castilla y leon – Španělsko do kapsy

6. 11. 20214. 11. 2021

Segovia

Jsem taková španělská dešťová víla. Když přijedu do Španělska, obvykle prší. Mrholení, deštík, nebo dokonce typická přívalová gota fría od Středozemního moře, při které promoknete během pár vteřin až na kost? Vyberte si. „Jezdi častěji, máme problémy se suchem,“ posmívají se mi místní, takže když jsem ráno vystoupila z autobusu linky číslo 11, která spojuje segovijský akvadukt v centru města a vlakové nádraží Segovia Guiomar, a přivítaly mě ocelové mraky a studený deštík, ani mě to moc nepřekvapilo. First things first, takže než se navzdory deštíku vydám na průzkum města, vyhrnu si límec bundy nahoru k uším a šlapu nahoru do kopce až k restauraci Asador Maribel, kde servírují tradiční segovijské cochinillo asado, pečené selátko, v prvotřídní kvalitě, a rezervuji si stůl na dnešní oběd.

Neoddiskutovatelnou dominantou města je románský akvadukt, který přiváděl vodu z hor, které vidíte na obzoru

Segovia je hlavním městem stejnojmenné provincie a leží v autonomním společenství Castilla y León v nadmořské výšce 1 000 metrů, obklopená horami. S Madridem ji spojuje rychlovlak AVE, který stokilometrovou vzdálenost překoná za pouhých 27 minut, což z ní činí ideální cíl na jednodenní výlet z hlavního města.

Acueducto de Segovia

Hlavním a největším lákadlem města Segovia je místní románský akvadukt. Byl postaven přibližně před dvěma tisíci lety, přesněji řečeno na začátku 2. století našeho letopočtu, za vlády císaře Traiana. Začátek tohoto vodního díla byste našli až na úpatí hor Sierra de Guadarrama, celých 17 km daleko, tam, kde pramení potok Acebeda. Voda byla vedena podzemním kanálem přibližně 13 km dlouhým až do města, kde se dostala na povrch. Aby mohla překonat hluboké údolí řeky Clamores a dosáhnout až na skalnatý ostroh, na kterém se rozkládá město Segovia, vystavěli Římané 813 metrů dlouhou viditelnou část akvaduktu. Dvě řady žulových oblouků, celkem 128 pilířů, o maximální výšce 28 metrů, bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. (Ano! Jen ty šutry!) Vrškem akvaduktu vede kamenný kanál o sklonu jednoho procenta a rozměrech 30 x 30 centimetrů. Právě tímto korytem proudila voda.

Když vystoupáte z Plaza del Azoguejo po schodech, najdete to nejlepší místo pro obdivování 28 metrů vysokého akvaduktu

Domy stojí po obou stranách horní části akvaduktu (tj. ještě před náměstím). Zde stačí jedna řada oblouků

Pohled na oblouky akvaduktu se hned tak neomrzí. Jak vidíte, nakonec se přece rozjasnilo

Na druhé straně údolí, tj. po překonání dnešního náměstí Plaza del Azoguejo, mizela voda opět v podzemí, a součástí díla byly i stavby, ve kterých se voda čistila od písku a jiných nečistot. Segovijský akvadukt vám bezpochyby vezme dech, ale nezapomeňte, že jeho viditelná část tvoří jen malý úsek rozsáhlého vodního díla. Akvadukt končil až v nejvzdálenějším cípu města, kde stojí segovijský hrad Alcázar de Segovia a cestou zásoboval městské fontány, vodovody a nádržky.

Jak jste si mohli povšimnout, akvadukt je perfektně zachovalý, za což vděčí pravděpodobně tomu, že sloužil svému účelu až do 20. století, a tudíž ho opečovávaly celé generace segovijských obyvatel. První pořádnější restaurátorské práce byly provedeny na příkaz Katolických veličenstev v roce 1484. Kanál v horní části byl tehdy dřevěný, v 16. století ho vyměnili za kamenný, a voda jím tekla až do roku 1973, kdy byl akvadukt odstaven z provozu. V 90. letech nicméně proběhlo vyztužení koryta, aby voda nezatékala do spár vzácné památky zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Vodní dílo se sice dnes už nepoužívá, ale je stále funkční.

Torreón de Lozoya

V porovnání s impozantním akvaduktem vám nenápadná středevěká pevnost Torreón de Lozoya možná bude připadat nezajímavá, ale věž pevnosti postavené mezi 15. a 16. stoletím nabízí skvělý výhled na uličky města a kromě toho hostí výstavní prostory, kde najdete obrazy, sochy nebo porcelán, a taky výstavu historických španělských mincí od dob středověku. Tehdejší platidlo se nazývalo španělský reál. Torreón vám doporučuji k návštěvě, ale nebudu se tvářit, že jde o bůhvíjak zasvěcený tip. Kdyby déšť nezesílil, asi bych ho neobjevila 🙂

Výhled z věže. V pozadí segovijská katedrála

Catedral de Segovia

Ach ano, segovijská katedrála. Někdy se jí prý také říká Dáma mezi katedrálami, to proto, že je tak elegantní a tak ohromující. Je pravděpodobně poslední gotickou katedrálou postavenou na území Španělska, ačkoliv má i některé renesanční rysy. Vzpomínáte na El Escorial z minulého článku? Segovijská katedrála byla postavena zhruba ve stejné době.

Přiznám se, že po pár letech cestování jsem vůči kráse španělských katedrál už poněkud rezistentní, ale stejně jsem šla dovnitř. K dispozici jsou i komentované prohlídky s výstupem na věž (ve španělštině), ale bohužel jen dvakrát denně, a tak jsem se z věže nerozhlédla. Kromě toho, blížila se půl druhá, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na oběd!

Cochinillo de Segovia

Konec srandy, protože přichází nejdůležitější část článku (císař Traianos promine). Slovo „cochinillo“ (čte se jako „kočinijo“) znamená ve španělštině prasátko. Etičtí vegané a vegetariáni mi na tomto místě musí prominout formu i obsah následujících odstavců, ale tradiční segovijské prasátko je prostě absolutně bezkonkurenční jídlo. Než přijde takový malý čuník na talíř, nedostává jinou stravu než mateřské mléko, ve chvíli porážky váží mezi 4,5 a 6,5 kilogramy a dosahuje maximálního stáří 21 dní. Tradiční příprava velí umístit sele na záda do hliněného pekáče spolu s vodou a máslem, a pak jej nechat péct v peci na dřevo asi tři hodiny, až je dokonale jemné a křehké. Na důkaz této křehkosti se neporcuje nožem, ale porcelánovým talířem!

