Publikováno

La Alhambra

„É, ¡niña! ¡No me guhta que te pierdah!“ (Holčičko! Nechci aby ses ztratila!), pokřikuje na mě andaluským nářečím osmahlý stařík a spěchá mým směrem přes křižovatku spletitých uliček, kde ve studeném ránu bezradně zkoumám navigaci. Ukáže mi správnou cestu směrem ke vchodu do Alhambry a zase utíká za svými záležitostmi. Taky mám co dělat: vyzvednout vstupenku do Alhambry, audioprůvodce a stihnout před otevřením areálu rychlou snídani. Ráno je teď na konci dubna jen šest stupňů, a tak mi horké kafe přijde vhod.

Španělská La Alhambra je považována za jeden z nekorunovaných divů světa. Je druhou nejnavštěvovanější památkou ve Španělsku hned po barcelonské La Sagrada Familia a každoročně se do ní vydají skoro tři miliony turistů. Nachází se na úpatí pohoří Sierra Nevada, v andaluské Granadě, a ve skutečnosti je to celý palácový komplex – soubor paláců, zahrad a původní granadské pevnosti.

Alhambra z vyhlídky Mirador de San Nicolás

La Alhambra sloužila jako sídlo granadských vládců z dynastie Nazarí (Nasrovců) a jeho dvora téměř 250 let, a to na samém sklonku muslimské éry tehdejšího Španělska.
Nad arabskou říší al-Andalus, jejíž stručnou historii si můžete připomenout zde, se setmělo a Španělsko bylo katolické, zatímco Granadské království ekonomicky a kulturně vzkvétalo díky formálnímu uznání křesťanské dominance na Pyrenejském poloostrově (a tučným poplatkům, které odvádělo katolickým králům na severu).

Název „Alhambra“ pochází z arabského „al-Qal’a al-hamra“, což znamená „Rudý hrad“. Existuje více teorií, proč zrovna „rudý“, jedna z nich například tvrdí, že se Alhambra budovala po nocích a její bílé zdi se ve světle pochodní jevily jako načervenalé. Jiná se přiklání k tomu, že „rudý“ bylo jednoduše přízvisko jejího zrzavého zakladatele Muhhmmada I. Ať je to jak chce, palácový komplex byl založen na jednom z granadských kopců, pozice šikovná jednak z obranného hlediska, neboť už od římských dob byl používán pro budování obranných pevností, jedna z hlediska řekněme „politického“ – protože impozantní paláce na pozadí zasněžených hor jsou prostě ideálním místem, ke kterému můžete vzhlížet.

V dnešní Alhambře najdete celkem čtyři sektory: Palacios Nazaríes (Nasrovské paláce), la Alcazaba (pevnost), Medina (bývalé městské osídlení Alhambry) a Jardines de Generalife (palácové zahrady).

Palacios Nazaríes

Patio de las Arrayanes

Nejvýpravnější a asi i nejhezčí část celého komplexu. Na rozdíl od ostatních prostor Alhambry musíte vstoupit v čas uvedený na vaší vstupence, předtím ani potom vás do nich nevpustí. Kamenné místnosti jsou překvapivě malé, na rozdíl od křesťanských vládců si prý muslimové vystačili jen s nejnutnějším vybavením a malým prostorem. O to propracovanější je zdivo, stropy a četné patios, které oddělují nejen jednotlivé paláce, ale i například oficiální prostory od těch soukromých. Štukování zdí a stropů je tak jemné, že připomíná krajku, dominují jemné geometrické vzory, andaluské azulejos (kachlíky) a nápisy velebící Alláha.

  • Jemné štukování
  • Patio de las Arrayanes
  • Sala de las dos Hermanas
  • Propracované zdobení

K nejkrásnějším a nejfotografovanějším místům Nasrovských paláců patří Patio de las Arrayanes a Palacio de los leones (Lví palác), jehož jméno se odvozuje od kašny obklopené sochami lvů. Celkem 114 sloupů v Palacio de los Leones vám dovolí obdivovat jeho krásu z nejrůznějších perspektiv.

Palacio de los Leones
El Partal s terasovitou zahradou


Palacio Carlos V.

Fasáda Palacio Carlos V.

Palác, který nechal zbudovat křesťanský král Carlos V., sice stojí hned vedle Nasrovských paláců a v podstatě do nich zasahuje, ale mezi muslimskými stavbami působí jako pěst na oko. Král Carlos V. byl okouzlen muslimskými paláci, chtěl se usadit přímo mezi nimi, a tak se pustil do výstavby renesančního paláce, zvnějšku čtvercového, uvnitř s kruhových půdorysem.

Překvapivý vnitřní půdorys

Ironií je, že v něm nakonec nikdy žádný křesťanský král nebydlel. Peníze na stavbu totiž původně plynuly z daní, které odváděli moriscos, původní muslimové, kteří zůstali na území Granady po dokončení křesťanské reconquisty. Jenomže moriscos se vzbouřili, přítok peněz vyschl a tak nebyl palác nikdy dokončen. Dnes v něm sídlí Muzeum Alhambry a Muzeum krásných umění (vstup zdarma), ale silně pochybuji, že vám vedle náročné pouti Alhambrou zbydou síly a čas na procházení jejich prostor. Za zmínku stojí i vnější fasáda, zdobená železnými hlavami lvů, které mají symbolizovat kotvící kruhy pro lodě (proč, nevím, ale jsou pěkní).

La Alcazaba

Nejstarší část Alhambry a centrum obrany celého komplexu. Na tomto místě byly budovány obranné stavby už od římských dob, a první muslimská pevnost zde vznikla už v 11. století. První vládce Granady z dynastie Nazarí Muhammad I. pak původní pevnost přestavěl, rozšířil, a zbudoval hlavní věže.

Kromě toho, že se můžete projít po hradbách a vyšplhat na některé z obranných věží, na závěr prohlídky Alcazaby na vás čeká bonbónek – vyhlídka z hlásky Torre de la Vela.

Torre de la Vela

„Velar“ španělsky znamená „bdít nad něčím“, takže „vela“ na tomto místě odkazuje na hlídku. Na vrcholku věže je umístěn zvon, kterým se mimo jiné varovalo obyvatelstvo Granady před přírodními katastrofami a nabízí nepopsatelné vyhlídky na bělostnou čtvrť Albaicín na protějším kopci a na zasněžené vrcholky Sierra Nevady na druhé straně. Nejeden návštěvník reagoval překvapeným výkřikem ¡Hostias! (A dopr…!), když vyšplhal nahoru na věž a uviděl tu krásu vůkol 🙂

Vyhlídka z Torre de la Vela

Medina

Pro potřeby královského dvora tu byla Medina, celé městečko zbudované k pohodlí granadských vládců, připravené vyplnit všechna jejich přání. K dispozici byly mimo jiné obchody, mešita (ta se nedochovala a na jejím místě stojí kostel Iglesia de Santa María) nebo veřejné arabské lázně, které se dochovaly a jindy se normálně dají navštívit. Momentálně jejich prostory procházejí rekonstrukcí. Ze zbytku Mediny dnes uvidíte převážně zahrady a cosi jako vykopávky – zachované obvodové zdi původních staveb.

Medina

Jardines de Generalife

Jméno zahrad Generalife pochází z arabského názvu „Yannat al-arif“, což znamená „Architektovy zahrady“. Tím architektem se tu myslí Bůh a pravdou je, že nechávají vyniknout přírodu v plné nádheře, ať už zrovna akcentují květiny, cypřišová stromořadí nebo tekoucí vodu. Tvoří je Palacio de Generalife a přilehlé palácové zahrady.

Palacio de Generalife

Nechala jsem si prohlídku zahrad nakonec s úmyslem rozjímat ve vůni buxusových keřů a ve stínu staletých cypřišů, ale rostoucí množství turistů a hlad mě nakonec vyhnaly po čtyřhodinovém putování ven z Alhambry i bez meditace ??‍♀️

Výhled z Jardines altos

Praktické info

Návštěvu Alhambry musíte nezbytně naplánovat předem. Vstupy jsou vyprodané měsíce dopředu, berte to v úvahu. Pokud budete lístek kupovat přes některou ze soukromých společností, které zajišťují vstup, hlídejte si, aby vás neodrali příliš okatě. Standardní oficiální vstup do Alhambry (bez audioprůvodce) vyjde na pokladně na 15 euro. Na prohlídku si vyčleňte dost času, minimálně tři hodiny. Dopolední vstup je mezi 9.00 a 14.00, odpolední od 14.00 výše. Na vaší vstupence bude vytištěn čas návštěvy Palacios Nazaríes, do kterých musíte vstoupit v určenou hodinu. V areálu se nachází WC, kiosek a prodejní automaty s pitím a něčím malým k jídlu. Určitě si vezměte pohodlné boty, ve kterých zvládnete dlouho chodit, a v létě přibalte vodu a pokrývku hlavy 🙂

Patio uvnitř Palacios Nazaríes
Publikováno

Andalusie

Andalusie je můj oblíbený španělský region. Můžete namítnout – a budete mít pravdu – že pro mne neexistuje ve Španělsku místo, které bych neměla v oblibě, ale Andalusie má obzvláštní schopnost okouzlovat. Má pro to ostatně všechny předpoklady: slunečné počasí, pobřeží Středozemního moře i Atlantiku, tyrkysové řeky, citroníkové háje, věčně zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, architektonické skvosty, okouzlující města a přátelské obyvatelsto. Kromě toho disponuje jakýmsi božím prstem, který se dotkne přímo vašeho srdce a rozehraje v něm struny dosud nepoznané. Pokud ale nejste ezotericky naladěni, klidně věřte, že ten pocit dojetí a štěstí způsobují teplé sluneční paprsky na vašem rameni a směs vůně pomerančových květů a čestvě usmažených croquetas z nejbližšího baru!

Základní údaje

Andalusie je nejlidnatějším autonomním společenstvím Španělska, má lehce přes 8 milionů obyvatel, a zároveň druhým největším co do rozlohy (hned po autonomním společenství Castilla y León). Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, nejvýznamnějšími městy na jejím území jsou Sevilla (hlavní město Andalusie), Almería, Granada, Málaga, Cádiz, Córdoba, Jaén a Huelva. Španělský název „Andalucía“ pochází ze jména „al-Andalus“, tak se označovalo středověké teritorium Pyrenejského poloostrova pod muslimskou nadvládou mezi lety 711 – 1492 n.l.

