Palma de Mallorca II.

(druhá část tipů na výlet)

Castell de Bellver

Až na procházce po rozpálené přístavní promenádě Palmy zjistíte, že pohled na hladinu ježatou stovkami stožárů majestátních plachetnic, zbohatlických jachet, rybářských lodiček, člunů i orezlých kocábek vás neochlazuje ani trochu a že slunce odrážející se na stříbrné ploše Středozemního moře vás nepříjemně bodá do očí, nezoufejte. Vyražte po kolmici na přístavní promenádu směrem do kopce. Vaše utrpení se sice na 15 – 20 minut přechodně zvýší, ale postupně budete nabírat výšku, horké a dusné ulice vystřídá borový les s vyhlídkou na přístav a na vršku kopce čeká středověký hrad Castell de Bellver, gotická stavba s kruhovým půdorysem, zbudovaná mezi lety 1300 a 1311 na příkaz tehdejšího krále ostrova Mallorca, kterým byl Jaime II.

Necelý kilometr stoupání od přístaviště sportovních lodí vás přivede ke středověkému hradu

Pro lístky do hradu musíte před hlavním vchodem udělat malou odbočku směrem vlevo, po pár desítkách metrů narazíte na informační středisko s pokladnou, vyhlídku na okolní kopce a kavárnu s venkovní zahrádkou.

Kruhový Castell de Bellver

Hrad najdete otevřený každý den mimo pondělí od deseti hodin a za vstup zaplatíte čtyři eura. Poté, co zakoupíte vstupenku, se vrátíte zpět k hlavnímu vchodu do hradu a jste vpuštěni dovnitř. Tam se pak můžete pohybovat podle svého uvážení.

Hrad Castell de Bellver byl zbudován jako palácová pevnost – plnil tudíž významnou funkci obrannou. Jeho poloha na kopci – 112 metrů nad úrovní moře – umožňovala dokonalý rozhled a kontrolu nad případnou invazí jak ze směru od Středozemního moře, tak ze směru od zelených kopců vnitrozemí ostrova. Hrad má podobu perfektního kruhu, postaveného kolem centrálního (rovněž kruhového) nádvoří. Disponuje čtyřmi věžemi, přičemž hlavní, severní věž, poněkud vytržená z celého komplexu, sloužila jako poslední bašta odporu v případě, že byl hrad napaden. Věž měla dokonce vlastní nádrž pro zadržování dešťové vody v případě, že se obléhání protáhlo.

Na střeše Castell de Bellver

Na kruhovém nádvoří je dnes prostor pro pořádání divadelních představení a v prostorách hradu najdete i vcelku zajímavou výstavu o historii Palmy, včetně předmětů z jednotlivých historických období, a výstavu soch. Za zmínku stojí mramorové originály soch Julia Césara a Nerona, umístěných původně na začátku palmské promenády La Rambla. Obě sochy byly v roce 1942 nahrazeny kopiemi, které na promenádě stojí dodnes.

Nádvoří

La Rambla

La Rambla, kde jsme to jméno už slyšeli? No jasně, tak se přece jmenuje slavná barcelonská třída, která spojuje Plaça de Catalunya s přístavem. Ale proč mají v Palmě to samé? Slovo “rambla” je totiž obecné a původně označovalo ta místa ve městech, kudy při deštích odtékala voda. Pamatujete na španělské řeky, které nejsou tak úplně řeky, protože voda v nich teče hlavně, když prší, a jejich funkcí je rychlý odvod přívalových srážek do moře? Tak přesně taková řeka – její jméno je Torrente de la Riera – dříve protékala v místech dnešní promenády La Rambla v Palmě, než byl její tok v 17. století odveden mimo historické centrum města.

Začátek promenády La Rambla najdete tam, kde se kříží ulice Calle de los Olmos, Vía Roma a Calle Barón de Pinopar. Vstup hlídají už zmíněné sochy římských císařů, vlevo Julius César, vpravo mladý Nero v plné síle. Samotná promenáda je ukrytá ve stínu vysokých platanů, dlouhá něco málo přes kilometr a po celé její délce naleznete stánky s květinami.

La Rambla de Palma

Sobrasada mallorquina

Mallorská ensaimada není jediná lokální dobrota, kterou můžete na ostrově ochutnat. Zvlášť, pokud si spíš než na sladké potrpíte na maso. Sobrasada je druh syrové mallorské uzeniny, která se historicky připravovala o zabijačce na svatého Martina. Vepřové maso a sádlo se smíchá se solí, pepřem a paprikou, směs se následně nacpe do střívek a nechá zrát. Výsledný produkt má pastovitou konzistenci a od 16. století – poté, co paprika přicestovala ze zámoří do Evropy – také svou charakteristickou oranžovou barvu a výraznou paprikovou chuť.

Sobrasada namazaná na chlebu – tahle lokální specialita stojí za ochutnání

Říká se, že na světě neexistuje nic, co by udělalo Mallorčana štastným tak, jako krajíc chleba namazaný sobrasadou. Je fakt, že právě tak se jí sobrasada velmi často, případně se také smaží na pánvi nebo přidává jako ingredience do lokálních jídel. Pokud vás sobrasada okouzlí a toužíte si jednu štangli přivézt, vězte, že je potřeba ji uchovávat zavěšenou při pokojové teplotě bez obalů, na suchém místě a bez přístupu přímého slunečního světla.

Kde se k sobrasadě dostanete? Při toulání Palmou určitě dříve nebo později narazíte na obchůdek s lokálními specialitami. To je to pravé místo, kde můžete sobrasadu ochutnat a případně zakoupit, spolu s ostatními mallorskými dobrotami – nejrůznějšími uzeninami, hrubou mořskou solí s přídavkem bylinek, marmeládou z fíků, papričkami, olivovým olejem a dalšími středomořskými poklady.

První část tipů na výlet do Palmy najdete tady.

Přístaviště sportovních lodí v Palmě

Palma de Mallorca

(tipy na výlet)

Když se před 8 miliony let z Pyrenejského poloostrova oddělily Baleárské ostrovy, jejich proslulost jakožto oblíbeného prázdninového cíle byla ještě daleko. Zůstaly neobydlené až do doby kamenné, kdy cca před 10 000 lety z pevniny přicestovali na primitivních lodích jejich první obyvatelé. Tito první lovci a sběrači byli posléze vystřídáni kmeny z Malé Asie vybavenými praky, kteří sami sebe označovali jako baleares – což je název řeckého původu odvozený od slova vrhat (kameny) a dali tak ostrovům jméno. Tehdejší prakovníci byli ve vrhání kamenů velmi zruční, a tak museli být Římané při dobývání ostrova Mallorca v roce 123 př n. l. dost opatrní. Své lodě vybavili prvním známým pancéřováním vůbec a jejich invaze byla nakonec úspěšná – do dvou let si podmanili celý ostrov. Opravdový rozkvět ale přišel až s Araby v roce 902 našeho letopočtu. Ti začlenili Baleárské ostrovy do Cordóbského chalífátu, přivezli poznatky o zavlažování a na konci 12. století už měla tehdejší Palma – pod názvem Medina Mayurka – 35 000 obyvatel, což ji stavělo na roveň měst jako Barcelona nebo Londýn. Muslimové se na ostrově udrželi až do roku 1229, kdy jej dobyl zpět Jaime I., král aragonský. Od té doby až dodnes byly Baleáry v křesťanských – a převážně také katalánských – rukách. Dnes má Palma přes 400 000 obyvatel a je hlavním městem Baleárských ostrovů. Navzdory tomu, že je turistickým cílem č. 1, je to pořád fajn středomořské město, kde můžete strávit příjemný den.

Baluarte de San Pedro, Pevnost sv. Petra v Palmě

Ensaimada mallorquina

Ráno, kdy je vzduch ještě alespoň trochu svěží a rtuť teploměru nedosahuje infarktových hodnot, je vhodná doba pro objevení tradičního mallorského pečiva. Nazývá se ensaimada (katalánsky ensaïmada) a je to sladký šnek z nadýchaného těsta s přídavkem vepřového sádla. 

Klasická ensaimada mallorquina

Ensaimada je původně typem sladkého židovského chleba, který se pekl o šábesu. Pokud se teď sami sebe ptáte, jak jde dohromady židovství a vepřové sádlo, vězte, že ensaimada se původně vyráběla z olivového oleje. V roce 1492 byli Židé z celého Španělska vyhnáni a ti, kteří tu zůstali, museli konvertovat ke křesťanství. Jedním z projevů takové konverze bývala i ostentativní konzumace potravin Židům zakázaných – a právě tehdy vstupuje vepř do dějin ensaimady a jeho tuk nahrazuje v původní receptuře olivový olej.

Ensaimada má spoustu variant: vlevo ovocná s kokosem, vpravo plněná šlehačkou

Ensaimada je lehoučká, nadýchaná a chutí i texturou si vás okamžitě získá. Můžete mít, jakou chcete: základní variantu sypanou cukrem, plněnou krémem nebo šlehačkou, a pro fanoušky méně sladkých chutí je tu ensaimada ovocná.

Moje snídaně: výborná meruňková ensaimada v kavárně St. Cristo

Kam jít: Fornet de Sa Soca, Plaça Weyler č. 9 nebo do některé z cukráren Forn del St. Cristo, třeba v ulici Costa de Can Muntaner.