Asador Maribel je jednou z restaurací, kde můžete v Segovii takové prasátko ochutnat v jeho nejtradičnější podobě. Obrovská pec na dřevo dominuje celému prostoru, vůně se šíří do širokého okolí a v půl druhé už se stojí fronta na stůl až na ulici. Prokličkuji mezi méně prozíravými zájemci o oběd a hlásím se o svou rezervaci. Ráno jsem kromě stolu neobjednávala nic dalšího, jen jsem poznamenala, že mám zájem o tradiční cochinillo, a tak čekám, že se u mého stolu objeví jídelní lístek. Omyl, omyl, vážení. Nikdo se mě na nic neptá, do minuty na ubrusu přistane karafa červeného vína, láhev vody, talířek vypečených škvarečků, miska s chlebem a než se stihnu vína dvakrát napít, usměvavá hostinská přede mne staví dvě misky s různými polévkami. Bez dalších řečí se poslušně chopím lžíce, neboť v misce napravo poznám svou oblíbenou sopa castellana, poezii vytvořenou z vývaru, tří stroužků česneku, červené papriky, trochy starého chleba a vyzrálé španělské šunky. Nikdy neodporujte Španělům, kteří vám předloží jídlo! Jestli nějaký národ umí jíst, jsou to oni.

První chod, polévky. Vlevo „judiones de la granja“, místní fazolová polévka, vpravo moje milovaná sopa castellana

Po polévkách se jen zaprášilo, a po mé pravici se objevuje dřevěný servírovací stolek. Na něj přijde nejprve mísa jednoduchého, ale skvělého ledového salátu s rajčaty a cibulí, ochuceného jen solí, octem a trochou olivového oleje, a posléze celá čtvrtina selete, tak křehkého a zároveň křupavého, jak si jen dokážete představit. Selátko vám ovšem servírují po částech, tak, abyste na talíři měli vždy perfektně teplou porci.

Možná se ptáte, kam jsem všechno to jídlo uložila. Sama nevím, ale bylo to tak dobré a obsluha tak pozorná, že jsem si navrch objednala ještě mandarinkovou zmrzlinu, kávu a své oblíbené chupito de hierbas, tedy bylinkového panáka, který vzdáleně připomíná naši becherovku (je ale sladší). „Přece jen se nám zdá, že jsi měla málo jídla,“ směje se na mě hostinská, a postaví mi vedle kávy ještě dřevěný tácek s pár sladkostmi. Pozornost podniku.

Když jsem to nakonec všechno, ale opravdu všechno spořádala, chvíli jsem nevěděla, jestli nemám Asador Maribel zažalovat za pokus o vraždu. Nakonec jsem ale jen požádala o účet a rozhodla se, že půjdu zkonzumované kalorie spálit na výlet.

(Pokud vás zajímá, jestli byl účet vysoký, tak celkem ano, zhruba dvojnásobek toho, co byste v Segovii zaplatili v „běžné“ turistické restauraci. Jídlo ale stálo za každý cent, a při odchodu dostanete malý dárek – hliněné prasátko).

Valle del Clamores

Obědové orgie trvaly zhruba hodinu a půl, a když jsem se poté přes neustávající příval hostů vypotácela na ulici, ranní déšť byl minulostí a obloha pomalu nabírala typický blankytně modrý odstín. Vydala jsem se zpět do centra a pak směrem doleva, z města ven a z kopce dolů. Abyste rozuměli, Segovia stojí na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obkroužen prstencem zeleně, která roste v údolí (španělsky „valle“) řek Eresma a Clamores. Vpravo na skále se vypíná město a nad střechami vykukuje katedrála, zatímco dole v údolí pokojně zurčí Clamores. Křik ptáků je všudypřítomný, a kromě jasně zelených křovisek se kolem tyčí pinie, cypřiše, jilmy, jasany, topoly a ořešáky.

Začátek cesty, ještě než sešplháte až k řece

Hezkých pár kilometrů jsem nepotkala vůbec nikoho.

Most přes Clamores blízko soutoku s řekou Eresma

Když obejdete celý skalnatý ostroh, dostanete se až k vyhlídce Mirador de la Pradera de San Marcos, odkud je nejlepší výhled na Alcázar de Segovia, který je jedním z nejnavštěvovanějších středověkých hradů ve Španělsku. Byl vystavěn kolem roku 1120 a dlouhá staletí v něm sídlili kastilští králové. Dojdete k němu buď ze středu města (jednoduše tak, že od katedrály půjdete dál rovnou za nosem), nebo tak, že z turistické cesty údolím Clamores vyšplháte zase pěkně nahoru na skálu. Pokud ovšem chcete Segovii opustit, stejně vám nic jiného nezbývá.

Alcázar můžete navštívit i uvnitř. Přiznám se ale, že ač jsem v Segovii byla už podruhé, ještě jsem tak neučinila. Připozdívalo se, sedmikilometrová trasa údolím mě utahala, a někde uprostřed cesty zpět na vršek skalnatého ostrohu jsem usoudila, že alcázar počká do příště.

Cestou zpět do města se můžete dosyta vynadívat nejen na hrad, ale taky na kastilskou přírodu

Segovia je jedním ze španělských měst, které můžete bez obav umístit na svůj cestovatelský bucket list. Kombinace přírody, okolních hor, akvaduktu i středověkých památek je opravdu povedená. Kromě toho má výborné spojení do Madridu, jen si dejte pozor na to, že segovijské nádraží Guiomar stojí mimo město a k akvaduktu se tudíž musíte přepravit kyvadlovým autobusem. Jeho příjezdy a odjezdy jsou zesynchronizované s příjezdy a odjezdy madridských vlaků a zastávka je přímo před nádražím, jízda trvá asi dvacet minut. Možná se divíte, proč vám na tomto místě nepřipomínám včasnou rezervaci stolu na oběd, ale není to třeba. Už v deset ráno voní pečená selátka po celém městě. Nezapomenete 🙂

30. 10. 202130. 10. 2021

Podzimní výlet do El Escorialu

Jeden král plus pár předků k pohřbení plus ambice plus přístup k množství stavebního kamene rovná se pyramida. Tak to alespoň platilo po tisíce let ve starověkém Egyptě. Jaký je výsledek, když do výše uvedené rovnice dosadíme proměnné mocného Španělska šestnáctého století? Inu, nic menšího než majestátní královský komplex El Escorial.

