cestování – Španělsko do kapsy

15. 3. 201911. 5. 2019

Barcelonský deník

(díl první, z října 2018)

Já to tady teda přiznám – do Barcelony jsem jela nejdřív v podstatě z povinnosti. Mezi Madridem a Barcelonou totiž existuje dost velká rivalita, a to nejenom sportovní (Real Madrid – Barça), ale i kulturní a jazyková. Barcelona byla světovou metropolí už v době, kdy ještě Madriďanům koukala sláma z bot, a tak Barcelona špatně snáší, že jí Madrid z pozice hlavního města Španělska ve všem fouká do kaše, a Madrid zase nemá rád, že nad ním Barcelona ohrnuje nos. O sporu španělština versus katalánština by se pak daly napsat celé romány. Vzhledem k tomu, že v zásadě kopu za tým Madrid, jsem vůbec neměla chuť se do Barcelony vydat. Odrazovaly mě i davy turistů a všudypřítomná katalánština, kterou jsem neuměla přečíst. A co hůř – prožrala se do mě španělská nechuť proniknout pod katalánský povrch. Jenomže milovat Španělsko a nevidět Barcelonu je jako zbožňovat české hrady a zámky a neznat Karlštejn, takže jsem se tam přece jen vydala a …

… musela se sklonit před širokými bulváry, impozantními budovami, přímořským klimatem, krásou okolních kopců i Gaudího architekturou. Promiň, Barcelono – určitě se ještě mockrát uvidíme!

Ach, ty panoramata. Z vyhlídky Turó de les Tres Creus

La Rambla

Smířlivě mě naladilo už metro – prostorné, moderní, dobře označené. Když jsem vylezla z mozaikového podchodu metra na Plaça Catalunya tam, kde začíná hlavní turistická třída La Rambla, a říjnové sluníčko pálilo ostošest, bylo jasné, že se na město dlouho mračit nebudu. La Rambla prochází středem historické části města Ciutat Vella a je to široký dlážděný bulvár lemovaný stromy a nespočetnými stánky, který spojuje náměstí Plaça Catalunya na jednom konci se starým městským přístavem s pomníkem Kryštofa Kolumba na konci druhém. Celá La Rambla měří 1,2 kilometru a procházet jí je zážitek ve dne i v noci. Pouliční stánky s jídlem a pitím, suvenýry, živé sochy, tapas zahrádky a bohužel taky spousta kapsářů – ale s tím se počítá. Potkat můžete i označení Las Ramblas (španělsky) nebo Les Rambles (katalánsky), což je totéž, jen v množném čísle. La Rambla se totiž skládá z pěti menších úseků, které ale přechází bez povšimnutí jeden do druhého. Cestou se nezapomeňte stavit v Mercat de la Boqueria na La Rambla č. 91 a dopřát si pořádnou porci tapas.

La Rambla
La Rambla z Kolumbova památníku

Přístav

Na konci La Rambla se tyčí k nebi Mirador de Colón, Kolumbův památník. Tenhle impozantní kamenný pilíř měří 60 metrů a za několik euro – tuším že asi šest – se můžete klaustrofobním pidi výtahem vyvézt až do jeho špičky. Zážitek je to poněkud diskutabilní – prostor je maličký a podlaha vzhledem ke konstrukci věže nakloněná. Z Barcelony navíc nevidíte mnoho a ještě je výhled přes zavřená, památníkem stíněná okýnka. Já ale nevynechám žádnou příležitost jak se rozhlédnout z výšky, takže pro mne jsou všechny rozhledny a věže jasnou volbou.

Když se k památníku otočíte zády, uvidíte hladinu ježící se stovkami drobných stěžňů – to je kotviště sportovních lodí. Kromě toho ještě dřevěné molo, po kterém se můžete vydat dál nad hladinu. Co tam? To, co jsem udělala já – sednout si na kraj, nohama v teniskách máchat nad mořem a čekat na západ slunce.

Racek pozorně sleduje kotviště
Západ slunce v přístavu

Sagrada Familia

Chrám Temple Expiatori de la Sagrada Familia jsem “viděla” poprvé na střední škole. Cestou na školní zájezd k moři do Valencie – tenkrát ještě autobusem – jsme ve tři ráno zastavili v Barceloně, kde nás učitelé probudili a vytáhli ven, že prý ten zázrak architektury musíme vidět. Tehdy mi byla temná hora čehosi proti černému nebi naprosto ukradená. Po víc než dvaceti letech stojím v jedno svěží ráno v parčíku Plaça de Gaudí a při pohledu přes ulici mi dochází dech.

Základní kámen baziliky byl položen 19. 3. 1882. Od roku 1914 se Gaudí věnuje už jen výhradně práci na Sagrada Familia, nepracuje na žádných jiných zakázkách a na všechno osobně dohlíží až do roku 1926, kdy nešťastníka přejela tramvaj. Na následky zranění o tři dny později zemřel a byl pohřben v kryptě chrámu. Skoro 100 let po jeho smrti stavební práce pokračují naplno a stále jsou financovány výhradně z darů a příspěvků návštěvníků. Momentálně je dokončeno cca 75 % projektu a práce probíhají zejména na věžích. Perličkou je, že stavitelé Sagrada Familia byli vždy rychlejší než razítka a chrám dodnes nemá stavební povolení.

Když se z původní skořápky vyloupl skutečný kostel, byl chrám otevřen veřejnosti a od roku 2005 je také zapsán na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se tak plným právem, neboť stavba je mimořádná jak zvenčí, tak i zevnitř, a byla by velká škoda neinvestovat do vstupného.

