Publikováno

O krizích a jak je překonávat

Žebříček stresových událostí v životě vede s velkým náskokem smrt partnera, následují lahůdky typu rozvod, rozchod manželů, výkon trestu, nemoc, výpověď z práce a tak dále a tak dále, až po zdánlivě radostné události jako je dovolená a Vánoce. Tak jasně, dvě dovolené ročně a Vánoce vás nezabijí (e-hm, ač máme všichni v čerstvé paměti jak radostné a nenáročné období to je!), ale stačí, aby se sešlo pár událostí dohromady, a už se cítíte pod psa. Kromě toho, „oficiální“ žebříček stresových faktorů neobsahuje celou spoustu nepříjemných, ale zcela reálných životních situací, třeba: Náročná puberta u dítěte (některá robátka ji umí ozvláštnit i touláním nebo braním drog), krize středního věku, hluboké frustrace z toho, že se váš život (ne)ubírá nějakým směrem (například nemáte dítě a chcete ho, nebo naopak sedíte doma na zadku a utíráte děckám nosy, zatímco spolužačky z VŠ dělají kariéru), dostanete kopačky od partnera/partnerky a nezvládáte to, případně se ocitnete ve vztahovém trojúhelníku, čtyřúhelníku nebo jiném mnohoúhelníku a nevíte kudy kam.

Myslíte, že to se vám nikdy nemůže stát? Myslíte si, že vždycky bezpečně víte co chcete, vaše děti přece nejsou smradi, protože je dobře vychováváte a vaše manželství neohrožuje nevěra ani potřeba dohnat po dvaceti letech ztracenou svobodu?

Možná ano, a pokud to tak je, já vám k tomu z celého srdce gratuluji. Pokud ale takové štěstí nemáte, a potýkáte se s nějakou tou životní krizí, nabízím pár tipů k jejímu lepšímu zvládnutí.

Akceptujte situaci

První, co je dobré udělat, když se objeví životní krize, je přijmout situaci, jaká je. Dokud budete zaseklí ve fázi „proč se to děje právě mně“, nemůžete se pohnout dopředu. Módní ezoterická moudra tvrdí, že všechno, co nás v životě potká, má nějaký smysl, a že máte přemýšlet, proč daný problém potkal zrovna vás. To jsou samozřejmě bohapusté kecy. Těžkosti přijdou protože přijdou, tak jako po zimě přijde jaro a na konci dne se setmí. Lepší období se prostě v životě střídají s horšími, jednou jste nahoře, jednou dole, nic jiného v tom nehledejte. Čím víc se budete hrabat v tom, proč je na vás život tak zlý, tím víc energie na řešení problému si odčerpáte. Takže – nádech, výdech, a začněte se smiřovat s tím, že teď nějakou dobu budete řešit s*ačky.

Redukujte výdej energie

Ať už zvolíte řešení jakékoliv, budete potřebovat sílu. Některé problémy vyžadují aktivitu, přemýšlení, zařizování, obíhání úřadů, jiné zase výdrž, trpělivost a čekání. Oba typy těžkostí vás ale vycucají jako citron. V první řadě hledejte, kde ubrat z vašich dosavadních aktivit. Zapomeňte, že stihnete všechno jako doteď, a k tomu budete řešit kupu problémů, nejde to. Snižte očekávání – ostatních lidí, ale v první řadě svoje vlastní. Nebude uklizeno tak jako doteď, možná nebude ani navařeno. Nebudou přesčasy, cukroví na Vánoce, nákup pro babičku. Učte se říkat „Je mi líto, ale ne.“

Ve skutečnosti je jen strašně málo věcí, které opravdu musíme. Ten zbytek děláme protože chceme, nebo kvůli očekávání nás samotných a lidí v našem okolí. Myslíme si, že musíme, ale tak to není: ve skutečnosti není pravda, že každé ráno musíte vstát a jít do práce. Chodíte tam, protože chcete financovat svoje potřeby a ne žít pod mostem. Zamyslete se nad tím, proč děláte ostatní činnosti. Vaříte teplé večeře? Super, a co vás k tomu vede? Baví vás to, nebo máte jen pocit, že je to vizitka správného rodiče? Jedete na víkend se spřátelenou rodinkou? Tak jo, a těšíte se? Nebo už se předem děsíte, kolik kompromisů budete muset udělat a kolik nevyžádaných rad si vyslechnete? Základní poučka pro případy životních krizí – ale nejen pro ně – zní dělejte jen to, co opravdu chcete dělat. A věřte, že si to můžete dovolit. Úplně klidně.

Nezapomeňte, že zdatní žrouti energie jsou i lidé. Zrevidujte svoje vztahy, i když to není jednoduché. Pokud vás někdo otravuje neustálou negativitou, stěžováním, požadavky, omezte kontakt s ním na minimum nebo ho úplně přerušte. Vy sami rozhodujete o tom, kdo zůstane ve vašem životě a jakou bude mít úlohu, tak to berte zodpovědně.

Zvažte, s kým budete sdílet

Ojojoj, bacha na to, komu si postěžujete. Nejbližší lidé takříkajíc z titulu své funkce – například rodiče, sourozenci nebo intimní přátelé – vůbec nemusí být nejvhodnější volbou, pokud se chcete někomu svěřit nebo si postěžovat. Často to bývá právě naopak: Jsou příliš blízko. Berou si to osobně. Mají pocit, že vás znají lépe než vy sami, a to jim dává právo udílet rady. Atakdále.

Navíc, nezapomeňte, že každý, komu se svěříte, vás bude soudit. My lidé jsme už takoví – tvoříme si názor na základě pár vět, na základě dojmu, a čím méně o situaci víme, tím snazší se nám zdá řešení. Často taky neodoláme, a s naším názorem – leckdy nevyžádaným – se pochlubíme, že? Dobře si proto rozmyslete, koho zasvětíte do svých těžkostí. Pokud už vám někdo radí, nejdřív se zamyslete nad tím, jak si sám vede v příslušné oblasti. Vaše matka má možná dojem, že vám musí poradit, jak si zajistit šťastné manželství, ale jestliže je sama dvakrát rozvedená, nemá k tomu kvalifikaci. Podle vaší nátury jí to buď narovinu sdělte, nebo pusťte rady jedním uchem tam a druhým ven.

Pokud jste se ocitli na druhé straně, a někdo vám právě pověděl o krizi, se kterou se v životě potýká, buďte tak hodní, a nechte si rady pro sebe – ledaže vám o ně řeknou. Nabídněte ucho, pochopení, podporu a povzbuzení bez kritizování, jestliže to umíte. Pokud ne, raději, s prominutím, buďte zticha.

Dobře se starejte o toho, kdo situaci vyřeší

Představte si, že by vám někdo představil člověka, který všechny vaše problémy vyřeší. Možná ne hned, třeba až za pár měsíců. Bude to ale člověk, který vás nakonec potíží zbaví. Jak byste se k němu chovali? Pravděpodobně laskavě, s úctou, byli byste vděční za dílčí pokroky. Nebo se snad pletu?

Buďte na sebe hodní. To VY tu situaci vyřešíte. Ne snad, že byste byli takoví experti – ale nikdo jiný to neudělá. To VY zhodnotíte, rozhodnete, zařídíte, opláčete, smíříte se, odpustíte, vydržíte. Nikdo jiný. Nekritizujte se, nenadávejte si. Dopřejte si odpočinek, relax, odměnu, pořádné a zdravé jídlo, přiměřeně pohybu. Neničte se tunou cukru a alkoholu, ale taky si nevyčítejte dvě deci vína nebo kus čokolády.

Co dělat, když z přemíry starostí nespíte? V první řadě opusťte vztek (Zase se doprčic nevyspím!) a přidržte se následujících zásad:

  • Choďte spát a vstávejte každý den v přibližně stejnou dobu,
  • Nedohánějte nedostatečný noční spánek přes den nebo o víkendu, rozhodíte si rytmus ještě víc,
  • Pokud nemůžete usnout, alespoň v klidu ležte a odpočívejte,
  • Nezlobte se na sebe a v klidu si opakujte, že se vyspíte tak, jak jen to bude možné. Pár bezesných nocí ještě nikoho nezabilo,
  • V pokoji, kde spíte, by mělo být ticho, přiměřeně teplo a tma (pokud není ticho, použijte špunty do uší),
  • Uvařte si před spaním čaj pro lepší spánek, v lékárně jich prodávají spoustu druhů, zkuste třeba směs „Spánek a nervy“ od Teekanne.

