Málagamánie

„Každou takovou chvíli by si měl člověk pamatovat a schovat si ji na horší časy. Jako takovej ohříváček na zimu.“

Doktor Skružný, Vesničko má středisková

Je mnoho krásných míst na světě, ale žádné není takové jako španělská Málaga. Uvědomila jsem si to s plnou silou právě před deseti dny, když mě na autobusovém nádraží María Zambrano vyklopil spoj z Granady, a cestou do centra jsem přemýšlela, kde strávím nadcházející odpoledne. Být znova v Málaze byl stejný pocit, jako když si po dlouhé zimě dáte poprvé venku na zahrádce ledové kafe a seshora vás hladí sluneční paprsky – spokojenost, štěstí, vděčnost a klid. Každý nádech voněl po moři. Kdybych byla někdy nešťastná, řekněte mi, ať si koupím letenku a vrátím se tam alespoň na pár dní. A až přijdou podzimní plískanice a dlouhá otravná zima, která schová slunce na několik týdnů, bude tady tenhle ohříváček.

Základního průvodce andaluskou Málagou najdete tady, takže už bezpečně víte, kde se Málaga nachází, jak se tam dostanete a která hlavní místa navštívit. Dneska budou hrát prim fotky a k tomu zajímavosti z Málagy. Věděli jste, že…

… za exotickými papoušky nemusíte jen do ZOO

No fakt. Přímo vedle přístavu se nachází Paseo del Parque, městský park s hřišti, lavičkami, fontánkami, spoustou palem, stromů a jiných rostlin. V posledních letech tam – ale i na jiných zelených plochách ve městě – zdomácněly stovky zelených papoušků alexandrů, kteří poletují sem a tam a neúnavně (hlasitě :-)) pokřikují. Původně domácí mazlíčci, dnes pořádný problém pro radnici města. Cotorra argentina, jak se jmenují španělsky, je invazivní, všežravý druh, který se neustále rozmnožuje a vytlačuje původní vrabce. Ovšem v parku se na ně kouká dobře!

… obyvatelé Málagy jsou vlastně ančovičky

Těm, kdo se v Málaze narodili, se totiž přezdívá boquerones. Nemám ovšem dojem, že by rodilí malagueños byli nějak zvlášť nadšení, když jim tak říkáte. Boquerón je, přírodopisně vzato, španělský název pro Engraulis encrasicolus, rybku podobnou sardince (jen trochu menší), která je hojná právě ve vodách andaluského pobřeží. Připravují se z ní ančovičky, a těch se tady jí, jéje! Jako tapa položené na kousku bílého pečiva, nebo na plátku zralého rajčete, nebo na čerstvém zeleném salátu (obzvláště lahodná varianta). No a právě nezřízená konzumace těchhle skvělých rybiček dala obyvatelům města jméno.

Ryby opékané přímo na pláži

… tak jako my krmíme labutě, krmí boquerones ryby

Muelle Uno, přístavní promenáda v samém centru Málagy, vede od majáku Farola až k Paseo del Parque a k ruskému kolu Noria, co ho budou brzo rozebírat, protože na něj nikdo nechodí. Nejspíš všichni vědí, že nejkrásnější pohled na Málagu je právě zespodu, z přístaviště! Co vám mám říkat, je to ráj. Po jedné ruce hemžení lodí v tyrkysových (a čistých!) přístavních vodách – od obrovského trajektu melillero, který pendluje mezi africkou Melillou a Málagou, a jehož příjezd na městských plážích Málagy způsobuje velké vlny, až po malé plachetnice, poklidně se houpající na vodě – a po druhé straně množství obchodů, restaurací, zmrzlináren a kaváren.

Procházka po Muelle Uno

Tam, kde se Muelle Uno lomí v pravém úhlu – právě pod Centre Pompidou Málaga – najdete kamenné schody vedoucí do moře. Kolem nich se prohání hejna mořských ryb, lidi postávají na schodech nebo posedávají kolem, hází jím malé úlomky pečiva, voda kolem nich vře, španělské brebentění se vznáší všude kolem… už jsem povídala, že je to ráj?

Na hlídce. Co kdyby přistála houska!

… objednat si kafe je velká věda

Tak jasně, můžete prostě nakráčet do kavárny a objednat si jedno café con leche, kafe s mlíkem. Ale když řídit se kávovým průvodcem typickým pro Málagu je taková zábava! Podle toho, kolik chcete kávy a mléka, mají jednotlivé varianty vlastní názvy, které jinde neuslyšíte. Tak třeba, dvě třetiny mléka a espresso, to je sombra (stín). Stráášně moc mléka a jen špric kafe, to je nube (mrak). A kdyby to na vás bylo pořád ještě moc kofeinu, můžete si objednat ještě no me lo ponga (nenoste mi nic). To poslední jsem na vlastní kůži nezkoušela, ale jsem si jistá, že v Málaze byste i k prázdné sklenici obdrželi zářivý úsměv.

Zdroj obrázku: www.cafecentralmalaga.com

… katedrále se říká Jednoruká

Tohle už vlastně víte, protože jsem to zmiňovala v původním, průvodcovském článku. Během stavby katedrály došly peníze a tak zůstala druhá věž nedokončená. Malagueños jí přezdívají La Manquita, což se dá přeložit jako „jednoruká“ nebo „ručička“. A je mnohem, MNOHEM krásnější, než kdyby byla měla věže obě stejné.

La Manquita za soumraku

… za tři eura posnídáte jako králové

A na skvělém místě. Na Plaza del Obispo, přímo před katedrálou, jsou nejmíň dva až tři bary, které otvírají už ráno. Tam si dejte pořádnou snídani, třeba pitufo, jak se v Málaze přezdívá sendviči – doslova to znamená „šmoula“. Ano, ten z pohádky 🙂 Snídaňové menu stojí 3 – 4 eura a sestává z kávy, čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a jídla, ze kterého vám dají na výběr. Bývá to už zmíněný pitufo, nebo toasty s něčím podle vaší volby (drcená rajčata, jamón, džem…) A pak už jen drobíte všudypřítomným vrabcům, koukáte na Manquitu a srkáte skvělou kávu.

… Antonio Banderas se vrátil zpátky ke kořenům

Prodal dům ve snobském letovisku Marbella a vrátil se do rodné Málagy. V calle Alcazabilla si pořídil střešní byt, a pokud vystoupáte na Mirador de la Alcazaba (přístupný po schodech z náměstí před pevností Alcazaba) a podíváte se doprava, všimnete si ho hned. Na terase má totiž barevnou kostku, která nápadně připomíná Centre Pompidou Málaga v přístavu, a není to náhoda. Celý jeho byt je prý plný odkazů na rodnou Málagu, aspoň se to tvrdí v článku, který jsem po chvíli gůglení našla tady.

Výhled z Mirador de la Alcazaba. Vlevo vpředu La Manquita, dole pod vámi Teatro Romano. Vpravo mimo záběr bydlí ten pacholek Banderas, a tohle všechno má u nohou.
Teatro Romano, nad ním se tyčí La Alcazaba

… na tu nejhezčí pláž je to jen 15 minut

Málaga má několik městských pláží, to už víte. Navíc, pouhých 15 minut jízdy autem nebo autobusem vás dělí od pláže v Torremolinos, kde najdete úplně všechno, co o prázdninách potřebujete, včetně stovek obrovských barevných lastur v mořském příboji a pruhovaného majáku na okraji pláže.

Maják a rybáři okolo
Soumrak v přístavišti sportovních lodí v Torremolinos


Mijas a salát, který vás zachrání před horkem

Víte, co jsou to pueblos blancos? Jako pueblos blancos, bílé vesnice, se označují andaluské vesničky roztroušené po horách mezi pobřežím a vnitrozemím v provinciích Málaga a Cádiz. Domečky se bílí vápnem, snad aby jejich majitelům nebylo takové horko, a výsledkem je vesnice jako z pohlednice, úzké bílé ulice v kopcích, opečovávaná patia, pestrobarevné květináče na balkónech a křik vlaštovek nad vašimi hlavami. Mijas, vzdálené necelých 30 kilometrů od španělské Málagy, vám tenhle pitoreskní obrázek doplní ještě výhledy na Středozemní moře a hýkáním oslíků.

Mijas na pozadí hor Sierra de Mijas

Mijas (což se čte jako „michas“) není dnes nijak malé městečko. Jestliže na začátku 20. století sahal počet jeho obyvatel něco málo přes 5 000, dnes už jich má skoro šestnáctkrát tolik. Stejně jako v případě ostatních vesnic na pobřeží Costa del Sol za to může turistický boom, který v oblasti nastal od padesátých let 20. století.

Za posledních 60 let se původně zaostalé pobřeží Andalusie – spoléhající na zemědělství a rybolov – proměnilo dost zásadním způsobem. Jestliže si ještě první turisté na Costa del Sol mohli s nevěřícným výrazem fotit místní obyvatelstvo na oslu, dnes vytahují kreditku v bezpočtu restaurací a krámků s koženými výrobky a suvenýry. Oslíci se přestěhovali do ustájení na hlavním náměstí Plaza Virgen de la Peña, kde bojují za přežití svého druhu. Andaluský osel je považován za nejstarší druh osla v Evropě (více než 3 000 let) a vyznačuje se velkou silou a odolností vůči horku a nedostatku vody. Dřív se používal pro přepravování nákladu a jako pracovní zvíře (například pro pohon lisů na olivy), dnes mu díky změně původního andaluského způsobu života hrozí vyhubení. A tak oslíkům nezbylo nic jiného, než se do turistického ruchu zapojit také.

Oslíci v Mijas. Za 15 euro se můžete svézt, tedy pokud nevážíte víc jak nějakých 80 kilo.

Přímo před oslíky se nachází turistická kancelář, kde se můžete stavit pro mapku městečka s vyznačenou okružní trasou, najdete na ní například pozůstatky starých muslimských hradeb, různé svatyně a kostelíky, netypicky oválnou a malou arénu pro býčí zápasy nebo historicko-etnologické muzeum, které najdete na Plaza de la Libertad 1 a můžete ho navštívit za lidovou cenu jednoho eura.

