španělská kultura – Španělsko do kapsy

6. 11. 20214. 11. 2021

Segovia

Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.

Neoddiskutovatelnou dominantou města je románský akvadukt, který přiváděl vodu z hor, které vidíte na obzoru

Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.

Acueducto de Segovia

Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.

Když vystoupáte z Plaza del Azoguejo po schodech, najdete to nejlepší místo pro obdivování 28 metrů vysokého akvaduktu

Domy stojí po obou stranách horní části akvaduktu (tj. ještě před náměstím). Zde stačí jedna řada oblouků

Pohled na oblouky akvaduktu se hned tak neomrzí. Jak vidíte, nakonec se přece rozjasnilo

Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.

Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.

Torreón de Lozoya

V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂

Výhled z věže. V pozadí segovijská katedrála

Catedral de Segovia

Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.

Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!

Cochinillo de Segovia

Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!

Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.

První chod, polévky. Vlevo „judiones de la granja“, místní fazolová polévka, vpravo moje milovaná sopa castellana

Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.

Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.

Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.

(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).

Valle del Clamores

Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.

Začátek cesty, ještě než sešplháte až k řece

Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.

Most přes Clamores blízko soutoku s řekou Eresma

Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.

Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.

Cestou zpět do města se můžete dosyta vynadívat nejen na hrad, ale taky na kastilskou přírodu

Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂

30. 10. 202130. 10. 2021

Podzimní výlet do El Escorialu

Jeden král plus pár předků k pohřbení plus ambice plus přístup k množství stavebního kamene rovná se pyramida. Tak to alespoň platilo po tisíce let ve starověkém Egyptě. Jaký je výsledek, když do výše uvedené rovnice dosadíme proměnné mocného Španělska šestnáctého století? Inu, nic menšího než majestátní královský komplex El Escorial.

El Escorial leží 45 km severně od Madridu. Z jeho zahrad dohlédnete až na madridské mrakodrapy

Král je v tomto případě Felipe II. (čti „Felipe segundo“), druhý Habsburk na španělském trůně. Habsburkové se poprvé dostali na španělský trůn v podobě jeho otce Karla I. Habsburského, který byl po otci Habsburkem a po matce Johaně Šílené Španělem. Karel I. přijel do Španělska poprvé v patnácti (a hned o rok později se stal králem) a španělsky tehdy neuměl ani písknout. Netřeba zdůrazňovat, že se proto u španělského lidu netěšil ani důvěře, ani velké oblíbenosti. Kromě toho byl ošklivec, měl typický habsburský předkus, kvůli kterému nemohl pořádně zavřít čelist, válčil kde mohl a utrácel výrazně přesmíru. Jeho syn, Felipe II., převzal trůn v roce 1556. Bylo to právě během jeho vlády, ve druhé polovině 16. století, kdy se o Španělsku začalo říkat, že je říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Felipe II. získal totiž v roce 1581 portugalský trůn včetně zámořských území a v 60. letech rozsáhlé souostroví v jihovýchodní Asii, které bylo na jeho počest pojmenováno Islas Filipinas (tedy „ostrovy Filipovy“), dnešní Filipíny. Když přičteme Španělsko a Ameriku, dá se říct, že svého královského sídla El Escorialu, vzdáleného asi 50 km severně od Madridu, kontroloval nejen celý Pyrenejský poloostrov, ale bez nadsázky zhruba tři čtvrtiny zeměkoule.

Podzim dorazil i do El Escorialu. Okrouhlá věž patří katedrále, vestavěné doprostřed komplexu, a nezakrytě inspirované bazilikou sv. Petra ve Vatikánu

El Escorial je královským palácem, rozsáhlým klášterem, školou (jak klášter, tak škola jsou dodnes funkční), katedrálou, ale hlavně a zejména hrobkou španělské královské rodiny od 16. století až po současnost. (Poznámka: Předchozí španělští králové až po Johanu Šílenou jsou pochováni v andaluské Granadě.) Felipe II. si pozemek na úpatí dvoutisícových hor Sierra de Guadarrama vyhlédl hned na začátku své vlády a v nadmořské výšce 1028 metrů kázal postavit nejprve klášter Sv. Vavřince jako poděkování za vítězství v bitvě u Saint Quentinu. Zakrátko se ovšem projekt rozrostl do nebývalých rozměrů ještě o dvě křídla královského paláce, školu, knihovnu, katedrálu, sklad svatých relikvií a hlavně obrovskou kryptu. El Escorial je bez přehánění renesanční pyramidou, vystavěnou v obdélníkovém půdorysu z kvádrů guadarramské žuly, která byla na stavbu z nedalekých hor dopravována dvoukoláky taženými voly. Ve své době byl největší budovou na světě (s rozlohou přes 30 000 metrů čtverečních) a dokonce se mu přezdívalo „osmý div světa“. Celá gigantická stavba byla dokončena za pouhých 21 roků, mezi lety 1563 a 1584.

Všechno, absolutně všechno v El Escorialu je postaveno ze žulových bloků, těžených v pohoří Sierra de Guadarrama. Budovy za zbarvenými stromy také – byly vystavěny jako služební domy pro personál paláce a El Escorial lemují hned ze dvou stran

Madrid se stal hlavním městem Španělska právě za vlády Felipeho II., a dnes ho s El Escorialem spojuje linka C8 madridských příměstských vlaků nazývaných „Cercanías“ (od slova „cerca“ = „blízko“). V podzemí pod centrálním madridským náměstím Puerta del Sol se nachází velké vlakové nádraží a co dvě tři minuty staví ve stanici některý z mnoha „cercanías“. Na něm se časně ráno tisknu do kouta, jen v džínové bundičce, a napínám uši, abych nezmeškala svoji přihrávku. Alcobendas, San Sebastián de los Reyes, Alcalá de Henares, Colmenar Viejo… konečně ohlašují vlak do Escorialu, spolu s ostatními se nacpu do vagónu, usadím se u okna a přemítám, jestli v bundičce dneska umrznu, nebo ne. Ve věčně rozpáleném Madridu člověk snadno zapomene, že hory se zvedají sotva pár kilometrů za ním. Když budu mít štěstí, bude v Escorialu možná tak sedm stupňů. Když opouštíme město, svítá, a sotva za sebou necháme madridské mrakodrapy čtvrti Chamartín, slunce se začíná opírat do typické kastilské krajiny. Matně nazelenalá suchá dlouhá tráva, rudohnědá půda, borovice, sem tam skála nebo olivovník, podél traťového plotu desítky zvědavých daňků. Aspoň myslím, že jsou to daňci, ve vysoké se příliš nevyznám. Skály se brzo promění v hory, pak se na obzoru objeví nepřehlédnutelný gigantický bílý kříž Valle de los Caídos, Francova Údolí padlých, a po necelé hodině jízdy se v hnízdu borových lesů na úpatí hor ukáže samotný El Escorial. Je tam přesně taková kosa, jak jsem se obávala, ale od nádraží je to kilometr ostré chůze do kopce a zahřeje mě natolik, že si můžu dát snídani venku, na zahrádce malého baru s vyhlídkou přímo na kamenné průčelí Escorialu. Na tradiční španělskou snídani – opečený bílý chleba s olivovým olejem, solí a rozdrceným rajčetem – jsem si díky epidemii musela počkat skoro dva roky.

Olivový olej i drcené rajče se servírují v malých baleních, asi jako u nás máslo a džem

Komentovaná prohlídka trvá dvě hodiny a začíná v prostorech kláštera. Mimochodem, klášter je dnes augustiniánský a dodnes funkční, augustiniáni ale většinou chodí v „civilu“, a tak je mezi návštěvníky těžko poznáte. V době svého vzniku byl klášter otevřený (čti: neměl uzavíratelné dveře), a tak na jeho chodbách neskutečně táhlo. Sierra de Guadarrama, to je v chladnější polovině roku nejen déšť a sníh, ale hlavně vytrvalý studený vítr, a tak v prvních desetiletích existence kláštera mniši umírali velmi brzo. Felipe II. mnichům posléze pořídil jak dveře, tak i nádherné nástěnné fresky, které s hlavou vyvrácenou ke stropu během prohlídky obdivujeme. Uvnitř Escorialu se nesmí fotit, ale v zájmu blogování za rohem prokážu trochu té občanské neposlušnosti a udělám pár snímků pro článek.

