Publikováno

Templo de Debod

Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.

Pohled z Parque de la Montaña směrem ke Casa de Campo

Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.

Templo de Debod za soumraku

Trocha historie… v Madridu

Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.

Goyův obraz „3. květen v Madridu“, zdroj obrázku: museodelprado.es

Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.

Kasárna na Montaña del Príncipe Pío, zdroj obrázku: www.tradicionviva.es

Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.

Památník padlým z 20. července 1936

Trocha historie… v Asuánu

Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.

Reliéfy chrámu Debod: faraon ve společnosti bohů

Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.

Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.

Rytiny dromedárů ve stěně chrámu Debod

V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.

Chrám Debod v Madridu. Nádrž na vodu je teď na podzim vypuštěná

V novém domově

V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.

Pohled od chrámu Debod k Plaza de España

Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.

Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.

Rekonstrukce podoby chrámu za vlády dynastie Ptolemaiovců. Model najdete vystavený v horním patře chrámu Debod

V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.

Sloupy hlavní fasády

Návštěva v chrámu Debod

Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.

Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.

Parque de la Montaña na podzim
Publikováno

León 2/2

(slavná leónská katedrála, Svatý grál, co mlsat, kde nakupovat a kde se ubytovat)

Když jsem jela do Španělska sama poprvé, z čiré nevědomosti jsem se zrovna trefila pobytem do státního svátku na 12. října. Teprve tehdy jsem zjistila, že ten den se slaví Día de la Hispanidad, Den španělské státnosti, jako výročí objevení Ameriky Kryštofem Columbem. Od té doby má pro mě tohle období ve Španělsku zvláštní atmosféru – venku začíná žloutnout listí, počasí se obvykle prudce zlomí z letního na podzimní, takže ranní chlad vás nutí vyhledat nejbližší bar a zahřát se hrnkem horké kávy, a u oběda ve všech restauracích běží živý přenos z pompézní vojenské přehlídky na Paseo del Prado v Madridu, kde letadla kreslí na nebi červenožlutou španělskou vlajku a všichni netrpělivě čekají, jakou róbu na tu slávu předvede královna Letizia. Nechyběla jsem ani letos – strávila jsem 12. říjen v Leónu, a protože zlom počasí se dostavil podle očekávání, mohla jsem se po dopolední náročné turistice bez výčitek zavrtat do peřiny na pořádnou siestu a poslouchat, jak na okna bubnuje první pořádný podzimní déšť.

Catedral de León

Pokud navštívíte León, první vaše kroky budou pravděpodobně samovolně směřovat k monumentální katedrále zasvěcené panně Marii. Stojí na místě, kde původně stály římské lázně – pamatujete na původ Leónu coby posádkového města římských legií? Jejich zbytky (byť velmi skrovné) se nachází pod základy katedrály dodnes. Za křesťanské reconquisty byly pak staré římské lázně nahrazeny královským palácem. Na začátku 10. století vládl Leónu král Ordoño II., a když v roce 916 porazil v jedné z bitev reconquisty Araby, na znamení vděčnosti postoupil pozemek královského paláce Bohu a přikázal postavit první verzi leónské katedrály v románském slohu. Bohužel jej poměrně brzy – hned v roce 924 – do fungl nové katedrály pohřbívali, ale další leónští panovníci pokračovali v jeho bohulibém snažení. Sláva románské katedrály vyvrcholila za éry Fernanda I., který do města přivezl ostatky svatého Isidora, a jeho dcery, kterou byla princezna Urraca. O obou bude ještě řeč v souvislosti s další památkou Leónu – slavnou La Real Colegiata de San Isidoro.

Pohled na jižní fasádu leónské katedrály

Ve druhé polovině 13. století byla na tomto místě konečně vztyčena velkolepá gotická katedrála ve své nynější podobě, za bedlivého dozoru tehdejšího kastilského krále Alfonse X., řečeného “moudrý”, bratrance našeho Přemysla Otakara II. (jak víme, od roku 1230 se království Kastílie a Leónu spojily v jedno). Stavba byla silně inspirována francouzskou katedrálou v Remeši – dokonce by se dalo říct, že je téměř její replikou, jen o něco málo menší. Chcete-li znát přesné rozměry, na délku měří 90, na výšku 30 a na šířku 29 metrů. Stavba katedrály trvala na tehdejší poměry velmi krátkou dobu, jen cca 50 let – a z toho důvodu je gotický sloh velmi čistý a jednotný. Křehká leónská katedrála se v průběhu staletí pravidelně rekonstruuje, v současnosti probíhají restaurační práce na její západní fasádě nad hlavním vstupem, jejich dokončení je plánováno na konec roku 2020.

Katedrále se přezdívá „Pulchra de León“, leónská kráska

Jejím hlavním lákadlem jsou nádherné středověké vitráže, jak (poněkud netypicky) s rostlinnými a přírodními motivy, tak i s klasičtějšími náboženskými výjevy. Uprostřed hlavní chrámové lodi ve tvaru kříže se nachází bohatě zdobená kruchta. Protože je střední část portálu nad hlavním vchodem do katedrály momentáně v rekonstrukci, neuvidíte bohužel hlavní růžicové okno, bohatě vám to ale vynahradí barevné růžice umístěné po obou stranách chrámové lodi.

Vitráže leónské katedrály se neomezují jen na sakrální tematiku

Ke katedrále přiléhá “claustro” (dvůr s křížovou chodbou), kde se nachází muzeum katedrály. Za mírný příplatek (3 eura nad základní sazbu 6 euro za vstup do katedrály) si jej můžete prohlédnout. Překvapivě velké muzeum vystavuje obrazy, středověké křtitelnice, sochy, vykopávky zpod základů katedrály, truhly, kalichy a spoustu dalších náboženských artefaktů. Na obvyklé poměry náboženských muzeí je velmi pěkné, osobně jsem ocenila hlavně obrazy.

Claustro, křížová chodba

Praktické info: Vstup nemusíte kupovat předem, León nebývá zahlcený turisty. Katedrálu najdete na Plaza Regla, přímo naproti jejímu hlavnímu vstupu se nachází i turistická kancelář Leónu, kde se můžete zastavit pro plánek města. 

Pohled na věže katedrály z dvora uvnitř claustro

Sladký León

Jestliže jste návštěvu katedrály vykonali tak, jak se sluší a patří hned ráno, dokud je vzduch svěží a v centru nezaclání příliš mnoho turistů, a neodbyli jste prohlídku muzea, právě teď jste z té nálože historie a architektonických vjemů poněkud unavení a neobytně na vás útočí dopolední hlad. Stočte své kroky do jedné z postranních ulic a stavte se v některé z četných leónských cukráren na dopolední kávu a zákusek. Typickou leónskou sladkostí je hojaldre, čtvercový zákusek s dírou uprostřed. Jeho název hovoří sám za sebe – „hojaldre“ se čte „ochaldre“ a je to španělský název pro lístkové těsto, v tomto případě s přídavkem medu a citrónu. Já jsem si oblíbila další lístkový zázrak, podobného tvaru a velikosti jako je hojaldre, ale uvnitř plněný vychlazeným šlehačkovým krémem a svrchu sypaný skořicí. Tomu se v Leónu říká delicia, tedy doslova „potěšení“. Však jsem si taky tohle guilty pleasure dopřála v Leónu každé ráno, a v mé oblíbené cukrárně v Calle Ancha navíc ctili tradici tapas i u ranní kávy. Co to znamená? Ano, správně – zákusek navíc zdarma. Hum!

Leónská „delicia“. Malý zákusek vpravo v pozadí je sladká „tapa“ zdarma

La Real Colegiata de San Isidoro

Seznam leónských pamětihodností není dlouhý, ale zato jsou na něm samá zvučná jména. La Real Colegiata de San Isidoro, nebo stručněji, Muzeum sv. Isidora, byste při prohlídce města rozhodně neměli minout. Přímo uprostřed historického centra Leónu se nachází jedna z nejdůležitějších románských památek Evropy, s tisíc let starými stropními a nástěnnými freskami, které bývají označovány dokonce za Sixtinskou kapli románského umění. Najdete jej na Plaza de San Isidoro číslo 4.

La Real Colegiata de San Isidoro

El Panteón de los Reyes

V objektu Muzea sv. Isidora se nachází několik významných památek, a jednou z nich je Panteón de los Reyes – hrobka leónských králů. Nechal ji postavit Fernando I., který Leónu vládl mezi lety 1037 – 1065. Jeho dcera, princezna Urraca, pak nechala vytvořit fresky, které zdobí Panteón dodnes. Nástěnné a stropní malby byly precizně vytvořeny technikou, která dovolila, aby se zachovaly v takřka perfektním stavu až do dnešních dnů. Samotný Panteón je kamenný prostor s důmyslně zdobenými sloupy a masivními hrobkami z kamene – odpočívá tu 11 králů, 12 královen a další příslušníci jejich rodin. Jejich posmrtný klid narušil na počátku 19. století vpád Napoleonských vojsk do Španělska. Francouzská armáda vyrabovala hrobky, ostatky králů naházela na jednu hromadu do rohu a z Panteónu vyzdobeného freskami nedozírné ceny si udělala stáje. Teprve v roce 1996 umožnila analýza DNA, aby byly kosterní pozůstatky roztříděny a tak dnes králové a královny znovu odpočívají po jednom ve svých kamenných hrobkách – jen se neví, kdo je kdo. A vy máte zase o trochu víc jasno v tom, kde se bere španělská nechuť vůči Francouzům.