  • Andalusie na mapě Španělska
  • Andaluská vlajka

Andaluskými barvami jsou zelená a bílá, zelená symbolizuje naději a jednotu, bílá pak mír a dialog. Na erbu umístěném uprostřed vlajky je zobrazen Hercules jako symbol mentální síly, který ovládá sílu pudovou (reprezentovanou vyobrazenými lvy) s nápisem „Andalucía por sí, para España y para Humanidad“ (česky „Andalusie za sebe, pro Španělsko a pro lidstvo“) – což má znamenat zhruba tolik, že Andalusané nejsou sobci a kromě sebe myslí i na ostatní. Opravdu nejsou – málokde najdete tak otevřené, přátelské a štědré lidi!

al-Andalus

Historie Andalusie je neodmyslitelně spjatá s říší al-Andalus. Muslimská historie Španělska je dlouhá a neobyčejně komplikovaná, plná válek, tahanic, neustále se měnících hranic a těžko vyslovitelných jmen. Pro lehkou počáteční orientaci stačí vědět, že v osmém století Arabové dobyli od jihu prakticky celý Pyrenejský poloostrov a že verze islámu, kterou s sebou tehdy přivezli, byla poměrně tolerantní, což vedlo k tomu, že (zejména tedy zpočátku) spolu muslimové, křesťané a židé v al-Andalus docela spokojeně žili.

Nejdříve byla nejdůležitějším centrem země Córdoba (za časů Córdobského chalífátu). Muslimové této počáteční éry al-Andalus byli velmi otevření a na poměry raného středověku dost vzdělaní a pokročilí (zejména ve strovnání s tehdejším vizigótským Španělskem, kde byla voda na umytí sprosté slovo). V desátém století měla Córdoba dlážděné ulice, veřejné osvětlení a propracovanou kanalizační síť. Z té doby pochází jedna z největších španělských památek, córdobská La Mezquita. Arabové přivezli poznatky o zavlažování, takže země byla úrodná a plodila množství ovoce, zeleniny, oliv a citrusových plodů. Také používali papír, a proto vzkvétala výroba knih a provozování knihoven. Dovedete si představit, že na vrcholku chalífátu měla Córdoba skoro 100 knihoven? Na 10. století v Evropě docela dobrý 🙂

V roce 1031 éra chalífátu skončila a al-Andalus se rozpadla na spoustu malých taifských království (slovo „taifa“ znamená v arabštině něco jako mocenská skupina). Ty spolu samozřejmě neustále o něco soupeřily v nekonečných válkách, ale obecně se dá říci, že na jihu spíše vzkvétaly a směrem na sever upadaly. Z taifského období je v Andalusii k vidění například pevnost La Alcazaba v Málaze.

Už ke konci 11. století se začíná prosazovat přísnější náboženský kurz, tendence, kterou přinášejí nejprve Almorávidé a později Almohadé, což, stučně řečeno, jsou obojí berberští Arabové. Pokud historii hrubě zredukujeme, dá se zkonstatovat, že Almorávidé přišli do Španělska šířit pravý islám, ale pod vlivem příjemně konzumní kultury al-Andalus vyměkli, načež tam vyrazili ještě o něco fanatičnější Almohadé, dali jim přes tlamu a ve 12. století se zmocnili nadvlády. Za vlády Almohadů se pak stala hlavním městem al-Andalus Sevilla a vznikla spousta architektonických skvostů, které můžete obdivovat v Andalusii dodnes.

Sevillská Giralda je ze dvou (spodních) třetin minaretem postaveným Almohady. Zvonice v horní části byla dodána později křesťany.

Tažení Almohadů Španělskem byla vlastně taková svatá válka proti všem – na severu proti křesťanům, kteří začínali mít Arabů tak akorát a reconquista byla na spadnutí, a na jihu proti málo fundamentalistickým muslimům tehdejšího al-Andalus. Fanatismus a neustálé boje se Almohadům nakonec vůbec nevyplatily. Říši opustili učenci jiných vyznání a křesťanská reconquista byla úspěšná: na počátku 13. století křesťané dobyli zpět prakticky celý Pyrenejský poloostrov včetně Córdoby, Valencie a hlavního města Sevilly. Z celé slavné al-Andalus zbyla poslední muslimská bašta – Granadské království.

Torre del Oro v Seville – nádherná ukázka almohadské architektury

Granada

Zatímco zbytek Španělska je už křesťanský, v Granadě vzkvétá poslední taifské království ještě dlouhých 250 let, a to až do roku 1492. Jak je to možné? Na počátku 13. století se totiž vlády v Granadě ujímá dynastie Nazaríes (česky „Nasrovci“). Tehdejší vládci navázali na tu nejlepší tradici al-Andalus a vydali se cestou tolerance a pokroku. Začíná výstavba granadského pevnostního a palácového komplexu Alhambra, který můžeme dodnes bez nadsázky považovat za jednu z nejdůležitějších kulturních a architektonických památek celé planety. Granadské království díky své strategické poloze na břehu Středozemního moře fungovalo jako důležitý zprostředkovatel obchodu, do zbytku Španělska dodávalo granadskou zeleninu a ovoce (a nazpátek kupovalo obilí, kterému se v Andalusii nedaří) a díky této prosperitě si mohlo dovolit platit křesťanům tzv. parias, poplatky za neútočení. Na sklonku středověku se Granada stala bohatým a prosperujícím státem, kde kromě zemědělství fungovala i řemesla a obchod. Arabové věnovali spoustu času tělesné očistě, takže Andalusie byla doslova poseta arabskými lázněmi hammam, jejichž více či méně zachovalé pozůstatky můžete obdivovat na spoustě míst. Už tehdy v nich letěly lázeňské procedury, koupání a depilace. Definitivní tečku za arabskou přítomností na Pyrenejském poloostrově nakonec udělala Katolická veličenstva – Ferdinand Aragonský a Isabella Kastillská. Granada byla v roce 1492 dobyta křesťany.

Stopy arabské kultury ve Španělsku

Na chvíli odbočíme od Andalusie: muslimskou architekturu můžete ve Španělsku najít i hodně, hodně na severu. Nezapomínejme, že al-Andalus zpočátku dosahovala prakticky až do Francie, a například Zaragoza byla za období córdobského chalífátu jednou z jejích výkladních skříní. Neprávem turisty opomíjený Palacio de Aljafería z 11. století v Zaragoze je její příkladnou ukázkou.

  • La Aljafería, Zaragoza
  • La Aljafería, Zaragoza

Typické pro muslimské stavby jsou silné obvodové zdi pro ochranu před sluncem, vnitřní dvory (španělsky patios) a láskyplně obhospodařované zahrady s množstvím rybníčků a fontán, neboť Arabové milovali zeleň a vodu. Jejich architektura se vyznačuje zdobností a propracovanými motivy, zejména geometrickými a krajkovými, protože islámské umění nezobrazuje živé tvory.

Další ukázka muslimské architektury: Alcázar v Seville, pod zdobeným obloukem vchod do zahrady

Arabští stavitelé hojně využívali málo trvanlivé materiály jako dřevo, cihly a sádru. Muslimské stavby neměly přetrvat na věčnost, neboť se optimisticky věřilo, že další islámská generace postaví ještě něco lepšího a většího. Naštěstí se jich na španělském území dochovalo pořád dost, a jejich krása a propracovanost bere dech.

Štuková výzdoba sevillského Alcázaru

Ve Španělsku často narazíte i na slovo „mudéjar“ (čte se „mudéchar“), což se vztahuje k islámskému umění produkovanému muslimy, kteří zůstali žít na území křesťanských království. Pěkné ukázky mudéjarského umění najdete například v už zmíněné Zaragoze.

Typická ukázka mudéjarské architektury, Zaragoza

Vedle architektury zanechali Arabové ve španělštině rozsáhlé jazykové dědictví. Slov arabského původu jsou v dnešním jazyce přibližně čtyři tísíce (!), což činí z arabštiny druhý nejdůležitější zdroj španělské slovní zásoby hned po latině. Většinou je hrozně jednoduše poznáte, protože se zpravidla přejímala z arabštiny společně se členem -al, což nenechává prostor pro pochyby, odkud se vzala slova jako almohada (polštář), alfombra (koberec), aceite (olej) nebo aldea (vesnice). Dokonce i veskrze dnešní znak „#“ se ve španělštině nazývá almohadilla (polštářek) a zavináč „@“ se nazývá arroba, což je slovo, které pochází z arabského „arrub“ (čtvrtina) . Oliva se ve španělštině překvapivě neřekne oliva, ale používá se arabský výraz aceituna. Arabský vliv je mimochodem jednou z věcí, které odlišují španělštinu od nynější katalánštiny. Muslimové totiž byli z území Katalánska velmi brzy vytlačeni, a tak je katalánsky polštář coixí, oliva je oliva a koberec se řekne catifa.

Podnebí

Andaluské podnebí je horké a suché. Málo prší a letní teploty mohou přesahovat 40 stupňů Celsia. V létě se tedy stáhněte na jednu z mnoha andaluských pláží a objevování měst si raději nechte na jaro nebo na podzim. Jaro je ostatně zdaleka nejlepším obdobím pro turistiku, protože Andalusie celá kvete a voní po pomerančovnících. Čas od času vás mohou překvapit prudké bouře a deště i během léta, tzv. gotas frías, a v oblastech v blízkosti pohoří Sierra Nevada neškodí pro jistotu přibalit bundu. Ostatně, vrcholky Sierra Nevady jsou zasněžené celoročně a právě tady se nachází nejvyšší hora pevninského Španělska, Mulhacén, který měří 3 478 m.

Pomerančovníky v sevillském parku

Jazyk a obyvatelé

Andalusané jsou velmi otevření a přátelští. Na české poměry jsou dost přímí a jejich způsoby mohou rezervovaným Čechům připadat až buranské. Mají ale zlatá, pohostinná srdce a ty největší porce tapas zadarmo vám naservírují právě tady. Vaše jméno nikoho nezajímá, všichni vám budou říkat guapa (krásko) nebo guapo (fešáku), a to bez ohledu na to, kolik je vám let.

Co se týče jazyka, andaluský dialekt se dost radikálně odlišuje od standardní španělštiny. Na první poslech zaujme hláskou „h“, která ve spoustě případů nahrazuje „s“, třeba slovo „está“ (je) se vysloví jako „ehtá“, a dále prakticky všude nahrazuje psané „j“ (ve standardní španělštině vyslovované jako „ch“). Souhlásky na konci slov se typicky nevyslovují vůbec. Ze španělského „mujer“ (žena, vyslovováno jako „mucher“) se tak stává „muhe“, slova „difícil“ (těžký) a „fácil“ (lehký) se vysloví jako „difisi“ a „fasi“. Pokud na vás Andalusan vystřelí, že je něco „mufasi“, ani pro rodilého Španěla není jednoduché si uvědomit, že tím myslí „muy fácil“ (hodně lehké). Dalším srandovním rysem je vyslovování „r“ namísto „l“, takže můžete slyšel „durse“ místo „dulce“ (sladký) nebo „arcarde“ místo „alcalde“ (starosta).

Totálně ulítlá výslovnost může být příčinou roztomilých nedorozumění. Tak například slovo „alto“ (vysoký) se v andaluském dialektu vysloví jako „arto“, což ve standardní španělské výslovnosti znamená „harto“ (otrávený, ve smyslu mít něčeho plné zuby), a slovo „alma“ (duše) se vysloví jako „arma“, což ve španělštině znamená zbraň.

