Cómo nos ve un español

Českou verzi rozhovoru najdete zde.

¿Quién es José? Un pianista que vino a Praga a hacer una beca y se quedó veinte años. Nació en Valladolid, en la ciudad donde la gente habla el español más puro y más bonito, lo cual lo predeterminó a convertirse en profesor de español aquí en Chequia. Tengo la suerte de que hace varios años que vela no sólo por mi castellano, sino también por mis conocimientos culturales e históricos. A parte de eso tenemos una cosa en común: los dos queremos un país donde no nacimos.

José, feliz en Chequia

¿Cuánto tiempo llevas en Chequia? Llevo desde el año 1999, o sea, veinte años.

Así que viniste con… ¿veinticuatro? No, ventiseis.

Cuando viniste, ¿qué fue lo que te sorprendió? ¿Tuviste un choque cultural o algo por el estilo? Sí, seguro. Lo que pasa es que ahora mismo ya hace tantos años que no recuerdo muy bien. En primer lugar, recuerdo que todo funcionaba de manera muy distinta. Todavía en el 1999 no había cambiado tanto la República Checa y había muchos resquicios de la época del socialismo. Por ejemplo, me llamaba mucho la atención que el servicio de la hostelería era fatal,  era malísimo. Los camareros antipáticos, no te atendían, o te atendían mal.

¿Y la gente en sí? Digo la gente en la calle, o tus amigos. La verdad es que luego con la gente con la que me relacionaba mi primera experiencia fue buena. Vine para estudiar piano y mi profesor era checo. Recuerdo que cuando me presenté a él, hablé en inglés, y me dijo que no hablaba inglés, que sólo hablaba italiano. Pues hablábamos italiano, porque yo sabía algo, y era una persona encantadora. Tenía mucha relación con Italia porque daba cursos ahí. Luego, enseguida empecé a conocer gente, sobre todo jóvenes, estudiantes, y hacíamos intercambio: yo les enseñaba español y ellos me enseñaban checo. En general, la gente era amable y normal. Pero lo que se refería a los servicios, o si querías comprar algo, cualquier cosa, la genta era un poco… no sé.

Después de tantos años, ¿sabemos sorprenderte? Sí, sí, seguro. Me sigue sorprendiendo la televisión checa, que todavía seguís con las películas de „S tebou mě baví svět“ (“Contigo me gusta el mundo”) y todo eso.

Pero a ti te gustan también, ¿no? Sí, yo las he visto una vez y vale, ¿pero todos los años como una tradición? No sé qué pasó en el año 75, no sé qué pasó en la celebración del año nuevo de ese año, que siempre lo da la televisión checa en Nochevieja después de las campanadas, siempre pone el especial del año 75.

Yo ni lo sé. Pues sí, siempre, siempre está ahí.

¿Cuáles son las diferencias importantes entre los checos y los españoles? Sois tremendamente prácticos, hasta límites insospechados. Sois el polo opuesto a los españoles en muchas cosas, pero la que más me llama la atención – y creo que ya te lo comenté – un español si sabe decir cuatro palabras en checo ya dice que habla checo. Un checo es capaz de tener un nivel C1, C2 de español y te dice que no sabe hablar español. Si le preguntas a un checo, ¿sabes esto?, nunca te dice que sí. Nunca. Te va a decir: un poco. O algo así. Mientras que nosotros los españoles es que a un poquito que sepamos, que sí, sí.

¿Se te ocurren otras diferencias? Sí, las relaciones, por ejemplo. Las relaciones personales son un poco diferentes. Es decir, nosotros los españoles tendemos un poco más a criticar y a meterse en la vida de los demás. Los checos no. Para nada. No criticáis, o por lo menos no tanto como los españoles, y sois mucho más liberales en ese sentido. Si alguien hace algo, pues bien, que lo haga, no importa.

¿Qué crees que podríamos adoptar de la mentalidad española? Esto también es una diferencia. Los españoles somos quizá algo más… cosmopolitas. Es decir, deberíais ser un poco de mente más abierta en algunas cosas. Un checo por ejemplo no puede entender que a alguien no le guste ir a esquiar (se ríe) en la semana blanca, o que no le guste el esquí y estar en una de estas “chata” (cabaña) o “ubytovna” (posada), con olor a humedad y a moqueta durante una semana, todo sudado después de esquiar, no lo puede entender que no sea normal en otros países. O que no le guste ir a una cabaña en medio de la nada donde tienes que hacer tus necesidades en un hoyo, y van a decir que es fantástico porque estás con la naturaleza.

¿Hay algo muy propio de los checos que adoptaste? Sí, yo me he convertido en un checo, no me gusta meterme en la vida de los demás o criticar y me he vuelto en ese sentido como los checos, en alguien más práctico a la hora de reaccionar, o a la hora de solucionar cosas.

¿Un poco pasota? No pasota, sino por ejemplo los españoles, aunque sepas que no se puede hacer nada por lo menos tienes que demostrar o lamentarte que no se puede hacer nada. Mientras que los checos lo aceptáis porque es absurdo lamentarse de algo que no se puede solucionar. Pero también, una cosa que no me gusta en los checos: sois muy resignados. Nosotros quizá somos más luchadores y no nos resignamos fácilmente.

¿Cómo somos como estudiantes de español? Igual que como estudiantes de cualquier otro idioma. Es decir, sois un poco germánicos, muy cuadrados, queréis enseguida descubrir un método, un sistema, tenerlo todo organizado, entenderlo todo, y no hablar hasta que no tenéis la seguridad de que lo vais a hacer correctamente.

¿Tu comida top en Chequia? Me gusta mucho “vepřové koleno” (codillo), me encanta la manera de la que se hace “kachna” (pato) y “svíčková” también me gusta. Lo que más me gusta creo que es el pato con “knedlíky” y col.

Los checos solemos visitar sólo dos sitios en España: las playas – o Barcelona. ¿Cuáles son tus recomendaciones respecto a los sitios? ¿Qué es lo que deberíamos conocer? Primero, lo entiendo, os vais a los sitios turísticos. Igual que si vais a Grecia, no vais a Grecia. Vais al sol, a las playas. Pero, estaría muy bien conocer más sitios, porque la visión que tenéis de España es muy limitada. Entonces, yo recomiendo Madrid y alrededores. Y cuando digo alrededores, es Toledo tirando para abajo y Castilla, Ávila y Segovia tirando para arriba. Y recomiendo sobre todo el norte de España que es la gran desconocida para todos los checos. Porque es algo muy diferente a lo que podéis pensar. Hay playas, el clima no es igual que en el sur, el agua es mucho más fría, pero todos los checos que habéis visitado aquello, os encanta. Porque los checos tenéis algo con la montaña que no sé que es, os encanta la montaña, y el norte tiene montaña, mar, vegetación y muy buena gastronomía. Eso sí, tenéis que ser un poco más abiertos en la gastronomía. Sobre todo, marisco, no estáis acostumbrados y al principio os puede parecer un poco desagradable.

Si tienes que recomendar una comida, ¿cuál es? Pues te va a sorprender, pero una de las mejores comidas para mí, que siempre la disfruto y que la recuerdo es el raxo de Galicia. Raxo es carne de vaca a la plancha, carne gallega, con patatas fritas. Buenísima. Y un vino de Ribeiro, típico gallego.

¿Eres feliz? ¿Quieres quedarte? Hombre, pues si no fuese feliz, tendría que ir al psiquiatra, después de veinte años, ¿no? Sí, soy feliz. No quiero irme, estoy contento. Digamos que para mí la República Checa ya es como mi mujer. Quiero decir, quieres a tu pareja, aunque haya días que quieras matarla. Quiero la República Checa con todas sus virtudes y todos sus defectos.

Gracias. De nada.

