Letní katalánská škola na Mallorce

(v zásadě další moralistický článek o učení cizích jazyků)

Chtěla jsem napsat, že na jazykovém pobytu jsem byla naposledy v…., a pak mi došlo, že správná odpověď zní „nikdy“. Nejen proto, že do školy jsem chodila za krále Klacka (čti: jsem už stará), a éra Erasmus pobytů byla stále ještě v daleké budoucnosti, ne, ne. Hlavním důvodem vždycky byla obava z vystoupení z bezpečného prostoru učebnic typu článek – slovíčka – cvičení, strach z neznámých konverzačních témat a nechuť k přílišnému sociálnímu kontaktu s cizími lidmi. Během své cesty za spolehlivou metodou k ovládnutí cizích jazyků jsem zcela převlékla dres, a dnes se nacházím na úplně opačném břehu. Cítím se jako pomyslný zlý plavčík v modře pruhovaném tričku, s bidlem s hákem na konci v ruce, který vystrkuje nebohé adepty plavání zpátky na hloubku a volá: „Do vody, zbabělče! Na suchu se plavat nenaučíš!“

Palmská katedrála La Seu

Je to tak. Když chcete přeplavat řeku, musíte se namočit. Když budete posedávat na břehu, opalovat se, a jednou za čas se opatrně cachtat na mělčině, ten daleký břeh, lákavě zahalený mlhou, za kterou prosvítají zlaté paprsky, bude pořád stejně daleko. Dokud si jednoho dne odvážně nesvlečete všechno oblečení, neposkládáte ho do komínku, a nezačnete plavat a plavat, bez ohlížení a pořád dopředu, a navzdory strachu, že se vám pod vodou otře něco neznámého o nohy.

Nechci kázat vodu a pít víno, a tak se nořím po hlavě do světa filmů bez titulků, rozhlasových pořadů, na Amazonu objednávám knížky v katalánštině, vrhám se do setkání s živými katalánsky mluvícími bytostmi a říkám věty jako „kdykoliv udělám chybu, oprav mě“ a „ať se stane cokoliv, nemluv na mě španělsky“, přestože mi při snaze o smysluplnou konverzaci tuhne úsměv a stéká čůrek studeného potu po zádech.

Letní škola katalánštiny na Mallorce byl další takový počin. Už druhý rok v řadě se kvůli pandemii Covid-19 konala jen online, ale čekat na další rok v režimu uvidíme-jestli-to-příště-nebude-lepší se mi nechtělo. A tak jsem si vzala v práci týden dovolenou, koupila si zbrusu nový zápisník na poznámky a začala se těšit. Jak takový studijní on-line pobyt vypadá?

Institut Ramon Llull, zdroj obrázku: www.llull.cat

V zásadě stejně jako když přijedete osobně, jen pochopitelně přijdete o večerní neformální družbu se svými spolužáky, a taky se bohužel nemůžete odpoledne po skončení oficiálního programu vykoupat v moři. Dopoledne je vyhrazeno jazykovým kurzům, odpoledne následují kulturní workshopy o filmu, literatuře, hudbě, místních zvycích a tak dále. Příslušný jazykový institut – v tomto případě Institut Ramon Llull, který má na starosti výuku a propagaci katalánštiny – vás na základě poskytnutých informací rozřadí do skupin podle pokročilosti, a pak už dostanete celou sérii e-mailů: informace od učitele přiděleného pro vaši pokročilost, program letní školy s rozcestníkem všech odkazů pro Zoom a nějaké ty úkoly do začátku. V našem případě úkoly spočívaly ve shlédnutí dvou filmů a jednoho dokumentu v katalánštině (pro workshop o filmu) a přečtení dvou básní (pro workshop o elektronické poezii).

Řemeslná pekárna v ulicích Palmy. Pocukrovanou ensaïmadu si bohužel virtuálně nevychutnáte

Jazykový kurz jako takový je zaměřen na to, aby vás seznámil s odlišnostmi katalánštiny, kterou se mluví na Mallorce, protože odchylky od „centrální“ verze jazyka, kterou se obvykle učí zahraniční zájemci o jazyk, jsou značné. Každá skupina (v průměru s 5 – 7 účastníky) dostane přiděleného učitele původem z Mallorky, který vyvažuje obsah kurzu mezi obecnou katalánštinou (třeba opakováním složitější gramatiky) a regionální katalánštinou (prostřednictvím místních pověstí, hudby nebo poezie) a dbá na to, aby se nikdo ze studentů neulejval a všichni se v mluvení vystřídali.

Na odpoledních workshopech si můžete od soustředění trochu odpočinout a mluvíte jen když chcete, nikdo už vás cíleně nevyvolává. Katalánci berou propagaci svého vlastního jazyka velmi vážně, a tak si s vámi odpoledne přijdou rády popovídat i velké ryby, mě ohromili hlavně režisér Lluís Danés, který loni natočil horor založený na skutečných událostech La vampira de Barcelona (Upírka z Barcelony) a spisovatel Sebastià Portell. Říkejte mi plačka, ale když nám na závěr režisér Danés říkal, že úplně zapomněl, že nejsme rodilí Katalánci, a děkoval nám, že jsme si zamilovali jejich jazyk, byla jsem fakt dojatá.

