Španělština

Proč je ta holka tak posedlá?

Červen 1995, španělská Valencie

Ospalé valencijské hnízdo Peñíscola ležící na pobřeží Costa del Azahar má za pláží jen jednu hlavní ulici, Avinguda de Papa Luna. Školní výlety nejsou ve středu zájmu ubytovacích kapacit, a tak bydlíme v poslední řadě domů obrácených směrem do vnitrozemí. Ze své postele dohlédnu otevřenými balkonovými dveřmi na ranní nebe a pustý španělský úhor – suchá tráva, na obzoru kopce, sem tam koza. Všude je ticho, když dole pod okny klapnou dveře a mimo můj zorný úhel vychází ven na první ranní cigárko dvojice zaměstnanců hotelu. Za pár vteřin poprvé uslyším to, co už pro mě navždycky bude ten nejsladší zvuk na světě – mluvenou evropskou španělštinu. 

Bylo to v době, kdy byly v módě odbarvené dlouhonohé blondýny z Pobřežní hlídky a docela dobře se pamatuji, že podstatnou část onoho zájezdu jsem se rozmrzele ptala sama sebe, proč jsem se zrovna já narodila tak malá a beznadějně tmavovlasá. Než mi došla správná odpověď, musela jsem si dvacet let počkat, ale už tehdy zněla To abys jednou dokonale zapadla sem.

Ten den ráno kombinace vyprahlé krajiny, ranního horka a neznámé melodické řeči způsobila, že něco zacvaklo na své místo jako poslední dílek do puzzle. Obstojné základy španělštiny jsem pobrala během tří prvních ročníků na VŠ a i když se pak život zrychlil a díky typickému sledu událostí promoce – první práce – druhá práce – třetí práce – svatba – dítě jsem na 15 (!) let přestala mít čas, nakonec jsem se ke španělštině vrátila. Postupně začalo být jasné, že tady jde o něco víc než jen o program na jeden večer v týdnu. Diagnóza zněla jasně: omylem narozena o 2 000 kilometrů dál na východ.

Cuenca, Castilla La Mancha


Španělština nebo kastilština?

Název español, španělština, pochází z výrazu „hispaniolus“, který ve středověké latině znamenal „z Hispánie“. Jako synonymum tohoto slova se ve Španělsku používá výraz castellano, kastilština, protože tak se označoval dialekt lidové latiny, který se stal základem dnešní moderní španělštiny.

Ve Španělsku dnes existují celkem čtyři úřední jazyky – španělština, baskičtina (euskera), galicijština a katalánština. Obyvatelé území, kde se mluví pouze španělsky, označují jazyk jako španělštinu. V regionech, kde se mluví také ostatními jazyky, se používá téměř výhradně výraz kastilština.

Vznik a vývoj španělštiny

Španělština je románský jazyk, což znamená, že se – stejně jako ostatní románské jazyky – vyvinula mezi 8. – 9. stoletím našeho letopočtu z lidové latiny, kterou se mluvilo na území Římské říše. Pokud se nespokojíme s tímto jednoduchým konstatováním, můžeme ve vývoji španělštiny rozlišit následujících šest etap:

1. Pre-románské období

Až do 3. století př. n. l. se na území Pyrenejského poloostrova španělsky nemluvilo. Oblast osidlovaly různé národy, zejména Keltové, Iberové, Baskové (ano, ti, co jsou tam pořád!), a také Féničané, Kartaginci nebo Řekové. Z té doby si španělština uchovává slova jako perro (pes), barro (bláto) nebo arroyo (potok) a některé místní názvy – třeba Segovia. Z keltštiny také pochází mezi studenty španělštiny nechvalně známý gramatický jev – rozdíl mezi slovesy ser a estar, která obě znamenají „být“, ale je potřeba rozlišit které použí podle toho, zda se jedná o trvalý rys nebo přechodný stav 🙂

2. Romanizace

V roce 218 př. n. l. Římané dobývají Hispánii a prostřednictvím vojáků a obchodníků přiváží lidovou latinu. Romanizace poloostrova trvala přes dvě století a položila základ dnešní podobě španělštiny, která cca ze 70 % čerpá právě z latiny. Baskové s rezistencí a houževnatostí sobě vlastní romanizaci odolali, parafrázováno s Járou Cimrmanem – byli jsme před Římany, budeme i po nich. Baskičtina přetrvala až do dnešních dnů.

3. Období invazí

V pátém století končí Římská dominance a následující období je charakterizováno cizími vpády, ze severu přicházejí Germáni, Vandalové a Vizigóti, jejichž vliv zanechal ve španělštině zejména válečnou slovní zásobu, například guerra (válka), ganar (vyhrát), tregua (příměří), espía (špion). Z jihu jsou to pak Arabové, kteří se na poloostrově usidlují na dlouhých 700 let a nechávají po sobě dědictví v podobě více než 4000 španělských slov arabského původu, typicky těch, která začínají na „-a“ a „-al“, třeba almohada (polštář), albañil (zedník), aceite (olej), alcalde (starosta). V tomto období vznikají oddělené latinské dialekty: mozárabe (zaniklý jazyk, kterým mluvili Arabové), castellano (pozdější španělština), catalán (katalánština), astur-leonés a navarro-aragonés (ze kterých se samostatné jazyky nevyvinuly).

4. Období po křesťanské reconquistě

Toto období se vyznačuje expanzí kastilštiny na celý poloostrov. Významnou zásluhu na tom má Alfonso X. řečený Moudrý – mimochodem bratranec našeho Přemysla Otakara II. (jejich matky byly sestry) – který kastilštinu vyhlásil oficiálním jazykem království Castilla y León a zřídil Toledskou školu překladatelů, která měla za úkol přeložit všechna důležitá právní, historická a věděcká díla z latiny do kastilštiny.

5. Renesance

Ve 14. a 15. století nastává opravdový rozkvět španělštiny. V roce 1492 byla publikována první Gramatika kastilštiny, rozvíjí se zámořské objevy a španělština expanduje za oceán. Zároveň se obohacuje o slova, která pochází z původních jihoamerických jazyků: náhuatl, mayo, kečua, taíno… Takhle se ve španělštině octla slova jako tomate (rajče), papa (brambora), chicle (žvýkačka) nebo tiza (křída).

6. Období moderního státu

Španělština se stává unifikovaným jazykem celého Španělska. Současně se objevují hnutí za obnovu a zachování ostatních jazyků existujících na území státu, snaha, která byla obzvláště potírána za frankistického režimu. Po jeho pádu a přijetí nové ústavy v roce 1978 spolu ve Španělsku koexistují vedle španělštiny také katalánština (cca 10 mil. mluvčích v Katalánsku, Valencii a na Baleárských ostrovech), Galicijština (cca 3 mil. mluvčích v Galicii) a Baskičtina (přibližně 650 000 mluvčích v autonomních oblastech Baskicko a Navarra).