Yo, feliz en España

Filmové tipy na duben

Tři španělské filmové tipy z Netflixu, kterými si můžete ukrátit jarní večery, z nichž dva jsou dokonce vybaveny českými titulky 🙂

Durante la tormenta (Během bouře, 2018)

Devátý listopad 1989, den, kdy padla Berlínská zeď. S úplně obyčejným devátým listopadem roku 2019 ho nespojuje zdánlivě nic víc než to, než nad Španělskem – stejně jako tehdy – začíná pořádně bouřlivé počasí. Právě to ale způsobí, že se mezi dvěma různými okamžiky otevře časové okno, které je propojuje. V roce 1989 se malý kluk stává svědkem vraždy u sousedů a stojí ho to život. Co když máte možnost té události zabránit? Uděláte to? Ano? Tak dobře, ale nezapomínejte na to, co všechno může způsobit efekt motýlích křídel. Možná, že to, co se jeví jako dobrý skutek v minulosti nevyhnutelně změní vaši přítomnost a dřív než se rozkoukáte, trčíte po krk v pořádném průšvihu.

Film, který najdete na Netflixu pod anglickým názvem Mirage nabízí to nejlepší ze španělské thrillerózně-tajemné tvorby. Jednoznačně můj šálek kávy a vám ho rozhodně doporučuji taky. Přechody mezi časovými rovinami jsou nenásilné, události docela pěkně logicky sedí a film má spád. Poněkud slizkého vražedného souseda hraje můj oblíbený herec Javier Gutiérrez a v hlavní roli nechtěné vládkyně času se objeví krásná Adriana Ugarte.

Subjektivní hodnocení: 95 %

Zdroj obrázku: imdb.com

El Bar (Bar, 2017)

Je ráno a madridské ulice jsou plné spěchajících lidí. Času je tak akorát na jedno rychlé kafe v blízkém baru, kde se za tím účelem onoho hektického rána potká pestrá směska osob. Co mají společného majitelka baru, její uťáplý zaměstnanec, bývalý policajt, gamblerka, hipster, krasavice, santusák a další? No, třeba to, že se nemohou odvážit vyjít na ulici, protože prvnímu, kdo to udělal, někdo neznámý ustřelil hlavu. Ulice se najednou vyprázdní a venku se něco děje. Ale co? Panika stoupá a atmosféra houstne čím dál víc. Film, jehož režisérem je Álex de la Iglesa je víc než čím jiným bláznivou černou komedií, která svou střeleností tak trochu připomíná jiné jeho dílko, film Mi gran noche (Moje velká noc).

Velký intelektuální zážitek ani logický rámec nečekejte, ale pokud se vám líbí absurdní španělské komedie, tak u téhle se zřejmě docela pobavíte. Navíc jako bonus pro pánské publikum stráví fešná Blanca Suárez dobrou třetinu filmu ve spodním prádle. Popcorn napukat za 3… 2… 1…

Subjektivní hodnocení: 60 %

Zdroj obrázku: imdb.com

A quién te llevarías a una isla desierta? (Koho bys s sebou vzal na pustý ostrov?, 2019)

Tahle dramatická novinka měla na Netflixu premiéru 12. dubna a na původní netflixovský film to nakoncec není špatné. Čtveřice mladých lidí – Marta, Marcos, Eze a Celeste – spolu obývali těsný madridský byt osm let, a teď nastal čas vyklidit pole a rozejít se každý jinam. Uvolněná studentská atmosféra horkého léta zhoustne ve chvíli, kdy po velkolepé pařbě na rozloučenou začnou hrát hru na pravdu. Některé odhalené pravdy totiž vůbec nemusí být příjemné…

Do Fráni Šrámka a jeho Stříbrného větru má sice tohle dílko daleko, ale motiv ztráty ideálů a střetu s realitou se tu objevuje také. Konec konců, ať hodí kamenem ten, kdo si nikdy v životě nemaloval zářivou budoucnost jako herec nebo scénárista, aby nakonec skončil jako úplně obyčejný řadový zaměstnanec. Sice se neztotožňuji s tvrzením, že film je „úplnou výpovědí o jedné generaci“, ale mně se na něj docela příjemně koukalo.

Subjektivní hodnocení: 70 %

Zdroj obrázku: imdb.com

Andalusie

Andalusie je můj oblíbený španělský region. Můžete namítnout – a budete mít pravdu – že pro mne neexistuje ve Španělsku místo, které bych neměla v oblibě, ale Andalusie má obzvláštní schopnost okouzlovat. Má pro to ostatně všechny předpoklady: slunečné počasí, pobřeží Středozemního moře i Atlantiku, tyrkysové řeky, citroníkové háje, věčně zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, architektonické skvosty, okouzlující města a přátelské obyvatelsto. Kromě toho disponuje jakýmsi božím prstem, který se dotkne přímo vašeho srdce a rozehraje v něm struny dosud nepoznané. Pokud ale nejste ezotericky naladěni, klidně věřte, že ten pocit dojetí a štěstí způsobují teplé sluneční paprsky na vašem rameni a směs vůně pomerančových květů a čestvě usmažených croquetas z nejbližšího baru!

Základní údaje

Andalusie je nejlidnatějším autonomním společenstvím Španělska, má lehce přes 8 milionů obyvatel, a zároveň druhým největším co do rozlohy (hned po autonomním společenství Castilla y León). Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, nejvýznamnějšími městy na jejím území jsou Sevilla (hlavní město Andalusie), Almería, Granada, Málaga, Cádiz, Córdoba, Jaén a Huelva. Španělský název „Andalucía“ pochází ze jména „al-Andalus“, tak se označovalo středověké teritorium Pyrenejského poloostrova pod muslimskou nadvládou mezi lety 711 – 1492 n.l.

Andaluskými barvami jsou zelená a bílá, zelená symbolizuje naději a jednotu, bílá pak mír a dialog. Na erbu umístěném uprostřed vlajky je zobrazen Hercules jako symbol mentální síly, který ovládá sílu pudovou (reprezentovanou vyobrazenými lvy) s nápisem „Andalucía por sí, para España y para Humanidad“ (česky „Andalusie za sebe, pro Španělsko a pro lidstvo“) – což má znamenat zhruba tolik, že Andalusané nejsou sobci a kromě sebe myslí i na ostatní. Opravdu nejsou – málokde najdete tak otevřené, přátelské a štědré lidi!

al-Andalus

Historie Andalusie je neodmyslitelně spjatá s říší al-Andalus. Muslimská historie Španělska je dlouhá a neobyčejně komplikovaná, plná válek, tahanic, neustále se měnících hranic a těžko vyslovitelných jmen. Pro lehkou počáteční orientaci stačí vědět, že v osmém století Arabové dobyli od jihu prakticky celý Pyrenejský poloostrov a že verze islámu, kterou s sebou tehdy přivezli, byla poměrně tolerantní, což vedlo k tomu, že (zejména tedy zpočátku) spolu muslimové, křesťané a židé v al-Andalus docela spokojeně žili.

Nejdříve byla nejdůležitějším centrem země Córdoba (za časů Córdobského chalífátu). Muslimové této počáteční éry al-Andalus byli velmi otevření a na poměry raného středověku dost vzdělaní a pokročilí (zejména ve strovnání s tehdejším vizigótským Španělskem, kde byla voda na umytí sprosté slovo). V desátém století měla Córdoba dlážděné ulice, veřejné osvětlení a propracovanou kanalizační síť. Z té doby pochází jedna z největších španělských památek, córdobská La Mezquita. Arabové přivezli poznatky o zavlažování, takže země byla úrodná a plodila množství ovoce, zeleniny, oliv a citrusových plodů. Také používali papír, a proto vzkvétala výroba knih a provozování knihoven. Dovedete si představit, že na vrcholku chalífátu měla Córdoba skoro 100 knihoven? Na 10. století v Evropě docela dobrý 🙂

V roce 1031 éra chalífátu skončila a al-Andalus se rozpadla na spoustu malých taifských království (slovo „taifa“ znamená v arabštině něco jako mocenská skupina). Ty spolu samozřejmě neustále o něco soupeřily v nekonečných válkách, ale obecně se dá říci, že na jihu spíše vzkvétaly a směrem na sever upadaly. Z taifského období je v Andalusii k vidění například pevnost La Alcazaba v Málaze.

