Madrid přelomu 19. a 20. století: Cerralbo

V Madridu dnes žije přes tři milony lidí, a s přilehlými aglomeracemi se počet jeho obyvatel šplhá až na šest a půl milionu. Je třetím největším městem EU, hned po Londýně a Berlíně. Paradoxně ale nejde o město nijak starobylé – v 9. století, tedy v době, kdy už je Praha jakožto sídlo Přemyslovců významným městem, stála v místě budoucího Madridu jen vojenská pevnost muslimského emíra Mohameda I. Pozici hlavního města Španělska na dlouhou dobu obsadilo Toledo a Madrid tuto roli převzal až v 16. století, kdy se do něj přestěhoval královský dvůr. Ještě před 150 lety měl Madrid pouhých 300 000 obyvatel a tvořilo jej území o cca 800 hektarech, které dnes nazýváme historickým centrem (a které se rozprostíralo zhruba mezi branou Puerta de Alcalá u parku Retiro na jedné straně a řekou Manzanares na straně druhé). Do města nicméně proudilo množství lidí a bylo jasné, že je třeba jej zvětšit a modernizovat. V roce 1860 předkládá sevillský architekt Carlos María de Castro projekt prvního významného rozšíření Madridu (španělsky „Ensanche de Madrid“), který později vešel ve známost jako Plán Castro.

Plán Castro: tmavě šedá barva označuje původní Madrid, červeně jsou vyznačeny nové čtvrti. Vlevo teče řeka Manzanares, světle šedá plocha vpravo vedle centra je park Retiro. Zdroj obrázku: bdh.bne.es

De Castro zvětšil tehdejší plochu Madridu třikrát a představil koncept typických španělských čtvercových domovních bloků, které se nazývají manzanas. Z Plánu Castro se na konci 19. století rodí ikonické vznešené čtvrti Madridu: Salamanca, Chamberí, Retiro, nebo třeba – Argüelles.

Čtvrť Argüelles se rozkládá hned vedle rozsáhlého Parque del Oeste (Západního parku), Parque de la Montaña (ve kterém se dnes nachází egyptský chrám Templo de Debod) a náměstí Plaza de España. Na Plánu Castro ji najdete v nově navržených červených polích vlevo nahoře, ostatně, Parque de la Montaña byl na plánku už tehdy vyznačen. Co by kamenem dohodil od Palacio Real, královského paláce, disponovala čtvrť všemi tehdejšími moderními vymoženostmi – veřejným osvětlením, kanalizací i telefonem. Nově vznikající madridská buržoazie konce 19. století se usazuje právě tady, a kromě ní také Enrique de Aguilera y Gamboa, sedmnáctý markýz Cerralbo, aristokrat ze starobylého rodu. Aby se odlišil od vrstvy „nových bohatých“, která Argüelles zaplňovala, najal v roce 1884 architekta Alejandra Luredu, který pro něj zbudoval okázalý městský palác Cerralbo, obytný dům a muzeum v jednom. Už tehdy rodinná sbírka umění posbíraného po celé Evropě zaplňovala jeho pětatřicet pokojů ve třech patrech až po strop. Před svou smrtí v roce 1922 odkázal markýz dům i s celým majetkem státu s přáním, aby nadále sloužil jako muzeum jeho pozoruhodných sbírek celému španělskému národu. Tak se také stalo, a proto v domě z červených cihel s bílými římsami najdete jedno z nejvýpravnějších a nejzajímavějších muzeí Madridu, které je ideálním místem pro získání představy o aristokratickém životě španělské smetánky na konci 19. století – veškeré vybavení domu je totiž původní.

Sbírky muzea Cerralbo

Zvenku je dům spíše nenápadný a jeho široký průjezd byste snadno minuli. Právě tudy ale za časů markýze přímo do hlavního vestibulu vjížděly kočáry. Mramor, tapiserie, mramor, koberce, mramor, obrazy, mramor, sochy, mramor a ještě jednou mramor, to je dojem, který získáte, když se rozhlédnete kolem sebe. Z vestibulu se vchází do obou hlavních křídel domů – do privátních prostor rodiny, které se nachází ve zvýšeném přízemí – španělsky Entresuelo, a do takzvané Planta Noble (doslova „Vznešené patro“). Planta Noble se otvírala pouze jednou týdně a byla určena pro přijímání hostů, společenské události a zejména pro vystavení toho nejokázalejšího bohatství rodiny. Další dvě patra domu – sklep a půda – byla určena pro služebnictvo a jako zázemí, nacházely se tady kuchyně, přípravny a pokoje služek. Čtyřčlenná markýzova rodina měla k ruce celkem dvacet sloužících. Tyto prostory se bohužel nedochovaly – dnes v nich najdete zázemí muzea a sklady.

Schodiště v hlavním vestibulu, vpravo na stěně rodinný erb

Entresuelo

Svojí prohlídku začnete právě tady. Ačkoliv vám okázalost pokojů vyrazí dech, věřte, že ve srovnání se společensky exponovanou Planta Noble jsou jednoduché. Jak už bylo řečeno, byly to soukromé pokoje rodiny, takže jsou zařízené jednodušeji a účelněji. Z hlavní galerie (chodby) se vchází do zahrady. Vzrostlé stromy a keře brání ve výhledu na okolní domy, a tak je iluze venkovského sídla daleko za hranicemi města dokonalá. Uprostřed zahrady najdete jezírko a na jeho špici okouzlujícího mramorového divočáka, pocházejícího z Florencie 16. století. Je kopií římského divočáka, kterého můžete vidět ve florentské galerii Uffizi.

Zahrada muzea Cerralbo s florentským divočákem
Markýzova ložnice. V porovnání s ostatním vybavením domu je až spartánská

Planta Noble

Planta Noble je výkladní skříní ekonomického a sociálního statusu rodiny Cerralbo. Tady se přijímali hosté, pořádaly se večeře, taneční bály, společenské události. Stejně jako ve zvýšeném přízemí jsou i tady jednotlivé místnosti průchozí, řazeny za sebou. Kolem středového patia probíhají tři propojené galerie, kde jsou vystaveny nejlepší kusy markýzovy sbírky – nádherné křišťálové lustry, množství pestrobarevných váz a cenné obrazy, mezi jinými díla El Greca a Francisca Zurbarána.

Vázy vystavené na galeriích Planta Noble

Ptáte se, proč byla rodinná koupelna umístěna v části domu určené pro hosty, která se otvírala jednou týdně? Inu, byla určena spíše k chlubení než mytí. Mramorová vana a kohoutky s tekoucí teplou a studenou vodou byly na konci 19. století takovou raritou, že se koupelna předváděla společnosti.

Koupelna

Můj nejoblíbenější pokoj v Muzeu Cerralbo je Arabský salón. Byl určen pro pány, kteří se v něm po jídle oddávali konverzaci a hulení všeho druhu. V té době velmi módní orientální ladění salónu je doplněno výstavkou exotických artefaktů z celého světa, soupravou na kouření opia počínaje a jídlonošem z lakovaného dřeva z Japonska éry Meidži konče.

Arabský salón, pyramidka z misek na stolku vzadu je zmíněný japonský jídlonoš

Dalším z pánských pokojů je kulečníkový sál, jehož jinou důležitou funkcí nicméně bylo tvořit zázemí při servírování ve vedlejší jídelně. K tomu účelu sloužil i výtah na jídlo, schovaný mezi pohovkami, který spojoval Planta Noble se sklepní kuchyní. Lampa umístěná nad kulečníkovým stolem jej rovnoměrně osvětlovala, zatímco zbytek místnosti tonul v temnotě. Když pánové hráli kulečník, dámy se usadily na pohovky a nožky si opřely o všudypřítomné taburety, aby mohly hru sledovat v pohodlí. Mezi obrazy na stěnách najdete i portrét muže od Tintoretta, který namaloval v půli 16. století.

