Gilda, má láska

(dva jednoduché recepty na pintxos)

Co to vlastně jsou „pintxos“ (v transkripci baskické) či „pinchos“ (v transkripci španělské)? Pintxos jsou prostě a jednoduše tapas, jejichž poznávacím znamením je napichovátko či párátko, jímž jsou jednotlivé ingredience propojeny. Slovo „pincho“ (čte se jako „pinčo“ totiž ve španělštině znamená bodec nebo jehla, a označují se tak přeneseně i výsledné jednohubky. Kromě uměleckých děl o několika patrech, tak typických pro baskické pintxos bary (a které je nejlépe ochutnat přímo v místě původu na vysoké barové stoličce, s výhledem na tyrkysové vody severošpanělského San Sebastiánu), existují i ultra jednoduché kombinace, které můžeme s minimálním úsilím stvořit v našich středoevropských podmínkách.

San Sebastián, Baskicko

Nekorunovanou (nicméně všeobecně uznávanou) královnou baskických pintxos je gilda, jednohubka, o které vyhlášený baskický šéfkuchař Carlos Arguiñano prohlašuje, že je to „explosión de sabores“ (exploze chutí) a věru, není daleko od pravdy. Málokdy spolu pouhé tři ingredience ladí natolik, že se po každém kousku nábožně olíznete a přejete si, aby ta slast nikdy, nikdy, nikdy neskončila. Baskická gilda (čte se „childa“) se zrodila ve druhé polovině čtyřicátých let 20. století v baru Casa Vallés, který mimochodem funguje v San Sebastianu od svého založení v roce 1942 až dodnes. Tehdy tamější štamgast o dříve bezejmenné jednohubce prohlásil, že je jako hlavní postava filmu Gilda, uvedeného do kin v roce 1946, představovaná Ritou Hayworth: zelená, slaná a tak trochu pikantní. Průpovídka se dostala do širokého povědomí, a tak je už více než sedmdesát let „gilda“ označení pro tu nejklasičtější a nejvíce ikonickou baskickou „tapu“.

Gilda: olivy, ančovičky a zelené feferonky

Staré dobré pravidlo zní, že čím méně přísad, tím by měly být kvalitnější, proto jim věnujte trochu pozornosti a obstarejte si:

  • Dobré zelené olivy bez pecek
  • Ančovičky nakládané v oleji
  • Guindillas neboli zelené papričky v octu

Guindillas, označované také jako piparras, jsou druhem feferonek, které se ve Španělsku hojně konzumují, nejen naložené v láku, ale taky například smažené. Sehnat v českých podmínkách guindillas není nic složitého, stačí nacpat název do Googlu a vypadne vám několik eshopů s delikatesami, kde za cenu kolem 70 Kč za sklenici seženete originální španělské papričky. Ve španělské kuchyni je málokdy některý recept tesán do kamene, a proto si na tomto místě zahraji na Jirku Babicu a poradím vám, že můžete guindillas vyměnit za dobré beraní rohy (třeba v případě, že dáváte přednost méně pikantním chutím). Dobré ančovičky ve skle také nebudou problém, a to i v klasických supermarketech (ty svoje jsem bez obtíží objednala na Košíku).

Jak na to: Ančovičky vytáhněte z oleje, nechte trochu okapat a připravte si je na talířek. Guindillas překrojte napůl, abyste dostali úhledné kousky o délce cca 2 – 3 cm. Připravte si olivy, napichovátka a talířek nebo tácek na výsledné produkty. Pak už to půjde ráz naráz: čapněte koktejlové párátko a napíchněte nejprve jednu olivu, pak jeden nebo dva dílky papriček, následuje ančovička složená na třetiny, další papričky a celé dílo uzavřete druhou olivou. Pokračujte s dalším párátkem a voilà – za pár minut si můžete míchat drink. Já osobně k gildám nejvíc oceňuji nasládlý vermut s ledem a citrónem, ale dobře budou fungovat i s vínem nebo jiným nápojem podle vašeho výběru.

Druhý recept (dá-li se vzhledem k jednoduchosti uvedených jednohubek vůbec mluvit o receptech!) vyžaduje následující ingredience:

  • 2 kuřecí prsa
  • 3 lžíce olivového oleje
  • 1 lžičku citronové šťávy
  • 2 lžičky sladké papriky
  • 1/2 lžičky pálivé papriky
  • 1 lžičku mletého kmínu
  • 1/2 lžičky granulovaného česneku
  • 1/2 lžičky sušeného tymiánu
  • pepř a sůl

Postup je opět směšně prostinký: kuřecí prsa omyjte, osušte papírovou utěrkou, nakrájejte na kousky velikosti jednotlivých soust a osolte a opepřete. V misce smíchejte olivový olej, citronovou šťávu a výše uvedené koření. Přidejte kousky kuřecích prsou, dobře promíchejte, aby je marináda všude pěkně obalila, a uložte do chladu minimálně na jednu hodinu. Pak rozpalte pánev s trochou oleje a kuře ze všech stran dobře opečte dozlatova. Talířek nebo tácek potřete trochou oleje, kuře napichujte po jednom nebo po dvou kouscích na párátko a servírujte posypané trochou papriky extra.

Vyzkoušet můžete i další jednoduché kombinace, třeba sušené švestky, které po jedné obalíte v plátku dobré pancetty a opečete na pánvi, nebo nesmrtelné kostky žlutého melounu, obtočené pruhem kvalitního španělského jamónu. Na každý kousek umístěte pincho, otevřete láhev červeného vína a tapas večer může začít za 3… 2… 1… 🙂

Rita Hayworth ve filmu Gilda, který dal nejslavnější baskické „tapě“ jméno

Potřebuji se napít… a recept na patatas bravas

Když už jsme minule načali téma přístupů na Španělsko do kapsy: absolutně největší počet návštěvníků z vyhledávače Google vstupuje přes vyhledávání něčeho jako „recepty tapas“, „pintxos recepty“ a podobně. Onehdy na mě ale z tabulky vyhledávacích hesel v Google Analytics zasvítilo sousloví „potřebuju se napít španělsky“. Možná vám to teď přijde k smíchu, ale vězte, že v reálu se vám podobný výraz může docela dobře hodit. Nevěříte?