Salamanca v autonomním společenství Castilla y León. Region je kolébkou dnešní španělštiny

Španělština jako cizí jazyk

Španělština má dnes celosvětově cca 500 milionů rodilých mluvčích, což ji řadí na druhé místo na žebříčku nejrozšířenějších jazyků. Pokud jste se nenarodili jako jeden z nich, je tady pro vás dobrá zpráva: jazyk je to sympatický a jednoduchý. Psaná podoba jazyka se nijak významně neliší od podoby mluvené, což španělštinu zvýhodňuje před jinými románskými jazyky (francouzština, katalánština). Při troše soustředěného úsilí se už za půl roku domluvíte, ve Španělsku se navíc vždycky dočkáte podpory a vřelého přijetí. Snad právě proto se tento jazyk těší i v ČR velké oblibě a připisujeme si celkem 35 000 studentů španělštiny.

Jak to přesně udělat, aby pro vás učení bylo radostí a jaké chyby my Češi typicky děláme když se snažíme naučit cizí jazyk? O tom v některém z příštích článků 🙂

Andaluská Córdoba a jeden recept

(Článek, po jehož přečtení si už nikdy nespletete gazpacho a salmorejo)

Ach, Córdobo, voníš po cypřiších, pomerančích a rozmarýnových větvičkách, které ve stínu Mezquity rozdávají andaluské gitanas, cikánky, ve snaze vnutit kolemjdoucím věštbu z ruky, voníš po květinách zdobících dvorečky židovské čtvrti, po citronících rozpálených sluncem, horké dlažbě a červeném víně. Vítejte (opět) v jednom z nejpůvabnějších koutů světa, ve španělské Andalusii.

Córdobská La Mezquita, mešita s více než tisíciletou tradicí

Trocha historie

Córdoba má dnes lehce přes 320 000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie. Dnes se možná tváří jako nenápadné město střední velikosti, ale její historie je slavná a bohatá. Byla založena už v 1. století před naším letopočtem jako hlavní město římské provincie Bética. Po úpadku Římské říše a období nezávislosti přichází Arabové: Córdoba se stává hlavním městem muslimské říše na území Pyrenejského poloostrova zvané al-Andalús a evropským finačním, obchodním a kulturním centrem první kategorie. V době největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., měla asi 450 000 obyvatel, tehdy byla také dokončena Cordóbská mešita, kterou můžete navštívit i dnes. S křesťanskou reconquistou se význam Córdoby pochopitelně snižoval, protože muslimská říše zanikla, ale historické jádro Córdoby stále patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším v celém Španělsku a roku 1984 bylo zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete?

Córdoba nemá letiště, ale je skvěle propojená s ostatními velkými městy, ať cestujete autem nebo po železnici. Rychlovlakem AVE vám bude cesta trvat z Málagy 50 minut, ze Sevilly 40 minut a z Madridu 1 hodinu a 40 minut. Pokud se nacházíte v Andalusii, vyplatí se vám jet i na otočku na jeden den, jako jsem to udělala já. Córdoba za to stojí a seznam těch nejhezčích míst ve městě najdete na následujících řádcích. Kromě těch zde popsaných toho Córdoba nabízí ještě víc – věže, kostely, náměstí i taberny. Čekají, až je objevíte!

La Mezquita-Catedral

Cože? Mešito-katedrála? A to jako fakt? Inu ano, tohle misto se skutečně oficiálně jmenuje La Mezquita-Catedral. Muslimská mešita se začala stavět v osmém století, dokončena byla ve století desátém a uvnitř je to skutečný skvost muslimské architektury: červenobílé sloupy, nádherné zdobené brány a modlicí výklenky. Ve své době to bylo číslo 2 na muslimském poutním seznamu hned po arabské Mekce.

La Mezquita-Catedral. Nízké střechy patří mešitě, uprostřed stavby se zvedá katolický chrám. Vepředu vlevo Patio de los Naranjos.
Córdobská La Mezquita uvnitř

Během reconquisty dobili Španělé poloostrov zpět a s mešitou udělali krátký proces. Pokud tipujete, že byla zbořena, všechno špatně: v roce 1238 byla vysvěcena jako katolická katedrála. V roce 1523 udělil Vatikán povolení k výstavbě uprostřed mešity a směrem k nebi vystřelil pravověrný katolický chrám. Výsledné dílko je neuvěřitelně bizarní, a to jak zvenku, tak i zevnitř: mešita bez varování přechází do typické kostelní architektury, včetně prostoru pro oltář, kazatelnu nebo chór. Když to nadělení uviděl španělský král Carlos V., prohlásil prý: „Zničili jste světový unikát a doprostřed umístili to, co je k vidění všude.“

Interiér: přechod mezi mešitou a katedrálou

„Ujetost“ cordóbské mešito-katedrály je zároveň jejím největším lákadlem, a tak se připravte na značný turistický zájem. Koupit lístky předem přes Internet určitě nebude špatný nápad, a taky se vám vyplatí si přivstat: po ránu tu nebudou takové davy. Kromě interiéru mešity uvidíte také Patio de los Naranjos, Nádvoří pomerančovníků, a za pár eur navíc určitě přikupte i vstup na renesanční věž mešity, ze které je fantastický výhled na historické centrum Córdoby.

Věž mešity…
… a dechberoucí výhled na Córdobu

Puente Romano

Přímo před mešitou se nachází Puente Romano, most zbudovaný Římany v 1. století před naším letopočtem přes řeku Guadalquivir. Až do poloviny 20. století to ostatně byl jediný most ve městě. Most má celkem 16 mostních oblouků a překlenuje vzdálenost cca 250 metrů.

Puente Romano

Alcázar de los Reyes Cristianos

Tvrz křesťanských králů, neboli pěkně španělsky Alcázar de los Reyes Cristianos: majestátní tvrz, která se stala na několik let sídlem křesťanských veličenstev, Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské.

Procházka po hradbách Alcázaru

Stavba má čtvercový půdorys a v rozích najdete hradební věže. Z nich je rozhled nejen do okolí alcázaru, ale také na přilehlé zahrady, kde hraje prim voda: nádrže, fontány a rybníčky střídají cypřiše, palmy a pomerančovníky.

