotickými papoušky nemusíte jen do ZOO

No fakt. Přímo vedle přístavu se nachází Paseo del Parque, městský park s hřišti, lavičkami, fontánkami, spoustou palem, stromů a jiných rostlin. V posledních letech tam – ale i na jiných zelených plochách ve městě – zdomácněly stovky zelených papoušků alexandrů, kteří poletují sem a tam a neúnavně (hlasitě :-)) pokřikují. Původně domácí mazlíčci, dnes pořádný problém pro radnici města. Cotorra argentina, jak se jmenují španělsky, je invazivní, všežravý druh, který se neustále rozmnožuje a vytlačuje původní vrabce. Ovšem v parku se na ně kouká dobře!

… obyvatelé Málagy jsou vlastně ančovičky

Těm, kdo se v Málaze narodili, se totiž přezdívá boquerones. Nemám ovšem dojem, že by rodilí malagueños byli nějak zvlášť nadšení, když jim tak říkáte. Boquerón je, přírodopisně vzato, španělský název pro Engraulis encrasicolus, rybku podobnou sardince (jen trochu menší), která je hojná právě ve vodách andaluského pobřeží. Připravují se z ní ančovičky, a těch se tady jí, jéje! Jako tapa položené na kousku bílého pečiva, nebo na plátku zralého rajčete, nebo na čerstvém zeleném salátu (obzvláště lahodná varianta). No a právě nezřízená konzumace těchhle skvělých rybiček dala obyvatelům města jméno.

Ryby opékané přímo na pláži

… tak jako my krmíme labutě, krmí boquerones ryby

Muelle Uno, přístavní promenáda v samém centru Málagy, vede od majáku Farola až k Paseo del Parque a k ruskému kolu Noria, co ho budou brzo rozebírat, protože na něj nikdo nechodí. Nejspíš všichni vědí, že nejkrásnější pohled na Málagu je právě zespodu, z přístaviště! Co vám mám říkat, je to ráj. Po jedné ruce hemžení lodí v tyrkysových (a čistých!) přístavních vodách – od obrovského trajektu melillero, který pendluje mezi africkou Melillou a Málagou, a jehož příjezd na městských plážích Málagy způsobuje velké vlny, až po malé plachetnice, poklidně se houpající na vodě – a po druhé straně množství obchodů, restaurací, zmrzlináren a kaváren.

Procházka po Muelle Uno

Tam, kde se Muelle Uno lomí v pravém úhlu – právě pod Centre Pompidou Málaga – najdete kamenné schody vedoucí do moře. Kolem nich se prohání hejna mořských ryb, lidi postávají na schodech nebo posedávají kolem, hází jím malé úlomky pečiva, voda kolem nich vře, španělské brebentění se vznáší všude kolem… už jsem povídala, že je to ráj?

Na hlídce. Co kdyby přistála houska!

… objednat si kafe je velká věda

Tak jasně, můžete prostě nakráčet do kavárny a objednat si jedno café con leche, kafe s mlíkem. Ale když řídit se kávovým průvodcem typickým pro Málagu je taková zábava! Podle toho, kolik chcete kávy a mléka, mají jednotlivé varianty vlastní názvy, které jinde neuslyšíte. Tak třeba, dvě třetiny mléka a espresso, to je sombra (stín). Stráášně moc mléka a jen špric kafe, to je nube (mrak). A kdyby to na vás bylo pořád ještě moc kofeinu, můžete si objednat ještě no me lo ponga (nenoste mi nic). To poslední jsem na vlastní kůži nezkoušela, ale jsem si jistá, že v Málaze byste i k prázdné sklenici obdrželi zářivý úsměv.

Zdroj obrázku: www.cafecentralmalaga.com

… katedrále se říká Jednoruká

Tohle už vlastně víte, protože jsem to zmiňovala v původním, průvodcovském článku. Během stavby katedrály došly peníze a tak zůstala druhá věž nedokončená. Malagueños jí přezdívají La Manquita, což se dá přeložit jako „jednoruká“ nebo „ručička“. A je mnohem, MNOHEM krásnější, než kdyby byla měla věže obě stejné.

La Manquita za soumraku

… za tři eura posnídáte jako králové

A na skvělém místě. Na Plaza del Obispo, přímo před katedrálou, jsou nejmíň dva až tři bary, které otvírají už ráno. Tam si dejte pořádnou snídani, třeba pitufo, jak se v Málaze přezdívá sendviči – doslova to znamená „šmoula“. Ano, ten z pohádky 🙂 Snídaňové menu stojí 3 – 4 eura a sestává z kávy, čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a jídla, ze kterého vám dají na výběr. Bývá to už zmíněný pitufo, nebo toasty s něčím podle vaší volby (drcená rajčata, jamón, džem…) A pak už jen drobíte všudypřítomným vrabcům, koukáte na Manquitu a srkáte skvělou kávu.

… Antonio Banderas se vrátil zpátky ke kořenům

Prodal dům ve snobském letovisku Marbella a vrátil se do rodné Málagy. V calle Alcazabilla si pořídil střešní byt, a pokud vystoupáte na Mirador de la Alcazaba (přístupný po schodech z náměstí před pevností Alcazaba) a podíváte se doprava, všimnete si ho hned. Na terase má totiž barevnou kostku, která nápadně připomíná Centre Pompidou Málaga v přístavu, a není to náhoda. Celý jeho byt je prý plný odkazů na rodnou Málagu, aspoň se to tvrdí v článku, který jsem po chvíli gůglení našla tady.

Výhled z Mirador de la Alcazaba. Vlevo vpředu La Manquita, dole pod vámi Teatro Romano. Vpravo mimo záběr bydlí ten pacholek Banderas, a tohle všechno má u nohou.
Teatro Romano, nad ním se tyčí La Alcazaba

… na tu nejhezčí pláž je to jen 15 minut

Málaga má několik městských pláží, to už víte. Navíc, pouhých 15 minut jízdy autem nebo autobusem vás dělí od pláže v Torremolinos, kde najdete úplně všechno, co o prázdninách potřebujete, včetně stovek obrovských barevných lastur v mořském příboji a pruhovaného majáku na okraji pláže.

Maják a rybáři okolo
Soumrak v přístavišti sportovních lodí v Torremolinos