Skutečně vřele doporučuji koupit vstupenku s velkým předstihem přes Internet (určitě aspoň čtrnáct dní, radši dřív). V základní ceně vstupného je vnitřek chrámu a krypta, já jsem zvolila vstup za 30 euro s audio průvodcem (skvěle udělaným) a s návštěvou jedné z věží. Ne vždy si můžete věž pro návštěvu vybrat, na mne připadla Torre de Pasión (věž fasády Utrpení), která je orientovaná směrem nad město a k barcelonskému pahorku Montjüic, katedrálu mimochodem Gaudí projektoval o ždibec nižší než kopec – aby prý nepřevyšovala dílo boží. Nahoru vás vyveze výtah, dolů sejdete po kamenném šnekovitém schodišti. Nohy se vám z něj budou třást ještě pár minut.

Výhled z Torre de Pasión na Montjüic
Schodiště

Hlavní chrámová loď má evokovat les a skutečně tak působí. Snad je to vysokými sloupy, které se nahoře rozvětvují, snad vitrážovými okny, které jsou směrem k východní fasádě Narození v modrých a zelených tónech (jako symbol úsvitu) a směrem k západní fasádě Utrpení v tónech zapadajícího slunce.

Popisovat slovy wow efekt, který vzniká, když hledíte do kupole chrámu nebo pozorujete schodiště, která z odstupu vypadají jako gigantický otvírák na víno, je přinejmenším těžké. Úžas a silné pohnutí nenaruší ani množství návštěvníků (které se nicméně v obrovské chrámové lodi příjemně rozptýlí).

Jak se tam dostanete: Metro L2 nebo L5, stance Sagrada Familia.

Passeig de Gràcia

V roce 1900 už byl barcelonský bulvár Passeig de Gràcia tou nejdůležitější ulicí ve městě. Nejbohatší představitelé barcelonské buržoazie si tu nechávají stavět honosné domy, umisťují se tu divadla, kina, elgantní obchody i nóbl restaurace. Název se čte “pasedž da grasia”, „passeig“ je třída a slovo „gràcia“ znamená kouzlo, půvab, elegance, milost, taky vtip – ale v tomhle případě se myslela spíš ta elegance. Na Passeig de Gràcia stojí hned dvě významná Gaudího díla, Casa Battló (to je ten dům, co připomíná draka) a Casa Milà (logicky ten druhý, se zvlněnou fasádou a střechou jako z hvězdných válek).

Klíčová otázka zní, který z nich si pro návštěvu vybrat? Ceny za vstup do hlavních barcelonských památek se dnes pohybují v závislosti na typu vstupu někde mezi 25 a 40 eury a tak není pravděpodobné, že byste navštívili oba najednou. Stojí na jedné ulici skoro naproti sobě, oba zavalené davy turistů, oba úžasné, tak který? Říkám oba, jen nejspíš… postupně 🙂 Při první návštěvě volba padá na Casa Milà.

La Pedrera (Casa Milà)

Když se v roce 1905 vzali bohatí měšťané Pere Milà (to je pán) a Roser Sergimon (to je dáma), rozhodli se vrazit své úctyhodné jmění do velkého domu na Passeig de Gràcia. V plánu měli bydlet v hlavním bytě a zbytek pronajmout, koupili pozemek a stavbu zadali Antonimu Gaudí. Mezi lety 1906 a 1912 vzniklo na Passeig de Gràcia číslo 92 mimořádné dílo, poslední Gaudího „světská“ stavba před tím, než se naplno ponořil do prací na Sagrada Familia. Gaudí zbořil všechny myslitelné představy o tom, jak by měl dům vypadat, hlavní fasáda je zvlněná jako záclona, každé okno jinak velké, balkonové mříže vypadají jako mořské řasy, a to jsou jen příklady. Stavbu provázela spousta potíží, zejména proto, že Gaudí se nedržel stavebního povolení, dům udělal vyšší, než bylo dohodnuto, a jeden ze sloupů fasády významně zasahuje do uličního prostoru, za což museli manželé Milà vycvaknout pokutu 100 000 peset. Kromě toho neustále překračoval stavební rozpočet a posléze se soudil i o honorář za své služby (vyhrál, a vyplaceno mu bylo dalších 150 000 peset). Kromě zmíněných problémů všichni zúčastnění řešili posměšky, protože dům tehdy neměl obdoby a kvůli kamenné fasádě bez ostrých hran se mu začalo přezdívat La Pedrera (kamenolom). O necelých 80 let později, v roce 1984, byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Dům má kromě obvyklých malých světlíků i dvě velká patia, která zajišťují distribuci světla do všech prostorů v domě. V jednom z nich také začíná prohlídková trasa. Do domu jste vypuštěni s chytrým audioprůvodcem, který podle vaší polohy přehrává příslušné nahrávky (někdy možná zbytečně rozvláčné).

Poté, co si prohlédnete měšťanský byt v podobě, jakou měl na začátku 20. století včetně vybavení, a půdu s obdivuhodnou cihlovou klenbou, kde si budete připadat jako v břiše krajty, přijde čas na hlavní atrakci – zvlněnou střechu s komíny a vyústěními ventilačních šachet inspirovaných přírodou a válečníky. Některé jsou bizarně velké, některé originálně zdobené, jiné po skupinkách, všechny unikátní. Hlavy „válečníků“ mimochodem inspirovaly vzhled vojáků z Hvězdných válek.

Komín zdobený střepy z láhví
Na střeše
Tenhle větrací otvor nahání strach

Střecha Casa Milà nabízí fantastické výhledy – směrem k Sagrada Familia, na třídu Passéig de Gràcia, na barcelonské kopce Tibidabo a Montjüic, na okolní domy a jejich dvorky, a zejména na sebe sama.

Jak se tam dostanete: Jednoduché za dva bludišťáky, trasa metra L3 nebo L5, stanice Diagonal (nejblíž), případně trasa metra L2, L3, L4, stanice Passéig de Gràcia.