Naprosto nejzásadnější je, umět si vyčistit hlavu ve chvíli, kdy na své problémy opravdu myslet nechcete (například v noci před usnutím nebo v práci před důležitým jednáním). Mozek se dá naštěstí docela dobře ožulit tím, že starostem, katastrofickým scénářům a sebelítosti přidělíte pevný rozvrh. Vyčleňte si denně půlhodinu na starosti a trápení, ideálně hned ráno. Vytáhněte svoje obavy, potrapte se, pofňukejte si. Po půlhodince sebelítosti se soustřeďte na praktické činnosti a pokud se otravné myšlenky vrací, řekněte si, že se jim budete věnovat zase zítra ráno. Stejně s nimi naložte večer – na všechny tragické scénáře, které vám mozek předloží, mu odpovězte: Teď jim nebudu věnovat pozornost, ale naštěstí hned zítra ráno mám vyhrazenou půlhodinu, kdy se jimi můžu zabývat. Nenechte se odradit tím, že zpočátku budou mít otravné myšlenky tendenci dorážet neustále. Časem je zkrotíte.

Řekněte si o pomoc

Aneb, jak se dnes módně říká, delegujte. Angažujte babičku na pohlídání dětí a paní na úklid a orazte si o samotě na procházce, v sauně nebo v bazénu. Najměte právníka, realitního makléře nebo jiného odborníka podle konkrétního problému, se kterým se potýkáte. Vztahy, frustrace a úzkosti proberte s psychologem. Už jen vědomí toho, že nejste na problém sami, vás hodně povzbudí.

Řešte jen to, co aktuálně vyřešit lze

Opravdové problémy jsou typicky velmi vrstevnaté. Skládají se ze spousty dílčích problémů, a tyhle jednotlivé vrstvy se mohou, ale taky nemusí časově překrývat. Udělejte si proto časovou osu a do ní problémy rozepište. Co vás trápí právě teď? Co budete muset řešit za měsíc? Co za půl roku nebo za rok? Pak se soustřeďte na ty časově nejbližší a zatím neplýtvejte energií na potíže, které vzniknou za pár měsíců. Život se mění a možná bude ještě všechno jinak.

Vyvažujte centrum kontroly

Lidé prý mají tendenci patřit do jedné ze dvou skupin. Ti, kteří věří, že nemohou vlastními silami nic změnit a všechny události, úspěchy a neúspěchy jsou dílem externích faktorů, mají vnější centrum kontroly. Naopak lidé, kteří jsou přesvědčeni, že za všemi výhrami i pády stojí jen jejich úsilí a snaha, mají vnitřní centrum kontroly. Nejšťastnější údajně jsme, pokud své centrum kontroly vyvážíme – jestli máte tendenci všechno kontrolovat, patrolovat a neustále řešit, věnujte teď své úsilí tomu, abyste pochopili, že některé události v životě nezměníte a občas je třeba nechat věci, aby se prostě v průběhu času samy poskládaly tak, jak umí.

Vydržte!

Bude to asi dlouhé. A určitě to bude těžké. Ale nevzdávejte to! Nezapomeňte, že každá emoce, ať už je šťastná nebo nešťastná, se jednou vyčerpá. Pokud se něčím trápíte, vězte, že jednou přijde doba, kdy to přebolí – anebo vám to bude už jedno. Takové jsou zákonitosti života. Nezapomeňte, že na každý konkrétní problém, se kterým se setkáte, je možné najít konkrétní řešení. Odebírejte z hromady potíží postupně a mějte trpělivost, jednou zmizí celá.

Buďte šťastní.

Ano, i v životních krizích můžete – a měli byste – být šťastní. Neodkládejte štěstí na dobu, kdy budete mít všechny své problémy vyřešené. Možná, že vám jedna část vašeho života padá na hlavu, ale není to jediná jeho složka. Zamyslete se na tím, co vám přináší radost nebo útěchu a věnujte se tomu. Nedopusťte, aby to, že se vám nedaří v jedné oblasti, otrávilo všechno co děláte. Pokud to jinak nepůjde, ukázněte se drsnou otázkou: Kdybych věděl, že zítra umřu, věnoval bych zbytek dneška opravdu tomu, že se budu trápit svým problémem?

Věřte nebo ne, štěstí nezávisí na okolních podmínkách zas až tolik, jak si často myslíme. O štěstí, a jak ho v sobě vytvářet, zase někdy jindy v jiném článku. Prozatím vám držím palce na všechny problémy, se kterými se v životě potýkáte, ať jsou malé, větší, nebo ty úplně největší. Nepochybuji, že je všechny zvládnete 🙂

Zdrojem všech obrázků je pinterest.com.

Publikováno

Španělsko do kapsy v roce 2020

Milí návštěvníci blogu,

přeji vám všem ten nejhezčí Silvestr 2019 a úspěšný start do nového roku. Ať je pro vás přátelský, vstřícný, laskavý a plný příležitostí! V roce 2019 vyšlo na Španělsku do kapsy celkem jedenapadesát článků, a jestli jste při jejich čtení relaxovali alespoň zpoloviny tak jako já při jejich psaní, jedná se o jasný win-win.

Se startem nového roku se na blogu objeví rubrika Život, ve které můžete očekávat mix nejrůznějších témat, která se kupodivu netýkají Španělska, a dokonce nelze vyloučit ani cestopisné články z jiných oblastí, neboť autorka tohoto blogu občas rouhačsky navštěvuje i jiné země (!) a někdy se jí tam kupodivu i docela líbí.

Vaše V.

Pokud nevíte, proč vám přeji šťastný nový rok s pohárem hroznového vína, nečetli jste předposlední článek na blogu a měli byste to napravit
Publikováno

Co jste nevěděli o Vánocích ve Španělsku

Předvánoční shon se podepsal i na frekvenci článků pro Španělsko do kapsy, ale jestli tu nějaký příspěvek nesmí chybět, je to právě ten o španělských vánočních tradicích a zvycích. A proto si uvařte hrnek voňavého čaje nebo šálek silné kávy, a dopřejte si pár vanilkových rohlíčků a chvíli oddechu u dnešního článku. Veselé Vánoce, neboli… ¡Feliz Navidad!

Vánoční trh na Plaza Mayor v Madridu

El Caganer

Začneme poněkud zostra. Jestlipak jste věděli, že minimálně v katalánských, valencijských a aragonských betlémech nikdy nechybí figurka pastýře „na velké“? Tradice je původně katalánská, stejně jako slovo „caganer“, které znamená něco jako „kadič“ – ve zbytku Španělska se postavička označuje španělským ekvivalentem „cagón“. Kromě Španělska najdete kadícího panáčka i v Andoře a na některých místech Itálie a Portugalska. Tradiční figurka zobrazuje pastýře v podřepu s kalhotami u kotníků v plné práci, samozřejmě včetně finálního „produktu“. Umisťuje se obvykle stranou nebo dozadu, případně se schovává za stromek – inu, jako ze života. Původ tradice je poněkud nejasný, ale historikové zasazují její vznik nejspíše do 17. století. Jedna z teorií říká, že „caganer“ byl původně zobrazován jako jedna z postaviček na tradičních katalánských kachlíkách, kde se objevovaly namalované výjevy z vesnického života Katalánců, krátké pověsti nebo říkadla. „Caganer“ je považován za symbol zdraví, štěstí a prosperity, neboť symbolicky navrací půdě co z ní vzešlo, a zajišťuje její plodnost na příští rok. V Katalánsku se dokonce věří, že pokud jej do betlému neumístíte, stihne vás nepřízeň osudu. Jestli si chcete svoje štěstí pojistit, při příští návštěvě Barcelony si místo předraženého šuntu pro turisty raději sežeňte kakajícího panáčka.