Kulečníkový sál

Z kulečníkového pokoje se dá projít do „Nárožního“ salónu, který vděčí za svůj název skutečnosti, že jde o rohový pokoj s výhledem na nároží ulic Ferraz a Ventura Rodríguez. Během tanečních večerů se do něj společnost uchylovala k odpočinku, klábosení a šmajchlování mezi jednotlivými tanci.

Výmalba „Nárožního“ salónu

Bezkonkurenčně nejhonosnější místností Planta Noble je Taneční sál. Vévodí mu mramor z Pyrenejí, achát z Granady a obrovská benátská zrcadla, ve kterých se světla a výzdoba místnosti odráží tak, až vytváří dojem nekonečnosti prostoru. Kromě tanečních večírků se v sále pořádaly také numismatické a archeologické výstavy a literární dýchánky.

Taneční sál

Návštěva v Muzeu Cerralbo

Muzeum je otevřeno denně mimo pondělky, od úterý do soboty od 9.30 do 15 hodin, ve čtvrtek navíc ještě večer od 17 do 20. V neděli a ve svátek je otevřeno od 10 do 15 hodin. Vstup je prakticky za hubičku, jen za tři eura, a k tomu ještě můžete jít zadarmo v neděli, v sobotu od dvou odpoledne a ve čtvrtek večer. Muzeum jako takové je bez informačních cedulek, ale u vstupu vám půjčí tištěného průvodce v různých jazycích. Pokud vládnete španělsky, ptejte se po komentovaných prohlídkách (jsou zdarma).

Kde ho najdete: Calle de Ventura Rodríguez 17, metro L3 a L10, stanice Plaza de España.

Vlast

(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)

Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.

České vydání románu Patria

Stručná historie ETA

Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).

První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.

Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.

Důsledky bombového útoku ETA v severošpanělském městě Burgos, rok 2009. Zdroj obrázku: www.lavanguardia.com

K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).

Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.

Bombový útok na letišti Barajas v Madridu, rok 2006. Zdroj obrázku: www.bbc.com

O čem je Patria?

V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?

Přímořská promenáda v baskickém San Sebastiánu. Sem vyrážely Bittori a Miren na své sobotní dýchánky

Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.

Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.

České vydání

Kdo je Fernando Aramburu

Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.

Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim

Jíme ve Španělsku

(úvod do problematiky)

Ještě předtím, než přistane na blogu druhá část průvodce Leónem, trochu si od cestování odpočineme u jídla. To je totiž ve Španělsku nesmírně důležité. Doprovází každou společenskou událost, každou oslavu, každé setkání, a vždycky se mu věnuje patřičná pozornost. Jen tak něco zhltnout po cestě nebo popadnout do ruky sušenku? To není španělský způsob, ne, ne. Přístup k jídlu je podstatnou součástí španělského saber vivir, umění žít. Odkoukat pomalé obědy, následnou siestu a večerní zobání u sklenky vína samozřejmě vůbec není špatný nápad. S tím byste nejspíš i rovnou souhlasili, ale CO a JAK vlastně Španělé jedí? Olivový olej, zeleninu, a v jednom kuse „potvory z moře vytažený“? Ano i ne.

Potvory z moře vytažený na tržišti v Madridu

Denní rozvrh jídla

Není žádné tajemství, že časy jednotlivých jídel se značně liší od těch českých. Snídaně se koná v podstatě jako u nás, to jest když se probudíte, což navzdory vžitým představám nebývá nijak extrémně pozdě, neb i Španělé musí chodit do práce. Kámen úrazu je pro nás Čechy ovšem oběd, neboť ten se odehrává zhruba mezi půl druhou a půl čtvrtou, nejčastěji ve ve tři odpoledne. Proto spousta španělských restaurací otvírá až v jednu, a ty, které jsou otevřené, zejí prázdnotou. Večeře je na naše poměry taky dost pozdě, až kolem deváté nebo desáté večer. 

Snídaně

Tohle je jednoduché – snídat můžete prakticky cokoliv. Hodně barů otvírá už brzy ráno (brzy = asi v osm) právě kvůli snídaním. Většinou mají nějaké snídaňové menu v ceně kolem tří čtyř euro, které zahrnuje kafe, malou skleničku čerstvé pomerančové šťávy a jídlo. To vám dají následně vybrat, stačí říct, jestli chcete radši slané (salado) nebo sladké (dulce). Na výběr bývají obvykle tousty s něčím (drcená rajčata, šunka, marmeláda), bramborová tortilla a nějaké ty sladké druhy pečiva (croissant, domácí buchta). Nebojte se vejít do malých ošuntělých barů, naopak se spíš vyhněte turisticky vyhlížejícím nablýskaným místům, tam se vám může snídaně dost prodražit. O kvalitu kávy se bát nemusíte – ta je výborná všude.

Bary se překvapivě specializují i na snídaně. Na fotce tradiční španělská snídaně, opečený chléb s olivovým olejem a „tomate triturado“, drcená rajčata

Churros a porras

Španělské churros k snídani jsou kapitolou sama pro sebe. Jednoduché těsto z vody a mouky se stříká přímo do rozpáleného oleje do tvaru jakýchsi smyček, a když tu mastnou hříšnou dobrotu pro vás vyloví a lehce osuší papírem, vezmete ji (ještě horkou) do ruky a namočíte konec do hrnku rozehřáté čokolády. A pak znovu, a další churros, a ještě, až jste tak nacpaní, že sotva funíte. Nejlíp samozřejmě chutnají v zimě, v jednom z těch jiskřivých ledových rán, která můžete zažít v Madridu. Nebe je oslnivě modré a slunce oslepující, ale teplota se stejně nepříjemně přibližuje nule, a tak se pořádně zachumláte do šály a na ulicích se rozhlížíte tak dlouho, dokud neuvidíte obchod s všeříkajícím názvem churrería, a tam si poručíte horkou čokoládu do kelímku a k nim do ruky pytlík churros. Nebo porras, když na to přijde. Porras jsou ze stejného těsta, jen s přídavkem kypřícího prášku, takže jsou nadýchanější a mají podobu rovných delších klacků. Odtud zároveň jejich jméno – „porra“ je španělsky „obušek“.

Kde v Madridu ochutnat dobré churros: Chocolatería San Ginés, Pasadizo de San Ginés 5 nebo Los Artesanos 1902, Calle de San Martín 2

V Chocolatería San Ginés. To, co držím v ruce je churro. Na talíři na stole: vpravo vidíte tlusté nadýchané porras, vlevo dole pod nimi churros

Bojujeme s poledním hladem

I kdybyste přišli do restaurace už ve dvanáct, váš oběd bude teprve ve stádiu přípravy, leda byste zabloudili do místa, kam chodí jíst převážně guiris (zahraniční turisti), a to nechcete. Nějakým způsobem je tedy třeba vyřešit hlad, který vás na půl cesty mezi snídaní a obědem přepadne. Místní si kolem poledního dávají skleničku a k ní malou “tapu”, takže je napodobte. Sklenička je většinou alkoholická – decka vína nebo vermutu nebo “caña” (malé, asi dvoudecové pivo). Pokud nechcete pít alkohol, v Kastílii si můžete objednat “mosto”, což je nápoj z bílých nebo červených hroznů vyráběný naprosto stejným postupem jako víno, jen bez alkoholu. Servíruje se s ledem a plátkem citronu nebo pomeranče a je to fakt dobré a velmi osvěžující. Určitě zkuste. Jen pozor, mosto se vyrábí v Kastílii, a tak není úplně jisté, že ho dostanete všude. Výše zmíněná “tapa” je zpravidla dílek bramborové tortilly nebo malý sendvič. V některých částech Španělska ji dostanete automaticky a zdarma, jinde si ji budete muset objednat. Když nevíte co čekat, objednejte skleničku a chvíli počkejte – tapa zdarma přistane na vašem stole zhruba do pěti minut poté, co vám přinesou pití. Pokud se vás zeptají, jestli máte ke skleničce chuť na olivy nebo kousek tortilly, řekněte, že ano – i to je nabídka “tapy” zadarmo. Když nedostanete nic, máte smůlu a budete muset připlatit a objednat ji zvlášť.