Už ke konci 11. století se začíná prosazovat přísnější náboženský kurz, tendence, kterou přinášejí nejprve Almorávidé a později Almohadé, což, stučně řečeno, jsou obojí berberští Arabové. Pokud historii hrubě zredukujeme, dá se zkonstatovat, že Almorávidé přišli do Španělska šířit pravý islám, ale pod vlivem příjemně konzumní kultury al-Andalus vyměkli, načež tam vyrazili ještě o něco fanatičnější Almohadé, dali jim přes tlamu a ve 12. století se zmocnili nadvlády. Za vlády Almohadů se pak stala hlavním městem al-Andalus Sevilla a vznikla spousta architektonických skvostů, které můžete obdivovat v Andalusii dodnes.

Sevillská Giralda je ze dvou (spodních) třetin minaretem postaveným Almohady. Zvonice v horní části byla dodána později křesťany.

Tažení Almohadů Španělskem byla vlastně taková svatá válka proti všem – na severu proti křesťanům, kteří začínali mít Arabů tak akorát a reconquista byla na spadnutí, a na jihu proti málo fundamentalistickým muslimům tehdejšího al-Andalus. Fanatismus a neustálé boje se Almohadům nakonec vůbec nevyplatily. Říši opustili učenci jiných vyznání a křesťanská reconquista byla úspěšná: na počátku 13. století křesťané dobyli zpět prakticky celý Pyrenejský poloostrov včetně Córdoby, Valencie a hlavního města Sevilly. Z celé slavné al-Andalus zbyla poslední muslimská bašta – Granadské království.

Torre del Oro v Seville – nádherná ukázka almohadské architektury

Granada

Zatímco zbytek Španělska je už křesťanský, v Granadě vzkvétá poslední taifské království ještě dlouhých 250 let, a to až do roku 1492. Jak je to možné? Na počátku 13. století se totiž vlády v Granadě ujímá dynastie Nazaríes (česky „Nasrovci“). Tehdejší vládci navázali na tu nejlepší tradici al-Andalus a vydali se cestou tolerance a pokroku. Začíná výstavba granadského pevnostního a palácového komplexu Alhambra, který můžeme dodnes bez nadsázky považovat za jednu z nejdůležitějších kulturních a architektonických památek celé planety. Granadské království díky své strategické poloze na břehu Středozemního moře fungovalo jako důležitý zprostředkovatel obchodu, do zbytku Španělska dodávalo granadskou zeleninu a ovoce (a nazpátek kupovalo obilí, kterému se v Andalusii nedaří) a díky této prosperitě si mohlo dovolit platit křesťanům tzv. parias, poplatky za neútočení. Na sklonku středověku se Granada stala bohatým a prosperujícím státem, kde kromě zemědělství fungovala i řemesla a obchod. Arabové věnovali spoustu času tělesné očistě, takže Andalusie byla doslova poseta arabskými lázněmi hammam, jejichž více či méně zachovalé pozůstatky můžete obdivovat na spoustě míst. Už tehdy v nich letěly lázeňské procedury, koupání a depilace. Definitivní tečku za arabskou přítomností na Pyrenejském poloostrově nakonec udělala Katolická veličenstva – Ferdinand Aragonský a Isabella Kastillská. Granada byla v roce 1492 dobyta křesťany.

Stopy arabské kultury ve Španělsku

Na chvíli odbočíme od Andalusie: muslimskou architekturu můžete ve Španělsku najít i hodně, hodně na severu. Nezapomínejme, že al-Andalus zpočátku dosahovala prakticky až do Francie, a například Zaragoza byla za období córdobského chalífátu jednou z jejích výkladních skříní. Neprávem turisty opomíjený Palacio de Aljafería z 11. století v Zaragoze je její příkladnou ukázkou.

Typické pro muslimské stavby jsou silné obvodové zdi pro ochranu před sluncem, vnitřní dvory (španělsky patios) a láskyplně obhospodařované zahrady s množstvím rybníčků a fontán, neboť Arabové milovali zeleň a vodu. Jejich architektura se vyznačuje zdobností a propracovanými motivy, zejména geometrickými a krajkovými, protože islámské umění nezobrazuje živé tvory.

Další ukázka muslimské architektury: Alcázar v Seville, pod zdobeným obloukem vchod do zahrady

Arabští stavitelé hojně využívali málo trvanlivé materiály jako dřevo, cihly a sádru. Muslimské stavby neměly přetrvat na věčnost, neboť se optimisticky věřilo, že další islámská generace postaví ještě něco lepšího a většího. Naštěstí se jich na španělském území dochovalo pořád dost, a jejich krása a propracovanost bere dech.

Štuková výzdoba sevillského Alcázaru

Ve Španělsku často narazíte i na slovo „mudéjar“ (čte se „mudéchar“), což se vztahuje k islámskému umění produkovanému muslimy, kteří zůstali žít na území křesťanských království. Pěkné ukázky mudéjarského umění najdete například v už zmíněné Zaragoze.

Typická ukázka mudéjarské architektury, Zaragoza

Vedle architektury zanechali Arabové ve španělštině rozsáhlé jazykové dědictví. Slov arabského původu jsou v dnešním jazyce přibližně čtyři tísíce (!), což činí z arabštiny druhý nejdůležitější zdroj španělské slovní zásoby hned po latině. Většinou je hrozně jednoduše poznáte, protože se zpravidla přejímala z arabštiny společně se členem -al, což nenechává prostor pro pochyby, odkud se vzala slova jako almohada (polštář), alfombra (koberec), aceite (olej) nebo aldea (vesnice). Dokonce i veskrze dnešní znak „#“ se ve španělštině nazývá almohadilla (polštářek) a zavináč „@“ se nazývá arroba, což je slovo, které pochází z arabského „arrub“ (čtvrtina) . Oliva se ve španělštině překvapivě neřekne oliva, ale používá se arabský výraz aceituna. Arabský vliv je mimochodem jednou z věcí, které odlišují španělštinu od nynější katalánštiny. Muslimové totiž byli z území Katalánska velmi brzy vytlačeni, a tak je katalánsky polštář coixí, oliva je oliva a koberec se řekne catifa.

Podnebí

Andaluské podnebí je horké a suché. Málo prší a letní teploty mohou přesahovat 40 stupňů Celsia. V létě se tedy stáhněte na jednu z mnoha andaluských pláží a objevování měst si raději nechte na jaro nebo na podzim. Jaro je ostatně zdaleka nejlepším obdobím pro turistiku, protože Andalusie celá kvete a voní po pomerančovnících. Čas od času vás mohou překvapit prudké bouře a deště i během léta, tzv. gotas frías, a v oblastech v blízkosti pohoří Sierra Nevada neškodí pro jistotu přibalit bundu. Ostatně, vrcholky Sierra Nevady jsou zasněžené celoročně a právě tady se nachází nejvyšší hora pevninského Španělska, Mulhacén, který měří 3 478 m.

Pomerančovníky v sevillském parku

Jazyk a obyvatelé

Andalusané jsou velmi otevření a přátelští. Na české poměry jsou dost přímí a jejich způsoby mohou rezervovaným Čechům připadat až buranské. Mají ale zlatá, pohostinná srdce a ty největší porce tapas zadarmo vám naservírují právě tady. Vaše jméno nikoho nezajímá, všichni vám budou říkat guapa (krásko) nebo guapo (fešáku), a to bez ohledu na to, kolik je vám let.

Co se týče jazyka, andaluský dialekt se dost radikálně odlišuje od standardní španělštiny. Na první poslech zaujme hláskou „h“, která ve spoustě případů nahrazuje „s“, třeba slovo „está“ (je) se vysloví jako „ehtá“, a dále prakticky všude nahrazuje psané „j“ (ve standardní španělštině vyslovované jako „ch“). Souhlásky na konci slov se typicky nevyslovují vůbec. Ze španělského „mujer“ (žena, vyslovováno jako „mucher“) se tak stává „muhe“, slova „difícil“ (těžký) a „fácil“ (lehký) se vysloví jako „difisi“ a „fasi“. Pokud na vás Andalusan vystřelí, že je něco „mufasi“, ani pro rodilého Španěla není jednoduché si uvědomit, že tím myslí „muy fácil“ (hodně lehké). Dalším srandovním rysem je vyslovování „r“ namísto „l“, takže můžete slyšel „durse“ místo „dulce“ (sladký) nebo „arcarde“ místo „alcalde“ (starosta).

