Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.
Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.
Acueducto de Segovia
Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.
Domy stojí po obou stranách horní části akvaduktu (tj. ještě před náměstím). Zde stačí jedna řada oblouků 
Pohled do kanálu na svod vody v horní části akvaduktu
Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.
Třeba tuhle… 
… nebo tuhle!
Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.
Torreón de Lozoya
V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂
Výhled z věže. V pozadí segovijská katedrála 
Torreón de Lozoya
Catedral de Segovia
Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.
Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!
Cochinillo de Segovia
Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!
Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.
Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.
Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.
Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.
(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).
Valle del Clamores
Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.
Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.
Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.
Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.
Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