Kde funguje tradice tapas zdarma: úplně nejspolehlivěji je to Andalusie, Kastílie a León, často i Kastílie – La Mancha.

Sklenka „mosto“ a tapa – malý kus bramborové tortilly s chlebem

Oběd

Oběd je ve Španělsku hlavní a nejdůležitější jídlo dne. Pro příslušnou aktivitu se užívá sloveso “comer” (jíst) a oběd se nazývá “comida” (doslova “jídlo”). Slovo, které vám pro „oběd“ nabídnou učebnice a slovníky, tedy “almuerzo” nebo sloveso “almorzar” se běžně nepoužívá. Naopak “comer” je vyhrazeno jen obědům, sníst k večeři se řekne “cenar” a sníst k snídani je “desayunar”.

Pulpo a la gallega, chobotnice po galicijsku. Podává se s „patatas cachelo“, vařenými bramborami ochucenými červenou paprikou

Typický oběd má ve Španělsku tři chody: primer plato (první chod), segundo plato (druhý chod) a postre (zákusek). První chod není myšlen jako předkrm, je to většinou normálně velká porce, jen prostě jiné jídlo. Může to být tak jako u nás polévka, ale nemusí: první chod je velmi často salát, buď ze sezónní zeleniny (rajčata, papriky, cibule) doplněný něčím hutnějším (tuňák, vejce), případně je to sytější salát, kde prim nehraje zelenina, třeba “ensalada rusa” (jako náš vlašák) nebo “salpicón de marisco” (salát z mořských plodů). Častý první chod je i menší porce paelly nebo “fideuá” (jako paella, ale místo rýže obsahuje nudle). Jídlo typické pro první chod je i takzvaný “potaje” (čte se “potache”), což je jídlo s konzistencí hustější polévky, které obsahuje luštěniny a nějaký ten přídavek (maso, mořské plody). Mně potaje hrozně chutná a můžu se po něm utlouct, a tak vám ho doporučuji k vyzkoušení, nečekejte ale chuť podobnou českým vývarům. Oběd se jí navíc s chlebem, ten dostanete automaticky. Nicméně, obvyklý španělský chleba je trochu jiný než ten náš a chutí připomíná spíš bagetu, ovšem s pořádnou kůrkou.

Druhý chod je zpravidla maso nebo ryba s něčím. Masa se jí ve Španělsku hodně, a úplně všechny druhy, i ty u nás neobvyklé (telecí, jehněčí, selečí…) Typická úprava masa je asi jako naše kotleta, tj. opečené na přírodno. Pokud byste rádi něco obaleného, zkuste “cachopo” (čte se “kačopo”), což je řízek plněný šunkou a sýrem, ten potkáte nejčastěji na severu. Nejobvyklejší přílohou jídla jsou brambory (nezřídka smažené). A propos, všimli jste si, jak často se ve španělské kuchyni objevuje něco smaženého? Ať už jsou to churros, croquetas, zelenina, brambory nebo obalované maso? Španělská strava totiž rozhodně není jen ta proklamovaná „středomořská dieta“. Kdo rád prasí, přijde si tu na své!

Abychom byli spravedliví, ryby nebo mořské plody jsou pevnou součástí jídelníčku, a rozhodně se nestane, že byste u oběda neměli na výběr z několika druhů. V chladných oblastech je pak typické “cocido” – hutné dušené jídlo z jednoho hrnce s masem, luštěninami a zeleninou. Jídlo doprovází nejčastěji víno, pivo nebo prostě obyčejná voda. A k tomu se váže jedna zajímavost: Španělé nepijí bublinkovou vodu a tenhle náš zvyk jim připadá zvláštní.

Kdo mě trochu zná, ví, že moje nejoblíbenější španělské jídlo je paella valenciana

O španělských jídlech je těžké něco vyčerpávajícího napsat, protože vzhledem k velikosti a heterogennosti země jsou velmi různorodá. Každá oblast navíc mívá svou specialitu, která se jí a připravuje zpravidla jen tam. V Madridu to je “cocido madrileño”, v Astorze “cocido maragato”, v Galicii “pulpo a la gallega” s “patatas cachelo” (chobotnice po galicijsku a paprikové brambory), v Segovii “cochinillo” (pečené selátko), v Kastílii a Leónu “lechazo” (mléčné jehněčí) a tak dále a tak dále. Při každé návštěvě se snažím ochutnat něco nového a počítám, že zásoba nových neznámých španělských jídel hned tak nedojde.

Domácí lechazo z Kastílie. Mléčné jehně se peče sice naporcované, ale zato včetně hlavy a mozku. Koření se jen česnekem, solí a petrželí. Ochutnat mozek mě ale stálo trochu sebezapření

Zákusek bývá nezbytnou součástí každého oběda. Velmi častými možnostmi jsou “natillas” (pudink), “arroz con leche” (mléčná rýže), flan (v podstatě taky pudink, ale s karamelizovaným spodkem), „crema catalana“ (katalánská verze crème brûlée) nebo “macedonia” (ovocný salát). Každičké místo ve Španělsku navíc mívá svou sladkou regionální specialitu. Španělské sladkosti jsou většinou ukrutně dobré, takže bez obav ochutnávejte.

Typické kastilské sladkosti – ty bílé podlouhlé jsou „zapatillas“, křehoučké sladké sušenky s bílkovou polevou, uprostřed „rosquillas“, křupavé anýzové věnečky s neutrální, jen jemně sladkou chutí

Pokud jdete na oběd, máte dvě možnosti. Buď si objednávat z lístku, nebo obědvat „menú del día“, denní menu. Ceny za denní menu se různí podle oblasti Španělska i konkrétní restaurace, můžete se najíst za třináct euro, ale taky za pětadvacet. Denní menu vždy obsahuje alespoň dva chody, jeden nápoj a zákusek nebo kávu. To, co příslušná restaurace v daný den v menu nabízí, najdete buď vypsané na tabuli venku před restaurací, nebo vám to obsluha odrecituje u stolu. Zpravidla máte na výběr z několika (cca tří až pěti) variant pro první i druhý chod.

Večeře

Mezi obědem a večeří se většinou už nic nejí. Oběd bývá tak vydatný, že stejně nemáte hlad. A kdyby přece ano, vždycky jsou tu tapas. Kdo vám brání dát si kolem šesté něco malého?

Večeře samotná bývá opravdu pozdě. V rodinách se naprosto běžně jí až v deset a totéž platí i v restauracích. V zásadě máte opět dvě možnosti: večeřet usazení u stolu (pak se očekává, že si objednáte z menu) nebo tapas, což se může odehrát „na stojáka“ (obvyklejší varianta), případně též u stolu, ale obvykle v jiné části restaurace. Proto pokud vejdete a bezradně se rozhlížíte, většinou přispěchá obsluha a zeptá se vás přesně na tohle – večeře nebo tapas?