Fresky královského Panteónu. V objektu Muzea sv. Isidora se nesmí fotit, a tak si musíte vystačit s pohlednicí

Sala del Cáliz

V samostatném sále, hned vedle neorenesanční knihovny (která je v současnosti v rekonstrukci a tak jsem ji bohužel nemohla vidět), se vystavuje klenot nedozírné ceny. Nazývá se Cáliz de doña Urraca, kalich princezny jménem Urraca (pardon, ale jak se to v češtině správně skloňuje, netuším). Kdyby o něm Dan Brown věděl, jistě by jej zakomponoval do některé ze svých knih. Poslední výzkumy založené na studiu dokumentů starého Egypta naznačují, že se jedná o Svatý grál – a to doslova a bez nadsázky. Dvě onyxové misky, které tvoří základ poháru, jsou podle posledních průzkumů těmi, které používal Ježíš Kristus při nešťastné Poslední večeři. Jako cenné křesťanské relikvie se v 11. století nacházely ve vlastnictví Egypta, který zrovna čelil hladomoru v důsledku velkého sucha. Na jeho výzvu o pomoc v muslimském světě odpověděl emír taifského (muslimského) království Denia ve Španělsku, a za lodě naložené potravinami dostal právě tyto onyxové kalichy. Ve stejném století je použil jako úplatek pro Fernanda I., mocného leónského krále, který mu svými výboji proti muslimům naháněl pořádný strach. Jeho strategie vyšla, království Denia nebylo napadeno, a ve vlastnictví Leónu se octl opravdový poklad. Fernandova dcera Urraca pak vzala své nejcennější klenoty a z nich a z onyxových misek nechala zhotovit kalich, který můžete v Leónu z relativní blízkosti spatřit na vlastní oči. Je umístěný v černém sále bez oken, a osvětlený uprostřed skleněné vitríny září, až oči přecházejí. Garantuji vám, že nic podobného jste v životě neviděli. Naposledy byl oficiálně oceněn v roce 1990 a tehdy byla jeho cena odhadnuta na 6 000 milionů španělských peset.

Údajný Svatý grál. Zdroj obrázku: www.museodesanisidorodeleon.com

El Claustro

Kamenné zdi prostor nazývaných El Claustro, tedy Augustiniánského kláštera, byly vystavěny ve středověku s využitím starých materiálů, a proto se mezi nimi dodnes nachází střešní tašky s emblémem římských legií. V roce 1088 tu zasedal vůbec první parlament Evropy, a to v počátcích vlády krále Alfonse IX.

El Tesoro de los Reyes

V jednom ze sálů muzea se nachází i královská pokladnice. Hlavními exponáty jsou zdobené schránky na svaté relikvie, mimo jiné i ta, ve které Fernando I. nechal v roce 1063 převézt ze Sevilly do Leónu ostatky svatého Isidora, po kterém se celý komplex jmenuje. Dál jsou k vidění třeba šperkovnice nebo středověký osvěžovač vzduchu vyrobený ze slonoviny.

Pokud mne paměť neklame, bylo to v roce 2002, kdy leónští sejmuli z věže areálu korouhev s kohoutem, aby ji nechali odborně vyčistit. Při té příležitosti se zjistilo, že není bronzová, jak se až do té doby domnívali, nýbrž že olověné jádro je obložené pláty ryzího zlata. Od té doby je zlatý kohout součástí výstavy v královské pokladnici, a na věži jej nahradila replika.

Věž San Isidoro s náhradní kohoutí korouhvičkou. Vlevo zachovalá část středověkých hradeb Leónu, skrápěných prvním podzimním deštěm

La Basílica de San Isidoro

Bazilika, zasvěcená (jak jinak) svatému Isidorovi, je jedinou částí komplexu, kde smíte fotit. Ostatky svatého Isidora odpočívají ve schránce na hlavním oltáři.

Bazilika sv. Isidora, pohled z varhanního kůru

Kam na nákupy

Jak už bylo řečeno v první části článku, León je v podstatě maloměsto. Pokud se vám nechce vyrážet za hranice historického jádra do vzdálenějších obchodních center, vydejte se na nákupy na Avenida Ordoño II., která je zaplněna obchody s kosmetikou, oblečením a obuví.

Avenida Ordoño II.

Ubytování v Leónu

Leónem prochází Svatojakubská cesta, takže určitě nebudete mít problém sehnat tam ubytování všech možných i nemožných úrovní a cenových kategorií. Mně v roce 2019 život servíruje, s prominutím, samé sr*ky, a tak jsem se rozhodla, že se v Leónu rozmazlím a půjdu „do jedničky – bez štěnic a s ramínkama“. Budete-li následovat mého příkladu, doporučuji hotel Alfonso V. na Avenida Padre Isla č. 1. Kromě toho, že je maximálně 200 metrů od všech významných leónských památek a z okna pokoje jsem měla výhled na vršek katedrály, jsou dveře od pokojů umístěné na pavlačích po obvodu budovy, takže uprostřed vzniká jakési zastřešené patio. Pěkné bydlení, a pokud tak jako já vyčíháte slevu na Bookingu, dokonce ani finančně nezkrachujete.

  • Pohled z recepce směrem nahoru…
  • A od pokoje směrem dolů.
Centrum Leónu. Budova uprostřed je hotel Alfonso V.
Publikováno

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

León na mapě Španělska, zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Socha Gaudího v Leónu, přímo před Casa Botines

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Casa Botines na Plaza de San Marcelo

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

  • Takhle nějak vypadala v nájemním bytě ložnice…
  • … nebo koupelna

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých. 

  • Výhled z jedné z bočních věžiček Casa Botines
  • — a pohled vzhůru. Obložení je původní

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Každý zvlášť, půdorysný zmatek. Spolu – dvě dokonalé krabice od bot. Vlevo Casa Botines, vpravo Palacio de los Guzmanes

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Calle Ancha poránu, kdy ještě většina Španělů vyspává včerejší tapeo

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

Leónské tapas bary večer
Publikováno

Astorga

Příchod podzimu do Španělska mě zastihl nepřipravenou. Od včerejška teploty klesly o víc než deset stupňů, a když mě ráno vlak ještě za tmy vyklopil na pustém nástupišti vlakového nádraží městečka Astorga, okamžitě jsem se začala klepat zimou. Do nejbližší kavárny to bylo nepříjemných deset minut ostré chůze. 

Astorga je malá, má jen 11 000 obyvatel, ale nachází se tu jedna ze tří Gaudího budov, které postavil mimo Katalánsko, a tak je vyhledávaným turistickým cílem. Zároveň je zastávkou na Camino de Santiago, a ještě navíc neformálním hlavním městem regionu známého pod názvem Maragatería.

Maragatería je kraj ve středu provincie León, v autonomním společenství Kastílie a León. Ohledně původu názvu existuje více teorií, ale mně se nejvíce líbí ta nejméně pravděpodobná – že název je zkomoleninou výrazu del mar a los gatos (od moře ke kočkám). Přes region se totiž dopravovaly ryby z Galicie (moře) až do Madridu. A Madriďanům se, pokud to nevíte, ve Španělsku přezdívá gatos (kočky).

Plaza Mayor, hlavní náměstí Astorgy

Palacio Episcopal

Jak se Antoni Gaudí dostal k zakázce na stavbu biskupského paláce Astorgy? V podstatě ze dvou důvodů: a) původní biskupský palác v roce 1886 vyhořel do základů, b) tehdejší biskup Juan Grau byl rodákem z katalánského města Reus, odkud pocházel i Gaudí. 

V roce 1889 se začalo s výstavbou – nejprve sklepení s velkorysou cihlovou klenbou, poté tři nadzemní podlaží. Výsledný biskupský palác poněkud připomíná Sněhurčin zámek a jeho stavba se neobešla bez problémů. V první řadě diecéze mluví do stavebního projektu, což architekt velmi špatně nese, a za druhé dost pozdě platí. Když se biskup Grau v roce 1893 vážne zraní a posléze umírá, Gaudí napíše ještě pár upomínek a poté, brutálně naštvaný, s projektem praští. Odvolává ze stavby katalánské dělníky, a dokonce prý protestně pálí originální plány stavby, to aby nikdo z jeho následovníků nevěděl, jak stavbu dokončit.

Neobvyklý tvar vstupního portálu způsoboval problémy se stabilitou budovy a musel být několikrát přestavěn

Ne všechno, co vidíte na biskupském paláci dnes, je tedy původní Gaudího návrh. Střechy například měly být bílé, zdobené sochami andělů. Místo toho zmíněné sochy stojí v zahradě paláce a střechy jsou mnohem jednodušší, břidlicové.

Palacio Episcopal zezadu

Interiéry jsou ve většině Gaudího dílem a jsou velmi působivé, zejména v prvním patře, kde se nachází reprezentativní prostory paláce s kaplí, pracovnou a jídelnou. Prakticky všechna okna v objektu jsou vitrážová.

Kaple
  • Pracovna
  • Jídelna

Palác stojí v nevelké zahradě, která zezadu přiléhá k zachovalému úseku středověkých hradeb Astorgy. Gaudí zanedbané hradby zrestauroval a zakomponoval do nich procházkovou trasu navazující na hlavní vchod paláce.

Procházka po středověkých hradbách

Praktické info: Základní vstup do paláce je 5 euro, za jedno euro navíc pořídíte průvodce na tabletu. Ve sklepních prostorách paláce se nachází malé muzeum artefaktů z římského období Astorgy.

Mlýn na zrno z římského období

Catedral de Astorga

Hned vedle biskupského paláce najdete katedrálu zasvěcenou panně Marii. Katedrála ve stylu pozdní gotiky se začala stavět v roce 1471. Má působivý hlavní portál a ve srovnání s ostatními španělskými katedrálami je jakýmsi slušným standardem. Nutně ji uvnitř vidět nemusíte, ale pokud přijdete mezi desátou a dvanáctou, je vstup zdarma.

Catedral de Astorga

Museo del chocolate

V roce 1545 dostihly španělského dobyvatele Hernána Cortése v pauze mezi vyvražďováním původního domorodého obyvatelstva Mexika mnohem prozaičtější starosti: potřeboval provdat dceru. A tak byl domluven sňatek se synem markýze z Astorgy, a část věna tvořilo americké kakao, v tehdejší době používané v Mexiku jako platidlo uznávané i Evropany – jeden španělský reál odpovídal 140 kakaovým bobům. Ze sňatku sešlo, ale kakao už bylo na místě, a tak započala v ospalém městečku Astorga éra výroby čokolády. V regionu rostla postupně jedna čokoládovna za druhou, a kolem roku 1925 jich tu fungovalo 55 najednou!