Židovská čtvrť

Kousek od Mezquity začíná La Judería, labyrint úzkých uliček židovské čtvrti. Bělostné domky jsou zdobené kachlíky a pestrými květinami a skoro každý domeček skrývá rozkošné patio, pitoreskní vzorně udržovaný dvoreček, a to i když je jako kapesník, tak akorát na jeden citroník v květináči. Cordóbské patios patří k těm nejhezčím v celém Španělsku a každoročně se tu v květnu dokonce slaví Fiesta de los patios de Córdoba, kdy se soutěží o to nejkrásnější patio ve městě. Pokud přijedete jindy, nevadí: najdete-li dveře do dvora otevřené, nestyďte se a zajděte si ho prohlédnout. Místní obyvatelé jsou na své dvorečky právem hrdí.

Krámek v židovské čtvrti

Calleja de las Flores

Uprostřed židovské čtvrti se nachází nejimpozantnější cordóbská ulice, Calleja de las Flores neboli ulička květin. Je uzoučká a pokud jí procházíte, v průhledu mezi domy se objeví věž katedrály.

Cruces de mayo

Na přelomu dubna a května se koná v Córdobě další slavnost, jmenuje se Cruces de mayo, tedy Májové kříže. Na náměstích, prostranstvích, ulicích i uvnitř patios se vztyčují velké kříže vytvořené z čerstvých květin. Svátek doprovází hudba, tanec, popíjení a jídlo v ulicích i dvorečcích, a vidět ho na vlastní oči je zážitek.

Plaza de las Tendillas

Reprezentantem nové části Córdoby je náměstí Plaza de las Tendillas, které se nicméně nachází tam, kde bylo za římských časů původní Foro Romano. Dnes je centrem obchodu, takže na náměstí a v přilehlých ulicích můžete vesele utrácet. Právě u Plaza de las Tendillas jsem vztekle zahodila sandály, které mi v horkém odpoledni rozedřely nožky do krve, a zakoupila jsem párek pohodlných žabek. V té souvislosti mi dovolte poznamenat, že Córdoba má horké vnitrozemské klima a průměrné denní teploty mezi červnem a zářím dosahují více než 32 stupňů Celsia. Pokud se nechcete upéct zaživa, vyražte sem raději na podzim nebo na jaře 🙂

Plaza de las Tendillas

Co jíst?

Pokud byste měli v Córdobě ochutnat jen jedno jídlo, vsaďte na salmorejo cordobés, studenou zeleninovou polévku, které tu věnují při přípravě veškerou pozornost, kterou si zasluhuje. Z pouhých čtyř základních ingrediencí – rajčat, olivového oleje, česneku a místního bílého pečiva pan de telera – vzniká kompletní jídlo, které vás v horkých dnech osvěží a hydratuje. Hotový pokrm sází na dokonalou chuť vstupních surovin a doplňuje se obvykle vařeným vejcem a sušenou španělskou šunkou.

Salmorejo cordobés

Salmorejo, což se čte „salmorecho“, má spíše kašovitou konzistenci – díky přídavku bílého chleba je to polévka velmi hustá. Je také mnohem světlejší než v našich končinách známější gazpacho.

Gazpacho se připravuje z více druhů zeleniny (kromě rajčat do něj patří i okurky a papriky) a přidává se do něj voda, takže je tekutější. Ve španělských restauracích můžete nezřídka slyšet, že se hosté dožadují jednoho chupito de gazpacho, panáku gazpacha – a taky jo, servíruje se často v panákovkách a konzumuje na ex, v podstatě jako aperitiv 🙂

Je mi jasné, že v nejednom z vás teď dřímá touha připravit si v horkých dnech přesně takové salmorejo. Je to jedno z těch španělských jídel, které stojí na plné chuti rajčat dozrálých a sklizených pod místním sluncem, a tak v našich podmínkách nikdy nebude chutnat úplně stejně. Pokud vás odvaha neopouští, zakupte kvalitní olivový olej virgen extra a na recept se podívejte sem. Jestli i tak nebude výsledek přesně podle vašich představ, víte, co zbývá – zahodit mixér a chytit první letadlo směr Andalusie…

Konverzační tabu ve Španělsku

Kulturní zvyklosti se, jak známo, mohou zemi od země poměrně značně lišit. Někde se nesmíte zmínit o smrti, jinde vtipkovat o králi a v Severní Koreji je lepší mlčet vůbec. Jak je na tom sladké Španělsko? Existuje vůbec nějaké téma, které byste v té krásné, slunečné, olivami a pomeranči oplývající zemi neměli v restauraci u talíře chipirones zmiňovat?

Pořádná porce chipirones, Toledo, Castilla La Mancha

Překvapivě se všechny možné učebnice španělštiny, které se věnují i kulturním aspektům jazyka, vcelku shodují, že ve Španělsku existují tři konverzační tabu: španělská občanská válka, sex a nemoci. Jak je tedy možné, že Španělé (jak se zdá) mluví o sexu snad od rána do večera, a že ten chlapík od vedlejšího stolu zrovna vtipkuje, že jsou jeho kotletky duras como los perdigones de la guerra civil (tvrdé jako broky z občanské války)?

Sex

Ve skutečnosti se ve Španělsku mluví o sexu skoro pořád. Kdo s kým, kde a za kolik, a vtípky, vtípky, vtípky. I kdyby na chleba nebylo.

– Mami, jak to, že táta je černý, ty bílá a já jsem Číňan?
– Vzhledem k tomu, co se stalo tu noc, synku, buď rád, že neštěkáš.
Zdroj obrázku: winkal.com

Otevřenost končí tam, kde se začíná téma dotýkat vás samotných. Pokud má Španěl sexuální nebo vztahový problém, ví o tom v 99 % případů jen jeho partner/-ka. Nikdo víc. Ani rodiče, ani bratr nebo sestra, a ani nejlepší kamarádi. O tom, co se děje ve vaší ložnici doopravdy, prostě nikde nemluvíte. Vyprávět neslušné vtipy tedy můžete podle libosti, ale vlastní sexualitu na veřejnosti raději nezmiňujte, budete považováni přinejmenším za nevkusné. A zejména se nikoho aktivně nevyptávejte 🙂

– Kdo mi to spotřeboval Viagru?
Zdroj obrázku: www.superbastardo.com

Španělská občanská válka

Ano, tohle není zrovna téma k odpolední kávě. Z hlediska historického a řekněme faktografického samozřejmě občanská válka žádné tabu není. K dispozici jsou televizní dokumenty, knihy, dobové prameny, fotografie… Pokud vás to téma zajímá, spoustu toho zjistíte. Není problém se zeptat na konkrétní údaj – například kde nebo kdy se v okolí bojovalo. Dejte si ale dobrý pozor na otázky, které by směřovaly k tomu, s jakou stranou by dotyčný sympatizoval, případně jak na tom byla jeho rodina. Na to se můžete bez skrupulí zeptat jen blízkého člověka.