Totálně ulítlá výslovnost může být příčinou roztomilých nedorozumění. Tak například slovo „alto“ (vysoký) se v andaluském dialektu vysloví jako „arto“, což ve standardní španělské výslovnosti znamená „harto“ (otrávený, ve smyslu mít něčeho plné zuby), a slovo „alma“ (duše) se vysloví jako „arma“, což ve španělštině znamená zbraň.

Rozdíl mezi andaluskou a španělskou výslovností je oblíbeným humorným prvkem španělských filmů. Pokud ale jedete do Andalusie poprvé a hodláte se dorozumívat španělsky, raději se připravte na to, že se pořádně zapotíte!

Andalusie dala světu také několik hodně slavných jmen. Rodilými Andalusany byli třeba malíři Velásquez a Picasso nebo spisovatel Federico García Lorca. Ze současníků jeden za všechny: herec Antonio Banderas se narodil v andaluské Málaze a žije o 50 kilometrů dál v posh příměstském letovisku Marbella.

Andaluský Cádiz

5 věcí, které Čecha na Španělích nejvíc překvapí

Kdybyste byli cizinci, co by vás na Češích nejvíc překvapilo? Velikonoční zvyky, vnější podoba oblíbených likérových špiček nebo fakt, že se cizím invazím zásadně nebráníme? A když jste Češi, co vás může překvapit na Španělích?

Za prvé: Vůbec nejsou takoví, jak si myslíme

Ve druhé polovině dvacátého století se Španělsko začalo profilovat jako turistický cíl a i díky příjmům z turistického ruchu začalo významně bohatnout. Přilákat turisty často znamená zjednodušovat a redukovat obraz země na několik málo symbolů, které mívají s reálným životem málo společného. Od nás se zpravidla čeká, že budeme všichni Švejkové, budeme pít pivo a cpát se knedlíky. O Španělsku vznikla v zahraničí podobně zjednodušená představa, takže v mysli Čecha se často zhmotňuje obraz lenošivého nedochvilného donchuána, který se po obědě dvě hodiny prospí a na všechno má dost času, protože se to může udělat mañana. K tomu si spousta lidí představuje Španělsko jen tak, jak ho zná z prospektů cestovních kanceláří – pláže, moře, slunce a horko. Možná ještě gazpacho ke každému jídlu.

Faktem je, že Španělsko je především neuvěřitelně heterogenní. Stačí zmínit, že země měří od severu na jih přes tisíc kilometrů a bude vám to jasnější. Věděli jste, že Španělsko je po Švýcarsku druhá nejhornatější země Evropy? Sever Španělska je stejně zelený jako jako naše louky a jeho mořské útesy připomínají Bretaň. Jídla jsou teplá a velmi sytá, plná uzenin a luštěnin. Přejeďte ve Španělsku 300 nebo 500 kilometrů a čeká vás úplně jiný svět. Navštivte Bilbao, Madrid, Barcelonu a Sevillu a poznáte čtyři různé země.

Španělé jsou navzdory obecně vžité představě dost pracovití. Jen málokdo má tolik času, aby si mohl dovolit držet siestu, horko nehorko. S prací se většinou začíná později, než je obvyklé u nás, ale zase se pracuje déle (viz bod čtyři :)). Kolem sedmé až osmé ráno se navíc zpravidla ve všech městech uklízí ulice ve velkém – malá armáda čistících vozů a zametačů brázdí úzké uličky a zbavuje je papírků, nedopalků a papírových kelímků – živoucích svědků včerejší fiesty. (A ano, v tomto bodě se zažitá klišé pro změnu nemýlí: Španělé skutečně milují fiesty všeho druhu a pařit dovedou až do rána).

Další věc, která vás překvapí je, že Španělé jsou obvykle velmi kosmopolitní. Xenofobie nebo rasismus jsou výjimečné, a to přesto, že práce je ve Španělsku málo i pro Španěly. Na rozdíl od nás Španělé netrpí předsudky vůči ostatním národnostem nebo rasám a ke všem jsou stejně vlídní. Snad jen skalní muslimové jim nejdou vždcky pod nos. Hraje v tom roli 700 let trvající muslimská nadvláda na Pyrenejském poloostrově? Možná.

Ve Španělsku je velmi rozšířený a podporovaný feminismus. Možná vám to připadá překvapivé, ale co se týče akceptace žen v práci a rovnosti pohlaví, naše kultura je ve srovnání se Španělskem stále ještě v plenkách, bohužel.

Fabada asturiana, jedno z málo známých španělských jídel. Tvoří ho fazole, maso a uzeniny.

Za druhé: Bezprostřednost, značka maximální

Španělé jsou velmi přímí a velmi neformální. Skoro by se dalo říct – brutálně přímí a neskutečně neformální. Tak například, ve Španělsku se prakticky nevyká. A to nejenom (jak byste si třeba mohli myslet) v práci mezi kolegy nebo mezi sousedy. Ne, ne, ne. Tyká se učitelům, šéfům, neznámým lidem na ulici nebo v obchodech, v taxíku, v restauraci, v autobuse, u doktora. Taky se nepraktikují žádné zdvořilostní úvody typu „Můžeme si tykat?“ nebo „Nevykejte mi“, kdepak, jde se rovnou na tykačku. Vykáním dokonce můžete i urazit. Ano, opravdu. Vykání bývá známkou striktního odstupu nebo toho, že oslovovanou osobu považujete za starou. Nevykejte proto ani lidem, kteří jsou o deset nebo dvacet let starší, mohli by se cítit dotčení. Pokud se v baru dostanete do ne zrovna přátelské diskuze a dotyčný vám najednou začne vykat, mějte se na pozoru. Obvykle je to poslední varování předtím, než dostanete pár facek.

Výjimky: Zaměstnanci hotelů vykají hostům. Většinou neuděláte chybu, pokud vstřícně řeknete trátame de tú, tykej mi. Já osobně vykám ve Španělsku jen v jednom případě, pokud se potřebuji zeptat na ulici na cestu, a jedinou osobou v dosahu je stařenka minimálně o 40 let starší než já…

Přímost se projevuje i v tom, že Španělé děkují a prosí mnohem méně než my. Zrovna tak se například v restauraci nepoužívají konverzační vycpávky typu „Mohl bych zaplatit?“, „Můžu si dát kávu?“ nebo „Můžete mi říct…?“ Pokud nechcete, aby z vás na první pohled čišelo, že jste skrz naskrz cizinci, říkejte „¿Me cobras?“ (doslova „Skásneš mě?“), „Cuando puedas, ¿me pones un café?“ (Až budeš moct, doneseš mi kafe?) a „Dime…“ (řekni mi…) Připravte se také na to, že v běžném kontaktu Španělé bez skrupulí okomentují například vaše tělesné nedostatky – zcela bez zlého úmyslu, zato velmi narovinu. Máte velký nos, čerstvý pupínek nebo silnější stehna? Tak to se raději předem vyrovnejte s faktem, že se o tom zdvořile nemlčí.

Výjimky: Katalánci bývají znatelně „zdvořilejší“ a prosí a děkují mnohem častěji. Také s vámi budou jednat s větším taktem.

Za třetí: Řeč těla

Španělé mají úplně jinou řeč těla než my. Když říkám úplně, myslím úplně, a klidně si to slovo můžete ještě v duchu dvakrát podtrhnout. Že se Španělé na pozdrav líbají (dva polibky na tvář, nejdřív vlevo, potom vpravo), není žádné překvapení, ale tím to jenom začíná. Intimní zóna prakticky neexistuje, při rozhovoru si lidé stoupají těsně k sobě (těsně je cca o polovinu méně než u nás, tj. třeba na 20 centimetrů). Když s vámi někdo mluví, běžně se vás dotýká (chycení za loket, za paži, za pas…), aniž by to cokoliv znamenalo. Dotek, pohled do očí, zamrkání nebo přátelskost není znamením flirtu. Doteky jsou běžné i mezi osobami stejného pohlaví, a to i velmi intimní: vidět jednoho Španěla, jak pokládá druhému dlaň na hrudník nebo ho přátelsky třepne mezi nohy je pro Čecha přinejmenším… zvláštní.