El Escorial leží 45 km severně od Madridu. Z jeho zahrad dohlédnete až na madridské mrakodrapy

Král je v tomto případě Felipe II. (čti „Felipe segundo“), druhý Habsburk na španělském trůně. Habsburkové se poprvé dostali na španělský trůn v podobě jeho otce Karla I. Habsburského, který byl po otci Habsburkem a po matce Johaně Šílené Španělem. Karel I. přijel do Španělska poprvé v patnácti (a hned o rok později se stal králem) a španělsky tehdy neuměl ani písknout. Netřeba zdůrazňovat, že se proto u španělského lidu netěšil ani důvěře, ani velké oblíbenosti. Kromě toho byl ošklivec, měl typický habsburský předkus, kvůli kterému nemohl pořádně zavřít čelist, válčil kde mohl a utrácel výrazně přesmíru. Jeho syn, Felipe II., převzal trůn v roce 1556. Bylo to právě během jeho vlády, ve druhé polovině 16. století, kdy se o Španělsku začalo říkat, že je říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Felipe II. získal totiž v roce 1581 portugalský trůn včetně zámořských území a v 60. letech rozsáhlé souostroví v jihovýchodní Asii, které bylo na jeho počest pojmenováno Islas Filipinas (tedy „ostrovy Filipovy“), dnešní Filipíny. Když přičteme Španělsko a Ameriku, dá se říct, že svého královského sídla El Escorialu, vzdáleného asi 50 km severně od Madridu, kontroloval nejen celý Pyrenejský poloostrov, ale bez nadsázky zhruba tři čtvrtiny zeměkoule.

Podzim dorazil i do El Escorialu. Okrouhlá věž patří katedrále, vestavěné doprostřed komplexu, a nezakrytě inspirované bazilikou sv. Petra ve Vatikánu

El Escorial je královským palácem, rozsáhlým klášterem, školou (jak klášter, tak škola jsou dodnes funkční), katedrálou, ale hlavně a zejména hrobkou španělské královské rodiny od 16. století až po současnost. (Poznámka: Předchozí španělští králové až po Johanu Šílenou jsou pochováni v andaluské Granadě.) Felipe II. si pozemek na úpatí dvoutisícových hor Sierra de Guadarrama vyhlédl hned na začátku své vlády a v nadmořské výšce 1028 metrů kázal postavit nejprve klášter Sv. Vavřince jako poděkování za vítězství v bitvě u Saint Quentinu. Zakrátko se ovšem projekt rozrostl do nebývalých rozměrů ještě o dvě křídla královského paláce, školu, knihovnu, katedrálu, sklad svatých relikvií a hlavně obrovskou kryptu. El Escorial je bez přehánění renesanční pyramidou, vystavěnou v obdélníkovém půdorysu z kvádrů guadarramské žuly, která byla na stavbu z nedalekých hor dopravována dvoukoláky taženými voly. Ve své době byl největší budovou na světě (s rozlohou přes 30 000 metrů čtverečních) a dokonce se mu přezdívalo „osmý div světa“. Celá gigantická stavba byla dokončena za pouhých 21 roků, mezi lety 1563 a 1584.

Všechno, absolutně všechno v El Escorialu je postaveno ze žulových bloků, těžených v pohoří Sierra de Guadarrama. Budovy za zbarvenými stromy také – byly vystavěny jako služební domy pro personál paláce a El Escorial lemují hned ze dvou stran

Madrid se stal hlavním městem Španělska právě za vlády Felipeho II., a dnes ho s El Escorialem spojuje linka C8 madridských příměstských vlaků nazývaných „Cercanías“ (od slova „cerca“ = „blízko“). V podzemí pod centrálním madridským náměstím Puerta del Sol se nachází velké vlakové nádraží a co dvě tři minuty staví ve stanici některý z mnoha „cercanías“. Na něm se časně ráno tisknu do kouta, jen v džínové bundičce, a napínám uši, abych nezmeškala svoji přihrávku. Alcobendas, San Sebastián de los Reyes, Alcalá de Henares, Colmenar Viejo… konečně ohlašují vlak do Escorialu, spolu s ostatními se nacpu do vagónu, usadím se u okna a přemítám, jestli v bundičce dneska umrznu, nebo ne. Ve věčně rozpáleném Madridu člověk snadno zapomene, že hory se zvedají sotva pár kilometrů za ním. Když budu mít štěstí, bude v Escorialu možná tak sedm stupňů. Když opouštíme město, svítá, a sotva za sebou necháme madridské mrakodrapy čtvrti Chamartín, slunce se začíná opírat do typické kastilské krajiny. Matně nazelenalá suchá dlouhá tráva, rudohnědá půda, borovice, sem tam skála nebo olivovník, podél traťového plotu desítky zvědavých daňků. Aspoň myslím, že jsou to daňci, ve vysoké se příliš nevyznám. Skály se brzo promění v hory, pak se na obzoru objeví nepřehlédnutelný gigantický bílý kříž Valle de los Caídos, Francova Údolí padlých, a po necelé hodině jízdy se v hnízdu borových lesů na úpatí hor ukáže samotný El Escorial. Je tam přesně taková kosa, jak jsem se obávala, ale od nádraží je to kilometr ostré chůze do kopce a zahřeje mě natolik, že si můžu dát snídani venku, na zahrádce malého baru s vyhlídkou přímo na kamenné průčelí Escorialu. Na tradiční španělskou snídani – opečený bílý chleba s olivovým olejem, solí a rozdrceným rajčetem – jsem si díky epidemii musela počkat skoro dva roky.

