Publikováno

Katalánština: z čeho se učit

Relativně vysoký počet přístupů na Španělsko do kapsy přichází z vyhledávání hesla „katalánština“, což mě popravdě řečeno nakonec zas tak moc nepřekvapuje. Katalánsko, zvláště tedy Barcelona, je pro nás Čechy oblíbená destinace, tamní separatistické tendence mají nádech dramatu a přitahují pozornost, a v neposlední řadě – na českém Internetu toho o katalánštině opravdu moc nenajdete. Dnes tedy pojďme článkem potěšit ty, kdo se katalánsky učí nebo učit chtějí a zajímá je, jaké zdroje k tomu použít.

Passeig de Gràcia, Barcelona

Učebnice

Nejdřív ze všeho si trochu zahejtujeme. Ta absolutně jediná „učebnice“ katalánštiny, kterou jsem v českých knihkupectvích viděla, je kapesní katalánská konverzace od nakladatelství Lingea. Nechci být přehnaně protivná, ale mírně řečeno mě nenadchla. Pokud byste jeli na dovolenou na pláž, chtěli umět vyslovit pár číslovek a objednat si pivo, tak asi budiž. Jestli se chcete něco katalánsky naučit… mně dobrá nepřijde. Obsahuje faktické chyby a narazíte na ně už při zběžném prolistování. Tak například frázi „Pot repetir-ho?“ (Můžete to zopakovat?) chybně uvádí se zájmenem „-lo“ (španělským) místo „-ho“ (katalánským), zmatek má autorský kolektiv i v rozdílu mezi slovy „gel“ (led) a „gelat“ (zmrzlina). V plážovém baru asi přežijete, když vám místo kafe s ledem přinesou kafe se zmrzlinou, ale pokud to s katalánštinou myslíte vážně, tudy cesta nepovede.

Z výše řečeného vyplývá, že na českém trhu neuspějete. Obraťte svou pozornost k internetovým e-shopům, například Amazon má slušnou zásobu katalánských učebnic. První, kterou vám z celého srdce doporučuji, je „Gramàtica pràctica del català“ od nakladatelství Teide. Učebnice je uspořádaná podle stejného vzoru jako populární „Murphy“ pro angličtinu, tj. nejprve přehledné vysvětlení určitého gramatického jevu, poté pár cvičení. Je dodávaná s klíčem v samostatném sešitku a pokrývá úrovně A1 – B2, takže vám chvíli vydrží. Je opravdu výborná. Osazenstvu nakladatelství Lingea doporučuji prostudovat zejména lekci č. 40, která pojednává o zájmenu „ho“ 🙂

Podařená je i řada kompaktních učebnic „El català portàtil“ („Přenosná katalánština“), kterou vydává barcelonské nakladatelství Barcanova, specializující se na učebnice katalánštiny. Ze zmíněné řady vlastním hned tři. První z nich je kompletní učebnice pro začátečníky „33 situacions de català pràctic“ („33 situací praktické katalánštiny“), která vás ve 33 lekcích uspořádaných podle nejběžnějších životních témat (bydlení, práce…) seznámí se základními slovíčky i gramatikou. Velikost učebnic je tak akorát do kabelky (o něco menší než A5), tudíž je můžete tahat s sebou a využít čas třeba v MHD. Druhý počin má název „Català col•loquial“ („Hovorová katalánština“) a je určen studentům, kteří už ovládají základní slovní zásobu i gramatiku. V neposlední řadě tu pak máme super užitečná „Els verbs catalans conjugats“ („Vyčasovaná katalánská slovesa“), což jsou tabulky s časováním všech vzorů katalánských nepravidelných sloves pro všech 17 slovesných časů. Velmi užitečný kousek, a má dokonce i svou on-line verzi na adrese verbs.cat, kam nacpete infinitiv slovesa a vypadne vám časování. Můj věrný pomocník při psaní domácích úkolů z katalánštiny!

Kromě výše zmíněných obsahuje řada i další učebnice, zaměřené například na problematické zavlékání španělské slovní zásoby do katalánštiny (Vinna v plném rozsahu obžaloby! Tuhle si budu muset koupit hned jako další…), což je pro španělsky mluvící studenty katalánštiny opravdu enormní problém. Učebnice z řady Català portàtil seženete online, já jsem je pak kupovala přímo v Barceloně na Plaça de Catalunya. Na nároží u horního konce třídy La Rambla se nachází obchodní centrum Fnac a naproti přes náměstí velký El Corte Inglés, v obou centrech najdete knihkupectví se slušnou zásobou učebnic katalánštiny a knihami v katalánštině.

Slovníky

Plynule se dostáváme na Internet. Ten absolutně nejlepší katalánský slovník, který můžete mít, se jmenuje OPTImot. Zdarma a online ho najdete na adrese gencat.cat/optimot. Je to slovník výkladový, a ještě ke všemu vyhazuje výsledky pro španělštinu i katalánštinu, takže je ideální nejen v případě, že znáte slovo jen španělsky a potřebujete ho přeložit, ale taky ve chvíli kdy nevíte, jestli je příslušné slovo katalánské nebo španělské. Já ho navíc používám prakticky neustále na kontrolu pravopisu katalánských slov.

On-line zdroje

Pokud jste četli článek Jak se naučit cizí jazyk, pak víte, že nedám dopustit na autentické cizojazyčné vstupy od samého začátku. Tříbit porozumění, pochytat nejběžnější obraty, naposlouchat přízvuk a motivovat se prostřednictvím skutečné kultury k nudnému šprtání nepravidelných sloves, to žádná učebnice nenahradí. Fajn noviny La Vanguardia v katalánštině najdete na adrese lavanguardia.cat a pokud dáváte přednost televizi, můžete ji sledovat online hned na dvou místech. Za prvé, na adrese ccma.cat, kde si můžete zapnout přímý přenos katalánské TV3 a jejího zprávařského kanálu 24. Pokud zvolíte možnost „a la carta“, můžete si vybrat z nahraných a uložených pořadů jakou jsou zprávy, dokumenty nebo filmy. Druhá možnost je RTVE Catalunya, což je španělská televize, která nabízí některé pořady v katalánštině na adrese https://www.rtve.es/television/catalunya/ – typicky zprávy, dokumenty, kulturní aktuality a podobně. Chcete-li poslouchat raději rádio, je tady katalánská stanice Catalunya Radio, pustit si ji můžete na adrese emisora.org.es/#catalunya nebo přes už výše zmíněnou stránku ccma.cat. Pár filmů a seriálů, kde je k dispozici katalánské audio najdete i na Netflixu (jednoduše napište do vyhledávání „audio in catalan“).

  • Noviny La Vanguardia
  • Katalánská TV3

Prezenční kurzy

V pražské Celetné ulici můžete navštěvovat kurzy Střediska katalánských studií Karla Velikého. Kurzy jsou prezenční ve všech úrovních (od A1 až po C2) a pro účastníky jsou zdarma, financované vládou Andorry. Jednou za rok můžete, opět zdarma, skládat mezinárodní zkoušky z katalánštiny a přihlašovat se na stipendijní pobyty v oblastech, kde se mluví katalánsky (Andorra, jižní Francie, Katalánsko a Baleárské ostrovy).

Publikováno

Jak přežít karanténu a dva tipy na galicijský film noir

„Nejradši mám ty články, kde si hraješ na Ženu a život“, říká Lukáš, kamarád a správce webhostingu této domény. No, dnes si tedy přijde na své. V dnešním článku ze života mám totiž v plánu ostře napadnout ezoterický koncept covidové karantény jako volného času, který byste ideálně měli využít k osobnímu růstu a získání nových znalostí a dovedností.

Je zcestné snažit se plánovitě o něco, co přijde mimochodem. Za osm týdnů sociální izolace osobnostně vyroste každý, kdo už dávno před koronavirem nepracoval jako správce odlehlé meteorologické stanice na Lofotských ostrovech. Trávit většinu času sám se sebou dokáže být pro mnohé lidi peklo, zvlášť když najednou nemáte šanci přehlušit své problémy, pochyby, frustrace a smutky koncertem, hospodským ruchem nebo systémem Dolby Atmos osoleným na maximum.

Pravdou je, že my lidé nečerpáme v naprosté většině případů svou spokojenost z výzev, které nás přesahují. Stabilitu nám dodávají naše pevné zvyky a opakující se rituály. Můžete nadávat na ranní vstávání v sedm i na adventní tlačenice, ale ve skutečnosti vás kotví v realitě, dodávají vašemu životu rámec a umožňují vám bezpečně rozeznat úterý od soboty a prosinec od března. Co dělat, když vaše každodenní jistoty najednou zmizí?

„Koronavirus mi sebral úplně všechno, co mě na světě těší“, slyšela jsem za poslední týdny milionkrát. Může se to samozřejmě na první (i druhý) pohled tak jevit, pro většinu činností se ale dá při troše vynalézavosti najít alternativa. To je totiž první klíč k nalezení ztracené rovnováhy – obnovit co největší počet vašich původních zvyklostí. Pokud se nechcete zbláznit, snažte se dělat co nejvíc věcí, které děláte normálně, jen změnte jejich formu. Pokud dvakrát týdně chodíte s kamarádkou na kafe, zřejmě je to pro vás důležité, ačkoliv neprobíráte nic klíčového. Možná, že nezávazný rozhovor u kávy u vás funguje jako důležitý prostředek k vyčištění mysli a k zachování zdravého rozumu ho potřebujete víc, než by se mohlo zdát. Buďte kreativní – i za nejpřísnějších opatření je možné uvařit si termosku horké kávy a vypít si ji třeba venku na lavičce, se sluchátkami na uších a kamarádkou na drátě. Pravidelné seance ve fitness centru vyměňte za pevný rozvrh cvičení, které se streamuje online (což je překvapivě návyková aktivita, která se zalíbila spoustě lidí včetně mě), místo solárka zaveďte opalování na balkoně a pravidelné sobotní kino nahraďte kinem domácím, včetně kelímku popcornu a plechovky ochuceného prosecca. Pokud vám to pomůže, klidně vybírejte vstupné! Online dnes probíhají koncerty, opera, divadlo, jazykové kurzy. V zájmu svého duševního zdraví tedy hledejte alternativy a obnovujte své staré rituály.

Nezapomínejte se radovat ze života

Pokud jste s úspěchem nahradili většinu aktivit přijatelnou alternativou, začněte se poohlížet po něčem, co vám karanténní režim pomůže přijmout za vlastní. Tady přichází konečně prostor pro nové činnosti, ale pozor, nepřežeňte to. Zkuste nejprve zavést jeden nový rituál a teprve, když si na něj zvyknete a zalíbí se vám, přidejte (chcete-li) další. Pokud se ptáte, v čem by vám vlastně nové, typicky karantenní rituály měly pomoct, odpověď v zásadě zní, že vám umožní vidět na současné situaci i pozitiva. Pokud zavedete nějakou příjemnou činnost, kterou si s karanténou pevně spojíte, nebudete se tolik trápit představami, jak dlouho ještě omezení mohou trvat, a zda se na podzim nebo příští rok nevrátí. Takovým rituálem se může stát v podstatě cokoliv, typicky samozřejmě něco, co si kvůli brzkému vstávání, spěchu nebo náročnému společenskému životu normálně nemůžete dopřát, například:

  • Ranní snídaně na vidličku beze spěchu (dobrá volba pro ty, kdo za běžných okolností snídají v metru jeden obložený rohlík od Kabáta),
  • Každých pár dní vyzkoušet nový recept na domácí buchtu, kterou si pak můžete v klidu dopřát denně po obědě s kafem jako sladkou tečku,
  • Každý večer v posteli jeden díl seriálu (pokud na jejich sledování normálně nemáte čas),
  • Denně čas na cvičení (který jindy nemáte, protože běžně trávíte dvě hodiny v metru a po práci obíháte obchody),
  • Crcání se s domácí manikúrou, na kterou normálně nemáte čas ani nervy,
  • Zalézt brzo do postele s maskou na obličej, chodidla nebo ruce a konečně přečíst nějakou novou knížku,
  • Objevení nových instagramových a YouTube účtů (já si vytvořila docela slušnou závislost na sledování vlogů z karantény),
  • A tak dále, zcela podle vašich preferencí.