Rozdíl mezi andaluskou a španělskou výslovností je oblíbeným humorným prvkem španělských filmů. Pokud ale jedete do Andalusie poprvé a hodláte se dorozumívat španělsky, raději se připravte na to, že se pořádně zapotíte!

Andalusie dala světu také několik hodně slavných jmen. Rodilými Andalusany byli třeba malíři Velásquez a Picasso nebo spisovatel Federico García Lorca. Ze současníků jeden za všechny: herec Antonio Banderas se narodil v andaluské Málaze a žije o 50 kilometrů dál v posh příměstském letovisku Marbella.

Andaluský Cádiz
Publikováno

Toledo

Proč vidět Toledo

Vidím to jako dneska: sedím na hodině španělštiny a nadšeně – tehdy ještě poněkud lámaně – vyprávím o plánech svého prvního sólo výletu do Španělska. „Měla by ses podívat do Toleda,“ říká můj učitel José, a přemýšlivě vraští čelo, „to musíš vidět.“ „A proč vlastně,“ já na to, „co je tam k vidění?“ Když překonal prvotní šok, že se vůbec ptám na takovou základní věc, laskavě mi vysvětlil, že Toledo je jedno z nejstarších španělských měst (jeho vznik se datuje do doby bronzové), že bylo od 11. do 16. století hlavním městem Španělska, a že se mu také někdy říká „město tří kultur“, protože v něm (více méně pokojně) koexistovali vedle sebe muslimové, židé a křesťané, a každá z těchto kultur zanechala ve městě svůj nesmazatelný otisk. To všechno je pravda, a já k tomu dodávám, že Toledo je esencí středověkého Španělska, že jeho úzké kamenné uličky mají schopnost okouzlovat na každém kroku a že je tou nejkrásnější reklamou na španělskou Kastílii, jakou si dovedete představit. Dnes má přibližně 80 000 obyvatel, je hlavním městem autonomního společenství Castilla La Mancha a díky neskutečnému počtu památek na svém území je jedním z nejnavštěvovanějších španělských měst. Historické jádro Toleda bylo v roce 1986 prohlášeno za Světové kulturní dědictví UNESCO.

Takové pohledy na vás čekají v Toledu na každém kroku. Na obrázku věž kostela Iglesia de Santo Tomé

Mirador del Valle

První a prakticky povinnou zastávkou v Toledu je vyhlídka Mirador del Valle, která se nachází necelé tři kilometry od vlakového nádraží. Vysoko na kopci, s úchvatnými výhledy na Toledo na protějším břehu řeky Tajo. Vyjděte z vlakového nádraží, rozhlédněte se vlevo a vpravo a v okolí zaručeně spatříte zastávku turistického autobusu, který vás za mírný poplatek vyveze nahoru k vyhlídce (a obvykle pak zpět až k městu do blízkosti jezdících schodů). Interval je cca každých 30 minut. 

Pohled na Toledo z vyhlídky Mirador del Valle. Hrad na kopci je Alcázar de Toledo

Jezdící schody

Toledo je město kamzíků. Zbudované na kopcích, s množstvím příkrých ulic a schodů. Naběháte se tam víc, než při výstupu na Říp. Po roce 2000 se do kamenného jádra města jako dva diskrétní nože zařízly z protilehlých stran mechanické schody, které usnadňují přístup do historického centra od přilehlých parkovišť. Nedaleko vlakové zastávky (cca 20 minut pěšky) vám život usnadní Remonte mecánico de Safont. Začátek schodů najdete na místě nazvaném El Miradero, během pěti minut vás vyvezou do blízkosti Plaza de Zocodover a ušetří vám tak převýšení cca 40 metrů. Na druhé straně města jsou to pak jezdící schody na Paseo de Recaredo. Provozní doba schodů je zpravidla mezi sedmou ráno a jedenáctou večer, o víkendech to bývá déle.

Plaza de Zocodover

Ten správný výchozí bod pro prozkoumávání města je náměstí Plaza de Zocodover. Slovo „zocodover“ je arabského původu, vychází ze sousloví sūq ad-dawābb, které znamená doslova Trh bestií. Dnešní sympaticky vlídné čtvercové náměstí s barevnými domky a spoustou balkónů, terásek a lodžií obrácených směrem do něj bylo svědkem všech klíčových událostí v průběhu dlouhé historie Toleda. Nebylo jen místem, kde jste mohli kromě nejrůznějšího zboží zakoupit i zvířata, také se tu v minulosti konaly býčí zápasy, popravovali se odsouzenci, a nechvalně proslulá Španělská inkvizice tady vykonávala své rozsudky. Pijete kávičku na náměstí pod plátěným slunečníkem a všudypřítomné balkonky ve vás vyvolávají představu barevného prádla sušícího se ve větru? Tak to ne, přátelé. Jsou to vyhlídkové lóže na popravy!

Alcázar de Toledo

Tři kroky od náměstí se zvedá toledský Alcázar, pevnost, ve které dnes sídlí Muzeum armády. Místo, na kterém se nachází, je nejvyšším kopcem v Toledu s nadmořskou výškou 548 metrů. Bylo opěrným bodem obrany města pro všechny kultury, které kdy na jeho území žily. Dnešní podobu pak získala pevnost s obdélníkovým půdorysem za vlády Karla V. Během své existence byl Alcázar několikrát rekonstruován, naposledy ve 40. letech 20. století; během Španělské občanské války byl totiž prakticky zničen. V létě roku 1936 se v Alcázaru opevnili příslušníci frankistického tábora a dlouhých 70 dní byli neúspěšně obléháni protivníky z republikánských řad, až do doby, kdy Toledo dobyl generál Franco.

V Muzeu armády najdete vystavené nejrůznější zbraně, uniformy, makety lodí, mapy, obrazy a podobné artefakty, zdaleka nejzajímavějším „exponátem“ je však tehdejší pracovna plukovníka Moscardó. Hned třetí den obléhání obdržel plukovník nepříjemný telefonát: zavolal reprezentant republikánů Cándido Cabello s informací, že se podařilo zajmout plukovníkova syna Luise a dal mu deset minut na rozmyšlenou – buď se Alcázar okamžitě vzdá, nebo bude jeho syn zastřelen. Jak dotyčný telefonní přístroj, tak i doslovný přepis tehdejší konverzace otce se synem si můžete v místnosti zakonzervované v podobě z roku 1936 prohlédnout:

Luis Moscardó Guzmán: Tatínku!
Plukovník Moscardó: Co se stalo, synu?
Luis Moscardó Guzmán: Nic, jen říkají, že mě zastřelí, pokud se Alcázar nevzdá, ale nedělej si se mnou starosti.
Plukovník Moscardó: Jestli je to pravda, odevzdej svoji duši Bohu a pozdrav Krista a Španělsko, budeš hrdinou, který pro něj zemře. Sbohem, synu, líbám tě!
Luis Moscardó Guzmán: Sbohem, tatínku, líbám tě!
(Telefon opět přebírá Cándido Cabello)
Plukovník Moscardó: Ušetřete si lhůtu, kterou jste mi dal a zastřelte mého syna. Alcázar se nikdy nevzdá.

Ať už plukovníkovi fandíte, nebo vám nad krkavčím otcem vstávají vlasy hrůzou na hlavě, Alcázar zajděte omrknout. Otevřený byste ho měli najít každý den mimo středy od deseti do pěti, aktuální informace o vstupech a otvírací době získáte na www.museo.ejercito.es.

Pracovna plukovníka Moscardó a nešťastný telefon

Katedrála Nanebevzetí panny Marie

Toledská katedrála je vrcholným dílem španělské gotiky. Začala se stavět v roce 1226 na základech bývalé vizigótské katedrály, která posléze sloužila jako mešita, a plně dostavěna byla teprve roku 1493 za vlády Katolických veličenstev. Katedrála má dvě nestejné věže, vyšší severní věž měří 90 metrů a je nádhernou ukázkou gotické architektury, nižší je zase zajímavá tím, že její kupoli navrhl syn slavného malíře El Greca, který v Toledu prožil většinu svého života.

Katedrála v Toledu

Návštěva Toledské katedrály je zážitkem, který vyvolá silné pohnutí i v zarytém ateistovi. Kromě velkolepé atmosféry určitě oceníte překrásně zdobenou sakristii s díly velkých mistrů (Tiziano, Velásquez, Caravaggio), jimž dominuje obraz Svlékání Krista od El Greca z roku 1579. Za zmínku stojí i nádherně zdobené kaple.

  • Svlékání Krista
  • Stropní fresky v sakristii
La Puerta del Reloj (Brána hodin), jeden ze vchodů do katedrály

Kostely, mešity, synagogy

Tak těch je v Toledu opravdu hodně. Prakticky nemůžete přejít padesát metrů po ulici, abyste o něco z toho nezakopli. Pokud bych je chtěla vyjmenovat všechny, byli bychom tu týden. Díky dlouholetému působení El Greca v Toledu navíc ve spoustě nenápadných kostelíků najdete jeho skvostná díla – už jen kvůli tomu se vyplatí jich pár projít!

La Mezquita del Cristo de la Luz, jedna z toledských mešit

Městské hradby

Nezapomeňte omrknout toledské hradby a městské brány. Zbytky opevnění jsou velkorysé a brány monumentální. Nejznámější městskou branou je Puerta Nueva de Bisagra, původně arabského původu. V minulosti byla hlavní přístupovou cestou do města.

  • Puerta Nueva de Bisagra
  • Stejná brána při pohledu zevnitř města
Středověké opevnění Toleda

Toledské uličky

V historickém jádru města najdete opravdu kouzelná místa. Ztratit se v nich je zdaleka nejlepší metodou pro jejich prozkoumání. Světlý kámen, uzoučké uličky, nové a nové kostely, spojky, průchody, příkré kopečky, schody. To všechno vás tady čeká a až se procházkou unavíte, vezměte zavděk posezením na zahrádce některé z četných restaurací.

Údolí řeky Tajo

Mezi mosty Puente de Alcántara (poblíž El Miradero, tam, kde isme s prohlídkou začali) a Puente de San Martín (v blízkosti kláštera Monasterio de San Juan de los Reyes) vede podél řeky Tajo (čte se „tacho“) turistická cesta. Pokud se po ní vydáte, čeká vás krásná, cca hodinová procházka údolím řeky s bonusovým výhledem na oba historické mosty a na středošpanělskou přírodu okolo.

  • Puente de Alcántara
  • Puente de San Martín

Neuděláte chybu, pokud si s sebou vezmete láhev vody, španělské slunce dokáže být zrádné a cestou nic nekoupíte. Já jsem se po téhle trase procházela začátkem dubna, a přesto jsem pítko s vodou v půli cesty vítala jako oázu na poušti 🙂

Údolí řeky Tajo

El Greco

Malíř El Greco („Řek“) je neodmyslitelně spojený s Toledem. Narodil se v roce 1541 na Krétě, a po studijních pobytech v Benátkách a Římě v roce 1577 přesídlil právě do Toleda. Žil tu celých 36 let, až do své smrti roku 1614, a vyprodukoval tu svá vrcholná díla. Celé Toledo je jich plné: obrazy, fresky, malby, neboť se převážně živil prací na zakázku pro četné toledské kostely. Kromě toho najdete v Toledu i muzeum El Greca, je jím dům zařízený tak, jak bylo v jeho době obvyklé. Není to úplně ten samý, ve kterém slavný malíř žil (ve skutečnosti bydlel v domě, který stál naproti), ale stojí za návštěvu a kromě interiérů zařízených ve stylu 16. století láká na výstavu El Grecových obrazů.