El Caganer. Zdroj obrázku: pinterest.com

Vánoční loterie

Málokterá vánoční tradice je ve Španělsku tak silná jako Lotería de Navidad, Vánoční loterie. Vánoční losy se začínají prodávat už v létě, zprvu nenápadně, jen ve stáncích na ulici s nápisem „Loterías y Apuestas del Estado“ („Státní loterie a sázky“), s blížícím se koncem roku se však už výklady všech obchůdků a vstupní dveře barů zaplní plakátky, které pokládají zneklidňující otázku: „Y si cae aquí el Gordo de Navidad?“ („A co když hlavní cena padne sem?“) Hlavní cena Vánoční loterie se totiž nazývá „el Gordo“ („Tlusťoch“) a pro rok 2019 je její hodnota 4 000 000 euro na sérii. Na každém rohu si můžete za dvacet euro koupit svůj los, který se španělsky označuje jako „décimo“ (desetina). Proč zrovna desetina? Ceny jsou totiž počítané na jednu sérii, která obsahuje deset losů. Pokud tedy vlastníte los jedné z vítězných sérií, kam padl „el Gordo“, výhra je 400 000 euro na jedno „décimo“. Vidina bohatých Vánoc je lákavá a nikdo neodolá. Schválně, zeptejte se mě, jestli už mám koupené své letošní „décimo“!

Tradice vánoční loterie vznikla v roce 1812 za nepříliš příznivých podmínek – uprostřed Napoleonské invaze do Španělska, a první slosování proběhlo 18. 12. 1812 v andaluském Cádizu. Jak Napoleon ustupoval, Vánoční loterie se úspěšně šířila na sever, až o dva roky později definitivně zakotvila v Madridu a kupodivu nebyla přerušena žádnou krizí ani konfliktem – a to dokonce ani Španělskou občanskou válkou ne.

Španělská Lotería de Navidad vyvolává přímo běsnění. Nejprve se s velkým napětím čeká, jak bude vypadat letošní reklamní spot Vánoční loterie, poté se začínají horečně nakupovat losy: Pro děti a vnuky k Vánocům, jeden jen pro sebe (co kdyby náhodou!), jeden napůl s kamarádkou, další pro srandu dohromady s deseti sousedy z ulice… nebývá výjimkou, že si Španělé musí vést evidenci toho, s kým a za kolik si příslušné „décimo“ sdílejí, protože Vánoční loterie je především symbolem sounáležitosti a synonymem společné zábavy. Vlastní slosování startuje 22. prosince v devět hodin ráno, tradičně v prostorách Teatro Real v Madridu, a v průběhu více než 4 hodin jednotlivá výherní čísla vyzpěvují děti ze školy San Ildefonso. Letos se rozdělí výhry za celkem 2 380 milionů euro! Slosování živě přenáší televize a španělské deníky o něm poskytují on-line zpravodajství. Po skončení loterie její průběh prakticky okamžitě střídají reportáže z celého Španělska, kde probíhají oslavy ve velkém stylu přímo na ulicích, se šampaňským, transparenty, popsanými tričky, pokreslenými tvářemi… Pokud někdo vyhraje, slaví minimálně celá ulice, ne li rovnou celé město.

Plakát s reklamou na Vánoční loterii. Drátěná koule na obrázku je charakteristické osudí, ze kterého se losují výherní čísla. Zdroj obrázku: pinterest.com

Nenaděluje Ježíšek, ale „Los Reyes“

Hlavním vánočním svátkem není ve Španělsku 24. prosinec, ale až 6. leden, kdy se slaví „Los Reyes Magos“ nebo jen „Los Reyes“, tedy Tři králové, kteří tradičně nosí španělským dětem dárky. V předvečer Tří králů prochází španělskými městy tzv. „Cabalgata de Reyes“ (Tříkrálový průvod) s nazdobenými vozy, figurami králů a sladkostmi rozhazovanými nad hlavami početných diváků. Madridskou cabalgatu dokonce přenáší španělská televize. Ráno 6. ledna se pak snídá „Roscón de Reyes“, což je tradiční vánoční pečivo, velký věnec ze sladkého těsta s přídavkem extraktu z pomerančových květů, ozdobený kandovaným ovocem a ořechy, který chutná podobně jako naše vánočka. Dovnitř se schovává malé překvapení (obvykle skleněná nebo hliněná figurka).

Všudypřítomná globalizace nicméně zasáhla i Španělsko, a tak se stále častěji naděluje na Štědrý den, a to po slavnostní večeři, stejně jako u nás. Tradice se ale těžko mění, a tak se dnes spousta španělských rodičů ocitla v nezáviděníhodné pasti – jejich děti čekají dárky hned dvoje, jak 24. prosince, tak na Tři krále.

Roscón de Reyes za výlohou Madridských cukráren

Las Campanadas

Možná jste nevěděli, že obsahem poháru, který třímají Španělé o půlnoci 31. prosince, není šampaňské ani jiný alkohol. Obsahuje 12 kuliček hroznového vína, které je třeba sníst, zatímco hodiny odbíjí půlnoc, při každém úderu zvonu jednu. Pokud se vám to podaří – a není to tak lehké, schválně to zkuste – budete mít v novém roce štěstí. Teprve pak na něj můžete s klidnou myslí připít. Pokud chcete svoje štěstí pojistit ještě víc, oblékněte na Silvestra navíc červené spodní prádlo.

Las Campanadas (“Údery zvonu”) přenáší živě prakticky všechny španělské televizní stanice z náměstí Puerta del Sol v Madridu, a předhánějí se přitom v osobách moderátorů i v doprovodném programu. Hrozny se na tu velkou událost s velkou péčí připravují předem, buď do pohárů nebo na malé tácky, a o silvestrovské půlnoci celé Španělsko napjatě čeká, až věžní hodiny na Casa de Correos na náměstí začnou odbíjet a tím spustí odpočet hroznové mise.

I tahle tradice je už poměrně stará, objevila se zprvu ve vyšších vrstvách obyvatelstva na konci 19. století a dobový tisk si stěžoval, že jde o cizotu zavlečenou z Francie. Chudší třída se zvyku nejprve vysmívala, ale už kolem roku 1905 polyká hroznové kuličky celé Španělsko. Není divu – stejně jako u Vánoční loterie jde o tradici nejen pěknou, ale taky ďábelsky návykovou. A proto i u nás doma už pár let každý 31. prosinec končí ve společnosti přímého přenosu z Madridu a v ruce všichni držíme sklenku – hádejte s čím.

Odpočet při Las Campanadas, jak jej přenáší španělská TV. Zdroj obrázku: rtve.es

Jak se zrodily novoroční slevy

Ihned po Třech králích startuje ve Španělsku období slev, které je opravdovým závěrem vánočních svátků. S myšlenkou povánočních výprodejů přišel v roce 1940, necelý rok po skončení Španělské občanské války, podnikatel Pepín Fernández a 2. ledna zveřejnil v novinách první inzerát upozorňující na novoroční slevy ve svém obchodním domě v Calle Preciados v Madridu. Jak model obchodního domu, tak myšlenku sezónních výprodejů okoukal Pepín při svém pobytu na Kubě. Navzdory poválečné chudobě měla akce ohromující úspěch – celé Španělsko trpí hladem a jí na přídělové lístky, na černém trhu koupíte tucet vajec za 200 peset (to je asi tolik, co stojí celý kabát!), ale myšlenka tříkrálových slev se ujala a hned první rok stojí před obchoďákem fronty nákupuchtivých Španělů. Už v roce 1943 otvírá Pepín ve stejné ulici slavný obchodní dům Galerías Preciados a brzy od něj nápad s povánočními slevami kopírují všichni ostatní, zejména nejznámější španělský řetězec obchodních domů El Corte Inglés, který jej proměnil v opravdový sociální fenomén. Snad i proto, že Španělé nakupování milují a chození po obchodech je jejich oblíbeným národním sportem. Okukování výloh a nakupování oblečení je vlastní i mužům a odhaduje se, že během tříkrálových slev roku 2020 utratí každý Španěl v průměru 241 euro – což odpovídá ohromujícím 40 000 poválečných peset.

Španělské tříkrálové slevy nejsou jen tak naoko, nabízené akce jsou typu „50 % na vše ve Victoria’s Secret“, takže pokud se chystáte na výlet za madridskými památkami, není vůbec špatný nápad jet v lednu a spojit kulturu s nákupy. Pokud si moudře zajistíte odbavené zavazadlo, můžete si nakoupit oblečení klidně na tři roky dopředu.