Stropní fresky v prostorách klášterního křídla

V prostorách kláštera se nachází nejen ohromující fresky, ale taky pár pozoruhodných obrazů. Felipe II. byl velkým obdivovatelem Tiziana, a tak si u něj pro klášter objednal obraz Kristovy poslední večeře. Když se ale před plátnem zastavíte, pravděpodobně upadnete do rozpaků. Celý obraz působí disproporčně a jaksi divně a z pravé části rámu trčí ruka bez těla třímající mísu hroznů. Když totiž plátno z Itálie dorazilo a v Escorialu ho rozbalili, zjistili, že se na králem vyhlédnuté místo nevejde. Tiziano nebo ne, tehdejší nejmocnější muž planety tak kázal plátno z obou stran oříznout a vsadit do předem vybraného rámu. Ve vedlejším sále zase najdete obrovský obraz od samotného El Greca – Utrpení svatého Mauricia. Král ho původně plánoval zavěsit do katedrály, ale když mu El Greco – tehdy ještě neznámý přivandrovalec Doménikos Theotocópulos – hotový obraz ukázal, vůbec se mu nelíbil. Na jeho vkus tam bylo málo krve, a tak sice El Grecovi za obraz zaplatil, ale další zakázku pro královský dvůr už mladý Doménikos nedostal. Odešel proto do Toleda, a právě tam se z něj stal slavný El Greco („Řek“), snad nejvýznamnější malíř, který na sklonku 16. století ve Španělsku působil.

Tváří v tvář velkolepé výzdobě kláštera snadno vytěsníte hlavní a původní účel budovy, ale nezapomínejme, že je to zejména hrobka. Při sestupu do prostoru umístěného přímo pod podlahou oltářního prostoru katedrály se citelně ochladí a následuje průchod několika sály plnými mramorových rakví. Jeden je vyhrazený čistě princům a princeznám zemřelým v raném dětském věku a hned několik místností patří infantům, kterých bylo logicky daleko víc než králů.

Drobný výkladový exkurz: Infant nebo infantka se nazývá člen královské rodiny, který nemá nárok na trůn, zatímco osoby v nástupnické linii se nazývají princ nebo princezna. Aktuální španělský král Felipe VI. má například dvě dcery, starší princeznu Leonor a mladší infantku Sofii.

V posledním sálu s hrobkami infantů je pochován i malý Alfonsito, mladší bratr emeritního krále Juana Carlose I., který abdikoval v roce 2014. Juan Carlos I. byl a je z mnoha důvodů poměrně kontroverzní postavou, a pochybuji, že se v našich zeměpisných šířkách ví, že ve svých osmnácti letech o Velikonočních prázdninách roku 1956 zastřelil svého mladšího, tehdy čtrnáctiletého bratra. Oba chlapci si navzdory zákazu hráli s malou pistolí ráže 22. Juan Carlos údajně namířil zbraň na čelo svého bratra v domnění, že zásobník je prázdný, a vyšla rána. Malý Alfons byl mrtvý prakticky okamžitě. V místnosti s nimi nebyl nikdo další. Osmnáctiletý Juan Carlos už tehdy navštěvoval vojenskou akademii v Zaragoze a byl chráněncem diktátora Franca, který ho vychovával jako svého nástupce a budoucího španělského krále. Diktátorský režim tudíž kauzu ututlal, a to tak zdařile, že spousta Španělů dodnes neví nic moc o tom, jak se celá záležitost odehrála, například si často myslí, že byli oba mnohem menší, ještě malé děti, případně že šlo o nehodu na lovu.

Poslední a nejhlouběji uloženou místností na trase panteónu je samotná královská hrobka, kulatá prostora vyložená mramorem a zlatem, kde v malých zdobených schránkách odpočívají ostatky dvanácti španělských králů a jejich královen. Poslední dva volné výklenky nade dveřmi jsou určeny pro rodiče Juana Carlose I., jejichž těla jsou uložena v márnici El Escorialu. Zde se, s prominutím, všechny královské mrtvoly nechávají přirozeně zetlít (zaprvé, aby se vešly do malých rakví, které se vystavují, a za druhé, aby neděsily návštěvníky Escorialu zápachem). Až se tak stane, kosti se přesunou do schránky a hrobka bude kompletní. Španělská královská rodina pak bude muset vymyslet, kam s novými královskými nebožtíky.

Pohled od „Casas de oficios“, služebních domů, směrem k El Escorialu

Když se z tísnivého podzemí dostanete zpátky na vzduch, prohlídka pokračuje v soukromých místnostech královského paláce Habsburků. Glazované cihlové dlaždice vám připomenou podlahy Karlštejna, a ostatně i postele a další vybavení působí až středověky stroze. Oproti dalšímu křídlu, královskému paláci rodu Borbonů (kteří vládnou Španělsku od roku 1700 až dodnes), vypadají, slovy naší průvodkyně, „jako pastouška“. Smějeme se, ale je to fakt: ve vedlejších pokojích vládne zlato, malovaný porcelán, naducané pohovky, pompézní portréty a textilní tapety. El Escorial, to je výkladní skříň posledních více než čtyř století španělské historie, a pokud po vyčerpávající dvouhodinové prohlídce nemáte dost, můžete si trasu projít klidně znovu sami. Váš lístek platí celý den a z královského komplexu můžete vycházet a zase se vracet tak, jak se vám to hodí.

Zvládla jsem dvě otočky a pak jsem si to s důkladným hladem z paláce namířila přímo ke stavbám velkých strohých domů, které k El Escorialu přiléhají ze dvou stran (zbylé dvě patří palácovým zahradám). Jejich stěny jsou postavené ze stejných žulových bloků a mají i stejné břidlicové střechy. Jde o služební domy královského paláce, tady byli ubytováni poddaní, kteří se starali o královo blaho. Dnes v nich najdete hlavně restaurace a bary, a tak jsem se do jednoho z nich uchýlila na oběd. Na programu je jedno z mých oblíbených španělských jídel, potaje de garbanzos. „Potaje“ se čte „potache“ a je to v podstatě postní jídlo, obsahuje vývar, zeleninu, luštěniny a obvykle i kousky ryby. „Garbanzos“ je španělský výraz pro cizrnu. Pokud máte trochu odvahy, zkuste si někdy potaje ve Španělsku objednat, nebo se ho alespoň nebojte, když vám ho v denním menu předloží jako první chod. Prvoplánová hvězda španělské kuchyně to sice není, ale já jsem si ho po překonání počáteční nedůvěry opravdu oblíbila.

Potaje de garbanzos: vývar, cizrna, vejce, kousky tresky a nějaká ta zelenina

Praktické info: Jak už bylo řečeno výše, El Escorial spojuje s Madridem linka C8 příměstských vlaků, cesta vám zabere necelou hodinu. Od nádraží se vydáte směrem do kopce, nejprve ulicemi a pak dlouhým stromořadím, celkem asi kilometr chůze. Celodenní vstup do paláce vás přijde na 12 euro, k dispozici máte průvodcovskou aplikaci, kterou si můžete stáhnout do mobilu v mnoha jazycích. Za prohlídku s průvodcem si připlatíte další 4 eura, k dispozici je ale pouze ve španělštině. Z palácových zahrad je aktuálně přístupná jen horní část, ta spodní, svažující se skoro až k vlakovému nádraží, je i s přilehlými menšími paláci kvůli covidové epidemii zatím uzavřena.