Moje láska ke konceptu tapas je natolik známá, že vás určitě nepřekvapí, že jsem ve Španělsku ještě nikdy nevečeřela. Kdo potřebuje prostřený stůl, látkový ubrousek a vrchního k ruce, když si místo toho můžete stoupnout k vysokému pultu, strkat se s ostatními, pokřikovat na barmana a olizovat si prsty? A jak přesně takové tapeo vypadá, si můžete připomenout tady.

Mercado de San Miguel v Madridu: trochu turistické, ale přesto moje oblíbené místo na tapeo

Nezvyklé chutě a co s nimi

Obecně se španělský jídelníček docela dost odlišuje od našeho. Španělé konzumují daleko víc zeleniny a luštěnin a to v mnoha formách. Luštěninovo – zeleninová jídla jsou velmi běžná, včetně druhů jako jsou artyčoky, kapusta, cizrna nebo chřest. Zeleninový salát se nevnímá jako samostatné jídlo, ale spíš jako běžný doplněk. Ke všemu – i k hlavním jídlům s vlastní přílohou – se jí nezbytný bílý chléb.

Pro Čecha bývá hlavní kámen úrazu všudypřítomná chuť moře. Nejíst mořské plody ve Španělsku znamená, že se moc nenajíte – respektive že jíte pořád dokola to samé, což je dost škoda. Jsou navíc natolik obvyklou součástí jídelníčku, že vás na jejich přítomnost nikdo neupozorní a nějakou tu zatoulanou škebli najdete v polévce nebo v „potaje“ poměrně často.

Nejlepší, co můžet udělat, je postupně si zvyknout. Klíč k úspěchu je začít méně výraznými chutěmi. Pro začátek se určitě vyhněte polévkám z mořských plodů, kam se přidávají skořápky mořských živočichů, aby získaly silnou chuť. Vyberte si spíš jídlo, kde se objevuje jen maso jako takové a ne jeho schránka (tzn. vnitřek slávky v omáčce ano, slávky celé zatím ne). Chuť moře oslabí i smažení (zkuste smažené krevety nebo kalamáry) a citron. Ten se většinou podává ke všem mořským plodům, takže jestli si zatím nevěříte, nebojte se ho použít.

Španělská kuchyně obsahuje i jiné silné chutě – jitrnice, nejrůznější uzeniny, sušenou šunku – ale s nimi většinou my Češi žádné potíže nemáme 🙂

Mejillones al vapor, slávky na páře. Pokud má jídlo pro vás nezvykle silnou vůni a chuť moře, přidejte víc citronu a zvykejte si pomalu

Uffff. Z tohohle článku to vypadá, že se ve Španělsku vlastně pořád jenom jí. Nebudu vám to vymlouvat – jídlo tu stojí v žebříčku hodnot pořádně vysoko. Každý Španěl zpravidla (bez ohledu na pohlaví) umí slušně vařit a taky se té činnosti rád věnuje. V každém případě si můžete být jisti tím, že ve Španělsku vždy a všude najdete dobrou kávu, skvělé jídlo a výborné víno – hned tři pádné důvody pro to, sednout na nejbližší letadlo. Tak do toho!

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

León na mapě Španělska, zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Socha Gaudího v Leónu, přímo před Casa Botines

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Casa Botines na Plaza de San Marcelo

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých. 

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Každý zvlášť, půdorysný zmatek. Spolu – dvě dokonalé krabice od bot. Vlevo Casa Botines, vpravo Palacio de los Guzmanes

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Calle Ancha poránu, kdy ještě většina Španělů vyspává včerejší tapeo

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

Leónské tapas bary večer

Sopa castellana

(recept)

Bylo velmi studené časné odpoledne na úplném začátku března. Nacucané nízké šedé mraky se rozprostíraly, kam až oko dohlédlo. Jen padesátipatrové  mrakodrapy označované jako “Cuatro Torres” (Čtyři věže) propíchly to šedé oblačné moře a při pohledu z letadla naznačovaly, že někde kolem se nachází hlavní město Španělska. Přistávací dráhy madridského letiště Barajas byly mokré od vytrvalého studeného deštíku a venkovní teplota se vysmívala statistikám španělského počasí. Stačilo vystrčit z letadla nos a bylo jasné, že kritická situace si žádá radikální řešení. Tehdy jsem ho našla malý kousek od letištního terminálu, v restauraci s všeříkajícím názvem Castilla (Kastílie) v podobě horké, pikantní a syté polévky sopa castellana, sépie na grilu a dvou sklenic španělského červeného. 

Sopa castellana

Sopa castellana, tedy doslova „kastilská polévka“, je něco jako španělská česnečka. Ostatně se jí tak i často říká – „sopa de ajo“. Ne každý by ve španělské kuchyni hledal česnečku, ale jak už tady na blogu několikrát zaznělo, česká představa o španělských tradicích bývá zhusta zkreslená konzumací levné sangríe a špatného řídkého gazpacha v průběhu letních dovolených na pobřeží Středozemního moře ?

Španělsko je velká a heterogenní země a jídelníček v oblastech kolem Madridu a směrem na sever zahrnuje teplá a sytá jídla, která v zimě (zejména v hornatějších oblastech) mají svou nezastupitelnou funkci. Právě sem spadá i sopa castellana, polévka původem z regionu Castilla y León. Kořeny tohoto pokrmu jsou veskrze skromné –  v historii šlo o velmi běžný oběd chudého obyvatelstva, který využíval zbytky chleba z předchozího dne. Po dopolední práci se podávala jako kompletní polední jídlo; sílu mu dodával nejen česnek, ale zejména jedno až dvě vejce, která se vhodila do už hotové polévky a nechala se působením tepla pomalu uvařit. Tuto polévku můžete dnes pochopitelně ochutnat nejen v Kastílii, ale i v mnoha ostatních oblastech Španělska, navíc jde  o typicky postní jídlo, které často tvoří součást předvelikonočního jídelníčku. Pro úplnost dodejme, že se také jedná o velmi spolehlivý prostředek proti nepříjemné kocovině.

Základem polévky je kromě vody, česneku a sladké papriky také den (případně několik dní) starý chléb hogaza, zpravidla nakrájený na tenoučké plátky, který vsákne tekutinu a dodá polévce její hustou konzistenci. Říká se, že chléb v ní zastupuje maso, a že sladká paprika zase vytváří iluzi choriza. Hogaza sice zvenku vypadá jako náš český bochník, ale je to chléb pšeničný, a proto jej v našich podmínkách nejlépe nahradíte postarší bílou bagetou. Pokud se rozhodnete recept vyzkoušet, vřele vám doporučuji nedržet se základní varianty, ale přidat v začátku sušenou šunku nebo chorizo a dodat tak polévce pikantní tón, který jí velmi sluší.

Ingredience:

  • 4 stroužky česneku (množství můžete navýšit podle chuti až na dvojnásobek)
  • Bageta ze včerejška (hezky přitvrdlá)
  • olivový olej
  • sladká paprika
  • sůl
  • 1 l vody
  • 2 vejce
  • jamón nebo chorizo podle chuti
Na tu nejjednodušší verzi kastilské polévky vám stačí čtyři hlavní přísady: česnek, voda, chléb a sladká paprika

Postup:

Do rychlovarné konvice dejte vařit litr vody, za chvíli ji budete potřebovat na zalití ostatních surovin. Připravte si pečivo – zhruba polovinu menší bagety nadrobte (nebo nakrájejte) na kousky a dejte stranou. Stejným způsobem naložte i s chorizem nebo sušenou šunkou a nakrájejte jej na drobné kostičky nebo natrhejte na kousky. Stroužkům česneku odřízněte bubáky, ale neloupejte je.

