Nezařazené – Španělsko do kapsy

15. 6. 201915. 6. 2019

Jak se naučit cizí jazyk

Nemám teď na mysli chodit deset nebo patnáct let do jazykovky a říkat přitom „učím se italsky“. Když říkám naučit, myslím tím úplně ovládnout a ochočit si ho, tak, aby byl prostě váš. Abyste v něm mohli myslet, psát, snít, koukat na televizi, mluvit, zpívat, dělat vtipy. To všechno samozřejmě pokud možno expresně 🙂 Jak to udělat, abyste v procesu učení byli efektivní a aby vám to nezabralo půl života? Pro začátek je dobré si uvědomit dvě základní věci:

Neexistuje nic jako specifický talent na jazyky. Slýchám to pořád, ode všech. „Ty se máš, taky bych chtěl/-a mít talent na jazyky jako ty“. „No jo, když ty na to máš prostě talent“. Ne, ne, ne, a ne. Všichni máme schopnost se jazyk naučit, a všichni v podstatě stejnou. Všechny zdravé děti začnou někdy mezi druhým a třetím rokem mluvit, některé o pár měsíců dříve, jiným to trvá trochu déle. Malí Dánové objektivně začínají mluvit později, protože dánština je objektivně těžký jazyk, zrovna tak bilingvním dětem zabere start víc času. Nakonec ale mluvíme všichni. Existují samozřejmě vrozené dispozice, které vám ten úkol usnadní – hudební sluch, dobrá paměť, schopnost logicky si spojovat souvislosti. Pokud je máte, velké plus pro vás. Pokud ne, nic se neděje – ledacos se dá zkompenzovat. Nejdůležitější je vědět, že mluvit dalším jazykem (skoro) tak, jako by byl váš vlastní, je možné a perfektně dosažitelné.

Stojí to úsilí a čas. Vraťme se k příkladu s dětmi. Od té doby, co se narodí, jsou obklopené cílovým jazykem. Slyší mluvit ostatní, pouští se jim pohádky, rodiče je povzbuzují a opravují, komunikují s ostatními dětmi. Školní dítě už většinou mluví bez chyb ve výslovnosti i gramatice a pokud strávilo část dětství čtením, má i slušnou slovní zásobu. To je sedm let 100 % expozice cílovému jazyku. Předpokládejme, že se chcete dostat k cíli dříve, a kromě toho potřebujete chodit do práce, věnovat se i jiným koníčkům a rodině, že? Budete muset zkompenzovat čas vlastním úsilím. Je nutné si přiznat, že pokud chcete uspět, budete se muset fakt snažit – víc, než jen dojít dvakrát týdně na jazykový kurz a udělat úkol. Mnohem víc.

Pro ohodnocení jazykových znalostí se v Evropě používá CEFR, Evropský referenční rámec jazykových úrovní. CEFR jich rozeznává celkem šest: A1, A2 (základní uživatel), dále B1, B2 (samostatný uživatel) a konečně C1, C2 („zdatný“ uživatel, v angličtině se stupeň označuje jako „proficiency“). Jako uživatel na úrovni A1 máte slovní zásobu cca 500 slov, umíte pozdravit, představit se a krátce okomentovat věci, které s vámi bezprostředně souvisí (třeba kde bydlíte a jaký je váš denní rozvrh). Každá další úroveň předchozí slovní zásobu zhruba zdvojnásobuje, tzn. A2 odpovídá 1 000 slov, B1 pak 2 000 slov a tak dále, až po C2, kde by vaše slovní zásoba v příslušném jazyce měla čítat přibližně 16 000 slov. S úrovní C2 rozumíte prakticky všemu co slyšíte, bez ohledu na kontext nebo téma, a vaše schopnosti použití daného jazyka plus mínus odpovídají rodilým mluvčím. Rozhraní mezi jednotlivými písmeny jsou zároveň kritickými body, kde spousta lidí se svým úsilím končí, protože čelíte specifickým potížím. Při přechodu z A2 na B1 je složité udržet motivaci, investovali jste už hodně sil a přesto se ještě pořádně nedomluvíte: přichází frustrace. Relativní svobodu vyjadřování většina lidí vnímá kolem úrovně B2, tady pak musíte najít nové metody a způsoby učení, protože přehoupnout se výš směrem k C1 a později C2 znamená rozšířit své pole zájmu na slang na straně jedné a naopak na vzdělaný jazyk na straně druhé. Dost bylo obecných úvodů. Jak teda konkrétně na to?