Olivový olej i drcené rajče se servírují v malých baleních, asi jako u nás máslo a džem

Komentovaná prohlídka trvá dvě hodiny a začíná v prostorech kláštera. Mimochodem, klášter je dnes augustiniánský a dodnes funkční, augustiniáni ale většinou chodí v „civilu“, a tak je mezi návštěvníky těžko poznáte. V době svého vzniku byl klášter otevřený (čti: neměl uzavíratelné dveře), a tak na jeho chodbách neskutečně táhlo. Sierra de Guadarrama, to je v chladnější polovině roku nejen déšť a sníh, ale hlavně vytrvalý studený vítr, a tak v prvních desetiletích existence kláštera mniši umírali velmi brzo. Felipe II. mnichům posléze pořídil jak dveře, tak i nádherné nástěnné fresky, které s hlavou vyvrácenou ke stropu během prohlídky obdivujeme. Uvnitř Escorialu se nesmí fotit, ale v zájmu blogování za rohem prokážu trochu té občanské neposlušnosti a udělám pár snímků pro článek.

Stropní fresky v prostorách klášterního křídla

V prostorách kláštera se nachází nejen ohromující fresky, ale taky pár pozoruhodných obrazů. Felipe II. byl velkým obdivovatelem Tiziana, a tak si u něj pro klášter objednal obraz Kristovy poslední večeře. Když se ale před plátnem zastavíte, pravděpodobně upadnete do rozpaků. Celý obraz působí disproporčně a jaksi divně a z pravé části rámu trčí ruka bez těla třímající mísu hroznů. Když totiž plátno z Itálie dorazilo a v Escorialu ho rozbalili, zjistili, že se na králem vyhlédnuté místo nevejde. Tiziano nebo ne, tehdejší nejmocnější muž planety tak kázal plátno z obou stran oříznout a vsadit do předem vybraného rámu. Ve vedlejším sále zase najdete obrovský obraz od samotného El Greca – Utrpení svatého Mauricia. Král ho původně plánoval zavěsit do katedrály, ale když mu El Greco – tehdy ještě neznámý přivandrovalec Doménikos Theotocópulos – hotový obraz ukázal, vůbec se mu nelíbil. Na jeho vkus tam bylo málo krve, a tak sice El Grecovi za obraz zaplatil, ale další zakázku pro královský dvůr už mladý Doménikos nedostal. Odešel proto do Toleda, a právě tam se z něj stal slavný El Greco („Řek“), snad nejvýznamnější malíř, který na sklonku 16. století ve Španělsku působil.

Tváří v tvář velkolepé výzdobě kláštera snadno vytěsníte hlavní a původní účel budovy, ale nezapomínejme, že je to zejména hrobka. Při sestupu do prostoru umístěného přímo pod podlahou oltářního prostoru katedrály se citelně ochladí a následuje průchod několika sály plnými mramorových rakví. Jeden je vyhrazený čistě princům a princeznám zemřelým v raném dětském věku a hned několik místností patří infantům, kterých bylo logicky daleko víc než králů.

Drobný výkladový exkurz: Infant nebo infantka se nazývá člen královské rodiny, který nemá nárok na trůn, zatímco osoby v nástupnické linii se nazývají princ nebo princezna. Aktuální španělský král Felipe VI. má například dvě dcery, starší princeznu Leonor a mladší infantku Sofii.

V posledním sálu s hrobkami infantů je pochován i malý Alfonsito, mladší bratr emeritního krále Juana Carlose I., který abdikoval v roce 2014. Juan Carlos I. byl a je z mnoha důvodů poměrně kontroverzní postavou, a pochybuji, že se v našich zeměpisných šířkách ví, že ve svých osmnácti letech o Velikonočních prázdninách roku 1956 zastřelil svého mladšího, tehdy čtrnáctiletého bratra. Oba chlapci si navzdory zákazu hráli s malou pistolí ráže 22. Juan Carlos údajně namířil zbraň na čelo svého bratra v domnění, že zásobník je prázdný, a vyšla rána. Malý Alfons byl mrtvý prakticky okamžitě. V místnosti s nimi nebyl nikdo další. Osmnáctiletý Juan Carlos už tehdy navštěvoval vojenskou akademii v Zaragoze a byl chráněncem diktátora Franca, který ho vychovával jako svého nástupce a budoucího španělského krále. Diktátorský režim tudíž kauzu ututlal, a to tak zdařile, že spousta Španělů dodnes neví nic moc o tom, jak se celá záležitost odehrála, například si často myslí, že byli oba mnohem menší, ještě malé děti, případně že šlo o nehodu na lovu.

Poslední a nejhlouběji uloženou místností na trase panteónu je samotná královská hrobka, kulatá prostora vyložená mramorem a zlatem, kde v malých zdobených schránkách odpočívají ostatky dvanácti španělských králů a jejich královen. Poslední dva volné výklenky nade dveřmi jsou určeny pro rodiče Juana Carlose I., jejichž těla jsou uložena v márnici El Escorialu. Zde se, s prominutím, všechny královské mrtvoly nechávají přirozeně zetlít (zaprvé, aby se vešly do malých rakví, které se vystavují, a za druhé, aby neděsily návštěvníky Escorialu zápachem). Až se tak stane, kosti se přesunou do schránky a hrobka bude kompletní. Španělská královská rodina pak bude muset vymyslet, kam s novými královskými nebožtíky.

Pohled od „Casas de oficios“, služebních domů, směrem k El Escorialu

Když se z tísnivého podzemí dostanete zpátky na vzduch, prohlídka pokračuje v soukromých místnostech královského paláce Habsburků. Glazované cihlové dlaždice vám připomenou podlahy Karlštejna, a ostatně i postele a další vybavení působí až středověky stroze. Oproti dalšímu křídlu, královskému paláci rodu Borbonů (kteří vládnou Španělsku od roku 1700 až dodnes), vypadají, slovy naší průvodkyně, „jako pastouška“. Smějeme se, ale je to fakt: ve vedlejších pokojích vládne zlato, malovaný porcelán, naducané pohovky, pompézní portréty a textilní tapety. El Escorial, to je výkladní skříň posledních více než čtyř století španělské historie, a pokud po vyčerpávající dvouhodinové prohlídce nemáte dost, můžete si trasu projít klidně znovu sami. Váš lístek platí celý den a z královského komplexu můžete vycházet a zase se vracet tak, jak se vám to hodí.