To je důvod, proč v Astorze najdete hojně navštěvované muzeum čokolády, které vás poučí o historii a odrůdách kakaa a o výrobě čokolády samotné.

Vystaveny jsou tu zejména pomůcky a stroje určené k řemeslné výrobě čokolády. V jednom ze sálů běží na smyčce video vysvětlující, jak taková ruční výroba probíhala (s titulky v angličtině). Při odchodu na vás čeká malá ochutnávka čokolády a jedním ze vzorků je právě ta řemeslná, vyráběná tradičním způsobem. Pokud vám vzorky zachutnají, můžete si nějakou tu tabulku koupit v malém obchůdku.

Dál uvidíte dobové reklamy, formy na tabulky a potravinové lístky na čokoládu, servisy na popíjení čokolády i osvětové cedule z čokoládových továren, které jsou z expozice bezkonkurenčně nejvtipnější. Posuďte sami:

Nahoře: “Čas je zlato. Přesnost je přední vlastností svědomitého zaměstnance. Povšimněte si, že pozdě chodí vždy ti samí.”

Dole: “Plňte své povinnosti, aby mohla být respektována vaše práva.”

Osvětové cedule pro zaměstnance

Kde muzeum najdete: Avenida de la Estación č. 16, vstup je lidových 2,50 eura a v jednotlivých místnostech najdete informace i v angličtině.

Cocido maragato

Konečně to hlavní – jídlo! Nejdříve ovšem malá odbočka k tomu, co to vůbec je “cocido”. Slovo cocido je minulé příčestí od slovesa “cocer” (vařit), tedy doslova “vařené”. Používá se jako označení sytých dušených jídel z masa, zeleniny a luštěnin, která se konzumují zejména ve středním Španělsku. Cocido se připravuje jako jídlo z jednoho hrnce, ale konzumuje se po částech; tvoří jej polévka (vývar z masa použitého na přípravu), pak zelenina s luštěninami a nakonec maso. Jídlo je to velmi, velmi “contundente” (syté) a perfektně se hodí do studených oblastí španělské Mesety. Dnes je mimoto výborný den na jeho vyzkoušení – tady v Astorze už od rána studeně fouká a teď v čase oběda je sotva patnáct stupňů.

Cocido Maragato, které – jak název napovídá – pochází ze středu kraje Maragatería, tedy Astorgy, má tu zvláštnost, že je pořadí jídel obrácené. Prý proto, že Astorčané říkají: Pokud má něco zbýt, ať zbyde polévka! Každopádně nejprve přistane na vašem talíři maso, a to až deset různých druhů. Já osobně jsem nejvíc ocenila chorizo a uzené vepřové, ale i ostatní druhy masa mi chutnaly, ač jsem ne všechny byla schopna identifikovat.

První chod: dušené maso

Druhý chod v pořadí jsou luštěniny a zelenina, které se spolu s masem vařily v polévce – což v mém případě byla cizrna, brambory a kapusta.

Nad kapustou se neošklíbejte, byla skvělá

Jako poslední vám naservírují polévku s nudlemi, která chutná jako něco mezi vývarem a uzenou polévkou, a je opravdu výborná. Už jsem viděla všechny svaté, ale přidat jsem si ji musela…

Polévky dostanete na stůl plnou mísu. Kolik sníte, je na vás

A kde že to všechno ochutnáte? Restauraci specializovanou na cocido Maragato najdete na Calle Santiago č. 1, jmenuje se Las Termas. Chcete-li mít jistotu, rezervujte si místo. Když přijdete hned jak otevřou – v jednu odpoledne – možná budete mít tak jako já štěstí a najde se volný stůl. Menu s cocido Maragato si tu dávají úplně všichni a je docela drahé, přijde vás na 23 euro. Jídlo je ale výborné a v ceně máte cocido, rajčatový salát, chléb, vodu, víno, zákusek a kávu. Porce jsou obrovské a kdybyste náhodou ještě měli místo, můžete si zdarma přidat. A propos, víno – vino de la casa znamená, že si sice nemůžete vybírat značku, ale zato dostanete na stůl celou láhev. Kolik vypijete, tolik vypijete 🙂

Zákusek: domácí pudink a buchtička

Mantecada

Typickým zákuskem Astorgy je mantecada – drobivá sladká buchta bez náplně, kterou tu prodávají na každém rohu. Chutí docela připomíná naše piškotové těsto. Kapku dusí, a tak si ji nejlépe vychutnáte s pořádným hrnkem kávy.

Mantecada
Publikováno

Ávila

Castilla y León (tedy „Kastílie a León“) se rozkládá na severozápadě Španělska a co do rozlohy je jeho největším autonomním společenstvím. V devíti provinciích tu žije skoro dva a půl milionu obyvatel. Zvlněná marsovská krajina v prašných odstínech rudohnědé a šedé barvy je protkána zřídkavými proužky matné zeleně. Mapy i ukazatele na dálničních mostech tvrdí, že tu najdete i řeky, ale skoro každé takové „koryto“ je jen shlukem bujnějšího křoví, které dává tušit, že někde pod jeho kořeny se snad doopravdy nachází trocha vody. Mimozemsky vyhlížející pustina, stovky kilometrů ničeho. Pak skála. Na skále středověký hrad. Těch je tu hodně – z doby, kdy Kastílie a León byla ještě dvě znepřátelená království, která spolu mezi lety 1037 a 1218 válčila v nekonečných konfliktech. Z té doby tu zůstaly nejen hrady, ale také nejzachovalejší středověké opevnění na světě. Na paty mu v Evropě šlape maximálně tak francouzský Carcassone, a to ještě stěží. Ávila, hlavní město stejnojmenné provincie, je daleko hezčí.

Ávila sevřená středověkým opevněním

La muralla de Ávila

Výše řečené dává spolehlivou odpověď na otázku, co byste měli v Ávile vidět. V první řadě je to samozřejmě Muralla de Ávila, tedy středověké hradby. Nějaké to opevnění – více či méně funkční – měla Ávila i předtím, ale ve 12. století vznikly hradby v té podobě, v jaké je můžete ve městě vidět dodnes. Jejich celkový obvod měří něco málo přes dva a půl kilometru a je v nich vestavěno celkem 9 bran a 87 věží (většinou vyplněných suťovým materiálem, tedy bez vnitřních prostor). Postavit funkční opevnění byla tehdy ve středověku holá nutnost, protože z jihu ohrožovali Kastílii muslimové a ze severozápadu znepřátelené království León. Podle pověstí vedli tehdejší stavbu dva geometři – jeden římský a druhý francouzský, a dokončena byla za devět let, což je údaj, kterému lze jen stěží věřit. Daleko spíše trvala stavba déle a byla nejspíš o dost improvizovanější – s postupnou přístavbou různých úseků a věží.

  • Na začátku prohlídkové trasy
  • Na hradbách

Hradby jsou přístupné v celé své délce. Vstup nahoru je možný na několika místech – pokud mě paměť neklame, nejméně na třech. Vstupné vás přijde na celkem lidových 5 euro a můžete dostat i audioprůvodce, je ale dost ukecaný a moc skutečných faktů se nedozvíte. Cestou si povšimněte, že materiál použitý na stavbu opevnění je dvojí – zejména v dolní části jsou to šedé kameny různé velikosti a tvaru, které pochází původně z jiných staveb (zpravidla) římského původu a byly znovu použity, v horní části hradeb a na věžích dominuje novější naoranžovělý kámen.

Procházky po středověkém opevnění nebudete litovat

Los Cuatro Postes

Nejlepší pohledy na Ávilu – jako na první fotografii v článku – najdete na vyhlídce Los Cuatro Postes, vzdálené asi 15 minut pěší chůze od městských hradeb. „Cuatro postes“ španělsky doslova znamená „čtyři tyče“, to proto, že tuto náboženskou stavbu z roku 1566 tvoří čtyři kamenné sloupy, nahoře spojené. Uprostřed takto vzniklého „altánku“ se tyčí kamenný kříž.

Vyhlídka Los Cuatro Postes

Catedral de Ávila

Ve stejné době jako hradby, tedy ve 12. století, byla postavena i ávilská katedrála. Je to stavba vskutku impozantní, měří na délku 85 a na šířku 42,5 metru. Je včleněna přímo do opevnění, ze kterého můžete před katedrálou sestoupit a věnovat nějaký ten čas její návštěvě. A nemějte strach – vaše vstupenka na hradby je stále platná a na druhé straně můžete zase vyšplhat nahoru.

Ávilská katedrála vystupuje přímo z městských hradeb

To, co katedrálu v Ávile odlišuje od jiných, je prohlídka zvonice, kterou si můžete za další dvě eura přikoupit k základní sazbě za návštěvu katedrály ve výši šesti euro. Celkem 113 schodů vás dovede nad gotickou klenbu katedrály, kde se nachází nejen střecha a zvonice, ale také byt zvoníka, zařízený v prostém kastilském stylu, s kuchyní a dvěma jednoduchými ložnicemi. Bydlení dnes najdete v přesně takovém stavu, v jakém ho v 50. letech dvacátého století opustili jeho poslední obyvatelé. Tady nahoře totiž bydlela vždy celá rodina, která se podílela na správě věže. Ostatně, zvonické řemeslo zpravidla přecházelo z jedné generace na druhou.

  • Jedna z ložnic
  • Kuchyň

Řízení zvonů v Ávile převzal už před pár lety počítač, a tak dnes posledního ávilského zvoníka potkáte jen jako vašeho průvodce na zvonici. Dozvíte se od něj spoustu zajímavých věcí – třeba, že kamenné důlky na podlaze věže sloužily dětem zvoníků jako hřiště na pétanque, jak moc se třesou stěny, když zvoní všechny zvony naráz, a také která střecha je která – to až se na věži vykloníte, abyste se pokochali výhledem na Ávilu a kastilskou pustinu za hradbami města.