V téhle souvislosti je na místě snad i malé varování: nevyvozujte z fyzických projevů chybné závěry. Správně interpretovat případný zájem nebo nezájem je těžce rozlousknutelný kulturní oříšek. Z pozice žen – Češek vám po několika letech interakcí se španělskou kulturou mohu nabídnou tři zásady, kterými se po pár společenských faux pas důsledně řídím taky:

  1. Pokud máte dojem, že se někomu líbíte, nedělejte vůbec nic. Španělé nejsou z kategorie „ona by mě stejně nechtěla“ a pokud je dotyčná zajímá, budou aktivní sami.
  2. Množství pozornosti, kterým vás je Španěl schopen zahrnout, je extrémní. Vydělte ho deseti a dostanete se zhruba na českou míru. Dostaly jste několik zpráv na telefon a píše se v nich něco o princeznách, bohyních, královnách, sladkém probuzení a rtech svěžích jako broskev? Gratuluji, ale znamená to v podstatě pouze dobré ráno. Smajlík s pusinkou a se srdíčkem je něco jako ahoj.
  3. Večeře není rande. Jít na večeři je běžný společenský úkon, asi jako u nás jít s někým na kafe.

Chcete-li vědět, zda dotyčného opravdu zajímáte, hledejte místo úsměvů vážnost: pomoc s řešením konkrétního problému, doprovod na místo, kde z toho nekouká zábava (tzn. ne na fiestu :)), vážně nabídnutá pomoc. Vlastně je to přesně naopak, než u nás: Čech s rostoucím zájmem ubere na vážnosti a začnou vtípky, Španěl ubere na vtipu a přidá na vážnosti.

Výjimky: Španělé integrovaní v Čechách obvykle přejímají naše zvyklosti, na potkání vás nelíbají a nesahají na vás.

Chrám Debod v Madridu. Soumrak rozhodně neznamená automaticky čas k večeři…

Za čtvrté: Denní rozvrh

Sem patří zejména notoricky známý odlišný rozvrh jídla. Snídaně se nijak zvlášť neliší, snad jen, že poměrně běžná je snídaně mimo domov v blízkém baru (obvykle káva a kus pečiva nebo opečený toast s olivovým olejem). Obědvá se až kolem třetí odpoledne, před druhou restaurace zejí prázdnotou. Pokud v nich někdo sedí, je to cizinec. Sloveso comer (jíst) se používá ve významu obědvat. Večeří se mezi devátou a desátou a správné sloveso je cenar (večeřet). Mimo tyto hodiny můžete použít ještě merendar (svačit), čímž se obvykle myslí něco malého kolem šesté večer. Naprosto univerzální sloveso je picar (zobat), což můžete dělat prakticky kdykoliv – picar znamená prostě sníst něco malého.

Ve Španělsku se déle pracuje, všechny obchody jsou běžně otevřené do devíti do večera. Otvírací doba může být klidně mnohem delší. Madridský Primark zavírá o půlnoci, zmrzlinu si na ulici dáte klidně i v půl jedné ráno. Už jsem byla i ve dvě ráno v knihkupectví, a rozhodně tam nebylo liduprázdno. Noční život není ve Španělsku jenom fráze, často tomu tak je z ryze praktických důvodů. V létě bývá ve spoustě měst přes den opravdu horko (což znamená teploty ke čtyřicítce nebo přes, do té doby to nikdo moc neřeší), den tráví všichni uvnitř a vycházejí až v noci, kdy teplota klesá do snesitelných hodnot. Bez ohledu na počasí se začínají restaurace a bary oživovat až po deváté večer. Chystáte se na flamencové představení nebo chcete vidět opravdovou fiestu v Andalusii? Tak to máte na přípravu spoustu času. Doražte o půlnoci a přijdete akorát.

Za páté: Jsou to divoši!

Městečko Tordesillas v provincii Valladolid, Castilla y León. Je září a slavnosti Virgen de la Peña, věnované patronce města, jsou v plném proudu. Právě začíná populární turnaj El Toro de la Vega – v blízkosti Plaza Mayor, hlavního náměstí, je do městečka vypuštěn býk. Muži a ženy z vesnice ho ženou ulicemi pěšky nebo koňmo, vyzbrojení oštěpy, dokud dobytče nedoběhne na nivu (španělsky „vega“) řeky Duero. Dav býka obstoupí a vrhá se na něj, až padne mrtvý. Zní vám to jako scéna z 15. století? Středověký původ tradice nikoho neudiví, daleko více překvapivé je, že tento lidový turnaj byl v Tordesillas po dlouhých pěstistech letech a velké polemice zakázán teprve v roce 2016.

Stále ještě na severozápadě Španělska v Castilla y León, jen o kus dál na západ – v provincii Zamora – se nachází malá vesnice Manganeses de la Polvorosa. Každoročně se tu 24. ledna oslavuje tradice spojená se svátkem Sv. Vincenta, Salto de la cabra (“Kozí skok”). Vesnická omladina vynese nahoru na zvonici kostela kozu a shodí ji dolů, kde ji ostatní chytají do plachty. Také v případě téhle lidové zábavy byla živá koza nahrazena maketou až v jednadvacátém století, konkrétně v roce 2002.

To samozřejmě zdaleka neznamená, že si většina Španělů myslí, že shodit živou kozu z kostelní věže dolů je skvělá zábava. Existence – a zejména přetrvání – podobných slavností ale naznačuje, že ve španělské povaze je přítomen jistý temný odstín. Ve srovnání s průměrným Čechem určitě inklinují k větší dávce dobrodružství, odvahy a snad i krutosti.

Zrovna tak není bez zajímavosti, že hitparádu největších urážek nevede kr*tén, d*bil ani ču*ák. Jaká je ta nej, nej, nej, nejhorší urážka, kterou můžete ve Španělsku použít? Je to cobarde, zbabělec. Řekli jste to jako chlap chlapovi? Tak to vás rvačka zaručeně nemine.

Jedno z divokých španělských povolání: toreador. Chlapík na fotce je Iván Fandiño během corridy de toros v městečku Guadalajara v roce 2016. Zemřel v červnu následujícího roku – býk mu probodl hrudník.


Konverzační tabu ve Španělsku

Kulturní zvyklosti se, jak známo, mohou zemi od země poměrně značně lišit. Někde se nesmíte zmínit o smrti, jinde vtipkovat o králi a v Severní Koreji je lepší mlčet vůbec. Jak je na tom sladké Španělsko? Existuje vůbec nějaké téma, které byste v té krásné, slunečné, olivami a pomeranči oplývající zemi neměli v restauraci u talíře chipirones zmiňovat?

Pořádná porce chipirones, Toledo, Castilla La Mancha

Překvapivě se všechny možné učebnice španělštiny, které se věnují i kulturním aspektům jazyka, vcelku shodují, že ve Španělsku existují tři konverzační tabu: španělská občanská válka, sex a nemoci. Jak je tedy možné, že Španělé (jak se zdá) mluví o sexu snad od rána do večera, a že ten chlapík od vedlejšího stolu zrovna vtipkuje, že jsou jeho kotletky duras como los perdigones de la guerra civil (tvrdé jako broky z občanské války)?

Sex

Ve skutečnosti se ve Španělsku mluví o sexu skoro pořád. Kdo s kým, kde a za kolik, a vtípky, vtípky, vtípky. I kdyby na chleba nebylo.