Během španělské občanské války fungovalo madridské metro jako protiletecký kryt
Zdroj obrázku: pinterest.com

Proč tomu tak je? Když si to řekneme natvrdo a bez obalu, je to proto, že demarkační linie mezi tradičním katolickým (čti: frankistickým) Španělskem a novým liberálním přístupem, často se vymezujícím proti monarchii nebo státním symbolům, je dodnes velmi nepříjemně zřetelná. Všichni Španělé celý život, 24 hodin denně, skenují svoje spoluobčany, a neomylně je zařazují do jednoho nebo druhého tábora. Je to příšerně nakažlivé a za chvíli to děláte taky, a co hůř, ostatní vás zařazují také. Jen co dáte trochu najevo svůj náhled na svět, dostanete nálepku. Člověk středového nebo středolevicového zaměření, liberál, zastánce republikánského zřízení nebo ekolog bývá odpůrci posměšně označován jako sandía (meloun), neboť ten je verde por fuera y rojo por dentro (zvenku zelený a uvnitř rudý), zatímco horlivější katolíci, pravičáci, monarchisté, milovníci španělských vlajek (jako například já) nebo třeba odpůrci významné suverenity Katalánska dostávají hanlivou přezdívu facha (fašoun). O každém člověku, který se vyskytuje ve vašem okolí, jste schopni říct, do kterého tábora by v konečném důsledku patřil. Když to domyslíte, je to skutečně děsivé.

Letecký nálet na Barcelonu v březnu 1938
Zdroj obrázku: LaVanguardia.com

Zmíněné nálepkování může a nemusí mít dopad na váš reálný život. Pokud budete příliš hlasitě vykřikovat svůj ateismus, může vám to vynést silně záporné body u pracovního pohovoru, na druhou stranu pro účely kamarádství nebo sexuálního partnerství nikdo vaše politické názory lustrovat nebude. Je dobré vědět, že pro účely nezávazné společenské konverzace pro občanskou válku platí jedno velké NE. Pokud si o dotyčném tématu později popovídáte někde, kde panuje důvěra, dozvíte se vždycky to samé: bratrovražedný boj je to nejhorší, co může národ potkat.

Malý historický exkurs pro zájemce o podrobnější informaci o občanské válce: Španělská občanská válka se odehrála v letech 1936 – 1939. V době jejího vypuknutí bylo Španělsko republikou a bývalý král Alfonso XIII. (dnešní španělský král Felipe VI. je jeho pravnukem) pobýval v exilu. Pokud se uchýlíme k razantnímu zjednodušení historických faktů, můžeme konflikt popsat zhruba takto: společnost byla značně roztříštěná, nicméně se zformovala do dvou hlavních názorových proudů. Na jedné straně stáli tzv. nacionales (národní), příznivci monarchie, katolicismu a tradičních hodnot pod vedením generála Franca. Právě tento tábor v červenci 1936 zahájil vojenským povstáním občanskou válku. Pokus o rychlý vojenský puč nevyšel a na druhé straně konfliktu se na dlouhé tři roky ocitli republicanos (republikáni), mnohem méně jednotní, v jejichž řadách se nacházeli příznivci republiky, komunisté, socialisté, anarchisté a liberálové všeho druhu.

Rozdělení sil ve Španělsku v jednotlivých fázích občanské války. Shora zleva: červenec 1936 (nacionales zahajují povstání), březen 1937 (nacionales již ovládají značnou část jihu), březen – červen 1938 (Franco vráží klín do republikánského území), únor 1939 (válka končí a poslední významná města padla do rukou frankistů).
Zdroj obrázku: HistoriaEspana.es

Obě strany se na svém území dopustily děsivých zločinů a dodnes jsou ve Španělsku nacházeny masové hroby. Celkový počet obětí války se odhaduje na cca 500 000. Velká města (Madrid, Barcelona, Alicante, Valencia) byla v držení republikánů, ale frankisté ovládali prakticky celý zemědělský venkov, proto na rozdíl od republikánského tábora netrpěli hladem. Hladomor v Madridu (který byl obléhán a odříznut od okolí) byl děsivý a závěrečné čistky po frankistickém vítězství tak strašné, že lidé v Alicante se raději sami zabíjeli, než aby čekali, co s nimi provedou jejich katé. Republikáni (navzdory tomu, že byli vlastně „oficiálně“ u moci) se nedočkali žádné mezinárodní podpory, protože si připsali na konto masové vraždění duchovních (několik tisíc), vypalování kostelů a další roztomilé válečné zločiny. Politické čistky pokračovaly i po Francově vítězství až do jeho smrti v roce 1975, jejich rozsah i podobu si my, jakožto svědkové komunistické diktatury, dokážeme docela dobře představit. I ve druhé polovině 20. století se stávalo, že někdo prostě zmizel… Během svého života vládl ve Španělsku pevnou rukou generál Franco, po jeho smrti se měla obnovit monarchie. V roce 1975 se tak skutečně stalo, vlády se ujal Juan Carlos I., otec nynějšího španělského krále, a zahájil éru tzv. transición, přerodu Španělska do podoby dnešní demokratické monarchie.

Masový hrob ze španělské občanské války objevený v roce 2014 v lokalitě Burgos. Celkem byly nalezeny čtyři hroby obětí z řad republikánů, z nichž některé měly prokazatelně ruce svázané za zády.
Zdroj obrázku: Flickr.com, foto účastníka vykopávek

Nemoci

Tady se v pravém slova smyslu o tabu rozhodně nejedná. Nemoci jednoduše nejsou oblíbeným tématem. Španělé jsou optimisté, každý z nich je jako malé slunce, které vám prozáří život. Španělé nefňukají. Je běžné, že pokud někdo z rodiny trpí závažnou nemocí, a poptáte se jak se má, dostanete obvyklou odpověď muy bien (velmi dobře), bez dalších podrobností a rozhodně bez lamentací. Nemoc je chápána jako nepříjemnost života, kterou je potřeba překonat, ale která rozhodně není důvodem k tomu, aby s ní dotyčný nebo jeho příbuzní vyplňovali konverzační mezery u oběda.

– Vy přijdete na řadu až po tom pánovi.
Zdroj obrázku: Pinterest.es

Málaga

Pro prodloužený víkendový únik ze studené Prahy není snad lepšího místa než andaluská Málaga. Leží u moře, teploty dosahují i v zimě až ke dvaceti stupňům, z Prahy bývá dostatek přímých letů za rozumnou cenu a za 3 hodiny a 20 minut se tak můžete octnout úplně v jiném světě. Teplý přímořský vánek, andaluské dobroty, světlo a barvy budiž pochváleny!