Letecký snímek El Escorialu. Přefotila jsem vám ho z pohledu, který prodávají v místním obchodě se suvenýry 🙂

3. 7. 2020

Proč jsou Španělé tak šťastný národ

(a jak je napodobit)

Evropský HAIN (HAppiness INdex) pravidelně umisťuje Španělsko mezi nejspokojenější státy Evropy. Nevěříte-li podobným průzkumům (a dobře děláte, neboť argumenty lze nalézt vždy a všude pro jakékoliv tvrzení), přesvědčte se sami. Stačí strávit pár minut ve španělském baru, na trhu nebo u plážového stánku se zmrzlinou a cítíte to hned. Pohoda, klid, smích, vřelé přijetí, ať už přicházíte odkudkoliv, veselé (a trochu líné) dny: nejdřív si myslíte, že ten pocit vzniká tím, že jste na dovolené, ale kdepak. Všudypřítomná dobrá nálada je zcela autentická. Už jsem to v některém článku psala – každý Španěl je jako malé slunce, které vám prozáří život. Možná bych se snažila popsat, jaké to je, když z jiné evropské země přijedete do Španělska, ale dávno přede mnou to skvěle udělal Eduardo Mendoza ve svém románu Riña de gatos (s dovolením v mém překladu):

„… se slzami na krajíčku jsem usnul. Když jsem se probudil, všechno bylo jiné. Na nekonečném nebi sytě modré barvy, ledva narušeném jasně bílým mráčkem, zářilo oslepující slunce. Vlak projížděl pustou kastilskou krajinou. Konečně Španělsko!
Ach, moje zbožňovaná Catherine, kdybys tak mohla vidět to úžasné představení, rozuměla bys, v jakém rozpoložení ti píšu! Protože nejde jen o geografický fenomén nebo prostou změnu krajiny, je to něco víc, něco božského. V Anglii, stejně jako na severu Francie, tam, kudy jsem projížděl nedávno, je krajina zelená, pole úrodná, stromy vysoké, ale nebe nízké, šedé a vlhké, nálada pochmurná. Naproti tomu zde je země vyprahlá, políčka suchá a rozpraskaná, plodí jen povadlá křoviska, ale nebe je nekonečné a světlo velkolepé. V naší zemi chodíme vždy s hlavou sklopenou a s pohledem upřeným na zem, jako sklíčení, tady, kde země nenabízí nic, chodí lidé s hlavou vztyčenou a hledí na obzor. Je to země silná, vášnivá, země velkých gest. Ne tak jako my, pod jhem morálky a našich malicherných společenských norem.“

Dobrá, dobrá, řeknete si. Co je ale teda kurník za tím? Jenom tlaková výše a málo srážek, nebo ještě něco víc?

Neplánovat!

A to prosím nikdy a za žádných okolností. Španělské plány (existují-li vůbec) jsou i v nejpropracovanější formě velmi vágní. Česká umanutost, s jakou do detailu plánujeme události, které mají přijít za několik týdnů až měsíců, je pro Španěly naprosto nepochopitelná. Vnímají nás jako stažené, svázané a vystresované a nechápou proč: tu záplavu cílů a to-do listů si přece nakládáme na svá bedra my sami. Proboha, k čemu? Každý plán znamená vnitřní závazek, bič, který jste si na sebe upletli sami, a čím je přesnější, tím je bič pádnější. Obzvlášť jasně tenhle kulturní rozdíl vynikne při seznamování. Čech oceňuje, škatulkuje, odhaduje: aby věděl, jestli vůbec má s dotyčnou/dotyčným strávit čas (nebude mu pak chybět na plnění jiného cíle než je cíl seznamovací?), jestli je jejich životní styl dostatečně kompatibilní, zda osoba na druhé straně barového pultu splňuje všechny důležité položky z pomyslného seznamu požadavků. Španělé naproti tomu nezkoumají nic a čekají, čím je život překvapí: možná láskou, možná kamarádstvím, možná jen jedním příjemným večerem v baru. Neklást požadavky znamená neklást překážky životu. Neplánovat nic a nevědět, co budete dělat příští týden, měsíc nebo rok je ve skutečnosti velké štěstí. Necítíte, jaká tíha z vás právě spadla?

Nebojte se „ztratit tvář“

… aneb, nebuďte pořád tak rezervovaní. Ve většině Evropy vládne snaha za každou cenu zachovat dekorum. Vyhodili mě z práce? Dobrá, to byla reorganizace. Utekla mi žena? Inu, vlastně to bylo po vzájemné dohodě a stejně už jsem o ni nestál. Můj přítel jel na víkend s kamarádkou? No, ano, ale mně to nevadí, nejsem přece hysterka… špatně, špatně a zase špatně. Španělé svoje emoce nikdy neskrývají. Ať jsou pozitivní nebo negativní, tak je ventilují, sdílejí se svým okolím, dvěstěkrát okomentují se všemi sousedy, postěžují si, pláčou, skáčou radostí, zpívají, rozbíjejí talíře. I když zrovna nemáte španělský temperament, který musí pořád někudy unikat jako pára z papiňáku, zkuste častěji „přiznat barvu“ a vykašlat se na obavu z toho, že se ztrapníte, budete za blbce nebo se příliš odhalíte. Potlačováním svých emocí si koledujete akorát tak o nějakou nepříjemnou psychosomatickou nemoc…

Španělské patio, to jest vnitřní dvůr, Palma de Mallorca

Nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami

Ve Španělsku se žije na ulici. Případně na dvorku, na pláži, na náměstí. Málokdy je tak špatné počasí, že by vás uvěznilo pod střechou, a tak je obvyklé trávit doma jen dobu siesty, kdy je horko nejnemilosrdnější. Rozlehlé veřejné parky jsou plné lidí na procházce, na pikniku nebo za sportem. Přístavní promenády jsou jedním velkým švitořícím korzem. „S hlavou vztyčenou, hledí na obzor,“ v tomhle ohledu měl Mendoza skvělý postřeh. Ať je tím obzorem mořská hladina, místo, kde se potkává vyprahlá rudohnědá hlína s azurovným nebem nebo oprýskaná zvonice mistního kostela. Kdybyste prohledali celé Španělsko, nenajdete jediného místího obyvatele, který by se procházel se zamračeným výrazem a pohledem upřeným na zem pod nohy. Takže… hurá ven a hlavně hlavu vzhůru!

Žijeme proto, abychom jedli

Že znáte to úsloví trochu jinak? A kdo říká, že vaše verze je ta správná? Tam, kde začíná jídlo, končí ve Španělsku veškerá sranda. Čas na jídlo – zvláště na oběd – je svatý. Jednou rukou vyřizovat maily a druhou do sebe tlačit sendvič je absolutně nemyslitelné. Řádný oběd má několik chodů, je zásadně neuspěchaný a s železnou pravidelností po něm následuje „café“ a „postre“ (zákusek), i kdyby nakrásně tím zákuskem měl být jen ovocný jogurt. Nebudu předstírat, že veškerá španělská kuchyně je pouze zdravá – nezasvěcené často překvapí frekvencí, s jakou se v ní vyskytují smažené položky – ale množství zkonzumované zeleniny, luštěnin, ovoce a ryb je ohromující. Proklamovaná „středomořská dieta“ není jen prázdné heslo. Většina Španělů ráda vaří a nákupu potravin a přípravě jídla věnují rádi svůj čas a péči, a to i když třeba vaří jen sami pro sebe. Jídlo má tu zázračnou moc nás udělat šťastnými – tak proč toho nevyužít?

Optimismus je opium lidstva!

Nepřipadá vám tenhle citát z Kundery tak nějak skrz naskrz český? Nevystihuje nás ta věta vlastně docela přesně? Jakoby optimista byl vždycky tak trochu blbec, který se nechal podvést, oblbnout, opít rohlíkem a nechápe souvislosti. Každý, kdo má všech pět pohromadě, přece musí vidět, jak často nám to v životě nevyjde… Inu, vidět vidí, ale je jen na nás, jak si odpozorovaná data přeložíme. „To zas dopadne“, „To bude malér“, „Nechci vidět ten výsledek“ a podobné glosy ve Španělsku neuslyšíte. I v těch nejšílenějších situacích, které na sto metrů zavání katastrofou, je vrcholem negativních komentářů jen sarkastické „¿Qué puede salir mal?“ (Mohlo by se něco nepovést?) Když nevyjde jeden projekt, Španěl vymyslí jiný. Když přijde katastrofa, po nezbytném vyventilování emocí se s nadějí dívá do budoucnosti. Podle španělských průzkumů štěstí a spokojenosti jsou třemi nejvýše umisťovanými hodnotami zdraví, rodina a vztahy. Peníze, kariéru ani úspěch na prvních příčkách španělského hodnotového žebříčku nenajde. A vy, ano, vy – pokud patříte mezi nenapravitelné frfňaly, dejte si pozor. Už jste slyšeli o sebenaplňujících se proroctvích?