Kde v centru Madridu nakupovat: Gran Vía (Primark a miliony dalších obchodů), Calle Preciados (El Corte Inglés a obchodní centrum Fnac na místě původního Pepínova obchoďáku), Calle de Fuencarral (Pimkie, Victoria’s Secret), výčet samozřejmě zdaleka není vyčerpávající 🙂

Madridská Gran Vía v lednu. Hurá na nákupy! Na této křižovatce se dejte vlevo, přejděte Plaza Callao a octnete se v Calle Preciados. Symbolicky tak můžete nákupy zahájit tam, kde jejich myšlenka vznikla.
Publikováno

Katalánské kino

Když jsem se začala učit španělsky, byla jsem klasickým produktem post rakousko-uherského školství, pilná žačka zvyklá na učebnici, slovíčka a bezpečné nahrávky úvodních článků lekce, kam se nemohlo vloudit žádné slovo nenacházející se v textu. Všechno se pěkně naučit, pak pokračovat ke cvičení s klíčem. S mluvením to nepřehánět (co kdybych řekla něco špatně…) Před čtyřmi lety jsem tenhle obstarožní vzorec se sebezapřením zahodila a začala se učit cestováním a kontaktem s lidmi a autentickou španělskou kulturou. Prvotní pocit byl asi jako když se chcete napít ze sklenice, a místo toho vám někdo plnou silou pustí do obličeje vodu ze zahradní hadice.

Výsledky nového přístupu byly však už po pár měsících ohromující, čímž vzrostlo nejenom moje studijní sebevědomí, ale taky lenost. U katalánštiny mě dnes (věřte nebo ne) stojí hodně sebezapření otevřít učebnici a dělám to jen zřídka. Místo toho na plné čáře vyhrává Internet, Netflix, Catalunya Radio a programy v katalánštině na TVE Catalunya. A tak si dnes dáme pár tipů pro studenty katalánštiny, pěkně odstupňováno od nejlehčího po nejtěžší. A kdo se katalánsky neučí, vytříská z dnešního článku alespoň doporučení na dva zajímavé filmy 🙂

Els nens salvatges (Divoši, 2012)

Zneklidňující film ze světa dnešních pubošů v Barceloně, který vás donutí klást si otázku, jak dobře vlastně znáte svoje děti a jestli se náhodou nedopouštíte jedné z rodičovských chyb, prezentovaných ve filmu Patricie Ferreiry z roku 2012. I když… jsou to vůbec chyby? Nežijeme takhle vlastně všichni? A jak tenká je hranice mezi typickým pubertálním pruzením a něčím mnohem nebezpečnějším?

Alex, Gabi a Oki jsou tři kamarádi, barcelonští teenageři, kteří se stejně jako ostatní baví mejdany na pláži, sprejováním po zdech a zlobením nejrůznějšího druhu, kterému se dnes moderně říká „posouvání hranic“. Každý z nich pochází z jiné sociální vrstvy a svým adolescentním smutkům čelí jiným způsobem. Retrospektivní vyprávění založené na výsleších Alexe a Gabiho dává tušit, že s jejich kamarádkou Oki není něco v pořádku. Ale co? A proč Oki utekla z domova?

Pokud začínáte s katalánskými filmy, tenhle bude sázka na jistotu. Katalánština je barcelonská, je jí výborně rozumět a dialogy navíc občas přechází do španělštiny (třeba u některých scén ve škole nebo v rodině jednoho z protagonistů). Navíc je děj dost přehledný a budete se v něm orientovat bez problémů. Titulky pravděpodobně nebudou potřeba.

Subjektivní hodnocení: 70 %

Zdroj obrázku: www.rtve.es

Si no t’hagués conegut (Kdybych tě byl nepoznal, 2018)

Katalánský seriál z původní produkce Netflixu neoplývá sice ani geniálním námětem, ani hvězdnými hereckými výkony, ale za účelem procvičení katalánštiny se na něj celkem koukat dá. Hlavním hrdinou je Eduard, kterého potká obrovská životní tragédie: přijde o ženu a o dvě děti najednou. Okamžitě začne přemýšlet nad tím, co by mohlo být jinak, kdyby… a do jeho zoufalství vstupuje poněkud bláznivá vědkyně, která mu nabídne lákavou možnost cestování do paralelních vesmírů, kde se mohly věci možná odehrát trochu jinak. Zoufalý Eduard nemá co ztratit a tak na experiment kývne, i kdyby jen proto, aby mohl zase na chvíli vidět své blízké.

Zpočátku originální myšlenka se po pár dílech poněkud okouká (celkem jich má seriál deset), a tak se v průběhu sledování nejspíš začnete trochu nudit, protože jednotlivé příběhy jsou tak trochu na jedno brdo. Výhoda je, že si k seriálu můžete zapnout katalánské titulky a tak se opravdu něco přiučit, navíc jde o katalánštinu z Katalánska a hercům je dobře rozumět. Celkově: nenadchne, ale taky neurazí.

Subjektivní hodnocení: 50 %

Zdroj obrázku: filmaffinity.com

Arròs covat (2009)

Katalánský animovaný seriál, který vytvořil výtvarník Juanjo Sáez pro katalánskou TV Televisió Catalunya, se vysílal ve třech sezónách mezi lety 2009 a 2012. Název doslova znamená „převařená rýže“ (ve španělštině „arroz pasado“). Výraz „převařit se někomu rýže“ má v obou jazycích stejný význam, odpovídá zhruba našemu „ujet někomu vlak“. V tomto případě je tím někým barcelonský designér Xavi Masdéu, který tráví celý svůj partnerský život s přítelkyní Sòniou a ten pracovní zase s dvojicí přátel a kolegů Lluísem a Ricardem. Když se rozhlédne kolem sebe a vidí, kolik možností mají ostatní a kolik běhá kolem jiných zajímavých žen, tak trochu se mu zdá, že mu ujíždí vlak. Když se s touhle revoluční myšlenkou svěří doma, přítelkyně Sònia mu dá kopačky a zdá se, že Xavi už nebude mít možnost svůj přešlap napravit. Místo dobrodružného života čeká Xaviho jeden fail za druhým, a jeho katalánská čest je brzy raněna tím, že Sònia si místo něj namluví Španěla z Madridu.

Grafika tohoto svěžího dílka je velmi originální a úsporná, postavy většinou nemají ani oči nebo ústa a příběh tvoří jen pár čar. Odehrává se v dnešní Barceloně a je třeskutě vtipný, obzvlášť, když se na scéně objeví Xaviho „veí bipolar“ (soused s bipolární poruchou). Sarkastický a leckdy politicky nekorektní humor vás ostatně bude provázet celým příběhem, a nebojí se ani narážek na napjatý vztah mezi Španěli a Katalánci, jako když se například Xavi, Lluís a Ricard v taxíku v Madridu před nacionalistickým taxikářem snaží předstírat, že nejsou z Katalánska, a mezi sebou si špitají „No diguis res! Com s’enterin de que som catalans, ens tallaran els collons!“ („Neříkej nic! Jestli se dozví, že jsme Katalánci, uříznou nám koule!“)

Katalánština v Arròs covat je barcelonská a bylo by jí docela dobře rozumět, kdyby postavy nemluvily tak příšerně rychle 🙂 Tuhle potíž jsem většinou vyrovnávala tím, že jsem si pustila každou epizodu dvakrát, a napodruhé už jsem relativně byla v obraze. Jazyk je velmi neformální, až slangový, ale pokud ovládáte španělský slang, nebudete mít s porozuměním potíže, protože slovní zásoba je dost podobná. Obrovská výhoda seriálu tkví v tom, že všechny tři série Arròs covat najdete on-line na YouTube, nevýhodu naopak představuje fakt, že k němu neexistují titulky.