Výhled ze zvonice katedrály

Obyvatelé Kastílie

Patrně nejznámější obyvatelkou Ávily byla Santa Teresa, tedy sv. Tereza, která se tu v roce 1515 narodila. Církevní reformátorka je považována za spoluzakladatelku řádu Bosých karmelitánek a zmiňuji se o ní proto, že v Ávile je po svaté Tereze pojmenované úplně všechno – kláštery, kostely i zákusky. Pokud ale odhlédneme od postav historických, jací jsou dnešní obyvatelé Kastílie a Leónu?

Hradby při pohledu z města

Kastilci jsou o něco odměřenější než obyvatelé jižnějších částí země a s trochou nadsázky by se dali označit za Španěly s českou povahou. Hledí si zejména sami sebe a svých záležitostí a klevetná andaluská všetečnost je jim cizí. Zároveň ale nepostrádají obvyklou španělskou vřelost, pohostinnost a optimistickou povahu. Mimoto přímo uprostřed autonomního společenství Castilla y León, v půlmilionovém Valladolidu, uslyšíte tu nejkultivovanější španělštinu ve Španělsku. Poznáte ji podle zřetelné a čisté výslovnosti všech pěti samohlásek a podle zastřeně vyslovovaného „d“ na konci slov.

Co ochutnat v Ávile?

Tak i na tuhle otázku existuje naprosto jednoznačná odpověď. Až pojedete na výlet do Ávily, dejte si jen lehkou snídani a raději nesvačte. K obědu na vás totiž čeká Chuletón de Ávila, obrovský steak na grilu připravený z hovězího Avileña-Negra, rasy chované jen v ávilském regionu. Maso je skvělé samo o sobě a tak jej obvykle doprovází jen sůl a trocha pečených brambor. Vzhledem k jeho velikosti se často servíruje ne na talíři, ale na dřevěném prkénku, a původ masa označuje cedulka zapíchnutá doprostřed steaku.

Chuletón de Ávila

Po obědě se věnujte běhání po městě a prohlídce četných kostelů a klášterů s cílem spálit zkonzumované živiny, protože k odpolední kávě prostě musíte ochutnat Yemas de Santa Teresa, tedy Žloutky svaté Terezy, někdy označované prostě jako Yemas de Ávila. O jejich kalorické hodnotě dostatečně vypovídá složení – jen cukr, vaječné žloutky a citrónová kůra. Jsou sladké jako hřích a musíte je nejen ochutnat, ale také si nakoupit dostatečnou zásobu domů do Čech. Nebojte – jsou relativně trvanlivé a ledničku k jejich převozu nepotřebujete.

Yemas de Santa Teresa v ávilské cukrárně

Praktické info: Ávila je dobře spojená s Madridem, dostanete se tam do hodiny a půl buď po dálnici (budete platit mýtné) nebo vlakem. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce (kolem 1100 m.n.m) se nezapomeňte přiobléknout a pozor – v období duben-květen a říjen-listopad se můžete s větší pravděpodobností potkat s deštěm.

Publikováno

Bilbao II.

(o visutém mostu, bílých útesech a o tom ostatním z Bilbaa)

Z centra směrem k Atlantiku se ría rozšiřuje a získává světle modrozelenou barvu, dřevěné pylony mizí, moderní nízké mosty taktéž a Bilbao ukazuje tvář, jakou získalo během 19. a 20. století – tvář významného evropského přístavu a průmyslového centra, kde se skloňují slova jako uhlí, ropa nebo železná ruda. Tam, kde typicky severošpanělské činžáky pomalu střídají přepravní kontejnery a lodní provoz houstne, se na opačných březích Nerviónu nachází čtvrti Getxo a Portugalete.

Puente de Bizkaia

Když byl budoucí španělský král Alfonso XIII. ještě malý chlapeček a jeho sláva jakožto zakladatele tradice tapas (tedy pokud je tahle legenda pravdivá, samozřejmě!) zatím daleko, mezi rozeklaným skalnatým břehem v Getxo a nízkým písečným prahem v Portugalete byl vystavěn majestátní visutý most ze železa, který umožňoval pohyb mezi oběma břehy Nerviónu a zároveň nenarušoval lodní přepravu. Asi nenajdete lepší pomník průmyslové revoluci než tenhle železný kolos, jehož architektem byl Alberto Palacio Elissague, známý mimo jiné svým podílem na stavbě Palacio de Cristal v Madridu. Vyrostl přímo tady v Portugalete, a když ukončil studia architektury v Barceloně, vydal se na zkušenou do Paříže. Ne nadarmo vám může konstrukce mostu připomínat Eiffelovku – Gustav Eiffel byl architektovým přítelem a spolupracovníkem.

Puente de Bizkaia při pohledu ze čtvrti Portugalete

Průmyslové stavby vám mohou být klidně ukradené, ale Puente de Bizkaia, uvedený do provozu 28. července 1893, nepřehlédnete. S jeho parametry není divu: na každém břehu se zvedají dva železné pilíře o výšce 61 metrů, v jejichž středu je umístěn výtah. Lávka pro pěší se nachází ve výši 45 metrů nad hladinou Nerviónu a překlenuje vzdálenost 160 metrů. Po spodní části lávky se pohybuje vozík, na němž je zavěšen „transbordador“, plošina pro převoz aut, nákladu a lidí z jedné strany na druhou. Transbordador se vydává na cestu každých osm minut a šířku řeky překoná přibližně za minutu a půl.

Transbordador vyráží na cestu s nákladem aut, kol a lidí
Lávka pro pěší

Kromě toho, že je možné využít transbordador mostu za necelé půl euro jako dopravní prostředek, můžete si zakoupit i lístek na most jako takový, a to za osm euro. V ceně máte jízdu výtahem nahoru, přechod po pěší lávce na druhou stranu a návrat zpět transbordadorem. Fantastický výhled na ústí Nerviónu do Atlantiku a intenzivní zážitek z přechodu dřevěné lávky pro pěší jsou zaručeny.

Jak se tam dostanete: linka metra č. 2, stanice Portugalete.

Acantilados de Getxo

Opačný břeh Nerviónu má také co nabídnout. Minimálně první písečnou pláž za hranicí centra, vysoké bílé útesy (španělsky „acantilados“) na břehu Atlantiku, starou námořní pevnost a turistické stezky, které protínají ostře zelené louky na horních plošinách útesů. Viróza přesunula svůj hlavní stan do Eustachovy trubice a zalehlé uši mě bolely, a tak jsem ze zdravotních důvodů odpískala původně plánovaný výlet do hlavního města Kantábrie Santanderu, a místo toho jsem radši vyrazila na dvacetikilometrový pochod po atlantických útesech v Getxo (což je dokonalá ukázka ženské logiky v praxi).

Pohled přes ústí Nerviónu směrem do centra z městské části Getxo
Cesta podél pobřeží: studené vlny, písek a rozeklané skály

V Getxo nemůžete jinak a pořád běháte nahoru a dolů jako opice. Chvíli obdivujete skály seshora a za moment už zatoužíte slézt po nejbližší cestičce ve skále na rozlehlou pláž pod vámi a namočit si nohy v ledovém oceánu. Takže to uděláte, chvíli se couráte příbojem a zasteskne se vám po kvetoucích loukách nahoře. Vyběhnete na útes, obdivujete mokřady, rybníčky, výhled na nekonečnou modř Atlantiku a plachtící racky vysoko nad vámi, načež se v trávě před vámi objeví úzká pěšinka vedoucí dolů a… dáte si celé tohle kolečko znovu.

Acantilados de Getxo
Skála El Peñón de la Sopelana

Když to vezmete podél útesů pořád za nosem, narazíte zhruba uprostřed trasy na čtvrť Sopelana, kde si můžete dát něco k snědku a trochu si odpočinout. Pak pokračujte dál až tam, kde útesy končí a vpravo se otvírá tyrkysový záliv s písečnou pláží kolem dokola. To je Bahía de Plentzia, stočte své kroky ostře doprava a za další (asi dva) kilometry dorazíte do vesničky Plentzia, která je zároveň konečnou stanicí bilbaoského metra. Tady můžete nasednout na vláček a svézt se zpět do centra Bilbaa, kde – jak jinak – zakončete náročný výlet pořádnou porcí pintxos a vychlazeným pivem.

Konec trasy: vpravo se otvírá Bahía de Plentzia

Praktické info: Nasedněte v centru do metra a vydejte se trasou č. 1 do stanice Bidezabal. Tam vystupte a vedeni neomylným instinktem nebo Google navigací po deseti minutách dojdete k pláži. Pokračujte pobřežní promenádou směrem k pevnosti Punta Galea a dál po výletní trase Paseo de la Galea. Pokud nechcete projít celou trasu až do Plentzia, nemusíte – můžete se odklonit doprava dřív (například v Sopelana) a navigovat se k některé ze stanic metra.

Museo de Bellas Artes

Vedle moderního muzea Guggenheim navštivte určitě Museo de Bellas Artes de Bilbao, místní muzeum krásných umění. Najdete ho na Museo Plaza č. 2, což je nedaleko Guggenheimu, nicméně na konceptuální umění v podobě židlí zavěšených na dráty visící ze stropu tu můžete s ulehčením zapomenout. Tady ještě pořád poznáte, co je na obraze před vámi a v útulném prostředí muzea lze obdivovat barvy a kompozice El Greca, Zurbarána, Murilla, Goyi nebo Gaugina. Muzeum je otevřené každý den mimo úterý a mezi 18.00 a 20.00 je vstup zdarma.