Říjen 2015, poprvé letím do Madridu – a sama. V kapse čerstvý diplom úrovně B2, tak čerstvý, že inkoust z tiskárny Španělské královské akademie na něm pomalu ještě nestačil ani zaschnout. Drze píšu jedinému člověku, kterého jsem tehdy v Madridu znala, ex kolegovi z práce, zda by mi neukázal město a nevzal mě na moje historicky první španělské tapeo. Poněkud neochotně souhlasil (provázet cizince po vašem městě je vždycky trochu opruz, ne?), nicméně mě v den příletu asi v osm večer vyzvedl na recepci hotelu a vykličkovali jsme na rušnou madridskou Gran Vía. Na chodníku se zběžně prošacoval a… „Potřebuju si vybrat prachy,“ sděluje mi. Chvíli na něj civím jako puk a převracím to slovo sem a tam. Pak mi kolečka v hlavně sepnou a uvědomím si, že výraz „prachy“ jsem jednou viděla v učebnici. V tom nenápadném červeném rámečku na konci lekce a pod čarou, nadepsaném „Některé slangové a hovorové výrazy“. V tu chvíli mi došlo, do čeho jsem se to namočila. Strávím příští hodiny s člověkem, který bude celý večer mluvit takhle. Slangem, nevybraně, bez ohledu na to, co jsem se já z české učebnice za poslední roky naučila. „Potřebuju se napít,“ říkám na to bez rozmýšlení, zdánlivě bez souvislosti, ale zato velmi pravdivě.

Tak vidíte! Ať už si v té chvíli o mě myslel co chtěl (a po letech přiznal, že si pomyslel že jsem pěkně divná), na skleničku a tapas jsme vyrazili. Ten večer jsem na Plaza de Santa Ana kromě jiných dobrot taky poprvé ochutnala nekorunovanou královnu madridských tapas – totiž patatas bravas. A tak si o nich dnes něco povíme a samozřejmě nebude chybět ani recept. A málem bych zapomněla – „potřebuji se napít“ se španělsky řekne „necesito una copa“. Zapište si to – a teď už hurá do Madridu.

Tapas bary na Plaza de Santa Ana v Madridu

Patatas bravas

Patatas bravas, co to vlastně je? „Patatas“ jsou prostě a jednoduše brambory a „bravo“ je slovo mnoha významů, mimo jiné „statečný“, „divoký“ nebo „zuřivý“. Patatas bravas jsou tedy pečené nebo smažené brambory přelité pikantní omáčkou (tudy na tu „zuřivost“). Existuje mnoho rivality mezi Madridem a Barcelonou, ale patatas bravas Madridu nesebere ani ten nejtroufalejší Katalánec. Jsou snad tou nejtypičtější madridskou „tapou“, oblíbenou pro svou jednoduchost a genialitu, s jakou doplňují sklenku vychlazeného piva.

První patatas bravas (nebo jednoduše „las bravas“) se objevují v Madridu někdy mezi 50. a 60. léty dvacátého století. Jejich fandové se nemohou dohodnout, ve kterém baru to bylo přesně, protože v průběhu 60. let existovaly v centru hned dva podniky, před kterými na ochutnávku „las bravas“ stály dlouhé fronty. Jedním z nich byla Casa Pellico, v blízkosti dnešní stanice metra La Latina, tím druhým byl bar La Casona poblíž výše zmíněného náměstí Plaza de Santa Ana. Ani jeden z nich už dnes neexistuje, ale jejich štafetu naštěstí přebraly desítky a stovky jiných madridských barů. Co byste o nich ještě měli vědět, než ve Španělsku vyrazíte na večerní „tapeo“? Především se nejedná o brambory zalité pálivým kečupem, to za prvé. Originální verze omáčky se připravovala z vývaru, mouky a pálivé papriky. Za druhé, když už žárlivá Barcelona musela uznat prvenství Madridu v otázce patatas bravas, alespoň z nich vyrobila katalánskou variantu: k pálivé omáčce přidala ještě česnekovou alioli (lingvistická odbočka: výraz pochází z katalánských slov „all i oli“, tzn. „česnek a olej“), proto typicky v Barceloně dostanete omáčky dvě. Důrazně vás ale na tomto místě varuji před podniky na barcelonské třídě La Rambla, nic lepšího než kečup a majonéza vás tam nečeká.

Kam v Madridu na „las bravas“

Pokud chcete, aby váš zážitek byl autentický a nespadli jste do jedné z turistických pastí, vsaďte v případě patatas bravas na některý z následujících podniků:

  • Bar Los Chicos, Calle de Guzmán el Bueno č. 33. Bar, kde servírují jedny z nejlepších patatas bravas v Madridu. Metro: L3, stanice Argüelles.
  • Bar Las Bravas v Calle de Álvarez Gato č. 3 troufale prohlašuje, že jeho patatas bravas jsou ty nejlepší z celého Madridu. Svou omáčku si nechali dokonce patentovat! Pokud propadnete jejímu kouzlu, můžete si ji koupit s sebou do přinesené nádoby. Žádné konzervy – omáčka neobsahuje jedinou umělou přísadu. Metro: L1, L2, L3, stanice Sol.
  • Bar Docamar, Calle de Alcalá č. 337 je jedním z typických, ale opravdu typických madridských barů. Vysoké sudy, které slouží jako stolky pro tapeo „na stojáka“ na chodníku před barem, specializace na patatas bravas už od roku 1963 a další klasické madridské dobroty jako třeba croquetas nebo cocido madrileño. Ach – co dodat. Metro: L5, stanice Quintana.

Domácí patatas bravas

Něco vám prozradím. Prodloužený víkend 15. – 17. května jsem měla strávit v Madridu. Koupené letenky, lístek do divadla na Gran Vía, nějaké ty plány. Pak přišel koronavirus a dál už ten příběh všichni známe. Než se v Docamaru vyšplhám na vysokou židličku u baru a objednám si ty nejpálivější patatas bravas a to nejstudenější pivo, jaké mi nabídnou, ještě uteče hodně vody v potoce. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než si tuhle lahůdku připravit doma. Dejte si chladit pivo a pojďte to zkusit se mnou – patatas bravas by zvládlo i nemluvně a za 45 minut je máte na stole!

Ingredience (pro 4 osoby):

  • brambory
  • 1 stroužek česneku
  • 1 snítka rozmarýnu
  • 1 pálivá paprička
  • 4 větší rajčata
  • 1 lžička pálivé papriky
  • 1 lžička sladké papriky
  • olivový olej
  • 1 lžíce červeného vinného octa
  • sůl a pepř

Postup:

Troubu předehřejte na 180 stupňů, dobře omyjte brambory, osušte je a nakrájejte je na dílky. Pak je umístěte do pekáčku, lehce postříkejte olivovým olejem, posolte a opepřete. Pak k nim šoupněte oloupaný stroužek česneku a větvičku rozmarýnu a strčte je do trouby na 45 minut. V průběhu času brambory čas od času promíchejte, aby se pěkně opekly ze všech stran. Deset minut před koncem procesu můžete zvýšit teplotu na 200 stupňů.