Patio etnologického muzea, vpravo je vidět tradiční pec na pečení chleba

Muzeum je docela zajímavé a kromě typických předmětů denní potřeby jako jsou hliněné nádoby na víno a vodu, pec na chléb a podobně, vystavuje třeba i tradiční lis na olivy:

Lis na olivy: uprostřed mezi kameny ve tvaru kuželů se nasypaly olivy. Pohyb kamenů po vodorovné ploše olivy drtil a ze žlábku po straně vytékal olej. Tenhle lis má už modernější motorový pohon, dřív kameny otáčeli osli.
Pohled na Středozemní moře od starých arabských hradeb
Ostroh se zbytky hradební zdi
Výzdoba domků v Mijas

Abychom byli upřímní, Mijas je turistická atrakce, o tom žádná. Uslyšíte víc angličtiny než španělštiny, a nácvak uprostřed léta si ani nechci představovat, když už na začátku května byly všechny zahrádky plné. Ale přesto vesnička stojí za vidění a pokud se budete dovolenkovat v některém z blízkých přímořských letovisek (Torremolinos, Benalmádena nebo Calahonda), zajeďte se sem podívat.

Pipirrana

Tak kde je ten salát, který vás v létě spolehlivě osvěží? Jmenuje se pipirrana, a ochutnala jsem ho v Granadě úplnou náhodou. Teploty na konci dubna vystřelily bez varování ke třicítce a slunce pálilo jak pominuté. Sklesla jsem pod nejbližší slunečník a objednala si bez větších očekávání colu se spoustou ledu, když přede mnou přistál talířek drobně pokrájeného salátu se zálivkou a pečivem (ano, povšimněte si, že „tapa“ zdarma se v Granadě servíruje i k nealku!), takže jsem se mohla poprvé seznámit s pipirranou, pokrmem na pomezí mezi salátem a gazpachem. Andaluská pipirrana obsahuje na drobné kousky (menší než 1 cm) pokrájenou zelenou papriku, zralá rajčata, mladou cibuli, 1 – 2 stroužky česneku, sůl, vařené vejce a zálivku z olivového oleje a octa. Všechny ingredience se pak promíchají a salát se nechá alespoň 4 hodiny vychladit v ledničce. V Mijas jsem si tenhle zázrak dala zase, tentokrát ve verzi pipirrana de Jaén (s tuňákem), a byl opět osvěžující a hrozně dobrý, takže ho vaší pozornosti doporučuji také 🙂

Pipirrana de Jaén

Co vidět v okolí

Mezi Mijas a Málagou se v katastru obce Benalmádena nachází ještě dvě vyhlídková místa, která stojí za zmínku. Tím prvním je Castillo de Colomares, což je vlastně pomník Kryštofu Kolumbovi ve formě malého přezdobeného zámku. Byl postaven na konci 80. let, nejedná se tedy o žádnou historickou památku. Do areálu pomníku zaplatíte vstupné 2.50 eura, a z přilehlé zahrady jsou docela pěkné výhledy na moře.

Castillo de Colomares

Tím druhým místem je poněkud překvapivě Templo budista Benalmádena, budhistický chrám, což je stavba, kterou byste v přímořském letovisku asi prvoplánově nehledali. Stojí na vyhlídce, takže pěkné rozhledy na moře jsou opět zaručeny, a uvnitř se nachází klasická svatyně včetně Budhy, modlicích mlýnků a vonných tyčinek.

Granada skrytá

(Aneb co se v průvodcích nedočtete)

Jste tak jako já příznivci “pomalého” turismu? Tím myslím, ne proklusat hlavní památky během jednoho dne a navečer ohrnout nos, že jsme tak nějak čekali víc. Myslím na objevování zapadlých koutů, nasávání atmosféry, vnímání chutí, vůní, světla, stínu… Ano? Tak to jste tu dobře. Protože přesně to budeme dneska dělat – objevovat Granadu na první pohled skrytou zarytým uživatelům průvodců z řad Lonely Planet.

Městský obvod Sacromonte (vpravo), vlevo na kopci Alhambra při pohledu z Barranco de los Negros (Strž černých)

Stranou městského centra se nachází čtvrť Sacromonte (Svatý kopec), místo, kam se po křesťanské reconquistě Granady stáhli moriscos (muslimští konvertité ke křesťanství), judíos (židé) a gitanos (cikáni). Tehdy se ještě kopec jmenoval Valparaíso a jak si asi snadno představíte, postavení vyjmenovaných skupin obyvatelstva nebylo nic moc. Proč tedy Sacromonte? Protože během 16. století na jeho území došlo k několika objevům svatých relikvií a zejména tzv. Olověných knih, které odhalovaly společné kořeny křesťanství a islámu. O deset let později se ukázalo, že posledně zmíněné artefakty podvrhl jeden chytrý morisco, ve snaze vylepšit jejich pozici. To už bylo ale pozdě: kopec byl překřtěn na Sacromonte, stály na něm stovky křížů a stal se vyhledávaným poutním místem.

Ulice v Sacromonte

Cuevas de Sacromonte

Od 16. století se na Sacromonte rozvíjí éra bydlení v cuevas. Slovo “cueva” znamená ve španělštině “jeskyně”, v tomto případě jeskyně umělá, hloubená člověkem. Bydlení to bylo levné a rychlé, svůj vrchol slávy zažilo během 19. století a počet obydlí tohoto typu kulminoval kolem roku 1950. Dodnes je v Sacromonte cca 80% bydlení typu “cueva”. Jedna ze strží Sacromonte, Barranco de los Negros, byla v 60. letech 20. století opakovaně ohrožována povodněmi z přívalových dešťů, a tak byly místní cuevas vystěhovány. Vzniklo v nich Museo de las cuevas de Sacromonte, které můžete za pět euro navštívit.

Domečky se prostě vykopaly ve skále, ta se zevnitř omítla a když jste měli na podlahu, pořídili jste si podlahu. Ve skále se dlabaly byty, stáje (někdy propojené s obydlím, aby je ohříval dech zvířat), kuchyně, keramické i kovářské dílny, prostě co bylo potřeba.

Jídelna a kuchyně (vpravo).
Vchod do jeskynního domečku

Popravdě řečeno, je tam docela útulně, hlavně kvůli příjemnému chládku. Cuevas dnes neslouží jen k bydlení, často jsou v nich restaurace nebo místa, kde se tančí a zpívá flamenco.

Carmen de la Victoria

Až se budete vracet ze Sacromonte zpět k Albaicínu, zastavte se na dvou místech skrytých před zvědavými zraky masových turistů. Tím prvním je Carmen de la Victoria (jak už víme, “carmen” je v Granadě označení pro dům se zahradou). Najdete ji na Cuesta del Chapiz číslo 9. Zahrada je volně (zdarma) přístupná, ale musíte zazvonit u tepané branky, aby vás pustili dovnitř – dům patří Granadské univerzitě.

Carmen de la Victoria

Ach, ta zahrada. Na každém kroku rostliny, lucerničky, stinná zákoutí a fontánky.

Seznamte se: tohle je Lucas, elegantní kočičí strážce zahrady. Doprovázel mě pro jistotu na každém kroku.
Jeho důstojnost mu mohou kamenné sochy lvů jen závidět.

A ano, prvotřídní výhled na Alhambru, jak je v Albaicínu zvykem.

Casa del Chapiz

Hned naproti Carmen de la Victoria (vstup je nicméně za rohem z Camino del Sacromonte) najdete typický dům bohatých moriscos, Casa del Chapiz. První zmínka o něm pochází z roku 1525.

Jedno z patií Casa del Chapiz

Dům můžete za dvě eura navštívit. Na mě se dnes usmálo štěstí – automat na lístky se rozbil a tak mě pustili zdarma.

Druhé patio

Na konci 19. století byla z domu prakticky ruina (fotky si můžete prohlédnout na výstavce), byl ale zrekonstruován a od té doby v něm sídlí Centrum arabských studií.

Zahrada Casa del Chapiz

Dům má dvě patia a pěknou zahradu s keři, pomerančovníky, a… výhledy na Alhambru, co byste tak čekali 🙂

Palacio de la Madraza

Fasáda Palacio de la Madraza (vlevo)

Pokud jste se namlsali Alhambrou a chcete něco podobného vidět v centru Granady, je tu Palacio de la Madraza, najdete ho přímo naproti Capilla Real. “Madraza” je škola, kde se studuje korán, tou také budova od 13. století byla.

Štuky v Palacio de la Madraza

Dominuje jí skvostná muslimská modlitebna, vyzdobená ve stejném stylu jako Nasrovské paláce v Alhambře.

Po reconquistě křesťané budovu zabrali a udělali si z ní tehdejší radnici. Bylo jim ale líto zničit krásnou arabskou výzdobu, a tak ji jen překryli výzdobou katolickou – z modlitebny se stala kaple. Islámskému umění tak prokázali nedocenitelnou službu – na 400 let ho bezchybně zakonzervovali. Proto je dnes zdobení modlitebny v lepším stavu než štukování tohoto typu v Alhambře.

V horním patře paláce si můžete prohlédnout nádnerný dřevěný strop v mudéjarském stylu, který pochází už z éry křesťanské – ze 16. století.

Dřevěné dílky stropu do sebe zapadají jako puzzle.

Patios

Stejně jako na jiných místech v Andalusii, i tady můžete často volně vejít do vnitřích dvorů a prohlédnout si je – často jsou to hotová umělecká díla.

Patio de los perfumes na Carrera del Darro

Tapas

Áaano. Takže, tohle téma funguje v Granadě následovně: objednaná sklenička znamená „tapu“ zdarma. Ano, tak, jak to čtete. Úplně každá. Množství a podoba servírovaných tapas se samozřejmě značně liší, někde dostanete jen pár oliv a brambůrků, jinde trochu zeleninového salátu a někde… madre mía, prakticky kompletní jídlo. Je v tom vždycky trocha napětí a dobrodružství, když před vás obsluha postaví skleničku a vzápětí začne štrachat za pultem. Jaká bude? Velká, malá? Můj pobyt v Grandadě byl krátký na prozkoumání všech barů, ale stoprocentně vám můžu doporučit bar La Antigualla II v Calle Elvira 22.

