Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

• 

• 

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

• 

• 

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

• 

• 

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

• 

• 

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

• 

• 

• 

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

• 

• 

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

• 

• 

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci ?

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…