  • Museo del Greco
  • Díla El Greca najdete v Toledu všude

Praktické info

Toledo je skvěle dosažitelné z Madridu. Z nádraží Atocha sem jezdí rychlovlaky AVE, na místě budete za půl hodiny. Pokud pojedete na víkend, zabavíte se určitě bez problémů na celé dva dny. Toledo je ale ideální místo na výlet i v případě, že jedete „na otočku“. V úžas vás uvede už nádražní budova z počátků 20. století, která se krásou směle vyrovná mnohým secesním palácům. Město má neopakovatelnou, takřka středověkou atmosféru, a po rozpálených kamenných zídkách tu běhají pestrobarevné ještěrky. Drobné varování: počítejte s větším množstvím turistů. Lístky do katedrály nemusíte nutně kupovat předem, ale nějaká ta fronta na ně (v řádu minut) na vás čeká.

Střechy Toleda, výhled z Alcázaru
Publikováno

Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

Ach, ty panoramata. Z vyhlídky Turó de les Tres Creus

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

  • La Rambla
  • La Rambla z Kolumbova památníku

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Mirador de Colón

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

  • Racek pozorně sleduje kotviště
  • Západ slunce v přístavu

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Ahoj, Gaudí

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Detail fasády Narození

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

  • Výhled z Torre de Pasión na Montjüic
  • Schodiště

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Uvnitř chrámu La Sagrada Familia

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Casa Milà neboli La Pedrera

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

La Pedrera, fasáda

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Pohled z hlavního patia vzhůru

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

  • Komín zdobený střepy z láhví
  • Na střeše
  • Tenhle větrací otvor nahání strach
La Pedrera, střecha

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Turó de les Tres Creus za úsvitu

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Svítání nad Barcelonou

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci ?

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelonské štěstí na talíři

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…

Passéig de Lluís Companys, pohled směrem k Arc de Triomf

Publikováno

Andaluská Córdoba a jeden recept

(Článek, po jehož přečtení si už nikdy nespletete gazpacho a salmorejo)

Ach, Córdobo, voníš po cypřiších, pomerančích a rozmarýnových větvičkách, které ve stínu Mezquity rozdávají andaluské gitanas, cikánky, ve snaze vnutit kolemjdoucím věštbu z ruky, voníš po květinách zdobících dvorečky židovské čtvrti, po citronících rozpálených sluncem, horké dlažbě a červeném víně. Vítejte (opět) v jednom z nejpůvabnějších koutů světa, ve španělské Andalusii.

Córdobská La Mezquita, mešita s více než tisíciletou tradicí

Trocha historie

Córdoba má dnes lehce přes 320 000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie. Dnes se možná tváří jako nenápadné město střední velikosti, ale její historie je slavná a bohatá. Byla založena už v 1. století před naším letopočtem jako hlavní město římské provincie Bética. Po úpadku Římské říše a období nezávislosti přichází Arabové: Córdoba se stává hlavním městem muslimské říše na území Pyrenejského poloostrova zvané al-Andalús a evropským finačním, obchodním a kulturním centrem první kategorie. V době největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., měla asi 450 000 obyvatel, tehdy byla také dokončena Cordóbská mešita, kterou můžete navštívit i dnes. S křesťanskou reconquistou se význam Córdoby pochopitelně snižoval, protože muslimská říše zanikla, ale historické jádro Córdoby stále patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším v celém Španělsku a roku 1984 bylo zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete?

Córdoba nemá letiště, ale je skvěle propojená s ostatními velkými městy, ať cestujete autem nebo po železnici. Rychlovlakem AVE vám bude cesta trvat z Málagy 50 minut, ze Sevilly 40 minut a z Madridu 1 hodinu a 40 minut. Pokud se nacházíte v Andalusii, vyplatí se vám jet i na otočku na jeden den, jako jsem to udělala já. Córdoba za to stojí a seznam těch nejhezčích míst ve městě najdete na následujících řádcích. Kromě těch zde popsaných toho Córdoba nabízí ještě víc – věže, kostely, náměstí i taberny. Čekají, až je objevíte!

La Mezquita-Catedral

Cože? Mešito-katedrála? A to jako fakt? Inu ano, tohle misto se skutečně oficiálně jmenuje La Mezquita-Catedral. Muslimská mešita se začala stavět v osmém století, dokončena byla ve století desátém a uvnitř je to skutečný skvost muslimské architektury: červenobílé sloupy, nádherné zdobené brány a modlicí výklenky. Ve své době to bylo číslo 2 na muslimském poutním seznamu hned po arabské Mekce.

La Mezquita-Catedral. Nízké střechy patří mešitě, uprostřed stavby se zvedá katolický chrám. Vepředu vlevo Patio de los Naranjos.
Córdobská La Mezquita uvnitř

Během reconquisty dobili Španělé poloostrov zpět a s mešitou udělali krátký proces. Pokud tipujete, že byla zbořena, všechno špatně: v roce 1238 byla vysvěcena jako katolická katedrála. V roce 1523 udělil Vatikán povolení k výstavbě uprostřed mešity a směrem k nebi vystřelil pravověrný katolický chrám. Výsledné dílko je neuvěřitelně bizarní, a to jak zvenku, tak i zevnitř: mešita bez varování přechází do typické kostelní architektury, včetně prostoru pro oltář, kazatelnu nebo chór. Když to nadělení uviděl španělský král Carlos V., prohlásil prý: „Zničili jste světový unikát a doprostřed umístili to, co je k vidění všude.“

Interiér: přechod mezi mešitou a katedrálou

„Ujetost“ cordóbské mešito-katedrály je zároveň jejím největším lákadlem, a tak se připravte na značný turistický zájem. Koupit lístky předem přes Internet určitě nebude špatný nápad, a taky se vám vyplatí si přivstat: po ránu tu nebudou takové davy. Kromě interiéru mešity uvidíte také Patio de los Naranjos, Nádvoří pomerančovníků, a za pár eur navíc určitě přikupte i vstup na renesanční věž mešity, ze které je fantastický výhled na historické centrum Córdoby.

Věž mešity…
… a dechberoucí výhled na Córdobu

Puente Romano

Přímo před mešitou se nachází Puente Romano, most zbudovaný Římany v 1. století před naším letopočtem přes řeku Guadalquivir. Až do poloviny 20. století to ostatně byl jediný most ve městě. Most má celkem 16 mostních oblouků a překlenuje vzdálenost cca 250 metrů.

Puente Romano

Alcázar de los Reyes Cristianos

Tvrz křesťanských králů, neboli pěkně španělsky Alcázar de los Reyes Cristianos: majestátní tvrz, která se stala na několik let sídlem křesťanských veličenstev, Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské.

Procházka po hradbách Alcázaru

Stavba má čtvercový půdorys a v rozích najdete hradební věže. Z nich je rozhled nejen do okolí alcázaru, ale také na přilehlé zahrady, kde hraje prim voda: nádrže, fontány a rybníčky střídají cypřiše, palmy a pomerančovníky.

  • V zahradách Alcázaru
  • Vodní plochy v zahradách

Židovská čtvrť

Kousek od Mezquity začíná La Judería, labyrint úzkých uliček židovské čtvrti. Bělostné domky jsou zdobené kachlíky a pestrými květinami a skoro každý domeček skrývá rozkošné patio, pitoreskní vzorně udržovaný dvoreček, a to i když je jako kapesník, tak akorát na jeden citroník v květináči. Cordóbské patios patří k těm nejhezčím v celém Španělsku a každoročně se tu v květnu dokonce slaví Fiesta de los patios de Córdoba, kdy se soutěží o to nejkrásnější patio ve městě. Pokud přijedete jindy, nevadí: najdete-li dveře do dvora otevřené, nestyďte se a zajděte si ho prohlédnout. Místní obyvatelé jsou na své dvorečky právem hrdí.

Krámek v židovské čtvrti

Calleja de las Flores

Uprostřed židovské čtvrti se nachází nejimpozantnější cordóbská ulice, Calleja de las Flores neboli ulička květin. Je uzoučká a pokud jí procházíte, v průhledu mezi domy se objeví věž katedrály.

Cruces de mayo

Na přelomu dubna a května se koná v Córdobě další slavnost, jmenuje se Cruces de mayo, tedy Májové kříže. Na náměstích, prostranstvích, ulicích i uvnitř patios se vztyčují velké kříže vytvořené z čerstvých květin. Svátek doprovází hudba, tanec, popíjení a jídlo v ulicích i dvorečcích, a vidět ho na vlastní oči je zážitek.

Plaza de las Tendillas

Reprezentantem nové části Córdoby je náměstí Plaza de las Tendillas, které se nicméně nachází tam, kde bylo za římských časů původní Foro Romano. Dnes je centrem obchodu, takže na náměstí a v přilehlých ulicích můžete vesele utrácet. Právě u Plaza de las Tendillas jsem vztekle zahodila sandály, které mi v horkém odpoledni rozedřely nožky do krve, a zakoupila jsem párek pohodlných žabek. V té souvislosti mi dovolte poznamenat, že Córdoba má horké vnitrozemské klima a průměrné denní teploty mezi červnem a zářím dosahují více než 32 stupňů Celsia. Pokud se nechcete upéct zaživa, vyražte sem raději na podzim nebo na jaře 🙂

Plaza de las Tendillas

Co jíst?

Pokud byste měli v Córdobě ochutnat jen jedno jídlo, vsaďte na salmorejo cordobés, studenou zeleninovou polévku, které tu věnují při přípravě veškerou pozornost, kterou si zasluhuje. Z pouhých čtyř základních ingrediencí – rajčat, olivového oleje, česneku a místního bílého pečiva pan de telera – vzniká kompletní jídlo, které vás v horkých dnech osvěží a hydratuje. Hotový pokrm sází na dokonalou chuť vstupních surovin a doplňuje se obvykle vařeným vejcem a sušenou španělskou šunkou.

Salmorejo cordobés

Salmorejo, což se čte „salmorecho“, má spíše kašovitou konzistenci – díky přídavku bílého chleba je to polévka velmi hustá. Je také mnohem světlejší než v našich končinách známější gazpacho.