Calle de la Calderería Nueva

Až se dosyta nacpete ve zmíněném baru, zahněte za roh do Calle de la Calderería Nueva a budete si připadat jako v Maroku. Nachází se tam množství malých obchůdků s arabskými suvenýry a úctyhodný počet čajoven – do jedné z nich si určitě zajděte odpočinout. Po čaji vám krásně slehne, takže si budete moct dát nějakou arabskou sladkost, nabízí jich tu spoustu.

Calle de la Calderería Nueva

Graffiti

Při procházkách čtvrtí Realejo (ale i leckde jinde) narazíte na spoustu pěkných graffiti. Příjemné toulání!

Flamenco

Pokud chcete vidět představení flamenca, vydejte se večer (tak kolem desáté) do čtvrtí Sacromonte nebo Albaicín a zajděte si na večeři někam, odkud se line flamencová hudba. Já třeba nejsem zrovna milovník nočního života, a tak jsem na flamenco koukala v ulicích: gitanos položí na dlažbu dřevěnou desku (to aby bylo dobře slyšet podupávání) a zpívají, hrajou a tančí se vší vášní. Za dvě eura, které jim hodíte do šátku, uvidíte možná lepší flamenco, než jaké se vám pokusí prodat na recepci hotelů za 30 nebo 40 euro. V takovém případě by se vám mělo rozsvítit varovné světlo: Pozor, turistická past!

Pouliční představení flamenca

Jaén

V provincii Jaén se narodil perfektní jarní den: modré nebe, vysoko na obloze pár bílých mráčků, takže slunce nepálí, ale příjemně hřeje; a teplota 23 stupňů nabízí vzácný luxus příjemného pobytu na sluníčku i ve stínu. Prostě, ideální podmínky pro výlet na hrad!

Castillo de Santa Catalina, Jaén

Jaén má asi 116 000 obyvatel a z dnešního hlediska není ničím speciálně zvláštní, pokud nepočítáme fakt, že je významným producentem olivového oleje. Silnice, která vede z Granady směrem na sever do Jaénu se zařezává mezi vysoké skalnaté kopce, prostřídané mírněji zvlněnou krajinou. Půda má pískově béžovou barvu a kam až oko dohlédne – a všude, kde to terén jen trochu dovolí – je v pravidelných rozestupech osázena temně zelenými olivovníky, které při pohledu z dálky (nebo z výšky, třeba z letadla) vytváří pruhovaný nebo puntíkatý vzor. Celkem je jich tu vysazeno na 40 milionů! V praxi to znamená, že provincie produkuje zhruba 10 % celosvětové spotřeby olivového oleje. Mimo pečlivě udržované olivové háje tu rostou olivovníky i nadivoko, doslova v každé škarpě.

V minulosti měl Jaén významné strategické postavení. Od 13. století se totiž nacházel přesně na pomezí mezi Kastilií a Granadským královstvím jako poslední výspou muslimského světa ve Španělsku. Tehdejšímu kastilskému králi Fernandu III. se údajně ve spánku zjevila sv. Kateřina a odevzdala mu klíče od města. Když v roce 1247 Jaén skutečně dobyl, pokřtil kopec nad městem jako Cerro de Santa Catalina (Pahorek sv. Kateřiny), a rozkázal tu 1) vztyčit kříž jako symbol křesťanské vlády ve městě, 2) postavit Castillo de Santa Catalina (Hrad sv. Kateřiny) v podobě, jakou si udržel dodnes.

Castillo de Santa Catalina při pohledu z jedné z jeho věží

Castillo de Santa Catalina

Hrad je přístupný za lidovou cenu tří a půl euro, a dvakrát denně, ve 12.00 a v 16.30 je komentovaná prohlídka (ve španělštině). Sezóna není zrovna na vrcholu a ještě k tomu je pondělí, takže jsem si užila luxusu mít průvodkyni jen pro sebe. Věděli jste například, proč mají schody na věže ve středověkých hradech tak vysoké stupně? Je to z obranných důvodů, osoba oblečená do brnění totiž nemá šanci zvednout nohu tak vysoko a ohnout ji, jak je potřeba! Výstup na vyhlídkovou vež vás nicméně odmění fantastickým rozhledem 360 stupňů.

Pohled z věže směrem ke kříži sv. Kateřiny

I rozhled měl svou praktickou stránku. Středověké Španělsko bylo pokryté hustou sítí obranných hradů, v těsné blízkosti Jaénu – 8 a 30 km – se nacházejí hned další dva. Díky malé vzdálenosti a dobrému počasí se mezi sebou osádky hradů dorozumívaly prostřednictvím kouřových signálů a vyvěšování vlajek podle stanovených pravidel.

Hrad měl tehdy sklad potravin v hlavní věži Torre del Homenaje a dvě nádrže na dešťovou vodu, zato ale žádné toalety. Všechny sračky, s prominutím, se jímaly do kbelíků a používaly k polévání nepřátel. Hrad má za tím účelem vybudované speciální balkonky.

Detail Torre del Homenaje, u horního okraje jsou patrné dva výklenky na shazování fekálií

Záchody chyběly až do roku 1810, kdy se hradu zmocnilo napoleonské vojsko. Kromě latrín Francouzi zbudovali i polní nemocnici na hlavním nádvoří (byla stržena ve 20. století, kdy se v rámci rekonstrukce hradu vracela jeho podoba ze 13. století) a vězení – nebo lépe řečeno tři nechutné kobky, kam byli s oblibou zavíráni Španělé, kterým se napoleonský vpád nezamlouval.

Francouzské latríny. Taky nic moc luxus. Pod prkýnky čekalo výmětky 35 metrů volného pádu.

Když museli Francouzi v roce 1812 konečně s nepořízenou odtáhnout, aspoň na rozloučenou vyhodili do povětří vršky věží a otrávili vodu v nádržích.

Mirador de Santa Catalina

Až půjdete z hradu ven, hned za hlavním vchodem zabočte doprava a po kamenné cestičce dojdete na vyhlídku, kde už od 13. století na památku reconquisty stojí vždy nějaký kříž. Ten nynější je z 50. let 20. století a financován byl jednou z bohatých rodin Jaénu.

Mirador de Santa Catalina. Luxus zábradlí je poměrně nedávný. Když byla slečna průvodkyně malá, prý tam ještě nebylo.

Výhled od kříže sv. Kateřiny se nedá nazvat jinak, než impozantní. Přehlédnete velkou část provincie Jaén a jako na dlani budete mít také rozložitou jaénskou katedrálu, renesanční dílo architekta Andrése de Valdevira.

Z vyhlídky, uprostřed katedrála Jaénu

Až budete scházet od hradu zpět do centra města (po příjemné silničce, kterou lemují borovice a olivovníky), nezapomeňte se včas uhnout ze silnice do Calle Baez, která nabízí další fantastický výhled na katedrálu.

Cestou dolů do centra…

Catedral de Jaén

Ještě dlouhých 100 let po dokončení reconquisty se chodili jaénští křesťané modlit do mešity, než jim konečně postavili katedrálu. Výsledný renesanční kousek se dvěma věžemi je ovšem výstavní.

Catedral de Jaén při pohledu z Plaza Santa María

Katedrála otvírá v deset a navštívit ji můžete za 5 euro. To já nevěděla, a tak jsem dovnitř neoprávněně pronikla bočním vchodem, když uklízeli po mši. Nikdo se na mne ale nezlobil, a tak jsem si ji mohla v klidu prohlédnout (a za trest vhodit malý příspěvek do kostelní kasičky).

Legenda o ještěru od sv. Magdaleny

V Jaénu se traduje, že kdysi dávno se u pramene sv. Magdaleny v centru města usadil obrovský ještěr. Jednak seděl na prameni a nešťastní měšťané nemohli chodit pro vodu, jednak požíral všechno kolem, včetně jaénských samotných. Podle legendy se nabídl vězeň odsouzený k smrti, že město ještěra zbaví, a vyžádal si k tomu koně a chlebové drobky. Pomocí rozsypaného chleba vylákal ještěra za město, a podstrčil mu beránčí kůži, ve které byl zašitý střelný prach. Ještěr “berana” sežral, vyletěl do povětří a šťastný vězeň získal svobodu. Od té doby se v Jaénu říká těm, kdo se u oběda cpou: “¡Así revientas como el lagarto de la Magdalena!” (Takhle praskneš jako ještěr od sv. Magdaleny!) Legendě věřit můžete a nemusíte, ale socha ještěra je dodnes u fontány sv. Magdaleny k vidění.

Lagarto de Jaén, ještěr z Jaénu, v kamenné podobě

Kromě katedrály a hradu si můžete v Jaénu užít změť klikatých uliček typickou pro andaluská města.

Pokud sem někdy pojedete, měli byste navštívit také Palacio de Villarompardo, který je vedle hradu hlavním turistickým lákadlem Jaénu. Najdete tam městské muzeum a zachovalé arabské lázně, ale protože mají v pondělí zavřeno, měla jsem protentokrát smůlu. Zrovna tak můžete okouknout několik jaénských kostelů, za zmínku stojí třeba Basílica Menor de San Ildefonso.

San Ildefonso

Praktické info

Asi 50 metrů od katedrály najdete místní Oficina de turismo, turistickou kancelář, stavte se tam pro plánek města. Vzadu za katedrálou najdete na plácku s citroníky autobusovou zastávku, počkejte si tam na autobus označený jako Neveral (což je jméno kopce vedle Cerro de Santa Catalina). Autobus vám usnadní tři kilometry stoupání, seskočte z něj nahoře na kopci v ohybu cesty s ukazatelem ke Castillo de Santa Catalina. Poté se vydejte doprava, po cca 900 metrech mírného stoupání se dostanete k hradu. Jízdní řád byste na ulici hledali marně, ale v turistické kanceláři vám řeknou, v kolik to jede 🙂

Nahoře na Cerro de Santa Catalina

Nerja

Milovat Středomoří není těžké. Dvojnásob to platí o andaluském pobřeží Costa del Sol, které vám to na krátkém úseku mezi městečky Nerja a Almuñécar usnadní tyrkysově zbarveným mořem, temně zelenými horami, teplým sluncem a skvělým jídlem.