Subjektivní hodnocení: 100 %

Zdroj obrázku: versiopostal.com

Pa negre (Černý chléb, 2010)

Kdyby nebylo sousloví „syrový příběh“ takové klišé, dalo by se jako charakteristika snímku Pa negre použít velmi dobře. Snímek zachycuje katalánský venkov a drsná léta po Španělské občanské válce, nemilosrdná zejména k příslušníkům tábora poražených, kam patří i jedenáctiletý Andreu a jeho rodina. Nasládlá poetika, která obvykle doprovází filmy s dětským hrdinou nicméně tentokrát není ve hře a film vám naservíruje celou řadu naturalistických scén, brutální dvojnásobnou vraždou hned v úvodu filmu počínaje. Kolem odhalení identity vraha se točí celý příběh a Andreu postupně zjišťuje, že svět dospělých kolem něj je plný lží a přetvářky. Dobrý temný thriller, který určitě oceníte případně i v jiném jazyce! Ne nadarmo je Pa negre ověnčený španělskými národními cenami, a dokonce byl zařazen do předvýběru pro nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

Je-li vaším cílem trénink katalánštiny, tentokrát se rozhodně vyzbrojte titulky. Katalánština v Pa negre je mallorská a pro mě osobně dost těžko srozumitelná. Neměl by ale být velký problém najít k filmu titulky v angličtině nebo španělštině. Tenhle snímek rozhodně nezmeškejte!

Subjektivní hodnocení: 90 %

Zdroj obrázku: imdb.com

Publikováno

Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
  • Žlutý salón, tapety na stěnách jsou původní
  • Růžový salón
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble
  • „Neposkvrněné početí“ od Zurbarána
  • „Sv. František v extázi“ od El Greca
  • Lustry…
  • … a ještě vázy

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

  • Sloupkový salón
  • Převlékárna
Publikováno

Vlast

(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)

Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.

České vydání románu Patria

Stručná historie ETA

Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).

  • „Republika“ ETA: reklamovaná teritoria. Zdroj: www.elmundo.es
  • Vyděračský dopis. Zdroj: www.elmundo.es

První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.

Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.

Důsledky bombového útoku ETA v severošpanělském městě Burgos, rok 2009. Zdroj obrázku: www.lavanguardia.com

K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).

Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.

Bombový útok na letišti Barajas v Madridu, rok 2006. Zdroj obrázku: www.bbc.com

O čem je Patria?

V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?

Přímořská promenáda v baskickém San Sebastiánu. Sem vyrážely Bittori a Miren na své sobotní dýchánky
  • ETA je už minulost. V zastrčených ulicích Bilbaa ale pořád ještě…
  • … najdete podobné nápisy. „Eskerrik asko“ baskicky znamená „děkujeme“.

Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.

Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.

České vydání

Kdo je Fernando Aramburu

Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.

Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.

  • Španělské vydání…
  • … s věnováním od autora
Publikováno

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim
Publikováno

León 2/2

(slavná leónská katedrála, Svatý grál, co mlsat, kde nakupovat a kde se ubytovat)

Když jsem jela do Španělska sama poprvé, z čiré nevědomosti jsem se zrovna trefila pobytem do státního svátku na 12. října. Teprve tehdy jsem zjistila, že ten den se slaví Día de la Hispanidad, Den španělské státnosti, jako výročí objevení Ameriky Kryštofem Columbem. Od té doby má pro mě tohle období ve Španělsku zvláštní atmosféru – venku začíná žloutnout listí, počasí se obvykle prudce zlomí z letního na podzimní, takže ranní chlad vás nutí vyhledat nejbližší bar a zahřát se hrnkem horké kávy, a u oběda ve všech restauracích běží živý přenos z pompézní vojenské přehlídky na Paseo del Prado v Madridu, kde letadla kreslí na nebi červenožlutou španělskou vlajku a všichni netrpělivě čekají, jakou róbu na tu slávu předvede královna Letizia. Nechyběla jsem ani letos – strávila jsem 12. říjen v Leónu, a protože zlom počasí se dostavil podle očekávání, mohla jsem se po dopolední náročné turistice bez výčitek zavrtat do peřiny na pořádnou siestu a poslouchat, jak na okna bubnuje první pořádný podzimní déšť.

Catedral de León

Pokud navštívíte León, první vaše kroky budou pravděpodobně samovolně směřovat k monumentální katedrále zasvěcené panně Marii. Stojí na místě, kde původně stály římské lázně – pamatujete na původ Leónu coby posádkového města římských legií? Jejich zbytky (byť velmi skrovné) se nachází pod základy katedrály dodnes. Za křesťanské reconquisty byly pak staré římské lázně nahrazeny královským palácem. Na začátku 10. století vládl Leónu král Ordoño II., a když v roce 916 porazil v jedné z bitev reconquisty Araby, na znamení vděčnosti postoupil pozemek královského paláce Bohu a přikázal postavit první verzi leónské katedrály v románském slohu. Bohužel jej poměrně brzy – hned v roce 924 – do fungl nové katedrály pohřbívali, ale další leónští panovníci pokračovali v jeho bohulibém snažení. Sláva románské katedrály vyvrcholila za éry Fernanda I., který do města přivezl ostatky svatého Isidora, a jeho dcery, kterou byla princezna Urraca. O obou bude ještě řeč v souvislosti s další památkou Leónu – slavnou La Real Colegiata de San Isidoro.

Pohled na jižní fasádu leónské katedrály

Ve druhé polovině 13. století byla na tomto místě konečně vztyčena velkolepá gotická katedrála ve své nynější podobě, za bedlivého dozoru tehdejšího kastilského krále Alfonse X., řečeného “moudrý”, bratrance našeho Přemysla Otakara II. (jak víme, od roku 1230 se království Kastílie a Leónu spojily v jedno). Stavba byla silně inspirována francouzskou katedrálou v Remeši – dokonce by se dalo říct, že je téměř její replikou, jen o něco málo menší. Chcete-li znát přesné rozměry, na délku měří 90, na výšku 30 a na šířku 29 metrů. Stavba katedrály trvala na tehdejší poměry velmi krátkou dobu, jen cca 50 let – a z toho důvodu je gotický sloh velmi čistý a jednotný. Křehká leónská katedrála se v průběhu staletí pravidelně rekonstruuje, v současnosti probíhají restaurační práce na její západní fasádě nad hlavním vstupem, jejich dokončení je plánováno na konec roku 2020.

Katedrále se přezdívá „Pulchra de León“, leónská kráska

Jejím hlavním lákadlem jsou nádherné středověké vitráže, jak (poněkud netypicky) s rostlinnými a přírodními motivy, tak i s klasičtějšími náboženskými výjevy. Uprostřed hlavní chrámové lodi ve tvaru kříže se nachází bohatě zdobená kruchta. Protože je střední část portálu nad hlavním vchodem do katedrály momentáně v rekonstrukci, neuvidíte bohužel hlavní růžicové okno, bohatě vám to ale vynahradí barevné růžice umístěné po obou stranách chrámové lodi.

Vitráže leónské katedrály se neomezují jen na sakrální tematiku

Ke katedrále přiléhá “claustro” (dvůr s křížovou chodbou), kde se nachází muzeum katedrály. Za mírný příplatek (3 eura nad základní sazbu 6 euro za vstup do katedrály) si jej můžete prohlédnout. Překvapivě velké muzeum vystavuje obrazy, středověké křtitelnice, sochy, vykopávky zpod základů katedrály, truhly, kalichy a spoustu dalších náboženských artefaktů. Na obvyklé poměry náboženských muzeí je velmi pěkné, osobně jsem ocenila hlavně obrazy.

Claustro, křížová chodba

Praktické info: Vstup nemusíte kupovat předem, León nebývá zahlcený turisty. Katedrálu najdete na Plaza Regla, přímo naproti jejímu hlavnímu vstupu se nachází i turistická kancelář Leónu, kde se můžete zastavit pro plánek města. 