Baños árabes

V blízkosti katedrály se nachází pár úzkých klikatých uliček, které zbyly v Palmě jako poslední pozůstatek muslimského města Medina Mayurka. V jedné z nich se schovávají Baños árabes, arabské lázně, pocházející nejpravděpodobněji z 10. století, kdy muslimská nadvláda na Mallorce začínala. V životě Arabů hrála voda vždycky významnou roli a tak ji “vyváželi” i do svých teritorií. Na území Palmy bylo za jejich éry nejméně pět veřejných lázní. 

Ulička, ze které vstoupíte do pozůstatků arabských lázní

Z těch, které můžete dnes za tři eura navštívit, toho zase tolik nezbylo. Hlavní čtvercová místnost se sloupovím bývala teplou lázní; původní podlaha byla dvojitá a do mezery mezi oběma podlahami se vháněl horký vzduch z krbu, aby ohříval místnost zespodu. Kromě toho se podlaha polévala vodou, čímž vznikala v lázni pára. Klenutý strop je opatřen kruhovými otvory typickými pro stavby tohoto typu.

Arabské lázně: místnost pro horkou lázeň

Vedlejší místnost má obloukový strop a obdélníkový půdorys, pravděpodobně se jednalo o šatnu nebo studenou lázeň. Na smyčce tam běží krátké osvětové video o původu lázní ve španělštině a angličtině. V přilehlé zahradě můžete na některé z příjemných laviček relaxovat ve stínu palem a obdivovat místní vzrostlé monstery.

Zahrada Baños árabes

Catedral La Seu

Gotická katedrála zasvěcená Panně Marii, lidově zvaná La Seu, je v mnohém významnou stavbou. Je to třetí nejvyšší gotický chrám v Evropě, loď měří na výšku 44 metrů. Stavba katedrály započala ve 13. století na místě původní mešity poté, co Jaime I. dobyl Mallorcu zpět pod křesťanskou nadvládu, a to poněkud netypicky ne zespodu směrem vzhůru, ale zezadu (od zadní stěny, kterou můžete vidět na obrázku níže) směrem dopředu.

La Seu při pohledu z Parque del Mar. V horní části katedrály je patrné její slavné růžicové okno, jedno z největších na světě.

Stavba katedrály trvala několik století a co víc – vlastně je stále nedokončená. Při pohledu zespodu si toho ani nevšimnete, ze střešních teras a věží jsou nedodělky už patrné. Po zemětřesení v roce 1851 byla navíc ohrožena stabilita katedrály, celá se nakláněla dopředu (za přední stěnou) a když se zvonilo na největší zvony, střešní terasy se třásly jako o život. Proto byla provedena celá řada úprav, mimo jiné se přikročilo k vyzdívkám mezi některými oblouky střešních teras.

Na začátku 20. století do rekonstrukčních prací významně zasáhl Antoni Gaudí, který nemohl odolat pokušení zanechat svůj otisk v gotické palmské katedrále, nicméně rekonstrukce zde provedená patří mezi jeho méně známé práce. Ani Gaudí rekonstrukci zcela nedokončil kvůli sporům se zadavatelem prací, ale stihl mimo jiné rozšířit okna v horní části katedrály a opatřit je novými vitrážemi, a je také autorem výzdoby kolem biskupského trůnu a baldachýnu nad hlavním oltářem.

Katedrála v Palmě nabízí jednu specialitu, a tou je komentovaná prohlídka střešních teras a věží. Doporučuji vám ji všemi deseti, a to i přes to, že všech 208 úzkých kamenných schodů, které vedou na terasy a věže, pošlapete výhradně po svých. Dozvíte se spoustu zajímavostí o konstrukci a historii katedrály a čekají vás nádherné výhledy na přístav a cetrum Palmy.

Jako bonus si můžete zvenku prohlédnout obrovské růžicové okno v zadní části katedrály. V průměru měří více než 12 metrů a je osazené barevnými vitrážovými sklíčky. Ta už dávno nejsou původní, protože v blízkosti rozpáleného kamene dostávají zabrat, nejvíce se na nich podepsalo zmiňované zemětřesení z roku 1851 a bomba z občanské války, která dopadla do blízkosti katedrály. Kvůli jejich citlivosti na ně nesmíte sahat, ale můžete se skrz barevná sklíčka podívat dovnitř katedrály, směrem ke druhému růžicovému oknu na přední stěně. Dvojice oken vytváří zajímavé efekty, dvakrát do roka – v únoru a v listopadu – lze pozorovat úkaz, kdy slunce zadní růžicové okno promítne na přední stěnu a zevnitř katedrály na stěně můžete vidět barevnou osmičku. Několik dní v roce pak můžete pozorovat cosi jako „zatmění“, kdy slunce promítne jednu růžici na druhou, což je pro změnu pozorovatelné zvnějšku katedrály, nejlépe z některé palmské střechy.

Po hodinové procházce po střechách jste vypuštěni dovnitř katedrály, kde můžete prohlídku dokončit na vlastní pěst. Vepředu si u hlavního oltáře povšimněte už zmíněných Gaudího úprav, a po pravé straně hlavní lodi nahlédněte do kaple Capilla del Santísimo, jejíž aktuální výzdoba pochází z 21. století, jejím autorem je mallorský umělec Miquel Barceló.

Capilla del Santísimo

Praktické info: Prohlídku teras zakupte předem na https://www.catedraldemallorca.org/, cena vstupu je 12 euro. Čtvrt hodiny před plánovaným začátkem se dostavte na sraz u bočního vchodu do katedrály (vedle pokladny s lístky). Prohlídka je primárně ve španělštině, ale průvodkyně vám výklad zopakuje i anglicky, pokud chcete. Nezapomeňte na láhev vody s sebou 🙂

Co ještě můžete v Palmě vidět?

Kromě výše uvedeného je to třeba královský palác Palacio de la Almudaina (vedle katedrály) nebo pevnost Baluarte de San Pedro (kde dnes sídlí muzeum moderního umění) a zbytky palmského opevnění v její blízkosti. Přibližně 3 km od centra města se na kopci nachází hrad Castillo de Bellver, kam vás zavezou autobusové linky č. 3 nebo 20. Za procházku stojí i přístav v Palmě a centrum města, kde najdete třídu La Rambla krytou stínem platanů nebo nejstarší olivovník na Mallorce. Dobrá rada: nenapínejte program přespříliš, v létě je horko vražedné. Méně památek a více času na zmrzlinu bude sázka na jistotu.

Další porci tipů na výlet najdete tady.

Přístav v Palmě

Hurá, jedeme na dovolenou!

Španělsko, to je skoro 8 000 kilometrů pobřeží s plážemi. Najdete tu úplně všechny, které si dovedete představit: romantické divoké pláže na zimní procházku, vulkanické pláže s černým pískem na Kanárských ostrovech, klasické široké valencijské a katalánské pláže plné místňáků s barevnými slunečníky a plážovými sedátky, tyrkysové zálivy Baleárských ostrovů, hlučné pláže andaluského Costa del Sol, kde voní grilované ryby, oblast La Manga del Mar Menor v Murcii, kde se můžete vyválet v malém evropském mrtvém moři nebo rozeklané pobřeží Galicie, kde nicméně po koupeli ve studených atlantických vodách vylezete úplně fialoví. Španělsko nabízí volbu pro každého – stačí si najít to své.

Playa de La Concha v severošpanělském San Sebastiánu bývá označována za nejlepší španělskou pláž a umisťuje se i mezi deseti nejlepšími plážemi světa.

Guiri

Víte, co nebo kdo je to guiri? Slovník Španělské královské akademie celkem lakonicky definuje toto slovo jako „hovorově: zahraniční turista“. Označení to určitě není prvoplánově pejorativní, ale malý úsměšek se v něm přece jenom skrývá. A jak se takový guiri pozná?

  • Celý den má na hlavě slamák jako kolo od vozu, protože slunce zabíjí;
  • Ze stejného důvodu se dvacetkrát za den maže opalovacím krémem;
  • Odpoledne pobíhá po kamenných rozpálených ulicích a diví se, že je všude zavřeno, přičemž si na tuto výpravu s sebou nevezme láhev vody;
  • Následný úpal přičte tomu, že ho slunce dostihlo i pod slamákem;
  • Ohrnuje nos nad rybami nebo mořskými plody;
  • Myslí si, že všichni Španělé milují býčí zápasy.

A zejména: Myslí si, že se všude domluví, když umí anglicky.

Říše, kde slunce nikdy nezapadá

Proč je absurdní si myslet, že se ve Španělsku všude domluvíte anglicky? A proč se naopak Španělé (želbohu taky dost často) domnívají, že když přijedou do Čech, bude jim španělština stačit? Důvody musíme hledat pěkně hluboko v minulosti, už na sklonku 15. století. Tehdejší vládci Španělska, Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabela Kastillská položili základy skutečné globální říše. Tím, že se vzali, sjednotili dvě největší španělská království – Kastílii a Aragón. Následně financovali zámořské výpravy Kryštofa Kolumba, což vedlo k objevení Ameriky, a v neposlední řadě dbali na to, aby jejich děti uzavíraly sňatky s nejdůležitějšími vládci tehdejší Evropy. Výše popsaná politika vyústila v rozšíření španělského vlivu po celém světě. Sousloví „el imperio donde el sol nunca se pone“ (říše, kde slunce nikdy nezapadá) bylo poprvé ve vztahu ke Španělsku použito v 16. století. Tehdy Španělsku patřila území ve Středomoří a Atlantiku, v severní Africe a v Americe, takže v každou chvíli alespoň na části španělského území panoval den. Opravdu populární se pak tohle označení stalo za vlády Filipa II., kdy Španělsko získalo Filipíny, a posléze díky tomu, že byl Filip II. v roce 1581 prohlášen i za portugalského krále, také de facto všechna zámořská území Portugalska (Brazílie plus území v Asii a Africe). Od té doby až do začátku 19. století patřili Španělé k největším národům světa a dnes má španělština celosvětově víc než 500 milionů rodilých mluvčích. Není divu, že k angličtině ve Španělsku nikdo nevzhlíží.