Parc Güell

Po zkušenosti z předchozího dne – návštěvě Sagrada Familia a Casa Milà – už je pro mě Barcelona osmým divem světa. Ráno ochotně vstávám brzo, abych stihla východ slunce v Parc Güell. Pro tenhle účel se výborně hodí vyhlídka Turó de les Tres Creus.

Přístupových cest k parku je víc, já jsem vybrala tu přes Passatge de Sant Josep de la Muntanya, protože jednak výstup do kopce usnadňuje jezdícími schody, jednak ústí přímo pod vyhlídkou.

Udělejte to také tak a kromě toho, že budete svítání nad Barcelonou obdivovat z unikátního místa a pravděpodobně sami (to se v tomhle městě prakticky rovná zázraku), můžete využít faktu, že do osmi hodin ráno je vstup do zastavěné části parku zdarma. Ušetříte 15 euro a navíc se vyhnete těm největším davům. Po osmé ranní navzdory vstupnému stoupá počet návštěvníků parku raketovou rychlostí. Kam vaše oko padne, tam si někdo fotí selfíčko.

Park je na svém místě už více než sto let, původně byl zamýšlen jako soubor soukromých pozemků s obytnými stavbami. Gaudího na projekt najal průmyslník Eusebi Güell a v roce 1900 stavební práce začaly. Gaudí respektoval původní flóru a doplnil ji další středomořskou vegetací s nízkými nároky na vodu, vyprojektoval své slavné domečky u hlavního vstupu do parku a práce postupovaly rychle kupředu.

Nicméně, poloha na kopci, složitý proces nákupu, obtížná dopravní dostupnost (mluvíme cca o roce 1910), ceny, to všechno způsobilo, že původní záměr se nedařil a pozemky se neprodávaly. V roce 1914 byly stavební práce zastaveny, domečky zůstávaly stále jen dva, ale zato se na ně chodili ve velkém dívat návštěvníci Barcelony. V roce 1926 město pozemky vykoupilo a Parc Güell se mění v obdivovaný veřejný park, od roku 1984 zapsaný na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete: trasa metra L3, stanice Lesseps. Posléze je to cca 15 minut pěšky, od metra nejprve po Travessera de Dalt a poté do kopce, zapněte si Google navigaci ?

Praktické info

Pro pohyb po městě si určitě pořiďte Hola Barcelona Travel Card, což je karta na městskou hromadnou dopravu – metro, tramvaje, autobusy, dokonce i některé vlaky, včetně dopravy z a na barcelonské letiště El Prat, kam zajíždí linka metra L9. Platná je na 2, 3, 4 nebo 5 dní od momentu prvního označení a získat ji můžete i předem přes Internet, ale není to nutné. Tam, kde se na El Prat vstupuje z letiště do metra, stojí automaty, kde můžete kartu buď rovnou koupit, nebo vyzvednout (to v případě, že jste si ji pořídili předem přes Internet). Vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou v Barceloně dost velké a na pobíhání pěšky celý den to rozhodně není 🙂

Barcelona je na turisty zvyklá (lépe řečeno – je jimi přehlcena) a tak se určitě domluvíte anglicky. Vzhledem k vysokému podílu latinskoamerických přistěhovalců a jiného španělskojazyčného lidu velké procento obyvatel města mluví španělsky, ale jinak je samozřejmě Barcelona mekka katalánštiny. Nápisy jsou v katalánštině (nejen v metru nebo na ulicích, ale například dokonce i na takové blbině jako je výše zmíněná karta na MHD), a pokud budete umět v restauraci nebo v obchodě vstřícně písknout několik katalánských frází, vlídnost domorodců znatelně stoupne. Vzhledem k šílenému množství turistů jsou totiž často nabručení podobně jako průměrný Berlíňan…

Passéig de Lluís Companys, pohled směrem k Arc de Triomf

9. 3. 201920. 3. 2019

Andaluská Córdoba a jeden recept

(Článek, po jehož přečtení si už nikdy nespletete gazpacho a salmorejo)

Ach, Córdobo, voníš po cypřiších, pomerančích a rozmarýnových větvičkách, které ve stínu Mezquity rozdávají andaluské gitanas, cikánky, ve snaze vnutit kolemjdoucím věštbu z ruky, voníš po květinách zdobících dvorečky židovské čtvrti, po citronících rozpálených sluncem, horké dlažbě a červeném víně. Vítejte (opět) v jednom z nejpůvabnějších koutů světa, ve španělské Andalusii.

Córdobská La Mezquita, mešita s více než tisíciletou tradicí

Trocha historie

Córdoba má dnes lehce přes 320 000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie. Dnes se možná tváří jako nenápadné město střední velikosti, ale její historie je slavná a bohatá. Byla založena už v 1. století před naším letopočtem jako hlavní město římské provincie Bética. Po úpadku Římské říše a období nezávislosti přichází Arabové: Córdoba se stává hlavním městem muslimské říše na území Pyrenejského poloostrova zvané al-Andalús a evropským finačním, obchodním a kulturním centrem první kategorie. V době největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., měla asi 450 000 obyvatel, tehdy byla také dokončena Cordóbská mešita, kterou můžete navštívit i dnes. S křesťanskou reconquistou se význam Córdoby pochopitelně snižoval, protože muslimská říše zanikla, ale historické jádro Córdoby stále patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším v celém Španělsku a roku 1984 bylo zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete?

Córdoba nemá letiště, ale je skvěle propojená s ostatními velkými městy, ať cestujete autem nebo po železnici. Rychlovlakem AVE vám bude cesta trvat z Málagy 50 minut, ze Sevilly 40 minut a z Madridu 1 hodinu a 40 minut. Pokud se nacházíte v Andalusii, vyplatí se vám jet i na otočku na jeden den, jako jsem to udělala já. Córdoba za to stojí a seznam těch nejhezčích míst ve městě najdete na následujících řádcích. Kromě těch zde popsaných toho Córdoba nabízí ještě víc – věže, kostely, náměstí i taberny. Čekají, až je objevíte!