Dále vám vřele doporučuji příliš nesledovat zprávy a jen omezeně komentovat aktuální dění s ostatními lidmi. Depka má tu nepříjemnou vlastnost, že je nakažlivá, a když si budete do omrzení navzájem opakovat, jak vás současná situace štve, a o co všechno přicházíte, nijak si nepomůžete. Mimoto, jakkoliv se to může zdát banální, je dobrý nápad se každé ráno obléknout do normálního oblečení a doma pravidelně uklízet – za prvé si lehkou fyzickou prací vyčistíte hlavu, a za druhé získáte dojem, že máte alespoň některé části vašeho života pod kontrolou.

Pokud jste stejně jako já do své nové rutiny zařadili každodenní sledování seriálů, mám pro vás závěrem dva tipy z produkce Netflixu. V posledních letech se totiž vynořil velmi nenápadný, ale o to překvapivější fenomén: díla z galicijské noir produkce, která slibují skvělou zápletku, dobře vystavěnou atmosféru i výborné herecké výkony.

Prvním z nich je Fariña (na Netflixu najdete také pod názvem Cocaine Coast), seriál natočený podle skutečných událostí. Slovo „fariña“ („mouka“) je slangový galicijský výraz pro kokain, a přesně o to tady jde. V osmdesátých letech se drtivá většina vyšňupaného kokainu dostávala do Evropy přes galicijské pobřeží Španělska, které je pro svou členitost a nepřehlednost pro takovou činnost jako stvořené. Postavy, které mají do poslední své reálné předobrazy, pečlivě vybraní herci, charismatický Javier Rey, vystupující v seriálu jako drogový král Sito Miñanco, kterému navzdory jeho kriminální činosti musíte chtě nechtě držet palce, skvělý hudební doprovod, výborně natočené honičky na vodě… Seriál má celkem deset nadupaných dílů, každý z nich trvá přibližně 70 minut a věřím, že ho budete hltat stejně jako já! Popravdě řečeno, mám dojem, že si dám co nevidět druhé kolo 🙂

Javier Rey jako Sito Miñanco. Zdroj obrázku: abc.es

O sabor das margaridas (galicijsky „Chuť kopretin“) je vůbec prvním seriálem, který byl natočen v galicijštině a došel v Netflixu až na pomyslný vrchol navzdory svému exotickému (navíc nízkorozpočtovému!) původu, když se v anglicky mluvících zemích umístil mezi deseti nejsledovanějšími seriály. Na českém Netflixu ho najdete nejspíš pod názvem Bitter Daisies a původně byl natočen v roce 2018 pro galicijskou televizi.

Ospalá galicijská vesnice kde se nikdy nic neděje ukáže svoji temnou stránku ve chvíli, kdy beze stopy zmizí místní problémová dívka. Zdá se, že ji vlastně nikdo neshání, což začne dávat smysl ve chvíli, kdy zjistíte, že tohle nevinné galicijské jablíčko je prožrané pěknou kupou červů sahajících od přiznané prostituce až po tajné sexuální večírky, jejichž zlatým hřebem je vražda zůčastněných. Jako by toho nebylo málo, agentka, která do vesnice přijede události vyšetřovat, má zjevně také svá tajemství a zvláštnosti. Seriál svou atmosférou příjemně připomíná Twin Peaks a šest dílů po sedmdesáti minutách zhltnete dřív, než byste čekali. Druhá série se naštěstí už natáčí!

Trojka vyšetřujících v čele s drsňačkou Rosou Vargas. Zdroj obrázku: farodevigo.es
Publikováno

Paella

(Historie populárního španělského jídla a jeden fotorecept k tomu)

Troufám si říct, že není na světě člověka, který by neznal španělskou paellu. Má-li česká kuchyně svého výrazného solitéra ve svíčkové omáčce s knedlíkem, ve Španělsku hraje roli nejvýznamnějšího reprezentanta národní kuchyně právě paella. Cizinec nebo našinec – kdo kdy položil nohu na španělskou půdu, ten zná široké mělké pánve s výraznými uchy, naplněné voňavou směsí rýže, masa, zeleniny a koření. Je dost možné, že letošní epidemie COVID-19 vám zabrání vychutnat si paellu v jejím přirozeném prostředí, připravovanou na otevřeném ohni a tak blízko středomořských pláží, že když usednete ke své porci na stole pokrytém červenobíle kostkovaným ubrusem, kůži máte ještě rozpálenou dopoledním sluncem a chodidla plná písku. To ale neznamená, že si nemůžete vychutnat kávu u dnešního povídání o její historii, nebo si uvařit k obědu jednu z verzí této (původem valencijské) pochoutky podle postupu na konci článku.

Název a historie

Proč se paella jmenuje paella? Když ve Španělsku někdy mezi 15. a 16. stoletím spatřily světlo světa první verze paelly, ještě se jí říkalo arroz a la valenciana, tedy „rýže po valencijsku“. Paella se zrodila jako odpolední jídlo venkovských vrstev, jehož základem byla rýže pěstovaná v okolí Valencie na rozsáhlých rýžovištích u jezera Albúfera a poté to, co měli zrovna venkované při práci na polích při ruce. Tedy nejrůznější čerstvá zelenina, luštěniny, olivový olej, šafrán a z masa nejprve šneci, postupem času kuře, králík nebo kachna. Všechny uvedené ingredience se pomalu vařily dohromady v jedné pánvi na otevřeném ohni. A právě charakteristická dvouuchá pánev dala „rýži po valencijsku“ její dnešní mezinárodní jméno. „Paella“ je totiž katalánský (a tím i valencijský – nezapomeňme, že ve Valencii se mluví katalánsky) výraz pro „pánev“, pochází z latinského slova „patella“.

Příprava paelly pod širým nebem, Andalusie

Z valencijských polí na mezinárodní stůl je ještě dlouhá cesta. Vede přes první tištěnou katalánskou kuchařku, v originále Llibre del Coch („Kuchařská kniha“) z roku 1520 a rostoucí oblibu valencijského pokrmu na celošpanělské úrovni v průběhu následujících staletí. A stejně jako v případě tapas, i tady můžete vyslechnout celou řadu pověstí, které se s paellou spojují. Tak třeba, že během napoleonského vpádu do Španělska si jeden francouzský generál natolik zamiloval paellu od místní kuchařky, až prohlásil, že za každou další propustí jednoho španělského vězně. Žena mu pak každý den připravila novou verzi paelly, až prý takto osvobodila celkem 176 zajatých Španělů.

Věrohodnost uvedeného příběhu je samozřejmě diskutabilní, ale faktem je, že skutečnou mezinárodní proslulost získala paella ve druhé polovině 19. století, a to prostřednictvím tehdy tak populárních „světových výstav“. První z nich se konaly v roce 1851 a 1862 v Londýně, následovala Paříž (1867), Filadelfie (1876), Antverpy (1885) a Barcelona (1887). Španělsko bylo na těchto akcích pravidelně reprezentováno mimo jiné také armádou valencijských kuchařů, která s cílem ohromit ostatní země připravovala paellu z těch nejlepších vstupních surovin. A povedlo se, už v roce 1867 píše José de Castro y Serrano, člen Španělské královské akademie ve svých poznámkách, že „polovina Paříže stála frontu na ochutnávku“ v restauraci, kde se servírovala valencijská paella.

Po skončení Španělské občanské války – o které se mimochodem traduje, že frankistické oddíly střílely na ty, kdo na otevřeném ohni připravovali valencijskou paellu, protože Valencia byla loajální republikánskému táboru (i zde můžeme o pravdivosti informací pochybovat) – už je paella pevnou součástí španělského jídelníčku. Do země se začínají hrnout miliony turistů a spolu s nimi se proslulost paelly šíří do celého světa.

Správný recept na paellu…

… neexistuje. Už s ohledem na původ paelly jako jídla, které je připravováno z místních surovin a zeleniny, která je právě v sezóně, to ani není možné. Dejme tomu, že se dá říci, že typická paella valenciana obsahuje dva druhy masa (kuře a králíka), zelené fazolkové lusky, široké bílé fazole, rajčata a artyčoky, ale fakticky platí, že kolik lidí, tolik receptů. Pokud narazíte na výraz paella de marisco, znamená to, že paella místo masa obsahuje mořské plody, v případě paella mixta (jak už název napovídá) mix masa a mořských plodů a potkat můžete i paella de verduras, paellu čistě zeleninovou.

Paella de marisco, Katalánsko

Ještě slovo o pánvi, rýži a koření, a můžeme se věnovat našemu fotoreceptu. Pánev na paellu se španělsky nazývá „paellera“ (katalánsky je to „paella“, jak už bylo řečeno výše). Dělá se z leštěného železa, místo držadla má dvě velká ucha, její průměr je minimálně 22 centimetrů a je mělká, maximálně 5 – 10 cm. Velikost pánve určuje počet porcí, takže byste měli hledat údaj o tom, pro kolik osob je příslušná nádoba určena. Na českých e-shopech najdete pod názvem „pánev na paellu“ za pár stovek bohatý výběr variant, a tudíž není žádný důvod k tomu, flikovat přípravu na obyčejné pánvi – tu si nechte na steaky.

Ještě důležitější je správný výběr rýže. Rýže by měla být kulatozrnná, s lesklými zrnky, která dobře absorbují vodu a vývar. Nejkvalitnější rýže na paellu je valencijská „bomba“, za hříšné peníze ji dostanete i u nás (já si ji ovšem sprostě vozím ze Španělska v příručáku mezi prádlem, najdete v místních supermarketech). Pokud se vám nechce dát za rýži majlant, zvolte modrou SOS Classic, najdete ji v Globusu. Chraň vás ale ruka páně nasypat mi tam Uncle Ben’s nebo jinou podobnou hrůzu!

  • Správná rýže, toto je pravá arroz bomba
  • Paellera, v tomto případě pro jednu osobu

S kořením je to už složitější. Typickou žlutou barvu paelle dodává šafrán (nebo jeho náhražky), při nákupu koření na paellu v českých podmínkách byste měli zkontrolovat, že obsahuje zhruba tuto směs: kurkuma, paprika, šafrán, česnek, pepř, bobkový list a hřebíček. Koření by mělo ideálně vypadat jako oranžový prášek, který se beze zbytku rozpustí (aby paellu pouze obarvil, ale nenechal vám v ní, lidově řečeno, žádný bordel). Až vás epidemiologická situace pustí na dovolenou, vlezte do prvního španělského supermarketu a zakupte tam místní koření na paellu, případně „colorante“ (což je prostě žluté barvivo, které nahradí barvu dodávanou šafránem).

Jednoduchá paella valenciana

(Příprava: 10 min, Vaření: 30 min)

Ufff. Konečně slíbený recept na mou oblíbenou jednoduchou verzi valencijské paelly.