Muelle 3, přístavní promenáda v Málaze

Málaga je velmi příjemné město. Je dostatečně kosmopolitní, takže si vystačíte i s angličtinou. Pro mě byla Málaga před třemi lety první návštěvou Andalusie a kulturní šok v pravém slova smyslu, neboť odlišnost andaluského dialektu od standardní španělštiny je značná a úvodní konverzační výměny v restauraci a na ulici jsem první den pobytu posléze v hotelovém pokoji obrečela 🙂 Naštěstí šlo jen o počáteční obtíže a jak andaluský dialekt, tak samotnou Andalusii jsem si následně ukrutně zamilovala. Takže, guapos y guapas, fešáci a krásky, co v Málaze vidět a neminout?

Málaga je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie

Pláže

No, můžeme si nalhávat co chceme, ale první kroky suchozemce vždycky míří k moři, ať by bylo ve městě kolik chce muzeí a katedrál, že? Kromě pláží jako takových jsou v Málaze vyhlášené tzv. chiringuitos (čte se „čiringitos“), což jsou malé bary a hospůdky, které lemují pláž, a kde ochutnáte vynikající tapas. Nejznámější pláží je La Malagueta, najdete ji doslova pár kroků od centra, v těsné blízkosti přístavu a přístavních promenád.

Vcelku logicky je tady poměrně dost lidí, takže pokud máte chuť na něco komornějšího a skalnatějšího, posuňte se kus dál z centra směrem ke čtvrti Pedregalejo. Místní pláž Playa de Pedregalejo má hrubší písek a skvělá kamenná mola, tzv. espigones, po kterých si můžete vyšlápnout kus do moře a pořádně se rozhlédnout kolem. A že je na co se dívat.

Podvečer na pláži Pedregalejo

Když už mluvíme o plážích, nelze nezmínit espetones, což jsou malé rybičky typu sardinky, které se v Málaze připravují přímo na plážích v malých stáncích: nabodnou se na rožeň a opékají vcelku. Espetones jsou velká lahůdka, ale dejte si pozor na množství: jsou tučné a tak rožeň sdílejte s kamarády a zastavte zkonzumovaný počet rybiček cca na čtyřech kusech, nebo vám bude špatně 🙂 Pokud se ptáte, jak se taková rybka jí, tak jednoduše: chytíte ji obouruč a okoušete kolem dokola páteře, hlava a ocas se nejedí.

La Manquita

Katedrála v Málaze byla zkonstruována mezi lety 1528 a 1782, a jak zevnitř, tak zvenku se jedná o renesanční styl. Severní věž katedrály dosahuje výšky 84 metrů, a je proto druhou nejvyšší věží katolické katedrály v Andalusii, hned po sevillské Giraldě. Jak už to tak občas ve Španělsku bývá, v průběhu stavby nešlo vše podle plánu, nedostávalo se peněz, a tak nebyla druhá věž katedrály nikdy dostavěna. Díky tomu získala katedrála mezi místními láskyplnou přezdívku La Manquita, což znamená jednoruká, a jednoznačně potvrzuje, že případné vady na kráse mají obrovskou schopnost podtrhnout vaši originalitu!

La Manquita, vzadu vpravo je patrná nedostavěná jižní věž

Historické centrum Málagy je malé, a tak všechna důležitá místa najdete kousek od sebe. Přímo před katedrálou se nachází malebné náměstíčko Plaza del Obispo, kde si v jedné z mnoha kavárniček můžete dát tradiční jižanskou snídani a u kafe obdivovat Manquitu dlouhé minuty. To právě tady jsem se naučila snídat opečený chléb s olivovým olejem.

Teatro Romano

Pár kroků od katedrály – ale už jsme si řekli, že v Málaze je všechno blízko – se nachází římský amfiteátr, zkonstruovaný v I. století před naším letopočtem v době, kdy bylo původně fénické město Malaka osidlováno Římany. Divadlo bylo objeveno teprve v roce 1951 úplnou náhodou při budování městského parku. V devadesátých letech byla zbořena budova, která ho zčásti blokovala, římský afiteátr byl odkryt v celé své nádheře a zpřístupněn veřejnosti. Nad ním se tyčí zbytky městské pevnosti La Alcazaba.

Teatro Romano
Teatro Romano podruhé

La Alcazaba

V podstatě hned za divadlem se nachází vstup do areálu La Alcazaba (alcazaba ve španělštině znamená pevnost). La Alcazaba je prototypem taifské vojenské architektury z 11. století, nachází se na úbočí kopce Gibralfaro, na vyvýšenině, přesto v těsném spojení s historickým centrem města. Jedná se o pozůstatky obranného systému města, takže nečekejte žádnou expozici, ale procházku mezi vonícími ibišky a troskami pevnosti si určitě nenechte ujít.

Ibiškové keře na Cerro Gibralfaro

Castillo de Gibralfaro

Na vrcholku téhož kopce, Cerro Gibralfaro, se nachází hrad Castillo de Gibralfaro, který byl zbudován Jusúfem I. z Granady za účelem ubytování vojsk a pro ochranu Alcazaby, konkrétně to bylo ve 14. století. V průběhu 15. století pak byl obléhán a posléze dobyt Ferdinandem Aragonským, který si z něj udělal sídlo. Jeho lepší polovička, Isabela Kastilská, dávala prý přednost pobytu v centru města. Na Castillo de Gibralfaro jezdí městský autobus, případně na něj můžete dojít pěšky z areálu Alcazaby. Hrad jako takový je spíše vyhlídka než co jiného, ovšem luxusní: na přístav a přes úžinu Gibraltaru až do Afriky, na býčí arénu, a samozřejmě na historické centrum Málagy.

Málaga z Castillo de Gibralfaro

Muzea

Málaga má jeden unikát: na Plaza de la Merced se nachází rodný dům Pabla Picassa, přetvořený v roce 1988 na Museo Picasso. Říká se, že kdysi prosili z Málagy Picassa, aby jim daroval pár svých obrazů, protože litují, že v jeho rodném městě neexistuje žádná důstojná expozice. Picasso prý na tu žádost odpověděl tím, že jim poslal obrazů celý kamion, a tak je teď můžete v jeho rodném činžáku obdivovat. Mě fascinují zejména raná Picassova díla, neuvěřitelně realistická ztvárnění býčích zápasů z doby, kdy mu bylo šest let.