La Mezquita-Catedral

Cože? Mešito-katedrála? A to jako fakt? Inu ano, tohle misto se skutečně oficiálně jmenuje La Mezquita-Catedral. Muslimská mešita se začala stavět v osmém století, dokončena byla ve století desátém a uvnitř je to skutečný skvost muslimské architektury: červenobílé sloupy, nádherné zdobené brány a modlicí výklenky. Ve své době to bylo číslo 2 na muslimském poutním seznamu hned po arabské Mekce.

Během reconquisty dobili Španělé poloostrov zpět a s mešitou udělali krátký proces. Pokud tipujete, že byla zbořena, všechno špatně: v roce 1238 byla vysvěcena jako katolická katedrála. V roce 1523 udělil Vatikán povolení k výstavbě uprostřed mešity a směrem k nebi vystřelil pravověrný katolický chrám. Výsledné dílko je neuvěřitelně bizarní, a to jak zvenku, tak i zevnitř: mešita bez varování přechází do typické kostelní architektury, včetně prostoru pro oltář, kazatelnu nebo chór. Když to nadělení uviděl španělský král Carlos V., prohlásil prý: „Zničili jste světový unikát a doprostřed umístili to, co je k vidění všude.“

Interiér: přechod mezi mešitou a katedrálou

„Ujetost“ cordóbské mešito-katedrály je zároveň jejím největším lákadlem, a tak se připravte na značný turistický zájem. Koupit lístky předem přes Internet určitě nebude špatný nápad, a taky se vám vyplatí si přivstat: po ránu tu nebudou takové davy. Kromě interiéru mešity uvidíte také Patio de los Naranjos, Nádvoří pomerančovníků, a za pár eur navíc určitě přikupte i vstup na renesanční věž mešity, ze které je fantastický výhled na historické centrum Córdoby.

Puente Romano

Přímo před mešitou se nachází Puente Romano, most zbudovaný Římany v 1. století před naším letopočtem přes řeku Guadalquivir. Až do poloviny 20. století to ostatně byl jediný most ve městě. Most má celkem 16 mostních oblouků a překlenuje vzdálenost cca 250 metrů.

Alcázar de los Reyes Cristianos

Tvrz křesťanských králů, neboli pěkně španělsky Alcázar de los Reyes Cristianos: majestátní tvrz, která se stala na několik let sídlem křesťanských veličenstev, Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské.

Stavba má čtvercový půdorys a v rozích najdete hradební věže. Z nich je rozhled nejen do okolí alcázaru, ale také na přilehlé zahrady, kde hraje prim voda: nádrže, fontány a rybníčky střídají cypřiše, palmy a pomerančovníky.

V zahradách Alcázaru
Vodní plochy v zahradách

Židovská čtvrť

Kousek od Mezquity začíná La Judería, labyrint úzkých uliček židovské čtvrti. Bělostné domky jsou zdobené kachlíky a pestrými květinami a skoro každý domeček skrývá rozkošné patio, pitoreskní vzorně udržovaný dvoreček, a to i když je jako kapesník, tak akorát na jeden citroník v květináči. Cordóbské patios patří k těm nejhezčím v celém Španělsku a každoročně se tu v květnu dokonce slaví Fiesta de los patios de Córdoba, kdy se soutěží o to nejkrásnější patio ve městě. Pokud přijedete jindy, nevadí: najdete-li dveře do dvora otevřené, nestyďte se a zajděte si ho prohlédnout. Místní obyvatelé jsou na své dvorečky právem hrdí.

Calleja de las Flores

Uprostřed židovské čtvrti se nachází nejimpozantnější cordóbská ulice, Calleja de las Flores neboli ulička květin. Je uzoučká a pokud jí procházíte, v průhledu mezi domy se objeví věž katedrály.

Cruces de mayo

Na přelomu dubna a května se koná v Córdobě další slavnost, jmenuje se Cruces de mayo, tedy Májové kříže. Na náměstích, prostranstvích, ulicích i uvnitř patios se vztyčují velké kříže vytvořené z čerstvých květin. Svátek doprovází hudba, tanec, popíjení a jídlo v ulicích i dvorečcích, a vidět ho na vlastní oči je zážitek.

Plaza de las Tendillas

Reprezentantem nové části Córdoby je náměstí Plaza de las Tendillas, které se nicméně nachází tam, kde bylo za římských časů původní Foro Romano. Dnes je centrem obchodu, takže na náměstí a v přilehlých ulicích můžete vesele utrácet. Právě u Plaza de las Tendillas jsem vztekle zahodila sandály, které mi v horkém odpoledni rozedřely nožky do krve, a zakoupila jsem párek pohodlných žabek. V té souvislosti mi dovolte poznamenat, že Córdoba má horké vnitrozemské klima a průměrné denní teploty mezi červnem a zářím dosahují více než 32 stupňů Celsia. Pokud se nechcete upéct zaživa, vyražte sem raději na podzim nebo na jaře 🙂

Co jíst?

Pokud byste měli v Córdobě ochutnat jen jedno jídlo, vsaďte na salmorejo cordobés, studenou zeleninovou polévku, které tu věnují při přípravě veškerou pozornost, kterou si zasluhuje. Z pouhých čtyř základních ingrediencí – rajčat, olivového oleje, česneku a místního bílého pečiva pan de telera – vzniká kompletní jídlo, které vás v horkých dnech osvěží a hydratuje. Hotový pokrm sází na dokonalou chuť vstupních surovin a doplňuje se obvykle vařeným vejcem a sušenou španělskou šunkou.

Salmorejo, což se čte „salmorecho“, má spíše kašovitou konzistenci – díky přídavku bílého chleba je to polévka velmi hustá. Je také mnohem světlejší než v našich končinách známější gazpacho.