Costa del Sol při pohledu z Balcón de Europa, Nerja

Nerja je docela maličkaté hnízdo asi 50 km východně od Málagy, na pomezí mezi provinciemi Málaga a Granada. Má jen pár bíle omítnutých ulic a maličký kostelík, ale vyhlídky na Středozemní moře jsou prvotřídní. Od autobusového nádraží (respektive od zastávky na pobřežní silničce) se vydejte hlavní ulicí Calle Pintada podél ukazatelů směrem k Balcón de Europa.

Calle Pintada

Balcón de Europa

Tak se nazývá půlkruhová terasa, která ční nad Středozemní moře a nabízí výhledy na okolní hory, tyrkysově zbarvenou vodu a bílé vesničky kolem.

Výhled z Balcón de Europa

Původně stála na místě “balkónu” muslimská pevnost z 9. století a později obranná věž, která byla zničena během Španělské války za nezávislost proti Francouzům. Svědky tehdejší události byla i dvojice starobylých děl, které na “balkóně” najdete dodnes.

Jedno z děl na Balcón de Europa

Pláže

Poté, co se dosyta vynadíváte na moře, můžete přejít k jeho podrobnějšímu zkoumání na některé z blízkých pláží. Přímo vedle “balkónu” – po vaší levé ruce, když se díváte směrem do Afriky – se nachází Playa de Calahonda, maličká a málo vybavená, ale zato absolutní jednička v místních panoramatech 😜

Balcón de Europa z Playa de Calahonda
Cestička na Playa de Calahonda z Calle Pintada

Pokud byste se radši vykoupali na některém méně frekventovaném místě, posuňte se po pobřeží na východ směrem k andaluskému Almuñécaru.

Jedna z divočejších pláží

Na výběr máte z mnoha malých plážiček s šedým pískem a hrubšími kamínky, kde se vlny rozbíjí o břeh s překvapivou silou.

Kdesi mezi Nerjou a Almuñécarem…

Já jsem zašla ještě dál a vyhlédla jsem si maličkatý skalnatý záliv s tyrkysovou vodou a kameny porostlými vodními rostlinami. A ano, bylo to poprvé, co jsem se koupala v moři v dubnu. A ano, bylo to studené 😁

První jarní koupačka!

Pokud naopak toužíte po větším komfortu, vyberte si Playa de la Burriana v těsné blízkosti městečka Nerja – tak těsné, že i z ní dohlédnete na Balcón de Europa. Je široká, dlouhá, má hřiště, plážové bary a co je nejdůležitějští – najdete tu plážovou restauraci Ayo, kde mi na plastový stůl přikrytý červeně kostkovaným ubrusem naservírovali tu nejlepší (a zároveň nejlevnější!) paellu mixta v mém životě. Paellu tu připravují v obrovských paellerách přímo na ohni, otevřeno mají “de sol a sol” (od slunka do slunka), a až zbaštíte svoji porci, můžete si zdarma přijít přímo ke kuchaři pro nášup. Objednejte si i “ensalada de la casa”, denní salát, a místo si přijďte vyhlédnout včas. Kolem druhé už se stojí fronta na stůl. Do tohohle podniku se vrátím, i kdybych měla chytit letadlo z Prahy jen kvůli jednomu obědu!

Paella na Playa de la Burriana

Rozhledny, útesy, vyhlídky

Koupáním krásy pobřeží pochopitelně nekončí, vyšplháme pěkně zase na kopce, které jsou protkány vyhlídkovými cestami pro pěší. Všimněte si kamenných hlídkových věží, které lemují celé pobřeží tak, aby bylo možné vždy dohlédnout nejméně na jednu nejbližší. Byly zbudovány v 16. století na obranu před útoky pirátů na andaluské pobřeží.

Jedna z mnoha vyhlídkových cest na pobřeží. Vidíte nahoře na kopci kamennou hlásku?

Cueva de Nerja

Odpoledne začíná sluníčko pěkně připalovat, navzdory tomu, že je teprve konec dubna. Místo siesty je dnes na řadě kulturní program – prohlídka Cueva de Nerja, jeskyně, s jejímž hloubením příroda započala už před pěti miliony let.

Jeskyni objevila v roce 1959 úplnou náhodou pětice malých kluků, kteří si hráli v okolí. Prolezli nejprve do prostoru, který je dnes nazýván “Baletní sál”, pokračovali do další kavity a tam průzkum vyděšení ukončili, neboť narazili na lidské kostry.

Cueva de Nerja

Jak se posléze ukázalo, nejednalo se o jejich předchůdce, kteří by snad ve tmě ztratili orientaci a zemřeli hladem, ale o pohřebiště lidí, kteří obývali jeskyni už před 40 000 lety. Ti také zanechali v jeskyních malby – zejména zvířat, kterými se živili (tuleni, horské kozy, jeleni) – a tajemné znaky tvořené shluky čárek a teček.

Cueva de Nerja

Jeskyně je fakt pěkná, a i když neuvidíte žádné kresby (část z nich je ve špatně přístupných prostorách a ostatní se kvůli možnému poškození neosvětlují), docela stojí za návštěvu. Od centra městečka Nerja je vzdálená asi pět kilometrů, vzdálenost vám pomůže překonat pravidelný turistický vláček. Jedinou výhradu mám k ceně vstupu, protože 13 euro za jeskyni je i na španělské poměry docela “clavada” (drahota). 😁

Acueducto de Águila

Až se budete vracet od jeskyně zpátky, cca 3 kilometry před Nerjou si po pravé straně silnice všimněte hlubokého kaňonu a akvaduktu, který ho ve výšce překlenuje.

Acueducto de Águila

Je to Acueducto de Águila, který byl v místě zbudován v 19. století, aby dopravoval vodu pro továrnu na cukr. Tvoří ho čtyři patra oblouků, které postavena na sobě překonávají hloubku propasti Barranco de la Coladilla.

Praktické info

Nebuďte blbí jako já a naplánujte si výlet raději z blízké Málagy. Nevím, čím jsem přemýšlela, protože z Granady trvá cesta autobusem dvě hodiny, ale jo, výhled z dálnice na Sierru Nevadu a skalnaté pobřeží mi to celkem vynahradil 😁

Puerto deportivo, přístav sportovních lodí, v blízkosti Almuñécaru

La Alhambra

„É, ¡niña! ¡No me guhta que te pierdah!“ (Holčičko! Nechci aby ses ztratila!), pokřikuje na mě andaluským nářečím osmahlý stařík a spěchá mým směrem přes křižovatku spletitých uliček, kde ve studeném ránu bezradně zkoumám navigaci. Ukáže mi správnou cestu směrem ke vchodu do Alhambry a zase utíká za svými záležitostmi. Taky mám co dělat: vyzvednout vstupenku do Alhambry, audioprůvodce a stihnout před otevřením areálu rychlou snídani. Ráno je teď na konci dubna jen šest stupňů, a tak mi horké kafe přijde vhod.

Španělská La Alhambra je považována za jeden z nekorunovaných divů světa. Je druhou nejnavštěvovanější památkou ve Španělsku hned po barcelonské La Sagrada Familia a každoročně se do ní vydají skoro tři miliony turistů. Nachází se na úpatí pohoří Sierra Nevada, v andaluské Granadě, a ve skutečnosti je to celý palácový komplex – soubor paláců, zahrad a původní granadské pevnosti.

Alhambra z vyhlídky Mirador de San Nicolás

La Alhambra sloužila jako sídlo granadských vládců z dynastie Nazarí (Nasrovců) a jeho dvora téměř 250 let, a to na samém sklonku muslimské éry tehdejšího Španělska.
Nad arabskou říší al-Andalus, jejíž stručnou historii si můžete připomenout zde, se setmělo a Španělsko bylo katolické, zatímco Granadské království ekonomicky a kulturně vzkvétalo díky formálnímu uznání křesťanské dominance na Pyrenejském poloostrově (a tučným poplatkům, které odvádělo katolickým králům na severu).

Název „Alhambra“ pochází z arabského „al-Qal’a al-hamra“, což znamená „Rudý hrad“. Existuje více teorií, proč zrovna „rudý“, jedna z nich například tvrdí, že se Alhambra budovala po nocích a její bílé zdi se ve světle pochodní jevily jako načervenalé. Jiná se přiklání k tomu, že „rudý“ bylo jednoduše přízvisko jejího zrzavého zakladatele Muhhmmada I. Ať je to jak chce, palácový komplex byl založen na jednom z granadských kopců, pozice šikovná jednak z obranného hlediska, neboť už od římských dob byl používán pro budování obranných pevností, jedna z hlediska řekněme „politického“ – protože impozantní paláce na pozadí zasněžených hor jsou prostě ideálním místem, ke kterému můžete vzhlížet.

V dnešní Alhambře najdete celkem čtyři sektory: Palacios Nazaríes (Nasrovské paláce), la Alcazaba (pevnost), Medina (bývalé městské osídlení Alhambry) a Jardines de Generalife (palácové zahrady).

Palacios Nazaríes

Patio de las Arrayanes

Nejvýpravnější a asi i nejhezčí část celého komplexu. Na rozdíl od ostatních prostor Alhambry musíte vstoupit v čas uvedený na vaší vstupence, předtím ani potom vás do nich nevpustí. Kamenné místnosti jsou překvapivě malé, na rozdíl od křesťanských vládců si prý muslimové vystačili jen s nejnutnějším vybavením a malým prostorem. O to propracovanější je zdivo, stropy a četné patios, které oddělují nejen jednotlivé paláce, ale i například oficiální prostory od těch soukromých. Štukování zdí a stropů je tak jemné, že připomíná krajku, dominují jemné geometrické vzory, andaluské azulejos (kachlíky) a nápisy velebící Alláha.

K nejkrásnějším a nejfotografovanějším místům Nasrovských paláců patří Patio de las Arrayanes a Palacio de los leones (Lví palác), jehož jméno se odvozuje od kašny obklopené sochami lvů. Celkem 114 sloupů v Palacio de los Leones vám dovolí obdivovat jeho krásu z nejrůznějších perspektiv.

Palacio de los Leones
El Partal s terasovitou zahradou


Palacio Carlos V.

Fasáda Palacio Carlos V.