Pueblos blancos, bílé vesnice v Andalusii

16. 11. 201916. 11. 2019

Vlast

(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)

Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.

Stručná historie ETA

Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).

„Republika“ ETA: reklamovaná teritoria. Zdroj: www.elmundo.es
Vyděračský dopis. Zdroj: www.elmundo.es

První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.

Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.

Důsledky bombového útoku ETA v severošpanělském městě Burgos, rok 2009. Zdroj obrázku: www.lavanguardia.com

K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).

Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.

Bombový útok na letišti Barajas v Madridu, rok 2006. Zdroj obrázku: www.bbc.com

O čem je Patria?

V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?

Přímořská promenáda v baskickém San Sebastiánu. Sem vyrážely Bittori a Miren na své sobotní dýchánky

ETA je už minulost. V zastrčených ulicích Bilbaa ale pořád ještě…
… najdete podobné nápisy. „Eskerrik asko“ baskicky znamená „děkujeme“.

Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.

Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.

Kdo je Fernando Aramburu

Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.

Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.

Španělské vydání…
… s věnováním od autora

27. 9. 201927. 9. 2019

Sopa castellana

(recept)

Bylo velmi studené časné odpoledne na úplném začátku března. Nacucané nízké šedé mraky se rozprostíraly, kam až oko dohlédlo. Jen padesátipatrové mrakodrapy označované jako “Cuatro Torres” (Čtyři věže) propíchly to šedé oblačné moře a při pohledu z letadla naznačovaly, že někde kolem se nachází hlavní město Španělska. Přistávací dráhy madridského letiště Barajas byly mokré od vytrvalého studeného deštíku a venkovní teplota se vysmívala statistikám španělského počasí. Stačilo vystrčit z letadla nos a bylo jasné, že kritická situace si žádá radikální řešení. Tehdy jsem ho našla malý kousek od letištního terminálu, v restauraci s všeříkajícím názvem Castilla (Kastílie) v podobě horké, pikantní a syté polévky sopa castellana, sépie na grilu a dvou sklenic španělského červeného.

Sopa castellana, tedy doslova „kastilská polévka“, je něco jako španělská česnečka. Ostatně se jí tak i často říká – „sopa de ajo“. Ne každý by ve španělské kuchyni hledal česnečku, ale jak už tady na blogu několikrát zaznělo, česká představa o španělských tradicích bývá zhusta zkreslená konzumací levné sangríe a špatného řídkého gazpacha v průběhu letních dovolených na pobřeží Středozemního moře ?

Španělsko je velká a heterogenní země a jídelníček v oblastech kolem Madridu a směrem na sever zahrnuje teplá a sytá jídla, která v zimě (zejména v hornatějších oblastech) mají svou nezastupitelnou funkci. Právě sem spadá i sopa castellana, polévka původem z regionu Castilla y León. Kořeny tohoto pokrmu jsou veskrze skromné – v historii šlo o velmi běžný oběd chudého obyvatelstva, který využíval zbytky chleba z předchozího dne. Po dopolední práci se podávala jako kompletní polední jídlo; sílu mu dodával nejen česnek, ale zejména jedno až dvě vejce, která se vhodila do už hotové polévky a nechala se působením tepla pomalu uvařit. Tuto polévku můžete dnes pochopitelně ochutnat nejen v Kastílii, ale i v mnoha ostatních oblastech Španělska, navíc jde o typicky postní jídlo, které často tvoří součást předvelikonočního jídelníčku. Pro úplnost dodejme, že se také jedná o velmi spolehlivý prostředek proti nepříjemné kocovině.

Základem polévky je kromě vody, česneku a sladké papriky také den (případně několik dní) starý chléb hogaza, zpravidla nakrájený na tenoučké plátky, který vsákne tekutinu a dodá polévce její hustou konzistenci. Říká se, že chléb v ní zastupuje maso, a že sladká paprika zase vytváří iluzi choriza. Hogaza sice zvenku vypadá jako náš český bochník, ale je to chléb pšeničný, a proto jej v našich podmínkách nejlépe nahradíte postarší bílou bagetou. Pokud se rozhodnete recept vyzkoušet, vřele vám doporučuji nedržet se základní varianty, ale přidat v začátku sušenou šunku nebo chorizo a dodat tak polévce pikantní tón, který jí velmi sluší.

Ingredience:

4 stroužky česneku (množství můžete navýšit podle chuti až na dvojnásobek)
Bageta ze včerejška (hezky přitvrdlá)
olivový olej
sladká paprika
sůl
1 l vody
2 vejce
jamón nebo chorizo podle chuti

Na tu nejjednodušší verzi kastilské polévky vám stačí čtyři hlavní přísady: česnek, voda, chléb a sladká paprika

Postup:

Do rychlovarné konvice dejte vařit litr vody, za chvíli ji budete potřebovat na zalití ostatních surovin. Připravte si pečivo – zhruba polovinu menší bagety nadrobte (nebo nakrájejte) na kousky a dejte stranou. Stejným způsobem naložte i s chorizem nebo sušenou šunkou a nakrájejte jej na drobné kostičky nebo natrhejte na kousky. Stroužkům česneku odřízněte bubáky, ale neloupejte je.

Do rendlíku dejte rozehřát olivový olej, množství zhruba takové, aby pokrylo jeho dno. Vhoďte celé stroužky česneku a chvíli opékejte, aby olej natáhl česnekovou vůni. Pak stroužky vyndejte, oloupejte a nakrájejte na kousky, za chvíli přijdou zase ke slovu.

Na rozpálený olej vhoďte jamón nebo chorizo a opékejte. Přisypte nadrobený chléb a taky opečte, pěkně jej promíchávejte, aby nasákl vůni uzeniny a česneku. Pak vhoďte zpět česnekové plátky a ještě chvilku opékejte, následně odstavte rendlík z ohně a vsypte jednu rovnou lžičku sladké papriky. Promíchejte, osolte a vlijte připravenou vodu. Na mírném plameni všechno povařte 10 – 15 minut. Nakonec do polévky přidejte dvě rozklepnutá vajíčka a mírně sem tam promíchněte vidličkou, aby se v polévce roztrhala a uvařila. Ihned servírujte.

A to je všechno! Takhle jednoduchá je sopa castellana.

Později toho dne se mraky rozplynuly: pohled na madridské střechy ze Círculo de Bellas Artes

21. 6. 2019

Hurá, jedeme na dovolenou!

Španělsko, to je skoro 8 000 kilometrů pobřeží s plážemi. Najdete tu úplně všechny, které si dovedete představit: romantické divoké pláže na zimní procházku, vulkanické pláže s černým pískem na Kanárských ostrovech, klasické široké valencijské a katalánské pláže plné místňáků s barevnými slunečníky a plážovými sedátky, tyrkysové zálivy Baleárských ostrovů, hlučné pláže andaluského Costa del Sol, kde voní grilované ryby, oblast La Manga del Mar Menor v Murcii, kde se můžete vyválet v malém evropském mrtvém moři nebo rozeklané pobřeží Galicie, kde nicméně po koupeli ve studených atlantických vodách vylezete úplně fialoví. Španělsko nabízí volbu pro každého – stačí si najít to své.

Playa de La Concha v severošpanělském San Sebastiánu bývá označována za nejlepší španělskou pláž a umisťuje se i mezi deseti nejlepšími plážemi světa.

Guiri

Víte, co nebo kdo je to guiri? Slovník Španělské královské akademie celkem lakonicky definuje toto slovo jako „hovorově: zahraniční turista“. Označení to určitě není prvoplánově pejorativní, ale malý úsměšek se v něm přece jenom skrývá. A jak se takový guiri pozná?

Celý den má na hlavě slamák jako kolo od vozu, protože slunce zabíjí;
Ze stejného důvodu se dvacetkrát za den maže opalovacím krémem;
Odpoledne pobíhá po kamenných rozpálených ulicích a diví se, že je všude zavřeno, přičemž si na tuto výpravu s sebou nevezme láhev vody;
Následný úpal přičte tomu, že ho slunce dostihlo i pod slamákem;
Ohrnuje nos nad rybami nebo mořskými plody;
Myslí si, že všichni Španělé milují býčí zápasy.