Režisér „Upírky“ Lluís Danés. Vpravo shora dolů jako účastníci Zoomu moje maličkost, producent dokumentu Dibuixant Max, prófka naší skupiny Francina a režisér Danés.
Skutečná předloha pro film, masová vražedkyně dětí Enriqueta Martí na snímku z roku 1912. Zdroj obrázku: elpais.com

Slíbené morální ponaučení na závěr zní, že je úplně jedno, který jazyk je ten „váš“. Ze stránek učebnice si ho zamilujete jen stěží, a přicházíte o celý velký svět odlišné kultury. Když na to přijde, můžete učebnice zahodit úplně, a jen v tom světě poslouchat, dívat se, ochutnávat cizokrajné jídlo, nasávat atmosféru. A mluvit. To hlavně! Svléknout se, poskládat oblečení na hromádku a plavat pořád dopředu.

Praktické info: Na letní školu katalánštiny (Estada lingüística d’estiu) se můžete přihlásit přímo na stránkách institutu Ramon Llull na adrese www.llull.cat. Vyplníte dotazník, sepíšete motivační dopis a pak už jen čekáte, jestli vám institut stipendium udělí. Pokud ano, pak si ve šťastnějších letech koupíte letenku a nachystáte kapesné na jídlo a ostatní výdaje (ubytování a kurzy jsou hrazeny ze stipendia), v pandemických rocích nažhavíte Zoom.

Třetí barcelonský deník – 2/2

(neděle 25. 8. 2019)

Je teprve kolem deváté ráno, ale venku už je 24 stupňů a slunce pálí. Co teprve chodby uvnitř metra, to je ta pravá tlama pekelná, ve Španělsku jsou rozpálené i na začátku podzimu. Než přijede klimatizovaný vlak metra, málem se na nástupišti rozpustím. Části některých linek jsou až do konce srpna mimo provoz, a tak mi cesta trvá o něco déle, ale nakonec se přece dostanu do horní části Passeig de Gràcia. Kdo četl první deník z Barcelony zde, ten ví, že barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století získala mimořádný význam jako elegantní a moderní bulvár, kde si stavěla činžovní domy elita tehdejší Barcelony. Tedy stavěla… domy se v té době nestavěly na zelené louce, nýbrž přestavovaly. Na remodelaci původního obyčejného domu se najal architekt zvučného jména a ten se postaral jak o fasádu, tak o interiéry. V prvním patře obvykle bydlel v načančaném bytě majitel, byty v ostatních patrech se pronajaly. Blok obytných domů přímo před výstupem ze stanice metra Passeig de Gràcia nebyl výjimkou. Na pár metrech tu kolem roku 1900 proběhl přímo královský souboj tří význačných architektů. Prvním z nich byl Josep Puig, který mezi lety 1898 a 1900 navrhl Casa Amatller, druhým Lluís Domènech, autor rohového Casa Lleó i Morera dokončeného v roce 1905 a třetím nebyl nikdo jiný než Antoni Gaudí, jehož Casa Batlló dokončená v roce 1907 přitáhne ročně kolem 1 milionu návštěvníků. Tehdy platili za elitu všichni tři a jejich „konkurenční boj“ o nejkrásnější dům na Passeig de Gràcia s napětím sledovala celá Barcelona. Bloku se dokonce přezdívalo „manzana de la discordia“ (španělsky „jablko sváru“). Proč jablko? No přece proto, že španělské slovo pro „jablko“ (manzana) znamená také blok nebo komplex domů.

Dva modernistické skvosty vedle sebe. Vpravo slavnější Casa Batlló, těsně vlevo neprávem opomíjená Casa Amatller.

V reálu to s tou soutěží nebylo tak hrozné. Jak Josep Puig, tak i Antoni Gaudí byli Domènechovi žáci. Veřejného uznání tehdy došla jeho Casa Lleó i Morera, která vyhrála architektonickou cenu za rok 1906. Dům najdete na Passeig de Gràcia číslo 35 a prohlédnout si ho dnes můžete pouze zvenku – zevnitř přístupný není.

Casa Lleó i Morera. Jejím autorem je architekt Lluís Domènech

Casa Amatller

Průjezd vlevo vedle Casa Batlló skrývá vchod do jediného kompletně zachovalého modernistického domu v Barceloně. Josep Puig ho navrhl na přání zadavatele, kterým byl bohatý majitel továrny na čokoládu Antoni Amatller (jeho příjmení v katalánštině znamená „mandlovník“ a tak najdete motivy mandlových květů a větviček po celém domě). Amatller byl na tehdejší dobu velmi osvícený, hodně cestoval, amatérsky fotil (což na začátku 20. století rozhodně nebyl standard) a metody výroby čokolády přejímal ze špičky svého oboru – ze Švýcarska.

Fasáda Casa Amatller

Josep Puig pro něj navrhl dům, který uvnitř ze všeho nejvíc připomíná starý (a temný) zámek. A taky jo – architekt čerpal inspiraci zejména z katalánského středověku. Mramorové podlahy a sloupy (tedy alespoň v té části bytu, do které se vodily návštěvy), nábytek z temného dřeva, cínové lustry s barevnými sklíčky, sochami zdobené krby, sádrové štukování stěn, kazetové stropy, tekoucí teplá voda ohřívaná důmyslně komínem… mám pokračovat?