Do rendlíku dejte rozehřát olivový olej, množství zhruba takové, aby pokrylo jeho dno. Vhoďte celé stroužky česneku a chvíli opékejte, aby olej natáhl česnekovou vůni. Pak stroužky vyndejte, oloupejte a nakrájejte na kousky, za chvíli přijdou zase ke slovu.

Na rozpálený olej vhoďte jamón nebo chorizo a opékejte. Přisypte nadrobený chléb a taky opečte, pěkně jej promíchávejte, aby nasákl vůni uzeniny a česneku. Pak vhoďte zpět česnekové plátky a ještě chvilku opékejte, následně odstavte rendlík z ohně a vsypte jednu rovnou lžičku sladké papriky. Promíchejte, osolte a vlijte připravenou vodu. Na mírném plameni všechno povařte 10 – 15 minut. Nakonec do polévky přidejte dvě rozklepnutá vajíčka a mírně sem tam promíchněte vidličkou, aby se v polévce roztrhala a uvařila. Ihned servírujte.

A to je všechno! Takhle jednoduchá je sopa castellana.

Později toho dne se mraky rozplynuly: pohled na madridské střechy ze Círculo de Bellas Artes

Madridský trojúhelník umění

Madrid není jen hlavním městem Španělska. Na celém španělském území Pyrenejského poloostrova najdete spoustu uměleckých památek: římských, středověkých, novodobých, kostely, obrazy, sochy, muzea i rodné domy slavných malířů. Ta největší koncentrace vývarného umění ve Španělsku nicméně patří Madridu, a tři nejvýznamnější muzea ve městě se označují také jako zlatý trojúhelník umění. Všechna se nachází v blízkosti madridské třídy Paseo del Prado, na její začátek vás doveze linka metra L1, vystupte ve stanici Estación del Arte („Zastávka umění“). Byl by holý nerozum chtít navštívit všechna tři muzea v jednom dni, jsou rozlehlá a každé z nich má potenciál zabavit vás minimálně na půl dne. Dnešní průvodce vám pomůže vybrat to pravé pro vaši návštěvu.

El Prado

  • Typ umění: klasické
  • Adresa: Paseo del Prado, přístup z Calle Felipe IV
  • Základní vstup: 15 euro

Nejznámější madridské a španělské muzeum vůbec, celým názvem Museo Nacional del Prado, najdete přímo na Paseo del Prado a jeho majestátní budova je nepřehlédnutelná. Navrhnul ji v roce 1785 architekt Juan de Villanueva, původně měla sloužit jako kabinet přírodních věd. V roce 1819, už jako Národní muzeum malířství a sochařství, byla poprvé otevřena veřejnosti. Tehdejší expozice čítala 311 obrazů, číslo takřka směšné ve srovnání s tisíci exponátů nepředstavitelné hodnoty, které muzeum vystavuje dnes, kdy slaví 200 let své existence. Mimochodem, slovo „prado“ znamená španělsky „louka“ a muzeum se tak nazývá prostě proto, že se nachází na místě, které se lidově označovalo jako Prado de los Jerónimos, louka ve čtvrti Jerónimos. Závidím Madriďanům hodně věcí – pikniky v parku Retiro počínaje a tapas bary konče – ale bezkonkurenčně největší závist ve mně vyvolává možnost trávit deštivá zimní odpoledne v muzeu El Prado.

Francisco Goya: Nahá maja

Sbírka

V Pradu najdete obrovskou spoustu mistrovských děl. Za zmínku rozhodně stojí tzv. královské sbírky – obrazy, které sbírala královská rodina nebo byly malovány na zakázku pro španělské královské rodiny. Typickým představitelem tohoto umění je Francisco Goya, na jehož obraz Rodina Karla IV. (La familia de Carlos IV) budete zírat dlouhé minuty a nepřestanete žasnout nad zářivostí zobrazených tkanin a nad troufalým realismem, se kterým vystihnul ošklivou královnu. Říká se, že Prado je muzeum malířů, ne maleb – to proto, že někteří autoři jsou zde zastoupeni více než hojně. To je rozhodně případ právě Francisca Goyi, v muzeu najdete spoustu jeho skvostů včetně obrazů Nahá maja a Oblečená maja (Maja desnuda, Maja vestida), obrazů zachycujících válku za nezávislost proti Francouzům, krajin, portrétů a obrazů z tzv. černého období.

Francisco Goya: Slunečník

Rozsáhlým sbírkám Prada kraluje vrcholné dílo Diega Velásqueze Dvorní dámy (Las Meninas), které najdete v jednom z velkých sálů v přízemí. Malíř obraz namaloval v roce 1656 v Madridu, zachycuje princeznu Margaritu s dvorními dámami a trpaslíky a Velásqueze samotného při práci na obraze královského páru, který se odráží v zrcadle v zadní části obrazu.

Diego Velásquez: Dvorní dámy

K těm nejvýznamnějším reprezentantům Prada patří kromě dvou zmíněných autorů například Hieronymus Bosch (a jeho obraz Zahrada rajských potěšení), Tiziano, toledský El Greco, Rubens (se svým slavným obrazem Tři grácie), Rembrandt nebo Rafael.

Rubens: Tři grácie

Praktické info

Návštěva v Pradu už vyžaduje nějakou tu přípravu předem. Muzeum otvírá v deset hodin ráno, a už o deváté se dlouhá řada jeho návštěvníků staví do fronty, která lemuje značnou část Paseo del Prado. Frontu si navíc dáte dvakrát – nejdřív na pokladnu a poté na vstup do muzea, protože musíte projít bezpečnostním rámem. Doporučuji vstup zakoupit předem přes internet a první frontu si uspořit. Pokud chcete ušetřit, můžete muzeum navštívit navečer – dvě hodiny před zavíračkou, kdy je vstup zdarma. I v takovém případě si musíte stoupnout do fronty na pokladnu, kde obdržíte volný lístek, a pak pokračujete směrem ke vstupu. Celý proces je poměrně rychlý, ale hodí se spíš v případě, že už jste v muzeu párkrát byli a chcete jen mrknout na své oblíbené obrazy. Pokud jdete do Prada poprvé, rezervujte si klidně celý den. Webovou stránku muzea najdete na adrese museodelprado.es. Na stránkách muzea najdete informace o jednotlivých obrazech, plánky s umístěním děl nebo doporučené trasy na jednu, dvě a tři hodiny v muzeu.

Thyssen-Bornemisza

  • Typ umění: klasické a moderní
  • Adresa: Paseo del Prado 8
  • Základní vstup: 13 euro

Museo Thyssen-Bornemisza bylo založeno v roce 1920 jako soukromá sbírka švýcarského barona Heinricha Thyssen-Bornemisza. Baronův syn Hans narozený v roce 1921 později v tradici pokračoval a sbírku rozšiřoval. Původně byla umístěna v rodinném sídle v Luganu, ale když se Hans v roce 1985 oženil s Carmen Cervera, španělskou miss z roku 1961, v Madridu bylo „zaděláno“ na další významné muzeum umění. Španělská vláda Hansovi nabízí jako sídlo sbírky Palacio de Villahermosa, prakticky hned naproti Pradu a financuje nezbytné úpravy a provoz budovy, která otvírá jako muzeum v roce 1992. Hansovi se umístění budovy a hladký chod muzea zalíbily natolik, že hned v roce 1993 prodává celou sbírku (celkem 775 děl) Španělskému státu bratru za 350 milionů dolarů. A tak přišli Španělé ke svému dalšímu významnému muzeu výtvarného umění.

Sbírka

Sbírky muzea Thyssen-Bornemisza jsou poutí uměním mezi 13. a 20. stoletím, od autorů jako Canaletto, Caravaggio, Rubens, Monet, Manet, Degas a Van Gogh až k těm modernějším – Gaugin, Cézanne, Kirchner nebo Klee.