Budete potřebovat:

  • Rýži na paellu, počítejte se 100 – 150 g na osobu
  • Olivový olej
  • Sůl a koření na paellu
  • Kuřecí křidélka zbavená posledního článku a přepůlená, asi tak 3 na osobu
  • Zelené fazolové lusky
  • Rajčata
  • Stroužek česneku
  • Kuřecí bujón

K podávání:

  • Citron nakrájený na dílky
  • Červené víno (ale paella si dobře rozumí i s pivem)

Postup:

  1. Otevřete láhev červeného vína a nalijte si skleničku. Příprava paelly vyžaduje klidný španělský přístup a dobrou náladu.
  2. Připravte si zeleninu: fazolky a rajčata pokrájejte na menší kousky, česnek nadrobno a připravte vývar. Nenechte se znervóznit faktem, že nachystaná zelenina vypadá jako italská vlajka, španělskou žlutou dodá paelle koření.
  3. Paelleru postavte na oheň a rozehřejte trochu olivového oleje. Jakmile bude pánev rozpálená, opečte na ní osolená kuřecí křidélka z obou stran pěkně dočervena.
  4. Otřete si skleničku poprskanou od smažení.
  5. K opečeným křidélkům vsypte všechnu zeleninu a pár minut míchejte a smažte.
  6. Když je všechno hezky opečené, zalijte pánev vývarem kousek pod okraj. Přiveďte k varu.
  7. Vsypte rýži, je třeba ji rozprostřít rovnoměrně po celé šířce pánve. Ztište na nejmenší plamen a nechte probublávat.
  8. Nechte rýži vařit tak dlouho, jak udává návod na obalu, obvykle to bývá 18 minut. Rýže se při vaření paelly nemíchá, ale můžete malinko podvádět a sem tam vařečkou zkusit, zda se vám nepřichytává a případně cvičně oddělit ode dna.
  9. Zhruba v polovině vaření vsypte koření. Já dávám cca půl lžičky až lžičku na množství pro jednu osobu. Ani teď nemíchejte a pokračujte v procesu vaření. A pozor, rýže ani zelenina se nesolí (osolí vám je vývar).
  10. Pokud je potřeba, v průběhu vaření můžete přidat další tekutinu. Na konci procesu by měla být všechna vsáknutá do rýže. Vypněte plamen a nechte paellu před podáváním 5 minut odpočívat.
  • Příprava
  • Když je zelenina osmažená…
  • … zalijte vývarem a vsypte rýži.

A je to! Vaše první vlastnoruční paella je hotová. Naservírujte ji na stůl přímo v pánvi a se skrojky citronu – ten si totiž, pokud vám to chutná, můžete vymačkat na rýži (a je to skvělé). Paella se jí většinou tak, že si z pánve každý nandá porci na svůj talíř, ale ve Španělsku můžete potkat i tradiční způsob – totiž že si všichni sednou kolem pánve a jedí přímo z ní. V tom případě každý bagruje lžící ze svého pomyslného segmentu. Dejte bacha, ať nesníte porci sousedovi – to je společenské faux pas 🙂

Hotová paella by měla být krásně žlutá
Publikováno

Valencia

Černý asfaltový chodník pořád vyzařuje teplo, ale nebe se už barví prvním příslibem soumraku do lehkého tónu oranžové. Právě mi ujely hned dva autobusy za sebou – všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení a pokud z nepozornosti včas nezamáváte na svoje číslo autobusu, máte prostě smůlu – ale už nevydržím stát a čekat a vydávám se do padajícího šera pěšky, navzdory únavě. Mám za sebou celodenní výlet k jezeru Albúfera a hezký kus cesty zpátky do města jsem šla pěšky, sama na pusté prašné cestě mezi citroníky, do které se celé odpoledne opíralo stále ještě ostré zářijové slunce.

Ciudad de las Artes y las Ciencias

Pro valencijské autonomní společenství mám velkou slabost. Za prvé je domovem mého nejoblíbenějšího španělského jídla, kterým je s bezkonkurenčním náskokem paella valenciana, valencijská paella. Za druhé to bylo právě tady, kde jsem před spoustou let poprvé uslyšela evropskou španělštinu, která mi hned od toho prvního dne zněla jako ta nejkrásnější hudba na světě. A konečně za třetí, v jeho hlavním městě, třičtvrtěmilionové Valencii, se nachází jeden z architektonických divů světa, Ciudad de las Artes y las Ciencias – tedy Město umění a věd, valencijské národní muzeum.

A právě tam – bez ohledu na stále rostoucí únavu – teď spěchám. Původní plán zněl navštívit areál muzea zítra ráno. Nejspíš bych ale vůbec neusnula, kdybych ho už dnes nemohla konečně poprvé uvidět na vlastní oči. Ještě chvilku, ještě kousek – a přede mnou se jako první objevuje Palacio de las Artes Reina Sofía (Palác umění královny Sofie).

Palacio de las Artes Reina Sofía, budova věnovaná hudebnímu umění a divadlu. Sídlí zde i valencijská opera

Autorem architektonického návrhu komplexu budov Města umění a věd je slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Prvotní myšlenky na jeho zbudování se objevují už v roce 1989, na samém počátku 90. let město vykupuje pozemky a v roce 1998 se veřejnosti jako první otvírá nadpozemský L’Hemisfèric ve tvaru oka – planetárium a kino IMAX s rozlohou 13 000 metrů čtverečních.

L’Hemisfèric
  • Uvnitř L’Hemisfèric
  • Budova má tvar oka
Museo de las Ciencias Príncipe Felipe (vpravo), interaktivní Muzeum věd prince Filipa má podobu velrybího skeletu

A propos, pozemky! Když bylo město Valencia v roce 138 př. n. l. založeno Římany (tehdy pod názvem Valentia Edetanorum) stalo se tak v blízkosti řeky Turia, která ve Valencii ústí do Středozemního moře. Jak už z dřívějších článků víte, španělské řeky jsou řeky zrádné, neboť většinu času středem jejich velkých koryt protéká směšně malý čůrek vody, aby se po příchodu přívalových dešťů typických pro španělské středomořské pobřeží během několika málo hodin proměnily v běsnící živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Poslední taková epizoda se ve Valencii odehrála 14. října 1957, kdy průtok řeky dosáhl 3 700 m krychlových za sekundu, a zanechala za sebou 81 mrtvých a zaplavenou většinu území města. Poté byla řeka odvedena do nového koryta na jih od Valencie, s kapacitou pro průtok až 5 000 m krychlových za sekundu, a z jejího původního koryta se stal okouzlující městský park Jardines del Turia. A právě na samém jeho konci – v blízkosti původního ústí řeky do moře – stojí Ciudad de las Artes y las Ciencias obklopené vodou – tentokrát ovšem již v bezpečných rozměrech udaných mělkými bazénky.

Ciudad de las Artes y las Ciencias za soumraku

Oceanogràfic

Ani nevím, jak mě tehdy, už v úplné tmě, nohy odnesly k metru a zpět do hotelu. Jisté je, že za pouhých 12 hodin jsem se znovu (tentokrát již s rozmyslem a za bezchybného využití valencijské hromadné dopravy) přesunula do areálu Ciudad de las Artes y las Ciencias, abych blíže prozkoumala Oceanogràfic, budovu největšího mořského akvária v Evropě. V jeho areálu najdete víc než 45 000 nejrůznějších mořských druhů, včetně belug, žraloků, delfínů, medůz, gigantických mořských pavouků, trnuch, tučňáků, vodních druhů ptáků a tak dále a tak podobně, až vám budou oči přecházet a nohy vás rozbolí. V areálu se nachází také záchranná stanice pro vodní a suchozemské želvy.

Oceanogràfic: vodní zoo, akvárium a delfinárium

Zajímavé je, že slaná voda v nádržích není žádná namíchaná napodobenina, ale poctivá pravá mořská voda, pumpovaná do nádrží přímo z nedaleké městské pláže Playa de la Malvarrosa. Vstup do Oceanogràfic není zrovna z nejlevnějších, základní dospělá vstupenka stojí 31 euro, ale stojí za každý cent. Zvláště doporučuji vaší pozornosti představení v delfináriu. Nejsem zrovna fanda cvičení se zvířaty a na představení (koná se několikrát denně) jsem šla spíš kvůli čárce svislé než z opravdového zájmu, ale nadšení delfíni, kteří se do hudby předváděli ještě před oficiálním začátkem, si mě získali za několik málo vteřin. Návštěva povinná!

Delfinárium

Valencijská marina a pláže

Valencia disponuje podnebím, které vám dovolí vyplout na moře každičký den v roce. Není divu, že podstatnou část území města zabírají nejen městské pláže Playa de la Malvarrosa a Playa del Cabañal, ale také dlouhá přímořská promenáda lemovaná stovkami restaurací a plážových barů. V blízkosti Playa del Cabañal se nachází Marina de Valencia, původní městský přístav. Přímořské marině dominuje kousek moderní architektury nazvaný Veles e Vents (což znamená „Vlny a vítr“, pokud mě moje základní znalost katalánštiny právě nezrazuje), jehož autory jsou architekti David Chipperfield a Fermín Vásquez. Budovu tvoří horizontální desky postavené nad sebou v různých úrovních, a uvnitř najdete prostory pro divadlo, koncerty, výstavy, tanec i gastronomii.

Veles e Vents
  • Promenáda
  • Marina de Valencia
Playa de la Malvarrosa, to je jemný písek, lastury, mělké teplé moře a po sezóně i nádherný klídeček

Jardines del Turia

O řece Turia a ničivých záplavách, které v pravidelných intervalech přinášela do města, už byla řeč o pár řádků výše. Poté, co byl tok řeky sveden mimo město, na místě původního koryta vznikl 9 kilometrů dlouhý městský park. Celou jeho vzálenost můžete projít pěšky, projet na kole nebo na bruslích, a společnost vám přitom bude dělat nejen osmnáct původních říčních mostů, které zůstaly na svém místě, ale také borovice, palmy, pomerančovníky, růžové zahrady, fontánky, rybníčky a jak jinak – také pouliční stánky s osvěžující horchatou, oblíbeným valencijským nápojem z tygřích ořechů.

Jeden z původních mostů v Jardines del Turia

V Jardines del Turia jsem strávila posledních pár hodin svého prodlouženého víkendu před odletem zpět do Čech, a prochodila jsem je sem a tam navzdory tomu, že jsem si předchozí odpoledne při zářijovém koupání v moři uhnala protivnou rýmu. Až vás toulání po originálním městském parku unaví, natáhněte se na hodinku do trávy, a po nezbytném odpočinku se vyšplhejte z říčního koryta nahoru, abyste mohli v jeho bezprostřední blízkosti navštívit Museo de Bellas Artes de Valencia, valencijské Muzeum krásných umění. Najdete ho v Carrer de Sant Pius V, číslo 9. Historická budova muzea pochází z roku 1683 a rozhodně stojí za návštěvu. V sálech muzea můžete obdivovat impresionistické obrazy valencijského rodáka Joaquina Sorolly, ale i díla Francisca Goyi, El Greca, Murilla nebo Velásqueze.

Historické centrum Valencie

Kromě moderní architektury, zeleně a moře disponuje město Valencia historickým centrem, jehož návštěvu byste neměli vynechat. Středověká La Lonja de la Seda (Burza hedvábí) pochází z 15. století. Její základní kámen byl položen v roce 1492, kdy původní obchodní prostory městské burzy z 13. století tváří v tvář prosperitě Valencie přestávají stačit. Pokud si pro přesuny městskou hromadnou dopravou pořídíte Valencia Tourist Card (což vám vřele doporučuji), budete mít její návštěvu zdarma. Za zmínku stojí civilní gotický sloh hlavní budovy, impozantní kamenné sloupy a zdobené stropy, které najdete uvnitř, nádvoří s pomerančovníky i fasáda plná sošek ďáblíků, chrličů a jiných kamenných potvor. Budova byla v roce 1996 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

La Lonja de la Seda

Hned naproti, tak trochu jako kontrast ke středověké architektuře, se nachází secesní Mercado Central, valencijské tržiště. Budova s kovovou konstrukcí, zdobená vitrážemi a kachlíky nabídne zážitek jak estetický, tak gastronomický: k dispozici je vám více než 1200 stánků na celkové prodejní ploše 8 000 metrů čtverečních. To nejlepší ze středomořského ovoce, zeleniny a mořských plodů najdete právě tady. Pokud nemáte možnost si z nabízených surovin uvařit, stavte se alespoň v Bar Central, kde si můžete dopřát tapas, sendviče nebo celá jídla z toho nejlepšího, co stánky tržiště zrovna nabízejí.

Mercado Central

Catedral de Valencia a El Miguelete

Přímo uprostřed historického jádra, na náměstí Plaza Reina, se nachází Catedral de Valencia. Nejdříve románský chrám, poté mešita, následně katolická katedrála, to je sled typický pro španělské svatostánky, a ani katedrála města Valencie z tohoto pravidla nečiní výjimku. Převažující architektonický styl je – dá se říct – gotický, ačkoliv ve výsledku je katedrála působivým mixem různých slohů od románského až po barokní s neomudéjarskými prvky. Neváhejte také s výstupem na věž katedrály, která se nazývá El Miguelete – jejích 207 prudkých schodů ve valencijském horku podrobí vaši kondici náročné zkoušce, ale výhled na centrum Valencie za to stojí.