Pokračujeme omáčkou. Podotýkám, že receptů na ni je mnoho a nesnažím se prosadit ten „svůj“ jako jediný správný, je ale příjemně pikantní a protože omáčka není zahuštěná moukou, je i lehký. Pokud budete brambory péct v troubě (a ne smažit), žádná strašná kalorická bomba se nekoná – právě naopak. Tak tedy, nejprve vezměte omytá rajčata a nastrouhejte je (normálně na struhadle, slupky si nevšímejte – přirozeně vám nakonec většina z ní zůstane v ruce). Dejte stranou. Omyjte papričku, nakrájejte ji na malé kousíčky a pár sekund ji opečte na trošičce olivového oleje v kastrůlku nebo na pánvičce. Sundejte nádobu z ohně, přisypte po lžičce sladké i pálivé papriky, promíchejte a přidejte lžíci červeného octa. Nechte chvilku povařit a přidejte nastrouhaná rajčata. Vařte 7 minut, dochuťte solí a výslednou směs rozmixujte tyčákem.

A je to tady! Vaše první patatas bravas jsou na světě. Servírujte je ještě horké, přelité teplou omáčkou, a nezapomeňte na dobře vychlazené pivo. Snad vám u nich čas během covidové epidemie bude utíkat o něco příjemněji.

Domácí patatas bravas

Jíme ve Španělsku

(úvod do problematiky)

Ještě předtím, než přistane na blogu druhá část průvodce Leónem, trochu si od cestování odpočineme u jídla. To je totiž ve Španělsku nesmírně důležité. Doprovází každou společenskou událost, každou oslavu, každé setkání, a vždycky se mu věnuje patřičná pozornost. Jen tak něco zhltnout po cestě nebo popadnout do ruky sušenku? To není španělský způsob, ne, ne. Přístup k jídlu je podstatnou součástí španělského saber vivir, umění žít. Odkoukat pomalé obědy, následnou siestu a večerní zobání u sklenky vína samozřejmě vůbec není špatný nápad. S tím byste nejspíš i rovnou souhlasili, ale CO a JAK vlastně Španělé jedí? Olivový olej, zeleninu, a v jednom kuse „potvory z moře vytažený“? Ano i ne.

Potvory z moře vytažený na tržišti v Madridu

Denní rozvrh jídla

Není žádné tajemství, že časy jednotlivých jídel se značně liší od těch českých. Snídaně se koná v podstatě jako u nás, to jest když se probudíte, což navzdory vžitým představám nebývá nijak extrémně pozdě, neb i Španělé musí chodit do práce. Kámen úrazu je pro nás Čechy ovšem oběd, neboť ten se odehrává zhruba mezi půl druhou a půl čtvrtou, nejčastěji ve ve tři odpoledne. Proto spousta španělských restaurací otvírá až v jednu, a ty, které jsou otevřené, zejí prázdnotou. Večeře je na naše poměry taky dost pozdě, až kolem deváté nebo desáté večer. 

Snídaně

Tohle je jednoduché – snídat můžete prakticky cokoliv. Hodně barů otvírá už brzy ráno (brzy = asi v osm) právě kvůli snídaním. Většinou mají nějaké snídaňové menu v ceně kolem tří čtyř euro, které zahrnuje kafe, malou skleničku čerstvé pomerančové šťávy a jídlo. To vám dají následně vybrat, stačí říct, jestli chcete radši slané (salado) nebo sladké (dulce). Na výběr bývají obvykle tousty s něčím (drcená rajčata, šunka, marmeláda), bramborová tortilla a nějaké ty sladké druhy pečiva (croissant, domácí buchta). Nebojte se vejít do malých ošuntělých barů, naopak se spíš vyhněte turisticky vyhlížejícím nablýskaným místům, tam se vám může snídaně dost prodražit. O kvalitu kávy se bát nemusíte – ta je výborná všude.

Bary se překvapivě specializují i na snídaně. Na fotce tradiční španělská snídaně, opečený chléb s olivovým olejem a „tomate triturado“, drcená rajčata

Churros a porras

Španělské churros k snídani jsou kapitolou sama pro sebe. Jednoduché těsto z vody a mouky se stříká přímo do rozpáleného oleje do tvaru jakýchsi smyček, a když tu mastnou hříšnou dobrotu pro vás vyloví a lehce osuší papírem, vezmete ji (ještě horkou) do ruky a namočíte konec do hrnku rozehřáté čokolády. A pak znovu, a další churros, a ještě, až jste tak nacpaní, že sotva funíte. Nejlíp samozřejmě chutnají v zimě, v jednom z těch jiskřivých ledových rán, která můžete zažít v Madridu. Nebe je oslnivě modré a slunce oslepující, ale teplota se stejně nepříjemně přibližuje nule, a tak se pořádně zachumláte do šály a na ulicích se rozhlížíte tak dlouho, dokud neuvidíte obchod s všeříkajícím názvem churrería, a tam si poručíte horkou čokoládu do kelímku a k nim do ruky pytlík churros. Nebo porras, když na to přijde. Porras jsou ze stejného těsta, jen s přídavkem kypřícího prášku, takže jsou nadýchanější a mají podobu rovných delších klacků. Odtud zároveň jejich jméno – „porra“ je španělsky „obušek“.

Kde v Madridu ochutnat dobré churros: Chocolatería San Ginés, Pasadizo de San Ginés 5 nebo Los Artesanos 1902, Calle de San Martín 2

V Chocolatería San Ginés. To, co držím v ruce je churro. Na talíři na stole: vpravo vidíte tlusté nadýchané porras, vlevo dole pod nimi churros

Bojujeme s poledním hladem

I kdybyste přišli do restaurace už ve dvanáct, váš oběd bude teprve ve stádiu přípravy, leda byste zabloudili do místa, kam chodí jíst převážně guiris (zahraniční turisti), a to nechcete. Nějakým způsobem je tedy třeba vyřešit hlad, který vás na půl cesty mezi snídaní a obědem přepadne. Místní si kolem poledního dávají skleničku a k ní malou “tapu”, takže je napodobte. Sklenička je většinou alkoholická – decka vína nebo vermutu nebo “caña” (malé, asi dvoudecové pivo). Pokud nechcete pít alkohol, v Kastílii si můžete objednat “mosto”, což je nápoj z bílých nebo červených hroznů vyráběný naprosto stejným postupem jako víno, jen bez alkoholu. Servíruje se s ledem a plátkem citronu nebo pomeranče a je to fakt dobré a velmi osvěžující. Určitě zkuste. Jen pozor, mosto se vyrábí v Kastílii, a tak není úplně jisté, že ho dostanete všude. Výše zmíněná “tapa” je zpravidla dílek bramborové tortilly nebo malý sendvič. V některých částech Španělska ji dostanete automaticky a zdarma, jinde si ji budete muset objednat. Když nevíte co čekat, objednejte skleničku a chvíli počkejte – tapa zdarma přistane na vašem stole zhruba do pěti minut poté, co vám přinesou pití. Pokud se vás zeptají, jestli máte ke skleničce chuť na olivy nebo kousek tortilly, řekněte, že ano – i to je nabídka “tapy” zadarmo. Když nedostanete nic, máte smůlu a budete muset připlatit a objednat ji zvlášť.