Museo de Bellas Artes de Bilbao

Hned vedle muzea se nachází rozlehlý park Parque de Doña Casilda de Iturriza se zelenými plochami, cestičkami a rybníčky. Pokud vám to počasí dovolí, dopřejte si po návštěvě muzea piknik 🙂

Mercado de la Ribera

Na cestě za dobrým jídlem nelze vynechat bilbaoský trh Mercado de la Ribera. Vedle stojící kostel Iglesia de San Antón a tržiště jsou věrní kámoši už od 15. století, ačkoliv tehdy se trhem nazýval jen prázdný plácek v jeho sousedství. To až průběhu století devatenáctého získává tržiště budovu, jejíž poslední verzí je současná konstrukce z roku 1929 od architekta Pedra de Ispuzua. Tržní plocha je 10 000 metrů čtverečních, díky čemuž je Mercado de la Ribera největším krytým trhem v Evropě. Najdete tady úplně všechno. Ovoce, zelenina, ryby, zvěřina, maso, uzeniny, sýry, pečivo nebo stánek s domácími kroketami? Ano, prosím.

Mercado de la Ribera
Iglesia de San Antón, kostel byl vysvěcen v roce 1433. Tržiště se v jeho blízkosti nacházelo od samého začátku

Fosteritos

Možná, že v jiných městech pracně hledáte na mapě, kde se nachází vstup do metra, nebo se, nedej bože, musíte dokonce zeptat kolemjdoucích. Tohle v Bilbau opravdu nehrozí – tady vám cestu ukážou moderní ulity ze skla a oceli, které připomínají vstupy do vesmírných korábů. Jejich autorem je architekt Norman Foster, a proto se jim v Bilbau přezdívá „fosteritos“.

Fosteritos

V centru Bilbaa najdete spoustu kouzelných míst. Baziliky, kostely, úzké uličky šplhající do kopce. Historické centrum města s barevnými baráčky s odřenými dřevěnými okenicemi. Maličkaté bary, kde vám chutě a vůně servírovaných pintxos seberou řeč. Zeleno-bílo-červené baskické vlajky pověšené na všech možných i nemožných místech. Hory betonu, skla a oceli zformované do podoby moderní architektury. Ať zvedne ruku, kdo se do toho města za pár dní nezamiloval až po uši – já to určitě nejsem. Bilbao, stačí říct a já za tebou přijedu. Na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě. Na víkend, na měsíc nebo na zbytek života. Dycky Bilbao!

Bar v centru Bilbaa
Publikováno

Bilbao

(díl první: o městě, řece, Guggenheimu a baskické podstatě)

Do Bilbaa jsem jela s pořádnou virózou a díky zmatkům při rezervaci letenky mi taky vycházel dvanáctihodinový overlay v Bruselu. Strávit dvanáct hodin na letišti je mise pro sebevrahy a navíc je bruselské letište Zaventem luxusně pohodlně spojené s městem, takže jsem šoupla svůj příruční kufřík do úschovny, do batůžku posbírala papírové kapesníky, sprej do nosu a Panadol a jelo se je objevovat Brusel. Poctivě jsem prochodila centrum, dala si palačinky s kopcem čerstvého ovoce, vyfotila čurajícího panáčka i holčičku, zkonstatovala, že špinavější město s protivnějšími obyvateli aby pohledal, a když už ani Panadol nezvládal korigovat stoupající horečku, jela jsem vláčkem zpátky chytit večerní spoj do Bilbaa.

Bilbao má pořádnou řeku, která se vůbec nepodobá těm obvyklým čůrkům s pár kapkami vody, které najdete ve středním a jižním Španělsku

Letadlo mě vyklopilo na letišti v Bilbau krátce před půlnocí. Lilo jako z konve. Severní Španělsko totiž vůbec nemá slunečné horké podnebí s vymetenou oblohou, jak jsme na něj zvyklí ze Středomoří, kdepak! Baskicko, to je zejména spousta deště, ocelová obloha a neustálý vítr od Biskajského zálivu. Zimy jsou mírné, ale léta taky: zatímco se zbytek Španělska smaží při teplotách přes čtyřicet stupňů, v Baskicku bude trochu přes dvacet a možná kvůli větru snesete i svetřík. Aby bylo jasno, moje hotýlky hledí spíš na umístění v centru a na cenu než na luxus, a na cestách se přesouvám po svých nebo městskou hromadnou (nejsem totiž Onasis, víme!), ale tehdy jsem nakráčela v provazech deště k prvnímu taxíku a udala adresu v Zazpikaleak (to je baskicky „Sedm ulic“ a označuje se tak historické centrum města). Taxikář si chtěl povídat a terapeutické účinky jeho mateřštiny byly okamžité – baskická španělština je melodická s precizní výslovností a hodně výrazným „r“, a řeč Basků je proložená neustálým bezbožným klením. Konverzace s někým takovým je skutečně osvěžující.

Centrum Bilbaa, na stožáru uprostřed vlaje Ikurriña, baskická vlajka

Do pokojíčku o velikosti pánského kapesníku jsem zapadla před jednou a mokrá jako myš. Taxikář dělal co mohl, ale historické uličky v úplném centru jsou jen pro pěší. Masochisticky jsem si změřila teplotu (38,4) a s povděkem jsem kvitovala tlustou vlněnou deku položenou navrch na obvyklém tenkém španělském prostěradle. Dál už, až do deseti dopoledne dalšího dne, nebylo nic. Spala jsem a spala, como un tronco (jako dřevo).

Zazpikaleak, ulice Bidebarrieta, pohled směrem ke katedrále

Artxanda

Ráno vítr rozehnal mraky a ukázalo se sluníčko. Vylezla jsem z hotelu a vydala se podél řeky trochu objevit město. Tamní řeka, která se zhruba o deset kilometrů dál vlévá do Atlantiku, se jmenuje Nervión. V celém Bilbau jí ale nikdo neřekne jinak než ría, případně ještě ría de Bilbao, ačkoliv „řeka“ se španělsky řekne „río“. Školení základních pojmů proběhlo večer předtím od taxikáře, takže jsem už věděla, že „ría“ je název pro úsek řeky v blízkosti jejího vyústění do moře (případně oceánu), kde je patrný příliv a odliv. A skutečně – pohyb hladiny můžete sledovat na nespočených dřevěných pylonech po okrajích říčního koryta. Ría voněla mořem a horní cesty dýchací mi děkovaly na každém kroku, zatímco jsem podél originálních bilbaoských mostů směřovala k dolní stanici pozemní lanovky na vrch Artxanda.

Zubizurri (baskicky „Bílý most“), lávka pro pěší v centru. Jejím autorem je slavný španělský architekt Santiago Calatrava

Artxanda měří jen 251 metrů, ale perspektivu rozhodně změníte. U horní stanice lanovky zahněte vlevo podél okraje svahu a po pár desítkách metrů dojdete na vyhlídku: před vámi se rozprostírá kruh zelených kopců a uprostřed nich sedí jako pecka v dolíku Bilbao, hlavní město autonomního společenství País Vasco s nějakými 350 000 obyvateli. Snad pro to umístění mezi kopci je Bilbao svými obyvateli láskyplně nazýváno „Botxo“ (čte se „bočo“ a baskicky to znamená „díra“). Dole se klikatí jako mašle lesklý Nervión a úplně vpravo na obzoru rozeznáte světlý proužek Atlantiku. Je to nebeská, elfí krajina, která nemá s obvyklou španělskou pouští vůbec nic společného.

Pohled z vrchu Artxanda na Bilbao

Až se dosytosti pokocháte výhledem na krajinu, ve které by se mohla směle usadit celá rodina Hobitů, spusťte se lanovkou zase zpátky dolů a vydejte se ještě o kousek dál pěšky podél řeky. Tam se totiž nachází největší turistické lákadlo Bilbaa – muzeum moderního umění Guggenheim.

Muzeum Guggenheim z mostu přes Nervión. Před muzeem pavoučí skulptura Maman, vpravo od ní mlžná socha japonské umělkyně Fuiko Nakaya, která se jmenuje prostě FOG

Museo Guggenheim

Guggenheim je neskutečná stavba. Byla vystavěna v roce 1997 podle návrhu kanadsko-amerického architekta Franka O. Gehryho. Vypadá trochu jako zaoceánský parník a skvěle se doplňuje s nebem i řekou. Obojí se v ní zrcadlí, a když obloha ztmavne deštěm, muzeum potemní také. Naštěstí se tam můžete jít schovat!

Lístky do Guggenheimu nemusíte kupovat předem. Základní vstup vás přijde na 10 euro a i když nejste milovníci moderního umění (to já nejsem), stojí za to do něj investovat. Oceníte zejména budovu jako takovou, a i když vás neuchvátí obrazy typu „červený čtverec o straně 20 cm na velkém bílém plátně“, kterých Guggenheim vystavuje dost, nenechte si ujít následující:

Maman. Pavoučí socha od francouzské umělkyně Louise Bourgeois. Navzdory hrůzyplnému vzhledu je pavoučice holdem sochařčině matce, reprezentuje totiž plodnost (viz vajíčka z bílého mramoru umístěná v břiše té roztomilé potvůrky), starostlivost a zároveň predátorství, pokud chrání mláďata.

Maman s davem zvědavých turistů

Puppy. Inu, štěňátko už je o dost lepší než pavouk. Na druhé straně muzea, blízko jeho hlavního vchodu, se nachází květinová socha Puppy, dílo Jeffa Koonse z roku 1992. Jedná se o největší květinovou sochu na světě, kožich Puppyho tvoří 38 000 květin. Dvakrát ročně – na jaře a na podzim – mu kožich vyměňují. Na fotce je Puppy jen pár dní před květnovou výměnou za letní ohoz.

Puppy, pejsek z květin

La materia del tiempo. Gigantické kovové spirály sochaře Richarda Serry najdete v přízemí muzea. Můžete si do nich vlézt a procházet sem a tam – tedy pokud netrpíte klaustrofobií. I bez ní se vám hlava zamotá a ztratíte přehled o tom, kde je nahoře a dole.

Terasa u řeky. Projdete na ní dveřmi zevnitř muzea. Kromě výhledu na Nervión, mlžnou instalaci FOG a město můžete obdivovat ještě Tulipány, 2 metry vysoké a 5 metrů široké dílo Jeffa Koonse.

Jací jsou Baskové?