Gazpacho se připravuje z více druhů zeleniny (kromě rajčat do něj patří i okurky a papriky) a přidává se do něj voda, takže je tekutější. Ve španělských restauracích můžete nezřídka slyšet, že se hosté dožadují jednoho chupito de gazpacho, panáku gazpacha – a taky jo, servíruje se často v panákovkách a konzumuje na ex, v podstatě jako aperitiv 🙂

Je mi jasné, že v nejednom z vás teď dřímá touha připravit si v horkých dnech přesně takové salmorejo. Je to jedno z těch španělských jídel, které stojí na plné chuti rajčat dozrálých a sklizených pod místním sluncem, a tak v našich podmínkách nikdy nebude chutnat úplně stejně. Pokud vás odvaha neopouští, zakupte kvalitní olivový olej virgen extra a na recept se podívejte sem. Jestli i tak nebude výsledek přesně podle vašich představ, víte, co zbývá – zahodit mixér a chytit první letadlo směr Andalusie…

Publikováno

Madridské parky

Vedle královských paláců, galerií, hradů, pobřežních promenád a jiných atrakcí mívají španělská města atraktivní zahrady. Madrid má bez okolních aglomerací cca 3 miliony obyvatel, a přesto je to velmi zelená metropole. Nejenže jsou jeho ulice s příjemnou pravidelností osázeny palmami, platany a keři – najdete v něm několik velkých parků, kam se můžete ztratit za sportem, na piknik, nebo jenom tak relaxovat. V dnešním článku najdete moje oblíbená zelená místa.

Říčka v parku Juan Carlos I.

El Retiro

Los Jardines del Buen Retiro nebo prostě jednoduše El Retiro (česky něco jako “místo odpočinku”) je můj nejmilejší madridský park. V úplném centru města se na 125 hektarech rozkládá zelený prostor, kde najdete zábavu a oddech na celý půlden. Byl založen v 17. století a původně byl vyhrazen pouze královské rodině. O nějaké to století později, kdy měl za sebou kromě královských návštěv taky úlohu kasáren francouzských vojáků během Napoleonských válek, konkrétně v roce 1868, se stává obecním majetkem. Park tak definitivně otvírá své brány všem občanům a návštěvníkům Madridu. Připojte se k nim a objevujte Retiro pěšky nebo na kole (půjčtují se v parku). Až vás prohlídka unaví, dopřejte si piknik na některé loučce, nebo se zastavte na horchatu či zmrzlinu v jednom ze stánků rozmístěných po parku, najdete v nich i WC ?

El Retiro, pomník Alfonso XII. za soumraku

Kromě nejrůznějších zahrad, fontán, rybníčků, říček a stromů se v parku nachází i několik za zmínku stojících staveb. Každoročně se tu během května nebo června také koná Feria del Libro, knižní veletrh – už skoro 80 let!

El Estanque

Centrální umělý rybníček El Estanque se nachází nedaleko hlavního vchodu do parku v blízkosti brány Puerta de Alcalá (viz mapa níže). Pomník králi Alfonsu XII. (sousoší v zadní části rybníčku) je nově během teplé části roku zpřístupněn veřejnosti formou komentovaných prohlídek, objednat se na ně případně můžete na www.reservaspatrimonio.es. Po rybníčku se můžete projet po loďce a obdivovat tak nejen sochy, ale i hejna dovádějících kachen.

El Estanque s lodičkami. Počasí na projížďku tu panuje i v březnu

Palacio de Cristal

V roce 1887 v parku vyrostla konstrukce ze železa a skla, původně jako prostor pro výstavu květin z Filipín, něco jako gigantický skleník. V současné době je Palacio de Cristal, tj. Skleněný palác, čas od času využíván jako místo pro různé expozice muzea moderního umění Reina Sofía. Ať se zrovna něco vystavuje, nebo ho naleznete prázdný, vstup je volný.

Palacio de Cristal na začátku jara

Zaručeně nejlépe si Palacio de Cristal užijete z louky, která se nachází naproti za rybníčkem. Na okraji rybníčku se na malém dřevěném mole vyhřívají želvičky a po trávníku se procházejí divoké kačeny a husy. Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal je moje vůbec nejoblíbenější místo v Madridu, a pokud ráno sedám v Praze na letadlo, odpoledne mě najdete právě tam, sendvič a plechovku piva s sebou, a barometr štěstí na maximu.

Pikniková loučka naproti Palacio de Cristal
  • Vyhřívající se želvičky
  • Palacio de Cristal uvnitř
Konstrukce ze skla a kovu v záplavě lednového slunce

Fuente del Ángel Caído

Říká se, že Madrid je jediné město na světě, kde se nachází pomník věnovaný ďáblu. Ve skutečnosti se jedná o fontánu padlého anděla, Fuente del Ángel Caído, která zachycuje padlého anděla ve chvíli, kdy byl vyhnán z ráje. Autorem sochy je Ricardo Bellver, celý pomník byl dokončen v roce 1885 a “ďábelskosti” díla nahrává i to, že se nachází v nadmořské výšce přesně 666 m.

Fuente de Ángel Caído na podzim

Casita del Pescador

Po už zmíněné válce s Napoleonem zůstal park poničen, a v rámci revitalizačních prací byl obohacen o několik exotických konstrukcí. Jednou z nich je i Casita del Pescador, Rybářův domeček, který najdete skrytý mezi stromy v severovýchodním cípu parku. Jeho autorem je Isidoro González Velásquez, který ho obklopil rybníčkem tak, aby král a ostatní členové královské rodiny mohli zahánět každodenní stres vládnoucí třídy rybařením. Vzhledem k hloubce nádrže netuším, jak moc úspěšně ?

Casita del Pescador, rybníček je na fotce vypuštěný

Jak se tam dostanete: Trasa metra L2, stanice Retiro

Plán parku El Retiro. Zdroj: es.wikiloc.com

Juan Carlos I.

Hlavní jezírko v parku Juan Carlos I.

Park Juan Carlos I. je pojmenován po předposledním španělském králi. Se svými 160 hektary je ještě větší než El Retiro a nachází se na okraji Madridu ve čtvrti Barajas, v blízkosti letiště. Otevřen byl relativně nedávno, v roce 1992, a proto je parkem veskrze moderním: najdete tady dráhu na bruslení a běhání, jezero, cyklostezku a půjčovnu kol i říčku, kde lze rybařit. Park je členitý, s mnoha pahorky a terénními nerovnostmi. I tady si na místním jezírku můžete půjčit lodičku. Za zmínku stojí také olivový háj s více než 2 000 olivovníky, ale lépe než květnaté popisy poslouží fotky. Posuďte sami ? V parku najdete veřejná WC, zato restaurace nebo bistra jsem si nevšimla. Sendvič na piknik si raději přineste s sebou.

Betonový „donut“ na jednom z kopečků
  • „Donut“ navečer
  • Kamenná ruka v parku
  • Olivový háj


Jak se tam dostanete: Trasa metra L8, stanice Feria de Madrid. Vedle parku se nachází i velké parkoviště (zdarma).

Plán parku Juan Carlos I. Zdroj: www.findeconpeques.es

El Capricho

V těsné blízkosti parku Juan Carlos I. se na Alameda de Osuna nachází park El Capricho. Mezi lety 1787 a 1839 ho nechala zbudovat vévodkyně z Osuna. Oproti předchozím parkům je malý, zabírá jen 14 hektarů. Oč je menší rozlohou, o to vymazlenější je výbavou, ostatně slovo “capricho” znamená ve španělštině “rozmar”. Park je koncipován jako anglická zahrada, najdete tu tedy stromy, zahrady, jezírka a různé stavby. Obdivovat můžete jezírka s černými labutěmi, včelín o velikosti malého domku, labyrint z keřů, domeček jako od staré čarodějnice a další vychytávky.

Černé labutě na jezírku
  • Altánek
  • Casino – lady se tančilo
Jezírko s kamenným divočákem

Park má i jednu historickou zajímavost, a tou je bunkr ze španělské občanské války, který fungoval jako velitelství republikánských sil. Bunkr o velikosti 2000 metrů čtverečních byl zbudován v roce 1937, a své obyvatele ochránil proti pumám do velikosti 100 kg. Je dobře skryt okolními stromy, jeho přítomnost prozrazuje jen nenápadný cihlový komín. Během letních měsíců se dá bunkr navštívit, ale komentovanou prohlídku (zdarma) musíte předem rezervovat na www.reservaspatrimonio.es.

  • Komín bunkru
  • Casa de la Vieja

Pozor, park je otevřený pouze o víkendech a svátcích, a piknik tam neuspořádáte. Vstup je sice zdarma, nicméně hlídanou brankou a venku musíte nechat nejen piknikové košíky, ale také své domácí mazlíčky, míče, skejty a kola.

Jak se tam dostanete: Trasa metra L5, stanice El Capricho. Vchod je z ulice Paseo de la Alameda de Osuna

Plánek parku El Capricho. Zdroj: www.edicioneslalibreria.es

Madrid Río

Madrid Río neboli Parque Lineal del Manzanares je zelený pás, který se táhne v délce cca sedmi kilometrů po obou stranách řeky Manzanares. Tip zejména pro ty z vás, kdo přijedete s dětmi: na každém kroku je most na druhou stranu a všude množství hřišť. Za zmínku stojí futuristický most Pasarela Perrault. Na jednom konci zeleného pásu (blízko stanice metra Legazpi na trase L3 a L6) najdete kulturní prostor Matadero Madrid – bývalá městská jatka byla přetvořena na místo, kde se konají výstavy, koncerty a performance.

Pasarela Perrault v Madrid Río
Pasarela Perrault uvnitř

Jak se tam dostanete: Trasa metra L6, stanice Príncipe Pío nebo Puerta del Ángel a L10, stanice Príncipe Pío

Je toho víc?

Ano, je toho víc, další madridské parky zatím čekají na mou návštěvu. V hledáčku mám momentálně Parque de las siete tetas (Park sedmi prsou), což je zelený prostor o sedmi kopečcích nacházející se uprostřed čtvrti Vallecas. Distrikt o 300 000 obyvatelích má za sebou minulost přistěhovaleckého slumu a dělnické čtvrti, ale Parque de las siete tetas je vyhledávaným vyhlídkovým místem na Madrid a “hraje” v mnoha španělských filmech.

Dále tady máme rozlehlý park Casa de Campo, vůbec největší veřejný park Madridu o rozloze 1 722 hektarů. S centrem ho spojuje visutá lanovka Teleférico Madrid a uvnitř najdete třeba ZOO. Ani Casa de Campo nemělo vždy bezproblémovou minulost, dříve to bývalo místo, kde kvetla prostituce a drogy.

Prozatím poslední kandidát na mém seznamu je Parque Felipe VI., pojmenovaný po aktuálním španělském králi. Leží v okrajové části Madridu a slibuje pěknou ukázku typicky suché středošpanělské flóry.

Výše uvedené znamená jediné – tenhle článek se jednou dočká druhého dílu ?

Publikováno

Málaga

Pro prodloužený víkendový únik ze studené Prahy není snad lepšího místa než andaluská Málaga. Leží u moře, teploty dosahují i v zimě až ke dvaceti stupňům, z Prahy bývá dostatek přímých letů za rozumnou cenu a za 3 hodiny a 20 minut se tak můžete octnout úplně v jiném světě. Teplý přímořský vánek, andaluské dobroty, světlo a barvy budiž pochváleny!