Kvetoucí stromy na Plaza de la Merced

Pro milovníky moderního umění je tu Centre Pompidou Málaga, situované na přístavní promenádě Muelle 1.

Přístav

Přístav v Málaze je veřejně přístupný, můžete se v něm procházet po přístavních promenádách Muelle 1, Muelle 2 a Muelle 3 (slovo „muelle“ znamená ve španělštině „přístavní molo“). Na promenádách se nacházejí obchody a restaurace, a je to ideální místo pro sledování přímořského cvrkotu a zresetování unavené mysli.

Muelle 1, Málaga. V pozadí La Manquita.

Nákupy

Kousek od přístavu začíná široký bulvár Calle Larios, ulice, která je nákupním eldorádem pro návštěvníky i obyvatele Málagy. V době, kdy se v Málaze koná tradiční dubnový filmový festival, ji pokrývá červený koberec. Dalším místem, kde můžete provětrat své peněženky, je Centro comercial Larios, které najdete poněkud stranou centra na Avenida de la Aurora, číslo 25.

Tapas bar, který musíte navštívit

Tapas bar El Pimpi se nachází na Calle Granada, hned za rohem u Picassova muzea. Zavírá až ve dvě ráno, a tak tam můžete zakončit náročný den, a to buď uvnitř na vysokých barových židlích, kde lze obdivovat fotky všech osobností, které kdy bar navštívily (a že jich není málo), případně venku na zahrádce. S velkou pravděpodobností vám tady i v lednu nebo v únoru bude stačit svetřík 🙂

El Pimpi
V El Pimpi dostanete ke skleničce malou tapu zdarma, podle nejlepší andaluské tradice

Guadalmedina

Guadalmedina je jednou z těch španělských řek, kterým se musíte smát, to jest většinu času zcela bez vody 🙂 Nicméně párkrát za rok se stává, že do přímořských oblastí Španělska přijde tzv. gota fría (doslova studená kapka), což je označení pro meteorologický fenomén, při němž se ve vysoké výšce setkává studený polární vzduch s teplým vzduchem na pobřeží Středozemního moře (což se děje specificky ve Španělsku a na Baleárských ostrovech). Pak vznikají prudké bouřky a průtrže mračen. Právě na takové deště je určeno koryto řeky Gudalmedina, voda je tak rychle odváděna do moře. I tak ale na Internetu při bližším zkoumání najdete spoustu videí plovoucích aut a autobusů do poloviny zaplavených přímo v centru Málagy.

Koryto řeky Guadalmedina při vyústění do moře

Praktické info

Letiště je od centra města vzdáleno 12 minut jízdy příměstským vlakem linky cercanías C1 a jeho zastávku naleznete přímo před letištním terminálem. Kromě centra vás přepraví také na vlakové nádraží María Zambrano (8 minut jízdy z letiště), které leží na trase rychlovlaků AVE, což je vstupenka pro návštěvu dalších míst v Andalusii. Stejný příměstský vláček vás popoveze do přímořských letovisek jako je Benalmádena nebo Torremolinos, což se hodí v případě, že se jedete do Málagy hlavně koupat. Centrum Málagy pak obsluhují městské autobusy, v trafikách (označených slovem estanco) zakoupíte předplacenou kartu na autobus na určitý počet jízd.

Ubytování je pak vhodnější zvolit přímo v centru. Zóna kolem vlakového nádraží sice není úplně špatná a za čtvrt hodiny jste pěšky u katedrály, ale řekněme, že samostatně cestujícímu děvčeti se tudy v noci z tapas baru do hotelu nevrací úplně příjemně (založeno na osobních zkušenostech s přespříliš přátelskými Andalusany).

Pohled na moře z pláže La Malagueta
Vnitřní dvůr typického andaluského hotýlku

Kultura tapas ve Španělsku

Pokud existuje něco, co spolehlivě definuje španělskou kulturu napříč celým Pyrenejským poloostrovem, je to právě tradice tapas. Je natolik zakořeněná, a natolik silně vnímaná nejen místními, ale také všemi návštěvníky Španělska, že máme sklon si myslet, že tapas tady s námi byly odjakživa. Není divu, že se nám lidem tahle tradice tak zalíbila – vyrazit na tapas je příjemná, společenská událost, která spojuje skvělé jídlo, dobré pití a uvolněnou konverzaci. Navzdory tomuhle přesvědčení jsou ale tapas tradicí poměrně mladou – ve své etablované podobě jsou tu s námi jen něco přes 100 let. V roce 1936, kdy Španělská královská akademie poprvé ve svém slovníku definuje tapas jako „malou porci jídla, které se servíruje jako doprovod nápoje”, už však většina Španělů velmi dobře ví, jaká je jejich podstata.

Baskické tapas, Bilbao

Původ slova

Slovo „tapa“ znamená doslova poklička, a je odvozeno od slovesa “tapar” (přikrýt). To proto, že nejprve se malé porce jídla servírovaly přímo na skleničce nápoje. Ve Španělsku se pochopitelně můžete setkat i s dalšími modalitami, v Baskicku se tapas nazývají “pintxo” nebo “poteo”, v Aragónu a v autonomním společenství Navarra se setkáte s termínem “alifara” atd., ale můžete si být jisti, že pokud se kdekoliv ve Španělsku budete v baru dožadovat “tapas”, budete pochopeni, vyslyšeni, a zcela jistě uspokojeni ?

Historie

Snažit se dobrat přesné historie této tradice je nemožné. Podle některých domněnek sahají její kořeny do roku 1916, kdy byl král Alfons XIII. na oficiální návštěvě Cádizu. Když v baru žádal skleničku sherry, zvedl se od moře vítr. Aby se do králova vína nedostal písek, přikryl číšník skleničku plátkem sušené šunky. Králi se to líbilo, a když skleničku vypil, žádal další, ovšem opět se stejnou « tapou ». Podle jiné verze stojí za touto tradicí naopak král Alfons X., který nařídil, aby se v kastillských lokálech víno servírovalo za doprovodu trochy jídla, to aby se obyvatelstvo tak snadno neopíjelo. Další, jednodušší vysvětlení říká, že se trocha slaného jídla (například španělského jamónu) začala servírovat proto, aby měli zákazníci žízeň a objednali si další nápoj. Tomuto vysvětlení by nahrávalo i to, že « tapa » je až do dnešních dnů vždy a zásadně slaná. Ještě další vysvětlení je, že úloha tapas byla zpočátku čistě praktická – přikrýt nápoj, aby do něj nevlétl hmyz. A ještě další… ne, už toho necháme. Jisté je, že nejprve a nejsilněji tahle skvělá tradice zakořenila v Andalusii, kde se dodnes na spoustě míst udržuje zvyk, že k objednané skleničce dostanete « tapu » zdarma. Existují bary, kde se s každou další rundou stupňuje množsví a rafinovanost servírovaných tapas, až nakonec odcházíte z baru zcela přejedeni a přemoženi.

