Štítek: andalusie

Andalusie je můj oblíbený španělský region. Můžete namítnout – a budete mít pravdu – že pro mne neexistuje ve Španělsku místo, které bych neměla v oblibě, ale Andalusie má obzvláštní schopnost okouzlovat. Má pro to ostatně všechny předpoklady: slunečné počasí, pobřeží Středozemního moře i Atlantiku, tyrkysové řeky, citroníkové háje, věčně zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, architektonické skvosty, okouzlující města a přátelské obyvatelsto. Kromě toho disponuje jakýmsi božím prstem, který se dotkne přímo vašeho srdce a rozehraje v něm struny dosud nepoznané. Pokud ale nejste ezotericky naladěni, klidně věřte, že ten pocit dojetí a štěstí způsobují teplé sluneční paprsky na vašem rameni a směs vůně pomerančových květů a čestvě usmažených croquetas z nejbližšího baru!

Základní údaje

Andalusie je nejlidnatějším autonomním společenstvím Španělska, má lehce přes 8 milionů obyvatel, a zároveň druhým největším co do rozlohy (hned po autonomním společenství Castilla y León). Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, nejvýznamnějšími městy na jejím území jsou Sevilla (hlavní město Andalusie), Almería, Granada, Málaga, Cádiz, Córdoba, Jaén a Huelva. Španělský název „Andalucía“ pochází ze jména „al-Andalus“, tak se označovalo středověké teritorium Pyrenejského poloostrova pod muslimskou nadvládou mezi lety 711 – 1492 n.l.

Andaluskými barvami jsou zelená a bílá, zelená symbolizuje naději a jednotu, bílá pak mír a dialog. Na erbu umístěném uprostřed vlajky je zobrazen Hercules jako symbol mentální síly, který ovládá sílu pudovou (reprezentovanou vyobrazenými lvy) s nápisem „Andalucía por sí, para España y para Humanidad“ (česky „Andalusie za sebe, pro Španělsko a pro lidstvo“) – což má znamenat zhruba tolik, že Andalusané nejsou sobci a kromě sebe myslí i na ostatní. Opravdu nejsou – málokde najdete tak otevřené, přátelské a štědré lidi!

al-Andalus

Historie Andalusie je neodmyslitelně spjatá s říší al-Andalus. Muslimská historie Španělska je dlouhá a neobyčejně komplikovaná, plná válek, tahanic, neustále se měnících hranic a těžko vyslovitelných jmen. Pro lehkou počáteční orientaci stačí vědět, že v osmém století Arabové dobyli od jihu prakticky celý Pyrenejský poloostrov a že verze islámu, kterou s sebou tehdy přivezli, byla poměrně tolerantní, což vedlo k tomu, že (zejména tedy zpočátku) spolu muslimové, křesťané a židé v al-Andalus docela spokojeně žili.

Nejdříve byla nejdůležitějším centrem země Córdoba (za časů Córdobského chalífátu). Muslimové této počáteční éry al-Andalus byli velmi otevření a na poměry raného středověku dost vzdělaní a pokročilí (zejména ve strovnání s tehdejším vizigótským Španělskem, kde byla voda na umytí sprosté slovo). V desátém století měla Córdoba dlážděné ulice, veřejné osvětlení a propracovanou kanalizační síť. Z té doby pochází jedna z největších španělských památek, córdobská La Mezquita. Arabové přivezli poznatky o zavlažování, takže země byla úrodná a plodila množství ovoce, zeleniny, oliv a citrusových plodů. Také používali papír, a proto vzkvétala výroba knih a provozování knihoven. Dovedete si představit, že na vrcholku chalífátu měla Córdoba skoro 100 knihoven? Na 10. století v Evropě docela dobrý 🙂

V roce 1031 éra chalífátu skončila a al-Andalus se rozpadla na spoustu malých taifských království (slovo „taifa“ znamená v arabštině něco jako mocenská skupina). Ty spolu samozřejmě neustále o něco soupeřily v nekonečných válkách, ale obecně se dá říci, že na jihu spíše vzkvétaly a směrem na sever upadaly. Z taifského období je v Andalusii k vidění například pevnost La Alcazaba v Málaze.