Muelle 3, přístavní promenáda v Málaze

Málaga je velmi příjemné město. Je dostatečně kosmopolitní, takže si vystačíte i s angličtinou. Pro mě byla Málaga před třemi lety první návštěvou Andalusie a kulturní šok v pravém slova smyslu, neboť odlišnost andaluského dialektu od standardní španělštiny je značná a úvodní konverzační výměny v restauraci a na ulici jsem první den pobytu posléze v hotelovém pokoji obrečela 🙂 Naštěstí šlo jen o počáteční obtíže a jak andaluský dialekt, tak samotnou Andalusii jsem si následně ukrutně zamilovala. Takže, guapos y guapas, fešáci a krásky, co v Málaze vidět a neminout?

Málaga je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie

Pláže

No, můžeme si nalhávat co chceme, ale první kroky suchozemce vždycky míří k moři, ať by bylo ve městě kolik chce muzeí a katedrál, že? Kromě pláží jako takových jsou v Málaze vyhlášené tzv. chiringuitos (čte se „čiringitos“), což jsou malé bary a hospůdky, které lemují pláž, a kde ochutnáte vynikající tapas. Nejznámější pláží je La Malagueta, najdete ji doslova pár kroků od centra, v těsné blízkosti přístavu a přístavních promenád.

Vcelku logicky je tady poměrně dost lidí, takže pokud máte chuť na něco komornějšího a skalnatějšího, posuňte se kus dál z centra směrem ke čtvrti Pedregalejo. Místní pláž Playa de Pedregalejo má hrubší písek a skvělá kamenná mola, tzv. espigones, po kterých si můžete vyšlápnout kus do moře a pořádně se rozhlédnout kolem. A že je na co se dívat.

  • Chiringuitos v Pedregalejo
  • Na kamenném mole
Podvečer na pláži Pedregalejo

Když už mluvíme o plážích, nelze nezmínit espetones, což jsou malé rybičky typu sardinky, které se v Málaze připravují přímo na plážích v malých stáncích: nabodnou se na rožeň a opékají vcelku. Espetones jsou velká lahůdka, ale dejte si pozor na množství: jsou tučné a tak rožeň sdílejte s kamarády a zastavte zkonzumovaný počet rybiček cca na čtyřech kusech, nebo vám bude špatně 🙂 Pokud se ptáte, jak se taková rybka jí, tak jednoduše: chytíte ji obouruč a okoušete kolem dokola páteře, hlava a ocas se nejedí.

  • Stánek pro přípravu espetones
  • … a výsledný produkt

La Manquita

Katedrála v Málaze byla zkonstruována mezi lety 1528 a 1782, a jak zevnitř, tak zvenku se jedná o renesanční styl. Severní věž katedrály dosahuje výšky 84 metrů, a je proto druhou nejvyšší věží katolické katedrály v Andalusii, hned po sevillské Giraldě. Jak už to tak občas ve Španělsku bývá, v průběhu stavby nešlo vše podle plánu, nedostávalo se peněz, a tak nebyla druhá věž katedrály nikdy dostavěna. Díky tomu získala katedrála mezi místními láskyplnou přezdívku La Manquita, což znamená jednoruká, a jednoznačně potvrzuje, že případné vady na kráse mají obrovskou schopnost podtrhnout vaši originalitu!

La Manquita, vzadu vpravo je patrná nedostavěná jižní věž

Historické centrum Málagy je malé, a tak všechna důležitá místa najdete kousek od sebe. Přímo před katedrálou se nachází malebné náměstíčko Plaza del Obispo, kde si v jedné z mnoha kavárniček můžete dát tradiční jižanskou snídani a u kafe obdivovat Manquitu dlouhé minuty. To právě tady jsem se naučila snídat opečený chléb s olivovým olejem.

  • La manquita z Plaza del Obispo
  • Plaza del Obispo
  • Tradiční španělská snídaně
  • Pohled na nedostavěnou věž
  • Katedrála uvnitř

Teatro Romano

Pár kroků od katedrály – ale už jsme si řekli, že v Málaze je všechno blízko – se nachází římský amfiteátr, zkonstruovaný v I. století před naším letopočtem v době, kdy bylo původně fénické město Malaka osidlováno Římany. Divadlo bylo objeveno teprve v roce 1951 úplnou náhodou při budování městského parku. V devadesátých letech byla zbořena budova, která ho zčásti blokovala, římský afiteátr byl odkryt v celé své nádheře a zpřístupněn veřejnosti. Nad ním se tyčí zbytky městské pevnosti La Alcazaba.

Teatro Romano
Teatro Romano podruhé

La Alcazaba

V podstatě hned za divadlem se nachází vstup do areálu La Alcazaba (alcazaba ve španělštině znamená pevnost). La Alcazaba je prototypem taifské vojenské architektury z 11. století, nachází se na úbočí kopce Gibralfaro, na vyvýšenině, přesto v těsném spojení s historickým centrem města. Jedná se o pozůstatky obranného systému města, takže nečekejte žádnou expozici, ale procházku mezi vonícími ibišky a troskami pevnosti si určitě nenechte ujít.

  • La Alcazaba – uvnitř pevnosti
  • La Alcazaba – hradby
Ibiškové keře na Cerro Gibralfaro

Castillo de Gibralfaro

Na vrcholku téhož kopce, Cerro Gibralfaro, se nachází hrad Castillo de Gibralfaro, který byl zbudován Jusúfem I. z Granady za účelem ubytování vojsk a pro ochranu Alcazaby, konkrétně to bylo ve 14. století. V průběhu 15. století pak byl obléhán a posléze dobyt Ferdinandem Aragonským, který si z něj udělal sídlo. Jeho lepší polovička, Isabela Kastilská, dávala prý přednost pobytu v centru města. Na Castillo de Gibralfaro jezdí městský autobus, případně na něj můžete dojít pěšky z areálu Alcazaby. Hrad jako takový je spíše vyhlídka než co jiného, ovšem luxusní: na přístav a přes úžinu Gibraltaru až do Afriky, na býčí arénu, a samozřejmě na historické centrum Málagy.

Málaga z Castillo de Gibralfaro
  • Výhled z Castillo de Gibralfaro
  • Pohled z Cerro Gibralfaro na býčí arénu

Muzea

Málaga má jeden unikát: na Plaza de la Merced se nachází rodný dům Pabla Picassa, přetvořený v roce 1988 na Museo Picasso. Říká se, že kdysi prosili z Málagy Picassa, aby jim daroval pár svých obrazů, protože litují, že v jeho rodném městě neexistuje žádná důstojná expozice. Picasso prý na tu žádost odpověděl tím, že jim poslal obrazů celý kamion, a tak je teď můžete v jeho rodném činžáku obdivovat. Mě fascinují zejména raná Picassova díla, neuvěřitelně realistická ztvárnění býčích zápasů z doby, kdy mu bylo šest let.

Kvetoucí stromy na Plaza de la Merced

Pro milovníky moderního umění je tu Centre Pompidou Málaga, situované na přístavní promenádě Muelle 1.

Přístav

Přístav v Málaze je veřejně přístupný, můžete se v něm procházet po přístavních promenádách Muelle 1, Muelle 2 a Muelle 3 (slovo „muelle“ znamená ve španělštině „přístavní molo“). Na promenádách se nacházejí obchody a restaurace, a je to ideální místo pro sledování přímořského cvrkotu a zresetování unavené mysli.

Muelle 1, Málaga. V pozadí La Manquita.
  • Ruské kolo u přístavu
  • Maják La Farola

Nákupy

Kousek od přístavu začíná široký bulvár Calle Larios, ulice, která je nákupním eldorádem pro návštěvníky i obyvatele Málagy. V době, kdy se v Málaze koná tradiční dubnový filmový festival, ji pokrývá červený koberec. Dalším místem, kde můžete provětrat své peněženky, je Centro comercial Larios, které najdete poněkud stranou centra na Avenida de la Aurora, číslo 25.

  • Calle Larios
  • Centro comercial Larios

Tapas bar, který musíte navštívit

Tapas bar El Pimpi se nachází na Calle Granada, hned za rohem u Picassova muzea. Zavírá až ve dvě ráno, a tak tam můžete zakončit náročný den, a to buď uvnitř na vysokých barových židlích, kde lze obdivovat fotky všech osobností, které kdy bar navštívily (a že jich není málo), případně venku na zahrádce. S velkou pravděpodobností vám tady i v lednu nebo v únoru bude stačit svetřík 🙂

El Pimpi
V El Pimpi dostanete ke skleničce malou tapu zdarma, podle nejlepší andaluské tradice

Guadalmedina

Guadalmedina je jednou z těch španělských řek, kterým se musíte smát, to jest většinu času zcela bez vody 🙂 Nicméně párkrát za rok se stává, že do přímořských oblastí Španělska přijde tzv. gota fría (doslova studená kapka), což je označení pro meteorologický fenomén, při němž se ve vysoké výšce setkává studený polární vzduch s teplým vzduchem na pobřeží Středozemního moře (což se děje specificky ve Španělsku a na Baleárských ostrovech). Pak vznikají prudké bouřky a průtrže mračen. Právě na takové deště je určeno koryto řeky Gudalmedina, voda je tak rychle odváděna do moře. I tak ale na Internetu při bližším zkoumání najdete spoustu videí plovoucích aut a autobusů do poloviny zaplavených přímo v centru Málagy.

Koryto řeky Guadalmedina při vyústění do moře

Praktické info

Letiště je od centra města vzdáleno 12 minut jízdy příměstským vlakem linky cercanías C1 a jeho zastávku naleznete přímo před letištním terminálem. Kromě centra vás přepraví také na vlakové nádraží María Zambrano (8 minut jízdy z letiště), které leží na trase rychlovlaků AVE, což je vstupenka pro návštěvu dalších míst v Andalusii. Stejný příměstský vláček vás popoveze do přímořských letovisek jako je Benalmádena nebo Torremolinos, což se hodí v případě, že se jedete do Málagy hlavně koupat. Centrum Málagy pak obsluhují městské autobusy, v trafikách (označených slovem estanco) zakoupíte předplacenou kartu na autobus na určitý počet jízd.

Ubytování je pak vhodnější zvolit přímo v centru. Zóna kolem vlakového nádraží sice není úplně špatná a za čtvrt hodiny jste pěšky u katedrály, ale řekněme, že samostatně cestujícímu děvčeti se tudy v noci z tapas baru do hotelu nevrací úplně příjemně (založeno na osobních zkušenostech s přespříliš přátelskými Andalusany).