Kde funguje tradice tapas zdarma: úplně nejspolehlivěji je to Andalusie, Kastílie a León, často i Kastílie – La Mancha.

Sklenka „mosto“ a tapa – malý kus bramborové tortilly s chlebem

Oběd

Oběd je ve Španělsku hlavní a nejdůležitější jídlo dne. Pro příslušnou aktivitu se užívá sloveso “comer” (jíst) a oběd se nazývá “comida” (doslova “jídlo”). Slovo, které vám pro „oběd“ nabídnou učebnice a slovníky, tedy “almuerzo” nebo sloveso “almorzar” se běžně nepoužívá. Naopak “comer” je vyhrazeno jen obědům, sníst k večeři se řekne “cenar” a sníst k snídani je “desayunar”.

Pulpo a la gallega, chobotnice po galicijsku. Podává se s „patatas cachelo“, vařenými bramborami ochucenými červenou paprikou

Typický oběd má ve Španělsku tři chody: primer plato (první chod), segundo plato (druhý chod) a postre (zákusek). První chod není myšlen jako předkrm, je to většinou normálně velká porce, jen prostě jiné jídlo. Může to být tak jako u nás polévka, ale nemusí: první chod je velmi často salát, buď ze sezónní zeleniny (rajčata, papriky, cibule) doplněný něčím hutnějším (tuňák, vejce), případně je to sytější salát, kde prim nehraje zelenina, třeba “ensalada rusa” (jako náš vlašák) nebo “salpicón de marisco” (salát z mořských plodů). Častý první chod je i menší porce paelly nebo “fideuá” (jako paella, ale místo rýže obsahuje nudle). Jídlo typické pro první chod je i takzvaný “potaje” (čte se “potache”), což je jídlo s konzistencí hustější polévky, které obsahuje luštěniny a nějaký ten přídavek (maso, mořské plody). Mně potaje hrozně chutná a můžu se po něm utlouct, a tak vám ho doporučuji k vyzkoušení, nečekejte ale chuť podobnou českým vývarům. Oběd se jí navíc s chlebem, ten dostanete automaticky. Nicméně, obvyklý španělský chleba je trochu jiný než ten náš a chutí připomíná spíš bagetu, ovšem s pořádnou kůrkou.

Druhý chod je zpravidla maso nebo ryba s něčím. Masa se jí ve Španělsku hodně, a úplně všechny druhy, i ty u nás neobvyklé (telecí, jehněčí, selečí…) Typická úprava masa je asi jako naše kotleta, tj. opečené na přírodno. Pokud byste rádi něco obaleného, zkuste “cachopo” (čte se “kačopo”), což je řízek plněný šunkou a sýrem, ten potkáte nejčastěji na severu. Nejobvyklejší přílohou jídla jsou brambory (nezřídka smažené). A propos, všimli jste si, jak často se ve španělské kuchyni objevuje něco smaženého? Ať už jsou to churros, croquetas, zelenina, brambory nebo obalované maso? Španělská strava totiž rozhodně není jen ta proklamovaná „středomořská dieta“. Kdo rád prasí, přijde si tu na své!

Abychom byli spravedliví, ryby nebo mořské plody jsou pevnou součástí jídelníčku, a rozhodně se nestane, že byste u oběda neměli na výběr z několika druhů. V chladných oblastech je pak typické “cocido” – hutné dušené jídlo z jednoho hrnce s masem, luštěninami a zeleninou. Jídlo doprovází nejčastěji víno, pivo nebo prostě obyčejná voda. A k tomu se váže jedna zajímavost: Španělé nepijí bublinkovou vodu a tenhle náš zvyk jim připadá zvláštní.

Kdo mě trochu zná, ví, že moje nejoblíbenější španělské jídlo je paella valenciana

O španělských jídlech je těžké něco vyčerpávajícího napsat, protože vzhledem k velikosti a heterogennosti země jsou velmi různorodá. Každá oblast navíc mívá svou specialitu, která se jí a připravuje zpravidla jen tam. V Madridu to je “cocido madrileño”, v Astorze “cocido maragato”, v Galicii “pulpo a la gallega” s “patatas cachelo” (chobotnice po galicijsku a paprikové brambory), v Segovii “cochinillo” (pečené selátko), v Kastílii a Leónu “lechazo” (mléčné jehněčí) a tak dále a tak dále. Při každé návštěvě se snažím ochutnat něco nového a počítám, že zásoba nových neznámých španělských jídel hned tak nedojde.

Domácí lechazo z Kastílie. Mléčné jehně se peče sice naporcované, ale zato včetně hlavy a mozku. Koření se jen česnekem, solí a petrželí. Ochutnat mozek mě ale stálo trochu sebezapření

Zákusek bývá nezbytnou součástí každého oběda. Velmi častými možnostmi jsou “natillas” (pudink), “arroz con leche” (mléčná rýže), flan (v podstatě taky pudink, ale s karamelizovaným spodkem), „crema catalana“ (katalánská verze crème brûlée) nebo “macedonia” (ovocný salát). Každičké místo ve Španělsku navíc mívá svou sladkou regionální specialitu. Španělské sladkosti jsou většinou ukrutně dobré, takže bez obav ochutnávejte.

Typické kastilské sladkosti – ty bílé podlouhlé jsou „zapatillas“, křehoučké sladké sušenky s bílkovou polevou, uprostřed „rosquillas“, křupavé anýzové věnečky s neutrální, jen jemně sladkou chutí

Pokud jdete na oběd, máte dvě možnosti. Buď si objednávat z lístku, nebo obědvat „menú del día“, denní menu. Ceny za denní menu se různí podle oblasti Španělska i konkrétní restaurace, můžete se najíst za třináct euro, ale taky za pětadvacet. Denní menu vždy obsahuje alespoň dva chody, jeden nápoj a zákusek nebo kávu. To, co příslušná restaurace v daný den v menu nabízí, najdete buď vypsané na tabuli venku před restaurací, nebo vám to obsluha odrecituje u stolu. Zpravidla máte na výběr z několika (cca tří až pěti) variant pro první i druhý chod.