– Mami, jak to, že táta je černý, ty bílá a já jsem Číňan?
– Vzhledem k tomu, co se stalo tu noc, synku, buď rád, že neštěkáš.
Zdroj obrázku: winkal.com

Otevřenost končí tam, kde se začíná téma dotýkat vás samotných. Pokud má Španěl sexuální nebo vztahový problém, ví o tom v 99 % případů jen jeho partner/-ka. Nikdo víc. Ani rodiče, ani bratr nebo sestra, a ani nejlepší kamarádi. O tom, co se děje ve vaší ložnici doopravdy, prostě nikde nemluvíte. Vyprávět neslušné vtipy tedy můžete podle libosti, ale vlastní sexualitu na veřejnosti raději nezmiňujte, budete považováni přinejmenším za nevkusné. A zejména se nikoho aktivně nevyptávejte 🙂

– Kdo mi to spotřeboval Viagru?
Zdroj obrázku: www.superbastardo.com

Španělská občanská válka

Ano, tohle není zrovna téma k odpolední kávě. Z hlediska historického a řekněme faktografického samozřejmě občanská válka žádné tabu není. K dispozici jsou televizní dokumenty, knihy, dobové prameny, fotografie… Pokud vás to téma zajímá, spoustu toho zjistíte. Není problém se zeptat na konkrétní údaj – například kde nebo kdy se v okolí bojovalo. Dejte si ale dobrý pozor na otázky, které by směřovaly k tomu, s jakou stranou by dotyčný sympatizoval, případně jak na tom byla jeho rodina. Na to se můžete bez skrupulí zeptat jen blízkého člověka.

Během španělské občanské války fungovalo madridské metro jako protiletecký kryt
Zdroj obrázku: pinterest.com

Proč tomu tak je? Když si to řekneme natvrdo a bez obalu, je to proto, že demarkační linie mezi tradičním katolickým (čti: frankistickým) Španělskem a novým liberálním přístupem, často se vymezujícím proti monarchii nebo státním symbolům, je dodnes velmi nepříjemně zřetelná. Všichni Španělé celý život, 24 hodin denně, skenují svoje spoluobčany, a neomylně je zařazují do jednoho nebo druhého tábora. Je to příšerně nakažlivé a za chvíli to děláte taky, a co hůř, ostatní vás zařazují také. Jen co dáte trochu najevo svůj náhled na svět, dostanete nálepku. Člověk středového nebo středolevicového zaměření, liberál, zastánce republikánského zřízení nebo ekolog bývá odpůrci posměšně označován jako sandía (meloun), neboť ten je verde por fuera y rojo por dentro (zvenku zelený a uvnitř rudý), zatímco horlivější katolíci, pravičáci, monarchisté, milovníci španělských vlajek (jako například já) nebo třeba odpůrci významné suverenity Katalánska dostávají hanlivou přezdívu facha (fašoun). O každém člověku, který se vyskytuje ve vašem okolí, jste schopni říct, do kterého tábora by v konečném důsledku patřil. Když to domyslíte, je to skutečně děsivé.

Letecký nálet na Barcelonu v březnu 1938
Zdroj obrázku: LaVanguardia.com

Zmíněné nálepkování může a nemusí mít dopad na váš reálný život. Pokud budete příliš hlasitě vykřikovat svůj ateismus, může vám to vynést silně záporné body u pracovního pohovoru, na druhou stranu pro účely kamarádství nebo sexuálního partnerství nikdo vaše politické názory lustrovat nebude. Je dobré vědět, že pro účely nezávazné společenské konverzace pro občanskou válku platí jedno velké NE. Pokud si o dotyčném tématu později popovídáte někde, kde panuje důvěra, dozvíte se vždycky to samé: bratrovražedný boj je to nejhorší, co může národ potkat.

Malý historický exkurs pro zájemce o podrobnější informaci o občanské válce: Španělská občanská válka se odehrála v letech 1936 – 1939. V době jejího vypuknutí bylo Španělsko republikou a bývalý král Alfonso XIII. (dnešní španělský král Felipe VI. je jeho pravnukem) pobýval v exilu. Pokud se uchýlíme k razantnímu zjednodušení historických faktů, můžeme konflikt popsat zhruba takto: společnost byla značně roztříštěná, nicméně se zformovala do dvou hlavních názorových proudů. Na jedné straně stáli tzv. nacionales (národní), příznivci monarchie, katolicismu a tradičních hodnot pod vedením generála Franca. Právě tento tábor v červenci 1936 zahájil vojenským povstáním občanskou válku. Pokus o rychlý vojenský puč nevyšel a na druhé straně konfliktu se na dlouhé tři roky ocitli republicanos (republikáni), mnohem méně jednotní, v jejichž řadách se nacházeli příznivci republiky, komunisté, socialisté, anarchisté a liberálové všeho druhu.

Rozdělení sil ve Španělsku v jednotlivých fázích občanské války. Shora zleva: červenec 1936 (nacionales zahajují povstání), březen 1937 (nacionales již ovládají značnou část jihu), březen – červen 1938 (Franco vráží klín do republikánského území), únor 1939 (válka končí a poslední významná města padla do rukou frankistů).
Zdroj obrázku: HistoriaEspana.es

Obě strany se na svém území dopustily děsivých zločinů a dodnes jsou ve Španělsku nacházeny masové hroby. Celkový počet obětí války se odhaduje na cca 500 000. Velká města (Madrid, Barcelona, Alicante, Valencia) byla v držení republikánů, ale frankisté ovládali prakticky celý zemědělský venkov, proto na rozdíl od republikánského tábora netrpěli hladem. Hladomor v Madridu (který byl obléhán a odříznut od okolí) byl děsivý a závěrečné čistky po frankistickém vítězství tak strašné, že lidé v Alicante se raději sami zabíjeli, než aby čekali, co s nimi provedou jejich katé. Republikáni (navzdory tomu, že byli vlastně „oficiálně“ u moci) se nedočkali žádné mezinárodní podpory, protože si připsali na konto masové vraždění duchovních (několik tisíc), vypalování kostelů a další roztomilé válečné zločiny. Politické čistky pokračovaly i po Francově vítězství až do jeho smrti v roce 1975, jejich rozsah i podobu si my, jakožto svědkové komunistické diktatury, dokážeme docela dobře představit. I ve druhé polovině 20. století se stávalo, že někdo prostě zmizel… Během svého života vládl ve Španělsku pevnou rukou generál Franco, po jeho smrti se měla obnovit monarchie. V roce 1975 se tak skutečně stalo, vlády se ujal Juan Carlos I., otec nynějšího španělského krále, a zahájil éru tzv. transición, přerodu Španělska do podoby dnešní demokratické monarchie.

Masový hrob ze španělské občanské války objevený v roce 2014 v lokalitě Burgos. Celkem byly nalezeny čtyři hroby obětí z řad republikánů, z nichž některé měly prokazatelně ruce svázané za zády.
Zdroj obrázku: Flickr.com, foto účastníka vykopávek

Nemoci

Tady se v pravém slova smyslu o tabu rozhodně nejedná. Nemoci jednoduše nejsou oblíbeným tématem. Španělé jsou optimisté, každý z nich je jako malé slunce, které vám prozáří život. Španělé nefňukají. Je běžné, že pokud někdo z rodiny trpí závažnou nemocí, a poptáte se jak se má, dostanete obvyklou odpověď muy bien (velmi dobře), bez dalších podrobností a rozhodně bez lamentací. Nemoc je chápána jako nepříjemnost života, kterou je potřeba překonat, ale která rozhodně není důvodem k tomu, aby s ní dotyčný nebo jeho příbuzní vyplňovali konverzační mezery u oběda.

– Vy přijdete na řadu až po tom pánovi.
Zdroj obrázku: Pinterest.es

Filmy na studený únor

Pět filmových tipů, které vám mohou zpříjemnit zbytek dlouhé zimy. Je libo komedii, drama nebo detektivku? Ležíte v posteli s virózou a k čaji s citŕonem byste si dali nějaký film, ale z amerických klišé jste už unudění až hrůza? Nebo se rozhlížíte po nějakém programu na večery v příštím týdnu? V každém z těchto případů mrkněte na následující článek, tři z pěti zmíněných filmů můžete teď shlédnout v českých kinech. Pokud projekci zmeškáte, půjčení španělskojazyčných filmů na DVD nabízí knihovna Instituto Cervantes v Praze.