Pohled na věže katedrály z dvora uvnitř claustro

Sladký León

Jestliže jste návštěvu katedrály vykonali tak, jak se sluší a patří hned ráno, dokud je vzduch svěží a v centru nezaclání příliš mnoho turistů, a neodbyli jste prohlídku muzea, právě teď jste z té nálože historie a architektonických vjemů poněkud unavení a neobytně na vás útočí dopolední hlad. Stočte své kroky do jedné z postranních ulic a stavte se v některé z četných leónských cukráren na dopolední kávu a zákusek. Typickou leónskou sladkostí je hojaldre, čtvercový zákusek s dírou uprostřed. Jeho název hovoří sám za sebe – „hojaldre“ se čte „ochaldre“ a je to španělský název pro lístkové těsto, v tomto případě s přídavkem medu a citrónu. Já jsem si oblíbila další lístkový zázrak, podobného tvaru a velikosti jako je hojaldre, ale uvnitř plněný vychlazeným šlehačkovým krémem a svrchu sypaný skořicí. Tomu se v Leónu říká delicia, tedy doslova „potěšení“. Však jsem si taky tohle guilty pleasure dopřála v Leónu každé ráno, a v mé oblíbené cukrárně v Calle Ancha navíc ctili tradici tapas i u ranní kávy. Co to znamená? Ano, správně – zákusek navíc zdarma. Hum!

Leónská „delicia“. Malý zákusek vpravo v pozadí je sladká „tapa“ zdarma

La Real Colegiata de San Isidoro

Seznam leónských pamětihodností není dlouhý, ale zato jsou na něm samá zvučná jména. La Real Colegiata de San Isidoro, nebo stručněji, Muzeum sv. Isidora, byste při prohlídce města rozhodně neměli minout. Přímo uprostřed historického centra Leónu se nachází jedna z nejdůležitějších románských památek Evropy, s tisíc let starými stropními a nástěnnými freskami, které bývají označovány dokonce za Sixtinskou kapli románského umění. Najdete jej na Plaza de San Isidoro číslo 4.

La Real Colegiata de San Isidoro

El Panteón de los Reyes

V objektu Muzea sv. Isidora se nachází několik významných památek, a jednou z nich je Panteón de los Reyes – hrobka leónských králů. Nechal ji postavit Fernando I., který Leónu vládl mezi lety 1037 – 1065. Jeho dcera, princezna Urraca, pak nechala vytvořit fresky, které zdobí Panteón dodnes. Nástěnné a stropní malby byly precizně vytvořeny technikou, která dovolila, aby se zachovaly v takřka perfektním stavu až do dnešních dnů. Samotný Panteón je kamenný prostor s důmyslně zdobenými sloupy a masivními hrobkami z kamene – odpočívá tu 11 králů, 12 královen a další příslušníci jejich rodin. Jejich posmrtný klid narušil na počátku 19. století vpád Napoleonských vojsk do Španělska. Francouzská armáda vyrabovala hrobky, ostatky králů naházela na jednu hromadu do rohu a z Panteónu vyzdobeného freskami nedozírné ceny si udělala stáje. Teprve v roce 1996 umožnila analýza DNA, aby byly kosterní pozůstatky roztříděny a tak dnes králové a královny znovu odpočívají po jednom ve svých kamenných hrobkách – jen se neví, kdo je kdo. A vy máte zase o trochu víc jasno v tom, kde se bere španělská nechuť vůči Francouzům.

Fresky královského Panteónu. V objektu Muzea sv. Isidora se nesmí fotit, a tak si musíte vystačit s pohlednicí

Sala del Cáliz

V samostatném sále, hned vedle neorenesanční knihovny (která je v současnosti v rekonstrukci a tak jsem ji bohužel nemohla vidět), se vystavuje klenot nedozírné ceny. Nazývá se Cáliz de doña Urraca, kalich princezny jménem Urraca (pardon, ale jak se to v češtině správně skloňuje, netuším). Kdyby o něm Dan Brown věděl, jistě by jej zakomponoval do některé ze svých knih. Poslední výzkumy založené na studiu dokumentů starého Egypta naznačují, že se jedná o Svatý grál – a to doslova a bez nadsázky. Dvě onyxové misky, které tvoří základ poháru, jsou podle posledních průzkumů těmi, které používal Ježíš Kristus při nešťastné Poslední večeři. Jako cenné křesťanské relikvie se v 11. století nacházely ve vlastnictví Egypta, který zrovna čelil hladomoru v důsledku velkého sucha. Na jeho výzvu o pomoc v muslimském světě odpověděl emír taifského (muslimského) království Denia ve Španělsku, a za lodě naložené potravinami dostal právě tyto onyxové kalichy. Ve stejném století je použil jako úplatek pro Fernanda I., mocného leónského krále, který mu svými výboji proti muslimům naháněl pořádný strach. Jeho strategie vyšla, království Denia nebylo napadeno, a ve vlastnictví Leónu se octl opravdový poklad. Fernandova dcera Urraca pak vzala své nejcennější klenoty a z nich a z onyxových misek nechala zhotovit kalich, který můžete v Leónu z relativní blízkosti spatřit na vlastní oči. Je umístěný v černém sále bez oken, a osvětlený uprostřed skleněné vitríny září, až oči přecházejí. Garantuji vám, že nic podobného jste v životě neviděli. Naposledy byl oficiálně oceněn v roce 1990 a tehdy byla jeho cena odhadnuta na 6 000 milionů španělských peset.

Údajný Svatý grál. Zdroj obrázku: www.museodesanisidorodeleon.com

El Claustro

Kamenné zdi prostor nazývaných El Claustro, tedy Augustiniánského kláštera, byly vystavěny ve středověku s využitím starých materiálů, a proto se mezi nimi dodnes nachází střešní tašky s emblémem římských legií. V roce 1088 tu zasedal vůbec první parlament Evropy, a to v počátcích vlády krále Alfonse IX.

El Tesoro de los Reyes

V jednom ze sálů muzea se nachází i královská pokladnice. Hlavními exponáty jsou zdobené schránky na svaté relikvie, mimo jiné i ta, ve které Fernando I. nechal v roce 1063 převézt ze Sevilly do Leónu ostatky svatého Isidora, po kterém se celý komplex jmenuje. Dál jsou k vidění třeba šperkovnice nebo středověký osvěžovač vzduchu vyrobený ze slonoviny.

Pokud mne paměť neklame, bylo to v roce 2002, kdy leónští sejmuli z věže areálu korouhev s kohoutem, aby ji nechali odborně vyčistit. Při té příležitosti se zjistilo, že není bronzová, jak se až do té doby domnívali, nýbrž že olověné jádro je obložené pláty ryzího zlata. Od té doby je zlatý kohout součástí výstavy v královské pokladnici, a na věži jej nahradila replika.

Věž San Isidoro s náhradní kohoutí korouhvičkou. Vlevo zachovalá část středověkých hradeb Leónu, skrápěných prvním podzimním deštěm

La Basílica de San Isidoro

Bazilika, zasvěcená (jak jinak) svatému Isidorovi, je jedinou částí komplexu, kde smíte fotit. Ostatky svatého Isidora odpočívají ve schránce na hlavním oltáři.

Bazilika sv. Isidora, pohled z varhanního kůru

Kam na nákupy

Jak už bylo řečeno v první části článku, León je v podstatě maloměsto. Pokud se vám nechce vyrážet za hranice historického jádra do vzdálenějších obchodních center, vydejte se na nákupy na Avenida Ordoño II., která je zaplněna obchody s kosmetikou, oblečením a obuví.

Avenida Ordoño II.

Ubytování v Leónu

Leónem prochází Svatojakubská cesta, takže určitě nebudete mít problém sehnat tam ubytování všech možných i nemožných úrovní a cenových kategorií. Mně v roce 2019 život servíruje, s prominutím, samé sr*ky, a tak jsem se rozhodla, že se v Leónu rozmazlím a půjdu „do jedničky – bez štěnic a s ramínkama“. Budete-li následovat mého příkladu, doporučuji hotel Alfonso V. na Avenida Padre Isla č. 1. Kromě toho, že je maximálně 200 metrů od všech významných leónských památek a z okna pokoje jsem měla výhled na vršek katedrály, jsou dveře od pokojů umístěné na pavlačích po obvodu budovy, takže uprostřed vzniká jakési zastřešené patio. Pěkné bydlení, a pokud tak jako já vyčíháte slevu na Bookingu, dokonce ani finančně nezkrachujete.