Baskové jsou mi naprosto nehorázně sympatičtí. Jsou velmi přímí, na španělské poměry až odměření, s ničím se moc nepářou a před nikým nikdy neohnou hřbet. V Baskicku je prostě Baskicko a nikdo vám nedá šanci o tom pochybovat, i kdyby nakrásně Ikurriña (baskická vlajka) nevisela na každém domě. Každý správný vasco na svět tak trochu vrčí, má jméno, které se skoro nedá vyslovit, na posezení umí spořádat obrovskou spoustu jídla, a zejména neustále kleje, a to i když k tomu nemá sebemenší skutečný důvod. Baskický radikální nacionalismus, který Španělsko trápil ještě před patnácti dvaceti lety naštěstí opadl, ale tohle téma je stále ještě Pandořina stříňka, která se v Baskicku zásadně neotvírá. Baskové si během teroristického období ETA prošli skutečným peklem. Velká spousta násilí a teroru totiž směřovala k Baskům samotným, ať už byli odlišného smýšlení, nebo jen dostatečně hlasitě nedávali najevo podporu separatistickým myšlenkám. Vraždy, teroristické útoky, únosy, vydírání, lidé, kteří se z Baskicka radši vystěhovali někam jinam, a to všechno uprostřed civilizované Evropy na přelomu 20. a 21. století. Proti tomuhle je současná katalánská lapálie jen bouře ve sklenici vody.

Městský park v Bilbau: Parque de Doña Casilda Iturrizar

Baskičtina – baskicky euskara – je kapitola sama pro sebe. Je to izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny, ač panuje domněnka, že je příbuzný s iberštinou, kterou mluvili první obyvatelé Pyrenejského poloostrova. I kdyby vám tohle nikdo neřekl, bude vám to jasné na první dobrou, jakmile baskičtinu uslyšíte nebo uvidíte napsanou. Je to prostě jazyk z jiného světa. Baskové samotní většinou baskicky nevládnou, alespoň ne aktivně. Všichni mají základní slovní zásobu, kterou ostentativně používají, ale je tak malá, že ji během pár dnů absorbuje i cizinec. Za chvíli stejně jako všichni ostatní víte, že máma je „ama“, táta je „aita“, „barkatu“ znamená promiň, „kaixo“ (čte se „kajšo“) ahoj, „egun on“ je dobrý den, „agur“ nashledanou, a, pozor, „eskerrik asko“ znamená děkuji. V praxi ale kromě těchto klíčových slov baskičtinu většinou neuslyšíte. Je totiž příšerně těžká a i jen místní názvy vám dají pořádně zabrat. Z místních aktivně baskicky mluví pouhých zhruba 30 % obyvatel a za celých pět dní pobytu v Bilbau jsem baskičtinu v praxi (v běžném déletrvajícím hovoru) slyšela jenom jednou. Pro vaše cestovní potřeby bude tudíž úplně stačit, když si zapamatujete, že „tx“ se čte jako „č“ a „ix“ se čte jako „š“, s kteroužto znalostí dokážete přečíst (samozřejmě teoreticky, haha – jen to zkuste!) v podstatě všechny místní názvy, protože zbytek se čte jak to vidíte.

Plaza Nueva, bilbaoské centrum dobrého jídla a nočního života

Pintxos

Po přečtení předchozího odstavce víte, že slovo „pintxos“ se čte „pinčos“. Pintxos jsou jako tapas, ale Baskové tohle umění dovedli k naprosté dokonalosti. Tapas v baskickém podání jsou malá umělecká díla, jsou jako budhistické svatyně vystavěné k oslavě obžerství a dobré nálady. Běžné „pintxo“ má spoustu ingrediencí rafinovaně na sobě navrstvených, od kousku pečiva vespod, přes šunku, sýr, saláty nebo pomazánky ve střední vrstvě až k orgasmické stříšce z pálivé papričky, kousku pikantní klobásky chistorra nebo třeba křepelčímu vajíčku v horní části. Co vám budu vykládat – zkuste to sami. Ty nejlepší pintxos v Bilbau najdete v barech na náměstí Plaza Nueva.

Pintxos

Při ochutnávání pintxos nezapomeňte prubnout taky txacoli, suché bílé víno, které se k nim často konzumuje. Ostatně, po dlouhé siestě v tom prvním únavném dni jsem navečer vyrazila zahnat zbytky horečky právě touhle kombinací. Fungovalo to fantasticky – od té doby jsem přesvědčená, že baskické pintxos, sklenička něčeho dobrého k nim, teplá deka v malém pokojíku a déšť za oknem jsou ta nejlepší terapie na každý myslitelný problém.

Z ostatních dobrot, které můžete ochutnat v Bilbau, stojí za zmínku bollo de Bilbao, nadýchané sladké pečivo plněné jemným krémem. Není to žádná přeslazená kobliha, ale péřově lehký kus pečiva, který vám s ranním kafem rozhodně zachutná. Aspoň já na něm byla závislá každé ráno! Jinak si dopřávejte mořské plody, a vlastně všechno – Baskové jsou vynikající kuchaři a jakkoliv všude ve Španělsku ochutnáte skvělé jídlo, v Baskicku jde ještě o stupeň výš.

Zazpikaleak, historické centrum. Schody vpravo prochází Camino de Santiago, Svatojakubská cesta
Publikováno

Třetí barcelonský deník – 2/2

(neděle 25. 8. 2019)

Je teprve kolem deváté ráno, ale venku už je 24 stupňů a slunce pálí. Co teprve chodby uvnitř metra, to je ta pravá tlama pekelná, ve Španělsku jsou rozpálené i na začátku podzimu. Než přijede klimatizovaný vlak metra, málem se na nástupišti rozpustím. Části některých linek jsou až do konce srpna mimo provoz, a tak mi cesta trvá o něco déle, ale nakonec se přece dostanu do horní části Passeig de Gràcia. Kdo četl první deník z Barcelony zde, ten ví, že barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století získala mimořádný význam jako elegantní a moderní bulvár, kde si stavěla činžovní domy elita tehdejší Barcelony. Tedy stavěla… domy se v té době nestavěly na zelené louce, nýbrž přestavovaly. Na remodelaci původního obyčejného domu se najal architekt zvučného jména a ten se postaral jak o fasádu, tak o interiéry. V prvním patře obvykle bydlel v načančaném bytě majitel, byty v ostatních patrech se pronajaly. Blok obytných domů přímo před výstupem ze stanice metra Passeig de Gràcia nebyl výjimkou. Na pár metrech tu kolem roku 1900 proběhl přímo královský souboj tří význačných architektů. Prvním z nich byl Josep Puig, který mezi lety 1898 a 1900 navrhl Casa Amatller, druhým Lluís Domènech, autor rohového Casa Lleó i Morera dokončeného v roce 1905 a třetím nebyl nikdo jiný než Antoni Gaudí, jehož Casa Batlló dokončená v roce 1907 přitáhne ročně kolem 1 milionu návštěvníků. Tehdy platili za elitu všichni tři a jejich „konkurenční boj“ o nejkrásnější dům na Passeig de Gràcia s napětím sledovala celá Barcelona. Bloku se dokonce přezdívalo „manzana de la discordia“ (španělsky „jablko sváru“). Proč jablko? No přece proto, že španělské slovo pro „jablko“ (manzana) znamená také blok nebo komplex domů.

Dva modernistické skvosty vedle sebe. Vpravo slavnější Casa Batlló, těsně vlevo neprávem opomíjená Casa Amatller.

V reálu to s tou soutěží nebylo tak hrozné. Jak Josep Puig, tak i Antoni Gaudí byli Domènechovi žáci. Veřejného uznání tehdy došla jeho Casa Lleó i Morera, která vyhrála architektonickou cenu za rok 1906. Dům najdete na Passeig de Gràcia číslo 35 a prohlédnout si ho dnes můžete pouze zvenku – zevnitř přístupný není.

Casa Lleó i Morera. Jejím autorem je architekt Lluís Domènech

Casa Amatller

Průjezd vlevo vedle Casa Batlló skrývá vchod do jediného kompletně zachovalého modernistického domu v Barceloně. Josep Puig ho navrhl na přání zadavatele, kterým byl bohatý majitel továrny na čokoládu Antoni Amatller (jeho příjmení v katalánštině znamená „mandlovník“ a tak najdete motivy mandlových květů a větviček po celém domě). Amatller byl na tehdejší dobu velmi osvícený, hodně cestoval, amatérsky fotil (což na začátku 20. století rozhodně nebyl standard) a metody výroby čokolády přejímal ze špičky svého oboru – ze Švýcarska.

Fasáda Casa Amatller

Josep Puig pro něj navrhl dům, který uvnitř ze všeho nejvíc připomíná starý (a temný) zámek. A taky jo – architekt čerpal inspiraci zejména z katalánského středověku. Mramorové podlahy a sloupy (tedy alespoň v té části bytu, do které se vodily návštěvy), nábytek z temného dřeva, cínové lustry s barevnými sklíčky, sochami zdobené krby, sádrové štukování stěn, kazetové stropy, tekoucí teplá voda ohřívaná důmyslně komínem… mám pokračovat?

  • Jídelna
  • Chodba

S odstupem času je jasné, proč se nakonec „vítězem“ stal právě Gaudí. Josep Puig byl klasický, postavil krásný dům, ale originality příliš nepobral. Gaudí byl naproti tomu vizionář a fantasticky pracoval se světlem, jeho domy vás ohromí na každém kroku. Z pohledu začátku 20. století excentrik a fantasta, o sto let později už jasný génius.

Ložnice dcery pana továrníka, okna vedou na Passeig de Gràcia. Sloup uprostřed je z červeného mramoru – měl být velmi dobře vidět z ulice, bohatství se tehdy promyšleně předvádělo.