Momentálně mám v plánu naučit se obstojně katalánsky. Hledám jak a kam se posunout z A1 – hledejte i vy, pro ten „váš“ jazyk

Získejte solidní základy

Smutná zpráva, vím. Ale bez toho se nikdo neobejdeme. Pořiďte si jednu oldschool učebnici kde typicky najdete sled článek – slovíčka – gramatika – procvičení, a našprtejte základní nepravidelná slovesa, základní časy (přítomný, minulý, budoucí a kondicionál – jeden od každého, pikantní časy zatím můžete vynechat), číslovky a prvních 500 – 1000 slovíček. Naučte se abecedu, hláskovat a pojmenovat v příslušném jazyce interpunkční znaménka nebo specifické znaky. Později vám to dost usnadní život. Nezabíjejte učebnicí zbytečně moc času, ale snažte se během půl roku až roku dostat až na A2. Využijte ten čas k tomu, abyste si vypěstovali studijní návyky. Pořiďte si zvýrazňovače, fixky, blok a zvykněte si věnovat se učení každý den, i kdyby to mělo být 20 minut v tramvaji. Buďte šprti!

Jak to dělám já: Obtížně, taky mě to otravuje. Došprtání katalánských základů mám v plánu na léto.

Cizojazyčné vstupy od prvního momentu

První chyba, kterou my Češi při učení cizích jazyků děláme spočívá v tom, že naše snažení od začátku nerozšiřujeme za tu jednu oldschool učebnici. Nechovejte se ke svému cílovému jazyku jako k mrtvé latině. Určitě je za ním národ s vlastní kulturou, gastronomií, televizí, novinami a časopisy. Najděte si na internetu televizní pořad, který vás tématem zajímá, a sledujte ho od první chvíle. Ještě než vůbec umíte říct, kde bydlíte. Zvyknete si na rytmus, přízvuk a reálnou rychost jazyka. Přestanete se ho bát. Za chvíli začnete poznávat slova. A ještě o chvíli dál se ledacos přiučíte. Najděte si podcast a proveďte s ním to samé, šup s ním do uší cestou do práce. Vyhledejte si recept na nové jídlo a uvařte podle něj. Na dovolenou si kupte na pláž jednoduchý časopis – hodně obrázků, málo textu.

Jak to dělám já: Každou sobotu ráno koukám u snídaně na katalánský TV pořad La meva mascota i jo (Můj mazlíček a já) o zvířatech. Jednou až dvakrát týdně poslouchám cestou do práce cca 15ti minutový podcast Sabies que…? (Věděl jsi, že…?) o zajímavostech z Katalánska.

Poznejte, co na vás platí

Najděte si svůj způsob, každý jsme jiný. Někoho rád chodí na jazykové kurzy, protože ve víc lidech mu učení přijde zábavnější. Někomu se dobře učí ráno, jinému večer. Někdo je individualista a ostatní lidi ho na hodině ruší. Respektujte svoje zvláštnosti.

Jak to dělám já: Nedám dopustit na individuální hodiny, ve španělštině mě dovedly až k C2. Mluvíte celou dobu, před ničím se neschováte, ničemu neujdete, žádná ulejvačka. Na vyšším stupni (kolem úrovně B) už bych se jinak neučila. José, vím, že to tady čteš, takže tisíckrát díky!

Mluvte!

Druhá chyba, kterou my Češi děláme. Pozůstatek Rakousko-Uherska? Vrozený strach z chyb? Perfekcionismus? Nevím, ale bojíme se mluvit. Bojíme se to říct špatně. Nevíme jistě, a tak radši mlčíme. Co kdyby se nám smáli? Vyhlašte válku svému strachu z chyb a mluvte, mluvte, mluvte. Na hodinách v jazykovce, na ulici, při jazykových výměnách, a pokud nemáte vůbec nikoho, mluvte sami se sebou o tom, co jste ráno dělali a co jste si dali k obědu. Podívejte se přísně na ten telefon, co vám nahání tolik strachu a řekněte si, já to zvládnu! Mluvení je absolutní priorita, ta nejcennější dovednost, kvůli tomu to děláte. Tak… mluvte!

