Sagrada Familia: odpočet do finále

Pouhých sedm let chybí do plánovaného dokončení barcelonské katedrály Sagrada Familia. Věže, které zbývá dostavit – celkem jich katedrála bude mít osmnáct – rostou tak rychle, že rozdíl po pár měsících bije do očí. Snad proto nikdy nemůžu odolat pokušení zajít „na stavbu“ a obdivovat pokroky od minulé návštěvy Barcelony, nemluvě o opakované prohlídce interiéru a vyhlídce z věží, a to navzdory astronomické ceně vstupu. Inu, kdo si jednou katedrálu Sagrada Familia zamiluje, ten to má na doživotí 🙂

Sagrada Familia z křižovatky ulic Carrer de Sardenya a Carrer de Mallorca, srpen 2019. Centrální věže se pomalu, ale jistě stávají dominantou katedrály.

Sagrada Familia mění tvář Barcelony

Když Antoni Gaudí v roce 1926 zemřel na následky svých zranění po střetu s tramvají, zanechal po sobě nedokončený chrám Sagrada Familia, kterému tehdy – a vlastně až do nedávné doby – dominovaly čtyři chronicky známé siluety věží fasády Narození (španělsky Fachada del Nacimiento). Gaudí stihnul kromě fasády Narození dokončit už jen kryptu, ve které ulehnul k poslednímu odpočinku, a jinak svým následovníkům zanechal jen hromadu plánů, makety ze sádry a spoustu problémů a starostí, tehdy zejména finančního rázu. Barcelona rostla, stala se postupně populárním turistickým cílem a stejně tak rostl i věhlas Gaudího životního díla (práci na katedrále se věnoval dlouhých 43 let!) Dnes se počet návštěvníků Sagrada Familia ročně pohybuje kolem 4,5 milionu osob, což zajišťuje chrámu roční příjem kolem 50 milionů euro – dost na to, aby se finanční obavy staly minulostí a stavební práce v posledních letech postupovaly nevídaným tempem. A to dokonce tak rychle, že je dokončení katedrály naplánováno na sté výročí Gaudího smrti v roce 2026.

Sloupy v hlavní chrámové lodi mají různou barvu podle použitého materiálu a funkce, kterou mají vykonávat. Načervenalá barva patří těm nejsilnějším, které v budoucnu ponesou celou váhu nejvyšší věže katedrály.

Jestliže ještě nedávno vypadala Sagrada Familia více méně pořád stejně, se siluetami jeřábů vykukujícími za 107 metrů vysokými Gaudího věžemi, dnes jí začíná dominovat šest mohutných věží centrálních. Všechny momentálně měří mezi 101,5 a 104,35 metru a během několika málo měsíců nevyhnutelně změní panorama Barcelony. Nejvyšší plánovaná z nich – věž Ježíše Krista – bude při dokončení chrámu měřit 172,5 metru. V červenci letošního roku definitivně zmizel jeden z jeřábů používaných pro stavbu věží a práce se momentálně soustřeďují na výstavbu vnitřního točitého schodiště a skleněného výtahu právě ve věži Ježíše Krista. Tím se po dokončení prací (dostavba věží je plánována na rok 2022) budeme moci nechat vyvézt až na vrchol katedrály.

Stavební povolení

Katedrála Sagrada Familia je ve výstavbě už dlouhých 138 let. Žádost o stavební povolení podepsaná Antoni Gaudím byla předložena v roce 1885 na radnici barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals. Ačkoliv radnice v následujících letech při několika příležitostech potvrdila, že se stavbou kostela počítá – například jej zakreslila v roce 1891 do územního plánu – oficiální stavební povolení bylo uděleno až letos, konkrétně 7. června 2019. Na poplatcích za povolení a různých daních bude muset Sagrada Familia v příštích deseti letech Barceloně zaplatit 36 milionů euro, které budou krýt výdaje spojené s rozšířením městské dopravy v okolí a náklady na úklid, veřejný pořádek a údržbu okolí katedrály.