Když je to tak, proč byste měli navštívit právě Casa Amatller a utratit 19 euro za komentovanou prohlídku? Tak především proto, že dům se zachoval jako dokonalý celek včetně interiérů, nábytku, sbírky skla nebo pečlivě zrekonstruovaných tapet. Antoni Amatller zemřel pouhých deset let poté, co se do svého domu nastěhoval, a jeho dcera Teresa se nikdy nevdala. Před svou smrtí vytvořila fond, který spravoval jak čokoládovny (čokoláda značky Amatller se dodnes vyrábí a prodává), tak i Casa Amatller. Majetek tak zůstal pohromadě a z vybavení nic nezmizelo – před vámi je dokonalá časová konzerva ve stylu art deco z Barcelony prvních let dvacátého století.

  • Dalším koníčkem pana továrníka byla sbírka skla
  • Čokolády Amatller

Praktické info: Casa Amatller je otevřena denně od 10 do 18 hodin. Každou půlhodinu se koná prohlídka v délce cca 45 minut, na cestu dostanete průvodkyni a interaktivní tablety s výkladem (i v angličtině) do sluchátek. Já jsem byla v deset ráno jediná kandidátka (což poměrně přesně vypovídá o vytíženosti Casa Amatller – vstupy předem kupovat určitě nemusíte), takže tablety zůstaly ve skříni a užila jsem si samostatnou prohlídku s výkladem přímo od průvodkyně. Metro L2, L3 nebo L4, stanice Passeig de Gràcia.

Poble Espanyol

Tak nebudeme si tu vůbec nic zastírat. Zatímco Casa Amatller je, dejme tomu, prohlídka pro fajnšmekry, návštěva Poble Espanyol je bohapustá turistická atrakce. V katalánštině název znamená „Španělská vesnice“, a označuje se tak skanzen v areálu kopce Montjüic. Poble Espanyol byla postavena u příležitosti Světové výstavy v Barceloně v roce 1929 a autorem úplně prvního nápadu na její výstavbu byl právě architekt Casa Amatller – Josep Puig. V letech 1927 a 1928 se po Španělsku rozjeli její pozdější autoři a sbírali inspiraci a ty nejcharakterističtější stavební styly a budovy z celé země.

Výhled z areálu Poble Espanyol na Barcelonu. Koule ve větvích borovic jsou hnízda zelených jihoamerických papoušků, jejichž křik prostupuje celý Montjüic

Výsledkem je, jak už jsme řekli, skanzen s rozlohou 50 000 metrů čtverečních. Kamenné domečky, ulice, náměstíčka, to vše rozděleno do čtyř sektorů: Střed (střední Španělsko a Extremadura), Sever (severní Španělsko – Galicie, Asturie, Baskicko atakdále), Jih (Andalusie) a Středozemí (pobřeží Středozemního moře).

Stavby představující sever Španělska

Turistická atrakce nebo ne, uličky dost zdařile vystihují atmosféru a styl jednotlivých částí Španělska, k čemuž přispívá i pečlivý výběr rostlinstva. Například „Středozemí“ je osázené pronikavě vonícími borovicemi, v andaluské části zase najdete pestré květináče pověšené na stěnách domků a pomerančovníky.

Bílé domečky po stranách reprezentují „Jih“. Ale pozor – věž se zvonicí v průhledu je už v mudéjarském stylu, který je typický pro Aragón (na severovýchodě Španělska).

Popularitu a zdařilost Poble Espanyol nejlépe vystihuje to, že ač byla původně zamýšlena jako dočasná atrakce po dobu výstavy – na pouhých šest měsíců – domečky nakonec nebyly strženy a zůstaly na místě dodnes. V jejich přízemí často najdete obchůdky a restaurace, ale bydlet v nich nikdo nesmí. Na to jsou přece jen trochu křehké – nemají základy.

Reprezentanti „Středu“

Praktické info: Do Poble Espanyol se dostanete metrem trasy L1, L3 nebo L8, vystupte na stanici Espanya a vydejte se od Plaça Espanya směrem k fontáně. Přímo před ní pak zahněte doprava a pokračujte do kopce na Montjüic, po pár set metrech dojdete k branám Poble Espanyol. Nelekněte se turisticky vyhlížejících upoutávek a zatněte zuby – vstup vás přijde na 14 euro. Za tu cenu návštěva celkem stojí, areál je velký, najdete v něm i muzeum současného španělského umění a každý den se tu konají různé kulturní akce. V jedné z ušmudlaněji vyhlížejících zahrádek jsem si dala oběd – a jejich paella byla přímo nebeská.

Středomoří
Publikováno

Třetí barcelonský deník – 1/2

(sobota 24. 8. 2019)

Říkají, že človek má být vděčný za maličkosti. Mně terasa v devátém patře hotelu s výhledem na barcelonské střechy a mrakodrap Torre Glòries ve tvaru okurky, španělský jamón a plechovka mého oblíbeného piva Estrella Galicia nepřijdou zrovna jako maličkosti, a tak mě vděčnost přímo zaplavuje. Drobím bílý španělský chleba do klávesnice, nad Barcelonou se stmívá a kdo chce vědět, co se dá v Barceloně všechno podnikat, má možnost to zjistit v dnešním článku.

Museu Picasso

Co má společného Picasso a Barcelona, ptáte se? No, je toho dost, pokud vezmeme v úvahu, že Picasso v Barceloně prožil valnou část svého dospívání mezi lety 1895 a 1904 a že právě tady se v roce 1900 v kavárně Els quatre gats (česky “U čtyř koček”) konala vůbec první výstava Picassových děl. 

Picassovo muzeum najdete v srdci středověké Barri Gòtic, Gotické čtvrti, v ulici Carrer Montcada. Otevřeno má denně od devíti ráno a lístky můžete kupovat přímo na místě navzdory tomu, že se muzeum řadí mezi čtyřicet nejnavštěvovanějších na světě. Pán na pokladně mi pokládá standardní otázku, odkud jsem (na to se vás kvůli statistikám zeptají ve Španělsku úplně všude). Odpověď ho viditelně zarazí a za jeho upřímné „A jak to, že mluvíš tak dobře španělsky, žila jsi tady?“ si u něj kupuji nejdražší lístek se vstupem do stálé i sezónní expozice s audioprůvodcem za 19 euro. Au.

  • Kolumbova ulice (Paseo de Colón)
  • Mísa s ovocem (El Frutero)

Nicméně nelituji. Picasso se narodil v roce 1881 a ať už si o něm myslíte cokoliv – a jakože já si po přečtení knihy Můj život s Picassem, kterou napsala jeho žena Françoise Gilot, myslím, že to byl naprostý šílenec – tak síla jeho talentu byla už v raném dospívání neuvěřitelná a zasadí vám ránu přímo na komoru hned v prvním sále stálé expozice. Picassovo muzeum v Barceloně vystavuje několik tisícovek jeho děl, nicméně nejrozsáhlejší část sbírky tvoří obrazy z Picassova raného období (1895 – 1904), což jsou poněkud překvapivě (zejména zpočátku) velmi realistické obrazy, za které by se nemusel stydět mnohem vyzrálejší umělec.

Muž s čepicí (Hombre con boina), 1895. Picasso obraz namaloval jako čtrnáctiletý

Těžištěm sbírky jsou obrazy, které vlastnil Jaume Sabartés, který byl od roku 1899 Picassovým velkým obdivovatelem, přítelem a posléze také osobním asistentem. Sabartés věnoval Barceloně 574 děl z jeho osobní sbírky pro muzeum, které bylo otevřeno v roce 1963. Zpočátku dokonce neslo Sabartésovo jméno, neboť Picasso se silně distancoval od frankistického Španělska, ale postupně sám muzeu věnoval několik set svých prací, včetně několika obrazů z modrého období.

Střechy Barcelony (Azoteas de Barcelona), 1902

Značnou část roku 1957 strávil Picasso tím, že si hrál s obrazem Las Meninas (Dvorní dámy), který namaloval Diego Velásquez v roce 1656, a který vystavuje muzeum Prado v Madridu. Vytvořil sérii 58 obrazů, zaměřených na jednotlivé postavy z obrazu nebo dílo jako celek, a namaloval neskutečné kubistické variace Velásquezova díla – a hádejte, kde si tenhle unikát můžete prohlédnout 🙂

Picassovo kubistické pojetí (jedno z mnoha) obrazu Las Meninas od Diega Velásqueze
Pro srovnání… Velásquezův originál, zdroj: museodelprado.es

Plaça d’Espanya

Po odpolední siestě teplota neochotně klesá pod třicítku, a tak se vybatolím na obhlídku Španělského náměstí. Odveze vás tam trasa metra L1, vystoupíte na stanici Espanya. Plaça d’Espanya bylo vybudováno u příležitosti Světové výstavy v roce 1929 a je jedním z největších barcelonských náměstí. Perličkou je, že bylo postaveno na místě dřívějšího barcelonského šibeničního vrchu. Ale co… každý máme nějakou minulost.

Pohled směrem k Plaça d’Espanya od fontány, vzadu na obzoru kopec Tibidabo

Náměstí je postaveno na úpatí barcelonského kopce Montjüic a sahá od Palau Nacional, národního paláce, přes Avinguda de la Reina María Cristina a dvě 47 metrů vysoké Torres Venecianes (Benátské věže) až po bývalou barcelonskou býčí arénu Arenas de Barcelona.

Před Palau Nacional a podél Avinguda de la Reina María Cristina najdete také Font Màgica de Montjüic, Kouzelnou fontánu. Představení s hudbou a osvětlením se konají v letních měsících dvakrát za den, v půl desáté a v půl jedenácté večer, zúčastnit se jich můžete zdarma.

Plaça de Espanya ze střechy obchodního centra Arenas de Barcelona

V roce 1900 byla v Barceloně uvedena do provozu aréna pro býčí zápasy, zvaná Arenas de Barcelona, nebo také jednoduše Las Arenas. Postavena byla v pro Španělsko typickém neomudéjarském stylu a svému účelu sloužila až do roku 1977, kdy se v ní konaly poslední býčí zápasy. Po dlouhých letech rozpaků, kdy se uvažovalo i nad zbořením stavby, byla přetvořena v dnešní obchodní centrum, které otevřelo své brány veřejnosti v roce 2011.