Tapas bar v Cava Baja, Madrid

Jak se to dělá

Vedle podstatného jména „tapa“ existuje i sloveso „tapear“ (vyrazit do baru na tapas) a slovo „tapeo“, které označuje sám akt obcházení barů. Ta nejobvyklejší varianta je, že menší skupinka přátel vyrazí na výpravu po tapas barech. V každém baru se objedná runda, v jejímž placení se účastníci střídají. Nejtypičtější nápoj pro tapeo je buď malé točené pivo zvané „caña“ nebo víno servírované v nízké obyčejné sklence bez stopky. Vypadá jako naše sklenice na vodu a nazývá se „chata“ (čte se čata). Tapas se konzumují zpravidla vestoje, buď u vysokých stolků nebo přímo u baru. Typické tapas bary jsou vybaveny dlouhým pultem, na němž jsou ve vitrínkách vystaveny jednotlivé pokrmy. Jak už bylo řečeno, v Andalusii můžete dostat nějakou tu tapu zdarma, ale ve většině Španělska si je k pití prostě objednáte a zaplatíte. Cena se může dost lišit, ale obvykle počítejte se dvěma až třemi eury za jednu jednohubku. Pokud mají tapas formu porcí šunky, ovčího sýra, kalamárů či ančoviček, je obvyklé objednat několik různých porcí a jídlo se pak sdílí. Porce kvalitní šunky z černých iberských prasátek vás může vyjít i na dvacet euro ? Tapas baru nebo trhu, kde můžete tapeo provozovat, se obvykle říká jednoduše „sitio“ (místo). Nejdůležitější fráze, kterou na tapeo potřebujete, je tedy „¿Hay un buen sitio de tapas por aquí?“ (Je tady někde dobré místo na tapas?)

Tapas bar ve čtvrti Cortes, Madrid

Typické tapas pokrmy

Paleta tapas je široká a barevná, mezi ty úplně nejtypičtější patří sušená šunka, ovčí sýr, nejrůznější jednohubky, tj. obložené kusy pečiva, olivy samotné nebo doprovázené sýrem a šunkou, tortilla de patatas (recept naleznete zde), kalamáry, patatas bravas (brambory přelité pikantní omáčkou), ančovičky servírované na pečivu, salátu nebo plátku rajčete, smažené pikantní papričky, krevety na česneku a samozřejmě croquetas. Španělské krokety nemají nic společného s bramborami – je to bešamelová omáčka smíchaná s různými přísadami (např. šunka, kuře, treska…), dobře vychlazená, zformovaná do podoby malých válečků, obalená ve strouhance a posléze osmažená v oleji.

Croquetas se šunkou

Pokud máte větší hlad, nebo chcete tapeo pojmout jako večeři, nabízí se malé porce teplých jídel, na obrázcích zleva:
Tortilla de patatas (bramborová tortilla), salchicha a la sidra (klobásky na španělském cideru), huevos rotos con chorizo a guiso de arroz, carne y pasas (vejce se šunkou a chorizem a směs s rýží, masem a rozinkami).

Kam vyrazit

Tapeo se provozuje v tapas barech nebo v „mercados“ (krytých trzích, kde kromě stánků s potravinami najdete i stánky s tapas). Neexistuje nic jako hodina vhodná nebo nevhodná pro tapas, i když nejrušnější jsou bary samozřejmě po osmé hodině večer a žijí ještě dlouho do noci. Z vlastní zkušenosti vám mohu doporučit následující místa, všechna jsou tak trochu to, čemu se říká „pijo“ (čte se „picho“), což znamená něco jako „posh“, tj. lepší místa, žádné pajzly ?

Madrid
Cava Baja – ulice Cava Baja je snad nejznámější zónou tapas z celého Madridu. Nachází se blízko Plaza Mayor. Je to mnohem lepší varianta než zahrádky a bary přímo na Plaza Mayor, těm se raději vyhněte – jsou to prvoplánové turistické pasti. Metro: L5, stanice La Latina

Calle Huertas – v Calle de las Huertas a na blízkém náměstíčku Plaza de Santa Ana najdete velkou spoustu tapas barů. Na jejich prozkoumání vám rozhodně jedna noc nestačí. Metro: L1, stanice Antón Martín

Mercado de San Miguel – krytý trh v samém centru Madridu, který okouzluje kovovou konstrukcí z roku 1916. Už ve středověku se tu nacházelo tržiště, tehdy samozřejmě otevřené ? Nachází se hned vedle Plaza Mayor. Nejbližší metro: L5, stanice Ópera

Tapas z oliv, Mercado de San Miguel, Madrid

Mercado de San Antón – další krytý trh, jeho budova není tak výstavní, ale tapas tu ochutnáte dobré. Najdete tu stánky s potravinami (ovoce, zelenina, mořské plody, šunka), malé tapas stánky a úplně nahoře restauraci. Nachází se v srdci bohémské čtvrti Chueca. Metro: L5, stanice Chueca

Tapas v Mercado de San Antón, Madrid

Platea Madrid – sem se rozhodně zajděte někdy podívat. Na místě bývalého divadla na náměstí Plaza de Colón vznikl svébytný prostor plný neonů, života a dobrého jídla. Na místě bývalého hlediště, lóží a balkónů najdete velkou spoustu originálních tapas barů. Metro: L4, stanice Colón

Barcelona – přímo z Las Ramblas vybíhá do strany prostor, ve kterém se nachází Mercado de la Boquería, krytý trh s množstvím stánků s čerstvými mořskými plody. Metro: L3, stanice Liceu

Čerstvé ústřice v Mercado de la Boquería, Barcelona

Málaga – nejvíc trendy místem je bar El Pimpi, který najdete v calle Granada, v blízkosti Picassova muzea. Další variantou jsou četné „chiringuitos“ (čte se „čiringitos“), malé bary, které lemují pobřežní promenádu.