S odstupem času je jasné, proč se nakonec „vítězem“ stal právě Gaudí. Josep Puig byl klasický, postavil krásný dům, ale originality příliš nepobral. Gaudí byl naproti tomu vizionář a fantasticky pracoval se světlem, jeho domy vás ohromí na každém kroku. Z pohledu začátku 20. století excentrik a fantasta, o sto let později už jasný génius.

Ložnice dcery pana továrníka, okna vedou na Passeig de Gràcia. Sloup uprostřed je z červeného mramoru – měl být velmi dobře vidět z ulice, bohatství se tehdy promyšleně předvádělo.

Když je to tak, proč byste měli navštívit právě Casa Amatller a utratit 19 euro za komentovanou prohlídku? Tak především proto, že dům se zachoval jako dokonalý celek včetně interiérů, nábytku, sbírky skla nebo pečlivě zrekonstruovaných tapet. Antoni Amatller zemřel pouhých deset let poté, co se do svého domu nastěhoval, a jeho dcera Teresa se nikdy nevdala. Před svou smrtí vytvořila fond, který spravoval jak čokoládovny (čokoláda značky Amatller se dodnes vyrábí a prodává), tak i Casa Amatller. Majetek tak zůstal pohromadě a z vybavení nic nezmizelo – před vámi je dokonalá časová konzerva ve stylu art deco z Barcelony prvních let dvacátého století.

Praktické info: Casa Amatller je otevřena denně od 10 do 18 hodin. Každou půlhodinu se koná prohlídka v délce cca 45 minut, na cestu dostanete průvodkyni a interaktivní tablety s výkladem (i v angličtině) do sluchátek. Já jsem byla v deset ráno jediná kandidátka (což poměrně přesně vypovídá o vytíženosti Casa Amatller – vstupy předem kupovat určitě nemusíte), takže tablety zůstaly ve skříni a užila jsem si samostatnou prohlídku s výkladem přímo od průvodkyně. Metro L2, L3 nebo L4, stanice Passeig de Gràcia.

Poble Espanyol

Tak nebudeme si tu vůbec nic zastírat. Zatímco Casa Amatller je, dejme tomu, prohlídka pro fajnšmekry, návštěva Poble Espanyol je bohapustá turistická atrakce. V katalánštině název znamená „Španělská vesnice“, a označuje se tak skanzen v areálu kopce Montjüic. Poble Espanyol byla postavena u příležitosti Světové výstavy v Barceloně v roce 1929 a autorem úplně prvního nápadu na její výstavbu byl právě architekt Casa Amatller – Josep Puig. V letech 1927 a 1928 se po Španělsku rozjeli její pozdější autoři a sbírali inspiraci a ty nejcharakterističtější stavební styly a budovy z celé země.

Výhled z areálu Poble Espanyol na Barcelonu. Koule ve větvích borovic jsou hnízda zelených jihoamerických papoušků, jejichž křik prostupuje celý Montjüic

Výsledkem je, jak už jsme řekli, skanzen s rozlohou 50 000 metrů čtverečních. Kamenné domečky, ulice, náměstíčka, to vše rozděleno do čtyř sektorů: Střed (střední Španělsko a Extremadura), Sever (severní Španělsko – Galicie, Asturie, Baskicko atakdále), Jih (Andalusie) a Středozemí (pobřeží Středozemního moře).

Stavby představující sever Španělska

Turistická atrakce nebo ne, uličky dost zdařile vystihují atmosféru a styl jednotlivých částí Španělska, k čemuž přispívá i pečlivý výběr rostlinstva. Například „Středozemí“ je osázené pronikavě vonícími borovicemi, v andaluské části zase najdete pestré květináče pověšené na stěnách domků a pomerančovníky.

Bílé domečky po stranách reprezentují „Jih“. Ale pozor – věž se zvonicí v průhledu je už v mudéjarském stylu, který je typický pro Aragón (na severovýchodě Španělska).

Popularitu a zdařilost Poble Espanyol nejlépe vystihuje to, že ač byla původně zamýšlena jako dočasná atrakce po dobu výstavy – na pouhých šest měsíců – domečky nakonec nebyly strženy a zůstaly na místě dodnes. V jejich přízemí často najdete obchůdky a restaurace, ale bydlet v nich nikdo nesmí. Na to jsou přece jen trochu křehké – nemají základy.

Reprezentanti „Středu“

Praktické info: Do Poble Espanyol se dostanete metrem trasy L1, L3 nebo L8, vystupte na stanici Espanya a vydejte se od Plaça Espanya směrem k fontáně. Přímo před ní pak zahněte doprava a pokračujte do kopce na Montjüic, po pár set metrech dojdete k branám Poble Espanyol. Nelekněte se turisticky vyhlížejících upoutávek a zatněte zuby – vstup vás přijde na 14 euro. Za tu cenu návštěva celkem stojí, areál je velký, najdete v něm i muzeum současného španělského umění a každý den se tu konají různé kulturní akce. V jedné z ušmudlaněji vyhlížejících zahrádek jsem si dala oběd – a jejich paella byla přímo nebeská.