Večeře

Mezi obědem a večeří se většinou už nic nejí. Oběd bývá tak vydatný, že stejně nemáte hlad. A kdyby přece ano, vždycky jsou tu tapas. Kdo vám brání dát si kolem šesté něco malého?

Večeře samotná bývá opravdu pozdě. V rodinách se naprosto běžně jí až v deset a totéž platí i v restauracích. V zásadě máte opět dvě možnosti: večeřet usazení u stolu (pak se očekává, že si objednáte z menu) nebo tapas, což se může odehrát „na stojáka“ (obvyklejší varianta), případně též u stolu, ale obvykle v jiné části restaurace. Proto pokud vejdete a bezradně se rozhlížíte, většinou přispěchá obsluha a zeptá se vás přesně na tohle – večeře nebo tapas?

Moje láska ke konceptu tapas je natolik známá, že vás určitě nepřekvapí, že jsem ve Španělsku ještě nikdy nevečeřela. Kdo potřebuje prostřený stůl, látkový ubrousek a vrchního k ruce, když si místo toho můžete stoupnout k vysokému pultu, strkat se s ostatními, pokřikovat na barmana a olizovat si prsty? A jak přesně takové tapeo vypadá, si můžete připomenout tady.

Mercado de San Miguel v Madridu: trochu turistické, ale přesto moje oblíbené místo na tapeo

Nezvyklé chutě a co s nimi

Obecně se španělský jídelníček docela dost odlišuje od našeho. Španělé konzumují daleko víc zeleniny a luštěnin a to v mnoha formách. Luštěninovo – zeleninová jídla jsou velmi běžná, včetně druhů jako jsou artyčoky, kapusta, cizrna nebo chřest. Zeleninový salát se nevnímá jako samostatné jídlo, ale spíš jako běžný doplněk. Ke všemu – i k hlavním jídlům s vlastní přílohou – se jí nezbytný bílý chléb.

Pro Čecha bývá hlavní kámen úrazu všudypřítomná chuť moře. Nejíst mořské plody ve Španělsku znamená, že se moc nenajíte – respektive že jíte pořád dokola to samé, což je dost škoda. Jsou navíc natolik obvyklou součástí jídelníčku, že vás na jejich přítomnost nikdo neupozorní a nějakou tu zatoulanou škebli najdete v polévce nebo v „potaje“ poměrně často.

Nejlepší, co můžet udělat, je postupně si zvyknout. Klíč k úspěchu je začít méně výraznými chutěmi. Pro začátek se určitě vyhněte polévkám z mořských plodů, kam se přidávají skořápky mořských živočichů, aby získaly silnou chuť. Vyberte si spíš jídlo, kde se objevuje jen maso jako takové a ne jeho schránka (tzn. vnitřek slávky v omáčce ano, slávky celé zatím ne). Chuť moře oslabí i smažení (zkuste smažené krevety nebo kalamáry) a citron. Ten se většinou podává ke všem mořským plodům, takže jestli si zatím nevěříte, nebojte se ho použít.

Španělská kuchyně obsahuje i jiné silné chutě – jitrnice, nejrůznější uzeniny, sušenou šunku – ale s nimi většinou my Češi žádné potíže nemáme 🙂

Mejillones al vapor, slávky na páře. Pokud má jídlo pro vás nezvykle silnou vůni a chuť moře, přidejte víc citronu a zvykejte si pomalu

Uffff. Z tohohle článku to vypadá, že se ve Španělsku vlastně pořád jenom jí. Nebudu vám to vymlouvat – jídlo tu stojí v žebříčku hodnot pořádně vysoko. Každý Španěl zpravidla (bez ohledu na pohlaví) umí slušně vařit a taky se té činnosti rád věnuje. V každém případě si můžete být jisti tím, že ve Španělsku vždy a všude najdete dobrou kávu, skvělé jídlo a výborné víno – hned tři pádné důvody pro to, sednout na nejbližší letadlo. Tak do toho!

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

León na mapě Španělska, zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Socha Gaudího v Leónu, přímo před Casa Botines

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Casa Botines na Plaza de San Marcelo

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých. 

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Každý zvlášť, půdorysný zmatek. Spolu – dvě dokonalé krabice od bot. Vlevo Casa Botines, vpravo Palacio de los Guzmanes

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Calle Ancha poránu, kdy ještě většina Španělů vyspává včerejší tapeo

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

Leónské tapas bary večer

Bilbao

(díl první: o městě, řece, Guggenheimu a baskické podstatě)

Do Bilbaa jsem jela s pořádnou virózou a díky zmatkům při rezervaci letenky mi taky vycházel dvanáctihodinový overlay v Bruselu. Strávit dvanáct hodin na letišti je mise pro sebevrahy a navíc je bruselské letište Zaventem luxusně pohodlně spojené s městem, takže jsem šoupla svůj příruční kufřík do úschovny, do batůžku posbírala papírové kapesníky, sprej do nosu a Panadol a jelo se je objevovat Brusel. Poctivě jsem prochodila centrum, dala si palačinky s kopcem čerstvého ovoce, vyfotila čurajícího panáčka i holčičku, zkonstatovala, že špinavější město s protivnějšími obyvateli aby pohledal, a když už ani Panadol nezvládal korigovat stoupající horečku, jela jsem vláčkem zpátky chytit večerní spoj do Bilbaa.

Bilbao má pořádnou řeku, která se vůbec nepodobá těm obvyklým čůrkům s pár kapkami vody, které najdete ve středním a jižním Španělsku

Letadlo mě vyklopilo na letišti v Bilbau krátce před půlnocí. Lilo jako z konve. Severní Španělsko totiž vůbec nemá slunečné horké podnebí s vymetenou oblohou, jak jsme na něj zvyklí ze Středomoří, kdepak! Baskicko, to je zejména spousta deště, ocelová obloha a neustálý vítr od Biskajského zálivu. Zimy jsou mírné, ale léta taky: zatímco se zbytek Španělska smaží při teplotách přes čtyřicet stupňů, v Baskicku bude trochu přes dvacet a možná kvůli větru snesete i svetřík. Aby bylo jasno, moje hotýlky hledí spíš na umístění v centru a na cenu než na luxus, a na cestách se přesouvám po svých nebo městskou hromadnou (nejsem totiž Onasis, víme!), ale tehdy jsem nakráčela v provazech deště k prvnímu taxíku a udala adresu v Zazpikaleak (to je baskicky „Sedm ulic“ a označuje se tak historické centrum města). Taxikář si chtěl povídat a terapeutické účinky jeho mateřštiny byly okamžité – baskická španělština je melodická s precizní výslovností a hodně výrazným „r“, a řeč Basků je proložená neustálým bezbožným klením. Konverzace s někým takovým je skutečně osvěžující.