Španělsko a turismus

Sektor turismu bývá označovaný za motor španělské ekonomiky a je to tak. Ke španělskému HDP přispívá více než jedenácti procenty, to je největší podíl ze všech zemí na světě. Pro srovnání: v ČR jsou to necelá tři procenta. V roce 2017 navštívilo Španělsko prozatím rekordních 82 milionů (!) turistů. Valná většina z nich přijíždí za plážemi a sluncem, další miliony míří do Barcelony, Granady (za palácovým komplexem Alhambra) a do Madridu. Soužití s mnohamilionovým zástupem turistů není vždycky jednoduché, ale i tak mají Španělé cizince většinou rádi. Jednak si dobře uvědomují ekonomický dopad jejich (ne)přítomnosti, jednak jsou prostě přirozeně přátelští.

Divoká pláž poblíž andaluského Almuñécaru

V posledních letech se problémy, které s sebou nese nekontrolovatelný turismus, dají těžko přehlížet. Sem tam se objevují protesty v Barceloně, na Baleárských ostrovech i jinde ve Španělsku. V Barceloně pro turisty není kam stoupnout, Baleáry nejsou nafukovací a pro takové množství turistů nemají nejen ubytovací kapacity, ale občas ani sladkou vodu. Proto se ve Španělsku čím dál častěji skloňuje udržitelný turismus, který v sobě zahrnuje větší respekt k životnímu prostředí a obrácení pozornosti zahraničních návštěvníků i k jiným cílům než jen těm tradičním.

Co je botellón a proč plavky nestačí

Aby o vás ve Španělsku neříkali, že jste guiri, nebo (probůh!) ještě hůř, puto guiri (zasraný cizinec :)), nemusíte hned sundavat svůj oblíbený slamák a tlačit do sebe chobotnice. Bohatě stačí, když se od zástupu turistů odlišíte jemným respektem ke španělskému vidění světa a elementární znalostí pravidel která byste při koupání ve Španělsku měli dodržet.

Obecně dle zákona platí, že všechny pláže ve Španělsku jsou veřejné a vstup na ně nelze zpoplatnit. Neexistuje tedy nic takového jako soukromá pláž, protože zákon nic takového neumožňuje. Přístup k pobřeží může být omezen pouze z bezpečnostních důvodů. Naproti tomu má každá radnice právo stanovit pravidla pro používání pláží a vůbec veřejných prostor ve městě – a tady může české vnímání toho co je a není vhodné narazit na španělskou realitu.

Útesy v baskickém Bilbau

Tak třeba, plavky nejsou ve Španělsku považované za oblečení vhodné kamkoliv jinam než na pláž, a to i když se váš hotel nachází hned na konci pobřežní promenády. Až si příště půjdete pro zmrzlinu do kavárny naproti pláži, přehoďte přes sebe plážový obleček stejně, jako to dělají místní. Na většině pobřeží si vysloužíte jen zdvižené obočí, ale obzvláštní pozor si dejte v Barceloně, kde se pokuty za pohyb bez řádného oblečení mimo pláž pohybují od 120 do 500 euro (víc než za přecházení na červenou!) a na Baleárech, zejména v oblasti kolem Palmy, kde můžete dostat pokutu až 200 euro.

Na některých plážích jsou zakázány nebo omezeny hry s míčem a různé vodní sporty, stejně tak je možné, že příslušný místní úřad zakazuje vnášet na místní pláž vlastní lehátka nebo slunečníky. Před dovolenou se proto raději optejte, jak je na tom ta vaše.

Specifickou kapitolou je botellón, jak se hovorově označuje popíjení pod širým nebem, třeba v parku nebo v ulicích města. Pozor na to – popíjení na ulicích a alkoholové večírky na čerstvém vzduchu jsou ve Španělsku zakázané. Jiná věc je, že nad tím místní autority často přimhouří oko a dodržování zákazu nevynucují, ale přesto to radši nedělejte a rozhodně na to nespoléhejte: za tenhle přestupek můžete dostat pěkně mastnou pokutu. V Madridu vás plechovka piva na ulici může přijít na 600 euro, v Bilbau klidně až na 3000. Další zpřísňování (nebo spíš důslednější vymáhání) pravidel je navíc na spadnutí: cílem je omezit spotřebu alkoholu zejména u mladých do 18 let.

Tyrkysově zbarvené zátočiny najdete spolehlivě na Baleárských ostrovech

A kam jet ve Španělsku, pokud chcete…

Nejlepší „prázdninové“ koupání: Baleárské ostrovy
Muzea a výtvarné umění: s obrovským náskokem před ostatními je to Madrid (muzea El Prado, Thyssen-Bornemisza a Reina Sofía, Museo Cerralbo, Museo Sorolla atd.), následuje Bilbao (Museo Guggenheim), Barcelona (Museo Picasso), Málaga (Museo Picasso)
Městský turismus: Sevilla, Granada, Toledo, Salamanca, Córdoba, Barcelona, Madrid
Gaudího architekturu: Barcelona
Moderní architekturu: Valencia (Ciudad de las Artes y las Ciencias), Sevilla (Metropol Parasol), Bilbao (Guggenheim)
Římské památky: Segovia, Zaragoza, Málaga, Tarragona, Mérida, Cartagena (a spousta jiných míst, protože římských památek je ve Španělsku hodně)
Ozvěny středověku: Ávila, Segovia a vůbec celá oblast autonomních společenství Castilla y León a Castilla – La Mancha
Islámské památky: Granada, Sevilla, Córdoba, Zaragoza, Málaga, Toledo
Impozantní katedrály: León, Burgos, Sevilla, Santiago de Compostela, Palma de Mallorca (a samozřejmě i další)
Skalnaté a zelené pobřeží: pobřežní oblasti autonomních společenství Galicia, Asturias, Cantabria a País Vasco
Skvělé jídlo: všude ?

Pláž v Torremolinos, Andalusie. A co vy, už jste vybrali tu svoji pro letošní prázdniny?

Druhý barcelonský deník – 2/2

(neděle 9. června 2019)

Casa Batlló

O významu, který získala barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století jste si už něco málo mohli přečíst tady. Na Passeig de Gràcia 43 tehdy stála budova z roku 1877, kterou v roce 1903 získal Josep Batlló, významný textilní průmyslník. Antoni Gaudí mezi lety 1904 a 1906 dostal při rekonstrukci domu zcela volnou ruku a vytvořil jedno ze svých neopakovatelných děl, dům šupinatý jako kůže draka, s charakteristickými balkonky, které (alespoň mně) ze všeho nejvíc připomínají lebky.

Casa Batlló

Casa Batlló je dnes v soukromém vlastnictví rodiny Bernat. Majitelé dům zpřístupňují veřejnosti a ze vstupného se platí údržba. Přístupná je tzv. planta noble (první patro nad úrovní chodníku), schodiště ve vnitřním patiu, zadní dvůr a střecha. Na cestu dostanete interaktivního audioprůvodce, který je mimochodem výborně udělaný (interaktivita spočívá v tom, že vám v jednotlivých místnostech ukazuje, jak příslušný prostor vypadal ve své době, podle toho, jak zařízení natáčíte).

Zadní fasáda Casa Batlló, která vede do dvora

Jak už to tak u Gaudího bývá zvykem, dům je nejen ďábelsky originální, ale taky plně funkční až do posledního detailu. Okna v hlavním salónu nabízí panoramatický výhled na Passeig de Gràcia, otvírala se směrem nahoru pomocí závaží umístěných po stranách. Všechny kliky, držátka a kličky oken, které v domě najdete, jsou ergonomicky tvarované tak, aby přesně padly do ruky.

Mezi další zajímavé detaily patří systém ventilace. Otáčením dřevěných listů zasazených v rámech ze stejného materiálu ve spodní části dveří nebo světlíkových oken získáte větší či menší proudění vzduchu. 

Vnitřní výmalba opakuje šupinatý efekt vnější fasády. Motivy z přírody se ostatně objevují všude okolo, ať už je to ulita kolem stropního svítidla, krbový výklenek se sedátky ve tvaru houby nebo půda s žebrovím připomínajícím skelet hada či velryby (stejný efekt použil Gaudí na půdě Casa Milà, žebroví tohoto tvaru chodbu opticky zvětšuje).

Krbový výklenek ve tvaru houby se sedátky
Interiér: Barevná sklíčka v horní části dveří klamou tělem. Z každé strany se zdají mít jinou barvu, protože propouští odlišné množství světla.

Samostatný popis si rozhodně zaslouží vnitřní patio. Prostor pro výtah ho opticky dělí na dvě části, v každé z nich se nachází schodiště. Oba takto vzniklé “světlíky” jsou dekorovány se stejnou péčí, jaká byla věnována uliční fasádě – a to kachlíky v různých odstínech modré. 