Dnešní pohled na centrální staveniště z mostíku mezi věžemi fasády Narození, srpen 2019

Aktuální polemika

Stavební povolení není poslední problém, který musí Sagrada Familia vyřešit. Gaudího původní plány počítají s velkolepým vstupním portálem umístěným ve fasádě Slávy (španělsky Fachada de la Gloria). Velký architekt zrovna tak plánoval, že k hlavnímu vstupu katedrály povede široká přístupová cesta a chrám tak bude možné obdivovat ze všech možných úhlů. Jenomže zatímco v roce 1926 stála Sagrada Familia na volném prostranství, dnes se všude okolo rozkládá barcelonská čtvrť L’Eixample a všechny parcely jsou zaplněné do posledního místečka. Jinými slovy, tam, kde měl být dechberoucí přístup, tam se dnes nachází ulice Carrer Mallorca s obytnými domy. Hádky o tom, kam až portál zasáhne a zda se případně přikročí až k demolici nejbližších domů se třemi tisíci obyvateli neberou konce už několik let. S výhradou pro podobu vstupního portálu počítá i zmíněné stavební povolení udělené v červnu letošního roku – a tak nezbývá než si na finální podobu Sagrada Familia trpělivě ještě pár let počkat.

Nedokončený hlavní vstup do katedrály, Carrer de Mallorca

Druhý barcelonský deník – 2/2

(neděle 9. června 2019)

Casa Batlló

O významu, který získala barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století jste si už něco málo mohli přečíst tady. Na Passeig de Gràcia 43 tehdy stála budova z roku 1877, kterou v roce 1903 získal Josep Batlló, významný textilní průmyslník. Antoni Gaudí mezi lety 1904 a 1906 dostal při rekonstrukci domu zcela volnou ruku a vytvořil jedno ze svých neopakovatelných děl, dům šupinatý jako kůže draka, s charakteristickými balkonky, které (alespoň mně) ze všeho nejvíc připomínají lebky.

Casa Batlló

Casa Batlló je dnes v soukromém vlastnictví rodiny Bernat. Majitelé dům zpřístupňují veřejnosti a ze vstupného se platí údržba. Přístupná je tzv. planta noble (první patro nad úrovní chodníku), schodiště ve vnitřním patiu, zadní dvůr a střecha. Na cestu dostanete interaktivního audioprůvodce, který je mimochodem výborně udělaný (interaktivita spočívá v tom, že vám v jednotlivých místnostech ukazuje, jak příslušný prostor vypadal ve své době, podle toho, jak zařízení natáčíte).

Zadní fasáda Casa Batlló, která vede do dvora

Jak už to tak u Gaudího bývá zvykem, dům je nejen ďábelsky originální, ale taky plně funkční až do posledního detailu. Okna v hlavním salónu nabízí panoramatický výhled na Passeig de Gràcia, otvírala se směrem nahoru pomocí závaží umístěných po stranách. Všechny kliky, držátka a kličky oken, které v domě najdete, jsou ergonomicky tvarované tak, aby přesně padly do ruky.

Mezi další zajímavé detaily patří systém ventilace. Otáčením dřevěných listů zasazených v rámech ze stejného materiálu ve spodní části dveří nebo světlíkových oken získáte větší či menší proudění vzduchu. 

Vnitřní výmalba opakuje šupinatý efekt vnější fasády. Motivy z přírody se ostatně objevují všude okolo, ať už je to ulita kolem stropního svítidla, krbový výklenek se sedátky ve tvaru houby nebo půda s žebrovím připomínajícím skelet hada či velryby (stejný efekt použil Gaudí na půdě Casa Milà, žebroví tohoto tvaru chodbu opticky zvětšuje).

Krbový výklenek ve tvaru houby se sedátky
Interiér: Barevná sklíčka v horní části dveří klamou tělem. Z každé strany se zdají mít jinou barvu, protože propouští odlišné množství světla.

Samostatný popis si rozhodně zaslouží vnitřní patio. Prostor pro výtah ho opticky dělí na dvě části, v každé z nich se nachází schodiště. Oba takto vzniklé “světlíky” jsou dekorovány se stejnou péčí, jaká byla věnována uliční fasádě – a to kachlíky v různých odstínech modré. 

Pohled světlíkem vzhůru

V dolní části domu dominuje světlounce modrá, směrem vzhůru barvy tmavnou a jsou sytější: tyrkysová, kobaltová, námořnická modrá. To proto, že v horní části domu je denní světlo intenzivnější; tmavé barvy ho vyvažují. Na stejném principu funguje šířka oken: v horních patrech jsou užší a směrem do nitra domu se zvětšují, protože v nižších patrech domu jimi musí vstoupit více světla.

Jednotlivá patra jsou směrem ke světlíkům osazena tabulemi z vlnkovatého skla. Skloňte hlavu, podívejte se přes ně na barevné kachlíky a… ocitnete se pod vodou.