Dalí: Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před probuzením

Praktické info

Fronta před Thyssen-Bornemisza není zdaleka tak tragická jako před Pradem, takže vstup není potřeba kupovat předem. Muzeum je taky menší a na jeho prohlídku vám s přehledem stačí pár hodin. Webovou stránku muzea najdete na adrese museothyssen.org.

Roy Lichenstein: Žena v koupelně

Reina Sofía

  • Typ umění: moderní
  • Adresa: Calle Santa Isabel 52
  • Základní vstup: 10 euro

Muzeum moderního umění Museo Reina Sofía bylo založeno v roce 1992, pojmenováno je po tehdejší španělské královně Sofii (matce nynějšího krále Filipa VI.) a shromažďuje především španělské umění 20. století. Jeho hlavní budova se nazývá po jednom ze svých architektů Sabatini a původně v ní sídlila všeobecná madridská nemocnice. Kromě Edificio Sabatini muzeum provozuje ještě Edificio Nouvel (novou budovu uvedenou do provozu v roce 2005) a dočasné expozice moderního umění v Palacio de Cristal v parku Retiro.

Sbírka

Neoddiskutovatelnou hvězdou sbírek v Reina Sofía je Pablo Picasso a jeho obraz El Guernica. Namaloval ho v Paříži v roce 1937, na objednávku tehdejší republikánské vlády Španělska. Obraz znázorňuje hrůzy frankistického bombardování baskického městečka Guernica během Španělské občanské války. Po válce byl ve čtyřicátých letech nastolen frankistický režim, a proto Picasso nechal obraz převézt do New Yorku, kde byl vystavován v tamním muzeu moderního umění. Do Španělska byl vrácen teprve po návratu demokracie, v roce 1981. Symboly obsažené na obraze jsou předmětem vášnivých a kontroverzních debat, ale ať už je váš výklad jednotlivých prvků jakýkoli, nečekaně velký a tísnivý obraz ve vás zcela jistě zanechá nesmazatelný dojem. Ve vedlejší místnosti si navíc můžete prohlédnout četné skici k hlavnímu obrazu, ze kterých je patrné, že Picasso hrůzu nahánějící kompozici díla dobře plánoval.

Picasso: El Guernica

Trojici nejvýznamnějších malířů doplňují Joan Miró a Salvador Dalí, ale v muzeu najdete i celou řadu děl dalších autorů.

Dalí: Velký masturbátor

Praktické info

V Reina Sofía žádné drastické fronty nečekejte, s nákupem lístku uspějete bez problémů přímo na pokladně. Muzeum najdete v bezprostřední blízkosti stanice metra Estación del Arte, ještě před začátkem Paseo del Prado. Web muzea se nachází na adrese museoreinasofia.es.

Miró: Šnek, žena, květina a hvězda

Hurá, jedeme na dovolenou!

Španělsko, to je skoro 8 000 kilometrů pobřeží s plážemi. Najdete tu úplně všechny, které si dovedete představit: romantické divoké pláže na zimní procházku, vulkanické pláže s černým pískem na Kanárských ostrovech, klasické široké valencijské a katalánské pláže plné místňáků s barevnými slunečníky a plážovými sedátky, tyrkysové zálivy Baleárských ostrovů, hlučné pláže andaluského Costa del Sol, kde voní grilované ryby, oblast La Manga del Mar Menor v Murcii, kde se můžete vyválet v malém evropském mrtvém moři nebo rozeklané pobřeží Galicie, kde nicméně po koupeli ve studených atlantických vodách vylezete úplně fialoví. Španělsko nabízí volbu pro každého – stačí si najít to své.

Playa de La Concha v severošpanělském San Sebastiánu bývá označována za nejlepší španělskou pláž a umisťuje se i mezi deseti nejlepšími plážemi světa.

Guiri

Víte, co nebo kdo je to guiri? Slovník Španělské královské akademie celkem lakonicky definuje toto slovo jako „hovorově: zahraniční turista“. Označení to určitě není prvoplánově pejorativní, ale malý úsměšek se v něm přece jenom skrývá. A jak se takový guiri pozná?

  • Celý den má na hlavě slamák jako kolo od vozu, protože slunce zabíjí;
  • Ze stejného důvodu se dvacetkrát za den maže opalovacím krémem;
  • Odpoledne pobíhá po kamenných rozpálených ulicích a diví se, že je všude zavřeno, přičemž si na tuto výpravu s sebou nevezme láhev vody;
  • Následný úpal přičte tomu, že ho slunce dostihlo i pod slamákem;
  • Ohrnuje nos nad rybami nebo mořskými plody;
  • Myslí si, že všichni Španělé milují býčí zápasy.

A zejména: Myslí si, že se všude domluví, když umí anglicky.

Říše, kde slunce nikdy nezapadá

Proč je absurdní si myslet, že se ve Španělsku všude domluvíte anglicky? A proč se naopak Španělé (želbohu taky dost často) domnívají, že když přijedou do Čech, bude jim španělština stačit? Důvody musíme hledat pěkně hluboko v minulosti, už na sklonku 15. století. Tehdejší vládci Španělska, Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabela Kastillská položili základy skutečné globální říše. Tím, že se vzali, sjednotili dvě největší španělská království – Kastílii a Aragón. Následně financovali zámořské výpravy Kryštofa Kolumba, což vedlo k objevení Ameriky, a v neposlední řadě dbali na to, aby jejich děti uzavíraly sňatky s nejdůležitějšími vládci tehdejší Evropy. Výše popsaná politika vyústila v rozšíření španělského vlivu po celém světě. Sousloví „el imperio donde el sol nunca se pone“ (říše, kde slunce nikdy nezapadá) bylo poprvé ve vztahu ke Španělsku použito v 16. století. Tehdy Španělsku patřila území ve Středomoří a Atlantiku, v severní Africe a v Americe, takže v každou chvíli alespoň na části španělského území panoval den. Opravdu populární se pak tohle označení stalo za vlády Filipa II., kdy Španělsko získalo Filipíny, a posléze díky tomu, že byl Filip II. v roce 1581 prohlášen i za portugalského krále, také de facto všechna zámořská území Portugalska (Brazílie plus území v Asii a Africe). Od té doby až do začátku 19. století patřili Španělé k největším národům světa a dnes má španělština celosvětově víc než 500 milionů rodilých mluvčích. Není divu, že k angličtině ve Španělsku nikdo nevzhlíží.

Španělsko a turismus

Sektor turismu bývá označovaný za motor španělské ekonomiky a je to tak. Ke španělskému HDP přispívá více než jedenácti procenty, to je největší podíl ze všech zemí na světě. Pro srovnání: v ČR jsou to necelá tři procenta. V roce 2017 navštívilo Španělsko prozatím rekordních 82 milionů (!) turistů. Valná většina z nich přijíždí za plážemi a sluncem, další miliony míří do Barcelony, Granady (za palácovým komplexem Alhambra) a do Madridu. Soužití s mnohamilionovým zástupem turistů není vždycky jednoduché, ale i tak mají Španělé cizince většinou rádi. Jednak si dobře uvědomují ekonomický dopad jejich (ne)přítomnosti, jednak jsou prostě přirozeně přátelští.

Divoká pláž poblíž andaluského Almuñécaru

V posledních letech se problémy, které s sebou nese nekontrolovatelný turismus, dají těžko přehlížet. Sem tam se objevují protesty v Barceloně, na Baleárských ostrovech i jinde ve Španělsku. V Barceloně pro turisty není kam stoupnout, Baleáry nejsou nafukovací a pro takové množství turistů nemají nejen ubytovací kapacity, ale občas ani sladkou vodu. Proto se ve Španělsku čím dál častěji skloňuje udržitelný turismus, který v sobě zahrnuje větší respekt k životnímu prostředí a obrácení pozornosti zahraničních návštěvníků i k jiným cílům než jen těm tradičním.