Jak to dělám já: Tohle je moje velká slabina. Když znervózním, mluvení mi děsně nejde. Vlastní nedokonalost mě hrozně rozčiluje. Osvědčilo se mi začít v tu chvíli cíleně mluvit pomaleji a zhluboka dýchat, nervozita poleví. Většinou taky pomůže, když pojmenuju svůj problém, nebojte se říct něco jako „nech mě chvíli přemýšlet“ nebo „zrovna teď si nemůžu vzpomenout“.

Stanovte si měřitelné cíle

Mluvit jako člověk, který se vaší oblíbené zemi narodil, je velký a těžký úkol. Rozkouskujte ho na menší a stravitelnější části. Každý den udělejte něco, co vás k vašemu cíli posune. Každý den si zformulujte jedno malé splnitelné předsevzetí: Naučím se těchhle pět slovíček. Přečtu si jeden článek v novinách. Pustím si na internetu jednu reportáž ze zpráv. O víkendu si pustím film. Atakdále.

Jak to dělám já: Za těch pár let, co jsem intenzivně věnovala španělštině, mám betonové studijní návyky, malé denní kroky dělám bez přemýšení. Kromě toho se přihlašuju na mezinárodní jazykové zkoušky, vyhovují mojí potřebě zřetelných mezníků.

Najděte svoji motivaci

Proč to děláte? Chcete lepší práci, přečíst si Shakespeara v originále nebo se domluvit na dovolené? Ať je vaším cílem co chce, pojmenujte si ho. Mějte ho na zřeteli, až budete mít chuť praštit s knihou do kouta nebo se vám nebude chtít opakovat slovíčka. Hledejte nové a nové věci, které vás motivují. Možná vám zachutnala místní gastronomie a jazyk vám pomůže s jejím objevením. Nebo sledujete Facebookovou stránku o tématu, které vás zajímá. Šup s tím na seznam motivátorů.

Jak to dělám já: Já jsem měla být Španělka, to každý ví. Za prvé kompenzuji to, že jsem se narodila úplně někde jinde. Za druhé to tam prostě miluju, včetně jídla, lidí, krajiny, počasí, kultury. Co chcete víc?

V Zaragoze na slavnostech Fiestas del Pilar. Zaragoza byl poslední španělský výlet jen pár dní před složením DELE C2 ze španělštiny. Když milujete, co děláte, všechno je mnohem snažší!

Učte se od ostatních

Mám jednoho španělského kamaráda. Když se potká s někým, kdo mu zrovna nesedí, vždycky shovívavě říká: „Hay que aprender de todo el mundo.“ (Učit se je potřeba od každého.) A je to tak. Kopírujte finty, studijní návyky, přiučte se nadávky. Chtějte po ostatních, aby vás opravovali. Zeptejte se, co znamená to slovo, co jste právě slyšeli. Vůbec se ptejte na všechno. Pak si to někam napište, jestli jste sklerotici jako já.

Jak to dělám já: Čtu si nápisy v MHD a reklamní tabule, nevychovaně poslouchám cizí rozhovory v restauraci, v autobuse a na ulicích. Když někdo v rozhovoru použije slovo, které neznám, vždycky se zeptám, co znamená. Vypadám jako blbeček? Tak ať. A všechna nová slovíčka, která pochytám na cestách, si zapíšu do poznámek v mobilu.