Zvládla jsem dvě otočky a pak jsem si to s důkladným hladem z paláce namířila přímo ke stavbám velkých strohých domů, které k El Escorialu přiléhají ze dvou stran (zbylé dvě patří palácovým zahradám). Jejich stěny jsou postavené ze stejných žulových bloků a mají i stejné břidlicové střechy. Jde o služební domy královského paláce, tady byli ubytováni poddaní, kteří se starali o královo blaho. Dnes v nich najdete hlavně restaurace a bary, a tak jsem se do jednoho z nich uchýlila na oběd. Na programu je jedno z mých oblíbených španělských jídel, potaje de garbanzos. „Potaje“ se čte „potache“ a je to v podstatě postní jídlo, obsahuje vývar, zeleninu, luštěniny a obvykle i kousky ryby. „Garbanzos“ je španělský výraz pro cizrnu. Pokud máte trochu odvahy, zkuste si někdy potaje ve Španělsku objednat, nebo se ho alespoň nebojte, když vám ho v denním menu předloží jako první chod. Prvoplánová hvězda španělské kuchyně to sice není, ale já jsem si ho po překonání počáteční nedůvěry opravdu oblíbila.

Potaje de garbanzos: vývar, cizrna, vejce, kousky tresky a nějaká ta zelenina

Praktické info: Jak už bylo řečeno výše, El Escorial spojuje s Madridem linka C8 příměstských vlaků, cesta vám zabere necelou hodinu. Od nádraží se vydáte směrem do kopce, nejprve ulicemi a pak dlouhým stromořadím, celkem asi kilometr chůze. Celodenní vstup do paláce vás přijde na 12 euro, k dispozici máte průvodcovskou aplikaci, kterou si můžete stáhnout do mobilu v mnoha jazycích. Za prohlídku s průvodcem si připlatíte další 4 eura, k dispozici je ale pouze ve španělštině. Z palácových zahrad je aktuálně přístupná jen horní část, ta spodní, svažující se skoro až k vlakovému nádraží, je i s přilehlými menšími paláci kvůli covidové epidemii zatím uzavřena.

Letecký snímek El Escorialu. Přefotila jsem vám ho z pohledu, který prodávají v místním obchodě se suvenýry 🙂

1. 11. 201927. 10. 2019

León 2/2

(slavná leónská katedrála, Svatý grál, co mlsat, kde nakupovat a kde se ubytovat)

Když jsem jela do Španělska sama poprvé, z čiré nevědomosti jsem se zrovna trefila pobytem do státního svátku na 12. října. Teprve tehdy jsem zjistila, že ten den se slaví Día de la Hispanidad, Den španělské státnosti, jako výročí objevení Ameriky Kryštofem Columbem. Od té doby má pro mě tohle období ve Španělsku zvláštní atmosféru – venku začíná žloutnout listí, počasí se obvykle prudce zlomí z letního na podzimní, takže ranní chlad vás nutí vyhledat nejbližší bar a zahřát se hrnkem horké kávy, a u oběda ve všech restauracích běží živý přenos z pompézní vojenské přehlídky na Paseo del Prado v Madridu, kde letadla kreslí na nebi červenožlutou španělskou vlajku a všichni netrpělivě čekají, jakou róbu na tu slávu předvede královna Letizia. Nechyběla jsem ani letos – strávila jsem 12. říjen v Leónu, a protože zlom počasí se dostavil podle očekávání, mohla jsem se po dopolední náročné turistice bez výčitek zavrtat do peřiny na pořádnou siestu a poslouchat, jak na okna bubnuje první pořádný podzimní déšť.

Catedral de León

Pokud navštívíte León, první vaše kroky budou pravděpodobně samovolně směřovat k monumentální katedrále zasvěcené panně Marii. Stojí na místě, kde původně stály římské lázně – pamatujete na původ Leónu coby posádkového města římských legií? Jejich zbytky (byť velmi skrovné) se nachází pod základy katedrály dodnes. Za křesťanské reconquisty byly pak staré římské lázně nahrazeny královským palácem. Na začátku 10. století vládl Leónu král Ordoño II., a když v roce 916 porazil v jedné z bitev reconquisty Araby, na znamení vděčnosti postoupil pozemek královského paláce Bohu a přikázal postavit první verzi leónské katedrály v románském slohu. Bohužel jej poměrně brzy – hned v roce 924 – do fungl nové katedrály pohřbívali, ale další leónští panovníci pokračovali v jeho bohulibém snažení. Sláva románské katedrály vyvrcholila za éry Fernanda I., který do města přivezl ostatky svatého Isidora, a jeho dcery, kterou byla princezna Urraca. O obou bude ještě řeč v souvislosti s další památkou Leónu – slavnou La Real Colegiata de San Isidoro.

Pohled na jižní fasádu leónské katedrály

Ve druhé polovině 13. století byla na tomto místě konečně vztyčena velkolepá gotická katedrála ve své nynější podobě, za bedlivého dozoru tehdejšího kastilského krále Alfonse X., řečeného “moudrý”, bratrance našeho Přemysla Otakara II. (jak víme, od roku 1230 se království Kastílie a Leónu spojily v jedno). Stavba byla silně inspirována francouzskou katedrálou v Remeši – dokonce by se dalo říct, že je téměř její replikou, jen o něco málo menší. Chcete-li znát přesné rozměry, na délku měří 90, na výšku 30 a na šířku 29 metrů. Stavba katedrály trvala na tehdejší poměry velmi krátkou dobu, jen cca 50 let – a z toho důvodu je gotický sloh velmi čistý a jednotný. Křehká leónská katedrála se v průběhu staletí pravidelně rekonstruuje, v současnosti probíhají restaurační práce na její západní fasádě nad hlavním vstupem, jejich dokončení je plánováno na konec roku 2020.

Katedrále se přezdívá „Pulchra de León“, leónská kráska

Jejím hlavním lákadlem jsou nádherné středověké vitráže, jak (poněkud netypicky) s rostlinnými a přírodními motivy, tak i s klasičtějšími náboženskými výjevy. Uprostřed hlavní chrámové lodi ve tvaru kříže se nachází bohatě zdobená kruchta. Protože je střední část portálu nad hlavním vchodem do katedrály momentáně v rekonstrukci, neuvidíte bohužel hlavní růžicové okno, bohatě vám to ale vynahradí barevné růžice umístěné po obou stranách chrámové lodi.