Výhled z El Miguelete na Valencii, v popředí jedna z věží katedrály
Zvonice El Miguelete

Pozůstatky městských hradeb

Valencijské hradby dnes už na svém místě nestojí, ale přesto se až do dnešních dnů dochovaly dvě hradební brány lemované věžemi. První z dvojice věží se nazývá Torres de Serranos, byly zbudovány v roce 1392 v gotickém slohu. Jejich prostory byly mezi lety 1586 a 1887 využívány jako vězení pro městskou šlechtu. Inu, výhled z nich byl pěkný – přímo na původní koryto řeky Turia.

Výhled z Torres de Serranos na Jardines del Turia a jeden z mostů přes původní tok řeky

Druhá dvojice věží nese jméno Torres de Quart. Brána v pozdně gotickém slohu z konce 15. století zastávala s úspěchem funkci obrannou. V průběhu napoleonského vpádu do Španělska byly právě Torres de Quart klíčové pro zastavení postupu francouzských hord, a věže dodnes nesou stopy střel napoleonského vojska, které bylo nakonec nuceno s nepořízenou odtáhnout. I tyto věže sloužily svého času jako vězení – v tomto případě pro prostitutky. Obě brány můžete navštívit a pokochat se vyhlídkou z věží.

Torres de Quart s dírami po napoleonských granátech

Praktické info

Ve Valencii toho najdete ještě mnohem víc. Další muzea, přírodní rezervace, pláže a tapas bary čekají na to, až je objevíte a ani já si nenechám ujít příležitost k další návštěvě! Vězte, že město Valencia se nachází na Costa del Azahar, turisticky exponovaném pobřeží Středozemního moře a je hlavním městem stejnojmenného autonomního společenství. Ve Valencii se kromě španělštiny mluví dialektem katalánštiny, tamní obyvatelé nicméně tvrdošíjně nazývají jazyk valencià, tedy valencijština (a nedoporučuji vám v kontaktu s nimi použít jiný název :)). Valencijci nechovají Katalánce v nijak zvláštní oblibě a cítí se jako Španělé.

V místních podnicích rozhodně konzumujte všechna možná jídla z rýže, ta nejkvalitnější kulatozrnná rýže na paellu odrůdy Bomba se pěstuje hned za hranicemi města. Dále doporučuji vaší pozornosti pouliční stánky s nápojem horchata (čte se „orčata“), který se připravuje z „tygřích ořechů“ – jedlých hlíz šáchoru, a ve španělském vedru je neskutečně osvěžující. Ke kelímku horchaty zkuste i místní podlouhlé sladké pečivo, které se katalánsky nazývá fartons – nebudete litovat.

Pro pohyb po městě si pořiďte Valencia Tourist Card, je poměrně rozlehlé a překonávat vzdálenosti pěšky vás brzy unaví. Pozor, všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení (dokonce i v metru), takže na přijíždějící autobusy nezapomeňte mávat. Letiště spojují s centrem města hned dvě linky metra – číslo 3 a číslo 5.

Publikováno

Jak se nezbláznit v časech pandemie a španělský ohříváček k tomu

Bože, mně se stýská. Mně se tak stýská. Touto dobou už obvykle sleduji předpověď počasí na jihu Španělska, přemýšlím, jestli vystačím s tenkou koženou bundičkou a vůně pomerančových květů už už dotírá na moje chřípí. Ne tak letos. I mně – tak jako všem – pandemie zhatila plány. Letenky se proměnily v bezcenné cáry papíru, itineráře objevitelských výprav při samé hranici Portugalska vzaly zasvé. Byly doby, kdy mě štvalo, že mě od veselého ruchu španělských ulic a kobaltové modři čistého nebe dělí tři hodiny letadlem. Ach, to byly časy. Zlaté.

Dny prázdných regálů, nejistoty, domácích housek bez kvasnic a špatných zpráv jsou otravné a tak trochu kouzelné zároveň. Vrací se vzpomínky na dětství, uspokojení z vlastnoručně upečeného chleba, plány na české léto u rybníka a výlet do Krumlova bez zástupů japonských a čínských turistů (bez urážky vůči uvedeným národnostem a bez ohledu na původ koronaviru). Až budete příště stát u plotny, na které prská další dávka domácích palačinek, mezi obracením vysvětlovat dvojciferné dělení a marně přemáhat chuť na další decku vína, vzpomeňte si na následujcící moudra:

  • Máte právo cítit se špatně. Jmenovitě smutně, vztekle, znuděně, ublíženě. Ano – nikdo vám nic nedělá, jste zdraví, pro vaše „hrdinství“ stačí sedět doma na zadku a nedělat nic. Není to ale ani málo, ani lehké. Nemusíte vyklidit sklep, číst, využít čas pro online kurzy a virtuální prohlídky uměleckých děl, pokud po tom bezprostředně netoužíte. Nemusíte našít roušky s gumičkama pro celou ulici, pokud nechcete. Mít v událostech pasivní roli je často mnohem těžší než aktivně něco dělat, buďte proto na sebe hodní. Odpočívejte.
  • Kdo se přizpůsobí, přežije. Inu, tak jako vždycky. Neplakejte nad zrušenými dovolenými, odloženými oslavami, svatbami a promocemi. Svět je teď možná tak trochu vzhůru nohama, ale nakonec se přece otočí do správné polohy. Akceptujte současnou situaci co nejvíc, zase bude líp.
  • Platí-li za normálních okolností, že pokud nejde o život, tak jde o h…, platí to teď tím spíš. Pokud patříte tak jako já mezi vystresované a přetížené rodiče, snadno byste mohli propadnout dojmu, že musíte zareagovat na všechny online úkoly a podněty, kterých se vám ze školy dostalo. To teda nemusíte. Protože a) školy jsou oficiálně zavřené, b) děcka si i za normálního vyučování ze školy pamatují velké kulové a i to přes prázdniny zapomenou, c) to nejhorší, co se může stát, je, že vaše dítě nebude umět dělit, slovíčka nebo určit větné druhy. NO A CO?
  • Udržujte si pokud možno pozitivní naladění a myslete na pěkné věci. To znamená, že budete muset provést filtraci zpráv v TV, statistik, hoaxů, a omezit hovory s lidmi, jejichž jediné téma je počet případů na JIP. Na většinu dne aktuální dění bez skrupulí vytěsněte, bude vám mnohem líp.

A víte co? S posledním bodem hned začneme. Vytáhla jsem čtyři vzpomínkové fotky ze Španělska, svůj ohříváček na zimu. Můžeme se na ně podívat spolu – a pokud vás inspirovaly, můžete následně prohrabat pro změnu svůj telefon a zavzpomínat na něco pěkného 🙂

Číslo jedna, momentka z Barcelony. Horký den ke konci srpna, teplota mírně přes třicet. Místo činu: areál Poble Espanyol na úpatí kopce Montjüic. Jako obvykle jsem v jednu odpoledne už mrtvá hlady, ale statečně vydržím až do půl druhé, kdy už je společensky přijatelné přijít do restaurace na oběd (dřív chodí jen turisté). Bylo takové vedro, že první pivko ve mně zmizelo ještě předtím, než přinesli tuhle skvělou valencijskou paellu, moje nejoblíbenější španělské jídlo. Okamžitě jsem si objednala další, což se mi v tom horku úplně nevyplatilo – vymotat se ze zahrádky na ulici mě pak stálo trochu úsilí.

Číslo dvě, akvadukt ve městě Segovia, autonomní společenství Castilla y León. Hispánie byla pod nadvládou Římské říše celých sedm století – od roku 218 př. n. l. až do 5. století n.l. Není divu, že za sebou Římané ve Španělsku zanechali nejen jazyk, ale i dechberoucí množství románských památek. Tou nejvýznamnější ve Španělsku – a dost možná v celém Středomoří – je segovijský akvadukt ze 2. století př. n. l., který do města přiváděl vodu ze 16 km vzdáleného pohoří Sierra de Guadarrama. Stavba sloužila svému účelu ještě ve středověku a po celou dobu byla pečlivě udržována, proto se zachovala ve skvělé kondici. Tenhle akvadukt musíte vidět na vlastní oči – a já se na něj určitě pojedu podívat znovu!

Třetí momentka je ze španělské Valencie. Neděle na samém konci září, teplo, ale nikterak horko a ostřejší větřík. Den předtím jsem neodolala koupání ve stále ještě teplém moři a nastydla jsem. V neděli jsem se proto valencijským centrem toulala s pořádnou rýmou a bolením hlavy. Katalánský název mostu pro pěší (na obrázku vlevo) pont de Fusta mě vytrhl z rýmičkové letargie a musela jsem si ho fascinovaně vyfotit. „Fusta“ je totiž španělsky „bičík“ (například na koně). Až o dva roky později jsem na kurzu katalánštiny zjistila, že „fusta“ taky znamená katalánsky „dřevo“, a je příkladem jednoho z mnoha španělských „falešných přátel“ pro studenty katalánštiny. Tak třeba „cama“ je španělsky „postel“, a katalánsky „noha“, slovo „pis“ znamená ve španělštině „moč“ a v katalánštině „byt“. Jistě uznáte, že zmýlit se ve významu zrovna ve výše uvedených příkladech se nemusí vyplatit.

Tahle fotka je pro změnu ze zimního Madridu s teplotou sotva nad bodem mrazu, na obrázku je socha Dona Quijota a jeho věrného přítele Sancha Panzy na náměstí Plaza de España. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ vyšel poprvé v Madridu v roce 1605. Dílko je to i s odstupem čtyř set let celkem čtivé a plné originální filozofie. Co Čechu Dobrý voják Švejk, toť Španělu Don Quijote. Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, na stránkách Městské knihovny ho naleznete jako e-knihu. V časech pandemických pamatujte, že jeden z populárních citátů z Dona Quijota zní: „El retirar no es huir, ni el esperar es cordura, cuando el peligro sobrepuja a la esperanza.“ Tedy: „Stáhnout se neznamená utéct, stejně jako čekat neznamená přílišnou opatrnost, když je nebezpečí větší než naděje.“ Stáhněte se tedy pokojně do svých příbytků, dokud nebude mít naděje navrch. Už to nebude dlouho trvat!

Publikováno

Jak být šťastný?

(manuál pro hledače štěstí – začátečníky)

Štěstí je ta absolutně nejžádanější komodita v zemích prvního světa. Vsadíte se? Máme jídlo, střechu nad hlavou, práci, svobodu a free wi-fi v každé kavárně. A přesto… připojíme se na Instagram a jsme naštvaní, že známí jsou na Bali, zatímco my sedíme doma, ten cheesecake co jsme si objednali ke kafi nějak divně chutná, nechce se nám domů, protože tam prudí děti a partner/-ka, jsme otrávení z toho, že zítra musíme do kanceláře a i ta svoboda pohybu a projevu nám nějak zevšedněla a nevíme, co s ní. Co jsme udělali špatně, že nejsme šťastní?

Možná jen neumíme zacházet s faktem, že štěstí není ani na prodej, ani na příděl. Možná si myslíme, že štěstí závisí na vnějších okolnostech, nebo ho automaticky spojujeme s určitými událostmi ve svém životě a pak se divíme, když v nich nepřichází. Jenže štěstí je chvilková emoce, která se nedá nafixlovat ani zadržet, stejně tak, jako to nemůžete udělat se smutkem nebo vztekem. Být šťastný ve skutečnosti znamená být schopný dlouhodobě prožívat vysoký stupeň spokojenosti ve všech oblastech života, což, jak jistě uznáte, nikomu nespadne samo do klína. Být šťastný, i když se svět kolem hroutí v troskách, je dřina a umění zároveň. Dobrá zpráva je, že se tohle umění – minimálně částečně – dá naučit, kultivovat a ovládnout. Jak na to?