Zbavte se včas pomocných koleček

Potřebujete k vašemu prvnímu kolu pomocná kolečka? (Čti: Titulky k filmu nebo komiks místo knížky?) OK, ale zbavte se jich včas. Jestli jste někde kolem úrovně B2, titulky by pro vás už měly být sprosté slovo. Musíte je zahodit, nejde to jinak. A ne, ani v originále si je tam nemůžete nechat. První dva, tři… možná čtyři filmy budete fakt trpět a nebudete nic rozumět. Budete mít chuť to v půlce vypnout. Musíte vydržet! Pusťte si zprávy, i když jsou rychlé a nevíte, která bije. Koukejte na obrázky a věřte svým mozkovým hemisférám, jednou to přijde. Jednou to udělá „cvak“ a budete rozumět, jako byste v té řeči vyrostli. Zároveň jsem přesvědčená, že dvojjazyčné knihy (na jedné straně originál, na druhé překlad) jsou zlo a měly by se vymítat stejně jako upíři. Zahoďte ten cajk a kupte si úplně normální, jednoduchou knížku – detektivku s vraždou nebo nějakou romantiku. Čím prostší děj, tím lepší. Smiřte se s tím, že nerozumíte všemu a pamatujte, že z dvojjazyčného vydání Psa baskervillského se ještě nikdo anglicky nenaučil.

Jak to dělám já: Ve španělštině jsem titulky zahazovala ještě před B2. Trvalo to dva a půl filmu, třetí to zlomil. Určitě pomohlo, že jedna z hlavních postav byla cizinka, takže její španělštině bylo líp rozumět. Zprávy v TV zabraly znatelně déle, určitě ještě o hezkých pár měsíců víc, než filmy. Ty jsem si pouštěla na pozadí k různým činnostem (bez snahy nějak extra rozumět). „WTF, já všechno rozumím“ moment přišel, když jsem si jednou u zpráv trhala obočí 🙂

Akceptujte svoji nedokonalost

Můžete být dobří jak chcete, ale nikdy nebudete perfektní, nikdo není. Smiřte se s tím, že ani jako C2 nebudete znát úplně všechna slova. Udělat gramatickou chybu není hrdelní zločin. Akceptujte, že většina místních lidí stejně pozná, že jste se narodili jinde. Nežeňte se za dokonalým přízvukem, je to ztráta energie. Soustřeďte se na to, aby vám bylo dobře rozumět a nezapomeňte, že kulturní zvyklosti rozhodují daleko víc, než perfektně posazený akcent. Chovejte se jako místní, napodobte jejich styl vyjadřování a způsoby. Vaše španělština může být sebelepší, ale pokud si budete od lidí stoupat dva metry daleko jako Finové, nezapadnete nikdy.

Jak to dělám já: Bolestně. Trvalo mi dva roky smířit se s tím, že většina Španělů pozná, že nejsem Španělka. Ať dělám co dělám, moje samohlásky jsou většinou o trochu delší, než by měly být. Když mám blbý den nebo jsem unavená, dělám gramatické chyby a nemůžu si vzpomenout na slova, to je holt život.

Nemusíte všemu rozumět

Buďte trpěliví. Třetí chyba, kterou my Češi pravidelně děláme: Chceme mít ve všem systém, všemu rozumět. Rozčiluje nás, že neznáme nějaké pravidlo. Nebuďte na sebe tak přísní, učení by vás mělo i bavit. Zkuste se smířit s tím, že celý proces pár let zabere.

Jak to dělám já: Už to beru celkem v klidu. Momentálně znám od spousty katalánských sloves třeba jen dvě nejčastěji používané osoby (první a třetí jednotného čísla), některé složité časy například jen pro nejdůležitější slovesa (mít, být) a podobně. Každé puzzle se jednou složí.

Cílový jazyk používejte

Čtvrtá chyba! Dosáhneme nějaké úrovně, pak jazyk odložíme a za pár let abychom začínali znovu. Svojí jazykovou úroveň musíte udržovat, nestojí to tolik námahy. Hledejte nové přátele, čtěte, koukejte na televizi. Znalost jazyka vám otevřela dveře do nové kultury, využijte toho. Jestliže ho nebudete používat, zajde jako nezalévaná kytka. Dobrý způsob je i vést si deník nebo vzpomínkové zápisky.