Vitráže leónské katedrály se neomezují jen na sakrální tematiku

Ke katedrále přiléhá “claustro” (dvůr s křížovou chodbou), kde se nachází muzeum katedrály. Za mírný příplatek (3 eura nad základní sazbu 6 euro za vstup do katedrály) si jej můžete prohlédnout. Překvapivě velké muzeum vystavuje obrazy, středověké křtitelnice, sochy, vykopávky zpod základů katedrály, truhly, kalichy a spoustu dalších náboženských artefaktů. Na obvyklé poměry náboženských muzeí je velmi pěkné, osobně jsem ocenila hlavně obrazy.

Praktické info: Vstup nemusíte kupovat předem, León nebývá zahlcený turisty. Katedrálu najdete na Plaza Regla, přímo naproti jejímu hlavnímu vstupu se nachází i turistická kancelář Leónu, kde se můžete zastavit pro plánek města.

Pohled na věže katedrály z dvora uvnitř claustro

Sladký León

Jestliže jste návštěvu katedrály vykonali tak, jak se sluší a patří hned ráno, dokud je vzduch svěží a v centru nezaclání příliš mnoho turistů, a neodbyli jste prohlídku muzea, právě teď jste z té nálože historie a architektonických vjemů poněkud unavení a neobytně na vás útočí dopolední hlad. Stočte své kroky do jedné z postranních ulic a stavte se v některé z četných leónských cukráren na dopolední kávu a zákusek. Typickou leónskou sladkostí je hojaldre, čtvercový zákusek s dírou uprostřed. Jeho název hovoří sám za sebe – „hojaldre“ se čte „ochaldre“ a je to španělský název pro lístkové těsto, v tomto případě s přídavkem medu a citrónu. Já jsem si oblíbila další lístkový zázrak, podobného tvaru a velikosti jako je hojaldre, ale uvnitř plněný vychlazeným šlehačkovým krémem a svrchu sypaný skořicí. Tomu se v Leónu říká delicia, tedy doslova „potěšení“. Však jsem si taky tohle guilty pleasure dopřála v Leónu každé ráno, a v mé oblíbené cukrárně v Calle Ancha navíc ctili tradici tapas i u ranní kávy. Co to znamená? Ano, správně – zákusek navíc zdarma. Hum!

Leónská „delicia“. Malý zákusek vpravo v pozadí je sladká „tapa“ zdarma

La Real Colegiata de San Isidoro

Seznam leónských pamětihodností není dlouhý, ale zato jsou na něm samá zvučná jména. La Real Colegiata de San Isidoro, nebo stručněji, Muzeum sv. Isidora, byste při prohlídce města rozhodně neměli minout. Přímo uprostřed historického centra Leónu se nachází jedna z nejdůležitějších románských památek Evropy, s tisíc let starými stropními a nástěnnými freskami, které bývají označovány dokonce za Sixtinskou kapli románského umění. Najdete jej na Plaza de San Isidoro číslo 4.

El Panteón de los Reyes

V objektu Muzea sv. Isidora se nachází několik významných památek, a jednou z nich je Panteón de los Reyes – hrobka leónských králů. Nechal ji postavit Fernando I., který Leónu vládl mezi lety 1037 – 1065. Jeho dcera, princezna Urraca, pak nechala vytvořit fresky, které zdobí Panteón dodnes. Nástěnné a stropní malby byly precizně vytvořeny technikou, která dovolila, aby se zachovaly v takřka perfektním stavu až do dnešních dnů. Samotný Panteón je kamenný prostor s důmyslně zdobenými sloupy a masivními hrobkami z kamene – odpočívá tu 11 králů, 12 královen a další příslušníci jejich rodin. Jejich posmrtný klid narušil na počátku 19. století vpád Napoleonských vojsk do Španělska. Francouzská armáda vyrabovala hrobky, ostatky králů naházela na jednu hromadu do rohu a z Panteónu vyzdobeného freskami nedozírné ceny si udělala stáje. Teprve v roce 1996 umožnila analýza DNA, aby byly kosterní pozůstatky roztříděny a tak dnes králové a královny znovu odpočívají po jednom ve svých kamenných hrobkách – jen se neví, kdo je kdo. A vy máte zase o trochu víc jasno v tom, kde se bere španělská nechuť vůči Francouzům.

Fresky královského Panteónu. V objektu Muzea sv. Isidora se nesmí fotit, a tak si musíte vystačit s pohlednicí

Sala del Cáliz

V samostatném sále, hned vedle neorenesanční knihovny (která je v současnosti v rekonstrukci a tak jsem ji bohužel nemohla vidět), se vystavuje klenot nedozírné ceny. Nazývá se Cáliz de doña Urraca, kalich princezny jménem Urraca (pardon, ale jak se to v češtině správně skloňuje, netuším). Kdyby o něm Dan Brown věděl, jistě by jej zakomponoval do některé ze svých knih. Poslední výzkumy založené na studiu dokumentů starého Egypta naznačují, že se jedná o Svatý grál – a to doslova a bez nadsázky. Dvě onyxové misky, které tvoří základ poháru, jsou podle posledních průzkumů těmi, které používal Ježíš Kristus při nešťastné Poslední večeři. Jako cenné křesťanské relikvie se v 11. století nacházely ve vlastnictví Egypta, který zrovna čelil hladomoru v důsledku velkého sucha. Na jeho výzvu o pomoc v muslimském světě odpověděl emír taifského (muslimského) království Denia ve Španělsku, a za lodě naložené potravinami dostal právě tyto onyxové kalichy. Ve stejném století je použil jako úplatek pro Fernanda I., mocného leónského krále, který mu svými výboji proti muslimům naháněl pořádný strach. Jeho strategie vyšla, království Denia nebylo napadeno, a ve vlastnictví Leónu se octl opravdový poklad. Fernandova dcera Urraca pak vzala své nejcennější klenoty a z nich a z onyxových misek nechala zhotovit kalich, který můžete v Leónu z relativní blízkosti spatřit na vlastní oči. Je umístěný v černém sále bez oken, a osvětlený uprostřed skleněné vitríny září, až oči přecházejí. Garantuji vám, že nic podobného jste v životě neviděli. Naposledy byl oficiálně oceněn v roce 1990 a tehdy byla jeho cena odhadnuta na 6 000 milionů španělských peset.