Roma (Roma, Mexiko, 2018)

Zdroj obrázku: www.indieware.com

Mexiko, začátek let sedmdesátých. Země možná nedávno uspořádala Olympijské hry, ale nepřestává být režimem, který tvrdě potlačuje studentské protesty. Nepokoje na úrovni národní se střetávají s osobními krizemi hlavních protagonistů v černobílém snímku, který si na konto připsal deset nominací na Oscara a dva Zlaté glóby. Zcela oprávněně: spíš než ucelený příběh s jasnou dějovou linkou čekejte sled obrázků z každodenního života Cleo, služky a chůvy v jednom ve středostavovské rodině žijící v kolonii Roma na předměstí Mexico City. Možná jste vyrůstali úplně jinde a jinak než režisér a autor scénáře Alfonso Cuarón, kterého jeho mexické dětství a vlastní chůva inspirovaly k natočení tohohle skvělého snímku, ale přesto vás film vtáhne a kaleidoskop každodenních banalit i dramatických událostí vcelku spolehlivě udrží vaši pozornost po celou dobu.

Zajímavost: kolem tohohle filmu se ve Španělsku strhla velká polemika, protože se k němu nabízí titulky v evropské španělštině. Jich tvůrci se neomezili na transkripci mexické španělštiny a překlad pár pasáží v mixteco (mexickém indiánském jazyce), ale přizpůsobili jazyk tomu, jak se mluví ve Španělsku. Cuarón sám to označil za ignorantství urážlivé pro samotné Španěly, a většina z nich mu dává za pravdu, protože španělština je prostě jazyk heterogenní a Evropané tvoří jen 8 % z celkového počtu jejích rodilých mluvčí.

Film Roma můžete vidět právě teď v kině Světozor, případně i jako součást festivalu španělského filmu La Película od 19. do 24. 2. 2019. Zrovna tak je k dispozici na Netflixu, ale byla by to trochu škoda: tomuhle snímku bude velké plátno vysloveně slušet.

Subjektivní hodnocení: 95 %
https://www.csfd.cz/film/507542-roma/prehled/

Silencio en la nieve (Sněžné ticho, Španělsko, 2011)

Zdroj obrázku: www.flickriver.com

Starší film, ale rozhodně dobrá volba, pokud si v posteli léčíte zimní rýmičku. Odehrává se v kulisách východní fronty v Rusku, v zimě 1943. Jakoby nestačila všudypřítomná válečná mizérie, objevuje se sériový vrah. Jaký je jeho motiv, a proč vyřezal na tělo první oběti nalezené mezi těly zmrzlých koní slova „Pohleď, Bůh na tebe hledí“? Na to se snaží přijít bývalý policejní komisař Arturo Andrade, toho času voják Modrých divizí, které generál Franco poslal do druhé světové války jako výpomoc Hitlerovi v boji proti Rudé armádě. Docela dobrá detektivka, navíc okořeněná zajímavými historickými fakty – Španělsko bylo za druhé světové války oficiálně neutrální, a tak o existenci Modrých divizí moc lidí neví.

Subjektivní hodnocení: 70 %
https://www.csfd.cz/film/311594-snezne-ticho/prehled/

Todos lo saben (Všichni to vědí, Španělsko, 2018)

Zdroj obrázku: www.elperiodico.com

Na tenhle film jsem šla do kina v Zaragoze prostě proto, že byla venku kosa a pršelo, a tudíž bez velkých očekávání. Výsledek ale vůbec nebyl špatný. Rodinné drama o unesené dceři, zoufalých rodičích a neméně nešťastné širší rodině: dcera se totiž ztratí přímo uprostřed svatebního veselí. Jak už je dobrým zvykem u španělských dramat, záhy se začnou rýsovat obrysy dávných rodinných tajemství a propletených vztahů a kostlivci lezou ze skříně jeden za druhým. V hlavních rolích osvědčená dvojice Penélope Cruz a Javier Bardem. Jste zvědaví, co je to, co všichni vědí? Vyražte příští týden na festival španělského filmu La Película a můžete to v kině Světozor zjistit. Film je na programu v neděli 24. 2. 2019.

Subjektivní hodnocení: 65 %
https://www.csfd.cz/film/583851-vsichni-to-vedi/prehled/

El Reino (Království, Španělsko, 2018)

Zdroj obrázku: www.imdb.com

Další kousek, který můžete shlédnout na plátně kina Světozor v rámci festivalu La Película, konkrétně v pátek 22. 2. 2019. Nepříjemně reálný thriller z prostředí zkorumpovaných politiků, v němž v hlavní roli exceluje můj oblíbený herec Antonio de la Torre. Manuel je regionální politik, který se v posledních patnácti letech pohyboval jako ryba ve vodě v prostředí uplácení, drahých večeří a projížděk na jachtě s podobně vypečenými kamarádíčky. Když se provalí korupční aféra, je zpočátku celkem v klidu, protože si myslí, že mu jeho strana bude krýt zadek. Záhy pozná, že se pořádně spletl a že je pro něj nachystaná role obětního beránka. Co se bude dít, když beránek odmítne jít bez protestů na porážku? Španělské dramatické kino ve své nejlepší podobě, a body navíc za syrově realistické vyznění.

Subjektivní hodnocení: 90 %
https://www.csfd.cz/film/603329-kralovstvi/prehled/

Perfectos desconocidos (Dokonalí cizinci, Španělsko, 2017)

S modalitami tohohle snímku se poslední dobou roztrhl pytel: tahle španělská verze, jejímž režisérem je schopný Álex de la Iglesia, je remakem italského filmu z roku 2016. Čtyři páry se mají sejít na společné veřeři v domě jednoho z nich. Aby nebyla nuda, vymyslí si hru: všichni dají své mobily všanc a celý večer budou sdílet všechno, co se na nich objeví: příchozí hovory, SMS, fotky, whatsappové zprávy… Ajaj, už to všichni vidíme přicházet. Možná, že někdo schovává nějaké malé špinavé tajemstvíčko. A možná, že má každý svoje. A možná, že máte po hodině takové zábavy pocit, že lidi, se kterými jste prožili spoustu let, vlastně vůbec neznáte. Výborná komedie s malinko cukrkandlovým závěrem, ale když se na něj povznesete, bude se vám nejspíš dost líbit. Viděla jsem film už podruhé v rámci rekonvalescence po chřipce a nejspíš ne naposled.

Subjektivní hodnocení: 90 %
https://www.csfd.cz/film/558214-perfectos-desconocidos/prehled/

Kultura tapas ve Španělsku

Pokud existuje něco, co spolehlivě definuje španělskou kulturu napříč celým Pyrenejským poloostrovem, je to právě tradice tapas. Je natolik zakořeněná, a natolik silně vnímaná nejen místními, ale také všemi návštěvníky Španělska, že máme sklon si myslet, že tapas tady s námi byly odjakživa. Není divu, že se nám lidem tahle tradice tak zalíbila – vyrazit na tapas je příjemná, společenská událost, která spojuje skvělé jídlo, dobré pití a uvolněnou konverzaci. Navzdory tomuhle přesvědčení jsou ale tapas tradicí poměrně mladou – ve své etablované podobě jsou tu s námi jen něco přes 100 let. V roce 1936, kdy Španělská královská akademie poprvé ve svém slovníku definuje tapas jako „malou porci jídla, které se servíruje jako doprovod nápoje”, už však většina Španělů velmi dobře ví, jaká je jejich podstata.

Baskické tapas, Bilbao

Původ slova

Slovo „tapa“ znamená doslova poklička, a je odvozeno od slovesa “tapar” (přikrýt). To proto, že nejprve se malé porce jídla servírovaly přímo na skleničce nápoje. Ve Španělsku se pochopitelně můžete setkat i s dalšími modalitami, v Baskicku se tapas nazývají “pintxo” nebo “poteo”, v Aragónu a v autonomním společenství Navarra se setkáte s termínem “alifara” atd., ale můžete si být jisti, že pokud se kdekoliv ve Španělsku budete v baru dožadovat “tapas”, budete pochopeni, vyslyšeni, a zcela jistě uspokojeni ?