S nikým se nesrovnávejte a nevyhýbejte se negativním emocím

Nikdy, opravdu nikdy nezapomeňte, že to, co o sobě lidi řeknou ostatním nebo dokonce sdílí na Internetu, je jen malý střípek z jejich každodenní reality. Samozřejmě té lepší. Sociální sítě jsou iluze a výkladní skříně sebeprezentace. Nesrovnávejte se kamarádkou, kolegy, rodinou, ani s anonymním účtem na Instagramu. Reálný život se žije jinde a jeho součástí jsou i nepříjemné pocity: to, že přišly, není na úkor vašeho štěstí.

Znáte ten pocit, když dostanete chřipku? Ležíte v posteli, naštvaní, viróza vám zkazila plány, navíc je vám špatně, nemocní prostě teď být nechcete. Mix těch nejhorších pocitů na světě. A pak – už nezvládnete vzdorovat. Zrušíte závazky, schoulíte se pod peřinu, necháte horečku, aby si s vámi dělala co umí – a v té chvíli je vám paradoxně najednou mnohem lépe. Přijetí toho negativního, co se ve vašem životě děje, je prvním krokem k dlouhodobé spokojenosti. Důležité není ve skutečnosti to, co vás potkalo. To vaše reakce na životní události vytváří váš vnitřní pocit spokojenosti.

Rozhodněte, čemu budete opravdu věnovat pozornost

Chcete vědět, co je opravdovým jedem pro váš vnitřní pocit štěstí? Ukažme si na něj dnes prstem. Jsou to všechny ty v dnešní době tak oblíbené to-do listy, wishlisty, habit trackery a další plánovací vychytávky do vašich diářů. Všechny ty seznamy měst, které byste měli navštívit, činností, které bystě měli stihnout do čtyřicítky a sportů, které byste chtěli vyzkoušet. Den má prostě jen 24 hodin, a pokud ho naplníte odškrtáváním položek, budete nešťastní. Vaše plány mohou být klidně veselé a pozitivní, ale to na věci nic nemění: když si na sobotu naplánujete snídani na farmářských trzích, dopolední procházku kolem řeky, oběd v hipsterském bistru a na odpoledne tvořící workshop, budete večer v nejlepším případě unavení. V tom horším frustrovaní a naštvaní, protože jste s velkou pravděpodobností z toho heroického seznamu něco nestihli. Anebo to nevyšlo, jak mělo.

Skutečně skvělé dny nejdou naplánovat. Anebo jinak: když se na louce plánovitě poženete za babočkou admírálem, nevšimnete si krásného běláska na nejbližší kytce. Napřeplňujte svoje dny, víkendy, měsíce a životy spoustou naplánovaných činností. Odstartujte farmářskou snídaní, a zbytek dne ať se odvíjí, jak umí. Zpomalte a vnímejte.

V podstatě totéž platí i pro lidi a věci ve vašich životech. Chtít příliš znamená nemít nikdy dost. Omezte počet přátel na pár nejbližších, kteří jsou opravdu na stejné vlně. Zredukujte počet věcí které vlastníte. Nehrabejte zážitky, majetek ani kontakty. Víte, co je opravdové štěstí? Když se vás v pondělí zeptají, co jste dělali o víkendu, a vy můžete s klidem a spokojeností odpovědět: „Nic.“

Za svoje štěstí nesete výhradní zodpovědnost

Už jste někdy slyšeli o tom, že štěstí je věc volby? Ano? V tom případě mi dovolte poznamenat, že je to jedna z největších životních pravd, na kterou kdy vůbec narazíte. Samozřejmě se může stát – a taky stane – že vás v životě potká mnoho nepříjemných problémů a krizí, ale to neznamená, že nemáte štěstí nebo nemůžete být šťastní. Znamená to jen jedinou věc: pro vaše osobní prožívání štěstí momentálně nepanují ideální podmínky. Je to stejné, jako když chcete jít na výlet, a ráno se probudíte do deštivého dne. Můžete zůstat doma v posteli – naštvaní, že prší – a nudit se celý den. Nebo můžete nazout holínky, obléknout pláštěnku a užít si výlet, přestože vám atmosférické podmínky momentálně nepřejí.

Druhá, a vlastně poslední důležitá věc, která se týká štěstí a zodpovědnosti, by se dala shrnout následující radou: Nestavte svůj pocit štěstí na tom, co udělá nebo neudělá někdo jiný. Váš osobní pocit štěstí v konečném důsledku opravdu nezávisí na tom, jestli vás nějaká konkrétní osoba miluje, pochválí nebo doprovodí do kina. Stavte svoji hodnotu na jiných věcech, než jsou názory a postoje lidí kolem vás. Važte si sami sebe pro to, co děláte VY. Pro to, co umíte, pro dobré věci, které jste udělali, pro těžké situace, které jste zvládli. Ne pro to, co někdo jiný řekl nebo udělal. Případně, samozřejmě, neřekl nebo neudělal 🙂

Je mi samozřejmě jasné, že převést výše uvedené zásady do praxe je extrémně obtížné. Ty dva odstavce vám možná zaberou roky práce. Měsíce a roky uvědomování si, že nejste pejsek, který je šťastný, když mu pán dá piškot za dobře provedený příkaz. Měsíce a roky uvědomování si, že dnešní den bude přesně takový, jaký ho pro sebe uděláte. Výsledek za to stojí.

Najděte, co vás naplňuje, a věnujte se tomu

Pěstujte svůj vnitřní svět. Něco, co patří vám, co vás naplňuje spokojeností a štěstím. Pokud to ještě nemáte, hledejte. Zkoušejte nové činnosti, záliby, cestujte. Hledejte místa, kde se cítíte být spokojení a sami sebou. Je jedno, jestli je to u vás v kuchyni (u sporáku, na kterém spokojeně bublá hovězí ossobuco), na skále (pověšení na lano s partou podobně postižených) nebo uprostřed španělské mesety (ve vesnické díře, kam by žádný turista se zdravým rozumem nejel, v družném hovoru s několika místními obyvateli). Zvolte si svůj jed, řečeno se Shakespearem, a nenechte si do něj mluvit. Věnujte čas a úsilí tomu, co ve vás vyvolává pocit štěstí. A – braňte si ho. Proti všem.

¡A vivir, que son dos días!

Španělské rčení, doslova do češtiny přeloženo „Šup žít, vždyť jsou to dva dny“ v sobě nese esenci španělského chápání života. Jeho význam je přibližně „užijme si ten život, je krátký, tak na nic nečekejme“. Radím vám totéž – na nic nečekejte. Žijte teď, tady, tak, jak umíte. Nečekejte s pocitem štěstí na to, AŽ… (zhubnete, vdáte se, dostudujete, budete mít lepší práci… doplňte podle svého uvážení). Jsou životní období, kdy ideální situace pro prožívání štěstí nenastane celé roky. Někdy je prostě potřeba bez velkého přemýšlení žít to, co je.

A propos, přemýšlení. Nepřemýšlejte tolik. V životě se taktizování zas tak moc nevyplatí. Někdy do omrzení zvažujeme celou sadu možných následujících tahů, vracíme se dny a týdny ke všem variantám a možnostem a přitom faktorů, ovlivňujících směr vašeho života je tolik, že nemáte nikdy šanci je postihnout. Polovina úspěchu v životě je umění akceptovat, druhou polovinu tvoří schopnost správně reagovat na aktuální události. Ale pozor, aktuální a skutečné! Ne ty, které možná přijdou za půl roku, za rok, za deset let, anebo existují jen ve vaší hlavě.

A kdy teda to štěstí přijde?

Odpověď zní, nikdy. Protože už tu je. Bylo tu vždycky, jen jste je neviděli, nevšimli si. Pokud chcete další praktické tipy, tady jsou:

  • Uvědomujte si přítomnost. Soustřeďte se aspoň párkrát za den na činnost, kterou zrovna vykonáváte a nedělejte nic jiného. Sedli jste si na balkón s hrnkem kafe? Super, vnímejte jak voní, jak chutná, mrak na obzoru, bzučící mouchu a paprsek slunce na uchu. Facebook a Instagram chvíli počkají.
  • Pěstujte vděčnost. Když už si uvědomujete přítomný okamžit, třeba jak voní čisté povlečení, do kterého jste si právě lehli, věnujte taky moment vděku za fakt, že máte vlastní postel a půlhodinu na odpoledního šlofíka. Ve vašem životě je milion dobrých věcí, připomínejte si je pravidelně.
  • Hýbejte se. Ve zdravém těle, zdravý duch, říkalo se vždycky, a je to tak. Vyberte pohyb, který fyzicky snesete, a který se vám líbí, a věnujte se mu pravidelně. Ideální je, pokud nejste závislí na vnějších okolnostech (spoluhráčích, vybavení…) Běh, jóga nebo plavání jsou ta nejlepší přírodní antidepresiva.
  • Buďte pravidelně venku. Bez ohledu na roční dobu a počasí, hlídejte si, abyste strávili nějaký čas mimo budovy. Ideálně za denního světla a ideálně s rozhledem. Vyjděte za město, abyste viděli horizont v dálce, vylezte na věž nebo rozhlednu. Podívat se na svět z výšky leckdy pomůže zasadit vaše osobní problémy do správné perspektivy.
  • Pořiďte si mazlíčka. Zvíře, o které se můžete starat, často může změnit spokojenost se životem poměrně zásadním způsobem. Zohledněte svoje časové možnosti, přirozenou lenost a alergie a hurá do zverimexu!
  • Zkuste něco vytvořit. Tedy vyrobit, namalovat, uplácat z hlíny, sestavit, uvařit nebo upéct. Dělejte to ale pro sebe. Buď proto, že vás činnost jako taková baví, nebo protože chcete pomoct a víte, že někdo o výsledek stojí a ocení ho. Cílem není chrlit výrobky a zažívat frustraci z toho, že je nikdo nechce 🙂
  • Pěstujte zdravé vztahy. Vztahy s ostatními lidmi jsou super, ale dobře volte, s kým budete trávit čas. Kontakt s ostatními by vás měl obohatit, uklidnit nebo rozveselit. Pokud po posezení s kamarádkou nebo po návštěvě u rodičů pravidelně trpíte bolehlavem, něco není v pořádku. Seberte odvahu a odřízněte nefunkční vazby, vaše budoucí já vám poděkuje.

Zdrojem všech obrázků je pinterest.com.

Publikováno

Cuenca

Přibližně 150 kilometrů od Madridu se ve středošpanělském autonomním společenství Castilla – La Mancha nachází pětapadesátitisícové městečko Cuenca. Tamní krajině dominují čtyři odstíny: Temně modrofialová barva okolních kopců, ostře modré jasné nebe, tmavě zelená barva všudypřítomných borovicových porostů a světle písková, která se objevuje jak na historické zástavbě v centru města, tak na pískovcových skalách, na kterých se Cuenca tyčí nad hlubokými kaňony řek Júcar a Huécar.

Cuenca si vystačí se čtyřmi základními barvami

Cuenca je typickou ukázkou “drsného” španělského klimatu: v létě padáte vedrem, v zimě mrznete. Rozptyl mezi nejnižší a nejvyšší teplotou naměřenou v Cuence je celých 57,5 stupně! Město se navíc nachází v nadmořské výšce kolem tisíce metrů. Jste-li vlastníkem světlého středoevropského fototypu, přibalte opalovací krém i v zimě (a k němu taky pár rukavic a pořádnou čepici).

středověké město Cuenca, vystavěné na ostrohu mezi řekami Júcar a Huécar (pohled ze strže Huécaru)

Počátky osídlení města sahají až do paleolitických dob. Většího významu však Cuenca nabyla až v raném středověku, kdy se na jejím území nacházela muslimská osada Qūnka, kteréžto přízvisko se stalo základem dnešního názvu. Jinak ovšem slovo “cuenca” ve španělštině znamená “důlek” (například oční, na lebce), “uhelná pánev” nebo “údolí řek”.

Lechtivý obsah

Cuenca je spojena i s významem, o kterém se ve slovníku nedočtete. Víte, co to znamená, když se ve Španělsku řekne „poner mirando para Cuenca“? Česky to doslova znamená „obrátit někoho tak, aby se díval směrem na Cuencu“, ale pozor: fráze má ve španělštině velmi explicitní a nezakrytou sexuální konotaci. Pravý význam totiž je „souložit v pozici zezadu“, ať vám to přijde divné jak chce.