Pracovat pro Gaudího musela být radost. Dělníkům prý místo plánů ukázal sádrovou maketu domu, kterou zhotovil sám, a práce kontroloval do posledního detailu. Na výzdobu střechy a komínů stejně jako v případě Casa Milà použil keramické střepy. Materiál si sháněl sám ze starých kachlíků a zrealizoval tak recyklační snahy, které se stanou trendem až za sto let.

Mimochodem, vlevo od Casa Batlló se nachází další významné secesní domy, hned vedle je to například Casa Amatller, jejímž architektem je Josep Puig. Je to jediný kompletně zachovalý (včetně interiérů) modernistický dům ve městě. Na jeho návštěvu nepochybně dojde příště; zatím jsem si na jeho zadním dvorku dala v místní kavárně skvělý cheesecake. Dokonalé modernistické ráno v Barceloně!

Tip: Nebuďte líní vstát a přijít už v půl deváté ráno. Zažijete mnohem příjemnější prohlídku než později během dne. Casa Batlló najdete na trase metra L3, stanice Passeig de Gràcia.

Barri Gòtic

Pozor, přichází skandální odhalení! Ano, je to tak. Barcelona má i jinou katedrálu, než Sagrada Familia. Najdete ji v srdci Barri Gòtic (Gotická čtvrť), což je nejstarší část Barcelony. Stojíte zhruba ve dvou třetinách Les Rambles a díváte se směrem k přístavu? Skvělé, tak zabočte vlevo, ano, do jedné z těch podezřelých uliček, co poněkud nevábně voní. Po pár set metrech dojem středověku zesílí a je to tady: jste uprostřed Gotické čtvrti. Její vzhled si v některých momentech skutečně nezadá s… no, třeba s centrem Prahy.

Barcelonská katedrála
Barri Gòtic

Na Plaça de la Seo, přímo před katedrálou, kromě toho najdete zbytky římského akvaduktu a tehdejšího opevnění, obé z 1. století před naším letopočtem. Stavby jsou pozůstatkem římského města Barcino, které vzniklo kolem pahorku Mons Taber (dnešní Plaça de Sant Jaume).

Katedrála je zasvěcena svaté Eulálii, patronce Barcelony. Podle legendy nešťastná svatá zemřela mučednickou smrtí ve věku třinácti let poté, co protestovala proti pronásledování křesťanů. Na památku této události se v přilehlém claustro chová 13 bílých hus: husy proto, že se o ně malá Eulálie starala, bílé jako symbol její čistoty.

Spokojené soudružky husy

Claustro můžete stejně jako katedrálu navštívit. Po jeho obvodu jsou umístěné kaple zasvěcené různým svatým a vnitřní část nabízí působivý výhled na špičatou věž katedrály. Pochmurný středověký dojem umocňuje všudypřítomná silná vůně kadidla. Něco takového v Barceloně nečekáte.

Kontrola na stavbě

Před obědem mi to nedá, a jdu zkontrolovat průběh prací na Sagrada Familia. Jeví se uspokojivě, ale, madre mía, těch turistů! 

Sagrada Familia při pohledu z Plaça de Gaudí

Radši se klidím do metra a pak už hurá na oběd. Slunce se dnes sice schovává za mraky, ale sklenice něčeho studeného se mi stejně zdá jako velmi příjemná vyhlídka.

A jídlo?

Kolegové z práce, kteří pár let v Barceloně žili, mi udělili doporučení, které tímto s radostí předávám dál: restauraci Café Fragments najdete na Plaça de la Concòrdia 12, v blízkosti metra L3, stanice Les Corts. Mají výborné teplé tapas a točené pivko Mahou, které ve mně v tom líném a teplém odpoledni vyvolalo neodbytnou touhu po siestě. Není mi přáno, musím vyrazit na letiště, a tak aspoň přidávám vlastní tip na šunkařství Enrique Tomás, kde můžete zakoupit výbornou španělskou šunku, případně sendvič a nějakou tu láhev vína na piknik. Najdete ho v Carrer de Ferran, ulici, která spojuje Plaça de Sant Jaume a Les Rambles.

Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

Ach, ty panoramata. Z vyhlídky Turó de les Tres Creus

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Mirador de Colón

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Ahoj, Gaudí

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Detail fasády Narození

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Uvnitř chrámu La Sagrada Familia

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Casa Milà neboli La Pedrera

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

La Pedrera, fasáda

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Pohled z hlavního patia vzhůru

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

La Pedrera, střecha

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Turó de les Tres Creus za úsvitu

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Svítání nad Barcelonou

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci ?

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelonské štěstí na talíři

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…

Passéig de Lluís Companys, pohled směrem k Arc de Triomf