Gazpacho se připravuje z více druhů zeleniny (kromě rajčat do něj patří i okurky a papriky) a přidává se do něj voda, takže je tekutější. Ve španělských restauracích můžete nezřídka slyšet, že se hosté dožadují jednoho chupito de gazpacho, panáku gazpacha – a taky jo, servíruje se často v panákovkách a konzumuje na ex, v podstatě jako aperitiv 🙂

Je mi jasné, že v nejednom z vás teď dřímá touha připravit si v horkých dnech přesně takové salmorejo. Je to jedno z těch španělských jídel, které stojí na plné chuti rajčat dozrálých a sklizených pod místním sluncem, a tak v našich podmínkách nikdy nebude chutnat úplně stejně. Pokud vás odvaha neopouští, zakupte kvalitní olivový olej virgen extra a na recept se podívejte sem. Jestli i tak nebude výsledek přesně podle vašich představ, víte, co zbývá – zahodit mixér a chytit první letadlo směr Andalusie…

24. 2. 201925. 2. 2019

Málaga

Pro prodloužený víkendový únik ze studené Prahy není snad lepšího místa než andaluská Málaga. Leží u moře, teploty dosahují i v zimě až ke dvaceti stupňům, z Prahy bývá dostatek přímých letů za rozumnou cenu a za 3 hodiny a 20 minut se tak můžete octnout úplně v jiném světě. Teplý přímořský vánek, andaluské dobroty, světlo a barvy budiž pochváleny!

Málaga je velmi příjemné město. Je dostatečně kosmopolitní, takže si vystačíte i s angličtinou. Pro mě byla Málaga před třemi lety první návštěvou Andalusie a kulturní šok v pravém slova smyslu, neboť odlišnost andaluského dialektu od standardní španělštiny je značná a úvodní konverzační výměny v restauraci a na ulici jsem první den pobytu posléze v hotelovém pokoji obrečela 🙂 Naštěstí šlo jen o počáteční obtíže a jak andaluský dialekt, tak samotnou Andalusii jsem si následně ukrutně zamilovala. Takže, guapos y guapas, fešáci a krásky, co v Málaze vidět a neminout?

Málaga je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie

Pláže

No, můžeme si nalhávat co chceme, ale první kroky suchozemce vždycky míří k moři, ať by bylo ve městě kolik chce muzeí a katedrál, že? Kromě pláží jako takových jsou v Málaze vyhlášené tzv. chiringuitos (čte se „čiringitos“), což jsou malé bary a hospůdky, které lemují pláž, a kde ochutnáte vynikající tapas. Nejznámější pláží je La Malagueta, najdete ji doslova pár kroků od centra, v těsné blízkosti přístavu a přístavních promenád.

Vcelku logicky je tady poměrně dost lidí, takže pokud máte chuť na něco komornějšího a skalnatějšího, posuňte se kus dál z centra směrem ke čtvrti Pedregalejo. Místní pláž Playa de Pedregalejo má hrubší písek a skvělá kamenná mola, tzv. espigones, po kterých si můžete vyšlápnout kus do moře a pořádně se rozhlédnout kolem. A že je na co se dívat.

Chiringuitos v Pedregalejo
Na kamenném mole

Když už mluvíme o plážích, nelze nezmínit espetones, což jsou malé rybičky typu sardinky, které se v Málaze připravují přímo na plážích v malých stáncích: nabodnou se na rožeň a opékají vcelku. Espetones jsou velká lahůdka, ale dejte si pozor na množství: jsou tučné a tak rožeň sdílejte s kamarády a zastavte zkonzumovaný počet rybiček cca na čtyřech kusech, nebo vám bude špatně 🙂 Pokud se ptáte, jak se taková rybka jí, tak jednoduše: chytíte ji obouruč a okoušete kolem dokola páteře, hlava a ocas se nejedí.

Stánek pro přípravu espetones
… a výsledný produkt

La Manquita

Katedrála v Málaze byla zkonstruována mezi lety 1528 a 1782, a jak zevnitř, tak zvenku se jedná o renesanční styl. Severní věž katedrály dosahuje výšky 84 metrů, a je proto druhou nejvyšší věží katolické katedrály v Andalusii, hned po sevillské Giraldě. Jak už to tak občas ve Španělsku bývá, v průběhu stavby nešlo vše podle plánu, nedostávalo se peněz, a tak nebyla druhá věž katedrály nikdy dostavěna. Díky tomu získala katedrála mezi místními láskyplnou přezdívku La Manquita, což znamená jednoruká, a jednoznačně potvrzuje, že případné vady na kráse mají obrovskou schopnost podtrhnout vaši originalitu!

Historické centrum Málagy je malé, a tak všechna důležitá místa najdete kousek od sebe. Přímo před katedrálou se nachází malebné náměstíčko Plaza del Obispo, kde si v jedné z mnoha kavárniček můžete dát tradiční jižanskou snídani a u kafe obdivovat Manquitu dlouhé minuty. To právě tady jsem se naučila snídat opečený chléb s olivovým olejem.

La manquita z Plaza del Obispo
Plaza del Obispo
Tradiční španělská snídaně

Pohled na nedostavěnou věž
Katedrála uvnitř

Teatro Romano

Pár kroků od katedrály – ale už jsme si řekli, že v Málaze je všechno blízko – se nachází římský amfiteátr, zkonstruovaný v I. století před naším letopočtem v době, kdy bylo původně fénické město Malaka osidlováno Římany. Divadlo bylo objeveno teprve v roce 1951 úplnou náhodou při budování městského parku. V devadesátých letech byla zbořena budova, která ho zčásti blokovala, římský afiteátr byl odkryt v celé své nádheře a zpřístupněn veřejnosti. Nad ním se tyčí zbytky městské pevnosti La Alcazaba.