Údajný Svatý grál. Zdroj obrázku: www.museodesanisidorodeleon.com

El Claustro

Kamenné zdi prostor nazývaných El Claustro, tedy Augustiniánského kláštera, byly vystavěny ve středověku s využitím starých materiálů, a proto se mezi nimi dodnes nachází střešní tašky s emblémem římských legií. V roce 1088 tu zasedal vůbec první parlament Evropy, a to v počátcích vlády krále Alfonse IX.

El Tesoro de los Reyes

V jednom ze sálů muzea se nachází i královská pokladnice. Hlavními exponáty jsou zdobené schránky na svaté relikvie, mimo jiné i ta, ve které Fernando I. nechal v roce 1063 převézt ze Sevilly do Leónu ostatky svatého Isidora, po kterém se celý komplex jmenuje. Dál jsou k vidění třeba šperkovnice nebo středověký osvěžovač vzduchu vyrobený ze slonoviny.

Pokud mne paměť neklame, bylo to v roce 2002, kdy leónští sejmuli z věže areálu korouhev s kohoutem, aby ji nechali odborně vyčistit. Při té příležitosti se zjistilo, že není bronzová, jak se až do té doby domnívali, nýbrž že olověné jádro je obložené pláty ryzího zlata. Od té doby je zlatý kohout součástí výstavy v královské pokladnici, a na věži jej nahradila replika.

Věž San Isidoro s náhradní kohoutí korouhvičkou. Vlevo zachovalá část středověkých hradeb Leónu, skrápěných prvním podzimním deštěm

La Basílica de San Isidoro

Bazilika, zasvěcená (jak jinak) svatému Isidorovi, je jedinou částí komplexu, kde smíte fotit. Ostatky svatého Isidora odpočívají ve schránce na hlavním oltáři.

Bazilika sv. Isidora, pohled z varhanního kůru

Kam na nákupy

Jak už bylo řečeno v první části článku, León je v podstatě maloměsto. Pokud se vám nechce vyrážet za hranice historického jádra do vzdálenějších obchodních center, vydejte se na nákupy na Avenida Ordoño II., která je zaplněna obchody s kosmetikou, oblečením a obuví.

Ubytování v Leónu

Leónem prochází Svatojakubská cesta, takže určitě nebudete mít problém sehnat tam ubytování všech možných i nemožných úrovní a cenových kategorií. Mně v roce 2019 život servíruje, s prominutím, samé sr*ky, a tak jsem se rozhodla, že se v Leónu rozmazlím a půjdu „do jedničky – bez štěnic a s ramínkama“. Budete-li následovat mého příkladu, doporučuji hotel Alfonso V. na Avenida Padre Isla č. 1. Kromě toho, že je maximálně 200 metrů od všech významných leónských památek a z okna pokoje jsem měla výhled na vršek katedrály, jsou dveře od pokojů umístěné na pavlačích po obvodu budovy, takže uprostřed vzniká jakési zastřešené patio. Pěkné bydlení, a pokud tak jako já vyčíháte slevu na Bookingu, dokonce ani finančně nezkrachujete.

Pohled z recepce směrem nahoru…
A od pokoje směrem dolů.

Centrum Leónu. Budova uprostřed je hotel Alfonso V.

20. 10. 201920. 10. 2019

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

Takhle nějak vypadala v nájemním bytě ložnice…
… nebo koupelna

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých.

Výhled z jedné z bočních věžiček Casa Botines
— a pohled vzhůru. Obložení je původní

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

13. 10. 201919. 10. 2019

Astorga

Příchod podzimu do Španělska mě zastihl nepřipravenou. Od včerejška teploty klesly o víc než deset stupňů, a když mě ráno vlak ještě za tmy vyklopil na pustém nástupišti vlakového nádraží městečka Astorga, okamžitě jsem se začala klepat zimou. Do nejbližší kavárny to bylo nepříjemných deset minut ostré chůze.

Astorga je malá, má jen 11 000 obyvatel, ale nachází se tu jedna ze tří Gaudího budov, které postavil mimo Katalánsko, a tak je vyhledávaným turistickým cílem. Zároveň je zastávkou na Camino de Santiago, a ještě navíc neformálním hlavním městem regionu známého pod názvem Maragatería.

Maragatería je kraj ve středu provincie León, v autonomním společenství Kastílie a León. Ohledně původu názvu existuje více teorií, ale mně se nejvíce líbí ta nejméně pravděpodobná – že název je zkomoleninou výrazu del mar a los gatos (od moře ke kočkám). Přes region se totiž dopravovaly ryby z Galicie (moře) až do Madridu. A Madriďanům se, pokud to nevíte, ve Španělsku přezdívá gatos (kočky).

Palacio Episcopal

Jak se Antoni Gaudí dostal k zakázce na stavbu biskupského paláce Astorgy? V podstatě ze dvou důvodů: a) původní biskupský palác v roce 1886 vyhořel do základů, b) tehdejší biskup Juan Grau byl rodákem z katalánského města Reus, odkud pocházel i Gaudí.

V roce 1889 se začalo s výstavbou – nejprve sklepení s velkorysou cihlovou klenbou, poté tři nadzemní podlaží. Výsledný biskupský palác poněkud připomíná Sněhurčin zámek a jeho stavba se neobešla bez problémů. V první řadě diecéze mluví do stavebního projektu, což architekt velmi špatně nese, a za druhé dost pozdě platí. Když se biskup Grau v roce 1893 vážne zraní a posléze umírá, Gaudí napíše ještě pár upomínek a poté, brutálně naštvaný, s projektem praští. Odvolává ze stavby katalánské dělníky, a dokonce prý protestně pálí originální plány stavby, to aby nikdo z jeho následovníků nevěděl, jak stavbu dokončit.

Neobvyklý tvar vstupního portálu způsoboval problémy se stabilitou budovy a musel být několikrát přestavěn

Ne všechno, co vidíte na biskupském paláci dnes, je tedy původní Gaudího návrh. Střechy například měly být bílé, zdobené sochami andělů. Místo toho zmíněné sochy stojí v zahradě paláce a střechy jsou mnohem jednodušší, břidlicové.