  • Pohled z recepce směrem nahoru…
  • A od pokoje směrem dolů.
Centrum Leónu. Budova uprostřed je hotel Alfonso V.
Publikováno

Jíme ve Španělsku

(úvod do problematiky)

Ještě předtím, než přistane na blogu druhá část průvodce Leónem, trochu si od cestování odpočineme u jídla. To je totiž ve Španělsku nesmírně důležité. Doprovází každou společenskou událost, každou oslavu, každé setkání, a vždycky se mu věnuje patřičná pozornost. Jen tak něco zhltnout po cestě nebo popadnout do ruky sušenku? To není španělský způsob, ne, ne. Přístup k jídlu je podstatnou součástí španělského saber vivir, umění žít. Odkoukat pomalé obědy, následnou siestu a večerní zobání u sklenky vína samozřejmě vůbec není špatný nápad. S tím byste nejspíš i rovnou souhlasili, ale CO a JAK vlastně Španělé jedí? Olivový olej, zeleninu, a v jednom kuse „potvory z moře vytažený“? Ano i ne.

Potvory z moře vytažený na tržišti v Madridu

Denní rozvrh jídla

Není žádné tajemství, že časy jednotlivých jídel se značně liší od těch českých. Snídaně se koná v podstatě jako u nás, to jest když se probudíte, což navzdory vžitým představám nebývá nijak extrémně pozdě, neb i Španělé musí chodit do práce. Kámen úrazu je pro nás Čechy ovšem oběd, neboť ten se odehrává zhruba mezi půl druhou a půl čtvrtou, nejčastěji ve ve tři odpoledne. Proto spousta španělských restaurací otvírá až v jednu, a ty, které jsou otevřené, zejí prázdnotou. Večeře je na naše poměry taky dost pozdě, až kolem deváté nebo desáté večer. 

Snídaně

Tohle je jednoduché – snídat můžete prakticky cokoliv. Hodně barů otvírá už brzy ráno (brzy = asi v osm) právě kvůli snídaním. Většinou mají nějaké snídaňové menu v ceně kolem tří čtyř euro, které zahrnuje kafe, malou skleničku čerstvé pomerančové šťávy a jídlo. To vám dají následně vybrat, stačí říct, jestli chcete radši slané (salado) nebo sladké (dulce). Na výběr bývají obvykle tousty s něčím (drcená rajčata, šunka, marmeláda), bramborová tortilla a nějaké ty sladké druhy pečiva (croissant, domácí buchta). Nebojte se vejít do malých ošuntělých barů, naopak se spíš vyhněte turisticky vyhlížejícím nablýskaným místům, tam se vám může snídaně dost prodražit. O kvalitu kávy se bát nemusíte – ta je výborná všude.

Bary se překvapivě specializují i na snídaně. Na fotce tradiční španělská snídaně, opečený chléb s olivovým olejem a „tomate triturado“, drcená rajčata

Churros a porras

Španělské churros k snídani jsou kapitolou sama pro sebe. Jednoduché těsto z vody a mouky se stříká přímo do rozpáleného oleje do tvaru jakýchsi smyček, a když tu mastnou hříšnou dobrotu pro vás vyloví a lehce osuší papírem, vezmete ji (ještě horkou) do ruky a namočíte konec do hrnku rozehřáté čokolády. A pak znovu, a další churros, a ještě, až jste tak nacpaní, že sotva funíte. Nejlíp samozřejmě chutnají v zimě, v jednom z těch jiskřivých ledových rán, která můžete zažít v Madridu. Nebe je oslnivě modré a slunce oslepující, ale teplota se stejně nepříjemně přibližuje nule, a tak se pořádně zachumláte do šály a na ulicích se rozhlížíte tak dlouho, dokud neuvidíte obchod s všeříkajícím názvem churrería, a tam si poručíte horkou čokoládu do kelímku a k nim do ruky pytlík churros. Nebo porras, když na to přijde. Porras jsou ze stejného těsta, jen s přídavkem kypřícího prášku, takže jsou nadýchanější a mají podobu rovných delších klacků. Odtud zároveň jejich jméno – „porra“ je španělsky „obušek“.

Kde v Madridu ochutnat dobré churros: Chocolatería San Ginés, Pasadizo de San Ginés 5 nebo Los Artesanos 1902, Calle de San Martín 2

V Chocolatería San Ginés. To, co držím v ruce je churro. Na talíři na stole: vpravo vidíte tlusté nadýchané porras, vlevo dole pod nimi churros

Bojujeme s poledním hladem

I kdybyste přišli do restaurace už ve dvanáct, váš oběd bude teprve ve stádiu přípravy, leda byste zabloudili do místa, kam chodí jíst převážně guiris (zahraniční turisti), a to nechcete. Nějakým způsobem je tedy třeba vyřešit hlad, který vás na půl cesty mezi snídaní a obědem přepadne. Místní si kolem poledního dávají skleničku a k ní malou “tapu”, takže je napodobte. Sklenička je většinou alkoholická – decka vína nebo vermutu nebo “caña” (malé, asi dvoudecové pivo). Pokud nechcete pít alkohol, v Kastílii si můžete objednat “mosto”, což je nápoj z bílých nebo červených hroznů vyráběný naprosto stejným postupem jako víno, jen bez alkoholu. Servíruje se s ledem a plátkem citronu nebo pomeranče a je to fakt dobré a velmi osvěžující. Určitě zkuste. Jen pozor, mosto se vyrábí v Kastílii, a tak není úplně jisté, že ho dostanete všude. Výše zmíněná “tapa” je zpravidla dílek bramborové tortilly nebo malý sendvič. V některých částech Španělska ji dostanete automaticky a zdarma, jinde si ji budete muset objednat. Když nevíte co čekat, objednejte skleničku a chvíli počkejte – tapa zdarma přistane na vašem stole zhruba do pěti minut poté, co vám přinesou pití. Pokud se vás zeptají, jestli máte ke skleničce chuť na olivy nebo kousek tortilly, řekněte, že ano – i to je nabídka “tapy” zadarmo. Když nedostanete nic, máte smůlu a budete muset připlatit a objednat ji zvlášť.

Kde funguje tradice tapas zdarma: úplně nejspolehlivěji je to Andalusie, Kastílie a León, často i Kastílie – La Mancha.

Sklenka „mosto“ a tapa – malý kus bramborové tortilly s chlebem

Oběd

Oběd je ve Španělsku hlavní a nejdůležitější jídlo dne. Pro příslušnou aktivitu se užívá sloveso “comer” (jíst) a oběd se nazývá “comida” (doslova “jídlo”). Slovo, které vám pro „oběd“ nabídnou učebnice a slovníky, tedy “almuerzo” nebo sloveso “almorzar” se běžně nepoužívá. Naopak “comer” je vyhrazeno jen obědům, sníst k večeři se řekne “cenar” a sníst k snídani je “desayunar”.

Pulpo a la gallega, chobotnice po galicijsku. Podává se s „patatas cachelo“, vařenými bramborami ochucenými červenou paprikou

Typický oběd má ve Španělsku tři chody: primer plato (první chod), segundo plato (druhý chod) a postre (zákusek). První chod není myšlen jako předkrm, je to většinou normálně velká porce, jen prostě jiné jídlo. Může to být tak jako u nás polévka, ale nemusí: první chod je velmi často salát, buď ze sezónní zeleniny (rajčata, papriky, cibule) doplněný něčím hutnějším (tuňák, vejce), případně je to sytější salát, kde prim nehraje zelenina, třeba “ensalada rusa” (jako náš vlašák) nebo “salpicón de marisco” (salát z mořských plodů). Častý první chod je i menší porce paelly nebo “fideuá” (jako paella, ale místo rýže obsahuje nudle). Jídlo typické pro první chod je i takzvaný “potaje” (čte se “potache”), což je jídlo s konzistencí hustější polévky, které obsahuje luštěniny a nějaký ten přídavek (maso, mořské plody). Mně potaje hrozně chutná a můžu se po něm utlouct, a tak vám ho doporučuji k vyzkoušení, nečekejte ale chuť podobnou českým vývarům. Oběd se jí navíc s chlebem, ten dostanete automaticky. Nicméně, obvyklý španělský chleba je trochu jiný než ten náš a chutí připomíná spíš bagetu, ovšem s pořádnou kůrkou.