Centrum Bilbaa, na stožáru uprostřed vlaje Ikurriña, baskická vlajka

Do pokojíčku o velikosti pánského kapesníku jsem zapadla před jednou a mokrá jako myš. Taxikář dělal co mohl, ale historické uličky v úplném centru jsou jen pro pěší. Masochisticky jsem si změřila teplotu (38,4) a s povděkem jsem kvitovala tlustou vlněnou deku položenou navrch na obvyklém tenkém španělském prostěradle. Dál už, až do deseti dopoledne dalšího dne, nebylo nic. Spala jsem a spala, como un tronco (jako dřevo).

Zazpikaleak, ulice Bidebarrieta, pohled směrem ke katedrále

Artxanda

Ráno vítr rozehnal mraky a ukázalo se sluníčko. Vylezla jsem z hotelu a vydala se podél řeky trochu objevit město. Tamní řeka, která se zhruba o deset kilometrů dál vlévá do Atlantiku, se jmenuje Nervión. V celém Bilbau jí ale nikdo neřekne jinak než ría, případně ještě ría de Bilbao, ačkoliv „řeka“ se španělsky řekne „río“. Školení základních pojmů proběhlo večer předtím od taxikáře, takže jsem už věděla, že „ría“ je název pro úsek řeky v blízkosti jejího vyústění do moře (případně oceánu), kde je patrný příliv a odliv. A skutečně – pohyb hladiny můžete sledovat na nespočených dřevěných pylonech po okrajích říčního koryta. Ría voněla mořem a horní cesty dýchací mi děkovaly na každém kroku, zatímco jsem podél originálních bilbaoských mostů směřovala k dolní stanici pozemní lanovky na vrch Artxanda.

Zubizurri (baskicky „Bílý most“), lávka pro pěší v centru. Jejím autorem je slavný španělský architekt Santiago Calatrava

Artxanda měří jen 251 metrů, ale perspektivu rozhodně změníte. U horní stanice lanovky zahněte vlevo podél okraje svahu a po pár desítkách metrů dojdete na vyhlídku: před vámi se rozprostírá kruh zelených kopců a uprostřed nich sedí jako pecka v dolíku Bilbao, hlavní město autonomního společenství País Vasco s nějakými 350 000 obyvateli. Snad pro to umístění mezi kopci je Bilbao svými obyvateli láskyplně nazýváno „Botxo“ (čte se „bočo“ a baskicky to znamená „díra“). Dole se klikatí jako mašle lesklý Nervión a úplně vpravo na obzoru rozeznáte světlý proužek Atlantiku. Je to nebeská, elfí krajina, která nemá s obvyklou španělskou pouští vůbec nic společného.

Pohled z vrchu Artxanda na Bilbao

Až se dosytosti pokocháte výhledem na krajinu, ve které by se mohla směle usadit celá rodina Hobitů, spusťte se lanovkou zase zpátky dolů a vydejte se ještě o kousek dál pěšky podél řeky. Tam se totiž nachází největší turistické lákadlo Bilbaa – muzeum moderního umění Guggenheim.

Muzeum Guggenheim z mostu přes Nervión. Před muzeem pavoučí skulptura Maman, vpravo od ní mlžná socha japonské umělkyně Fuiko Nakaya, která se jmenuje prostě FOG

Museo Guggenheim

Guggenheim je neskutečná stavba. Byla vystavěna v roce 1997 podle návrhu kanadsko-amerického architekta Franka O. Gehryho. Vypadá trochu jako zaoceánský parník a skvěle se doplňuje s nebem i řekou. Obojí se v ní zrcadlí, a když obloha ztmavne deštěm, muzeum potemní také. Naštěstí se tam můžete jít schovat!

Lístky do Guggenheimu nemusíte kupovat předem. Základní vstup vás přijde na 10 euro a i když nejste milovníci moderního umění (to já nejsem), stojí za to do něj investovat. Oceníte zejména budovu jako takovou, a i když vás neuchvátí obrazy typu „červený čtverec o straně 20 cm na velkém bílém plátně“, kterých Guggenheim vystavuje dost, nenechte si ujít následující:

Maman. Pavoučí socha od francouzské umělkyně Louise Bourgeois. Navzdory hrůzyplnému vzhledu je pavoučice holdem sochařčině matce, reprezentuje totiž plodnost (viz vajíčka z bílého mramoru umístěná v břiše té roztomilé potvůrky), starostlivost a zároveň predátorství, pokud chrání mláďata.

Maman s davem zvědavých turistů

Puppy. Inu, štěňátko už je o dost lepší než pavouk. Na druhé straně muzea, blízko jeho hlavního vchodu, se nachází květinová socha Puppy, dílo Jeffa Koonse z roku 1992. Jedná se o největší květinovou sochu na světě, kožich Puppyho tvoří 38 000 květin. Dvakrát ročně – na jaře a na podzim – mu kožich vyměňují. Na fotce je Puppy jen pár dní před květnovou výměnou za letní ohoz.

Puppy, pejsek z květin

La materia del tiempo. Gigantické kovové spirály sochaře Richarda Serry najdete v přízemí muzea. Můžete si do nich vlézt a procházet sem a tam – tedy pokud netrpíte klaustrofobií. I bez ní se vám hlava zamotá a ztratíte přehled o tom, kde je nahoře a dole.

Terasa u řeky. Projdete na ní dveřmi zevnitř muzea. Kromě výhledu na Nervión, mlžnou instalaci FOG a město můžete obdivovat ještě Tulipány, 2 metry vysoké a 5 metrů široké dílo Jeffa Koonse.

Jací jsou Baskové?