Interiéry jsou ve většině Gaudího dílem a jsou velmi působivé, zejména v prvním patře, kde se nachází reprezentativní prostory paláce s kaplí, pracovnou a jídelnou. Prakticky všechna okna v objektu jsou vitrážová.

Pracovna
Jídelna

Palác stojí v nevelké zahradě, která zezadu přiléhá k zachovalému úseku středověkých hradeb Astorgy. Gaudí zanedbané hradby zrestauroval a zakomponoval do nich procházkovou trasu navazující na hlavní vchod paláce.

Praktické info: Základní vstup do paláce je 5 euro, za jedno euro navíc pořídíte průvodce na tabletu. Ve sklepních prostorách paláce se nachází malé muzeum artefaktů z římského období Astorgy.

Catedral de Astorga

Hned vedle biskupského paláce najdete katedrálu zasvěcenou panně Marii. Katedrála ve stylu pozdní gotiky se začala stavět v roce 1471. Má působivý hlavní portál a ve srovnání s ostatními španělskými katedrálami je jakýmsi slušným standardem. Nutně ji uvnitř vidět nemusíte, ale pokud přijdete mezi desátou a dvanáctou, je vstup zdarma.

Museo del chocolate

V roce 1545 dostihly španělského dobyvatele Hernána Cortése v pauze mezi vyvražďováním původního domorodého obyvatelstva Mexika mnohem prozaičtější starosti: potřeboval provdat dceru. A tak byl domluven sňatek se synem markýze z Astorgy, a část věna tvořilo americké kakao, v tehdejší době používané v Mexiku jako platidlo uznávané i Evropany – jeden španělský reál odpovídal 140 kakaovým bobům. Ze sňatku sešlo, ale kakao už bylo na místě, a tak započala v ospalém městečku Astorga éra výroby čokolády. V regionu rostla postupně jedna čokoládovna za druhou, a kolem roku 1925 jich tu fungovalo 55 najednou!

To je důvod, proč v Astorze najdete hojně navštěvované muzeum čokolády, které vás poučí o historii a odrůdách kakaa a o výrobě čokolády samotné.

Vystaveny jsou tu zejména pomůcky a stroje určené k řemeslné výrobě čokolády. V jednom ze sálů běží na smyčce video vysvětlující, jak taková ruční výroba probíhala (s titulky v angličtině). Při odchodu na vás čeká malá ochutnávka čokolády a jedním ze vzorků je právě ta řemeslná, vyráběná tradičním způsobem. Pokud vám vzorky zachutnají, můžete si nějakou tu tabulku koupit v malém obchůdku.

Dál uvidíte dobové reklamy, formy na tabulky a potravinové lístky na čokoládu, servisy na popíjení čokolády i osvětové cedule z čokoládových továren, které jsou z expozice bezkonkurenčně nejvtipnější. Posuďte sami:

Nahoře: “Čas je zlato. Přesnost je přední vlastností svědomitého zaměstnance. Povšimněte si, že pozdě chodí vždy ti samí.”

Dole: “Plňte své povinnosti, aby mohla být respektována vaše práva.”

Kde muzeum najdete: Avenida de la Estación č. 16, vstup je lidových 2,50 eura a v jednotlivých místnostech najdete informace i v angličtině.

Cocido maragato

Konečně to hlavní – jídlo! Nejdříve ovšem malá odbočka k tomu, co to vůbec je “cocido”. Slovo cocido je minulé příčestí od slovesa “cocer” (vařit), tedy doslova “vařené”. Používá se jako označení sytých dušených jídel z masa, zeleniny a luštěnin, která se konzumují zejména ve středním Španělsku. Cocido se připravuje jako jídlo z jednoho hrnce, ale konzumuje se po částech; tvoří jej polévka (vývar z masa použitého na přípravu), pak zelenina s luštěninami a nakonec maso. Jídlo je to velmi, velmi “contundente” (syté) a perfektně se hodí do studených oblastí španělské Mesety. Dnes je mimoto výborný den na jeho vyzkoušení – tady v Astorze už od rána studeně fouká a teď v čase oběda je sotva patnáct stupňů.

Cocido Maragato, které – jak název napovídá – pochází ze středu kraje Maragatería, tedy Astorgy, má tu zvláštnost, že je pořadí jídel obrácené. Prý proto, že Astorčané říkají: Pokud má něco zbýt, ať zbyde polévka! Každopádně nejprve přistane na vašem talíři maso, a to až deset různých druhů. Já osobně jsem nejvíc ocenila chorizo a uzené vepřové, ale i ostatní druhy masa mi chutnaly, ač jsem ne všechny byla schopna identifikovat.

Druhý chod v pořadí jsou luštěniny a zelenina, které se spolu s masem vařily v polévce – což v mém případě byla cizrna, brambory a kapusta.

Nad kapustou se neošklíbejte, byla skvělá

Jako poslední vám naservírují polévku s nudlemi, která chutná jako něco mezi vývarem a uzenou polévkou, a je opravdu výborná. Už jsem viděla všechny svaté, ale přidat jsem si ji musela…

Polévky dostanete na stůl plnou mísu. Kolik sníte, je na vás

A kde že to všechno ochutnáte? Restauraci specializovanou na cocido Maragato najdete na Calle Santiago č. 1, jmenuje se Las Termas. Chcete-li mít jistotu, rezervujte si místo. Když přijdete hned jak otevřou – v jednu odpoledne – možná budete mít tak jako já štěstí a najde se volný stůl. Menu s cocido Maragato si tu dávají úplně všichni a je docela drahé, přijde vás na 23 euro. Jídlo je ale výborné a v ceně máte cocido, rajčatový salát, chléb, vodu, víno, zákusek a kávu. Porce jsou obrovské a kdybyste náhodou ještě měli místo, můžete si zdarma přidat. A propos, víno – vino de la casa znamená, že si sice nemůžete vybírat značku, ale zato dostanete na stůl celou láhev. Kolik vypijete, tolik vypijete 🙂

Mantecada

Typickým zákuskem Astorgy je mantecada – drobivá sladká buchta bez náplně, kterou tu prodávají na každém rohu. Chutí docela připomíná naše piškotové těsto. Kapku dusí, a tak si ji nejlépe vychutnáte s pořádným hrnkem kávy.