Co je botellón a proč plavky nestačí

Aby o vás ve Španělsku neříkali, že jste guiri, nebo (probůh!) ještě hůř, puto guiri (zasraný cizinec :)), nemusíte hned sundavat svůj oblíbený slamák a tlačit do sebe chobotnice. Bohatě stačí, když se od zástupu turistů odlišíte jemným respektem ke španělskému vidění světa a elementární znalostí pravidel která byste při koupání ve Španělsku měli dodržet.

Obecně dle zákona platí, že všechny pláže ve Španělsku jsou veřejné a vstup na ně nelze zpoplatnit. Neexistuje tedy nic takového jako soukromá pláž, protože zákon nic takového neumožňuje. Přístup k pobřeží může být omezen pouze z bezpečnostních důvodů. Naproti tomu má každá radnice právo stanovit pravidla pro používání pláží a vůbec veřejných prostor ve městě – a tady může české vnímání toho co je a není vhodné narazit na španělskou realitu.

Útesy v baskickém Bilbau

Tak třeba, plavky nejsou ve Španělsku považované za oblečení vhodné kamkoliv jinam než na pláž, a to i když se váš hotel nachází hned na konci pobřežní promenády. Až si příště půjdete pro zmrzlinu do kavárny naproti pláži, přehoďte přes sebe plážový obleček stejně, jako to dělají místní. Na většině pobřeží si vysloužíte jen zdvižené obočí, ale obzvláštní pozor si dejte v Barceloně, kde se pokuty za pohyb bez řádného oblečení mimo pláž pohybují od 120 do 500 euro (víc než za přecházení na červenou!) a na Baleárech, zejména v oblasti kolem Palmy, kde můžete dostat pokutu až 200 euro.

Na některých plážích jsou zakázány nebo omezeny hry s míčem a různé vodní sporty, stejně tak je možné, že příslušný místní úřad zakazuje vnášet na místní pláž vlastní lehátka nebo slunečníky. Před dovolenou se proto raději optejte, jak je na tom ta vaše.

Specifickou kapitolou je botellón, jak se hovorově označuje popíjení pod širým nebem, třeba v parku nebo v ulicích města. Pozor na to – popíjení na ulicích a alkoholové večírky na čerstvém vzduchu jsou ve Španělsku zakázané. Jiná věc je, že nad tím místní autority často přimhouří oko a dodržování zákazu nevynucují, ale přesto to radši nedělejte a rozhodně na to nespoléhejte: za tenhle přestupek můžete dostat pěkně mastnou pokutu. V Madridu vás plechovka piva na ulici může přijít na 600 euro, v Bilbau klidně až na 3000. Další zpřísňování (nebo spíš důslednější vymáhání) pravidel je navíc na spadnutí: cílem je omezit spotřebu alkoholu zejména u mladých do 18 let.

Tyrkysově zbarvené zátočiny najdete spolehlivě na Baleárských ostrovech

A kam jet ve Španělsku, pokud chcete…

Nejlepší „prázdninové“ koupání: Baleárské ostrovy
Muzea a výtvarné umění: s obrovským náskokem před ostatními je to Madrid (muzea El Prado, Thyssen-Bornemisza a Reina Sofía, Museo Cerralbo, Museo Sorolla atd.), následuje Bilbao (Museo Guggenheim), Barcelona (Museo Picasso), Málaga (Museo Picasso)
Městský turismus: Sevilla, Granada, Toledo, Salamanca, Córdoba, Barcelona, Madrid
Gaudího architekturu: Barcelona
Moderní architekturu: Valencia (Ciudad de las Artes y las Ciencias), Sevilla (Metropol Parasol), Bilbao (Guggenheim)
Římské památky: Segovia, Zaragoza, Málaga, Tarragona, Mérida, Cartagena (a spousta jiných míst, protože římských památek je ve Španělsku hodně)
Ozvěny středověku: Ávila, Segovia a vůbec celá oblast autonomních společenství Castilla y León a Castilla – La Mancha
Islámské památky: Granada, Sevilla, Córdoba, Zaragoza, Málaga, Toledo
Impozantní katedrály: León, Burgos, Sevilla, Santiago de Compostela, Palma de Mallorca (a samozřejmě i další)
Skalnaté a zelené pobřeží: pobřežní oblasti autonomních společenství Galicia, Asturias, Cantabria a País Vasco
Skvělé jídlo: všude ?

Pláž v Torremolinos, Andalusie. A co vy, už jste vybrali tu svoji pro letošní prázdniny?

Katalánština

Proč katalánština?

Správná otázka. Katalánština totiž, na rozdíl od španělštiny, rozhodně nebyla láska na první poslech. Ve srovnání se španělštinou je šišlavější a o dost méně zvukomalebná (alespoň pro moje uši). Původní myšlenka byla naučit se ke španělštině další jazyk, kterým se mluví ve Španělsku a nejdřív mě lákala baskičtina: její původ je nejasný a je to nejstarší živý evropský jazyk. Navíc pak můžete kamarády oslňovat frázemi typu Izarrak jaitsi eta zure eskuetan jarriko ditut (což znamená „snesu ti modré z nebe“). Nicméně vzhledem k tomu, že při pobytu v Bilbau jsem si nebyla schopná zapamatovat název ulice, ve které se právě nacházím, na delší dobu než dvě vteřiny, jsem tenhle projekt odpískala dřív než stihnul začít. Ostatně, sami Baskové dost často z baskičtiny ovládají jen pár klíčových slov (dobrý den, nashledanou, děkuji, promiň, ahoj), která slouží jako identifikace příslušnosti k Euskal Herria (Baskicku) a jinak si vystačí se španělštinou. Proč asi!

Naproti tomu katalánština je románský jazyk, stejně jako francouzština, portugalština, italština nebo okcitánština (se kterou je mimochodem katalánština zdaleka nejpříbuznější). Oproti španělštině je složitější (liší se psaná a vyslovovaná forma a některé části katalánské gramatiky jsou taky jako z Marsu), ale ve srovnání s baskičtinou se jednalo o dost reálnější záměr. A tak jsem se jednoho studeného únorového večera poprvé dostavila na kurz katalánštiny, a světe div se, nastal úplně stejný efekt jako s Barcelonou – po počáteční nedůvěře se dostavilo nadšení. Další plus je, že jakmile aspoň trochu proniknete do systému výslovnosti, psaní a tvoření slov, můžete naplno začít těžit z podobnosti mezi španělštinou a katalánštinou. V praxi nějakých 70 % slovní zásoby dostáváte zdarma. Zejména proto se můžu pochlubit, že od včerejška jsem hrdou majitelkou oficiálního diplomu jazykové úrovně A1.

Svítání nad Barcelonou

Kde všude se mluví katalánsky

Katalánsky se mluví zejména v takzvaných Països Catalans, katalánských zemích. Je to především Andorra, kde je katalánština jediným úředním jazykem, dále tři španělská autonomní společenství – Katalánsko, Valencie a Baleárské ostrovy, pak část španělského Aragónu (úzký pruh území, které se nazývá Franja de Ponent a sousedí s Katalánskem), francouzský region Roussillon a město L’Alguer na Sardinii. Suma sumárum je to nějakých deset milionů rodilých mluvčích situovaných kolem Středozemního moře.