Pohled světlíkem vzhůru

V dolní části domu dominuje světlounce modrá, směrem vzhůru barvy tmavnou a jsou sytější: tyrkysová, kobaltová, námořnická modrá. To proto, že v horní části domu je denní světlo intenzivnější; tmavé barvy ho vyvažují. Na stejném principu funguje šířka oken: v horních patrech jsou užší a směrem do nitra domu se zvětšují, protože v nižších patrech domu jimi musí vstoupit více světla.

Jednotlivá patra jsou směrem ke světlíkům osazena tabulemi z vlnkovatého skla. Skloňte hlavu, podívejte se přes ně na barevné kachlíky a… ocitnete se pod vodou.

Pracovat pro Gaudího musela být radost. Dělníkům prý místo plánů ukázal sádrovou maketu domu, kterou zhotovil sám, a práce kontroloval do posledního detailu. Na výzdobu střechy a komínů stejně jako v případě Casa Milà použil keramické střepy. Materiál si sháněl sám ze starých kachlíků a zrealizoval tak recyklační snahy, které se stanou trendem až za sto let.

Mimochodem, vlevo od Casa Batlló se nachází další významné secesní domy, hned vedle je to například Casa Amatller, jejímž architektem je Josep Puig. Je to jediný kompletně zachovalý (včetně interiérů) modernistický dům ve městě. Na jeho návštěvu nepochybně dojde příště; zatím jsem si na jeho zadním dvorku dala v místní kavárně skvělý cheesecake. Dokonalé modernistické ráno v Barceloně!

Tip: Nebuďte líní vstát a přijít už v půl deváté ráno. Zažijete mnohem příjemnější prohlídku než později během dne. Casa Batlló najdete na trase metra L3, stanice Passeig de Gràcia.

Barri Gòtic

Pozor, přichází skandální odhalení! Ano, je to tak. Barcelona má i jinou katedrálu, než Sagrada Familia. Najdete ji v srdci Barri Gòtic (Gotická čtvrť), což je nejstarší část Barcelony. Stojíte zhruba ve dvou třetinách Les Rambles a díváte se směrem k přístavu? Skvělé, tak zabočte vlevo, ano, do jedné z těch podezřelých uliček, co poněkud nevábně voní. Po pár set metrech dojem středověku zesílí a je to tady: jste uprostřed Gotické čtvrti. Její vzhled si v některých momentech skutečně nezadá s… no, třeba s centrem Prahy.

Barcelonská katedrála
Barri Gòtic

Na Plaça de la Seo, přímo před katedrálou, kromě toho najdete zbytky římského akvaduktu a tehdejšího opevnění, obé z 1. století před naším letopočtem. Stavby jsou pozůstatkem římského města Barcino, které vzniklo kolem pahorku Mons Taber (dnešní Plaça de Sant Jaume).

Katedrála je zasvěcena svaté Eulálii, patronce Barcelony. Podle legendy nešťastná svatá zemřela mučednickou smrtí ve věku třinácti let poté, co protestovala proti pronásledování křesťanů. Na památku této události se v přilehlém claustro chová 13 bílých hus: husy proto, že se o ně malá Eulálie starala, bílé jako symbol její čistoty.

Spokojené soudružky husy

Claustro můžete stejně jako katedrálu navštívit. Po jeho obvodu jsou umístěné kaple zasvěcené různým svatým a vnitřní část nabízí působivý výhled na špičatou věž katedrály. Pochmurný středověký dojem umocňuje všudypřítomná silná vůně kadidla. Něco takového v Barceloně nečekáte.

Kontrola na stavbě

Před obědem mi to nedá, a jdu zkontrolovat průběh prací na Sagrada Familia. Jeví se uspokojivě, ale, madre mía, těch turistů! 

Sagrada Familia při pohledu z Plaça de Gaudí

Radši se klidím do metra a pak už hurá na oběd. Slunce se dnes sice schovává za mraky, ale sklenice něčeho studeného se mi stejně zdá jako velmi příjemná vyhlídka.

A jídlo?

Kolegové z práce, kteří pár let v Barceloně žili, mi udělili doporučení, které tímto s radostí předávám dál: restauraci Café Fragments najdete na Plaça de la Concòrdia 12, v blízkosti metra L3, stanice Les Corts. Mají výborné teplé tapas a točené pivko Mahou, které ve mně v tom líném a teplém odpoledni vyvolalo neodbytnou touhu po siestě. Není mi přáno, musím vyrazit na letiště, a tak aspoň přidávám vlastní tip na šunkařství Enrique Tomás, kde můžete zakoupit výbornou španělskou šunku, případně sendvič a nějakou tu láhev vína na piknik. Najdete ho v Carrer de Ferran, ulici, která spojuje Plaça de Sant Jaume a Les Rambles.

Druhý barcelonský deník – 1/2

(sobota 8. 6. 2019)

První a druhou návštěvu Barcelony dělí osm měsíců. O něco ubylo žlutých stužek a separatistických vlajek a obyvatelé mi připadají milejší. Moje katalánština je zatím velmi improvizovaná, a tak mi dnes z cca 10 oslovených osob celkem 0 odpovědělo katalánsky. Jen se usmějí, cariño (miláčku), řeknou… a následuje záplava španělštiny. Na rovnocenného společníka ke komunikaci se zatím zjevně nekvalifikuji, co už!

Barcelonská třída Les Rambles v ranním slunci

Snídaně v Mercat de la Boqueria

Barcelonská třída Les Rambles je o deváté zalitá teplým ranním sluncem. Ještě není horko a od moře vzdáleného jen pár set metrů příjemně  fouká. Mírná bríza roznáší po ulici vůni kávy a sladkého pečiva; neodolám a strčím nos do nejbližšího baru. Jedno café cortado a croissant s vanilkovým krémem nemůže škodit. Ale jen malý! Za rohem totiž právě otvírá trh Mercat de la Boqueria a byla by velká škoda nenechat si místo na všechny ty dobroty, které tam prodávají.

S prodejní plochou 2583 metrů čtverečních je Mercat de la Boqueria největším trhem v Katalánsku. S jeho historií je to zamotané: trh původně stál o kus dál pod širým nebem na plácku Pla de la Boqueria, a na jeho dnešním místě býval klášter bosých Karmelitánek zasvěcený svatému Josefu. V roce 1835 vyhořel, pozemek byl vyvlastněn a o pět let později se začalo s výstavbou tržiště. Trh se po bývalém klášteru tedy správně jmenuje Mercat de St. Josep. Současná kovová konstrukce pochází z roku 1914.

Hlavní vstup do Mercat de la Boqueria

Ve více než 300 stáncích tu seženete čerstvé ryby a mořské plody, šunku, katalánské sýry a uzeniny, nejrůznější zeleninu a ovoce,  čerstvé pečivo, vajíčka, ořechy a nejroztodivnější koření včetně feferonek a pravého šafránu, všechno, abyste si mohli připravit tu nejlepší víkendovou hostinu. Skoro lituji, že nemám k dispozici plotnu. A tak se odškodňuji aspoň čerstvým ovocem a ovocnými šťávami – melounová, kiwi s banánem, pitahaya s kokosem? Dejte mi je všechny!

Tibidabo

Nejvyšší bod Barcelony a hladinu moře dělí 516,2 metru. Přesně tolik totiž měří barcelonský vrcholek Tibidabo, který se nachází uprostřed přírodního parku pohoří Collserola. Za normálních okolností by byla povinnost vyrazit na něj legendární Tramvia blau, modrou tramvají, ale ta je momentálně v rekonstrukci a tak její místo zaujala linka autobusu č. 196, která vás vyklopí u dolní stanice lanovky na Tibidabo. Zpáteční lístek lanovkou vás vyjde na sedm a půl eura.

Výhled z Tibidabo směrem k moři. Pahorek na obzoru vlevo je Montjüic.

Kopec má jméno odvozené z citátu z bible, “tibi dabo” latinsky znamená “daruji ti”. Na konci devatenáctého století na něm nebylo vůbec nic, a tak tam barcelonští v roce 1886 postavili alespoň malou poutní kapličku. O pár let později už Barcelona zažívá rozmach nebývalých rozměrů, a ten zasahuje i Tibidabo: v roce 1902 začíná výstavba baziliky, která nese jméno Temple Expiatori del Sagrat Cor

Bazilika svatého srdce na vrcholku Tibidabo

Díky jménu a pozici na kopci se jí zpočátku přezdívalo “malý Montmartre”, velkolepá stavba byla dokončena v roce 1961. Původní kaplička stojí stále na místě, vtělena přímo do chrámu.

Původní poutní kaplička z roku 1886 tvoří součást chrámu

Přímo vedle stojí zábavní park Tibidabo s různými atrakcemi, mezi které se počítá i pestrobarevné ruské kolo a vyhlídková plošina.

Výhled z nejvyššího ochozu baziliky, dole zábavní park

Bazilika je přístupná zdarma a pokud si připlatíte tři a půl eura, můžete vyjet výtahem nahoru na vyhlídkovou terasu a posléze vyšplhat po svých až na nejvyšší ochoz, těsně pod bronzovou sochu Krista.

Rozhled je podle očekávání docela impozantní, na město, pahorek Montjüic a modré moře, a směrem více do vnitrozemí na zalesněné kopce a televizní věž Torre de Collserola, kterou u příležitosti konání olympiády v Barceloně v roce 1992 navrhnul architekt Norman Foster.

Torre de Collserola

Barceloneta

Pláž Barceloneta najdete ve stejnojmenné čtvrti, z centra vás tam přepraví metro nebo autobusy. Měří celkem 1100 metrů a je oblíbeným místem odpočinku místních i návštěvníků města.