Už ke konci 11. století se začíná prosazovat přísnější náboženský kurz, tendence, kterou přinášejí nejprve Almorávidé a později Almohadé, což, stučně řečeno, jsou obojí berberští Arabové. Pokud historii hrubě zredukujeme, dá se zkonstatovat, že Almorávidé přišli do Španělska šířit pravý islám, ale pod vlivem příjemně konzumní kultury al-Andalus vyměkli, načež tam vyrazili ještě o něco fanatičnější Almohadé, dali jim přes tlamu a ve 12. století se zmocnili nadvlády. Za vlády Almohadů se pak stala hlavním městem al-Andalus Sevilla a vznikla spousta architektonických skvostů, které můžete obdivovat v Andalusii dodnes.

Tažení Almohadů Španělskem byla vlastně taková svatá válka proti všem – na severu proti křesťanům, kteří začínali mít Arabů tak akorát a reconquista byla na spadnutí, a na jihu proti málo fundamentalistickým muslimům tehdejšího al-Andalus. Fanatismus a neustálé boje se Almohadům nakonec vůbec nevyplatily. Říši opustili učenci jiných vyznání a křesťanská reconquista byla úspěšná: na počátku 13. století křesťané dobyli zpět prakticky celý Pyrenejský poloostrov včetně Córdoby, Valencie a hlavního města Sevilly. Z celé slavné al-Andalus zbyla poslední muslimská bašta – Granadské království.

Granada

Zatímco zbytek Španělska je už křesťanský, v Granadě vzkvétá poslední taifské království ještě dlouhých 250 let, a to až do roku 1492. Jak je to možné? Na počátku 13. století se totiž vlády v Granadě ujímá dynastie Nazaríes (česky „Nasrovci“). Tehdejší vládci navázali na tu nejlepší tradici al-Andalus a vydali se cestou tolerance a pokroku. Začíná výstavba granadského pevnostního a palácového komplexu Alhambra, který můžeme dodnes bez nadsázky považovat za jednu z nejdůležitějších kulturních a architektonických památek celé planety. Granadské království díky své strategické poloze na břehu Středozemního moře fungovalo jako důležitý zprostředkovatel obchodu, do zbytku Španělska dodávalo granadskou zeleninu a ovoce (a nazpátek kupovalo obilí, kterému se v Andalusii nedaří) a díky této prosperitě si mohlo dovolit platit křesťanům tzv. parias, poplatky za neútočení. Na sklonku středověku se Granada stala bohatým a prosperujícím státem, kde kromě zemědělství fungovala i řemesla a obchod. Arabové věnovali spoustu času tělesné očistě, takže Andalusie byla doslova poseta arabskými lázněmi hammam, jejichž více či méně zachovalé pozůstatky můžete obdivovat na spoustě míst. Už tehdy v nich letěly lázeňské procedury, koupání a depilace. Definitivní tečku za arabskou přítomností na Pyrenejském poloostrově nakonec udělala Katolická veličenstva – Ferdinand Aragonský a Isabella Kastillská. Granada byla v roce 1492 dobyta křesťany.

Stopy arabské kultury ve Španělsku

Na chvíli odbočíme od Andalusie: muslimskou architekturu můžete ve Španělsku najít i hodně, hodně na severu. Nezapomínejme, že al-Andalus zpočátku dosahovala prakticky až do Francie, a například Zaragoza byla za období córdobského chalífátu jednou z jejích výkladních skříní. Neprávem turisty opomíjený Palacio de Aljafería z 11. století v Zaragoze je její příkladnou ukázkou.

Typické pro muslimské stavby jsou silné obvodové zdi pro ochranu před sluncem, vnitřní dvory (španělsky patios) a láskyplně obhospodařované zahrady s množstvím rybníčků a fontán, neboť Arabové milovali zeleň a vodu. Jejich architektura se vyznačuje zdobností a propracovanými motivy, zejména geometrickými a krajkovými, protože islámské umění nezobrazuje živé tvory.

Arabští stavitelé hojně využívali málo trvanlivé materiály jako dřevo, cihly a sádru. Muslimské stavby neměly přetrvat na věčnost, neboť se optimisticky věřilo, že další islámská generace postaví ještě něco lepšího a většího. Naštěstí se jich na španělském území dochovalo pořád dost, a jejich krása a propracovanost bere dech.

Ve Španělsku často narazíte i na slovo „mudéjar“ (čte se „mudéchar“), což se vztahuje k islámskému umění produkovanému muslimy, kteří zůstali žít na území křesťanských království. Pěkné ukázky mudéjarského umění najdete například v už zmíněné Zaragoze.