  • Potaje s cizrnou a hovězí oháňkou
  • Salát s tuňákem – klasický první chod

Druhý chod je zpravidla maso nebo ryba s něčím. Masa se jí ve Španělsku hodně, a úplně všechny druhy, i ty u nás neobvyklé (telecí, jehněčí, selečí…) Typická úprava masa je asi jako naše kotleta, tj. opečené na přírodno. Pokud byste rádi něco obaleného, zkuste “cachopo” (čte se “kačopo”), což je řízek plněný šunkou a sýrem, ten potkáte nejčastěji na severu. Nejobvyklejší přílohou jídla jsou brambory (nezřídka smažené). A propos, všimli jste si, jak často se ve španělské kuchyni objevuje něco smaženého? Ať už jsou to churros, croquetas, zelenina, brambory nebo obalované maso? Španělská strava totiž rozhodně není jen ta proklamovaná „středomořská dieta“. Kdo rád prasí, přijde si tu na své!

Abychom byli spravedliví, ryby nebo mořské plody jsou pevnou součástí jídelníčku, a rozhodně se nestane, že byste u oběda neměli na výběr z několika druhů. V chladných oblastech je pak typické “cocido” – hutné dušené jídlo z jednoho hrnce s masem, luštěninami a zeleninou. Jídlo doprovází nejčastěji víno, pivo nebo prostě obyčejná voda. A k tomu se váže jedna zajímavost: Španělé nepijí bublinkovou vodu a tenhle náš zvyk jim připadá zvláštní.

Kdo mě trochu zná, ví, že moje nejoblíbenější španělské jídlo je paella valenciana

O španělských jídlech je těžké něco vyčerpávajícího napsat, protože vzhledem k velikosti a heterogennosti země jsou velmi různorodá. Každá oblast navíc mívá svou specialitu, která se jí a připravuje zpravidla jen tam. V Madridu to je “cocido madrileño”, v Astorze “cocido maragato”, v Galicii “pulpo a la gallega” s “patatas cachelo” (chobotnice po galicijsku a paprikové brambory), v Segovii “cochinillo” (pečené selátko), v Kastílii a Leónu “lechazo” (mléčné jehněčí) a tak dále a tak dále. Při každé návštěvě se snažím ochutnat něco nového a počítám, že zásoba nových neznámých španělských jídel hned tak nedojde.

Domácí lechazo z Kastílie. Mléčné jehně se peče sice naporcované, ale zato včetně hlavy a mozku. Koření se jen česnekem, solí a petrželí. Ochutnat mozek mě ale stálo trochu sebezapření

Zákusek bývá nezbytnou součástí každého oběda. Velmi častými možnostmi jsou “natillas” (pudink), “arroz con leche” (mléčná rýže), flan (v podstatě taky pudink, ale s karamelizovaným spodkem), „crema catalana“ (katalánská verze crème brûlée) nebo “macedonia” (ovocný salát). Každičké místo ve Španělsku navíc mívá svou sladkou regionální specialitu. Španělské sladkosti jsou většinou ukrutně dobré, takže bez obav ochutnávejte.

Typické kastilské sladkosti – ty bílé podlouhlé jsou „zapatillas“, křehoučké sladké sušenky s bílkovou polevou, uprostřed „rosquillas“, křupavé anýzové věnečky s neutrální, jen jemně sladkou chutí

Pokud jdete na oběd, máte dvě možnosti. Buď si objednávat z lístku, nebo obědvat „menú del día“, denní menu. Ceny za denní menu se různí podle oblasti Španělska i konkrétní restaurace, můžete se najíst za třináct euro, ale taky za pětadvacet. Denní menu vždy obsahuje alespoň dva chody, jeden nápoj a zákusek nebo kávu. To, co příslušná restaurace v daný den v menu nabízí, najdete buď vypsané na tabuli venku před restaurací, nebo vám to obsluha odrecituje u stolu. Zpravidla máte na výběr z několika (cca tří až pěti) variant pro první i druhý chod.

Večeře

Mezi obědem a večeří se většinou už nic nejí. Oběd bývá tak vydatný, že stejně nemáte hlad. A kdyby přece ano, vždycky jsou tu tapas. Kdo vám brání dát si kolem šesté něco malého?

Večeře samotná bývá opravdu pozdě. V rodinách se naprosto běžně jí až v deset a totéž platí i v restauracích. V zásadě máte opět dvě možnosti: večeřet usazení u stolu (pak se očekává, že si objednáte z menu) nebo tapas, což se může odehrát „na stojáka“ (obvyklejší varianta), případně též u stolu, ale obvykle v jiné části restaurace. Proto pokud vejdete a bezradně se rozhlížíte, většinou přispěchá obsluha a zeptá se vás přesně na tohle – večeře nebo tapas?

Moje láska ke konceptu tapas je natolik známá, že vás určitě nepřekvapí, že jsem ve Španělsku ještě nikdy nevečeřela. Kdo potřebuje prostřený stůl, látkový ubrousek a vrchního k ruce, když si místo toho můžete stoupnout k vysokému pultu, strkat se s ostatními, pokřikovat na barmana a olizovat si prsty? A jak přesně takové tapeo vypadá, si můžete připomenout tady.

Mercado de San Miguel v Madridu: trochu turistické, ale přesto moje oblíbené místo na tapeo

Nezvyklé chutě a co s nimi

Obecně se španělský jídelníček docela dost odlišuje od našeho. Španělé konzumují daleko víc zeleniny a luštěnin a to v mnoha formách. Luštěninovo – zeleninová jídla jsou velmi běžná, včetně druhů jako jsou artyčoky, kapusta, cizrna nebo chřest. Zeleninový salát se nevnímá jako samostatné jídlo, ale spíš jako běžný doplněk. Ke všemu – i k hlavním jídlům s vlastní přílohou – se jí nezbytný bílý chléb.

Pro Čecha bývá hlavní kámen úrazu všudypřítomná chuť moře. Nejíst mořské plody ve Španělsku znamená, že se moc nenajíte – respektive že jíte pořád dokola to samé, což je dost škoda. Jsou navíc natolik obvyklou součástí jídelníčku, že vás na jejich přítomnost nikdo neupozorní a nějakou tu zatoulanou škebli najdete v polévce nebo v „potaje“ poměrně často.

Nejlepší, co můžet udělat, je postupně si zvyknout. Klíč k úspěchu je začít méně výraznými chutěmi. Pro začátek se určitě vyhněte polévkám z mořských plodů, kam se přidávají skořápky mořských živočichů, aby získaly silnou chuť. Vyberte si spíš jídlo, kde se objevuje jen maso jako takové a ne jeho schránka (tzn. vnitřek slávky v omáčce ano, slávky celé zatím ne). Chuť moře oslabí i smažení (zkuste smažené krevety nebo kalamáry) a citron. Ten se většinou podává ke všem mořským plodům, takže jestli si zatím nevěříte, nebojte se ho použít.

Španělská kuchyně obsahuje i jiné silné chutě – jitrnice, nejrůznější uzeniny, sušenou šunku – ale s nimi většinou my Češi žádné potíže nemáme 🙂

Mejillones al vapor, slávky na páře. Pokud má jídlo pro vás nezvykle silnou vůni a chuť moře, přidejte víc citronu a zvykejte si pomalu

Uffff. Z tohohle článku to vypadá, že se ve Španělsku vlastně pořád jenom jí. Nebudu vám to vymlouvat – jídlo tu stojí v žebříčku hodnot pořádně vysoko. Každý Španěl zpravidla (bez ohledu na pohlaví) umí slušně vařit a taky se té činnosti rád věnuje. V každém případě si můžete být jisti tím, že ve Španělsku vždy a všude najdete dobrou kávu, skvělé jídlo a výborné víno – hned tři pádné důvody pro to, sednout na nejbližší letadlo. Tak do toho!

Publikováno

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

León na mapě Španělska, zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Socha Gaudího v Leónu, přímo před Casa Botines

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Casa Botines na Plaza de San Marcelo

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

  • Takhle nějak vypadala v nájemním bytě ložnice…
  • … nebo koupelna

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých. 

  • Výhled z jedné z bočních věžiček Casa Botines
  • — a pohled vzhůru. Obložení je původní

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Každý zvlášť, půdorysný zmatek. Spolu – dvě dokonalé krabice od bot. Vlevo Casa Botines, vpravo Palacio de los Guzmanes

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Calle Ancha poránu, kdy ještě většina Španělů vyspává včerejší tapeo

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

Leónské tapas bary večer