Středomoří

Třetí barcelonský deník – 1/2

(sobota 24. 8. 2019)

Říkají, že človek má být vděčný za maličkosti. Mně terasa v devátém patře hotelu s výhledem na barcelonské střechy a mrakodrap Torre Glòries ve tvaru okurky, španělský jamón a plechovka mého oblíbeného piva Estrella Galicia nepřijdou zrovna jako maličkosti, a tak mě vděčnost přímo zaplavuje. Drobím bílý španělský chleba do klávesnice, nad Barcelonou se stmívá a kdo chce vědět, co se dá v Barceloně všechno podnikat, má možnost to zjistit v dnešním článku.

Museu Picasso

Co má společného Picasso a Barcelona, ptáte se? No, je toho dost, pokud vezmeme v úvahu, že Picasso v Barceloně prožil valnou část svého dospívání mezi lety 1895 a 1904 a že právě tady se v roce 1900 v kavárně Els quatre gats (česky “U čtyř koček”) konala vůbec první výstava Picassových děl. 

Picassovo muzeum najdete v srdci středověké Barri Gòtic, Gotické čtvrti, v ulici Carrer Montcada. Otevřeno má denně od devíti ráno a lístky můžete kupovat přímo na místě navzdory tomu, že se muzeum řadí mezi čtyřicet nejnavštěvovanějších na světě. Pán na pokladně mi pokládá standardní otázku, odkud jsem (na to se vás kvůli statistikám zeptají ve Španělsku úplně všude). Odpověď ho viditelně zarazí a za jeho upřímné „A jak to, že mluvíš tak dobře španělsky, žila jsi tady?“ si u něj kupuji nejdražší lístek se vstupem do stálé i sezónní expozice s audioprůvodcem za 19 euro. Au.

Nicméně nelituji. Picasso se narodil v roce 1881 a ať už si o něm myslíte cokoliv – a jakože já si po přečtení knihy Můj život s Picassem, kterou napsala jeho žena Françoise Gilot, myslím, že to byl naprostý šílenec – tak síla jeho talentu byla už v raném dospívání neuvěřitelná a zasadí vám ránu přímo na komoru hned v prvním sále stálé expozice. Picassovo muzeum v Barceloně vystavuje několik tisícovek jeho děl, nicméně nejrozsáhlejší část sbírky tvoří obrazy z Picassova raného období (1895 – 1904), což jsou poněkud překvapivě (zejména zpočátku) velmi realistické obrazy, za které by se nemusel stydět mnohem vyzrálejší umělec.

Muž s čepicí (Hombre con boina), 1895. Picasso obraz namaloval jako čtrnáctiletý

Těžištěm sbírky jsou obrazy, které vlastnil Jaume Sabartés, který byl od roku 1899 Picassovým velkým obdivovatelem, přítelem a posléze také osobním asistentem. Sabartés věnoval Barceloně 574 děl z jeho osobní sbírky pro muzeum, které bylo otevřeno v roce 1963. Zpočátku dokonce neslo Sabartésovo jméno, neboť Picasso se silně distancoval od frankistického Španělska, ale postupně sám muzeu věnoval několik set svých prací, včetně několika obrazů z modrého období.

Střechy Barcelony (Azoteas de Barcelona), 1902

Značnou část roku 1957 strávil Picasso tím, že si hrál s obrazem Las Meninas (Dvorní dámy), který namaloval Diego Velásquez v roce 1656, a který vystavuje muzeum Prado v Madridu. Vytvořil sérii 58 obrazů, zaměřených na jednotlivé postavy z obrazu nebo dílo jako celek, a namaloval neskutečné kubistické variace Velásquezova díla – a hádejte, kde si tenhle unikát můžete prohlédnout 🙂

Picassovo kubistické pojetí (jedno z mnoha) obrazu Las Meninas od Diega Velásqueze
Pro srovnání… Velásquezův originál, zdroj: museodelprado.es

Plaça d’Espanya

Po odpolední siestě teplota neochotně klesá pod třicítku, a tak se vybatolím na obhlídku Španělského náměstí. Odveze vás tam trasa metra L1, vystoupíte na stanici Espanya. Plaça d’Espanya bylo vybudováno u příležitosti Světové výstavy v roce 1929 a je jedním z největších barcelonských náměstí. Perličkou je, že bylo postaveno na místě dřívějšího barcelonského šibeničního vrchu. Ale co… každý máme nějakou minulost.

Pohled směrem k Plaça d’Espanya od fontány, vzadu na obzoru kopec Tibidabo

Náměstí je postaveno na úpatí barcelonského kopce Montjüic a sahá od Palau Nacional, národního paláce, přes Avinguda de la Reina María Cristina a dvě 47 metrů vysoké Torres Venecianes (Benátské věže) až po bývalou barcelonskou býčí arénu Arenas de Barcelona.

Před Palau Nacional a podél Avinguda de la Reina María Cristina najdete také Font Màgica de Montjüic, Kouzelnou fontánu. Představení s hudbou a osvětlením se konají v letních měsících dvakrát za den, v půl desáté a v půl jedenácté večer, zúčastnit se jich můžete zdarma.