Pohled na moře z pláže La Malagueta
Vnitřní dvůr typického andaluského hotýlku

Publikováno

Kultura tapas ve Španělsku

Pokud existuje něco, co spolehlivě definuje španělskou kulturu napříč celým Pyrenejským poloostrovem, je to právě tradice tapas. Je natolik zakořeněná, a natolik silně vnímaná nejen místními, ale také všemi návštěvníky Španělska, že máme sklon si myslet, že tapas tady s námi byly odjakživa. Není divu, že se nám lidem tahle tradice tak zalíbila – vyrazit na tapas je příjemná, společenská událost, která spojuje skvělé jídlo, dobré pití a uvolněnou konverzaci. Navzdory tomuhle přesvědčení jsou ale tapas tradicí poměrně mladou – ve své etablované podobě jsou tu s námi jen něco přes 100 let. V roce 1936, kdy Španělská královská akademie poprvé ve svém slovníku definuje tapas jako „malou porci jídla, které se servíruje jako doprovod nápoje”, už však většina Španělů velmi dobře ví, jaká je jejich podstata.

Baskické tapas, Bilbao

Původ slova

Slovo „tapa“ znamená doslova poklička, a je odvozeno od slovesa “tapar” (přikrýt). To proto, že nejprve se malé porce jídla servírovaly přímo na skleničce nápoje. Ve Španělsku se pochopitelně můžete setkat i s dalšími modalitami, v Baskicku se tapas nazývají “pintxo” nebo “poteo”, v Aragónu a v autonomním společenství Navarra se setkáte s termínem “alifara” atd., ale můžete si být jisti, že pokud se kdekoliv ve Španělsku budete v baru dožadovat “tapas”, budete pochopeni, vyslyšeni, a zcela jistě uspokojeni ?

Historie

Snažit se dobrat přesné historie této tradice je nemožné. Podle některých domněnek sahají její kořeny do roku 1916, kdy byl král Alfons XIII. na oficiální návštěvě Cádizu. Když v baru žádal skleničku sherry, zvedl se od moře vítr. Aby se do králova vína nedostal písek, přikryl číšník skleničku plátkem sušené šunky. Králi se to líbilo, a když skleničku vypil, žádal další, ovšem opět se stejnou « tapou ». Podle jiné verze stojí za touto tradicí naopak král Alfons X., který nařídil, aby se v kastillských lokálech víno servírovalo za doprovodu trochy jídla, to aby se obyvatelstvo tak snadno neopíjelo. Další, jednodušší vysvětlení říká, že se trocha slaného jídla (například španělského jamónu) začala servírovat proto, aby měli zákazníci žízeň a objednali si další nápoj. Tomuto vysvětlení by nahrávalo i to, že « tapa » je až do dnešních dnů vždy a zásadně slaná. Ještě další vysvětlení je, že úloha tapas byla zpočátku čistě praktická – přikrýt nápoj, aby do něj nevlétl hmyz. A ještě další… ne, už toho necháme. Jisté je, že nejprve a nejsilněji tahle skvělá tradice zakořenila v Andalusii, kde se dodnes na spoustě míst udržuje zvyk, že k objednané skleničce dostanete « tapu » zdarma. Existují bary, kde se s každou další rundou stupňuje množsví a rafinovanost servírovaných tapas, až nakonec odcházíte z baru zcela přejedeni a přemoženi.

Tapas bar v Cava Baja, Madrid

Jak se to dělá

Vedle podstatného jména „tapa“ existuje i sloveso „tapear“ (vyrazit do baru na tapas) a slovo „tapeo“, které označuje sám akt obcházení barů. Ta nejobvyklejší varianta je, že menší skupinka přátel vyrazí na výpravu po tapas barech. V každém baru se objedná runda, v jejímž placení se účastníci střídají. Nejtypičtější nápoj pro tapeo je buď malé točené pivo zvané „caña“ nebo víno servírované v nízké obyčejné sklence bez stopky. Vypadá jako naše sklenice na vodu a nazývá se „chata“ (čte se čata). Tapas se konzumují zpravidla vestoje, buď u vysokých stolků nebo přímo u baru. Typické tapas bary jsou vybaveny dlouhým pultem, na němž jsou ve vitrínkách vystaveny jednotlivé pokrmy. Jak už bylo řečeno, v Andalusii můžete dostat nějakou tu tapu zdarma, ale ve většině Španělska si je k pití prostě objednáte a zaplatíte. Cena se může dost lišit, ale obvykle počítejte se dvěma až třemi eury za jednu jednohubku. Pokud mají tapas formu porcí šunky, ovčího sýra, kalamárů či ančoviček, je obvyklé objednat několik různých porcí a jídlo se pak sdílí. Porce kvalitní šunky z černých iberských prasátek vás může vyjít i na dvacet euro ? Tapas baru nebo trhu, kde můžete tapeo provozovat, se obvykle říká jednoduše „sitio“ (místo). Nejdůležitější fráze, kterou na tapeo potřebujete, je tedy „¿Hay un buen sitio de tapas por aquí?“ (Je tady někde dobré místo na tapas?)

Tapas bar ve čtvrti Cortes, Madrid

Typické tapas pokrmy

Paleta tapas je široká a barevná, mezi ty úplně nejtypičtější patří sušená šunka, ovčí sýr, nejrůznější jednohubky, tj. obložené kusy pečiva, olivy samotné nebo doprovázené sýrem a šunkou, tortilla de patatas (recept naleznete zde), kalamáry, patatas bravas (brambory přelité pikantní omáčkou), ančovičky servírované na pečivu, salátu nebo plátku rajčete, smažené pikantní papričky, krevety na česneku a samozřejmě croquetas. Španělské krokety nemají nic společného s bramborami – je to bešamelová omáčka smíchaná s různými přísadami (např. šunka, kuře, treska…), dobře vychlazená, zformovaná do podoby malých válečků, obalená ve strouhance a posléze osmažená v oleji.

Croquetas se šunkou

Pokud máte větší hlad, nebo chcete tapeo pojmout jako večeři, nabízí se malé porce teplých jídel, na obrázcích zleva:
Tortilla de patatas (bramborová tortilla), salchicha a la sidra (klobásky na španělském cideru), huevos rotos con chorizo a guiso de arroz, carne y pasas (vejce se šunkou a chorizem a směs s rýží, masem a rozinkami).

Kam vyrazit

Tapeo se provozuje v tapas barech nebo v „mercados“ (krytých trzích, kde kromě stánků s potravinami najdete i stánky s tapas). Neexistuje nic jako hodina vhodná nebo nevhodná pro tapas, i když nejrušnější jsou bary samozřejmě po osmé hodině večer a žijí ještě dlouho do noci. Z vlastní zkušenosti vám mohu doporučit následující místa, všechna jsou tak trochu to, čemu se říká „pijo“ (čte se „picho“), což znamená něco jako „posh“, tj. lepší místa, žádné pajzly ?

Madrid
Cava Baja – ulice Cava Baja je snad nejznámější zónou tapas z celého Madridu. Nachází se blízko Plaza Mayor. Je to mnohem lepší varianta než zahrádky a bary přímo na Plaza Mayor, těm se raději vyhněte – jsou to prvoplánové turistické pasti. Metro: L5, stanice La Latina

Calle Huertas – v Calle de las Huertas a na blízkém náměstíčku Plaza de Santa Ana najdete velkou spoustu tapas barů. Na jejich prozkoumání vám rozhodně jedna noc nestačí. Metro: L1, stanice Antón Martín

Mercado de San Miguel – krytý trh v samém centru Madridu, který okouzluje kovovou konstrukcí z roku 1916. Už ve středověku se tu nacházelo tržiště, tehdy samozřejmě otevřené ? Nachází se hned vedle Plaza Mayor. Nejbližší metro: L5, stanice Ópera

Tapas z oliv, Mercado de San Miguel, Madrid

Mercado de San Antón – další krytý trh, jeho budova není tak výstavní, ale tapas tu ochutnáte dobré. Najdete tu stánky s potravinami (ovoce, zelenina, mořské plody, šunka), malé tapas stánky a úplně nahoře restauraci. Nachází se v srdci bohémské čtvrti Chueca. Metro: L5, stanice Chueca

Tapas v Mercado de San Antón, Madrid

Platea Madrid – sem se rozhodně zajděte někdy podívat. Na místě bývalého divadla na náměstí Plaza de Colón vznikl svébytný prostor plný neonů, života a dobrého jídla. Na místě bývalého hlediště, lóží a balkónů najdete velkou spoustu originálních tapas barů. Metro: L4, stanice Colón

Barcelona – přímo z Las Ramblas vybíhá do strany prostor, ve kterém se nachází Mercado de la Boquería, krytý trh s množstvím stánků s čerstvými mořskými plody. Metro: L3, stanice Liceu

Čerstvé ústřice v Mercado de la Boquería, Barcelona

Málaga – nejvíc trendy místem je bar El Pimpi, který najdete v calle Granada, v blízkosti Picassova muzea. Další variantou jsou četné „chiringuitos“ (čte se „čiringitos“), malé bary, které lemují pobřežní promenádu.

Salát z mořských plodů, Málaga

Bilbao – celé Baskicko je proslulé – oprávněně – svými „pintxos“. V Bilbau je můžete začít objevovat na Plaza Nueva, pěkně po obvodu kolem dokola, jeden bar za druhým. Metro: L1, stanice Zazpi Kaleak

Pintxos na Plaza Nueva, Bilbao

Česká varianta

Kultura tapas v českých podmínkách nefunguje. Můžete nakoupit tu nejlepší Jamón de Bellota (šunku z iberských prasat krmených výhradně žaludy), dovézt výborný Queso Manchego (ovčí sýr z Kastílie La Mancha) a skvělé španělské víno. Vše zde zmíněné můžete ochutnat v dobré kvalitě například v Tapas bar Miró, Štefánikova 46, Praha 5, nebo v El Barrio de Ángel, Lidická 42, Praha 5. Nicméně, atmosféru hlučných a živých španělských barů, kde se všichni na stojáka překřikují, smějí se a společně si užívají společnost a dobré jídlo, do studených českých podmínek nepřenesete. Kdo chce zažít pravé tapeo, musí sednout na letadlo a zamířit až za Pyreneje.

Mercado de la Boquería, Barcelona
Publikováno

Sevilla

Quién no ha visto Sevilla, no ha visto maravilla.

(Kdo neviděl Sevillu, neviděl nádheru. Španělské rčení)

Nábřeží řeky Guadalquivir poblíž Torre de Oro, Sevilla

Sevilla je hlavním městem nejen stejnojmenné provincie, ale celého autonomního společenství Andalusie. Má 700 000 obyvatel a je čtvrtým největším španělským městem. Zároveň můžu místopřísežně prohlásit, že jsem zatím ve Španělsku neviděla krásnější místo.

Co vidět v Seville

Sevilla není nijak extrémně velká a na prohlídku jejích památek vám budou stačit dva nebo tři dny. Navíc se po území historického centra můžete pohodlně pohybovat pěšky, nepotřebujete tedy žádnou speciální kartu na autobus. Co v Seville určitě vidět a nevynechat?

Sevillská katedrála

Rozsáhlá a impozantní gotická stavba v historickém centru. Její stavba započala v roce 1402 na místě původní muslimské mešity, prolínání arabské a křesťanské architektury a kultury je ostatně pro celou Andalusii typické. V hlavní chrámové lodi je pohřben Kryštof Kolumbus (obrázek jeho hrobky úplně vlevo nahoře).