Kde se výše zmíněný lechtivý obsah vzal? Nejpopulárnější vysvětlení existují dvě. První se datuje přibližně do roku 1490, za vlády krále Filipa I. řečeného Sličný, který manželce Johaně Šílené svými nevěrami způsoboval četná bolení hlavy. Na konci patnáctého století sídlil španělský královský dvůr ještě v Toledu, kde král nechal zbudovat astronomickou věž, odkud se dala pozorovat všechna významná města Španělska, a právě tam se král údajně uchyloval se svými milenkami. „Vezmu ji nahoru podívat se na Cuencu“, říkal prý svým dvořanům. Dobře informovaní členové královy stráže pak začali frázi používat v kastilských bordelech, a odtud se brzy rozšířila do celého Španělska.

Druhé známé vysvětlení pracuje s příbuznou frází „poner mirando para La Meca“, tedy „obrátit tváří k Mekce“, s naprosto stejným významem. Zde je vysvětlení více méně intuitivní, stačí si vzpomenout, jakou polohu – s tváří obrácenou k Mekce – zaujímají při modlení muslimové. A co se stane, pokud nakreslíme spojnici mezi Madridem a arabskou Mekkou? Správně, první větší španělské město na této ose je právě středošpanělská Cuenca.

Zdroj obrázku: blogs.20minutos.es

Mimochodem, pokud se chcete postelovým hrátkám ve Španělsku oddávat správně, existuje dokonce mobilní aplikace nazvaná Cuenca, ve které najdete kompas ukazující vždy a všude správný směr ?

Když už teď víte, jakých vtípků se na téma Cuenca můžete ve Španělsku dočkat a co znamenají, můžete město s klidem navštívit. Cuenca je od roku 1996 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a můžeme bez nadsázky prohlásit, že město je jednou velkou rozhlednou nad divokými stržemi kaňonů řek Júcar a Huécar.

Historické centrum

Samotné historické centrum města zahrnuje především Plaza Mayor, úpravné hlavní náměstí, osázené ze všech čtyř světových stran pestrými domečky, které z něj dělají ideální místo na posezení u sklenky a talířku tapas. Impozantní gotická katedrála z 12. století umístěná tamtéž byla první stavbou, která byla po křesťanské reconquistě v dobytém městě vybudována.

Plaza Mayor
  • Domečky na náměstí
  • Katedrála uvnitř
Katedrála

Oblast kolem Plaza Mayor tvoří i geografické centrum města a stojí na ostrohu mezi oběma propastmi. Pokud se nacházíte na náměstí, a katedrála je po vaší pravé ruce, pak pokračovat vpravo a dál za katedrálu vás dovede ke „Casas Colgadas“, místním „mrakodrapům“ (viz dále) a ke strži Huécaru. Směrem vlevo pak dojdete ke srázu nad řekou Júcar. Pokud vám mohu poradit, vydejte se nejprve rovně (do kopce), abyste dorazili k rozvalinám místního hradu. Původně byl vystavěn muslimy jako obranná pevnost a po reconquistě se za křesťanských časů nacházel nějakou dobu ve vlastnictví španělské inkvizice. Během napoleonského vpádu do Španělska byl citelně poničen a k jeho obnově nikdy nedošlo.  Ze zbytků hradních věží je však fantastický výhled na pustou středošpanělskou krajinu v okolí města.

  • Zřícenina hradu
  • A výhled seshora

Po prohlídce hradních rozvalin se vydejte zpět k náměstí po hraně strže Júcaru. Prosté pískovcové domky, kamenné zídky, všudypřítomná vůně borovic, skály tyčící se na druhé straně koryta řeky a množství zvědavých koček vás budou doprovázet celou cestu.

Casas Colgadas

Nejpopulárnějším turistickým cílem jsou Casas Colgadas, tedy něco jako „zavěšené domky“. Vystavěny přímo na hraně strže řeky Huécar, s dřevěnými balkóny vysunutými přímo do prázdna nad propastí, jsou nádhernou ukázkou lidové architektury konce 15. století. Poslední tři dochované domy přešly začátkem 20. století do vlastnictví španělského Muzea abstraktního umění. Pokud si do něj koupíte vstupenku, můžete domečky navštívit. Nejlepší výhled na ně se ale nabízí z visutého mostu Puente de San Pablo, který ve výšce 60 metrů a v délce 100 metrů vede přes Huécar. Dnešní kovová konstrukce pochází z let 1902 – 1903 a nahrazuje původní kamenný most s vysokými oblouky ze začátku 16. století, který se – po dlouhých letech působení přírodních živlů – v roce 1895 zřítil do rokle Huécaru.

Casas Colgadas
Puente de San Pablo

Rascacielos de Cuenca

Největším divem města Cuenca – alespoň pro mne osobně – jsou rascacielos de Cuenca, tedy místní středověké „mrakodrapy“. Z čelní strany, která vede do ulice Alfonso XIII. pod náměstím Plaza Mayor, se tváří stejně jako zbytek místních pestrých tří- a čtyřpatrových historických domečků. Jejich zadní strana ovšem skrývá svědectví o neobvyklé stavební expanzi. Středověké bytové potřeby a nedostatek místa uvnitř městských hradeb si vynutil přístavbu zadního traktu domů seshora dolů – přičemž stěnu těchto přístavků tvoří přímo skála strže Huécaru. „Mrakodrapy“, které takto vznikly, dosahují deseti až patnácti pater. Přístavky zespoda nezřídka podpírají dřevěné klády a domečky jsou dodnes obydlené. Zadní stranu mrakodrapů najdete v ulici Calle de San Martín, pěkná vyhlídka na ně je také z terasy pod zadním traktem katedrály.

Rascacielos de Cuenca
„Mrakodrapy“ zepředu, při pohledu z ulice

A příroda?

Strž Huécaru nabízí dostatek příležitostí k procházkám. V prostoru zhruba mezi hlavním náměstím a zříceninou hradu najdete ve skalních stěnách množství kamenných stezek. Můžete klesnout tak hluboko k hladině Huécaru, na kolik se cítíte, nezapomeňte ale, že musíte kamzičí stezkou ještě zpět nahoru.

Cestičky ve strži Huécaru

Pokud přejdete přes Puente de San Pablo na druhou stranu strže, můžete se vydat na menší výlet na kopec nazvaný Cerro del Socorro, na vyhlídku k pomníku Krista. Za mostem se nejprve vydejte vlevo ke Convento de San Pablo (Klášter sv. Pavla) a poté zahněte doprava na kamennou pěšinu mířící do lesa mezi skály. Přibližně po dvou kilometrech stoupání v borovém lese se ocitnete na vyhlídce u pomníku Sagrado Corazón, který z výšky 1147 metrů nabízí výhledy na celou Cuencu.

Vyhlídka ze Cerro del Socorro

Praktické info

Jak už bylo řečeno, Cuenca se nachází přibližně 150 kilometrů od Madridu. Chytněte na nádraží Puerta de Atocha rychlovlak AVE a za necelých pětapadesát minut už vystoupíte na nádraží Fernando Zóbel v Cuence. Vlak jezdí každou hodinu, ale pozor: nádraží se nachází poměrně daleko od centra města (asi tři kilometry), takže musíte použít ještě autobus, případně taxík. Cuenca je příjemné městečko, tamní porce tapas jsou štědré a obyvatelé, ač se jedná o uzavřenější Kastilce, přátelští. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jako obvykle jaro nebo podzim, ale ani zima není špatnou volbou. Já jsem Cuencu navštívila v lednu a teploty se poránu pohybovaly pár stupňů pod nulou, ale slunce během odpoledních procházek bylo intenzivní a ve stěnách strže Huécaru poletovali motýli.

Publikováno

Madrid

„Pues el invierno y el verano,

en Madrid sólo son buenos,

desde la cuna a Madrid,

y desde Madrid al Cielo.“

Luis Quiñones de Benavente

Snad právě z téhle básně z roku 1645 (v mém neobratném překladu „Tak zimy i léta / v Madridu jsou jen dobrá / z kolébky do Madridu / a z Madridu do nebe.“), pochází okřídlené španělské úsloví „de Madrid al cielo“, což se používá zhruba ve významu „lépe než v Madridu je už jen v nebi“.

Občas se stává, že mi lidé říkají: „Má vůbec cenu jezdit do toho Madridu? Vždyť nemá moře.“ A jindy zase: „Hele, moji kamarádi XY jedou poprvé na pár dní do Madridu. Nemáš nějaký tipy, co by tam tak mohli vidět?“

Tak určitě.

Předávala jsem základní postřehy o Madridu tolikrát a tolika lidem, že mě popravdě řečeno nikdy dřív nenapadlo napsat o nich článek. Možná i proto, že je mi líto osekat informace na nezbytné turistické minimum, nezmínit oblíbené místo na piknik, zajímavou historii domu, vůni čerstvého pečiva a kávy v zastrčené kavárničce na Plaza de San Miguel… ale o tom už dost. Předpokládejme tedy, že vaše mentální mapa Madridu je zcela prázdná. Dnes na ni zkusíme zakreslit jakousi základní síť – a vzpomínky, emoce, střípky historie, vůně a chutě si do ní obstaráte sami při vaší první návštěvě. Jen ode mne, prosím, všechna ta místa pozdravujte. Protože i pro mne – a možná víc než pro kohokoli jiného – platí… ¡de Madrid al cielo!

Historické centrum

Historické centrum Madridu je poměrně malé, obsáhnete jej pohodlně pěšky. Naprosté jádro tvoří trojúhelník vyznačený zhruba těmito vrcholy: katedrála Almudena, budova Metropolis a náměstí Plaza de España, přičemž celá procházka bude mít délku kolem čtyř kilometrů. Samozřejmě ji můžete rozdělit do více dnů – ostatně, pokud se chystáte navštívit Palacio Real a přilehlé zahrady, vřele vám to doporučuji.

Naši pouť Madridem zahájíme na stanici metra Ópera. Obdélníkové náměstí, na kterém z metra linek L2 nebo L5 vystoupíte, se jmenuje Plaza Isabel II., a přímo před sebou uvidíte šedou budovu Teatro Real, to je madridská opera. Projděte kolem ní vlevo až na půlkruhové náměstí Plaza de Oriente a rozhlédněte se kolem. Na jedné straně madridská opera (z této strany nepoměrně reprezentativnější než při pohledu od východu z metra) a typické madridské činžáky, z druhé strany park vonící buxusy, uprostřed se sochou krále Felipe IV. a za parkem… majestátní královský palác Palacio Real.

Plaza de Oriente. Budova vpravo je madridská opera

Palacio Real a přilehlé zahrady

Od Plaza de Oriente se vydejte podél královského paláce vlevo ulicí Calle de Bailén a na jeho rohu zahněte doprava. Octnete se tak na prostranství Plaza de la Armería, po jedné straně vstup do Palacio Real, po straně druhé zadní část katedrály Almudena. Je prozíravé obstarat si vstupy do Palacio Real předem na webu, a to na oficiálních stránkách https://entradas.patrimonionacional.es/, vyhnete se tak dlouhé frontě na pokladnu a můžete si stoupnout rovnou do fronty druhé, pro vstupy zakoupené on-line. Tato bývá velmi krátká, zvlášť pokud vyrazíte hned ráno. Základní prohlídka trvá cca hodinu a můžete ji absolvovat sami, případně s interaktivním průvodcem na tabletu, což je dobrá varianta. K základní prohlídce lze přikoupit i vstup do královských kuchyní (spíše pro fajnšmekry). Nezapomeňte se stavit na vyhlídce vlevo na nádvoří královského paláce, s pěknými rozhledy na Casa de Campo a pohoří Sierra de Guadarrama za Madridem, v zimě bývá romanticky zasněžené. (Ano! Ve Španělsku mají taky sníh!) Při samotné prohlídce uvidíte soukromé i reprezentativní pokoje španělských králů.