Arenas de Barcelona

Střecha obchodního centra nabízí skvělé výhledy na Barcelonu a hostí spoustu restaurací a tapas barů. Nahoru se dostanete buď vyhlídkovým výtahem za euro (na fotce výše vlevo), nebo jednoduše po soustavě pohyblivých schodů vnitřkem obchodního centra až do čtvrtého patra. Tady se zaručeně zabavíte až do noci – obchoďák zavírá o desáté večer.

Pohled do útrob Las Arenas – desítky obchodů, restaurací a multikino
Pohled ze střechy Las Arenas směrem k barcelonskému kopci Tibidabo
Publikováno

Madridský trojúhelník umění

Madrid není jen hlavním městem Španělska. Na celém španělském území Pyrenejského poloostrova najdete spoustu uměleckých památek: římských, středověkých, novodobých, kostely, obrazy, sochy, muzea i rodné domy slavných malířů. Ta největší koncentrace vývarného umění ve Španělsku nicméně patří Madridu, a tři nejvýznamnější muzea ve městě se označují také jako zlatý trojúhelník umění. Všechna se nachází v blízkosti madridské třídy Paseo del Prado, na její začátek vás doveze linka metra L1, vystupte ve stanici Estación del Arte („Zastávka umění“). Byl by holý nerozum chtít navštívit všechna tři muzea v jednom dni, jsou rozlehlá a každé z nich má potenciál zabavit vás minimálně na půl dne. Dnešní průvodce vám pomůže vybrat to pravé pro vaši návštěvu.

El Prado

  • Typ umění: klasické
  • Adresa: Paseo del Prado, přístup z Calle Felipe IV
  • Základní vstup: 15 euro

Nejznámější madridské a španělské muzeum vůbec, celým názvem Museo Nacional del Prado, najdete přímo na Paseo del Prado a jeho majestátní budova je nepřehlédnutelná. Navrhnul ji v roce 1785 architekt Juan de Villanueva, původně měla sloužit jako kabinet přírodních věd. V roce 1819, už jako Národní muzeum malířství a sochařství, byla poprvé otevřena veřejnosti. Tehdejší expozice čítala 311 obrazů, číslo takřka směšné ve srovnání s tisíci exponátů nepředstavitelné hodnoty, které muzeum vystavuje dnes, kdy slaví 200 let své existence. Mimochodem, slovo „prado“ znamená španělsky „louka“ a muzeum se tak nazývá prostě proto, že se nachází na místě, které se lidově označovalo jako Prado de los Jerónimos, louka ve čtvrti Jerónimos. Závidím Madriďanům hodně věcí – pikniky v parku Retiro počínaje a tapas bary konče – ale bezkonkurenčně největší závist ve mně vyvolává možnost trávit deštivá zimní odpoledne v muzeu El Prado.

Francisco Goya: Nahá maja

Sbírka

V Pradu najdete obrovskou spoustu mistrovských děl. Za zmínku rozhodně stojí tzv. královské sbírky – obrazy, které sbírala královská rodina nebo byly malovány na zakázku pro španělské královské rodiny. Typickým představitelem tohoto umění je Francisco Goya, na jehož obraz Rodina Karla IV. (La familia de Carlos IV) budete zírat dlouhé minuty a nepřestanete žasnout nad zářivostí zobrazených tkanin a nad troufalým realismem, se kterým vystihnul ošklivou královnu. Říká se, že Prado je muzeum malířů, ne maleb – to proto, že někteří autoři jsou zde zastoupeni více než hojně. To je rozhodně případ právě Francisca Goyi, v muzeu najdete spoustu jeho skvostů včetně obrazů Nahá maja a Oblečená maja (Maja desnuda, Maja vestida), obrazů zachycujících válku za nezávislost proti Francouzům, krajin, portrétů a obrazů z tzv. černého období.

Francisco Goya: Slunečník

Rozsáhlým sbírkám Prada kraluje vrcholné dílo Diega Velásqueze Dvorní dámy (Las Meninas), které najdete v jednom z velkých sálů v přízemí. Malíř obraz namaloval v roce 1656 v Madridu, zachycuje princeznu Margaritu s dvorními dámami a trpaslíky a Velásqueze samotného při práci na obraze královského páru, který se odráží v zrcadle v zadní části obrazu.

Diego Velásquez: Dvorní dámy

K těm nejvýznamnějším reprezentantům Prada patří kromě dvou zmíněných autorů například Hieronymus Bosch (a jeho obraz Zahrada rajských potěšení), Tiziano, toledský El Greco, Rubens (se svým slavným obrazem Tři grácie), Rembrandt nebo Rafael.

Rubens: Tři grácie

Praktické info

Návštěva v Pradu už vyžaduje nějakou tu přípravu předem. Muzeum otvírá v deset hodin ráno, a už o deváté se dlouhá řada jeho návštěvníků staví do fronty, která lemuje značnou část Paseo del Prado. Frontu si navíc dáte dvakrát – nejdřív na pokladnu a poté na vstup do muzea, protože musíte projít bezpečnostním rámem. Doporučuji vstup zakoupit předem přes internet a první frontu si uspořit. Pokud chcete ušetřit, můžete muzeum navštívit navečer – dvě hodiny před zavíračkou, kdy je vstup zdarma. I v takovém případě si musíte stoupnout do fronty na pokladnu, kde obdržíte volný lístek, a pak pokračujete směrem ke vstupu. Celý proces je poměrně rychlý, ale hodí se spíš v případě, že už jste v muzeu párkrát byli a chcete jen mrknout na své oblíbené obrazy. Pokud jdete do Prada poprvé, rezervujte si klidně celý den. Webovou stránku muzea najdete na adrese museodelprado.es. Na stránkách muzea najdete informace o jednotlivých obrazech, plánky s umístěním děl nebo doporučené trasy na jednu, dvě a tři hodiny v muzeu.

Thyssen-Bornemisza

  • Typ umění: klasické a moderní
  • Adresa: Paseo del Prado 8
  • Základní vstup: 13 euro

Museo Thyssen-Bornemisza bylo založeno v roce 1920 jako soukromá sbírka švýcarského barona Heinricha Thyssen-Bornemisza. Baronův syn Hans narozený v roce 1921 později v tradici pokračoval a sbírku rozšiřoval. Původně byla umístěna v rodinném sídle v Luganu, ale když se Hans v roce 1985 oženil s Carmen Cervera, španělskou miss z roku 1961, v Madridu bylo „zaděláno“ na další významné muzeum umění. Španělská vláda Hansovi nabízí jako sídlo sbírky Palacio de Villahermosa, prakticky hned naproti Pradu a financuje nezbytné úpravy a provoz budovy, která otvírá jako muzeum v roce 1992. Hansovi se umístění budovy a hladký chod muzea zalíbily natolik, že hned v roce 1993 prodává celou sbírku (celkem 775 děl) Španělskému státu bratru za 350 milionů dolarů. A tak přišli Španělé ke svému dalšímu významnému muzeu výtvarného umění.

  • Domenico: Portrét Giovanny Tornabuoni
  • Degas: Zelená baletka

Sbírka

Sbírky muzea Thyssen-Bornemisza jsou poutí uměním mezi 13. a 20. stoletím, od autorů jako Canaletto, Caravaggio, Rubens, Monet, Manet, Degas a Van Gogh až k těm modernějším – Gaugin, Cézanne, Kirchner nebo Klee.

Dalí: Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před probuzením

Praktické info

Fronta před Thyssen-Bornemisza není zdaleka tak tragická jako před Pradem, takže vstup není potřeba kupovat předem. Muzeum je taky menší a na jeho prohlídku vám s přehledem stačí pár hodin. Webovou stránku muzea najdete na adrese museothyssen.org.

Roy Lichenstein: Žena v koupelně

Reina Sofía

  • Typ umění: moderní
  • Adresa: Calle Santa Isabel 52
  • Základní vstup: 10 euro

Muzeum moderního umění Museo Reina Sofía bylo založeno v roce 1992, pojmenováno je po tehdejší španělské královně Sofii (matce nynějšího krále Filipa VI.) a shromažďuje především španělské umění 20. století. Jeho hlavní budova se nazývá po jednom ze svých architektů Sabatini a původně v ní sídlila všeobecná madridská nemocnice. Kromě Edificio Sabatini muzeum provozuje ještě Edificio Nouvel (novou budovu uvedenou do provozu v roce 2005) a dočasné expozice moderního umění v Palacio de Cristal v parku Retiro.

Sbírka

Neoddiskutovatelnou hvězdou sbírek v Reina Sofía je Pablo Picasso a jeho obraz El Guernica. Namaloval ho v Paříži v roce 1937, na objednávku tehdejší republikánské vlády Španělska. Obraz znázorňuje hrůzy frankistického bombardování baskického městečka Guernica během Španělské občanské války. Po válce byl ve čtyřicátých letech nastolen frankistický režim, a proto Picasso nechal obraz převézt do New Yorku, kde byl vystavován v tamním muzeu moderního umění. Do Španělska byl vrácen teprve po návratu demokracie, v roce 1981. Symboly obsažené na obraze jsou předmětem vášnivých a kontroverzních debat, ale ať už je váš výklad jednotlivých prvků jakýkoli, nečekaně velký a tísnivý obraz ve vás zcela jistě zanechá nesmazatelný dojem. Ve vedlejší místnosti si navíc můžete prohlédnout četné skici k hlavnímu obrazu, ze kterých je patrné, že Picasso hrůzu nahánějící kompozici díla dobře plánoval.

Picasso: El Guernica

Trojici nejvýznamnějších malířů doplňují Joan Miró a Salvador Dalí, ale v muzeu najdete i celou řadu děl dalších autorů.

Dalí: Velký masturbátor

Praktické info

V Reina Sofía žádné drastické fronty nečekejte, s nákupem lístku uspějete bez problémů přímo na pokladně. Muzeum najdete v bezprostřední blízkosti stanice metra Estación del Arte, ještě před začátkem Paseo del Prado. Web muzea se nachází na adrese museoreinasofia.es.

Miró: Šnek, žena, květina a hvězda