La Alcazaba

V podstatě hned za divadlem se nachází vstup do areálu La Alcazaba (alcazaba ve španělštině znamená pevnost). La Alcazaba je prototypem taifské vojenské architektury z 11. století, nachází se na úbočí kopce Gibralfaro, na vyvýšenině, přesto v těsném spojení s historickým centrem města. Jedná se o pozůstatky obranného systému města, takže nečekejte žádnou expozici, ale procházku mezi vonícími ibišky a troskami pevnosti si určitě nenechte ujít.

La Alcazaba – uvnitř pevnosti
La Alcazaba – hradby

Castillo de Gibralfaro

Na vrcholku téhož kopce, Cerro Gibralfaro, se nachází hrad Castillo de Gibralfaro, který byl zbudován Jusúfem I. z Granady za účelem ubytování vojsk a pro ochranu Alcazaby, konkrétně to bylo ve 14. století. V průběhu 15. století pak byl obléhán a posléze dobyt Ferdinandem Aragonským, který si z něj udělal sídlo. Jeho lepší polovička, Isabela Kastilská, dávala prý přednost pobytu v centru města. Na Castillo de Gibralfaro jezdí městský autobus, případně na něj můžete dojít pěšky z areálu Alcazaby. Hrad jako takový je spíše vyhlídka než co jiného, ovšem luxusní: na přístav a přes úžinu Gibraltaru až do Afriky, na býčí arénu, a samozřejmě na historické centrum Málagy.

Výhled z Castillo de Gibralfaro
Pohled z Cerro Gibralfaro na býčí arénu

Muzea

Málaga má jeden unikát: na Plaza de la Merced se nachází rodný dům Pabla Picassa, přetvořený v roce 1988 na Museo Picasso. Říká se, že kdysi prosili z Málagy Picassa, aby jim daroval pár svých obrazů, protože litují, že v jeho rodném městě neexistuje žádná důstojná expozice. Picasso prý na tu žádost odpověděl tím, že jim poslal obrazů celý kamion, a tak je teď můžete v jeho rodném činžáku obdivovat. Mě fascinují zejména raná Picassova díla, neuvěřitelně realistická ztvárnění býčích zápasů z doby, kdy mu bylo šest let.

Pro milovníky moderního umění je tu Centre Pompidou Málaga, situované na přístavní promenádě Muelle 1.

Přístav

Přístav v Málaze je veřejně přístupný, můžete se v něm procházet po přístavních promenádách Muelle 1, Muelle 2 a Muelle 3 (slovo „muelle“ znamená ve španělštině „přístavní molo“). Na promenádách se nacházejí obchody a restaurace, a je to ideální místo pro sledování přímořského cvrkotu a zresetování unavené mysli.

Ruské kolo u přístavu
Maják La Farola

Nákupy

Kousek od přístavu začíná široký bulvár Calle Larios, ulice, která je nákupním eldorádem pro návštěvníky i obyvatele Málagy. V době, kdy se v Málaze koná tradiční dubnový filmový festival, ji pokrývá červený koberec. Dalším místem, kde můžete provětrat své peněženky, je Centro comercial Larios, které najdete poněkud stranou centra na Avenida de la Aurora, číslo 25.

Calle Larios
Centro comercial Larios

Tapas bar, který musíte navštívit

Tapas bar El Pimpi se nachází na Calle Granada, hned za rohem u Picassova muzea. Zavírá až ve dvě ráno, a tak tam můžete zakončit náročný den, a to buď uvnitř na vysokých barových židlích, kde lze obdivovat fotky všech osobností, které kdy bar navštívily (a že jich není málo), případně venku na zahrádce. S velkou pravděpodobností vám tady i v lednu nebo v únoru bude stačit svetřík 🙂

V El Pimpi dostanete ke skleničce malou tapu zdarma, podle nejlepší andaluské tradice

Guadalmedina

Guadalmedina je jednou z těch španělských řek, kterým se musíte smát, to jest většinu času zcela bez vody 🙂 Nicméně párkrát za rok se stává, že do přímořských oblastí Španělska přijde tzv. gota fría (doslova studená kapka), což je označení pro meteorologický fenomén, při němž se ve vysoké výšce setkává studený polární vzduch s teplým vzduchem na pobřeží Středozemního moře (což se děje specificky ve Španělsku a na Baleárských ostrovech). Pak vznikají prudké bouřky a průtrže mračen. Právě na takové deště je určeno koryto řeky Gudalmedina, voda je tak rychle odváděna do moře. I tak ale na Internetu při bližším zkoumání najdete spoustu videí plovoucích aut a autobusů do poloviny zaplavených přímo v centru Málagy.

Praktické info

Letiště je od centra města vzdáleno 12 minut jízdy příměstským vlakem linky cercanías C1 a jeho zastávku naleznete přímo před letištním terminálem. Kromě centra vás přepraví také na vlakové nádraží María Zambrano (8 minut jízdy z letiště), které leží na trase rychlovlaků AVE, což je vstupenka pro návštěvu dalších míst v Andalusii. Stejný příměstský vláček vás popoveze do přímořských letovisek jako je Benalmádena nebo Torremolinos, což se hodí v případě, že se jedete do Málagy hlavně koupat. Centrum Málagy pak obsluhují městské autobusy, v trafikách (označených slovem estanco) zakoupíte předplacenou kartu na autobus na určitý počet jízd.

Ubytování je pak vhodnější zvolit přímo v centru. Zóna kolem vlakového nádraží sice není úplně špatná a za čtvrt hodiny jste pěšky u katedrály, ale řekněme, že samostatně cestujícímu děvčeti se tudy v noci z tapas baru do hotelu nevrací úplně příjemně (založeno na osobních zkušenostech s přespříliš přátelskými Andalusany).

Vnitřní dvůr typického andaluského hotýlku

9. 2. 20199. 2. 2019

Sevilla

Quién no ha visto Sevilla, no ha visto maravilla.