Na kamenném mole pláže Barceloneta

Za výhledy na pobřeží, kamenná mola a slanou vůni moře získává Barceloneta jedničku, s prostředím a čistotou je to už horší. Nemilosrdné davy barcelonských turistů vás dostihnou i tady a prodejce kelímků s mojitem a nejrůznější otrapy budete chtít za chvíli zabít. 

Za zmínku možná ještě stojí zářivá plastika velryby od Franka O. Gehryho, viditelná i z opačného konce pláže. Jinak na mě ovšem Barceloneta velký dojem neudělala – ve Španělsku najdete mnohem hezčí pláže.

Výhled z Barcelonety směrem k zářivé plastice velryby

Upřímně, počasí na koupání stejně moc nebylo. Studená voda a pořádné vlny se líbily spíš serfařům. Já osobně jsem po plážové procházce dala přednost jídlu!

Fideua z mořských plodů. Fideua je v podstatě paella, jen se místo rýže používají nudle.

Málagamánie

„Každou takovou chvíli by si měl člověk pamatovat a schovat si ji na horší časy. Jako takovej ohříváček na zimu.“

Doktor Skružný, Vesničko má středisková

Je mnoho krásných míst na světě, ale žádné není takové jako španělská Málaga. Uvědomila jsem si to s plnou silou právě před deseti dny, když mě na autobusovém nádraží María Zambrano vyklopil spoj z Granady, a cestou do centra jsem přemýšlela, kde strávím nadcházející odpoledne. Být znova v Málaze byl stejný pocit, jako když si po dlouhé zimě dáte poprvé venku na zahrádce ledové kafe a seshora vás hladí sluneční paprsky – spokojenost, štěstí, vděčnost a klid. Každý nádech voněl po moři. Kdybych byla někdy nešťastná, řekněte mi, ať si koupím letenku a vrátím se tam alespoň na pár dní. A až přijdou podzimní plískanice a dlouhá otravná zima, která schová slunce na několik týdnů, bude tady tenhle ohříváček.

Základního průvodce andaluskou Málagou najdete tady, takže už bezpečně víte, kde se Málaga nachází, jak se tam dostanete a která hlavní místa navštívit. Dneska budou hrát prim fotky a k tomu zajímavosti z Málagy. Věděli jste, že…

… za exotickými papoušky nemusíte jen do ZOO

No fakt. Přímo vedle přístavu se nachází Paseo del Parque, městský park s hřišti, lavičkami, fontánkami, spoustou palem, stromů a jiných rostlin. V posledních letech tam – ale i na jiných zelených plochách ve městě – zdomácněly stovky zelených papoušků alexandrů, kteří poletují sem a tam a neúnavně (hlasitě :-)) pokřikují. Původně domácí mazlíčci, dnes pořádný problém pro radnici města. Cotorra argentina, jak se jmenují španělsky, je invazivní, všežravý druh, který se neustále rozmnožuje a vytlačuje původní vrabce. Ovšem v parku se na ně kouká dobře!

… obyvatelé Málagy jsou vlastně ančovičky

Těm, kdo se v Málaze narodili, se totiž přezdívá boquerones. Nemám ovšem dojem, že by rodilí malagueños byli nějak zvlášť nadšení, když jim tak říkáte. Boquerón je, přírodopisně vzato, španělský název pro Engraulis encrasicolus, rybku podobnou sardince (jen trochu menší), která je hojná právě ve vodách andaluského pobřeží. Připravují se z ní ančovičky, a těch se tady jí, jéje! Jako tapa položené na kousku bílého pečiva, nebo na plátku zralého rajčete, nebo na čerstvém zeleném salátu (obzvláště lahodná varianta). No a právě nezřízená konzumace těchhle skvělých rybiček dala obyvatelům města jméno.

Ryby opékané přímo na pláži

… tak jako my krmíme labutě, krmí boquerones ryby

Muelle Uno, přístavní promenáda v samém centru Málagy, vede od majáku Farola až k Paseo del Parque a k ruskému kolu Noria, co ho budou brzo rozebírat, protože na něj nikdo nechodí. Nejspíš všichni vědí, že nejkrásnější pohled na Málagu je právě zespodu, z přístaviště! Co vám mám říkat, je to ráj. Po jedné ruce hemžení lodí v tyrkysových (a čistých!) přístavních vodách – od obrovského trajektu melillero, který pendluje mezi africkou Melillou a Málagou, a jehož příjezd na městských plážích Málagy způsobuje velké vlny, až po malé plachetnice, poklidně se houpající na vodě – a po druhé straně množství obchodů, restaurací, zmrzlináren a kaváren.

Procházka po Muelle Uno

Tam, kde se Muelle Uno lomí v pravém úhlu – právě pod Centre Pompidou Málaga – najdete kamenné schody vedoucí do moře. Kolem nich se prohání hejna mořských ryb, lidi postávají na schodech nebo posedávají kolem, hází jím malé úlomky pečiva, voda kolem nich vře, španělské brebentění se vznáší všude kolem… už jsem povídala, že je to ráj?

Na hlídce. Co kdyby přistála houska!

… objednat si kafe je velká věda

Tak jasně, můžete prostě nakráčet do kavárny a objednat si jedno café con leche, kafe s mlíkem. Ale když řídit se kávovým průvodcem typickým pro Málagu je taková zábava! Podle toho, kolik chcete kávy a mléka, mají jednotlivé varianty vlastní názvy, které jinde neuslyšíte. Tak třeba, dvě třetiny mléka a espresso, to je sombra (stín). Stráášně moc mléka a jen špric kafe, to je nube (mrak). A kdyby to na vás bylo pořád ještě moc kofeinu, můžete si objednat ještě no me lo ponga (nenoste mi nic). To poslední jsem na vlastní kůži nezkoušela, ale jsem si jistá, že v Málaze byste i k prázdné sklenici obdrželi zářivý úsměv.

Zdroj obrázku: www.cafecentralmalaga.com

… katedrále se říká Jednoruká

Tohle už vlastně víte, protože jsem to zmiňovala v původním, průvodcovském článku. Během stavby katedrály došly peníze a tak zůstala druhá věž nedokončená. Malagueños jí přezdívají La Manquita, což se dá přeložit jako „jednoruká“ nebo „ručička“. A je mnohem, MNOHEM krásnější, než kdyby byla měla věže obě stejné.

La Manquita za soumraku

… za tři eura posnídáte jako králové

A na skvělém místě. Na Plaza del Obispo, přímo před katedrálou, jsou nejmíň dva až tři bary, které otvírají už ráno. Tam si dejte pořádnou snídani, třeba pitufo, jak se v Málaze přezdívá sendviči – doslova to znamená „šmoula“. Ano, ten z pohádky 🙂 Snídaňové menu stojí 3 – 4 eura a sestává z kávy, čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a jídla, ze kterého vám dají na výběr. Bývá to už zmíněný pitufo, nebo toasty s něčím podle vaší volby (drcená rajčata, jamón, džem…) A pak už jen drobíte všudypřítomným vrabcům, koukáte na Manquitu a srkáte skvělou kávu.

… Antonio Banderas se vrátil zpátky ke kořenům

Prodal dům ve snobském letovisku Marbella a vrátil se do rodné Málagy. V calle Alcazabilla si pořídil střešní byt, a pokud vystoupáte na Mirador de la Alcazaba (přístupný po schodech z náměstí před pevností Alcazaba) a podíváte se doprava, všimnete si ho hned. Na terase má totiž barevnou kostku, která nápadně připomíná Centre Pompidou Málaga v přístavu, a není to náhoda. Celý jeho byt je prý plný odkazů na rodnou Málagu, aspoň se to tvrdí v článku, který jsem po chvíli gůglení našla tady.

Výhled z Mirador de la Alcazaba. Vlevo vpředu La Manquita, dole pod vámi Teatro Romano. Vpravo mimo záběr bydlí ten pacholek Banderas, a tohle všechno má u nohou.
Teatro Romano, nad ním se tyčí La Alcazaba

… na tu nejhezčí pláž je to jen 15 minut

Málaga má několik městských pláží, to už víte. Navíc, pouhých 15 minut jízdy autem nebo autobusem vás dělí od pláže v Torremolinos, kde najdete úplně všechno, co o prázdninách potřebujete, včetně stovek obrovských barevných lastur v mořském příboji a pruhovaného majáku na okraji pláže.

Maják a rybáři okolo
Soumrak v přístavišti sportovních lodí v Torremolinos


Mijas a salát, který vás zachrání před horkem

Víte, co jsou to pueblos blancos? Jako pueblos blancos, bílé vesnice, se označují andaluské vesničky roztroušené po horách mezi pobřežím a vnitrozemím v provinciích Málaga a Cádiz. Domečky se bílí vápnem, snad aby jejich majitelům nebylo takové horko, a výsledkem je vesnice jako z pohlednice, úzké bílé ulice v kopcích, opečovávaná patia, pestrobarevné květináče na balkónech a křik vlaštovek nad vašimi hlavami. Mijas, vzdálené necelých 30 kilometrů od španělské Málagy, vám tenhle pitoreskní obrázek doplní ještě výhledy na Středozemní moře a hýkáním oslíků.