A zejména: Myslí si, že se všude domluví, když umí anglicky.

Říše, kde slunce nikdy nezapadá

Proč je absurdní si myslet, že se ve Španělsku všude domluvíte anglicky? A proč se naopak Španělé (želbohu taky dost často) domnívají, že když přijedou do Čech, bude jim španělština stačit? Důvody musíme hledat pěkně hluboko v minulosti, už na sklonku 15. století. Tehdejší vládci Španělska, Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabela Kastillská položili základy skutečné globální říše. Tím, že se vzali, sjednotili dvě největší španělská království – Kastílii a Aragón. Následně financovali zámořské výpravy Kryštofa Kolumba, což vedlo k objevení Ameriky, a v neposlední řadě dbali na to, aby jejich děti uzavíraly sňatky s nejdůležitějšími vládci tehdejší Evropy. Výše popsaná politika vyústila v rozšíření španělského vlivu po celém světě. Sousloví „el imperio donde el sol nunca se pone“ (říše, kde slunce nikdy nezapadá) bylo poprvé ve vztahu ke Španělsku použito v 16. století. Tehdy Španělsku patřila území ve Středomoří a Atlantiku, v severní Africe a v Americe, takže v každou chvíli alespoň na části španělského území panoval den. Opravdu populární se pak tohle označení stalo za vlády Filipa II., kdy Španělsko získalo Filipíny, a posléze díky tomu, že byl Filip II. v roce 1581 prohlášen i za portugalského krále, také de facto všechna zámořská území Portugalska (Brazílie plus území v Asii a Africe). Od té doby až do začátku 19. století patřili Španělé k největším národům světa a dnes má španělština celosvětově víc než 500 milionů rodilých mluvčích. Není divu, že k angličtině ve Španělsku nikdo nevzhlíží.

Španělsko a turismus

Sektor turismu bývá označovaný za motor španělské ekonomiky a je to tak. Ke španělskému HDP přispívá více než jedenácti procenty, to je největší podíl ze všech zemí na světě. Pro srovnání: v ČR jsou to necelá tři procenta. V roce 2017 navštívilo Španělsko prozatím rekordních 82 milionů (!) turistů. Valná většina z nich přijíždí za plážemi a sluncem, další miliony míří do Barcelony, Granady (za palácovým komplexem Alhambra) a do Madridu. Soužití s mnohamilionovým zástupem turistů není vždycky jednoduché, ale i tak mají Španělé cizince většinou rádi. Jednak si dobře uvědomují ekonomický dopad jejich (ne)přítomnosti, jednak jsou prostě přirozeně přátelští.

Divoká pláž poblíž andaluského Almuñécaru

V posledních letech se problémy, které s sebou nese nekontrolovatelný turismus, dají těžko přehlížet. Sem tam se objevují protesty v Barceloně, na Baleárských ostrovech i jinde ve Španělsku. V Barceloně pro turisty není kam stoupnout, Baleáry nejsou nafukovací a pro takové množství turistů nemají nejen ubytovací kapacity, ale občas ani sladkou vodu. Proto se ve Španělsku čím dál častěji skloňuje udržitelný turismus, který v sobě zahrnuje větší respekt k životnímu prostředí a obrácení pozornosti zahraničních návštěvníků i k jiným cílům než jen těm tradičním.

Co je botellón a proč plavky nestačí

Aby o vás ve Španělsku neříkali, že jste guiri, nebo (probůh!) ještě hůř, puto guiri (zasraný cizinec :)), nemusíte hned sundavat svůj oblíbený slamák a tlačit do sebe chobotnice. Bohatě stačí, když se od zástupu turistů odlišíte jemným respektem ke španělskému vidění světa a elementární znalostí pravidel která byste při koupání ve Španělsku měli dodržet.

Obecně dle zákona platí, že všechny pláže ve Španělsku jsou veřejné a vstup na ně nelze zpoplatnit. Neexistuje tedy nic takového jako soukromá pláž, protože zákon nic takového neumožňuje. Přístup k pobřeží může být omezen pouze z bezpečnostních důvodů. Naproti tomu má každá radnice právo stanovit pravidla pro používání pláží a vůbec veřejných prostor ve městě – a tady může české vnímání toho co je a není vhodné narazit na španělskou realitu.

Tak třeba, plavky nejsou ve Španělsku považované za oblečení vhodné kamkoliv jinam než na pláž, a to i když se váš hotel nachází hned na konci pobřežní promenády. Až si příště půjdete pro zmrzlinu do kavárny naproti pláži, přehoďte přes sebe plážový obleček stejně, jako to dělají místní. Na většině pobřeží si vysloužíte jen zdvižené obočí, ale obzvláštní pozor si dejte v Barceloně, kde se pokuty za pohyb bez řádného oblečení mimo pláž pohybují od 120 do 500 euro (víc než za přecházení na červenou!) a na Baleárech, zejména v oblasti kolem Palmy, kde můžete dostat pokutu až 200 euro.

Na některých plážích jsou zakázány nebo omezeny hry s míčem a různé vodní sporty, stejně tak je možné, že příslušný místní úřad zakazuje vnášet na místní pláž vlastní lehátka nebo slunečníky. Před dovolenou se proto raději optejte, jak je na tom ta vaše.

Specifickou kapitolou je botellón, jak se hovorově označuje popíjení pod širým nebem, třeba v parku nebo v ulicích města. Pozor na to – popíjení na ulicích a alkoholové večírky na čerstvém vzduchu jsou ve Španělsku zakázané. Jiná věc je, že nad tím místní autority často přimhouří oko a dodržování zákazu nevynucují, ale přesto to radši nedělejte a rozhodně na to nespoléhejte: za tenhle přestupek můžete dostat pěkně mastnou pokutu. V Madridu vás plechovka piva na ulici může přijít na 600 euro, v Bilbau klidně až na 3000. Další zpřísňování (nebo spíš důslednější vymáhání) pravidel je navíc na spadnutí: cílem je omezit spotřebu alkoholu zejména u mladých do 18 let.

Tyrkysově zbarvené zátočiny najdete spolehlivě na Baleárských ostrovech

A kam jet ve Španělsku, pokud chcete…

Nejlepší „prázdninové“ koupání: Baleárské ostrovy
Muzea a výtvarné umění: s obrovským náskokem před ostatními je to Madrid (muzea El Prado, Thyssen-Bornemisza a Reina Sofía, Museo Cerralbo, Museo Sorolla atd.), následuje Bilbao (Museo Guggenheim), Barcelona (Museo Picasso), Málaga (Museo Picasso)
Městský turismus: Sevilla, Granada, Toledo, Salamanca, Córdoba, Barcelona, Madrid
Gaudího architekturu: Barcelona
Moderní architekturu: Valencia (Ciudad de las Artes y las Ciencias), Sevilla (Metropol Parasol), Bilbao (Guggenheim)
Římské památky: Segovia, Zaragoza, Málaga, Tarragona, Mérida, Cartagena (a spousta jiných míst, protože římských památek je ve Španělsku hodně)
Ozvěny středověku: Ávila, Segovia a vůbec celá oblast autonomních společenství Castilla y León a Castilla – La Mancha
Islámské památky: Granada, Sevilla, Córdoba, Zaragoza, Málaga, Toledo
Impozantní katedrály: León, Burgos, Sevilla, Santiago de Compostela, Palma de Mallorca (a samozřejmě i další)
Skalnaté a zelené pobřeží: pobřežní oblasti autonomních společenství Galicia, Asturias, Cantabria a País Vasco
Skvělé jídlo: všude ?

Pláž v Torremolinos, Andalusie. A co vy, už jste vybrali tu svoji pro letošní prázdniny?

25. 5. 201925. 5. 2019

Jak nás vidí Španěl

Para la versión española de la entrevista pincha aquí.

Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.

Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.

Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.

Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.

A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.

Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.

Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂

Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.

Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.

Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.

Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.

Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.

Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.

Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.

My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.

Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.

Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.

Díky. Není zač.

25. 5. 201925. 5. 2019

Cómo nos ve un español

Českou verzi rozhovoru najdete zde.