(Kdo neviděl Sevillu, neviděl nádheru. Španělské rčení)

Nábřeží řeky Guadalquivir poblíž Torre de Oro, Sevilla

Sevilla je hlavním městem nejen stejnojmenné provincie, ale celého autonomního společenství Andalusie. Má 700 000 obyvatel a je čtvrtým největším španělským městem. Zároveň můžu místopřísežně prohlásit, že jsem zatím ve Španělsku neviděla krásnější místo.

Co vidět v Seville

Sevilla není nijak extrémně velká a na prohlídku jejích památek vám budou stačit dva nebo tři dny. Navíc se po území historického centra můžete pohodlně pohybovat pěšky, nepotřebujete tedy žádnou speciální kartu na autobus. Co v Seville určitě vidět a nevynechat?

Sevillská katedrála

Rozsáhlá a impozantní gotická stavba v historickém centru. Její stavba započala v roce 1402 na místě původní muslimské mešity, prolínání arabské a křesťanské architektury a kultury je ostatně pro celou Andalusii typické. V hlavní chrámové lodi je pohřben Kryštof Kolumbus (obrázek jeho hrobky úplně vlevo nahoře).

Minaret původní mešity se zachoval, je jím věž katedrály nazvaná Giralda (odvozeno od španělského girar = točit se. Vršek věže je totiž opatřen otočnou korouhvičkou). Na vrcholek Giraldy nevedou schody, ale cihlové rampy, i tak se ovšem při výstupu zapotíte. Věž totiž měří 104 metrů, ve své době (dokončena v roce 1198) byla nejvyšší stavbou světa. Odměnou vám bude výhled na katedrálu, na Patio de los Naranjos (nádvoří pomerančovníků) a samozřejmě na celé historické centrum Sevilly.

Výhled z Giraldy na Patio de los Naranjos

Centrum Sevilly
Výhled na katedrálu
Na vrcholku Giraldy

Giralda je cihlová a její jakoby krajková výzdoba je také sestavena z cihel. Má neuvěřitelnou schopnost přitahovat vás znovu a znovu, musíte ji obdivovat a hypnotizovat a připravte se na to, že nejmíň polovinu fotek, které přivezete zpátky domů, bude tvořit Giralda stokrát jinak.

Torre del Oro

Torre del Oro, neboli Zlatá věž, je stará almohadská (tj. muslimská) říční hláska. Byla vztyčena v první třetině 13. století za časů Almohadského chalífátu a původně stály na místě dvě, na každém břehu řeky Guadalquivir jedna. Uvnitř se nachází malé námořní muzeum a můžete také vystoupit na vrcholek věže.

Alcázar de Sevilla

Alcázar v Seville je maurský královský palác. Byl rovněž vystaven Almohady a ukrývá nádhernou islámskou architekturu, bohatou štukovou výzdobu, zahrady plné citroníků, pomerančovníků a fontán, a za zmínku stojí i dlažby. Spolu s katedrálou a Indickým archivem (který ale nutně vidět nemusíte – nic až tak speciálního v něm není, slouží k uschování listin, které se vztahují k zámořským územím Španělska) je od roku 1987 zařazen na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Plaza de España

Španělské náměstí v Seville je velmi netypické, půkruhové, velké, protkané kanály, na kterých se můžete projet na lodičkách, jedním slovem… úžasné. Největším lákadlem je fantastická dlaždičková výzdoba. Po obvodu náměstí jsou z kachlíků vystaveny velké lavičky, každá za jednu španělskou provincii.

Parque de María Luisa

Španělské náměstí a nábřeží Guadalquiviru je propojeno velkým městským parkem Marie Luisy. Najdete v něm nejen zeleň a ochranu před ostrým andaluským sluncem, ale taky velké ptačí eldorádo – spoustu kachen nejrůznějších druhů, rybníčků, potůčků a krmítek.

Rincón de lectura, čtenářský koutek v parku Marie Luisy

La Maestranza

Býčí aréna La Maestranza s kapacitou 12 000 diváků byla dokončena v roce 1765. Vystoupit v Sevillské La Maestranza je pro každého matadora obrovská událost a pokud byste měli ve Španělsku zevnitř vidět jen jednu býčí arénu, vyberte si tuhle.

Na býčích zápasech během Feria de Abril (Dubnová slavnost), největšího sevillského svátku

Las setas de Sevilla

Gigantický městský slunečník Metropol Parasol je Sevillany familiérně zván Houby, neboli Las setas de Sevilla. Vrškem hub vede vyhlídková trasa a za cenu vstupného v hodnotě tří eur obdržíte kromě procházky také drink v baru nahoře.

Barrio de Santa Cruz

Židovská čtvrť Santa Cruz začíná hned vedle katedrály a nabízí pitoreskní zákoutí, uzoučké uličky a typické andaluské dvorečky. Rozhodně stojí za procházku. Spolu se čtvrtí Triana, která se ovšem nachází na druhém břehu řeky Guadalquivir (přibližně proti Torre del Oro) tvoří centrum sevillského flamenca. Do flamencových barů ale vyrážejte až po desáté hodině večerní, do té doby se obě čtvrti tváří poměrně ospale.

Praktické info

Sevilla má s Prahou pohodové letecké spojení, například linkou Brussels Airlines s přestupem v Bruselu. Letiště se nachází blízko centra města a spojuje ho s ním autobusová linka EA (Especial Aeropuerto), cesta vám bude trvat cca 35 minut. Pro výlety je vám k dispozici vlakové nádraží Santa Justa, odkud můžete vyrazit na výlety do Cádizu, Jerez de la Frontera nebo jiných míst v Andalusii i ve Španělsku, protože Sevilla leží na trase rychlovlaků AVE. Ve městě je k dispozici spousta ubytovacích kapacit, já jsem zvolila Apartamentos Sevilla v ulici Jesús del Gran Poder. Váš apartmán bude sice spíš jednodušší, ale naprosto dostačující, s přístupem na dvůr a vlastním klíčem. Můžu vám ho doporučit, do centra (ke katedrále) je to pěšky deset minut.