Plaça de Espanya ze střechy obchodního centra Arenas de Barcelona

V roce 1900 byla v Barceloně uvedena do provozu aréna pro býčí zápasy, zvaná Arenas de Barcelona, nebo také jednoduše Las Arenas. Postavena byla v pro Španělsko typickém neomudéjarském stylu a svému účelu sloužila až do roku 1977, kdy se v ní konaly poslední býčí zápasy. Po dlouhých letech rozpaků, kdy se uvažovalo i nad zbořením stavby, byla přetvořena v dnešní obchodní centrum, které otevřelo své brány veřejnosti v roce 2011.

Arenas de Barcelona

Střecha obchodního centra nabízí skvělé výhledy na Barcelonu a hostí spoustu restaurací a tapas barů. Nahoru se dostanete buď vyhlídkovým výtahem za euro (na fotce výše vlevo), nebo jednoduše po soustavě pohyblivých schodů vnitřkem obchodního centra až do čtvrtého patra. Tady se zaručeně zabavíte až do noci – obchoďák zavírá o desáté večer.

Pohled do útrob Las Arenas – desítky obchodů, restaurací a multikino
Pohled ze střechy Las Arenas směrem k barcelonskému kopci Tibidabo

Sagrada Familia: odpočet do finále

Pouhých sedm let chybí do plánovaného dokončení barcelonské katedrály Sagrada Familia. Věže, které zbývá dostavit – celkem jich katedrála bude mít osmnáct – rostou tak rychle, že rozdíl po pár měsících bije do očí. Snad proto nikdy nemůžu odolat pokušení zajít „na stavbu“ a obdivovat pokroky od minulé návštěvy Barcelony, nemluvě o opakované prohlídce interiéru a vyhlídce z věží, a to navzdory astronomické ceně vstupu. Inu, kdo si jednou katedrálu Sagrada Familia zamiluje, ten to má na doživotí 🙂

Sagrada Familia z křižovatky ulic Carrer de Sardenya a Carrer de Mallorca, srpen 2019. Centrální věže se pomalu, ale jistě stávají dominantou katedrály.

Sagrada Familia mění tvář Barcelony

Když Antoni Gaudí v roce 1926 zemřel na následky svých zranění po střetu s tramvají, zanechal po sobě nedokončený chrám Sagrada Familia, kterému tehdy – a vlastně až do nedávné doby – dominovaly čtyři chronicky známé siluety věží fasády Narození (španělsky Fachada del Nacimiento). Gaudí stihnul kromě fasády Narození dokončit už jen kryptu, ve které ulehnul k poslednímu odpočinku, a jinak svým následovníkům zanechal jen hromadu plánů, makety ze sádry a spoustu problémů a starostí, tehdy zejména finančního rázu. Barcelona rostla, stala se postupně populárním turistickým cílem a stejně tak rostl i věhlas Gaudího životního díla (práci na katedrále se věnoval dlouhých 43 let!) Dnes se počet návštěvníků Sagrada Familia ročně pohybuje kolem 4,5 milionu osob, což zajišťuje chrámu roční příjem kolem 50 milionů euro – dost na to, aby se finanční obavy staly minulostí a stavební práce v posledních letech postupovaly nevídaným tempem. A to dokonce tak rychle, že je dokončení katedrály naplánováno na sté výročí Gaudího smrti v roce 2026.

Sloupy v hlavní chrámové lodi mají různou barvu podle použitého materiálu a funkce, kterou mají vykonávat. Načervenalá barva patří těm nejsilnějším, které v budoucnu ponesou celou váhu nejvyšší věže katedrály.

Jestliže ještě nedávno vypadala Sagrada Familia více méně pořád stejně, se siluetami jeřábů vykukujícími za 107 metrů vysokými Gaudího věžemi, dnes jí začíná dominovat šest mohutných věží centrálních. Všechny momentálně měří mezi 101,5 a 104,35 metru a během několika málo měsíců nevyhnutelně změní panorama Barcelony. Nejvyšší plánovaná z nich – věž Ježíše Krista – bude při dokončení chrámu měřit 172,5 metru. V červenci letošního roku definitivně zmizel jeden z jeřábů používaných pro stavbu věží a práce se momentálně soustřeďují na výstavbu vnitřního točitého schodiště a skleněného výtahu právě ve věži Ježíše Krista. Tím se po dokončení prací (dostavba věží je plánována na rok 2022) budeme moci nechat vyvézt až na vrchol katedrály.

Stavební povolení

Katedrála Sagrada Familia je ve výstavbě už dlouhých 138 let. Žádost o stavební povolení podepsaná Antoni Gaudím byla předložena v roce 1885 na radnici barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals. Ačkoliv radnice v následujících letech při několika příležitostech potvrdila, že se stavbou kostela počítá – například jej zakreslila v roce 1891 do územního plánu – oficiální stavební povolení bylo uděleno až letos, konkrétně 7. června 2019. Na poplatcích za povolení a různých daních bude muset Sagrada Familia v příštích deseti letech Barceloně zaplatit 36 milionů euro, které budou krýt výdaje spojené s rozšířením městské dopravy v okolí a náklady na úklid, veřejný pořádek a údržbu okolí katedrály.