Jak to dělám já: Většinou jeden film týdně, snažím se při čtení střídat české a španělské knížky. Každý den mrknu do novin a projedu titulky, sem tam rozkliknu článek, který mě zaujal. Každý týden na YouTube nebo v podcastu poslouchám svoje oblíbené komediální pořady (1 – 2 hodiný týdně). Pořád mám hodiny španělštiny, většinou každý týden, obvykle je trávíme prostě tlacháním o normálních věcech.

Eh, jestli vám to přijde pořád jako hodně času, vězte, že v době plného nasazení to bylo mnohem víc. Já vám říkala, že žádný speciální talent nevlastním!

Část svých volnočasových aktivit přesuňte do cílového jazyka

Cestujte

To nejlepší nakonec, třešnička na dortu, květ na kaktusu, chladivý koktejl v rozpáleném dni, ta největší odměna za vaše úsilí – cestování! Sebelepší učebnice nenapodobí efekt, který vznikne, když se nové slovo ve vaší mysli spojí s nějakým emocionálním prožitkem. Co se naučíte na cestách, to nezapomenete. Když jsem byla poprvé v Madridu, odřela jsem si v sandálech patu. Slovo pro „náplast“ nebylo v online slovníku a tak jsem se ho naučila od od prodavače v lékárně blízko Plaza de San Miguel, nikdy ho nezapomenu. Kdo někdy bojoval s názvy zeleniny, ovoce nebo druhů masa v cizím jazyce, ruku nahoru! Tenhle problém se řeší návštěvou restaurace nebo trhu a konzumací příslušné potraviny přímo na místě. A jestli si teď říkáte, taky bych jel/-a, ale… tak najděte to vaše „ale“ a odstraňte ho. Je víc možností než jen zájezd do hotelu, existují stáže, dobrovolnické pobyty, výměna bytů na pobyt á la Airbnb. Místo letadel jsou tu vlaky, v práci nejste nepostradatelní a vaše děti vás nepotřebují celou dobu za zadkem. Nerezignujte na svoje sny a plňte si je, nikdy není pozdě, i kdyby vám bylo třeba devadesát.

Jak to dělám já: Cestuju 🙂

25. 5. 201925. 5. 2019

Jak nás vidí Španěl

Para la versión española de la entrevista pincha aquí.

Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.

Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.

Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.

Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.

A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.

Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.

Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂

Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.

Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.

Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.

Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.

Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.

Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.

Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.

My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.

Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.

Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.

Díky. Není zač.

25. 5. 201925. 5. 2019

Cómo nos ve un español

Českou verzi rozhovoru najdete zde.

¿Quién es José? Un pianista que vino a Praga a hacer una beca y se quedó veinte años. Nació en Valladolid, en la ciudad donde la gente habla el español más puro y más bonito, lo cual lo predeterminó a convertirse en profesor de español aquí en Chequia. Tengo la suerte de que hace varios años que vela no sólo por mi castellano, sino también por mis conocimientos culturales e históricos. A parte de eso tenemos una cosa en común: los dos queremos un país donde no nacimos.

¿Cuánto tiempo llevas en Chequia? Llevo desde el año 1999, o sea, veinte años.

Así que viniste con… ¿veinticuatro? No, ventiseis.

Cuando viniste, ¿qué fue lo que te sorprendió? ¿Tuviste un choque cultural o algo por el estilo? Sí, seguro. Lo que pasa es que ahora mismo ya hace tantos años que no recuerdo muy bien. En primer lugar, recuerdo que todo funcionaba de manera muy distinta. Todavía en el 1999 no había cambiado tanto la República Checa y había muchos resquicios de la época del socialismo. Por ejemplo, me llamaba mucho la atención que el servicio de la hostelería era fatal, era malísimo. Los camareros antipáticos, no te atendían, o te atendían mal.

¿Y la gente en sí? Digo la gente en la calle, o tus amigos. La verdad es que luego con la gente con la que me relacionaba mi primera experiencia fue buena. Vine para estudiar piano y mi profesor era checo. Recuerdo que cuando me presenté a él, hablé en inglés, y me dijo que no hablaba inglés, que sólo hablaba italiano. Pues hablábamos italiano, porque yo sabía algo, y era una persona encantadora. Tenía mucha relación con Italia porque daba cursos ahí. Luego, enseguida empecé a conocer gente, sobre todo jóvenes, estudiantes, y hacíamos intercambio: yo les enseñaba español y ellos me enseñaban checo. En general, la gente era amable y normal. Pero lo que se refería a los servicios, o si querías comprar algo, cualquier cosa, la genta era un poco… no sé.