Mijas na pozadí hor Sierra de Mijas

Mijas (což se čte jako „michas“) není dnes nijak malé městečko. Jestliže na začátku 20. století sahal počet jeho obyvatel něco málo přes 5 000, dnes už jich má skoro šestnáctkrát tolik. Stejně jako v případě ostatních vesnic na pobřeží Costa del Sol za to může turistický boom, který v oblasti nastal od padesátých let 20. století.

Za posledních 60 let se původně zaostalé pobřeží Andalusie – spoléhající na zemědělství a rybolov – proměnilo dost zásadním způsobem. Jestliže si ještě první turisté na Costa del Sol mohli s nevěřícným výrazem fotit místní obyvatelstvo na oslu, dnes vytahují kreditku v bezpočtu restaurací a krámků s koženými výrobky a suvenýry. Oslíci se přestěhovali do ustájení na hlavním náměstí Plaza Virgen de la Peña, kde bojují za přežití svého druhu. Andaluský osel je považován za nejstarší druh osla v Evropě (více než 3 000 let) a vyznačuje se velkou silou a odolností vůči horku a nedostatku vody. Dřív se používal pro přepravování nákladu a jako pracovní zvíře (například pro pohon lisů na olivy), dnes mu díky změně původního andaluského způsobu života hrozí vyhubení. A tak oslíkům nezbylo nic jiného, než se do turistického ruchu zapojit také.

Oslíci v Mijas. Za 15 euro se můžete svézt, tedy pokud nevážíte víc jak nějakých 80 kilo.

Přímo před oslíky se nachází turistická kancelář, kde se můžete stavit pro mapku městečka s vyznačenou okružní trasou, najdete na ní například pozůstatky starých muslimských hradeb, různé svatyně a kostelíky, netypicky oválnou a malou arénu pro býčí zápasy nebo historicko-etnologické muzeum, které najdete na Plaza de la Libertad 1 a můžete ho navštívit za lidovou cenu jednoho eura.

Patio etnologického muzea, vpravo je vidět tradiční pec na pečení chleba

Muzeum je docela zajímavé a kromě typických předmětů denní potřeby jako jsou hliněné nádoby na víno a vodu, pec na chléb a podobně, vystavuje třeba i tradiční lis na olivy:

Lis na olivy: uprostřed mezi kameny ve tvaru kuželů se nasypaly olivy. Pohyb kamenů po vodorovné ploše olivy drtil a ze žlábku po straně vytékal olej. Tenhle lis má už modernější motorový pohon, dřív kameny otáčeli osli.
Pohled na Středozemní moře od starých arabských hradeb
Ostroh se zbytky hradební zdi
Výzdoba domků v Mijas

Abychom byli upřímní, Mijas je turistická atrakce, o tom žádná. Uslyšíte víc angličtiny než španělštiny, a nácvak uprostřed léta si ani nechci představovat, když už na začátku května byly všechny zahrádky plné. Ale přesto vesnička stojí za vidění a pokud se budete dovolenkovat v některém z blízkých přímořských letovisek (Torremolinos, Benalmádena nebo Calahonda), zajeďte se sem podívat.

Pipirrana

Tak kde je ten salát, který vás v létě spolehlivě osvěží? Jmenuje se pipirrana, a ochutnala jsem ho v Granadě úplnou náhodou. Teploty na konci dubna vystřelily bez varování ke třicítce a slunce pálilo jak pominuté. Sklesla jsem pod nejbližší slunečník a objednala si bez větších očekávání colu se spoustou ledu, když přede mnou přistál talířek drobně pokrájeného salátu se zálivkou a pečivem (ano, povšimněte si, že „tapa“ zdarma se v Granadě servíruje i k nealku!), takže jsem se mohla poprvé seznámit s pipirranou, pokrmem na pomezí mezi salátem a gazpachem. Andaluská pipirrana obsahuje na drobné kousky (menší než 1 cm) pokrájenou zelenou papriku, zralá rajčata, mladou cibuli, 1 – 2 stroužky česneku, sůl, vařené vejce a zálivku z olivového oleje a octa. Všechny ingredience se pak promíchají a salát se nechá alespoň 4 hodiny vychladit v ledničce. V Mijas jsem si tenhle zázrak dala zase, tentokrát ve verzi pipirrana de Jaén (s tuňákem), a byl opět osvěžující a hrozně dobrý, takže ho vaší pozornosti doporučuji také 🙂

Pipirrana de Jaén

Co vidět v okolí

Mezi Mijas a Málagou se v katastru obce Benalmádena nachází ještě dvě vyhlídková místa, která stojí za zmínku. Tím prvním je Castillo de Colomares, což je vlastně pomník Kryštofu Kolumbovi ve formě malého přezdobeného zámku. Byl postaven na konci 80. let, nejedná se tedy o žádnou historickou památku. Do areálu pomníku zaplatíte vstupné 2.50 eura, a z přilehlé zahrady jsou docela pěkné výhledy na moře.

Castillo de Colomares

Tím druhým místem je poněkud překvapivě Templo budista Benalmádena, budhistický chrám, což je stavba, kterou byste v přímořském letovisku asi prvoplánově nehledali. Stojí na vyhlídce, takže pěkné rozhledy na moře jsou opět zaručeny, a uvnitř se nachází klasická svatyně včetně Budhy, modlicích mlýnků a vonných tyčinek.

Granada skrytá

(Aneb co se v průvodcích nedočtete)

Jste tak jako já příznivci “pomalého” turismu? Tím myslím, ne proklusat hlavní památky během jednoho dne a navečer ohrnout nos, že jsme tak nějak čekali víc. Myslím na objevování zapadlých koutů, nasávání atmosféry, vnímání chutí, vůní, světla, stínu… Ano? Tak to jste tu dobře. Protože přesně to budeme dneska dělat – objevovat Granadu na první pohled skrytou zarytým uživatelům průvodců z řad Lonely Planet.

Městský obvod Sacromonte (vpravo), vlevo na kopci Alhambra při pohledu z Barranco de los Negros (Strž černých)

Stranou městského centra se nachází čtvrť Sacromonte (Svatý kopec), místo, kam se po křesťanské reconquistě Granady stáhli moriscos (muslimští konvertité ke křesťanství), judíos (židé) a gitanos (cikáni). Tehdy se ještě kopec jmenoval Valparaíso a jak si asi snadno představíte, postavení vyjmenovaných skupin obyvatelstva nebylo nic moc. Proč tedy Sacromonte? Protože během 16. století na jeho území došlo k několika objevům svatých relikvií a zejména tzv. Olověných knih, které odhalovaly společné kořeny křesťanství a islámu. O deset let později se ukázalo, že posledně zmíněné artefakty podvrhl jeden chytrý morisco, ve snaze vylepšit jejich pozici. To už bylo ale pozdě: kopec byl překřtěn na Sacromonte, stály na něm stovky křížů a stal se vyhledávaným poutním místem.

Ulice v Sacromonte

Cuevas de Sacromonte

Od 16. století se na Sacromonte rozvíjí éra bydlení v cuevas. Slovo “cueva” znamená ve španělštině “jeskyně”, v tomto případě jeskyně umělá, hloubená člověkem. Bydlení to bylo levné a rychlé, svůj vrchol slávy zažilo během 19. století a počet obydlí tohoto typu kulminoval kolem roku 1950. Dodnes je v Sacromonte cca 80% bydlení typu “cueva”. Jedna ze strží Sacromonte, Barranco de los Negros, byla v 60. letech 20. století opakovaně ohrožována povodněmi z přívalových dešťů, a tak byly místní cuevas vystěhovány. Vzniklo v nich Museo de las cuevas de Sacromonte, které můžete za pět euro navštívit.

Domečky se prostě vykopaly ve skále, ta se zevnitř omítla a když jste měli na podlahu, pořídili jste si podlahu. Ve skále se dlabaly byty, stáje (někdy propojené s obydlím, aby je ohříval dech zvířat), kuchyně, keramické i kovářské dílny, prostě co bylo potřeba.

Jídelna a kuchyně (vpravo).
Vchod do jeskynního domečku

Popravdě řečeno, je tam docela útulně, hlavně kvůli příjemnému chládku. Cuevas dnes neslouží jen k bydlení, často jsou v nich restaurace nebo místa, kde se tančí a zpívá flamenco.

Carmen de la Victoria

Až se budete vracet ze Sacromonte zpět k Albaicínu, zastavte se na dvou místech skrytých před zvědavými zraky masových turistů. Tím prvním je Carmen de la Victoria (jak už víme, “carmen” je v Granadě označení pro dům se zahradou). Najdete ji na Cuesta del Chapiz číslo 9. Zahrada je volně (zdarma) přístupná, ale musíte zazvonit u tepané branky, aby vás pustili dovnitř – dům patří Granadské univerzitě.

Carmen de la Victoria

Ach, ta zahrada. Na každém kroku rostliny, lucerničky, stinná zákoutí a fontánky.

Seznamte se: tohle je Lucas, elegantní kočičí strážce zahrady. Doprovázel mě pro jistotu na každém kroku.
Jeho důstojnost mu mohou kamenné sochy lvů jen závidět.

A ano, prvotřídní výhled na Alhambru, jak je v Albaicínu zvykem.

Casa del Chapiz

Hned naproti Carmen de la Victoria (vstup je nicméně za rohem z Camino del Sacromonte) najdete typický dům bohatých moriscos, Casa del Chapiz. První zmínka o něm pochází z roku 1525.

Jedno z patií Casa del Chapiz

Dům můžete za dvě eura navštívit. Na mě se dnes usmálo štěstí – automat na lístky se rozbil a tak mě pustili zdarma.