Dnešní pohled na centrální staveniště z mostíku mezi věžemi fasády Narození, srpen 2019

Aktuální polemika

Stavební povolení není poslední problém, který musí Sagrada Familia vyřešit. Gaudího původní plány počítají s velkolepým vstupním portálem umístěným ve fasádě Slávy (španělsky Fachada de la Gloria). Velký architekt zrovna tak plánoval, že k hlavnímu vstupu katedrály povede široká přístupová cesta a chrám tak bude možné obdivovat ze všech možných úhlů. Jenomže zatímco v roce 1926 stála Sagrada Familia na volném prostranství, dnes se všude okolo rozkládá barcelonská čtvrť L’Eixample a všechny parcely jsou zaplněné do posledního místečka. Jinými slovy, tam, kde měl být dechberoucí přístup, tam se dnes nachází ulice Carrer Mallorca s obytnými domy. Hádky o tom, kam až portál zasáhne a zda se případně přikročí až k demolici nejbližších domů se třemi tisíci obyvateli neberou konce už několik let. S výhradou pro podobu vstupního portálu počítá i zmíněné stavební povolení udělené v červnu letošního roku – a tak nezbývá než si na finální podobu Sagrada Familia trpělivě ještě pár let počkat.

Nedokončený hlavní vstup do katedrály, Carrer de Mallorca

Druhý barcelonský deník – 2/2

(neděle 9. června 2019)

Casa Batlló

O významu, který získala barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století jste si už něco málo mohli přečíst tady. Na Passeig de Gràcia 43 tehdy stála budova z roku 1877, kterou v roce 1903 získal Josep Batlló, významný textilní průmyslník. Antoni Gaudí mezi lety 1904 a 1906 dostal při rekonstrukci domu zcela volnou ruku a vytvořil jedno ze svých neopakovatelných děl, dům šupinatý jako kůže draka, s charakteristickými balkonky, které (alespoň mně) ze všeho nejvíc připomínají lebky.

Casa Batlló

Casa Batlló je dnes v soukromém vlastnictví rodiny Bernat. Majitelé dům zpřístupňují veřejnosti a ze vstupného se platí údržba. Přístupná je tzv. planta noble (první patro nad úrovní chodníku), schodiště ve vnitřním patiu, zadní dvůr a střecha. Na cestu dostanete interaktivního audioprůvodce, který je mimochodem výborně udělaný (interaktivita spočívá v tom, že vám v jednotlivých místnostech ukazuje, jak příslušný prostor vypadal ve své době, podle toho, jak zařízení natáčíte).

Zadní fasáda Casa Batlló, která vede do dvora

Jak už to tak u Gaudího bývá zvykem, dům je nejen ďábelsky originální, ale taky plně funkční až do posledního detailu. Okna v hlavním salónu nabízí panoramatický výhled na Passeig de Gràcia, otvírala se směrem nahoru pomocí závaží umístěných po stranách. Všechny kliky, držátka a kličky oken, které v domě najdete, jsou ergonomicky tvarované tak, aby přesně padly do ruky.

Mezi další zajímavé detaily patří systém ventilace. Otáčením dřevěných listů zasazených v rámech ze stejného materiálu ve spodní části dveří nebo světlíkových oken získáte větší či menší proudění vzduchu. 

Vnitřní výmalba opakuje šupinatý efekt vnější fasády. Motivy z přírody se ostatně objevují všude okolo, ať už je to ulita kolem stropního svítidla, krbový výklenek se sedátky ve tvaru houby nebo půda s žebrovím připomínajícím skelet hada či velryby (stejný efekt použil Gaudí na půdě Casa Milà, žebroví tohoto tvaru chodbu opticky zvětšuje).

Krbový výklenek ve tvaru houby se sedátky
Interiér: Barevná sklíčka v horní části dveří klamou tělem. Z každé strany se zdají mít jinou barvu, protože propouští odlišné množství světla.

Samostatný popis si rozhodně zaslouží vnitřní patio. Prostor pro výtah ho opticky dělí na dvě části, v každé z nich se nachází schodiště. Oba takto vzniklé “světlíky” jsou dekorovány se stejnou péčí, jaká byla věnována uliční fasádě – a to kachlíky v různých odstínech modré. 

Pohled světlíkem vzhůru

V dolní části domu dominuje světlounce modrá, směrem vzhůru barvy tmavnou a jsou sytější: tyrkysová, kobaltová, námořnická modrá. To proto, že v horní části domu je denní světlo intenzivnější; tmavé barvy ho vyvažují. Na stejném principu funguje šířka oken: v horních patrech jsou užší a směrem do nitra domu se zvětšují, protože v nižších patrech domu jimi musí vstoupit více světla.

Jednotlivá patra jsou směrem ke světlíkům osazena tabulemi z vlnkovatého skla. Skloňte hlavu, podívejte se přes ně na barevné kachlíky a… ocitnete se pod vodou.

Pracovat pro Gaudího musela být radost. Dělníkům prý místo plánů ukázal sádrovou maketu domu, kterou zhotovil sám, a práce kontroloval do posledního detailu. Na výzdobu střechy a komínů stejně jako v případě Casa Milà použil keramické střepy. Materiál si sháněl sám ze starých kachlíků a zrealizoval tak recyklační snahy, které se stanou trendem až za sto let.