Baskové jsou mi naprosto nehorázně sympatičtí. Jsou velmi přímí, na španělské poměry až odměření, s ničím se moc nepářou a před nikým nikdy neohnou hřbet. V Baskicku je prostě Baskicko a nikdo vám nedá šanci o tom pochybovat, i kdyby nakrásně Ikurriña (baskická vlajka) nevisela na každém domě. Každý správný vasco na svět tak trochu vrčí, má jméno, které se skoro nedá vyslovit, na posezení umí spořádat obrovskou spoustu jídla, a zejména neustále kleje, a to i když k tomu nemá sebemenší skutečný důvod. Baskický radikální nacionalismus, který Španělsko trápil ještě před patnácti dvaceti lety naštěstí opadl, ale tohle téma je stále ještě Pandořina stříňka, která se v Baskicku zásadně neotvírá. Baskové si během teroristického období ETA prošli skutečným peklem. Velká spousta násilí a teroru totiž směřovala k Baskům samotným, ať už byli odlišného smýšlení, nebo jen dostatečně hlasitě nedávali najevo podporu separatistickým myšlenkám. Vraždy, teroristické útoky, únosy, vydírání, lidé, kteří se z Baskicka radši vystěhovali někam jinam, a to všechno uprostřed civilizované Evropy na přelomu 20. a 21. století. Proti tomuhle je současná katalánská lapálie jen bouře ve sklenici vody.

Městský park v Bilbau: Parque de Doña Casilda Iturrizar

Baskičtina – baskicky euskara – je kapitola sama pro sebe. Je to izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny, ač panuje domněnka, že je příbuzný s iberštinou, kterou mluvili první obyvatelé Pyrenejského poloostrova. I kdyby vám tohle nikdo neřekl, bude vám to jasné na první dobrou, jakmile baskičtinu uslyšíte nebo uvidíte napsanou. Je to prostě jazyk z jiného světa. Baskové samotní většinou baskicky nevládnou, alespoň ne aktivně. Všichni mají základní slovní zásobu, kterou ostentativně používají, ale je tak malá, že ji během pár dnů absorbuje i cizinec. Za chvíli stejně jako všichni ostatní víte, že máma je „ama“, táta je „aita“, „barkatu“ znamená promiň, „kaixo“ (čte se „kajšo“) ahoj, „egun on“ je dobrý den, „agur“ nashledanou, a, pozor, „eskerrik asko“ znamená děkuji. V praxi ale kromě těchto klíčových slov baskičtinu většinou neuslyšíte. Je totiž příšerně těžká a i jen místní názvy vám dají pořádně zabrat. Z místních aktivně baskicky mluví pouhých zhruba 30 % obyvatel a za celých pět dní pobytu v Bilbau jsem baskičtinu v praxi (v běžném déletrvajícím hovoru) slyšela jenom jednou. Pro vaše cestovní potřeby bude tudíž úplně stačit, když si zapamatujete, že „tx“ se čte jako „č“ a „ix“ se čte jako „š“, s kteroužto znalostí dokážete přečíst (samozřejmě teoreticky, haha – jen to zkuste!) v podstatě všechny místní názvy, protože zbytek se čte jak to vidíte.

Plaza Nueva, bilbaoské centrum dobrého jídla a nočního života

Pintxos

Po přečtení předchozího odstavce víte, že slovo „pintxos“ se čte „pinčos“. Pintxos jsou jako tapas, ale Baskové tohle umění dovedli k naprosté dokonalosti. Tapas v baskickém podání jsou malá umělecká díla, jsou jako budhistické svatyně vystavěné k oslavě obžerství a dobré nálady. Běžné „pintxo“ má spoustu ingrediencí rafinovaně na sobě navrstvených, od kousku pečiva vespod, přes šunku, sýr, saláty nebo pomazánky ve střední vrstvě až k orgasmické stříšce z pálivé papričky, kousku pikantní klobásky chistorra nebo třeba křepelčímu vajíčku v horní části. Co vám budu vykládat – zkuste to sami. Ty nejlepší pintxos v Bilbau najdete v barech na náměstí Plaza Nueva.

Pintxos

Při ochutnávání pintxos nezapomeňte prubnout taky txacoli, suché bílé víno, které se k nim často konzumuje. Ostatně, po dlouhé siestě v tom prvním únavném dni jsem navečer vyrazila zahnat zbytky horečky právě touhle kombinací. Fungovalo to fantasticky – od té doby jsem přesvědčená, že baskické pintxos, sklenička něčeho dobrého k nim, teplá deka v malém pokojíku a déšť za oknem jsou ta nejlepší terapie na každý myslitelný problém.

Z ostatních dobrot, které můžete ochutnat v Bilbau, stojí za zmínku bollo de Bilbao, nadýchané sladké pečivo plněné jemným krémem. Není to žádná přeslazená kobliha, ale péřově lehký kus pečiva, který vám s ranním kafem rozhodně zachutná. Aspoň já na něm byla závislá každé ráno! Jinak si dopřávejte mořské plody, a vlastně všechno – Baskové jsou vynikající kuchaři a jakkoliv všude ve Španělsku ochutnáte skvělé jídlo, v Baskicku jde ještě o stupeň výš.

Zazpikaleak, historické centrum. Schody vpravo prochází Camino de Santiago, Svatojakubská cesta

Granada skrytá

(Aneb co se v průvodcích nedočtete)

Jste tak jako já příznivci “pomalého” turismu? Tím myslím, ne proklusat hlavní památky během jednoho dne a navečer ohrnout nos, že jsme tak nějak čekali víc. Myslím na objevování zapadlých koutů, nasávání atmosféry, vnímání chutí, vůní, světla, stínu… Ano? Tak to jste tu dobře. Protože přesně to budeme dneska dělat – objevovat Granadu na první pohled skrytou zarytým uživatelům průvodců z řad Lonely Planet.

Městský obvod Sacromonte (vpravo), vlevo na kopci Alhambra při pohledu z Barranco de los Negros (Strž černých)

Stranou městského centra se nachází čtvrť Sacromonte (Svatý kopec), místo, kam se po křesťanské reconquistě Granady stáhli moriscos (muslimští konvertité ke křesťanství), judíos (židé) a gitanos (cikáni). Tehdy se ještě kopec jmenoval Valparaíso a jak si asi snadno představíte, postavení vyjmenovaných skupin obyvatelstva nebylo nic moc. Proč tedy Sacromonte? Protože během 16. století na jeho území došlo k několika objevům svatých relikvií a zejména tzv. Olověných knih, které odhalovaly společné kořeny křesťanství a islámu. O deset let později se ukázalo, že posledně zmíněné artefakty podvrhl jeden chytrý morisco, ve snaze vylepšit jejich pozici. To už bylo ale pozdě: kopec byl překřtěn na Sacromonte, stály na něm stovky křížů a stal se vyhledávaným poutním místem.