¿Quién es José? Un pianista que vino a Praga a hacer una beca y se quedó veinte años. Nació en Valladolid, en la ciudad donde la gente habla el español más puro y más bonito, lo cual lo predeterminó a convertirse en profesor de español aquí en Chequia. Tengo la suerte de que hace varios años que vela no sólo por mi castellano, sino también por mis conocimientos culturales e históricos. A parte de eso tenemos una cosa en común: los dos queremos un país donde no nacimos.

¿Cuánto tiempo llevas en Chequia? Llevo desde el año 1999, o sea, veinte años.

Así que viniste con… ¿veinticuatro? No, ventiseis.

Cuando viniste, ¿qué fue lo que te sorprendió? ¿Tuviste un choque cultural o algo por el estilo? Sí, seguro. Lo que pasa es que ahora mismo ya hace tantos años que no recuerdo muy bien. En primer lugar, recuerdo que todo funcionaba de manera muy distinta. Todavía en el 1999 no había cambiado tanto la República Checa y había muchos resquicios de la época del socialismo. Por ejemplo, me llamaba mucho la atención que el servicio de la hostelería era fatal, era malísimo. Los camareros antipáticos, no te atendían, o te atendían mal.

¿Y la gente en sí? Digo la gente en la calle, o tus amigos. La verdad es que luego con la gente con la que me relacionaba mi primera experiencia fue buena. Vine para estudiar piano y mi profesor era checo. Recuerdo que cuando me presenté a él, hablé en inglés, y me dijo que no hablaba inglés, que sólo hablaba italiano. Pues hablábamos italiano, porque yo sabía algo, y era una persona encantadora. Tenía mucha relación con Italia porque daba cursos ahí. Luego, enseguida empecé a conocer gente, sobre todo jóvenes, estudiantes, y hacíamos intercambio: yo les enseñaba español y ellos me enseñaban checo. En general, la gente era amable y normal. Pero lo que se refería a los servicios, o si querías comprar algo, cualquier cosa, la genta era un poco… no sé.

Después de tantos años, ¿sabemos sorprenderte? Sí, sí, seguro. Me sigue sorprendiendo la televisión checa, que todavía seguís con las películas de „S tebou mě baví svět“ (“Contigo me gusta el mundo”) y todo eso.

Pero a ti te gustan también, ¿no? Sí, yo las he visto una vez y vale, ¿pero todos los años como una tradición? No sé qué pasó en el año 75, no sé qué pasó en la celebración del año nuevo de ese año, que siempre lo da la televisión checa en Nochevieja después de las campanadas, siempre pone el especial del año 75.

Yo ni lo sé. Pues sí, siempre, siempre está ahí.

¿Cuáles son las diferencias importantes entre los checos y los españoles? Sois tremendamente prácticos, hasta límites insospechados. Sois el polo opuesto a los españoles en muchas cosas, pero la que más me llama la atención – y creo que ya te lo comenté – un español si sabe decir cuatro palabras en checo ya dice que habla checo. Un checo es capaz de tener un nivel C1, C2 de español y te dice que no sabe hablar español. Si le preguntas a un checo, ¿sabes esto?, nunca te dice que sí. Nunca. Te va a decir: un poco. O algo así. Mientras que nosotros los españoles es que a un poquito que sepamos, que sí, sí.

¿Se te ocurren otras diferencias? Sí, las relaciones, por ejemplo. Las relaciones personales son un poco diferentes. Es decir, nosotros los españoles tendemos un poco más a criticar y a meterse en la vida de los demás. Los checos no. Para nada. No criticáis, o por lo menos no tanto como los españoles, y sois mucho más liberales en ese sentido. Si alguien hace algo, pues bien, que lo haga, no importa.

¿Qué crees que podríamos adoptar de la mentalidad española? Esto también es una diferencia. Los españoles somos quizá algo más… cosmopolitas. Es decir, deberíais ser un poco de mente más abierta en algunas cosas. Un checo por ejemplo no puede entender que a alguien no le guste ir a esquiar (se ríe) en la semana blanca, o que no le guste el esquí y estar en una de estas “chata” (cabaña) o “ubytovna” (posada), con olor a humedad y a moqueta durante una semana, todo sudado después de esquiar, no lo puede entender que no sea normal en otros países. O que no le guste ir a una cabaña en medio de la nada donde tienes que hacer tus necesidades en un hoyo, y van a decir que es fantástico porque estás con la naturaleza.

¿Hay algo muy propio de los checos que adoptaste? Sí, yo me he convertido en un checo, no me gusta meterme en la vida de los demás o criticar y me he vuelto en ese sentido como los checos, en alguien más práctico a la hora de reaccionar, o a la hora de solucionar cosas.

¿Un poco pasota? No pasota, sino por ejemplo los españoles, aunque sepas que no se puede hacer nada por lo menos tienes que demostrar o lamentarte que no se puede hacer nada. Mientras que los checos lo aceptáis porque es absurdo lamentarse de algo que no se puede solucionar. Pero también, una cosa que no me gusta en los checos: sois muy resignados. Nosotros quizá somos más luchadores y no nos resignamos fácilmente.

¿Cómo somos como estudiantes de español? Igual que como estudiantes de cualquier otro idioma. Es decir, sois un poco germánicos, muy cuadrados, queréis enseguida descubrir un método, un sistema, tenerlo todo organizado, entenderlo todo, y no hablar hasta que no tenéis la seguridad de que lo vais a hacer correctamente.

¿Tu comida top en Chequia? Me gusta mucho “vepřové koleno” (codillo), me encanta la manera de la que se hace “kachna” (pato) y “svíčková” también me gusta. Lo que más me gusta creo que es el pato con “knedlíky” y col.

Los checos solemos visitar sólo dos sitios en España: las playas – o Barcelona. ¿Cuáles son tus recomendaciones respecto a los sitios? ¿Qué es lo que deberíamos conocer? Primero, lo entiendo, os vais a los sitios turísticos. Igual que si vais a Grecia, no vais a Grecia. Vais al sol, a las playas. Pero, estaría muy bien conocer más sitios, porque la visión que tenéis de España es muy limitada. Entonces, yo recomiendo Madrid y alrededores. Y cuando digo alrededores, es Toledo tirando para abajo y Castilla, Ávila y Segovia tirando para arriba. Y recomiendo sobre todo el norte de España que es la gran desconocida para todos los checos. Porque es algo muy diferente a lo que podéis pensar. Hay playas, el clima no es igual que en el sur, el agua es mucho más fría, pero todos los checos que habéis visitado aquello, os encanta. Porque los checos tenéis algo con la montaña que no sé que es, os encanta la montaña, y el norte tiene montaña, mar, vegetación y muy buena gastronomía. Eso sí, tenéis que ser un poco más abiertos en la gastronomía. Sobre todo, marisco, no estáis acostumbrados y al principio os puede parecer un poco desagradable.

Si tienes que recomendar una comida, ¿cuál es? Pues te va a sorprender, pero una de las mejores comidas para mí, que siempre la disfruto y que la recuerdo es el raxo de Galicia. Raxo es carne de vaca a la plancha, carne gallega, con patatas fritas. Buenísima. Y un vino de Ribeiro, típico gallego.

¿Eres feliz? ¿Quieres quedarte? Hombre, pues si no fuese feliz, tendría que ir al psiquiatra, después de veinte años, ¿no? Sí, soy feliz. No quiero irme, estoy contento. Digamos que para mí la República Checa ya es como mi mujer. Quiero decir, quieres a tu pareja, aunque haya días que quieras matarla. Quiero la República Checa con todas sus virtudes y todos sus defectos.

Gracias. De nada.

23. 4. 201922. 4. 2019

Filmové tipy na duben

Tři španělské filmové tipy z Netflixu, kterými si můžete ukrátit jarní večery, z nichž dva jsou dokonce vybaveny českými titulky 🙂

Durante la tormenta (Během bouře, 2018)

Devátý listopad 1989, den, kdy padla Berlínská zeď. S úplně obyčejným devátým listopadem roku 2019 ho nespojuje zdánlivě nic víc než to, než nad Španělskem – stejně jako tehdy – začíná pořádně bouřlivé počasí. Právě to ale způsobí, že se mezi dvěma různými okamžiky otevře časové okno, které je propojuje. V roce 1989 se malý kluk stává svědkem vraždy u sousedů a stojí ho to život. Co když máte možnost té události zabránit? Uděláte to? Ano? Tak dobře, ale nezapomínejte na to, co všechno může způsobit efekt motýlích křídel. Možná, že to, co se jeví jako dobrý skutek v minulosti nevyhnutelně změní vaši přítomnost a dřív než se rozkoukáte, trčíte po krk v pořádném průšvihu.