Mimochodem, vlevo od Casa Batlló se nachází další významné secesní domy, hned vedle je to například Casa Amatller, jejímž architektem je Josep Puig. Je to jediný kompletně zachovalý (včetně interiérů) modernistický dům ve městě. Na jeho návštěvu nepochybně dojde příště; zatím jsem si na jeho zadním dvorku dala v místní kavárně skvělý cheesecake. Dokonalé modernistické ráno v Barceloně!

Tip: Nebuďte líní vstát a přijít už v půl deváté ráno. Zažijete mnohem příjemnější prohlídku než později během dne. Casa Batlló najdete na trase metra L3, stanice Passeig de Gràcia.

Barri Gòtic

Pozor, přichází skandální odhalení! Ano, je to tak. Barcelona má i jinou katedrálu, než Sagrada Familia. Najdete ji v srdci Barri Gòtic (Gotická čtvrť), což je nejstarší část Barcelony. Stojíte zhruba ve dvou třetinách Les Rambles a díváte se směrem k přístavu? Skvělé, tak zabočte vlevo, ano, do jedné z těch podezřelých uliček, co poněkud nevábně voní. Po pár set metrech dojem středověku zesílí a je to tady: jste uprostřed Gotické čtvrti. Její vzhled si v některých momentech skutečně nezadá s… no, třeba s centrem Prahy.

Barcelonská katedrála
Barri Gòtic

Na Plaça de la Seo, přímo před katedrálou, kromě toho najdete zbytky římského akvaduktu a tehdejšího opevnění, obé z 1. století před naším letopočtem. Stavby jsou pozůstatkem římského města Barcino, které vzniklo kolem pahorku Mons Taber (dnešní Plaça de Sant Jaume).

Katedrála je zasvěcena svaté Eulálii, patronce Barcelony. Podle legendy nešťastná svatá zemřela mučednickou smrtí ve věku třinácti let poté, co protestovala proti pronásledování křesťanů. Na památku této události se v přilehlém claustro chová 13 bílých hus: husy proto, že se o ně malá Eulálie starala, bílé jako symbol její čistoty.

Spokojené soudružky husy

Claustro můžete stejně jako katedrálu navštívit. Po jeho obvodu jsou umístěné kaple zasvěcené různým svatým a vnitřní část nabízí působivý výhled na špičatou věž katedrály. Pochmurný středověký dojem umocňuje všudypřítomná silná vůně kadidla. Něco takového v Barceloně nečekáte.

Kontrola na stavbě

Před obědem mi to nedá, a jdu zkontrolovat průběh prací na Sagrada Familia. Jeví se uspokojivě, ale, madre mía, těch turistů! 

Sagrada Familia při pohledu z Plaça de Gaudí

Radši se klidím do metra a pak už hurá na oběd. Slunce se dnes sice schovává za mraky, ale sklenice něčeho studeného se mi stejně zdá jako velmi příjemná vyhlídka.

A jídlo?

Kolegové z práce, kteří pár let v Barceloně žili, mi udělili doporučení, které tímto s radostí předávám dál: restauraci Café Fragments najdete na Plaça de la Concòrdia 12, v blízkosti metra L3, stanice Les Corts. Mají výborné teplé tapas a točené pivko Mahou, které ve mně v tom líném a teplém odpoledni vyvolalo neodbytnou touhu po siestě. Není mi přáno, musím vyrazit na letiště, a tak aspoň přidávám vlastní tip na šunkařství Enrique Tomás, kde můžete zakoupit výbornou španělskou šunku, případně sendvič a nějakou tu láhev vína na piknik. Najdete ho v Carrer de Ferran, ulici, která spojuje Plaça de Sant Jaume a Les Rambles.

Druhý barcelonský deník – 1/2

(sobota 8. 6. 2019)

První a druhou návštěvu Barcelony dělí osm měsíců. O něco ubylo žlutých stužek a separatistických vlajek a obyvatelé mi připadají milejší. Moje katalánština je zatím velmi improvizovaná, a tak mi dnes z cca 10 oslovených osob celkem 0 odpovědělo katalánsky. Jen se usmějí, cariño (miláčku), řeknou… a následuje záplava španělštiny. Na rovnocenného společníka ke komunikaci se zatím zjevně nekvalifikuji, co už!

Barcelonská třída Les Rambles v ranním slunci

Snídaně v Mercat de la Boqueria

Barcelonská třída Les Rambles je o deváté zalitá teplým ranním sluncem. Ještě není horko a od moře vzdáleného jen pár set metrů příjemně  fouká. Mírná bríza roznáší po ulici vůni kávy a sladkého pečiva; neodolám a strčím nos do nejbližšího baru. Jedno café cortado a croissant s vanilkovým krémem nemůže škodit. Ale jen malý! Za rohem totiž právě otvírá trh Mercat de la Boqueria a byla by velká škoda nenechat si místo na všechny ty dobroty, které tam prodávají.