Palác, který nechal zbudovat křesťanský král Carlos V., sice stojí hned vedle Nasrovských paláců a v podstatě do nich zasahuje, ale mezi muslimskými stavbami působí jako pěst na oko. Král Carlos V. byl okouzlen muslimskými paláci, chtěl se usadit přímo mezi nimi, a tak se pustil do výstavby renesančního paláce, zvnějšku čtvercového, uvnitř s kruhových půdorysem.

Překvapivý vnitřní půdorys

Ironií je, že v něm nakonec nikdy žádný křesťanský král nebydlel. Peníze na stavbu totiž původně plynuly z daní, které odváděli moriscos, původní muslimové, kteří zůstali na území Granady po dokončení křesťanské reconquisty. Jenomže moriscos se vzbouřili, přítok peněz vyschl a tak nebyl palác nikdy dokončen. Dnes v něm sídlí Muzeum Alhambry a Muzeum krásných umění (vstup zdarma), ale silně pochybuji, že vám vedle náročné pouti Alhambrou zbydou síly a čas na procházení jejich prostor. Za zmínku stojí i vnější fasáda, zdobená železnými hlavami lvů, které mají symbolizovat kotvící kruhy pro lodě (proč, nevím, ale jsou pěkní).

La Alcazaba

Nejstarší část Alhambry a centrum obrany celého komplexu. Na tomto místě byly budovány obranné stavby už od římských dob, a první muslimská pevnost zde vznikla už v 11. století. První vládce Granady z dynastie Nazarí Muhammad I. pak původní pevnost přestavěl, rozšířil, a zbudoval hlavní věže.

Kromě toho, že se můžete projít po hradbách a vyšplhat na některé z obranných věží, na závěr prohlídky Alcazaby na vás čeká bonbónek – vyhlídka z hlásky Torre de la Vela.

Torre de la Vela

„Velar“ španělsky znamená „bdít nad něčím“, takže „vela“ na tomto místě odkazuje na hlídku. Na vrcholku věže je umístěn zvon, kterým se mimo jiné varovalo obyvatelstvo Granady před přírodními katastrofami a nabízí nepopsatelné vyhlídky na bělostnou čtvrť Albaicín na protějším kopci a na zasněžené vrcholky Sierra Nevady na druhé straně. Nejeden návštěvník reagoval překvapeným výkřikem ¡Hostias! (A dopr…!), když vyšplhal nahoru na věž a uviděl tu krásu vůkol 🙂

Vyhlídka z Torre de la Vela

Medina

Pro potřeby královského dvora tu byla Medina, celé městečko zbudované k pohodlí granadských vládců, připravené vyplnit všechna jejich přání. K dispozici byly mimo jiné obchody, mešita (ta se nedochovala a na jejím místě stojí kostel Iglesia de Santa María) nebo veřejné arabské lázně, které se dochovaly a jindy se normálně dají navštívit. Momentálně jejich prostory procházejí rekonstrukcí. Ze zbytku Mediny dnes uvidíte převážně zahrady a cosi jako vykopávky – zachované obvodové zdi původních staveb.

Medina

Jardines de Generalife

Jméno zahrad Generalife pochází z arabského názvu „Yannat al-arif“, což znamená „Architektovy zahrady“. Tím architektem se tu myslí Bůh a pravdou je, že nechávají vyniknout přírodu v plné nádheře, ať už zrovna akcentují květiny, cypřišová stromořadí nebo tekoucí vodu. Tvoří je Palacio de Generalife a přilehlé palácové zahrady.

Palacio de Generalife

Nechala jsem si prohlídku zahrad nakonec s úmyslem rozjímat ve vůni buxusových keřů a ve stínu staletých cypřišů, ale rostoucí množství turistů a hlad mě nakonec vyhnaly po čtyřhodinovém putování ven z Alhambry i bez meditace 🤷🏻‍♀️

Výhled z Jardines altos

Praktické info

Návštěvu Alhambry musíte nezbytně naplánovat předem. Vstupy jsou vyprodané měsíce dopředu, berte to v úvahu. Pokud budete lístek kupovat přes některou ze soukromých společností, které zajišťují vstup, hlídejte si, aby vás neodrali příliš okatě. Standardní oficiální vstup do Alhambry (bez audioprůvodce) vyjde na pokladně na 15 euro. Na prohlídku si vyčleňte dost času, minimálně tři hodiny. Dopolední vstup je mezi 9.00 a 14.00, odpolední od 14.00 výše. Na vaší vstupence bude vytištěn čas návštěvy Palacios Nazaríes, do kterých musíte vstoupit v určenou hodinu. V areálu se nachází WC, kiosek a prodejní automaty s pitím a něčím malým k jídlu. Určitě si vezměte pohodlné boty, ve kterých zvládnete dlouho chodit, a v létě přibalte vodu a pokrývku hlavy 🙂

Patio uvnitř Palacios Nazaríes

Andalusie

Andalusie je můj oblíbený španělský region. Můžete namítnout – a budete mít pravdu – že pro mne neexistuje ve Španělsku místo, které bych neměla v oblibě, ale Andalusie má obzvláštní schopnost okouzlovat. Má pro to ostatně všechny předpoklady: slunečné počasí, pobřeží Středozemního moře i Atlantiku, tyrkysové řeky, citroníkové háje, věčně zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, architektonické skvosty, okouzlující města a přátelské obyvatelsto. Kromě toho disponuje jakýmsi božím prstem, který se dotkne přímo vašeho srdce a rozehraje v něm struny dosud nepoznané. Pokud ale nejste ezotericky naladěni, klidně věřte, že ten pocit dojetí a štěstí způsobují teplé sluneční paprsky na vašem rameni a směs vůně pomerančových květů a čestvě usmažených croquetas z nejbližšího baru!

Základní údaje

Andalusie je nejlidnatějším autonomním společenstvím Španělska, má lehce přes 8 milionů obyvatel, a zároveň druhým největším co do rozlohy (hned po autonomním společenství Castilla y León). Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, nejvýznamnějšími městy na jejím území jsou Sevilla (hlavní město Andalusie), Almería, Granada, Málaga, Cádiz, Córdoba, Jaén a Huelva. Španělský název „Andalucía“ pochází ze jména „al-Andalus“, tak se označovalo středověké teritorium Pyrenejského poloostrova pod muslimskou nadvládou mezi lety 711 – 1492 n.l.

Andaluskými barvami jsou zelená a bílá, zelená symbolizuje naději a jednotu, bílá pak mír a dialog. Na erbu umístěném uprostřed vlajky je zobrazen Hercules jako symbol mentální síly, který ovládá sílu pudovou (reprezentovanou vyobrazenými lvy) s nápisem „Andalucía por sí, para España y para Humanidad“ (česky „Andalusie za sebe, pro Španělsko a pro lidstvo“) – což má znamenat zhruba tolik, že Andalusané nejsou sobci a kromě sebe myslí i na ostatní. Opravdu nejsou – málokde najdete tak otevřené, přátelské a štědré lidi!

al-Andalus

Historie Andalusie je neodmyslitelně spjatá s říší al-Andalus. Muslimská historie Španělska je dlouhá a neobyčejně komplikovaná, plná válek, tahanic, neustále se měnících hranic a těžko vyslovitelných jmen. Pro lehkou počáteční orientaci stačí vědět, že v osmém století Arabové dobyli od jihu prakticky celý Pyrenejský poloostrov a že verze islámu, kterou s sebou tehdy přivezli, byla poměrně tolerantní, což vedlo k tomu, že (zejména tedy zpočátku) spolu muslimové, křesťané a židé v al-Andalus docela spokojeně žili.

Nejdříve byla nejdůležitějším centrem země Córdoba (za časů Córdobského chalífátu). Muslimové této počáteční éry al-Andalus byli velmi otevření a na poměry raného středověku dost vzdělaní a pokročilí (zejména ve strovnání s tehdejším vizigótským Španělskem, kde byla voda na umytí sprosté slovo). V desátém století měla Córdoba dlážděné ulice, veřejné osvětlení a propracovanou kanalizační síť. Z té doby pochází jedna z největších španělských památek, córdobská La Mezquita. Arabové přivezli poznatky o zavlažování, takže země byla úrodná a plodila množství ovoce, zeleniny, oliv a citrusových plodů. Také používali papír, a proto vzkvétala výroba knih a provozování knihoven. Dovedete si představit, že na vrcholku chalífátu měla Córdoba skoro 100 knihoven? Na 10. století v Evropě docela dobrý 🙂

V roce 1031 éra chalífátu skončila a al-Andalus se rozpadla na spoustu malých taifských království (slovo „taifa“ znamená v arabštině něco jako mocenská skupina). Ty spolu samozřejmě neustále o něco soupeřily v nekonečných válkách, ale obecně se dá říci, že na jihu spíše vzkvétaly a směrem na sever upadaly. Z taifského období je v Andalusii k vidění například pevnost La Alcazaba v Málaze.

Už ke konci 11. století se začíná prosazovat přísnější náboženský kurz, tendence, kterou přinášejí nejprve Almorávidé a později Almohadé, což, stučně řečeno, jsou obojí berberští Arabové. Pokud historii hrubě zredukujeme, dá se zkonstatovat, že Almorávidé přišli do Španělska šířit pravý islám, ale pod vlivem příjemně konzumní kultury al-Andalus vyměkli, načež tam vyrazili ještě o něco fanatičnější Almohadé, dali jim přes tlamu a ve 12. století se zmocnili nadvlády. Za vlády Almohadů se pak stala hlavním městem al-Andalus Sevilla a vznikla spousta architektonických skvostů, které můžete obdivovat v Andalusii dodnes.

Sevillská Giralda je ze dvou (spodních) třetin minaretem postaveným Almohady. Zvonice v horní části byla dodána později křesťany.

Tažení Almohadů Španělskem byla vlastně taková svatá válka proti všem – na severu proti křesťanům, kteří začínali mít Arabů tak akorát a reconquista byla na spadnutí, a na jihu proti málo fundamentalistickým muslimům tehdejšího al-Andalus. Fanatismus a neustálé boje se Almohadům nakonec vůbec nevyplatily. Říši opustili učenci jiných vyznání a křesťanská reconquista byla úspěšná: na počátku 13. století křesťané dobyli zpět prakticky celý Pyrenejský poloostrov včetně Córdoby, Valencie a hlavního města Sevilly. Z celé slavné al-Andalus zbyla poslední muslimská bašta – Granadské království.