Minaret původní mešity se zachoval, je jím věž katedrály nazvaná Giralda (odvozeno od španělského girar = točit se. Vršek věže je totiž opatřen otočnou korouhvičkou). Na vrcholek Giraldy nevedou schody, ale cihlové rampy, i tak se ovšem při výstupu zapotíte. Věž totiž měří 104 metrů, ve své době (dokončena v roce 1198) byla nejvyšší stavbou světa. Odměnou vám bude výhled na katedrálu, na Patio de los Naranjos (nádvoří pomerančovníků) a samozřejmě na celé historické centrum Sevilly.

Výhled z Giraldy na Patio de los Naranjos
  • Centrum Sevilly
  • Výhled na katedrálu
  • Na vrcholku Giraldy

Giralda je cihlová a její jakoby krajková výzdoba je také sestavena z cihel. Má neuvěřitelnou schopnost přitahovat vás znovu a znovu, musíte ji obdivovat a hypnotizovat a připravte se na to, že nejmíň polovinu fotek, které přivezete zpátky domů, bude tvořit Giralda stokrát jinak.

Torre del Oro

Torre del Oro, neboli Zlatá věž, je stará almohadská (tj. muslimská) říční hláska. Byla vztyčena v první třetině 13. století za časů Almohadského chalífátu a původně stály na místě dvě, na každém břehu řeky Guadalquivir jedna. Uvnitř se nachází malé námořní muzeum a můžete také vystoupit na vrcholek věže.

Výhled na Torre del Oro ze čtvrti Triana. Vpravo Giralda
Torre del Oro
Výhled z Torre del Oro na Sevillu

Alcázar de Sevilla

Alcázar v Seville je maurský královský palác. Byl rovněž vystaven Almohady a ukrývá nádhernou islámskou architekturu, bohatou štukovou výzdobu, zahrady plné citroníků, pomerančovníků a fontán, a za zmínku stojí i dlažby. Spolu s katedrálou a Indickým archivem (který ale nutně vidět nemusíte – nic až tak speciálního v něm není, slouží k uschování listin, které se vztahují k zámořským územím Španělska) je od roku 1987 zařazen na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Plaza de España

Španělské náměstí v Seville je velmi netypické, půkruhové, velké, protkané kanály, na kterých se můžete projet na lodičkách, jedním slovem… úžasné. Největším lákadlem je fantastická dlaždičková výzdoba. Po obvodu náměstí jsou z kachlíků vystaveny velké lavičky, každá za jednu španělskou provincii.

Plaza de España

Parque de María Luisa

Španělské náměstí a nábřeží Guadalquiviru je propojeno velkým městským parkem Marie Luisy. Najdete v něm nejen zeleň a ochranu před ostrým andaluským sluncem, ale taky velké ptačí eldorádo – spoustu kachen nejrůznějších druhů, rybníčků, potůčků a krmítek.

Rincón de lectura, čtenářský koutek v parku Marie Luisy

La Maestranza

Býčí aréna La Maestranza s kapacitou 12 000 diváků byla dokončena v roce 1765. Vystoupit v Sevillské La Maestranza je pro každého matadora obrovská událost a pokud byste měli ve Španělsku zevnitř vidět jen jednu býčí arénu, vyberte si tuhle.

Zvenku vypadá La Maestranza možná spíš skromně
Na býčích zápasech během Feria de Abril (Dubnová slavnost), největšího sevillského svátku
Býčí zápasy v La Maestranza

Las setas de Sevilla

Gigantický městský slunečník Metropol Parasol je Sevillany familiérně zván Houby, neboli Las setas de Sevilla. Vrškem hub vede vyhlídková trasa a za cenu vstupného v hodnotě tří eur obdržíte kromě procházky také drink v baru nahoře.

Barrio de Santa Cruz

Židovská čtvrť Santa Cruz začíná hned vedle katedrály a nabízí pitoreskní zákoutí, uzoučké uličky a typické andaluské dvorečky. Rozhodně stojí za procházku. Spolu se čtvrtí Triana, která se ovšem nachází na druhém břehu řeky Guadalquivir (přibližně proti Torre del Oro) tvoří centrum sevillského flamenca. Do flamencových barů ale vyrážejte až po desáté hodině večerní, do té doby se obě čtvrti tváří poměrně ospale.

Praktické info

Sevilla má s Prahou pohodové letecké spojení, například linkou Brussels Airlines s přestupem v Bruselu. Letiště se nachází blízko centra města a spojuje ho s ním autobusová linka EA (Especial Aeropuerto), cesta vám bude trvat cca 35 minut. Pro výlety je vám k dispozici vlakové nádraží Santa Justa, odkud můžete vyrazit na výlety do Cádizu, Jerez de la Frontera nebo jiných míst v Andalusii i ve Španělsku, protože Sevilla leží na trase rychlovlaků AVE. Ve městě je k dispozici spousta ubytovacích kapacit, já jsem zvolila Apartamentos Sevilla v ulici Jesús del Gran Poder. Váš apartmán bude sice spíš jednodušší, ale naprosto dostačující, s přístupem na dvůr a vlastním klíčem. Můžu vám ho doporučit, do centra (ke katedrále) je to pěšky deset minut.

Publikováno

Proč jezdím do Španělska sama

Hodně lidí se mě ptá, proč vyrážím na cesty téměř vždy sama, a za tím obvykle následují další doplňkové otázky 🙂 Nejlepší a nejupřímnější odpověď zřejmě zní, protože to potřebuju tak, jako se potřebuju napít, najíst nebo dýchat.

Před corridou, býčí aréna La Maestranza v Seville

Že se mi líbí místní kultura, gastronomie a krajina, asi není žádné velké překvapení. Španělsko je pro nás Čechy přitažlivé a exotické a má jednoduše všechno: moře, oceán, hory, pouště, lesy, zapadlé vesnice i velkoměsta. Má středověké hrady, honosné královské paláce, muzea, galerie, parky, panské zahrady, nákupní eldoráda, průmyslová centra i klidná zákoutí.

Toledo, Castilla La Mancha

Když je člověk sám, nemůže sice zážitky sdílet, ale za to se na ně může pořádně soustředit. Může se na několik hodin ztratit v andaluských uličkách a obdivovat jeden pitoreskní dvoreček za druhým, aniž by mu během té doby někdo šestkrát připomínal, že ho bolí nožičky. Může objevovat zapadlé vesnické díry, jejichž genius loci by jinak musel před spolucestujícími složitě obhajovat. Může se usadit na zahrádce v přístavu v Málaze a zůstat tam dvě hodiny jen proto, aby poslouchal, jak se všudypřítomné španělské brebentění vznáší kolem a slévá dohromady, až vytváří tu nejkrásnější melodii, ve které se rozpustíte tak, jako se kostka cukru rozpustí v pěně na horkém kakau.

Uličky židovské čtvrti, Córdoba, Andalucía

Proč pořád jezdíš jen do Španělska?

Protože to není dovolená v klasickém slova smyslu. Nejedu tam objevit něco, co v principu neznám, ale naopak si užít to, co mi v Čechách a všude jinde opakovaně chybí – totiž Španělsko samotné. Vracím se do Španělska, jako se vrací lidi na víkend z města zpátky domů na venkov do přírody, ke kořenům. Vracím se tam, protože je to můj mentální a citový domov. Vracím se tam, protože když vidím z letadla pustou krajinu v padesáti odstínech hnědé, srdce se mi plní radostí.

Vždyť si tam sama stejně s nikým nepopovídáš.

Omyl, omyl. Snad by tenhle předpoklad platil v Německu, ale Španělsko je plné přátelských, otevřených a kontaktních lidí. To, že jste na výletě nebo v baru sami není stopka, ale naopak pobídka k tomu, aby se s vámi začali bavit o tom, odkud jste a co tam děláte. Nespočítala bych, kolikrát jsem si skvěle pokecala s lidmi, které jsem viděla poprvé a naposled v životě a kolik gastronomických a jiných doporučení ke mně takhle doputovalo. Španělé navíc milují exportovat vlastní kulturu a jakmile zjistí, že se vám líbí jejich jazyk, země a chutná vám jejich jídlo, doslova vás sežerou láskou.

Výhled na řeku Guadalquivir, Sevilla, Andalucía

Co na to tvoje rodina?

Tahle otázka padá taky poměrně často a nese v sobě víc předsudků, než by se na první pohled mohlo zdát. Co na to tvůj partner/manžel, když chceš jet pryč bez něj, to mu to nevadí? Nežárlí? Co na to tvoje dítě/děti, že ho/je nevezmeš s sebou? Kdy konečně vezmeš taky děti? Jenže nikdo z nás při narození nepodepsal papír, že bude žít podle představ ostatních lidí. Že si pořídí dvě děti, psa, kočku a útulný byt. A když už ty děti má, že nesmí žít svůj vlastní, osobní život, který s rodinou nijak nesouvisí, mít svůj malý vesmír, kam nikoho jiného nezve. Někdy je fajn si uvědomit, že spokojenost ostatních je možná, jen když my sami jsme spokojení. Moje rodina tedy bere moje cestování tak, jak to je. Dvakrát třikrát do roka si potřebuju sbalit svých pět švestek a na pár dní se ztratit sama ve Španělsku, abych si dobila baterky.

Muzeum Guggenheim, Bilbao, País Vasco

Kdo tě fotí?

Mám ve Španělsku několik málo přátel – dva bývalé kolegy z práce, pár známých z různých míst a rodinu mého lektora španělštiny, která mě s nadšením a láskou adoptovala. Když se s nimi vidím, vyfotí mě oni. Na místech, kde jsem sama, si na drzo řeknu ostatním turistům. Pokud se tam zrovna vyskytují lidi, kteří se fotí, určitě jim nebude vadit, pokud je požádáte, ať vás vycvaknou taky. Když si vyberete skupinku mladých holek, které to zjevně umí se sociálními sítěmi, budou navíc ty fotky fakt pěkné. A na spoustě míst se jednoduše vyfotím sama. Selfie je kamarád.

Proč se tam teda nepřestěhuješ?

Protože tady mám rodinu, kterou nechci opustit ani proti jejich vůli stěhovat. A protože ve Španělsku naopak nemám dobře placenou a stabilní práci. V Čechách je zima a pokladní v supermarketu se na vás šklebí, ale oproti Španělsku máme fungující ekonomiku a nízkou nezaměstnanost. Tož toho je třeba si vážit 🙂

Málaga, Andalucía

A nebojíš se?

Španělsko je obecně dost bezpečná země. Nebojím se tam nikde sama o nic víc, než bych se případně bála v Čechách.

Dračí jeskyně, Mallorca

Má to nějaký nevýhody?

Má. Paella se na spoustě míst servíruje jen pro dva.

Paella z mořských plodů, Barcelona

Stejně je to nějaký divný.

Já vím.

Nedělní bleší trh ve čtvrti El Rastro, Madrid