S prodejní plochou 2583 metrů čtverečních je Mercat de la Boqueria největším trhem v Katalánsku. S jeho historií je to zamotané: trh původně stál o kus dál pod širým nebem na plácku Pla de la Boqueria, a na jeho dnešním místě býval klášter bosých Karmelitánek zasvěcený svatému Josefu. V roce 1835 vyhořel, pozemek byl vyvlastněn a o pět let později se začalo s výstavbou tržiště. Trh se po bývalém klášteru tedy správně jmenuje Mercat de St. Josep. Současná kovová konstrukce pochází z roku 1914.

Hlavní vstup do Mercat de la Boqueria

Ve více než 300 stáncích tu seženete čerstvé ryby a mořské plody, šunku, katalánské sýry a uzeniny, nejrůznější zeleninu a ovoce,  čerstvé pečivo, vajíčka, ořechy a nejroztodivnější koření včetně feferonek a pravého šafránu, všechno, abyste si mohli připravit tu nejlepší víkendovou hostinu. Skoro lituji, že nemám k dispozici plotnu. A tak se odškodňuji aspoň čerstvým ovocem a ovocnými šťávami – melounová, kiwi s banánem, pitahaya s kokosem? Dejte mi je všechny!

Tibidabo

Nejvyšší bod Barcelony a hladinu moře dělí 516,2 metru. Přesně tolik totiž měří barcelonský vrcholek Tibidabo, který se nachází uprostřed přírodního parku pohoří Collserola. Za normálních okolností by byla povinnost vyrazit na něj legendární Tramvia blau, modrou tramvají, ale ta je momentálně v rekonstrukci a tak její místo zaujala linka autobusu č. 196, která vás vyklopí u dolní stanice lanovky na Tibidabo. Zpáteční lístek lanovkou vás vyjde na sedm a půl eura.

Výhled z Tibidabo směrem k moři. Pahorek na obzoru vlevo je Montjüic.

Kopec má jméno odvozené z citátu z bible, “tibi dabo” latinsky znamená “daruji ti”. Na konci devatenáctého století na něm nebylo vůbec nic, a tak tam barcelonští v roce 1886 postavili alespoň malou poutní kapličku. O pár let později už Barcelona zažívá rozmach nebývalých rozměrů, a ten zasahuje i Tibidabo: v roce 1902 začíná výstavba baziliky, která nese jméno Temple Expiatori del Sagrat Cor

Bazilika svatého srdce na vrcholku Tibidabo

Díky jménu a pozici na kopci se jí zpočátku přezdívalo “malý Montmartre”, velkolepá stavba byla dokončena v roce 1961. Původní kaplička stojí stále na místě, vtělena přímo do chrámu.

Původní poutní kaplička z roku 1886 tvoří součást chrámu

Přímo vedle stojí zábavní park Tibidabo s různými atrakcemi, mezi které se počítá i pestrobarevné ruské kolo a vyhlídková plošina.

Výhled z nejvyššího ochozu baziliky, dole zábavní park

Bazilika je přístupná zdarma a pokud si připlatíte tři a půl eura, můžete vyjet výtahem nahoru na vyhlídkovou terasu a posléze vyšplhat po svých až na nejvyšší ochoz, těsně pod bronzovou sochu Krista.

Rozhled je podle očekávání docela impozantní, na město, pahorek Montjüic a modré moře, a směrem více do vnitrozemí na zalesněné kopce a televizní věž Torre de Collserola, kterou u příležitosti konání olympiády v Barceloně v roce 1992 navrhnul architekt Norman Foster.

Torre de Collserola

Barceloneta

Pláž Barceloneta najdete ve stejnojmenné čtvrti, z centra vás tam přepraví metro nebo autobusy. Měří celkem 1100 metrů a je oblíbeným místem odpočinku místních i návštěvníků města.

Na kamenném mole pláže Barceloneta

Za výhledy na pobřeží, kamenná mola a slanou vůni moře získává Barceloneta jedničku, s prostředím a čistotou je to už horší. Nemilosrdné davy barcelonských turistů vás dostihnou i tady a prodejce kelímků s mojitem a nejrůznější otrapy budete chtít za chvíli zabít. 

Za zmínku možná ještě stojí zářivá plastika velryby od Franka O. Gehryho, viditelná i z opačného konce pláže. Jinak na mě ovšem Barceloneta velký dojem neudělala – ve Španělsku najdete mnohem hezčí pláže.

Výhled z Barcelonety směrem k zářivé plastice velryby

Upřímně, počasí na koupání stejně moc nebylo. Studená voda a pořádné vlny se líbily spíš serfařům. Já osobně jsem po plážové procházce dala přednost jídlu!

Fideua z mořských plodů. Fideua je v podstatě paella, jen se místo rýže používají nudle.

Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

Ach, ty panoramata. Z vyhlídky Turó de les Tres Creus

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Mirador de Colón

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Ahoj, Gaudí

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Detail fasády Narození

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Uvnitř chrámu La Sagrada Familia

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Casa Milà neboli La Pedrera

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

La Pedrera, fasáda

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Pohled z hlavního patia vzhůru

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

La Pedrera, střecha

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Turó de les Tres Creus za úsvitu

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Svítání nad Barcelonou

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci 😊

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelonské štěstí na talíři

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…

Passéig de Lluís Companys, pohled směrem k Arc de Triomf