Torre del Oro v Seville – nádherná ukázka almohadské architektury

Granada

Zatímco zbytek Španělska je už křesťanský, v Granadě vzkvétá poslední taifské království ještě dlouhých 250 let, a to až do roku 1492. Jak je to možné? Na počátku 13. století se totiž vlády v Granadě ujímá dynastie Nazaríes (česky „Nasrovci“). Tehdejší vládci navázali na tu nejlepší tradici al-Andalus a vydali se cestou tolerance a pokroku. Začíná výstavba granadského pevnostního a palácového komplexu Alhambra, který můžeme dodnes bez nadsázky považovat za jednu z nejdůležitějších kulturních a architektonických památek celé planety. Granadské království díky své strategické poloze na břehu Středozemního moře fungovalo jako důležitý zprostředkovatel obchodu, do zbytku Španělska dodávalo granadskou zeleninu a ovoce (a nazpátek kupovalo obilí, kterému se v Andalusii nedaří) a díky této prosperitě si mohlo dovolit platit křesťanům tzv. parias, poplatky za neútočení. Na sklonku středověku se Granada stala bohatým a prosperujícím státem, kde kromě zemědělství fungovala i řemesla a obchod. Arabové věnovali spoustu času tělesné očistě, takže Andalusie byla doslova poseta arabskými lázněmi hammam, jejichž více či méně zachovalé pozůstatky můžete obdivovat na spoustě míst. Už tehdy v nich letěly lázeňské procedury, koupání a depilace. Definitivní tečku za arabskou přítomností na Pyrenejském poloostrově nakonec udělala Katolická veličenstva – Ferdinand Aragonský a Isabella Kastillská. Granada byla v roce 1492 dobyta křesťany.

Stopy arabské kultury ve Španělsku

Na chvíli odbočíme od Andalusie: muslimskou architekturu můžete ve Španělsku najít i hodně, hodně na severu. Nezapomínejme, že al-Andalus zpočátku dosahovala prakticky až do Francie, a například Zaragoza byla za období córdobského chalífátu jednou z jejích výkladních skříní. Neprávem turisty opomíjený Palacio de Aljafería z 11. století v Zaragoze je její příkladnou ukázkou.

Typické pro muslimské stavby jsou silné obvodové zdi pro ochranu před sluncem, vnitřní dvory (španělsky patios) a láskyplně obhospodařované zahrady s množstvím rybníčků a fontán, neboť Arabové milovali zeleň a vodu. Jejich architektura se vyznačuje zdobností a propracovanými motivy, zejména geometrickými a krajkovými, protože islámské umění nezobrazuje živé tvory.

Další ukázka muslimské architektury: Alcázar v Seville, pod zdobeným obloukem vchod do zahrady

Arabští stavitelé hojně využívali málo trvanlivé materiály jako dřevo, cihly a sádru. Muslimské stavby neměly přetrvat na věčnost, neboť se optimisticky věřilo, že další islámská generace postaví ještě něco lepšího a většího. Naštěstí se jich na španělském území dochovalo pořád dost, a jejich krása a propracovanost bere dech.

Štuková výzdoba sevillského Alcázaru

Ve Španělsku často narazíte i na slovo „mudéjar“ (čte se „mudéchar“), což se vztahuje k islámskému umění produkovanému muslimy, kteří zůstali žít na území křesťanských království. Pěkné ukázky mudéjarského umění najdete například v už zmíněné Zaragoze.

Typická ukázka mudéjarské architektury, Zaragoza

Vedle architektury zanechali Arabové ve španělštině rozsáhlé jazykové dědictví. Slov arabského původu jsou v dnešním jazyce přibližně čtyři tísíce (!), což činí z arabštiny druhý nejdůležitější zdroj španělské slovní zásoby hned po latině. Většinou je hrozně jednoduše poznáte, protože se zpravidla přejímala z arabštiny společně se členem -al, což nenechává prostor pro pochyby, odkud se vzala slova jako almohada (polštář), alfombra (koberec), aceite (olej) nebo aldea (vesnice). Dokonce i veskrze dnešní znak „#“ se ve španělštině nazývá almohadilla (polštářek) a zavináč „@“ se nazývá arroba, což je slovo, které pochází z arabského „arrub“ (čtvrtina) . Oliva se ve španělštině překvapivě neřekne oliva, ale používá se arabský výraz aceituna. Arabský vliv je mimochodem jednou z věcí, které odlišují španělštinu od nynější katalánštiny. Muslimové totiž byli z území Katalánska velmi brzy vytlačeni, a tak je katalánsky polštář coixí, oliva je oliva a koberec se řekne catifa.

Podnebí

Andaluské podnebí je horké a suché. Málo prší a letní teploty mohou přesahovat 40 stupňů Celsia. V létě se tedy stáhněte na jednu z mnoha andaluských pláží a objevování měst si raději nechte na jaro nebo na podzim. Jaro je ostatně zdaleka nejlepším obdobím pro turistiku, protože Andalusie celá kvete a voní po pomerančovnících. Čas od času vás mohou překvapit prudké bouře a deště i během léta, tzv. gotas frías, a v oblastech v blízkosti pohoří Sierra Nevada neškodí pro jistotu přibalit bundu. Ostatně, vrcholky Sierra Nevady jsou zasněžené celoročně a právě tady se nachází nejvyšší hora pevninského Španělska, Mulhacén, který měří 3 478 m.

Pomerančovníky v sevillském parku

Jazyk a obyvatelé

Andalusané jsou velmi otevření a přátelští. Na české poměry jsou dost přímí a jejich způsoby mohou rezervovaným Čechům připadat až buranské. Mají ale zlatá, pohostinná srdce a ty největší porce tapas zadarmo vám naservírují právě tady. Vaše jméno nikoho nezajímá, všichni vám budou říkat guapa (krásko) nebo guapo (fešáku), a to bez ohledu na to, kolik je vám let.

Co se týče jazyka, andaluský dialekt se dost radikálně odlišuje od standardní španělštiny. Na první poslech zaujme hláskou „h“, která ve spoustě případů nahrazuje „s“, třeba slovo „está“ (je) se vysloví jako „ehtá“, a dále prakticky všude nahrazuje psané „j“ (ve standardní španělštině vyslovované jako „ch“). Souhlásky na konci slov se typicky nevyslovují vůbec. Ze španělského „mujer“ (žena, vyslovováno jako „mucher“) se tak stává „muhe“, slova „difícil“ (těžký) a „fácil“ (lehký) se vysloví jako „difisi“ a „fasi“. Pokud na vás Andalusan vystřelí, že je něco „mufasi“, ani pro rodilého Španěla není jednoduché si uvědomit, že tím myslí „muy fácil“ (hodně lehké). Dalším srandovním rysem je vyslovování „r“ namísto „l“, takže můžete slyšel „durse“ místo „dulce“ (sladký) nebo „arcarde“ místo „alcalde“ (starosta).

Totálně ulítlá výslovnost může být příčinou roztomilých nedorozumění. Tak například slovo „alto“ (vysoký) se v andaluském dialektu vysloví jako „arto“, což ve standardní španělské výslovnosti znamená „harto“ (otrávený, ve smyslu mít něčeho plné zuby), a slovo „alma“ (duše) se vysloví jako „arma“, což ve španělštině znamená zbraň.

Rozdíl mezi andaluskou a španělskou výslovností je oblíbeným humorným prvkem španělských filmů. Pokud ale jedete do Andalusie poprvé a hodláte se dorozumívat španělsky, raději se připravte na to, že se pořádně zapotíte!

Andalusie dala světu také několik hodně slavných jmen. Rodilými Andalusany byli třeba malíři Velásquez a Picasso nebo spisovatel Federico García Lorca. Ze současníků jeden za všechny: herec Antonio Banderas se narodil v andaluské Málaze a žije o 50 kilometrů dál v posh příměstském letovisku Marbella.

Andaluský Cádiz

Andaluská Córdoba a jeden recept

(Článek, po jehož přečtení si už nikdy nespletete gazpacho a salmorejo)

Ach, Córdobo, voníš po cypřiších, pomerančích a rozmarýnových větvičkách, které ve stínu Mezquity rozdávají andaluské gitanas, cikánky, ve snaze vnutit kolemjdoucím věštbu z ruky, voníš po květinách zdobících dvorečky židovské čtvrti, po citronících rozpálených sluncem, horké dlažbě a červeném víně. Vítejte (opět) v jednom z nejpůvabnějších koutů světa, ve španělské Andalusii.

Córdobská La Mezquita, mešita s více než tisíciletou tradicí

Trocha historie

Córdoba má dnes lehce přes 320 000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie. Dnes se možná tváří jako nenápadné město střední velikosti, ale její historie je slavná a bohatá. Byla založena už v 1. století před naším letopočtem jako hlavní město římské provincie Bética. Po úpadku Římské říše a období nezávislosti přichází Arabové: Córdoba se stává hlavním městem muslimské říše na území Pyrenejského poloostrova zvané al-Andalús a evropským finačním, obchodním a kulturním centrem první kategorie. V době největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., měla asi 450 000 obyvatel, tehdy byla také dokončena Cordóbská mešita, kterou můžete navštívit i dnes. S křesťanskou reconquistou se význam Córdoby pochopitelně snižoval, protože muslimská říše zanikla, ale historické jádro Córdoby stále patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším v celém Španělsku a roku 1984 bylo zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se tam dostanete?

Córdoba nemá letiště, ale je skvěle propojená s ostatními velkými městy, ať cestujete autem nebo po železnici. Rychlovlakem AVE vám bude cesta trvat z Málagy 50 minut, ze Sevilly 40 minut a z Madridu 1 hodinu a 40 minut. Pokud se nacházíte v Andalusii, vyplatí se vám jet i na otočku na jeden den, jako jsem to udělala já. Córdoba za to stojí a seznam těch nejhezčích míst ve městě najdete na následujících řádcích. Kromě těch zde popsaných toho Córdoba nabízí ještě víc – věže, kostely, náměstí i taberny. Čekají, až je objevíte!