Druhé patio

Na konci 19. století byla z domu prakticky ruina (fotky si můžete prohlédnout na výstavce), byl ale zrekonstruován a od té doby v něm sídlí Centrum arabských studií.

Zahrada Casa del Chapiz

Dům má dvě patia a pěknou zahradu s keři, pomerančovníky, a… výhledy na Alhambru, co byste tak čekali ?

Palacio de la Madraza

Fasáda Palacio de la Madraza (vlevo)

Pokud jste se namlsali Alhambrou a chcete něco podobného vidět v centru Granady, je tu Palacio de la Madraza, najdete ho přímo naproti Capilla Real. “Madraza” je škola, kde se studuje korán, tou také budova od 13. století byla.

Štuky v Palacio de la Madraza

Dominuje jí skvostná muslimská modlitebna, vyzdobená ve stejném stylu jako Nasrovské paláce v Alhambře.

Po reconquistě křesťané budovu zabrali a udělali si z ní tehdejší radnici. Bylo jim ale líto zničit krásnou arabskou výzdobu, a tak ji jen překryli výzdobou katolickou – z modlitebny se stala kaple. Islámskému umění tak prokázali nedocenitelnou službu – na 400 let ho bezchybně zakonzervovali. Proto je dnes zdobení modlitebny v lepším stavu než štukování tohoto typu v Alhambře.

V horním patře paláce si můžete prohlédnout nádnerný dřevěný strop v mudéjarském stylu, který pochází už z éry křesťanské – ze 16. století.

Dřevěné dílky stropu do sebe zapadají jako puzzle.

Patios

Stejně jako na jiných místech v Andalusii, i tady můžete často volně vejít do vnitřích dvorů a prohlédnout si je – často jsou to hotová umělecká díla.

Patio de los perfumes na Carrera del Darro

Tapas

Áaano. Takže, tohle téma funguje v Granadě následovně: objednaná sklenička znamená „tapu“ zdarma. Ano, tak, jak to čtete. Úplně každá. Množství a podoba servírovaných tapas se samozřejmě značně liší, někde dostanete jen pár oliv a brambůrků, jinde trochu zeleninového salátu a někde… madre mía, prakticky kompletní jídlo. Je v tom vždycky trocha napětí a dobrodružství, když před vás obsluha postaví skleničku a vzápětí začne štrachat za pultem. Jaká bude? Velká, malá? Můj pobyt v Grandadě byl krátký na prozkoumání všech barů, ale stoprocentně vám můžu doporučit bar La Antigualla II v Calle Elvira 22.

Calle de la Calderería Nueva

Až se dosyta nacpete ve zmíněném baru, zahněte za roh do Calle de la Calderería Nueva a budete si připadat jako v Maroku. Nachází se tam množství malých obchůdků s arabskými suvenýry a úctyhodný počet čajoven – do jedné z nich si určitě zajděte odpočinout. Po čaji vám krásně slehne, takže si budete moct dát nějakou arabskou sladkost, nabízí jich tu spoustu.

Calle de la Calderería Nueva

Graffiti

Při procházkách čtvrtí Realejo (ale i leckde jinde) narazíte na spoustu pěkných graffiti. Příjemné toulání!

Flamenco

Pokud chcete vidět představení flamenca, vydejte se večer (tak kolem desáté) do čtvrtí Sacromonte nebo Albaicín a zajděte si na večeři někam, odkud se line flamencová hudba. Já třeba nejsem zrovna milovník nočního života, a tak jsem na flamenco koukala v ulicích: gitanos položí na dlažbu dřevěnou desku (to aby bylo dobře slyšet podupávání) a zpívají, hrajou a tančí se vší vášní. Za dvě eura, které jim hodíte do šátku, uvidíte možná lepší flamenco, než jaké se vám pokusí prodat na recepci hotelů za 30 nebo 40 euro. V takovém případě by se vám mělo rozsvítit varovné světlo: Pozor, turistická past!

Pouliční představení flamenca

Jaén

V provincii Jaén se narodil perfektní jarní den: modré nebe, vysoko na obloze pár bílých mráčků, takže slunce nepálí, ale příjemně hřeje; a teplota 23 stupňů nabízí vzácný luxus příjemného pobytu na sluníčku i ve stínu. Prostě, ideální podmínky pro výlet na hrad!

Castillo de Santa Catalina, Jaén

Jaén má asi 116 000 obyvatel a z dnešního hlediska není ničím speciálně zvláštní, pokud nepočítáme fakt, že je významným producentem olivového oleje. Silnice, která vede z Granady směrem na sever do Jaénu se zařezává mezi vysoké skalnaté kopce, prostřídané mírněji zvlněnou krajinou. Půda má pískově béžovou barvu a kam až oko dohlédne – a všude, kde to terén jen trochu dovolí – je v pravidelných rozestupech osázena temně zelenými olivovníky, které při pohledu z dálky (nebo z výšky, třeba z letadla) vytváří pruhovaný nebo puntíkatý vzor. Celkem je jich tu vysazeno na 40 milionů! V praxi to znamená, že provincie produkuje zhruba 10 % celosvětové spotřeby olivového oleje. Mimo pečlivě udržované olivové háje tu rostou olivovníky i nadivoko, doslova v každé škarpě.

V minulosti měl Jaén významné strategické postavení. Od 13. století se totiž nacházel přesně na pomezí mezi Kastilií a Granadským královstvím jako poslední výspou muslimského světa ve Španělsku. Tehdejšímu kastilskému králi Fernandu III. se údajně ve spánku zjevila sv. Kateřina a odevzdala mu klíče od města. Když v roce 1247 Jaén skutečně dobyl, pokřtil kopec nad městem jako Cerro de Santa Catalina (Pahorek sv. Kateřiny), a rozkázal tu 1) vztyčit kříž jako symbol křesťanské vlády ve městě, 2) postavit Castillo de Santa Catalina (Hrad sv. Kateřiny) v podobě, jakou si udržel dodnes.

Castillo de Santa Catalina při pohledu z jedné z jeho věží

Castillo de Santa Catalina

Hrad je přístupný za lidovou cenu tří a půl euro, a dvakrát denně, ve 12.00 a v 16.30 je komentovaná prohlídka (ve španělštině). Sezóna není zrovna na vrcholu a ještě k tomu je pondělí, takže jsem si užila luxusu mít průvodkyni jen pro sebe. Věděli jste například, proč mají schody na věže ve středověkých hradech tak vysoké stupně? Je to z obranných důvodů, osoba oblečená do brnění totiž nemá šanci zvednout nohu tak vysoko a ohnout ji, jak je potřeba! Výstup na vyhlídkovou vež vás nicméně odmění fantastickým rozhledem 360 stupňů.

Pohled z věže směrem ke kříži sv. Kateřiny

I rozhled měl svou praktickou stránku. Středověké Španělsko bylo pokryté hustou sítí obranných hradů, v těsné blízkosti Jaénu – 8 a 30 km – se nacházejí hned další dva. Díky malé vzdálenosti a dobrému počasí se mezi sebou osádky hradů dorozumívaly prostřednictvím kouřových signálů a vyvěšování vlajek podle stanovených pravidel.

Hrad měl tehdy sklad potravin v hlavní věži Torre del Homenaje a dvě nádrže na dešťovou vodu, zato ale žádné toalety. Všechny sračky, s prominutím, se jímaly do kbelíků a používaly k polévání nepřátel. Hrad má za tím účelem vybudované speciální balkonky.

Detail Torre del Homenaje, u horního okraje jsou patrné dva výklenky na shazování fekálií

Záchody chyběly až do roku 1810, kdy se hradu zmocnilo napoleonské vojsko. Kromě latrín Francouzi zbudovali i polní nemocnici na hlavním nádvoří (byla stržena ve 20. století, kdy se v rámci rekonstrukce hradu vracela jeho podoba ze 13. století) a vězení – nebo lépe řečeno tři nechutné kobky, kam byli s oblibou zavíráni Španělé, kterým se napoleonský vpád nezamlouval.

Francouzské latríny. Taky nic moc luxus. Pod prkýnky čekalo výmětky 35 metrů volného pádu.

Když museli Francouzi v roce 1812 konečně s nepořízenou odtáhnout, aspoň na rozloučenou vyhodili do povětří vršky věží a otrávili vodu v nádržích.

Mirador de Santa Catalina

Až půjdete z hradu ven, hned za hlavním vchodem zabočte doprava a po kamenné cestičce dojdete na vyhlídku, kde už od 13. století na památku reconquisty stojí vždy nějaký kříž. Ten nynější je z 50. let 20. století a financován byl jednou z bohatých rodin Jaénu.

Mirador de Santa Catalina. Luxus zábradlí je poměrně nedávný. Když byla slečna průvodkyně malá, prý tam ještě nebylo.

Výhled od kříže sv. Kateřiny se nedá nazvat jinak, než impozantní. Přehlédnete velkou část provincie Jaén a jako na dlani budete mít také rozložitou jaénskou katedrálu, renesanční dílo architekta Andrése de Valdevira.

Z vyhlídky, uprostřed katedrála Jaénu

Až budete scházet od hradu zpět do centra města (po příjemné silničce, kterou lemují borovice a olivovníky), nezapomeňte se včas uhnout ze silnice do Calle Baez, která nabízí další fantastický výhled na katedrálu.

Cestou dolů do centra…

Catedral de Jaén

Ještě dlouhých 100 let po dokončení reconquisty se chodili jaénští křesťané modlit do mešity, než jim konečně postavili katedrálu. Výsledný renesanční kousek se dvěma věžemi je ovšem výstavní.