Palacio Real při pohledu z Jardines de Sabatini
  • Nádvoří Palacio Real
  • Interiéry Palacio Real
Královský palác při pohledu z Plaza de la Armería

Na prohlídku Palacio Real si vyhraďte celý půlden, protože za návštěvu stojí i královské zahrady. Hned za královským palácem se nachází maličké, ale velmi úpravné Jardines de Sabatini, dostanete se k nim tak, že se vrátíte zpět k Plaza de Oriente a půjdete po Calle de Bailén na opačnou stranu, než když jste ráno směřovali k paláci.

Paseo de la Virgen del Puerto, odkud se vstupuje do královských zahrad Campo del Moro

Na svahu klesajícím od Palacio Real k řece Manzanares se pak nachází rozsáhlé zahrady s parametry královské obory pod názvem Jardines de Campo del Moro. Vstup do zahrad je zdarma, ale nedostanete se do nich seshora od paláce samotného, protože ze tří existujících vchodů je veřejnosti přístupný jen jeden, ten, který se nachází pod zahradami v ulici Paseo de la Virgen del Puerto. Od Jardines de Sabatini se vydejte dolů z kopce po Cuesta de San Vicente, až narazíte na Paseo de la Virgen del Puerto, zabere vám to hezkých pár minut. Variantou samozřejmě je navštívit Campo del Moro nezávisle, pak vám pro přístup nejlépe poslouží stanice metra Príncipe Pío (trasy L6 a L10). V zahradách Campo del Moro uvidíte solidní množství pávů a kachen, a pokud s sebou přinesete pár kousků ovoce nebo zeleniny, nabízenými dary rozhodně nepohrdnou.

Jardines de Campo del Moro
Zvířena v Jardines de Campo del Moro

La Almudena

Madridská katedrála Almudena, celým názvem Catedral de Santa María la Real de la Almudena může být velmi krásná i velmi ošklivá v závislosti na tom, odkud se na ni díváte. Z Plaza de la Armería před královským palácem připomíná ze všeho nejvíc krematorium, její krása vynikne teprve v případě, že se podél ní přesunete na křižovatku ulic Calle de Bailén a Calle Mayor. Do katedrály můžete samosebou i zdarma vstoupit, interiér je spíše moderní, neboť katedrála byla vysvěcena teprve v roce 1993. Navštívit můžete také kryptu katedrály.

Katedrála Almudena z fotogenické strany
  • Almudena od Palacio Real
  • Interiér katedrály

Calle Mayor – Plaza Mayor

Od katedrály se vydejte po Calle Mayor („Hlavní ulice“) a z ní po pár set metrech odbočte doprava uličkou, která se jmenuje Túnel de la Plaza Mayor. Klenutým průchodem v domě vás dovede na obdélníkové náměstí Plaza Mayor, které bylo vystavěno v roce 1619. Náměstí je působivým mixem otevřeného prostoru a architektury, po obvodu lemované bary s venkovním posezením. Jak je to u španělských náměstí tohoto druhu obvyklé, v historii se na něm odehrávaly zápasy s býky, královské svatby, trhy i popravy odsouzených španělskou inkvizicí.

  • Plaza Mayor
  • Calle Mayor
Plaza Mayor a Felipe III. na koni

Puerta del Sol

Vraťte se průchodem z náměstí zpět na Calle Mayor a pokračujte ještě pár desítek metrů, až dojdete na náměstí Puerta del Sol, kde se nachází symbol Madridu, socha medvěda u madroñového stromu. Náměstí je také důležitým dopravním uzlem, neboť v podzemí najdete stanici metra Sol (linky L1, L2, L3) a zastávku příměstských vlaků Cercanías. Až se vyfotíte s medvědem a pokocháte se pohledem na věžní hodiny Casa de Correos (odkud se o Silvestru živě do celého Španělska přenáší půlnoční odbíjení zvonů) a nepřehlédnutelný světelný nápis Tío Pepe na jednom z domů na náměstí (což je historická reklama na španělské sherry z andaluského Jerezu), vydejte se dál po ulici Alcalá.

  • Puerta del Sol

Calle Alcalá – Círculo de Bellas Artes

Calle de Alcalá je široký bulvár, po obou stranách lemovaný velkorysými budovami, uprostřed hotová závodní dráha aut a autobusů městské hromadné dopravy. Držte se vpravo a běžte až k budově Metropolis (kterou poznáte snadno, protože to je nejkrásnější dům v celém Madridu). Momentálně vás ale zajímá méně okázalá stavba na pravé straně Alcalá, totiž budova Círculo de Bellas Artes, respektive prostor, který se nachází na její střeše. Vstupte dovnitř a u pokladny si zakupte vstupenku na střešní terasu, vyjde vás na 5 euro. Pak vyjeďte výtahem, a v momentě vám celý Madrid leží u nohou. Nabízí se vám exkluzivní pohled na Alcalá a Metropolis z výšky, okolní střechy a celé město až do širokého okolí. Na střešní terase se nachází bar, stavte se na skleničku a užijte si Madrid z ptačí perspektivy. Jedno z mých nejoblíbenějších míst!

Pohled ze Círculo de Bellas Artes na Metropolis a Gran Vía
  • Střešní terasa
  • Pohled na střechy Madridu
Pohled k Palacio de Cibeles. Vzadu na obzoru El Pirulí, madridská televizní věž

Metropolis

Edificio Metropolis byla uvedena do provozu 21. ledna 1911 jako sídlo pojišťovacích společností Unión a Fénix. Jejími autory je dvojice francouzských architektů, bratři Jules a Raymond Févrierovi. Pětačtyřicet metrů vysoká pětipatrová budova je bez diskuze jedním ze symbolů Madridu. Nachází se na rohu ulic Alcalá a Gran Vía.

Metropolis

Gran Vía

Gran Vía, doslova „velká třída“, měří úctyhodných 1,3 kilometru a vede od budovy Metropolis až po náměstí Plaza de España. Byla postavena mezi lety 1910 a 1929 a za oběť její výstavbě padlo celkem 300 domů. Gran Vía je plná obchodů, restaurací, kin a divadel a stojí v ní první španělské mrakodrapy z počátku 30. let 20. století. Monumentální a úpravná na jedné straně, to když se soustředíme na prosklené výlohy obchodů s módou, nablýskané restaurace a citlivě rekonstruované dopravní značení, a se střípky velkoměstské bídy na straně druhé (když neignorujeme pelíšky bezdomovců a jejich psíků sem tam zbudované ve vstupních portálech budov).

  • Gran Vía
  • Gran Vía v blízkosti Plaza de Callao

Plaza de España

Španělské náměstí, neboli Plaza de España ve svém středu hostí vodní nádržku a pomník k poctě španělského spisovatele Miguela de Cervantese v podobě bronzových soch Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy (malé upozornění: střed náměstí prochází rekonstrukcí, hotova by měla být na konci roku 2020). Nejvýraznějším bodem na náměstí je bezesporu bílý mrakodrap Torre de Madrid, postavený v roce 1957. Tady na Plaza de España může naše procházka končit – ostatně k dispozici je vám stejnojmenná stanice metra linek L3 a L10, ale pokud máte ještě sílu, nezapomeňte, že pár kroků odtud se nachází egyptský chrám Templo de Debod a muzeum Cerralbo.

Plaza de España, vzadu vpravo mrakodrap Torre de Madrid

Co ještě v Madridu navštívit

Nepochybně madridské obrazárny, městské parky nebo atrakce vhodné pro děti. Pozornost věnujte tapas barům, například na náměstíčku Plaza de Santa Ana, což je jen pár kroků pěšky od Puerta del Sol nebo v ulicích Calle de las Huertas a Cava Baja. Chcete-li ochutnat dobrou sušenou šunku, stavte se v provozovnách Museo del Jamón a dopřejte si talířek jamón de Bellota a sklenku červeného vína. Pokud máte více času, navštivte i královské paláce Aranjuez, El Pardo nebo El Escorial (všechny v dosahu příměstských vlakových linek Cercanías) a nedaleké Toledo.

Praktické info

Praha má s Madridem přímé letecké spojení (momentálně takto létají minimálně Ryanair a ČSA). Pro pohyb po Madridu si pořiďte kartu na metro, zakoupíte ji přímo u vstupu do metra na letištních terminálech nebo na kterékoliv jiné stanici metra. Kartu nabijete na jednu nebo deset cest metrem, při jedné cestě můžete přestupovat jak je vám libo a není časově omezena. Při vstupu do metra kartu jednoduše pípnete na čtečce na horní části turniketu a hurá dovnitř. Pozor jen na to, že při cestě metrem až na letištní terminál musíte doplatit příplatek za cestu na letiště („suplemento aeropuerto“), což se dělá tak, že při nabití karty na jednu cestu zadáte jako cíl letiště (příplatek se připočte automaticky) nebo ho případně doplatíte u výstupu z metra do terminálu. Až předplacené cesty spotřebujete, nabijete si stejnou kartu znovu (u automatů označených „pasajeros con tarjeta“).

Ubytování v Madridu je přiměřeně drahé, pokud budete chtít, bez problémů se vejdete pod 100 euro za noc a pokoj. Pokud se ubytujete přímo ve středu města, usnadníte si cesty za večerní zábavou, protože tapas bary se nachází v historickém centru. Ulice začínají ožívat kolem deváté až desáté večer, vyražte ven a usaďte se pokud možno na venkovních zahrádkách. Madrid je bezpečné město, po ulicích centra můžete bez obav courat i ve dvě ráno. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro nebo podzim, vládne příjemné teplé počasí. Zima není špatná volba, teploty jsou většinou přibližně o deset stupňů vyšší než v Čechách. Léto vám nedoporučuji – Madrid se mění v rozpálenou pec a turistiky si v něm příliš neužijete.

  • Roh Alcalá a Gran Vía
Publikováno

Madrid s dětmi

“Toma, cariño,” (“Tumáš, miláčku”), říká číšník soucitně, a podává mi přes stůl šálek silné černé kávy, jakoby přesně věděl, jak moc ji potřebuji. A to už jsem se u oběda trochu uklidnila džbánkem červeného vína Marqués de Cáceres poté, co se mi teprve po půlhodinové bouřlivé diskusi podařilo prosadit klasické tříchodové španělské menu namísto původně požadovaného hamburgeru v Mekáči. Madrid není zrovna město šité na míru dětem, a na přehlídku obrazů španělských mistrů v Pradu vaše ratolesti pravděpodobně nenalákáte. Pokud chcete vyrazit do Madridu se svými potomky, nabízím pár tipů na místa, která s nimi můžete navštívit – tak, aby se děti přiměřeně zabavily, a dospělí zároveň nebyli otrávení k smrti. První podstatná rada zní, pořiďte v nejbližší stanici metra kartu na MHD a nabijte ji kreditem (karta je přenosná, můžete tedy použít klidně jen jednu). Madrid je rozlehlý, takže k pěšímu přesunu z bodu A do bodu B se raději neuchylujte, nechcete-li riskovat otrávené fňukání. Hotovo? Výborně, můžete vyrazit!

Projížďka na lodičkách v Retiru

Nejvděčnější atrakce vůbec, zvlášť, když vezmete v úvahu, že španělské počasí dovolí tuhle možnost využít i v průběhu zimy. Nádrž zvaná jednoduše El Estanque (Rybníček) je poměrně velká, takže si užijete veslování, obhlížení soch v jeho zadní části, závody s ostatními posádkami a plašení racků, kteří sedají na vodní hladinu ve velkých hejnech. Půjčovnu lodiček najdete u levé boční hrany rybníčku, cena je 6 euro za 45 minut (do loďky se vejdou čtyři osoby).

El Estanque v Retiru

Kolem nádrže stojí velké množství stánků, ve kterých můžete koupit zmrzlinu, popcorn nebo nějakou tu sladkost. Určitě nezapomeňte vzít s sebou pytlík semínek pro ptáky. Vrabci v Retiru jsou zvyklí na krmení, a pokud se posadíte na jednu z laviček a natáhnete před sebe dlaň plnou semínek, za chvíli jich přiletí celá banda a budou vám zobat z ruky. Následná procházka parkem je pak už jen příjemným bonusem – nezapomeňte se stavit u rybníčku, který se nachází před skleněným Palacio de Cristal, je plný kachen a labutí, a na dřevěných prkýnkách opřených o jeho břehy se vyhřívají vodní želvičky.