Historie

Snažit se dobrat přesné historie této tradice je nemožné. Podle některých domněnek sahají její kořeny do roku 1916, kdy byl král Alfons XIII. na oficiální návštěvě Cádizu. Když v baru žádal skleničku sherry, zvedl se od moře vítr. Aby se do králova vína nedostal písek, přikryl číšník skleničku plátkem sušené šunky. Králi se to líbilo, a když skleničku vypil, žádal další, ovšem opět se stejnou « tapou ». Podle jiné verze stojí za touto tradicí naopak král Alfons X., který nařídil, aby se v kastillských lokálech víno servírovalo za doprovodu trochy jídla, to aby se obyvatelstvo tak snadno neopíjelo. Další, jednodušší vysvětlení říká, že se trocha slaného jídla (například španělského jamónu) začala servírovat proto, aby měli zákazníci žízeň a objednali si další nápoj. Tomuto vysvětlení by nahrávalo i to, že « tapa » je až do dnešních dnů vždy a zásadně slaná. Ještě další vysvětlení je, že úloha tapas byla zpočátku čistě praktická – přikrýt nápoj, aby do něj nevlétl hmyz. A ještě další… ne, už toho necháme. Jisté je, že nejprve a nejsilněji tahle skvělá tradice zakořenila v Andalusii, kde se dodnes na spoustě míst udržuje zvyk, že k objednané skleničce dostanete « tapu » zdarma. Existují bary, kde se s každou další rundou stupňuje množsví a rafinovanost servírovaných tapas, až nakonec odcházíte z baru zcela přejedeni a přemoženi.

Tapas bar v Cava Baja, Madrid

Jak se to dělá

Vedle podstatného jména „tapa“ existuje i sloveso „tapear“ (vyrazit do baru na tapas) a slovo „tapeo“, které označuje sám akt obcházení barů. Ta nejobvyklejší varianta je, že menší skupinka přátel vyrazí na výpravu po tapas barech. V každém baru se objedná runda, v jejímž placení se účastníci střídají. Nejtypičtější nápoj pro tapeo je buď malé točené pivo zvané „caña“ nebo víno servírované v nízké obyčejné sklence bez stopky. Vypadá jako naše sklenice na vodu a nazývá se „chata“ (čte se čata). Tapas se konzumují zpravidla vestoje, buď u vysokých stolků nebo přímo u baru. Typické tapas bary jsou vybaveny dlouhým pultem, na němž jsou ve vitrínkách vystaveny jednotlivé pokrmy. Jak už bylo řečeno, v Andalusii můžete dostat nějakou tu tapu zdarma, ale ve většině Španělska si je k pití prostě objednáte a zaplatíte. Cena se může dost lišit, ale obvykle počítejte se dvěma až třemi eury za jednu jednohubku. Pokud mají tapas formu porcí šunky, ovčího sýra, kalamárů či ančoviček, je obvyklé objednat několik různých porcí a jídlo se pak sdílí. Porce kvalitní šunky z černých iberských prasátek vás může vyjít i na dvacet euro ? Tapas baru nebo trhu, kde můžete tapeo provozovat, se obvykle říká jednoduše „sitio“ (místo). Nejdůležitější fráze, kterou na tapeo potřebujete, je tedy „¿Hay un buen sitio de tapas por aquí?“ (Je tady někde dobré místo na tapas?)

Tapas bar ve čtvrti Cortes, Madrid

Typické tapas pokrmy

Paleta tapas je široká a barevná, mezi ty úplně nejtypičtější patří sušená šunka, ovčí sýr, nejrůznější jednohubky, tj. obložené kusy pečiva, olivy samotné nebo doprovázené sýrem a šunkou, tortilla de patatas (recept naleznete zde), kalamáry, patatas bravas (brambory přelité pikantní omáčkou), ančovičky servírované na pečivu, salátu nebo plátku rajčete, smažené pikantní papričky, krevety na česneku a samozřejmě croquetas. Španělské krokety nemají nic společného s bramborami – je to bešamelová omáčka smíchaná s různými přísadami (např. šunka, kuře, treska…), dobře vychlazená, zformovaná do podoby malých válečků, obalená ve strouhance a posléze osmažená v oleji.

Croquetas se šunkou

Pokud máte větší hlad, nebo chcete tapeo pojmout jako večeři, nabízí se malé porce teplých jídel, na obrázcích zleva:
Tortilla de patatas (bramborová tortilla), salchicha a la sidra (klobásky na španělském cideru), huevos rotos con chorizo a guiso de arroz, carne y pasas (vejce se šunkou a chorizem a směs s rýží, masem a rozinkami).

Kam vyrazit

Tapeo se provozuje v tapas barech nebo v „mercados“ (krytých trzích, kde kromě stánků s potravinami najdete i stánky s tapas). Neexistuje nic jako hodina vhodná nebo nevhodná pro tapas, i když nejrušnější jsou bary samozřejmě po osmé hodině večer a žijí ještě dlouho do noci. Z vlastní zkušenosti vám mohu doporučit následující místa, všechna jsou tak trochu to, čemu se říká „pijo“ (čte se „picho“), což znamená něco jako „posh“, tj. lepší místa, žádné pajzly ?

Madrid
Cava Baja – ulice Cava Baja je snad nejznámější zónou tapas z celého Madridu. Nachází se blízko Plaza Mayor. Je to mnohem lepší varianta než zahrádky a bary přímo na Plaza Mayor, těm se raději vyhněte – jsou to prvoplánové turistické pasti. Metro: L5, stanice La Latina

Calle Huertas – v Calle de las Huertas a na blízkém náměstíčku Plaza de Santa Ana najdete velkou spoustu tapas barů. Na jejich prozkoumání vám rozhodně jedna noc nestačí. Metro: L1, stanice Antón Martín

Mercado de San Miguel – krytý trh v samém centru Madridu, který okouzluje kovovou konstrukcí z roku 1916. Už ve středověku se tu nacházelo tržiště, tehdy samozřejmě otevřené ? Nachází se hned vedle Plaza Mayor. Nejbližší metro: L5, stanice Ópera

Tapas z oliv, Mercado de San Miguel, Madrid

Mercado de San Antón – další krytý trh, jeho budova není tak výstavní, ale tapas tu ochutnáte dobré. Najdete tu stánky s potravinami (ovoce, zelenina, mořské plody, šunka), malé tapas stánky a úplně nahoře restauraci. Nachází se v srdci bohémské čtvrti Chueca. Metro: L5, stanice Chueca

Tapas v Mercado de San Antón, Madrid

Platea Madrid – sem se rozhodně zajděte někdy podívat. Na místě bývalého divadla na náměstí Plaza de Colón vznikl svébytný prostor plný neonů, života a dobrého jídla. Na místě bývalého hlediště, lóží a balkónů najdete velkou spoustu originálních tapas barů. Metro: L4, stanice Colón

Barcelona – přímo z Las Ramblas vybíhá do strany prostor, ve kterém se nachází Mercado de la Boquería, krytý trh s množstvím stánků s čerstvými mořskými plody. Metro: L3, stanice Liceu

Čerstvé ústřice v Mercado de la Boquería, Barcelona

Málaga – nejvíc trendy místem je bar El Pimpi, který najdete v calle Granada, v blízkosti Picassova muzea. Další variantou jsou četné „chiringuitos“ (čte se „čiringitos“), malé bary, které lemují pobřežní promenádu.

Salát z mořských plodů, Málaga

Bilbao – celé Baskicko je proslulé – oprávněně – svými „pintxos“. V Bilbau je můžete začít objevovat na Plaza Nueva, pěkně po obvodu kolem dokola, jeden bar za druhým. Metro: L1, stanice Zazpi Kaleak

Pintxos na Plaza Nueva, Bilbao

Česká varianta

Kultura tapas v českých podmínkách nefunguje. Můžete nakoupit tu nejlepší Jamón de Bellota (šunku z iberských prasat krmených výhradně žaludy), dovézt výborný Queso Manchego (ovčí sýr z Kastílie La Mancha) a skvělé španělské víno. Vše zde zmíněné můžete ochutnat v dobré kvalitě například v Tapas bar Miró, Štefánikova 46, Praha 5, nebo v El Barrio de Ángel, Lidická 42, Praha 5. Nicméně, atmosféru hlučných a živých španělských barů, kde se všichni na stojáka překřikují, smějí se a společně si užívají společnost a dobré jídlo, do studených českých podmínek nepřenesete. Kdo chce zažít pravé tapeo, musí sednout na letadlo a zamířit až za Pyreneje.

Mercado de la Boquería, Barcelona