La Mezquita-Catedral

Cože? Mešito-katedrála? A to jako fakt? Inu ano, tohle misto se skutečně oficiálně jmenuje La Mezquita-Catedral. Muslimská mešita se začala stavět v osmém století, dokončena byla ve století desátém a uvnitř je to skutečný skvost muslimské architektury: červenobílé sloupy, nádherné zdobené brány a modlicí výklenky. Ve své době to bylo číslo 2 na muslimském poutním seznamu hned po arabské Mekce.

La Mezquita-Catedral. Nízké střechy patří mešitě, uprostřed stavby se zvedá katolický chrám. Vepředu vlevo Patio de los Naranjos.
Córdobská La Mezquita uvnitř

Během reconquisty dobili Španělé poloostrov zpět a s mešitou udělali krátký proces. Pokud tipujete, že byla zbořena, všechno špatně: v roce 1238 byla vysvěcena jako katolická katedrála. V roce 1523 udělil Vatikán povolení k výstavbě uprostřed mešity a směrem k nebi vystřelil pravověrný katolický chrám. Výsledné dílko je neuvěřitelně bizarní, a to jak zvenku, tak i zevnitř: mešita bez varování přechází do typické kostelní architektury, včetně prostoru pro oltář, kazatelnu nebo chór. Když to nadělení uviděl španělský král Carlos V., prohlásil prý: „Zničili jste světový unikát a doprostřed umístili to, co je k vidění všude.“

Interiér: přechod mezi mešitou a katedrálou

„Ujetost“ cordóbské mešito-katedrály je zároveň jejím největším lákadlem, a tak se připravte na značný turistický zájem. Koupit lístky předem přes Internet určitě nebude špatný nápad, a taky se vám vyplatí si přivstat: po ránu tu nebudou takové davy. Kromě interiéru mešity uvidíte také Patio de los Naranjos, Nádvoří pomerančovníků, a za pár eur navíc určitě přikupte i vstup na renesanční věž mešity, ze které je fantastický výhled na historické centrum Córdoby.

Věž mešity…
… a dechberoucí výhled na Córdobu

Puente Romano

Přímo před mešitou se nachází Puente Romano, most zbudovaný Římany v 1. století před naším letopočtem přes řeku Guadalquivir. Až do poloviny 20. století to ostatně byl jediný most ve městě. Most má celkem 16 mostních oblouků a překlenuje vzdálenost cca 250 metrů.

Puente Romano

Alcázar de los Reyes Cristianos

Tvrz křesťanských králů, neboli pěkně španělsky Alcázar de los Reyes Cristianos: majestátní tvrz, která se stala na několik let sídlem křesťanských veličenstev, Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské.

Procházka po hradbách Alcázaru

Stavba má čtvercový půdorys a v rozích najdete hradební věže. Z nich je rozhled nejen do okolí alcázaru, ale také na přilehlé zahrady, kde hraje prim voda: nádrže, fontány a rybníčky střídají cypřiše, palmy a pomerančovníky.

Židovská čtvrť

Kousek od Mezquity začíná La Judería, labyrint úzkých uliček židovské čtvrti. Bělostné domky jsou zdobené kachlíky a pestrými květinami a skoro každý domeček skrývá rozkošné patio, pitoreskní vzorně udržovaný dvoreček, a to i když je jako kapesník, tak akorát na jeden citroník v květináči. Cordóbské patios patří k těm nejhezčím v celém Španělsku a každoročně se tu v květnu dokonce slaví Fiesta de los patios de Córdoba, kdy se soutěží o to nejkrásnější patio ve městě. Pokud přijedete jindy, nevadí: najdete-li dveře do dvora otevřené, nestyďte se a zajděte si ho prohlédnout. Místní obyvatelé jsou na své dvorečky právem hrdí.

Krámek v židovské čtvrti

Calleja de las Flores

Uprostřed židovské čtvrti se nachází nejimpozantnější cordóbská ulice, Calleja de las Flores neboli ulička květin. Je uzoučká a pokud jí procházíte, v průhledu mezi domy se objeví věž katedrály.

Cruces de mayo

Na přelomu dubna a května se koná v Córdobě další slavnost, jmenuje se Cruces de mayo, tedy Májové kříže. Na náměstích, prostranstvích, ulicích i uvnitř patios se vztyčují velké kříže vytvořené z čerstvých květin. Svátek doprovází hudba, tanec, popíjení a jídlo v ulicích i dvorečcích, a vidět ho na vlastní oči je zážitek.

Plaza de las Tendillas

Reprezentantem nové části Córdoby je náměstí Plaza de las Tendillas, které se nicméně nachází tam, kde bylo za římských časů původní Foro Romano. Dnes je centrem obchodu, takže na náměstí a v přilehlých ulicích můžete vesele utrácet. Právě u Plaza de las Tendillas jsem vztekle zahodila sandály, které mi v horkém odpoledni rozedřely nožky do krve, a zakoupila jsem párek pohodlných žabek. V té souvislosti mi dovolte poznamenat, že Córdoba má horké vnitrozemské klima a průměrné denní teploty mezi červnem a zářím dosahují více než 32 stupňů Celsia. Pokud se nechcete upéct zaživa, vyražte sem raději na podzim nebo na jaře 🙂

Plaza de las Tendillas

Co jíst?

Pokud byste měli v Córdobě ochutnat jen jedno jídlo, vsaďte na salmorejo cordobés, studenou zeleninovou polévku, které tu věnují při přípravě veškerou pozornost, kterou si zasluhuje. Z pouhých čtyř základních ingrediencí – rajčat, olivového oleje, česneku a místního bílého pečiva pan de telera – vzniká kompletní jídlo, které vás v horkých dnech osvěží a hydratuje. Hotový pokrm sází na dokonalou chuť vstupních surovin a doplňuje se obvykle vařeným vejcem a sušenou španělskou šunkou.

Salmorejo cordobés

Salmorejo, což se čte „salmorecho“, má spíše kašovitou konzistenci – díky přídavku bílého chleba je to polévka velmi hustá. Je také mnohem světlejší než v našich končinách známější gazpacho.

Gazpacho se připravuje z více druhů zeleniny (kromě rajčat do něj patří i okurky a papriky) a přidává se do něj voda, takže je tekutější. Ve španělských restauracích můžete nezřídka slyšet, že se hosté dožadují jednoho chupito de gazpacho, panáku gazpacha – a taky jo, servíruje se často v panákovkách a konzumuje na ex, v podstatě jako aperitiv 🙂

Je mi jasné, že v nejednom z vás teď dřímá touha připravit si v horkých dnech přesně takové salmorejo. Je to jedno z těch španělských jídel, které stojí na plné chuti rajčat dozrálých a sklizených pod místním sluncem, a tak v našich podmínkách nikdy nebude chutnat úplně stejně. Pokud vás odvaha neopouští, zakupte kvalitní olivový olej virgen extra a na recept se podívejte sem. Jestli i tak nebude výsledek přesně podle vašich představ, víte, co zbývá – zahodit mixér a chytit první letadlo směr Andalusie…

Salmorejo cordobés

Salmorejo figuruje ve slovníku RAE, Španělské královské akademie, poprvé v roce 1737. Vcelku logicky mohlo v nynější podobě vzniknout až poté, co Kryštof Kolumbus přivezl rajčata z Ameriky. Ta se navíc ještě nějakou dobu pěstovala pouze jako okrasné rostliny.

Jeho předchůdcem byla už od římských dob mazamorra, směs rozdrceného chleba, olivového oleje, soli a česneku, která tvořila základní potravu jak římských vojsk, tak i pozdějších obyvatel říše al-Andalús.

Salmorejo se bere v Andalusii docela vážně, a tak nad ním bdí uznávaná autorita La Cofradía Gastronómica del Salmorejo Cordobés, Gastronomické bratrstvo cordobského salmoreja. Jak už to tak bývá, ve Španělsku můžete ochutnat různé modality tohoto pokrmu, včetně výstředností jako je salmorejo z řepy, z avokáda a chřestu, nebo salmorejo s přídavkem jablka místo pečiva (pro celiaky). Recept, který si dnes představíme, je ale oficiálním receptem bratrstva – ten nejklasičtější z klasických.

Chuť salmoreja stojí a padá s kvalitními surovinami, a tak si dejte na jejich výběru záležet. První kámen úrazu budou rajčata, neboť na salmorejo byste měli použít rajčata odrůdy pera, jsou oválná, podlouhlá a jako zralá jsou velmi sladká. Právě tyto plody se používají pro přípravu konzervovaných krájených rajčat. Zlaté Babicovo pravidlo zní, když nemáte ementál, tak tam dejte eidam, takže se ho přidržíme i dnes a omezíme se na to, že vybereme co nejčervenější středně velká rajčata, dobře dozrálá, ideálně samozřejmě v sezóně.

Suroviny

  • 1 kg rajčat odrůdy pera
  • 200 g střídky z bílého pečiva (např. světlé bagetky)
  • 100 g olivového oleje virgen extra (asi 5 lžic)
  • 1 stroužek česneku
  • 1 lžička soli

Na ozdobení

  • vejce natvrdo
  • jamón serrano

Jako první oloupejte rajčata, na obou koncích slupku nařízněte do kříže, jedno po druhém je krátce spařte ve vodě, slupku pak snadno sloupnete. Rajčata pokrájejte, spolu s česnekem nakrájemným na drobné kousky, střídkou z pečiva, olejem a solí přesuňte do mixéru a rozmixujte najemno.

Mixujte, až bude konzistence krémová – pokud je salmorejo příliš řídké, přidejte ještě pečivo.

Hotové salmorejo nechte dobře vychladit v ledničce. Servírujte v misce nebo hlubokém talíři, ozdobené pokrájeným vařeným vejcem, kousky španělského jamónu a tenkým čůrkem olivového oleje.

Málaga

Pro prodloužený víkendový únik ze studené Prahy není snad lepšího místa než andaluská Málaga. Leží u moře, teploty dosahují i v zimě až ke dvaceti stupňům, z Prahy bývá dostatek přímých letů za rozumnou cenu a za 3 hodiny a 20 minut se tak můžete octnout úplně v jiném světě. Teplý přímořský vánek, andaluské dobroty, světlo a barvy budiž pochváleny!