Nádržka u Palacio de Cristal

Metro: L2, stanice Retiro. Pokud se při výstupu budete držet cedulí s nápisem Parque del Retiro, vyjdete z metra přímo v parku nedaleko rybníčku.

Hodnocení dítěte: 100 %

Na hladině

Býčí aréna Las Ventas

Madridská plaza de toros byla postavena v roce 1929 v neomudéjarském stylu (tj. inspirována muslimskou architekturou), z červených cihel a ozdobená pestrými keramickými kachlíky a erby jednotlivých španělských provincií. Je to impozantní kousek – jedná se o největší býčí arénu ve Španělsku. S kapacitou 24 000 osob je třetí největší na světě, hned za Monumental v Mexiku a arénou ve městě Valencia ve Venezuele. Kritiky a fanoušky býčích zápasů je pak považována za nejdůležitější plaza de toros na světě. Vlastní pískem vysypaná aréna (španělsky nazývaná „ruedo“) pak v průměru měří úctyhodných 61 metrů.

Madridská aréna Las Ventas (foceno jako panorama, je opravdu velká)
  • Puerta Grande – hlavní vchod
  • Detail architektury

K lístku dostanete plánek s vyznačenou trasou a pokud chcete, také audioprůvodce. Prohlédnete si terasy a chodby arény s vystavenými vycpanými býky, hlediště, a sejdete dolů do uličky, která odděluje diváky od písečné arény. Španělsky se nazývá „callejón“, je 2,2 metru široká a bednění („barrera“), které odděluje býky, je 1,6 metru vysoké. Stává se, že vzteklý býk bariéru přeskočí, a pámbu pak pomáhej tomu, kdo se zrovna nachází v uličce. Tady ve Ventas stála podobná událost v roce 1957 život jednoho z ze zaměstnanců arény, místního truhláře.

Ventas, hlediště
Callejón ve Ventas, vzadu v horní části hlediště prezidentská lóže

Při naší letošní návštěvě bylo nově zpřístupněné i zázemí pro býky, tedy prostory, odkud se zvířata (tedy nikoli osobně, ale za použití soustavy provazů) při corridě vypouští do arény. Možná uvidíte i trakař s maketou býka, používaný při tréninku toreadorů, a v jedné z kamenných místností je umístěna virtuální realita – ve hře si můžete vyzkoušet, jaké to je v kůži toreadora. Zázemí pro býky můžete vidět mimo sezónu býčích zápasů, tedy od listopadu do března.

Ventas, zázemí pro býky

V prostorách arény se nachází i operační sály, ale přístup na ně není z hygienických důvodů možný. A tak na vás na úplný závěr prohlídky čeká už jen toreadorská kaple a posléze muzeum, kde najdete vystavené různé artefakty, které nějak souvisí s býčími zápasy – nejčastěji obrazy a plakáty s oznámením termínů corridy, toreadorské pláštíky a meče, a také slavnostní obleky toreadorů, nezřídka ze dne, kdy nešťastníci přišli při zápase s býkem o život. Oujé.

Na konec mi dovolte malé varování: Las Ventas je nestydatá turistická past. Jen vstup stojí pro dospělé 21 euro (pro děti polovic) a připravte se také na to, že uvnitř miláčkové vyprosí fotku se svojí maličkostí nastylizovanou jako toreador při zápase (kus za 10 euro). Vaše potomky bude ale prohlídka arény s největší pravděpodobností upřímně fascinovat.

Metro: L2 a L5, stanice Ventas

Hodnocení dítěte: 80 %

Andén 0 – stanice duchů Chamberí

Madridské metro má dnes 14 linek a jeho síť je třetí nejrozsáhlejší na světě. Začátky metra v Madridu se datují do roku 1919, kdy byl slavnostně otevřen první úsek trasy L1, od náměstí Puerta del Sol až po Cuatro Caminos. Jednou ze stanic, které se na tomto 3,5 km dlouhém úseku nacházely, byla Chamberí (čte se „čamberí“), stanice obsluhující dopravu ve stejnojmenné čtvrti. Madridské metro se rychle rozrůstalo, přibyla trasa L2, pak L3 a pak další a další. V roce 1966 byla původní nástupiště trasy L1 z důvodu navýšení přepravních kapacit prodloužena ze 60 na 90 metrů. Prodloužení ale v případě Chamberí nebylo možné uskutečnit – stanice je v zatáčce, nepříliš hluboko pod povrchem, a navíc se po realizaci výše zmíněných úprav ve zbytku trasy nacházela jen 230 metrů od nejbližší stanice Iglesia. V květnu téhož roku byla Chamberí pro cestující nastálo uzavřena.

Chamberí dnes. Stanicí dál projíždí metro, ale teď už jej od nástupiště odděluje plexisklo
  • Kachlíkové reklamy…
  • … z dvacátých let 20. století
Trasa metra namalovaná přímo na zdi. Když se trasa prodloužila, jednoduše se přimalovaly nové stanice

Během následujících čtyřiceti let si na Chamberí málokdo vzpomněl. Vstupy z ulice byly zaslepeny a kachlíkové reklamy na nástupišti z dvacátých let ztrácely barvy. Jedinou připomínkou Chamberí bylo snížení rychlosti vlaků při průjezdu mezi stanicemi Bilbao a Iglesia. Během osmdesátých let „objevili“ Chamberí vandalové, narkomané a bezdomovci, a při pohledu na improvizovaná ohniště na nástupištích a mátožné postavy kolem nich nejednomu cestujícímu v projíždějící soupravě metra zatrnulo. Někdy v té době se Chamberí začalo přezdívat „estación fantasma“ – stanice duchů.

Pokud vás zajímá, jak tehdy Chamberí vypadala, věrně to zobrazují nesmrtelné záběry ve španělském filmu Barrio. Tříminutové video zachycující obydlenou stanici najdete na YouTube pod tímto odkazem.

Vchod do Chamberí dnes

V roce 2006 byly v prostorách Chamberí zahájeny restaurační práce a v roce 2008 byla stanice zpřístupněna veřejnosti jako muzeum pod názvem Andén 0 (Nástupiště nula). Dokonale zachovanou a pečlivě zrestaurovanou časovou konzervu můžete navštívit zdarma, muzeum je otevřené od čtvrtka do neděle. První dřevěné dveře vlevo hned za vstupem do stanice vedou do improvizovaného kinosálku. Sedí se přímo na schodech, neboť se nacházíte v prostorách původního vstupu do Chamberí. Na obrazovce běží video o historii madridského metra a v každou celou hodinu na tomto místě začíná výborná komentovaná prohlídka (v délce 45 minut, pouze ve španělštině). Pokud nevládnete španělštinou, nevadí – vše podstatné najdete v tomto článku 🙂

Tudy se původně do stanice vcházelo
  • Hlavní vestibul
  • Chodby Chamberí
Deska s názvem stanice umístěná na stěnách nástupiště

Za architektonickým návrhem Chamberí stojí slavný španělský architekt Antonio Palacios (je například autorem budov Palacio de Comunicaciones a Círculo de Bellas Artes v ulici Alcalá v Madridu). Všimněte si, že kachlíky použité na obložení stanice jsou bílé, a orámování reklamních ploch, vlastní reklamy a logo stanice jsou naopak z ostře pestrých barev. To proto, že ve dvacátých letech bylo elektrické osvětlení podzemních stanic metra na dnešní poměry velmi slabé. Bílá a pestré barvy zkrátka umožňovaly, aby bylo vůbec něco vidět. V prostorách hlavního vstupu – tam, kde najdete prodejní okénko a kovové boudičky pro kontrolorky lístků – bylo původně ve stropě umístěno střešní okno, kterým do stanice dopadalo denní světlo. Jeho obrys je ve stropě stále patrný, ale dnes už je zazděné. Prodej lístků byl zpočátku velkou vědou – platilo se podle toho, kdy, odkud a kam jste jeli. Kromě toho na každé stanici průvodčí kontrolovaly lístky při vstupu do metra a také při výstupu z něj, takže se u turniketů u východu tvořily dlouhé fronty. Při výstupu z metra zámek turniketu povolil vahou cestujícího (jakmile došlápl na kovovou desku v podlaze), což působilo radost zejména dětem, které po nich s nadšením skákaly. Vestibul byl tedy místem poněkud hlučným! Reklamy, které dole na nástupištích uvidíte, jsou v drtivé většině na výrobky, které se stále ještě prodávají, nebo alespoň donedávna prodávaly. Balzámy na rty značky Gal, které propagují kulatá loga na koncích nástupišť, najdete dodnes v oddělení drogerie v obchodních domech El Corte Inglés.

Metro: L1, stanice Bilbao nebo Iglesia (doporučuji nejprve se projet metrem mezi těmito dvěma stanicemi, abyste viděli Chamberí z vlaku).

Hodnocení dítěte: 100 %

Vlak metra vjíždí do stanice Chamberí

Lanovkou na Casa de Campo

Posledním tipem z dnešního článku je vyhlídková jízda visutou lanovkou, která překlenuje údolí řeky Manzanares. Vede ze čtvrti Argüelles v centru Madridu do Casa de Campo, největšího madridského parku s rozlohou téměr 2 000 hektarů, a překonává vzdálenost dvou a půl kilometru. Cena za svezení je na madridské poměry lidová – dospělý zpáteční lístek stojí 6 euro, dětský je za 5 euro. Na stanici Casa de Campo můžete, ale i nemusíte jízdu přerušit.

Lanovka je kabinková, takže můžete vyrazit, i když vám počasí nepřeje. To byl náš případ

Z lanovky můžete obdivovat krásné výhledy na Madrid, kde se postupně v plné kráse objevuje katedrála Almudena, královský palác Palacio Real, první madridské mrakodrapy z počátku 20. století v blízkosti Plaza de España, televizní věž přezdívaná El Pirulí (Lízátko) nebo nebo vyhlídková věž s ufonským vzhledem jménem Faro de Moncloa.

Teleférico de Madrid

Na druhé straně výhledu dominuje zelená masa Casa de Campo, protkaná vycházkovými cestami. Pokud vám počasí bude přát, můžete se tam dosytosti vyblbnout. Hned u horní stanice lanovky je dětské hřiště, odvážnější rodiče mohou navštívit zábavní park Parque de Atracciones (pozor, jeho přítomnost nezatajíte, protože gigantické horské dráhy jsou z lanovky vidět), případně madridskou ZOO, která se na Casa de Campo také nachází.

Metro: L3, stanice Argüelles. Poté cca 10 minut pěšky k dolní stanici lanovky, do mapy zadejte jako cíl „Teleférico de Madrid“.

Hodnocení dítěte: 70 %

Vyhlídka na Madrid z terasy stanice na Casa de Campo
Publikováno

El Palmar

Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.

La Albúfera, valencijské sladkovodní jezero mořského původu

Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.

Mokřady jsou hnízdištěm velkého počtu druhů vodního ptactva
  • Provincie Valencia. Zdroj obrázku: es.wikipedia.org
  • Albúfera. Zdroj obrázku: es.wikipedia.org
Hladina jezera Albúfera při pohledu z loďky

Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.

Branka vedoucí k loděnici. Slovo „barquera“ znamená „převoznice“. Nahoře španělská, dole valencijská vlajka

Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.

Rosino přístaviště. Jedna z loděk nese jméno jejího pradědečka
Replika původního rybářského obydlí
  • Uvnitř…
  • … jedna místnost.
Na břehu Albúfery

Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.

Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.

Rosa na přídi. Původní bidla dnes slouží už jen k otáčení lodí

Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.

Originální „barraca“ při pohledu z vody

Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.

Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.

Rýžová pole El Palmaru
Pohled do rýžoviště zblízka

Co jíst a pít ve Valencii

Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.

Tygří ořechy, vzadu v košíčku valencijské „fartons“
  • Horchata…
  • …a valencijské café bombón

Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!

Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂

Citroníky v El Palmaru