Después de tantos años, ¿sabemos sorprenderte? Sí, sí, seguro. Me sigue sorprendiendo la televisión checa, que todavía seguís con las películas de „S tebou mě baví svět“ (“Contigo me gusta el mundo”) y todo eso.

Pero a ti te gustan también, ¿no? Sí, yo las he visto una vez y vale, ¿pero todos los años como una tradición? No sé qué pasó en el año 75, no sé qué pasó en la celebración del año nuevo de ese año, que siempre lo da la televisión checa en Nochevieja después de las campanadas, siempre pone el especial del año 75.

Yo ni lo sé. Pues sí, siempre, siempre está ahí.

¿Cuáles son las diferencias importantes entre los checos y los españoles? Sois tremendamente prácticos, hasta límites insospechados. Sois el polo opuesto a los españoles en muchas cosas, pero la que más me llama la atención – y creo que ya te lo comenté – un español si sabe decir cuatro palabras en checo ya dice que habla checo. Un checo es capaz de tener un nivel C1, C2 de español y te dice que no sabe hablar español. Si le preguntas a un checo, ¿sabes esto?, nunca te dice que sí. Nunca. Te va a decir: un poco. O algo así. Mientras que nosotros los españoles es que a un poquito que sepamos, que sí, sí.

¿Se te ocurren otras diferencias? Sí, las relaciones, por ejemplo. Las relaciones personales son un poco diferentes. Es decir, nosotros los españoles tendemos un poco más a criticar y a meterse en la vida de los demás. Los checos no. Para nada. No criticáis, o por lo menos no tanto como los españoles, y sois mucho más liberales en ese sentido. Si alguien hace algo, pues bien, que lo haga, no importa.

¿Qué crees que podríamos adoptar de la mentalidad española? Esto también es una diferencia. Los españoles somos quizá algo más… cosmopolitas. Es decir, deberíais ser un poco de mente más abierta en algunas cosas. Un checo por ejemplo no puede entender que a alguien no le guste ir a esquiar (se ríe) en la semana blanca, o que no le guste el esquí y estar en una de estas “chata” (cabaña) o “ubytovna” (posada), con olor a humedad y a moqueta durante una semana, todo sudado después de esquiar, no lo puede entender que no sea normal en otros países. O que no le guste ir a una cabaña en medio de la nada donde tienes que hacer tus necesidades en un hoyo, y van a decir que es fantástico porque estás con la naturaleza.

¿Hay algo muy propio de los checos que adoptaste? Sí, yo me he convertido en un checo, no me gusta meterme en la vida de los demás o criticar y me he vuelto en ese sentido como los checos, en alguien más práctico a la hora de reaccionar, o a la hora de solucionar cosas.

¿Un poco pasota? No pasota, sino por ejemplo los españoles, aunque sepas que no se puede hacer nada por lo menos tienes que demostrar o lamentarte que no se puede hacer nada. Mientras que los checos lo aceptáis porque es absurdo lamentarse de algo que no se puede solucionar. Pero también, una cosa que no me gusta en los checos: sois muy resignados. Nosotros quizá somos más luchadores y no nos resignamos fácilmente.

¿Cómo somos como estudiantes de español? Igual que como estudiantes de cualquier otro idioma. Es decir, sois un poco germánicos, muy cuadrados, queréis enseguida descubrir un método, un sistema, tenerlo todo organizado, entenderlo todo, y no hablar hasta que no tenéis la seguridad de que lo vais a hacer correctamente.

¿Tu comida top en Chequia? Me gusta mucho “vepřové koleno” (codillo), me encanta la manera de la que se hace “kachna” (pato) y “svíčková” también me gusta. Lo que más me gusta creo que es el pato con “knedlíky” y col.