9. 2. 201913. 2. 2019

Proč jezdím do Španělska sama

Hodně lidí se mě ptá, proč vyrážím na cesty téměř vždy sama, a za tím obvykle následují další doplňkové otázky 🙂 Nejlepší a nejupřímnější odpověď zřejmě zní, protože to potřebuju tak, jako se potřebuju napít, najíst nebo dýchat.

Před corridou, býčí aréna La Maestranza v Seville

Že se mi líbí místní kultura, gastronomie a krajina, asi není žádné velké překvapení. Španělsko je pro nás Čechy přitažlivé a exotické a má jednoduše všechno: moře, oceán, hory, pouště, lesy, zapadlé vesnice i velkoměsta. Má středověké hrady, honosné královské paláce, muzea, galerie, parky, panské zahrady, nákupní eldoráda, průmyslová centra i klidná zákoutí.

Když je člověk sám, nemůže sice zážitky sdílet, ale za to se na ně může pořádně soustředit. Může se na několik hodin ztratit v andaluských uličkách a obdivovat jeden pitoreskní dvoreček za druhým, aniž by mu během té doby někdo šestkrát připomínal, že ho bolí nožičky. Může objevovat zapadlé vesnické díry, jejichž genius loci by jinak musel před spolucestujícími složitě obhajovat. Může se usadit na zahrádce v přístavu v Málaze a zůstat tam dvě hodiny jen proto, aby poslouchal, jak se všudypřítomné španělské brebentění vznáší kolem a slévá dohromady, až vytváří tu nejkrásnější melodii, ve které se rozpustíte tak, jako se kostka cukru rozpustí v pěně na horkém kakau.

Uličky židovské čtvrti, Córdoba, Andalucía

Proč pořád jezdíš jen do Španělska?

Protože to není dovolená v klasickém slova smyslu. Nejedu tam objevit něco, co v principu neznám, ale naopak si užít to, co mi v Čechách a všude jinde opakovaně chybí – totiž Španělsko samotné. Vracím se do Španělska, jako se vrací lidi na víkend z města zpátky domů na venkov do přírody, ke kořenům. Vracím se tam, protože je to můj mentální a citový domov. Vracím se tam, protože když vidím z letadla pustou krajinu v padesáti odstínech hnědé, srdce se mi plní radostí.

Vždyť si tam sama stejně s nikým nepopovídáš.

Omyl, omyl. Snad by tenhle předpoklad platil v Německu, ale Španělsko je plné přátelských, otevřených a kontaktních lidí. To, že jste na výletě nebo v baru sami není stopka, ale naopak pobídka k tomu, aby se s vámi začali bavit o tom, odkud jste a co tam děláte. Nespočítala bych, kolikrát jsem si skvěle pokecala s lidmi, které jsem viděla poprvé a naposled v životě a kolik gastronomických a jiných doporučení ke mně takhle doputovalo. Španělé navíc milují exportovat vlastní kulturu a jakmile zjistí, že se vám líbí jejich jazyk, země a chutná vám jejich jídlo, doslova vás sežerou láskou.

Výhled na řeku Guadalquivir, Sevilla, Andalucía

Co na to tvoje rodina?

Tahle otázka padá taky poměrně často a nese v sobě víc předsudků, než by se na první pohled mohlo zdát. Co na to tvůj partner/manžel, když chceš jet pryč bez něj, to mu to nevadí? Nežárlí? Co na to tvoje dítě/děti, že ho/je nevezmeš s sebou? Kdy konečně vezmeš taky děti? Jenže nikdo z nás při narození nepodepsal papír, že bude žít podle představ ostatních lidí. Že si pořídí dvě děti, psa, kočku a útulný byt. A když už ty děti má, že nesmí žít svůj vlastní, osobní život, který s rodinou nijak nesouvisí, mít svůj malý vesmír, kam nikoho jiného nezve. Někdy je fajn si uvědomit, že spokojenost ostatních je možná, jen když my sami jsme spokojení. Moje rodina tedy bere moje cestování tak, jak to je. Dvakrát třikrát do roka si potřebuju sbalit svých pět švestek a na pár dní se ztratit sama ve Španělsku, abych si dobila baterky.

Kdo tě fotí?

Mám ve Španělsku několik málo přátel – dva bývalé kolegy z práce, pár známých z různých míst a rodinu mého lektora španělštiny, která mě s nadšením a láskou adoptovala. Když se s nimi vidím, vyfotí mě oni. Na místech, kde jsem sama, si na drzo řeknu ostatním turistům. Pokud se tam zrovna vyskytují lidi, kteří se fotí, určitě jim nebude vadit, pokud je požádáte, ať vás vycvaknou taky. Když si vyberete skupinku mladých holek, které to zjevně umí se sociálními sítěmi, budou navíc ty fotky fakt pěkné. A na spoustě míst se jednoduše vyfotím sama. Selfie je kamarád.

Proč se tam teda nepřestěhuješ?

Protože tady mám rodinu, kterou nechci opustit ani proti jejich vůli stěhovat. A protože ve Španělsku naopak nemám dobře placenou a stabilní práci. V Čechách je zima a pokladní v supermarketu se na vás šklebí, ale oproti Španělsku máme fungující ekonomiku a nízkou nezaměstnanost. Tož toho je třeba si vážit 🙂

A nebojíš se?

Španělsko je obecně dost bezpečná země. Nebojím se tam nikde sama o nic víc, než bych se případně bála v Čechách.

Má to nějaký nevýhody?

Má. Paella se na spoustě míst servíruje jen pro dva.

Stejně je to nějaký divný.

Já vím.