Vedle architektury zanechali Arabové ve španělštině rozsáhlé jazykové dědictví. Slov arabského původu jsou v dnešním jazyce přibližně čtyři tísíce (!), což činí z arabštiny druhý nejdůležitější zdroj španělské slovní zásoby hned po latině. Většinou je hrozně jednoduše poznáte, protože se zpravidla přejímala z arabštiny společně se členem -al, což nenechává prostor pro pochyby, odkud se vzala slova jako almohada (polštář), alfombra (koberec), aceite (olej) nebo aldea (vesnice). Dokonce i veskrze dnešní znak „#“ se ve španělštině nazývá almohadilla (polštářek) a zavináč „@“ se nazývá arroba, což je slovo, které pochází z arabského „arrub“ (čtvrtina) . Oliva se ve španělštině překvapivě neřekne oliva, ale používá se arabský výraz aceituna. Arabský vliv je mimochodem jednou z věcí, které odlišují španělštinu od nynější katalánštiny. Muslimové totiž byli z území Katalánska velmi brzy vytlačeni, a tak je katalánsky polštář coixí, oliva je oliva a koberec se řekne catifa.

Podnebí

Andaluské podnebí je horké a suché. Málo prší a letní teploty mohou přesahovat 40 stupňů Celsia. V létě se tedy stáhněte na jednu z mnoha andaluských pláží a objevování měst si raději nechte na jaro nebo na podzim. Jaro je ostatně zdaleka nejlepším obdobím pro turistiku, protože Andalusie celá kvete a voní po pomerančovnících. Čas od času vás mohou překvapit prudké bouře a deště i během léta, tzv. gotas frías, a v oblastech v blízkosti pohoří Sierra Nevada neškodí pro jistotu přibalit bundu. Ostatně, vrcholky Sierra Nevady jsou zasněžené celoročně a právě tady se nachází nejvyšší hora pevninského Španělska, Mulhacén, který měří 3 478 m.

Jazyk a obyvatelé

Andalusané jsou velmi otevření a přátelští. Na české poměry jsou dost přímí a jejich způsoby mohou rezervovaným Čechům připadat až buranské. Mají ale zlatá, pohostinná srdce a ty největší porce tapas zadarmo vám naservírují právě tady. Vaše jméno nikoho nezajímá, všichni vám budou říkat guapa (krásko) nebo guapo (fešáku), a to bez ohledu na to, kolik je vám let.

Co se týče jazyka, andaluský dialekt se dost radikálně odlišuje od standardní španělštiny. Na první poslech zaujme hláskou „h“, která ve spoustě případů nahrazuje „s“, třeba slovo „está“ (je) se vysloví jako „ehtá“, a dále prakticky všude nahrazuje psané „j“ (ve standardní španělštině vyslovované jako „ch“). Souhlásky na konci slov se typicky nevyslovují vůbec. Ze španělského „mujer“ (žena, vyslovováno jako „mucher“) se tak stává „muhe“, slova „difícil“ (těžký) a „fácil“ (lehký) se vysloví jako „difisi“ a „fasi“. Pokud na vás Andalusan vystřelí, že je něco „mufasi“, ani pro rodilého Španěla není jednoduché si uvědomit, že tím myslí „muy fácil“ (hodně lehké). Dalším srandovním rysem je vyslovování „r“ namísto „l“, takže můžete slyšel „durse“ místo „dulce“ (sladký) nebo „arcarde“ místo „alcalde“ (starosta).

Totálně ulítlá výslovnost může být příčinou roztomilých nedorozumění. Tak například slovo „alto“ (vysoký) se v andaluském dialektu vysloví jako „arto“, což ve standardní španělské výslovnosti znamená „harto“ (otrávený, ve smyslu mít něčeho plné zuby), a slovo „alma“ (duše) se vysloví jako „arma“, což ve španělštině znamená zbraň.

Rozdíl mezi andaluskou a španělskou výslovností je oblíbeným humorným prvkem španělských filmů. Pokud ale jedete do Andalusie poprvé a hodláte se dorozumívat španělsky, raději se připravte na to, že se pořádně zapotíte!

Andalusie dala světu také několik hodně slavných jmen. Rodilými Andalusany byli třeba malíři Velásquez a Picasso nebo spisovatel Federico García Lorca. Ze současníků jeden za všechny: herec Antonio Banderas se narodil v andaluské Málaze a žije o 50 kilometrů dál v posh příměstském letovisku Marbella.