Film, který najdete na Netflixu pod anglickým názvem Mirage nabízí to nejlepší ze španělské thrillerózně-tajemné tvorby. Jednoznačně můj šálek kávy a vám ho rozhodně doporučuji taky. Přechody mezi časovými rovinami jsou nenásilné, události docela pěkně logicky sedí a film má spád. Poněkud slizkého vražedného souseda hraje můj oblíbený herec Javier Gutiérrez a v hlavní roli nechtěné vládkyně času se objeví krásná Adriana Ugarte.

Subjektivní hodnocení: 95 %

El Bar (Bar, 2017)

Je ráno a madridské ulice jsou plné spěchajících lidí. Času je tak akorát na jedno rychlé kafe v blízkém baru, kde se za tím účelem onoho hektického rána potká pestrá směska osob. Co mají společného majitelka baru, její uťáplý zaměstnanec, bývalý policajt, gamblerka, hipster, krasavice, santusák a další? No, třeba to, že se nemohou odvážit vyjít na ulici, protože prvnímu, kdo to udělal, někdo neznámý ustřelil hlavu. Ulice se najednou vyprázdní a venku se něco děje. Ale co? Panika stoupá a atmosféra houstne čím dál víc. Film, jehož režisérem je Álex de la Iglesa je víc než čím jiným bláznivou černou komedií, která svou střeleností tak trochu připomíná jiné jeho dílko, film Mi gran noche (Moje velká noc).

Velký intelektuální zážitek ani logický rámec nečekejte, ale pokud se vám líbí absurdní španělské komedie, tak u téhle se zřejmě docela pobavíte. Navíc jako bonus pro pánské publikum stráví fešná Blanca Suárez dobrou třetinu filmu ve spodním prádle. Popcorn napukat za 3… 2… 1…

Subjektivní hodnocení: 60 %

A quién te llevarías a una isla desierta? (Koho bys s sebou vzal na pustý ostrov?, 2019)

Tahle dramatická novinka měla na Netflixu premiéru 12. dubna a na původní netflixovský film to nakoncec není špatné. Čtveřice mladých lidí – Marta, Marcos, Eze a Celeste – spolu obývali těsný madridský byt osm let, a teď nastal čas vyklidit pole a rozejít se každý jinam. Uvolněná studentská atmosféra horkého léta zhoustne ve chvíli, kdy po velkolepé pařbě na rozloučenou začnou hrát hru na pravdu. Některé odhalené pravdy totiž vůbec nemusí být příjemné…

Do Fráni Šrámka a jeho Stříbrného větru má sice tohle dílko daleko, ale motiv ztráty ideálů a střetu s realitou se tu objevuje také. Konec konců, ať hodí kamenem ten, kdo si nikdy v životě nemaloval zářivou budoucnost jako herec nebo scénárista, aby nakonec skončil jako úplně obyčejný řadový zaměstnanec. Sice se neztotožňuji s tvrzením, že film je „úplnou výpovědí o jedné generaci“, ale mně se na něj docela příjemně koukalo.

Subjektivní hodnocení: 70 %

29. 3. 2019

5 věcí, které Čecha na Španělích nejvíc překvapí

Kdybyste byli cizinci, co by vás na Češích nejvíc překvapilo? Velikonoční zvyky, vnější podoba oblíbených likérových špiček nebo fakt, že se cizím invazím zásadně nebráníme? A když jste Češi, co vás může překvapit na Španělích?

Za prvé: Vůbec nejsou takoví, jak si myslíme

Ve druhé polovině dvacátého století se Španělsko začalo profilovat jako turistický cíl a i díky příjmům z turistického ruchu začalo významně bohatnout. Přilákat turisty často znamená zjednodušovat a redukovat obraz země na několik málo symbolů, které mívají s reálným životem málo společného. Od nás se zpravidla čeká, že budeme všichni Švejkové, budeme pít pivo a cpát se knedlíky. O Španělsku vznikla v zahraničí podobně zjednodušená představa, takže v mysli Čecha se často zhmotňuje obraz lenošivého nedochvilného donchuána, který se po obědě dvě hodiny prospí a na všechno má dost času, protože se to může udělat mañana. K tomu si spousta lidí představuje Španělsko jen tak, jak ho zná z prospektů cestovních kanceláří – pláže, moře, slunce a horko. Možná ještě gazpacho ke každému jídlu.

Faktem je, že Španělsko je především neuvěřitelně heterogenní. Stačí zmínit, že země měří od severu na jih přes tisíc kilometrů a bude vám to jasnější. Věděli jste, že Španělsko je po Švýcarsku druhá nejhornatější země Evropy? Sever Španělska je stejně zelený jako jako naše louky a jeho mořské útesy připomínají Bretaň. Jídla jsou teplá a velmi sytá, plná uzenin a luštěnin. Přejeďte ve Španělsku 300 nebo 500 kilometrů a čeká vás úplně jiný svět. Navštivte Bilbao, Madrid, Barcelonu a Sevillu a poznáte čtyři různé země.

Španělé jsou navzdory obecně vžité představě dost pracovití. Jen málokdo má tolik času, aby si mohl dovolit držet siestu, horko nehorko. S prací se většinou začíná později, než je obvyklé u nás, ale zase se pracuje déle (viz bod čtyři :)). Kolem sedmé až osmé ráno se navíc zpravidla ve všech městech uklízí ulice ve velkém – malá armáda čistících vozů a zametačů brázdí úzké uličky a zbavuje je papírků, nedopalků a papírových kelímků – živoucích svědků včerejší fiesty. (A ano, v tomto bodě se zažitá klišé pro změnu nemýlí: Španělé skutečně milují fiesty všeho druhu a pařit dovedou až do rána).

Další věc, která vás překvapí je, že Španělé jsou obvykle velmi kosmopolitní. Xenofobie nebo rasismus jsou výjimečné, a to přesto, že práce je ve Španělsku málo i pro Španěly. Na rozdíl od nás Španělé netrpí předsudky vůči ostatním národnostem nebo rasám a ke všem jsou stejně vlídní. Snad jen skalní muslimové jim nejdou vždcky pod nos. Hraje v tom roli 700 let trvající muslimská nadvláda na Pyrenejském poloostrově? Možná.

Ve Španělsku je velmi rozšířený a podporovaný feminismus. Možná vám to připadá překvapivé, ale co se týče akceptace žen v práci a rovnosti pohlaví, naše kultura je ve srovnání se Španělskem stále ještě v plenkách, bohužel.

Fabada asturiana, jedno z málo známých španělských jídel. Tvoří ho fazole, maso a uzeniny.

Za druhé: Bezprostřednost, značka maximální

Španělé jsou velmi přímí a velmi neformální. Skoro by se dalo říct – brutálně přímí a neskutečně neformální. Tak například, ve Španělsku se prakticky nevyká. A to nejenom (jak byste si třeba mohli myslet) v práci mezi kolegy nebo mezi sousedy. Ne, ne, ne. Tyká se učitelům, šéfům, neznámým lidem na ulici nebo v obchodech, v taxíku, v restauraci, v autobuse, u doktora. Taky se nepraktikují žádné zdvořilostní úvody typu „Můžeme si tykat?“ nebo „Nevykejte mi“, kdepak, jde se rovnou na tykačku. Vykáním dokonce můžete i urazit. Ano, opravdu. Vykání bývá známkou striktního odstupu nebo toho, že oslovovanou osobu považujete za starou. Nevykejte proto ani lidem, kteří jsou o deset nebo dvacet let starší, mohli by se cítit dotčení. Pokud se v baru dostanete do ne zrovna přátelské diskuze a dotyčný vám najednou začne vykat, mějte se na pozoru. Obvykle je to poslední varování předtím, než dostanete pár facek.