Parc Güell, Barcelona

Historie a vývoj katalánštiny

Katalánština se stejně jako španělština vyvinula z lidové latiny kolem 8. – 9. století našeho letopočtu. Na rozdíl od španělštiny se ale víc než z arabštiny napájela ze zdrojů ze severu (francouzština, okcitánština). Katalánština měla hvězdný start (první doložené katalánské texty pochází z 12. století, první tištěná kniha se objevuje roku 1475), aby pak zažila několik staletí úpadku a znovu se začala rozvíjet až v období po roce 1800, což souviselo s národními obrozeními probíhajícími v tehdejší době po celé Evropě.

Opravdu těžké časy zažila katalánština mezi lety 1939 a 1975, za období frankistické diktatury. Perzekuce jazyka byla systematická a tvrdá, a to zejména ve čtyřicátých a padesátých letech. Katalánština byla zakázána ve školách, zakázány byly i katalánské knihy, časopisy a noviny. Katalánsky jste nesměli ani telefonovat nebo poslat telegram. Nelehké období přežil jazyk v rodinách, po smrti diktátora Franca obnovila moderní španělská ústava z roku 1978 jazykovou pluralitu a katalánština se znovu stala oficiálním jazykem. V současnosti patří mezi 100 nejpoužívanějších jazyků na světě.

Katalánština je jazyk značně diverzifikovaný, což znamená, že jeho podoba se může podle oblasti, ve které se právě nacházíte, docela dost lišit. Rozdíly jsou ve výslovnosti, slovní zásobě i ve tvoření slov. Základní verze existují dvě: katalánština západní (Valencie, západní část Katalánska, Aragón) a katalánština východní (Barcelona, východní Katalánsko a Baleárské ostrovy). Každá z nich má ještě spoustu regionálních variant, které se často označují vlastním názvem. Ve Valencii se katalánštině říká valencià (valencijština), na Mallorce mallorquí a na Menorce menorquí, ale nenechte se zmást – je to pořád to samé a dorozumíte se všude. Obecně se dá říct, že směrem od jihu na sever se vyslovuje méně souhlásek. Tak například ve Valencii vysloví sloveso „parlar“ (mluvit) jako „parlar“, i s koncovým „r“, a slovo „aquest“ (tento) jako „akest“, zatímco v Barceloně uslyšíte „parla“ a „aket“. V západní katalánštině se ve výslovnosti rozlišuje „o“/“u“ a „e“/“a“, ale v oblasti kolem Barcelony se „o“ i „u“ vyslovují prakticky stejně (jako „u“), a stejným způsobem se stírá výslovnost mezi „e“ a „a“ (oboje se vyslovuje jako takzvaná neutrální samohláska, která ovšem necvičenému českému uchu zní jako poněkud divné „a“). Tento jev se nazývá neutralizace.

Dělení mezi západní a východní katalánštinou s vyznačením regionálních variant.
Zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Vztah španělštiny a katalánštiny

Vztah mezi španělštinou a katalánštinou je, diplomaticky řečeno, napjatý. Historická období, ve kterých byla katalánština ve Španělsku pronásledována, zanechala na Kataláncích nesmazatelné stopy. Zejména Katalánci z Katalánska se národnostně velice ostře vymezují proti Španělům a na katalánském venkově se můžete potkat s lidmi, kteří španělštinu zcela odmítají a jinak než katalánsky s vámi mluvit nebudou. Snad jako kompenzace za minulé křivdy se tam dnes v praxi objevuje výrazné protežování katalánštiny (na prvním stupni základních škol se vyučuje jen katalánsky, pro určité profese – například ve školství a zdravotnictví – musíte ovládat katalánštinu). Uvedené snahy bývají pravidelně kritizovány ve španělských médiích. Lehké to v Katalánsku nemají ani Katalánci, kteří se cítí jako Španělé. Vyvěsit v Barceloně na balkón španělskou vlajku místo estelady dnes vyžaduje jistý díl osobní odvahy. Co vlastně Katalánci chtějí? Touží zejména po uznání vlastní identity – pokud by Španělé mířící do Katalánska měli snahu zdravit katalánsky a trochu se katalánsky domluvit, pravděpodobně by byli spokojení. Pro Španěly je ovšem podobný požadavek jedno velké WTF – asi jako kdyby se Pražáci v Brně měli snažit mluvit hantecem.

V praxi jsou Katalánci většinou bilingvní. Všichni mluví španělsky a velká část z nich (podíl kolísá podle konkrétního regionu mezi 60 a 90 %) aktivně mluví katalánsky. Schopnost Katalánců přepínat ve zlomku vteřiny mezi dvěma podobnými jazyky mě dodnes uvádí v úžas a každodenní životní praxe je mnohem veselejší než komentáře ve zprávách: většina lidí spokojeně povídá oběma jazyky a každý si volí ten, který mu zrovna přijde příjemnější. Všichni si bez problémů rozumí, ale samozřejmě pořád platí, že za použití katalánštiny vám v Katalánsku připíšou významný počet kladných bodů.

Vlajky katalánských zemí

Vlajka, kterou dnes v Katalánsku potkáte nejčastěji (žlutočerveně pruhovaná s modrým hvězdnatým klínem) není oficiální katalánskou vlajkou. Nazývá se „estelada“ (katalánsky „hvězdnatá“) a je separatistickým symbolem. Její význam je nezakrytě politický a tak je lepší se jejímu použití vyhnout (samozřejmě pokud nesympatizujete s odtržením od Španělska!) Oficiální katalánská vlajka má jen devět vodorovných pruhů: čtyři červené a pět žlutých. Historicky je to vlajka Aragonského království – ostatně Aragón má dodnes stejnou. Valencie a Baleárské ostrovy používají stejný základ doplněný o vlastní symboly.

Kde a jak se můžete učit katalánsky?

Učit se katalánsky překvapivě není až taková věda. V Praze můžete navštěvovat kurzy Střediska katalánských studií Karla Velikého. Jak studium jako takové, tak i mezinárodní zkoušky z katalánštiny, které můžete na konci roku složit, jsou zcela zdarma. Středisko financuje vláda Andorry, a každý rok se můžete přihlásit do konkurzu na letní stipendia, dvoutýdenní pobyty v oblastech, kde se mluví katalánsky. Platíte si většinou jen letenky, takže když jste pilní studenti, můžete si tak obstarat letní dovolenou třeba na Baleárech nebo v jižní Francii. „Na učení“ je katalánština obtížná zhruba stejně jako francouzština, ale výslovnost je o něco lehčí – nebojujete s nosovkami. Jak už padlo výše, pokud umíte španělsky, je to vaše obrovská výhoda, protože spousta slov je stejných nebo velmi podobných.

Co se týče studijních zdrojů, tam už je situace o něco horší. Regály s učebnicemi v Čechách zejí prázdnotou, dostanete se tak maximálně ke kapesní konverzaci pro turisty. Pokud budete navštěvovat kurzy zmíněné výše, dostanete přístup k oficiální učebnici andorrské provenience, ale upřímně řečeno, moc dobrá není. Nezbyde vám tedy nic jiného, než prozkoumat Amazon, nebo rovnou sednout na letadlo a projít barcelonská knihkupectví. Něco mi říká, že pokud se zmíníte, že sháníte učebnici na katalánštinu, budete kolem sebe mít do pěti vteřin asi tak 8 až 10 ochotných prodavačů!

Barcelona, Arc de Triomf

Jak nás vidí Španěl

Para la versión española de la entrevista pincha aquí.

Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.

José, šťastný v Čechách

Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.

Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.

Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.

A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.

Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.

Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂

Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.

Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.

Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.

Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.

Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.

Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.

Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.

My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.

Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.

Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.

Díky. Není zač.

Já, šťastná ve Španělsku