Ulice v Sacromonte

Cuevas de Sacromonte

Od 16. století se na Sacromonte rozvíjí éra bydlení v cuevas. Slovo “cueva” znamená ve španělštině “jeskyně”, v tomto případě jeskyně umělá, hloubená člověkem. Bydlení to bylo levné a rychlé, svůj vrchol slávy zažilo během 19. století a počet obydlí tohoto typu kulminoval kolem roku 1950. Dodnes je v Sacromonte cca 80% bydlení typu “cueva”. Jedna ze strží Sacromonte, Barranco de los Negros, byla v 60. letech 20. století opakovaně ohrožována povodněmi z přívalových dešťů, a tak byly místní cuevas vystěhovány. Vzniklo v nich Museo de las cuevas de Sacromonte, které můžete za pět euro navštívit.

Domečky se prostě vykopaly ve skále, ta se zevnitř omítla a když jste měli na podlahu, pořídili jste si podlahu. Ve skále se dlabaly byty, stáje (někdy propojené s obydlím, aby je ohříval dech zvířat), kuchyně, keramické i kovářské dílny, prostě co bylo potřeba.

Jídelna a kuchyně (vpravo).
Vchod do jeskynního domečku

Popravdě řečeno, je tam docela útulně, hlavně kvůli příjemnému chládku. Cuevas dnes neslouží jen k bydlení, často jsou v nich restaurace nebo místa, kde se tančí a zpívá flamenco.

Carmen de la Victoria

Až se budete vracet ze Sacromonte zpět k Albaicínu, zastavte se na dvou místech skrytých před zvědavými zraky masových turistů. Tím prvním je Carmen de la Victoria (jak už víme, “carmen” je v Granadě označení pro dům se zahradou). Najdete ji na Cuesta del Chapiz číslo 9. Zahrada je volně (zdarma) přístupná, ale musíte zazvonit u tepané branky, aby vás pustili dovnitř – dům patří Granadské univerzitě.

Carmen de la Victoria

Ach, ta zahrada. Na každém kroku rostliny, lucerničky, stinná zákoutí a fontánky.

Seznamte se: tohle je Lucas, elegantní kočičí strážce zahrady. Doprovázel mě pro jistotu na každém kroku.
Jeho důstojnost mu mohou kamenné sochy lvů jen závidět.

A ano, prvotřídní výhled na Alhambru, jak je v Albaicínu zvykem.

Casa del Chapiz

Hned naproti Carmen de la Victoria (vstup je nicméně za rohem z Camino del Sacromonte) najdete typický dům bohatých moriscos, Casa del Chapiz. První zmínka o něm pochází z roku 1525.

Jedno z patií Casa del Chapiz

Dům můžete za dvě eura navštívit. Na mě se dnes usmálo štěstí – automat na lístky se rozbil a tak mě pustili zdarma.

Druhé patio

Na konci 19. století byla z domu prakticky ruina (fotky si můžete prohlédnout na výstavce), byl ale zrekonstruován a od té doby v něm sídlí Centrum arabských studií.

Zahrada Casa del Chapiz

Dům má dvě patia a pěknou zahradu s keři, pomerančovníky, a… výhledy na Alhambru, co byste tak čekali 🙂

Palacio de la Madraza

Fasáda Palacio de la Madraza (vlevo)

Pokud jste se namlsali Alhambrou a chcete něco podobného vidět v centru Granady, je tu Palacio de la Madraza, najdete ho přímo naproti Capilla Real. “Madraza” je škola, kde se studuje korán, tou také budova od 13. století byla.

Štuky v Palacio de la Madraza

Dominuje jí skvostná muslimská modlitebna, vyzdobená ve stejném stylu jako Nasrovské paláce v Alhambře.

Po reconquistě křesťané budovu zabrali a udělali si z ní tehdejší radnici. Bylo jim ale líto zničit krásnou arabskou výzdobu, a tak ji jen překryli výzdobou katolickou – z modlitebny se stala kaple. Islámskému umění tak prokázali nedocenitelnou službu – na 400 let ho bezchybně zakonzervovali. Proto je dnes zdobení modlitebny v lepším stavu než štukování tohoto typu v Alhambře.

V horním patře paláce si můžete prohlédnout nádnerný dřevěný strop v mudéjarském stylu, který pochází už z éry křesťanské – ze 16. století.

Dřevěné dílky stropu do sebe zapadají jako puzzle.

Patios

Stejně jako na jiných místech v Andalusii, i tady můžete často volně vejít do vnitřích dvorů a prohlédnout si je – často jsou to hotová umělecká díla.

Patio de los perfumes na Carrera del Darro

Tapas

Áaano. Takže, tohle téma funguje v Granadě následovně: objednaná sklenička znamená „tapu“ zdarma. Ano, tak, jak to čtete. Úplně každá. Množství a podoba servírovaných tapas se samozřejmě značně liší, někde dostanete jen pár oliv a brambůrků, jinde trochu zeleninového salátu a někde… madre mía, prakticky kompletní jídlo. Je v tom vždycky trocha napětí a dobrodružství, když před vás obsluha postaví skleničku a vzápětí začne štrachat za pultem. Jaká bude? Velká, malá? Můj pobyt v Grandadě byl krátký na prozkoumání všech barů, ale stoprocentně vám můžu doporučit bar La Antigualla II v Calle Elvira 22.

Calle de la Calderería Nueva

Až se dosyta nacpete ve zmíněném baru, zahněte za roh do Calle de la Calderería Nueva a budete si připadat jako v Maroku. Nachází se tam množství malých obchůdků s arabskými suvenýry a úctyhodný počet čajoven – do jedné z nich si určitě zajděte odpočinout. Po čaji vám krásně slehne, takže si budete moct dát nějakou arabskou sladkost, nabízí jich tu spoustu.

Calle de la Calderería Nueva

Graffiti

Při procházkách čtvrtí Realejo (ale i leckde jinde) narazíte na spoustu pěkných graffiti. Příjemné toulání!

Flamenco

Pokud chcete vidět představení flamenca, vydejte se večer (tak kolem desáté) do čtvrtí Sacromonte nebo Albaicín a zajděte si na večeři někam, odkud se line flamencová hudba. Já třeba nejsem zrovna milovník nočního života, a tak jsem na flamenco koukala v ulicích: gitanos položí na dlažbu dřevěnou desku (to aby bylo dobře slyšet podupávání) a zpívají, hrajou a tančí se vší vášní. Za dvě eura, které jim hodíte do šátku, uvidíte možná lepší flamenco, než jaké se vám pokusí prodat na recepci hotelů za 30 nebo 40 euro. V takovém případě by se vám mělo rozsvítit varovné světlo: Pozor, turistická past!

Pouliční představení flamenca