Výjimky: Zaměstnanci hotelů vykají hostům. Většinou neuděláte chybu, pokud vstřícně řeknete trátame de tú, tykej mi. Já osobně vykám ve Španělsku jen v jednom případě, pokud se potřebuji zeptat na ulici na cestu, a jedinou osobou v dosahu je stařenka minimálně o 40 let starší než já…

Přímost se projevuje i v tom, že Španělé děkují a prosí mnohem méně než my. Zrovna tak se například v restauraci nepoužívají konverzační vycpávky typu „Mohl bych zaplatit?“, „Můžu si dát kávu?“ nebo „Můžete mi říct…?“ Pokud nechcete, aby z vás na první pohled čišelo, že jste skrz naskrz cizinci, říkejte „¿Me cobras?“ (doslova „Skásneš mě?“), „Cuando puedas, ¿me pones un café?“ (Až budeš moct, doneseš mi kafe?) a „Dime…“ (řekni mi…) Připravte se také na to, že v běžném kontaktu Španělé bez skrupulí okomentují například vaše tělesné nedostatky – zcela bez zlého úmyslu, zato velmi narovinu. Máte velký nos, čerstvý pupínek nebo silnější stehna? Tak to se raději předem vyrovnejte s faktem, že se o tom zdvořile nemlčí.

Výjimky: Katalánci bývají znatelně „zdvořilejší“ a prosí a děkují mnohem častěji. Také s vámi budou jednat s větším taktem.

Za třetí: Řeč těla

Španělé mají úplně jinou řeč těla než my. Když říkám úplně, myslím úplně, a klidně si to slovo můžete ještě v duchu dvakrát podtrhnout. Že se Španělé na pozdrav líbají (dva polibky na tvář, nejdřív vlevo, potom vpravo), není žádné překvapení, ale tím to jenom začíná. Intimní zóna prakticky neexistuje, při rozhovoru si lidé stoupají těsně k sobě (těsně je cca o polovinu méně než u nás, tj. třeba na 20 centimetrů). Když s vámi někdo mluví, běžně se vás dotýká (chycení za loket, za paži, za pas…), aniž by to cokoliv znamenalo. Dotek, pohled do očí, zamrkání nebo přátelskost není znamením flirtu. Doteky jsou běžné i mezi osobami stejného pohlaví, a to i velmi intimní: vidět jednoho Španěla, jak pokládá druhému dlaň na hrudník nebo ho přátelsky třepne mezi nohy je pro Čecha přinejmenším… zvláštní.

V téhle souvislosti je na místě snad i malé varování: nevyvozujte z fyzických projevů chybné závěry. Správně interpretovat případný zájem nebo nezájem je těžce rozlousknutelný kulturní oříšek. Z pozice žen – Češek vám po několika letech interakcí se španělskou kulturou mohu nabídnou tři zásady, kterými se po pár společenských faux pas důsledně řídím taky:

Pokud máte dojem, že se někomu líbíte, nedělejte vůbec nic. Španělé nejsou z kategorie „ona by mě stejně nechtěla“ a pokud je dotyčná zajímá, budou aktivní sami.
Množství pozornosti, kterým vás je Španěl schopen zahrnout, je extrémní. Vydělte ho deseti a dostanete se zhruba na českou míru. Dostaly jste několik zpráv na telefon a píše se v nich něco o princeznách, bohyních, královnách, sladkém probuzení a rtech svěžích jako broskev? Gratuluji, ale znamená to v podstatě pouze dobré ráno. Smajlík s pusinkou a se srdíčkem je něco jako ahoj.
Večeře není rande. Jít na večeři je běžný společenský úkon, asi jako u nás jít s někým na kafe.

Chcete-li vědět, zda dotyčného opravdu zajímáte, hledejte místo úsměvů vážnost: pomoc s řešením konkrétního problému, doprovod na místo, kde z toho nekouká zábava (tzn. ne na fiestu :)), vážně nabídnutá pomoc. Vlastně je to přesně naopak, než u nás: Čech s rostoucím zájmem ubere na vážnosti a začnou vtípky, Španěl ubere na vtipu a přidá na vážnosti.

Výjimky: Španělé integrovaní v Čechách obvykle přejímají naše zvyklosti, na potkání vás nelíbají a nesahají na vás.

Chrám Debod v Madridu. Soumrak rozhodně neznamená automaticky čas k večeři…

Za čtvrté: Denní rozvrh

Sem patří zejména notoricky známý odlišný rozvrh jídla. Snídaně se nijak zvlášť neliší, snad jen, že poměrně běžná je snídaně mimo domov v blízkém baru (obvykle káva a kus pečiva nebo opečený toast s olivovým olejem). Obědvá se až kolem třetí odpoledne, před druhou restaurace zejí prázdnotou. Pokud v nich někdo sedí, je to cizinec. Sloveso comer (jíst) se používá ve významu obědvat. Večeří se mezi devátou a desátou a správné sloveso je cenar (večeřet). Mimo tyto hodiny můžete použít ještě merendar (svačit), čímž se obvykle myslí něco malého kolem šesté večer. Naprosto univerzální sloveso je picar (zobat), což můžete dělat prakticky kdykoliv – picar znamená prostě sníst něco malého.

Ve Španělsku se déle pracuje, všechny obchody jsou běžně otevřené do devíti do večera. Otvírací doba může být klidně mnohem delší. Madridský Primark zavírá o půlnoci, zmrzlinu si na ulici dáte klidně i v půl jedné ráno. Už jsem byla i ve dvě ráno v knihkupectví, a rozhodně tam nebylo liduprázdno. Noční život není ve Španělsku jenom fráze, často tomu tak je z ryze praktických důvodů. V létě bývá ve spoustě měst přes den opravdu horko (což znamená teploty ke čtyřicítce nebo přes, do té doby to nikdo moc neřeší), den tráví všichni uvnitř a vycházejí až v noci, kdy teplota klesá do snesitelných hodnot. Bez ohledu na počasí se začínají restaurace a bary oživovat až po deváté večer. Chystáte se na flamencové představení nebo chcete vidět opravdovou fiestu v Andalusii? Tak to máte na přípravu spoustu času. Doražte o půlnoci a přijdete akorát.

Za páté: Jsou to divoši!

Městečko Tordesillas v provincii Valladolid, Castilla y León. Je září a slavnosti Virgen de la Peña, věnované patronce města, jsou v plném proudu. Právě začíná populární turnaj El Toro de la Vega – v blízkosti Plaza Mayor, hlavního náměstí, je do městečka vypuštěn býk. Muži a ženy z vesnice ho ženou ulicemi pěšky nebo koňmo, vyzbrojení oštěpy, dokud dobytče nedoběhne na nivu (španělsky „vega“) řeky Duero. Dav býka obstoupí a vrhá se na něj, až padne mrtvý. Zní vám to jako scéna z 15. století? Středověký původ tradice nikoho neudiví, daleko více překvapivé je, že tento lidový turnaj byl v Tordesillas po dlouhých pěstistech letech a velké polemice zakázán teprve v roce 2016.

Stále ještě na severozápadě Španělska v Castilla y León, jen o kus dál na západ – v provincii Zamora – se nachází malá vesnice Manganeses de la Polvorosa. Každoročně se tu 24. ledna oslavuje tradice spojená se svátkem Sv. Vincenta, Salto de la cabra (“Kozí skok”). Vesnická omladina vynese nahoru na zvonici kostela kozu a shodí ji dolů, kde ji ostatní chytají do plachty. Také v případě téhle lidové zábavy byla živá koza nahrazena maketou až v jednadvacátém století, konkrétně v roce 2002.

To samozřejmě zdaleka neznamená, že si většina Španělů myslí, že shodit živou kozu z kostelní věže dolů je skvělá zábava. Existence – a zejména přetrvání – podobných slavností ale naznačuje, že ve španělské povaze je přítomen jistý temný odstín. Ve srovnání s průměrným Čechem určitě inklinují k větší dávce dobrodružství, odvahy a snad i krutosti.

Zrovna tak není bez zajímavosti, že hitparádu největších urážek nevede kr*tén, d*bil ani ču*ák. Jaká je ta nej, nej, nej, nejhorší urážka, kterou můžete ve Španělsku použít? Je to cobarde, zbabělec. Řekli jste to jako chlap chlapovi? Tak to vás rvačka zaručeně nemine.