Catedral de Jaén při pohledu z Plaza Santa María

Katedrála otvírá v deset a navštívit ji můžete za 5 euro. To já nevěděla, a tak jsem dovnitř neoprávněně pronikla bočním vchodem, když uklízeli po mši. Nikdo se na mne ale nezlobil, a tak jsem si ji mohla v klidu prohlédnout (a za trest vhodit malý příspěvek do kostelní kasičky).

Legenda o ještěru od sv. Magdaleny

V Jaénu se traduje, že kdysi dávno se u pramene sv. Magdaleny v centru města usadil obrovský ještěr. Jednak seděl na prameni a nešťastní měšťané nemohli chodit pro vodu, jednak požíral všechno kolem, včetně jaénských samotných. Podle legendy se nabídl vězeň odsouzený k smrti, že město ještěra zbaví, a vyžádal si k tomu koně a chlebové drobky. Pomocí rozsypaného chleba vylákal ještěra za město, a podstrčil mu beránčí kůži, ve které byl zašitý střelný prach. Ještěr “berana” sežral, vyletěl do povětří a šťastný vězeň získal svobodu. Od té doby se v Jaénu říká těm, kdo se u oběda cpou: “¡Así revientas como el lagarto de la Magdalena!” (Takhle praskneš jako ještěr od sv. Magdaleny!) Legendě věřit můžete a nemusíte, ale socha ještěra je dodnes u fontány sv. Magdaleny k vidění.

Lagarto de Jaén, ještěr z Jaénu, v kamenné podobě

Kromě katedrály a hradu si můžete v Jaénu užít změť klikatých uliček typickou pro andaluská města.

Pokud sem někdy pojedete, měli byste navštívit také Palacio de Villarompardo, který je vedle hradu hlavním turistickým lákadlem Jaénu. Najdete tam městské muzeum a zachovalé arabské lázně, ale protože mají v pondělí zavřeno, měla jsem protentokrát smůlu. Zrovna tak můžete okouknout několik jaénských kostelů, za zmínku stojí třeba Basílica Menor de San Ildefonso.

San Ildefonso

Praktické info

Asi 50 metrů od katedrály najdete místní Oficina de turismo, turistickou kancelář, stavte se tam pro plánek města. Vzadu za katedrálou najdete na plácku s citroníky autobusovou zastávku, počkejte si tam na autobus označený jako Neveral (což je jméno kopce vedle Cerro de Santa Catalina). Autobus vám usnadní tři kilometry stoupání, seskočte z něj nahoře na kopci v ohybu cesty s ukazatelem ke Castillo de Santa Catalina. Poté se vydejte doprava, po cca 900 metrech mírného stoupání se dostanete k hradu. Jízdní řád byste na ulici hledali marně, ale v turistické kanceláři vám řeknou, v kolik to jede 🙂

Nahoře na Cerro de Santa Catalina

Nerja

Milovat Středomoří není těžké. Dvojnásob to platí o andaluském pobřeží Costa del Sol, které vám to na krátkém úseku mezi městečky Nerja a Almuñécar usnadní tyrkysově zbarveným mořem, temně zelenými horami, teplým sluncem a skvělým jídlem.

Costa del Sol při pohledu z Balcón de Europa, Nerja

Nerja je docela maličkaté hnízdo asi 50 km východně od Málagy, na pomezí mezi provinciemi Málaga a Granada. Má jen pár bíle omítnutých ulic a maličký kostelík, ale vyhlídky na Středozemní moře jsou prvotřídní. Od autobusového nádraží (respektive od zastávky na pobřežní silničce) se vydejte hlavní ulicí Calle Pintada podél ukazatelů směrem k Balcón de Europa.

Calle Pintada

Balcón de Europa

Tak se nazývá půlkruhová terasa, která ční nad Středozemní moře a nabízí výhledy na okolní hory, tyrkysově zbarvenou vodu a bílé vesničky kolem.

Výhled z Balcón de Europa

Původně stála na místě “balkónu” muslimská pevnost z 9. století a později obranná věž, která byla zničena během Španělské války za nezávislost proti Francouzům. Svědky tehdejší události byla i dvojice starobylých děl, které na “balkóně” najdete dodnes.

Jedno z děl na Balcón de Europa

Pláže

Poté, co se dosyta vynadíváte na moře, můžete přejít k jeho podrobnějšímu zkoumání na některé z blízkých pláží. Přímo vedle “balkónu” – po vaší levé ruce, když se díváte směrem do Afriky – se nachází Playa de Calahonda, maličká a málo vybavená, ale zato absolutní jednička v místních panoramatech ?

Balcón de Europa z Playa de Calahonda
Cestička na Playa de Calahonda z Calle Pintada

Pokud byste se radši vykoupali na některém méně frekventovaném místě, posuňte se po pobřeží na východ směrem k andaluskému Almuñécaru.

Jedna z divočejších pláží

Na výběr máte z mnoha malých plážiček s šedým pískem a hrubšími kamínky, kde se vlny rozbíjí o břeh s překvapivou silou.

Kdesi mezi Nerjou a Almuñécarem…

Já jsem zašla ještě dál a vyhlédla jsem si maličkatý skalnatý záliv s tyrkysovou vodou a kameny porostlými vodními rostlinami. A ano, bylo to poprvé, co jsem se koupala v moři v dubnu. A ano, bylo to studené ?

První jarní koupačka!

Pokud naopak toužíte po větším komfortu, vyberte si Playa de la Burriana v těsné blízkosti městečka Nerja – tak těsné, že i z ní dohlédnete na Balcón de Europa. Je široká, dlouhá, má hřiště, plážové bary a co je nejdůležitějští – najdete tu plážovou restauraci Ayo, kde mi na plastový stůl přikrytý červeně kostkovaným ubrusem naservírovali tu nejlepší (a zároveň nejlevnější!) paellu mixta v mém životě. Paellu tu připravují v obrovských paellerách přímo na ohni, otevřeno mají “de sol a sol” (od slunka do slunka), a až zbaštíte svoji porci, můžete si zdarma přijít přímo ke kuchaři pro nášup. Objednejte si i “ensalada de la casa”, denní salát, a místo si přijďte vyhlédnout včas. Kolem druhé už se stojí fronta na stůl. Do tohohle podniku se vrátím, i kdybych měla chytit letadlo z Prahy jen kvůli jednomu obědu!

Paella na Playa de la Burriana

Rozhledny, útesy, vyhlídky

Koupáním krásy pobřeží pochopitelně nekončí, vyšplháme pěkně zase na kopce, které jsou protkány vyhlídkovými cestami pro pěší. Všimněte si kamenných hlídkových věží, které lemují celé pobřeží tak, aby bylo možné vždy dohlédnout nejméně na jednu nejbližší. Byly zbudovány v 16. století na obranu před útoky pirátů na andaluské pobřeží.

Jedna z mnoha vyhlídkových cest na pobřeží. Vidíte nahoře na kopci kamennou hlásku?

Cueva de Nerja

Odpoledne začíná sluníčko pěkně připalovat, navzdory tomu, že je teprve konec dubna. Místo siesty je dnes na řadě kulturní program – prohlídka Cueva de Nerja, jeskyně, s jejímž hloubením příroda započala už před pěti miliony let.

Jeskyni objevila v roce 1959 úplnou náhodou pětice malých kluků, kteří si hráli v okolí. Prolezli nejprve do prostoru, který je dnes nazýván “Baletní sál”, pokračovali do další kavity a tam průzkum vyděšení ukončili, neboť narazili na lidské kostry.

Cueva de Nerja

Jak se posléze ukázalo, nejednalo se o jejich předchůdce, kteří by snad ve tmě ztratili orientaci a zemřeli hladem, ale o pohřebiště lidí, kteří obývali jeskyni už před 40 000 lety. Ti také zanechali v jeskyních malby – zejména zvířat, kterými se živili (tuleni, horské kozy, jeleni) – a tajemné znaky tvořené shluky čárek a teček.

Cueva de Nerja

Jeskyně je fakt pěkná, a i když neuvidíte žádné kresby (část z nich je ve špatně přístupných prostorách a ostatní se kvůli možnému poškození neosvětlují), docela stojí za návštěvu. Od centra městečka Nerja je vzdálená asi pět kilometrů, vzdálenost vám pomůže překonat pravidelný turistický vláček. Jedinou výhradu mám k ceně vstupu, protože 13 euro za jeskyni je i na španělské poměry docela “clavada” (drahota). ?

Acueducto de Águila

Až se budete vracet od jeskyně zpátky, cca 3 kilometry před Nerjou si po pravé straně silnice všimněte hlubokého kaňonu a akvaduktu, který ho ve výšce překlenuje.

Acueducto de Águila

Je to Acueducto de Águila, který byl v místě zbudován v 19. století, aby dopravoval vodu pro továrnu na cukr. Tvoří ho čtyři patra oblouků, které postavena na sobě překonávají hloubku propasti Barranco de la Coladilla.

Praktické info

Nebuďte blbí jako já a naplánujte si výlet raději z blízké Málagy. Nevím, čím jsem přemýšlela, protože z Granady trvá cesta autobusem dvě hodiny, ale jo, výhled z dálnice na Sierru Nevadu a skalnaté pobřeží mi to celkem vynahradil ?

Puerto deportivo, přístav sportovních lodí, v blízkosti Almuñécaru