Salát z mořských plodů, Málaga

Bilbao – celé Baskicko je proslulé – oprávněně – svými „pintxos“. V Bilbau je můžete začít objevovat na Plaza Nueva, pěkně po obvodu kolem dokola, jeden bar za druhým. Metro: L1, stanice Zazpi Kaleak

Pintxos na Plaza Nueva, Bilbao

Česká varianta

Kultura tapas v českých podmínkách nefunguje. Můžete nakoupit tu nejlepší Jamón de Bellota (šunku z iberských prasat krmených výhradně žaludy), dovézt výborný Queso Manchego (ovčí sýr z Kastílie La Mancha) a skvělé španělské víno. Vše zde zmíněné můžete ochutnat v dobré kvalitě například v Tapas bar Miró, Štefánikova 46, Praha 5, nebo v El Barrio de Ángel, Lidická 42, Praha 5. Nicméně, atmosféru hlučných a živých španělských barů, kde se všichni na stojáka překřikují, smějí se a společně si užívají společnost a dobré jídlo, do studených českých podmínek nepřenesete. Kdo chce zažít pravé tapeo, musí sednout na letadlo a zamířit až za Pyreneje.

Mercado de la Boquería, Barcelona

Proč jezdím do Španělska sama

Hodně lidí se mě ptá, proč vyrážím na cesty téměř vždy sama, a za tím obvykle následují další doplňkové otázky 🙂 Nejlepší a nejupřímnější odpověď zřejmě zní, protože to potřebuju tak, jako se potřebuju napít, najíst nebo dýchat.

Před corridou, býčí aréna La Maestranza v Seville

Že se mi líbí místní kultura, gastronomie a krajina, asi není žádné velké překvapení. Španělsko je pro nás Čechy přitažlivé a exotické a má jednoduše všechno: moře, oceán, hory, pouště, lesy, zapadlé vesnice i velkoměsta. Má středověké hrady, honosné královské paláce, muzea, galerie, parky, panské zahrady, nákupní eldoráda, průmyslová centra i klidná zákoutí.

Toledo, Castilla La Mancha

Když je člověk sám, nemůže sice zážitky sdílet, ale za to se na ně může pořádně soustředit. Může se na několik hodin ztratit v andaluských uličkách a obdivovat jeden pitoreskní dvoreček za druhým, aniž by mu během té doby někdo šestkrát připomínal, že ho bolí nožičky. Může objevovat zapadlé vesnické díry, jejichž genius loci by jinak musel před spolucestujícími složitě obhajovat. Může se usadit na zahrádce v přístavu v Málaze a zůstat tam dvě hodiny jen proto, aby poslouchal, jak se všudypřítomné španělské brebentění vznáší kolem a slévá dohromady, až vytváří tu nejkrásnější melodii, ve které se rozpustíte tak, jako se kostka cukru rozpustí v pěně na horkém kakau.

Uličky židovské čtvrti, Córdoba, Andalucía

Proč pořád jezdíš jen do Španělska?

Protože to není dovolená v klasickém slova smyslu. Nejedu tam objevit něco, co v principu neznám, ale naopak si užít to, co mi v Čechách a všude jinde opakovaně chybí – totiž Španělsko samotné. Vracím se do Španělska, jako se vrací lidi na víkend z města zpátky domů na venkov do přírody, ke kořenům. Vracím se tam, protože je to můj mentální a citový domov. Vracím se tam, protože když vidím z letadla pustou krajinu v padesáti odstínech hnědé, srdce se mi plní radostí.

Vždyť si tam sama stejně s nikým nepopovídáš.

Omyl, omyl. Snad by tenhle předpoklad platil v Německu, ale Španělsko je plné přátelských, otevřených a kontaktních lidí. To, že jste na výletě nebo v baru sami není stopka, ale naopak pobídka k tomu, aby se s vámi začali bavit o tom, odkud jste a co tam děláte. Nespočítala bych, kolikrát jsem si skvěle pokecala s lidmi, které jsem viděla poprvé a naposled v životě a kolik gastronomických a jiných doporučení ke mně takhle doputovalo. Španělé navíc milují exportovat vlastní kulturu a jakmile zjistí, že se vám líbí jejich jazyk, země a chutná vám jejich jídlo, doslova vás sežerou láskou.

Výhled na řeku Guadalquivir, Sevilla, Andalucía

Co na to tvoje rodina?

Tahle otázka padá taky poměrně často a nese v sobě víc předsudků, než by se na první pohled mohlo zdát. Co na to tvůj partner/manžel, když chceš jet pryč bez něj, to mu to nevadí? Nežárlí? Co na to tvoje dítě/děti, že ho/je nevezmeš s sebou? Kdy konečně vezmeš taky děti? Jenže nikdo z nás při narození nepodepsal papír, že bude žít podle představ ostatních lidí. Že si pořídí dvě děti, psa, kočku a útulný byt. A když už ty děti má, že nesmí žít svůj vlastní, osobní život, který s rodinou nijak nesouvisí, mít svůj malý vesmír, kam nikoho jiného nezve. Někdy je fajn si uvědomit, že spokojenost ostatních je možná, jen když my sami jsme spokojení. Moje rodina tedy bere moje cestování tak, jak to je. Dvakrát třikrát do roka si potřebuju sbalit svých pět švestek a na pár dní se ztratit sama ve Španělsku, abych si dobila baterky.

Muzeum Guggenheim, Bilbao, País Vasco

Kdo tě fotí?

Mám ve Španělsku několik málo přátel – dva bývalé kolegy z práce, pár známých z různých míst a rodinu mého lektora španělštiny, která mě s nadšením a láskou adoptovala. Když se s nimi vidím, vyfotí mě oni. Na místech, kde jsem sama, si na drzo řeknu ostatním turistům. Pokud se tam zrovna vyskytují lidi, kteří se fotí, určitě jim nebude vadit, pokud je požádáte, ať vás vycvaknou taky. Když si vyberete skupinku mladých holek, které to zjevně umí se sociálními sítěmi, budou navíc ty fotky fakt pěkné. A na spoustě míst se jednoduše vyfotím sama. Selfie je kamarád.

Proč se tam teda nepřestěhuješ?

Protože tady mám rodinu, kterou nechci opustit ani proti jejich vůli stěhovat. A protože ve Španělsku naopak nemám dobře placenou a stabilní práci. V Čechách je zima a pokladní v supermarketu se na vás šklebí, ale oproti Španělsku máme fungující ekonomiku a nízkou nezaměstnanost. Tož toho je třeba si vážit 🙂

Málaga, Andalucía

A nebojíš se?

Španělsko je obecně dost bezpečná země. Nebojím se tam nikde sama o nic víc, než bych se případně bála v Čechách.

Dračí jeskyně, Mallorca

Má to nějaký nevýhody?

Má. Paella se na spoustě míst servíruje jen pro dva.

Paella z mořských plodů, Barcelona

Stejně je to nějaký divný.

Já vím.

Nedělní bleší trh ve čtvrti El Rastro, Madrid