Muelle 3, přístavní promenáda v Málaze

Málaga je velmi příjemné město. Je dostatečně kosmopolitní, takže si vystačíte i s angličtinou. Pro mě byla Málaga před třemi lety první návštěvou Andalusie a kulturní šok v pravém slova smyslu, neboť odlišnost andaluského dialektu od standardní španělštiny je značná a úvodní konverzační výměny v restauraci a na ulici jsem první den pobytu posléze v hotelovém pokoji obrečela 🙂 Naštěstí šlo jen o počáteční obtíže a jak andaluský dialekt, tak samotnou Andalusii jsem si následně ukrutně zamilovala. Takže, guapos y guapas, fešáci a krásky, co v Málaze vidět a neminout?

Málaga je hlavním městem stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie

Pláže

No, můžeme si nalhávat co chceme, ale první kroky suchozemce vždycky míří k moři, ať by bylo ve městě kolik chce muzeí a katedrál, že? Kromě pláží jako takových jsou v Málaze vyhlášené tzv. chiringuitos (čte se „čiringitos“), což jsou malé bary a hospůdky, které lemují pláž, a kde ochutnáte vynikající tapas. Nejznámější pláží je La Malagueta, najdete ji doslova pár kroků od centra, v těsné blízkosti přístavu a přístavních promenád.

Vcelku logicky je tady poměrně dost lidí, takže pokud máte chuť na něco komornějšího a skalnatějšího, posuňte se kus dál z centra směrem ke čtvrti Pedregalejo. Místní pláž Playa de Pedregalejo má hrubší písek a skvělá kamenná mola, tzv. espigones, po kterých si můžete vyšlápnout kus do moře a pořádně se rozhlédnout kolem. A že je na co se dívat.

Podvečer na pláži Pedregalejo

Když už mluvíme o plážích, nelze nezmínit espetones, což jsou malé rybičky typu sardinky, které se v Málaze připravují přímo na plážích v malých stáncích: nabodnou se na rožeň a opékají vcelku. Espetones jsou velká lahůdka, ale dejte si pozor na množství: jsou tučné a tak rožeň sdílejte s kamarády a zastavte zkonzumovaný počet rybiček cca na čtyřech kusech, nebo vám bude špatně 🙂 Pokud se ptáte, jak se taková rybka jí, tak jednoduše: chytíte ji obouruč a okoušete kolem dokola páteře, hlava a ocas se nejedí.

La Manquita

Katedrála v Málaze byla zkonstruována mezi lety 1528 a 1782, a jak zevnitř, tak zvenku se jedná o renesanční styl. Severní věž katedrály dosahuje výšky 84 metrů, a je proto druhou nejvyšší věží katolické katedrály v Andalusii, hned po sevillské Giraldě. Jak už to tak občas ve Španělsku bývá, v průběhu stavby nešlo vše podle plánu, nedostávalo se peněz, a tak nebyla druhá věž katedrály nikdy dostavěna. Díky tomu získala katedrála mezi místními láskyplnou přezdívku La Manquita, což znamená jednoruká, a jednoznačně potvrzuje, že případné vady na kráse mají obrovskou schopnost podtrhnout vaši originalitu!

La Manquita, vzadu vpravo je patrná nedostavěná jižní věž

Historické centrum Málagy je malé, a tak všechna důležitá místa najdete kousek od sebe. Přímo před katedrálou se nachází malebné náměstíčko Plaza del Obispo, kde si v jedné z mnoha kavárniček můžete dát tradiční jižanskou snídani a u kafe obdivovat Manquitu dlouhé minuty. To právě tady jsem se naučila snídat opečený chléb s olivovým olejem.

Teatro Romano

Pár kroků od katedrály – ale už jsme si řekli, že v Málaze je všechno blízko – se nachází římský amfiteátr, zkonstruovaný v I. století před naším letopočtem v době, kdy bylo původně fénické město Malaka osidlováno Římany. Divadlo bylo objeveno teprve v roce 1951 úplnou náhodou při budování městského parku. V devadesátých letech byla zbořena budova, která ho zčásti blokovala, římský afiteátr byl odkryt v celé své nádheře a zpřístupněn veřejnosti. Nad ním se tyčí zbytky městské pevnosti La Alcazaba.

Teatro Romano
Teatro Romano podruhé

La Alcazaba

V podstatě hned za divadlem se nachází vstup do areálu La Alcazaba (alcazaba ve španělštině znamená pevnost). La Alcazaba je prototypem taifské vojenské architektury z 11. století, nachází se na úbočí kopce Gibralfaro, na vyvýšenině, přesto v těsném spojení s historickým centrem města. Jedná se o pozůstatky obranného systému města, takže nečekejte žádnou expozici, ale procházku mezi vonícími ibišky a troskami pevnosti si určitě nenechte ujít.

Ibiškové keře na Cerro Gibralfaro

Castillo de Gibralfaro

Na vrcholku téhož kopce, Cerro Gibralfaro, se nachází hrad Castillo de Gibralfaro, který byl zbudován Jusúfem I. z Granady za účelem ubytování vojsk a pro ochranu Alcazaby, konkrétně to bylo ve 14. století. V průběhu 15. století pak byl obléhán a posléze dobyt Ferdinandem Aragonským, který si z něj udělal sídlo. Jeho lepší polovička, Isabela Kastilská, dávala prý přednost pobytu v centru města. Na Castillo de Gibralfaro jezdí městský autobus, případně na něj můžete dojít pěšky z areálu Alcazaby. Hrad jako takový je spíše vyhlídka než co jiného, ovšem luxusní: na přístav a přes úžinu Gibraltaru až do Afriky, na býčí arénu, a samozřejmě na historické centrum Málagy.

Málaga z Castillo de Gibralfaro

Muzea

Málaga má jeden unikát: na Plaza de la Merced se nachází rodný dům Pabla Picassa, přetvořený v roce 1988 na Museo Picasso. Říká se, že kdysi prosili z Málagy Picassa, aby jim daroval pár svých obrazů, protože litují, že v jeho rodném městě neexistuje žádná důstojná expozice. Picasso prý na tu žádost odpověděl tím, že jim poslal obrazů celý kamion, a tak je teď můžete v jeho rodném činžáku obdivovat. Mě fascinují zejména raná Picassova díla, neuvěřitelně realistická ztvárnění býčích zápasů z doby, kdy mu bylo šest let.

Kvetoucí stromy na Plaza de la Merced

Pro milovníky moderního umění je tu Centre Pompidou Málaga, situované na přístavní promenádě Muelle 1.

Přístav

Přístav v Málaze je veřejně přístupný, můžete se v něm procházet po přístavních promenádách Muelle 1, Muelle 2 a Muelle 3 (slovo „muelle“ znamená ve španělštině „přístavní molo“). Na promenádách se nacházejí obchody a restaurace, a je to ideální místo pro sledování přímořského cvrkotu a zresetování unavené mysli.

Muelle 1, Málaga. V pozadí La Manquita.

Nákupy

Kousek od přístavu začíná široký bulvár Calle Larios, ulice, která je nákupním eldorádem pro návštěvníky i obyvatele Málagy. V době, kdy se v Málaze koná tradiční dubnový filmový festival, ji pokrývá červený koberec. Dalším místem, kde můžete provětrat své peněženky, je Centro comercial Larios, které najdete poněkud stranou centra na Avenida de la Aurora, číslo 25.

Tapas bar, který musíte navštívit

Tapas bar El Pimpi se nachází na Calle Granada, hned za rohem u Picassova muzea. Zavírá až ve dvě ráno, a tak tam můžete zakončit náročný den, a to buď uvnitř na vysokých barových židlích, kde lze obdivovat fotky všech osobností, které kdy bar navštívily (a že jich není málo), případně venku na zahrádce. S velkou pravděpodobností vám tady i v lednu nebo v únoru bude stačit svetřík 🙂

El Pimpi
V El Pimpi dostanete ke skleničce malou tapu zdarma, podle nejlepší andaluské tradice

Guadalmedina

Guadalmedina je jednou z těch španělských řek, kterým se musíte smát, to jest většinu času zcela bez vody 🙂 Nicméně párkrát za rok se stává, že do přímořských oblastí Španělska přijde tzv. gota fría (doslova studená kapka), což je označení pro meteorologický fenomén, při němž se ve vysoké výšce setkává studený polární vzduch s teplým vzduchem na pobřeží Středozemního moře (což se děje specificky ve Španělsku a na Baleárských ostrovech). Pak vznikají prudké bouřky a průtrže mračen. Právě na takové deště je určeno koryto řeky Gudalmedina, voda je tak rychle odváděna do moře. I tak ale na Internetu při bližším zkoumání najdete spoustu videí plovoucích aut a autobusů do poloviny zaplavených přímo v centru Málagy.

Koryto řeky Guadalmedina při vyústění do moře

Praktické info

Letiště je od centra města vzdáleno 12 minut jízdy příměstským vlakem linky cercanías C1 a jeho zastávku naleznete přímo před letištním terminálem. Kromě centra vás přepraví také na vlakové nádraží María Zambrano (8 minut jízdy z letiště), které leží na trase rychlovlaků AVE, což je vstupenka pro návštěvu dalších míst v Andalusii. Stejný příměstský vláček vás popoveze do přímořských letovisek jako je Benalmádena nebo Torremolinos, což se hodí v případě, že se jedete do Málagy hlavně koupat. Centrum Málagy pak obsluhují městské autobusy, v trafikách (označených slovem estanco) zakoupíte předplacenou kartu na autobus na určitý počet jízd.

Ubytování je pak vhodnější zvolit přímo v centru. Zóna kolem vlakového nádraží sice není úplně špatná a za čtvrt hodiny jste pěšky u katedrály, ale řekněme, že samostatně cestujícímu děvčeti se tudy v noci z tapas baru do hotelu nevrací úplně příjemně (založeno na osobních zkušenostech s přespříliš přátelskými Andalusany).

Pohled na moře z pláže La Malagueta
Vnitřní dvůr typického andaluského hotýlku