Los checos solemos visitar sólo dos sitios en España: las playas – o Barcelona. ¿Cuáles son tus recomendaciones respecto a los sitios? ¿Qué es lo que deberíamos conocer? Primero, lo entiendo, os vais a los sitios turísticos. Igual que si vais a Grecia, no vais a Grecia. Vais al sol, a las playas. Pero, estaría muy bien conocer más sitios, porque la visión que tenéis de España es muy limitada. Entonces, yo recomiendo Madrid y alrededores. Y cuando digo alrededores, es Toledo tirando para abajo y Castilla, Ávila y Segovia tirando para arriba. Y recomiendo sobre todo el norte de España que es la gran desconocida para todos los checos. Porque es algo muy diferente a lo que podéis pensar. Hay playas, el clima no es igual que en el sur, el agua es mucho más fría, pero todos los checos que habéis visitado aquello, os encanta. Porque los checos tenéis algo con la montaña que no sé que es, os encanta la montaña, y el norte tiene montaña, mar, vegetación y muy buena gastronomía. Eso sí, tenéis que ser un poco más abiertos en la gastronomía. Sobre todo, marisco, no estáis acostumbrados y al principio os puede parecer un poco desagradable.

Si tienes que recomendar una comida, ¿cuál es? Pues te va a sorprender, pero una de las mejores comidas para mí, que siempre la disfruto y que la recuerdo es el raxo de Galicia. Raxo es carne de vaca a la plancha, carne gallega, con patatas fritas. Buenísima. Y un vino de Ribeiro, típico gallego.

¿Eres feliz? ¿Quieres quedarte? Hombre, pues si no fuese feliz, tendría que ir al psiquiatra, después de veinte años, ¿no? Sí, soy feliz. No quiero irme, estoy contento. Digamos que para mí la República Checa ya es como mi mujer. Quiero decir, quieres a tu pareja, aunque haya días que quieras matarla. Quiero la República Checa con todas sus virtudes y todos sus defectos.

Gracias. De nada.

27. 4. 2019

Granada dvou náboženství

(aneb den druhý v Granadě)

Ráno se zdá ještě studenější než to včerejší, když příkrými uličkami Granady scházím ze svého hotýlku vysoko na kopci dolů do centra. Všudypřítomná vůně pomerančových květů není v tuto roční dobu žádné klišé – voní ostře jasmínově, se svěžím, ovocným podtónem. Dnešní den bude patřit procházkám po katolických i muslimských památkách Granady.

Plaza Bib-Rambla

Pokud chceme prozkoumat hlavní katolické památky v Granadě – ač jich není tak mnoho, protože jak už víme, Granada byla až do konce 15. století muslimská – není lepšího místa pro zahájení dne než snídaně na náměstí Plaza Bib-Rambla hned vedle katedrály.

Plaza de Bib-Rambla a věže katedrály vykukující za ním

Náměstí je lemované kavárničkami, kde si můžete vychutnat churros s čokoládou, a obdivovat přitom kašnu uprostřed nebo nápadité podstavce lamp okolo. Zóna kolem náměstí je kromě toho eldorádem obchodů – ať už sháníte pěkné kožené sandály, arabské pantoflíčky, sukni na flamenco nebo nápadné náušnice, tady určitě uspějete. Kromě toho se určitě zastavte v některém z mnoha obchodů se sypanými čaji a kořením – kurkuma voní všude okolo.

Lampy
Na každém náměstí si Granada hýčká aspoň jednu kašnu

Catedral de Granada

Granadská katedrála je na španělské poměry dost mladá – mohla se totiž začít stavět až poté, co byla Granada dobyta Katolickými veličenstvy, k čemuž došlo v roce 1492. Isabela Kastillská to jistě myslela dobře, když nařídila výstavbu katolického chrámu, ale stavba se protáhla cca na 200 let, až do roku 1704, což katedrále vůbec neprospělo. Zvenku je vše, jen ne povedená – je mixem podivuhodných stylů a španělským gotickým katedrálám nesahá ani po kotníky. Inu, posuďte sami.

Granadská katedrála z vyhlídky ve čtvrti Albaicín

Uvnitř je to o něco lepší, renesanční výzdoba je bohatá a řešení centrální části kolem hlavního oltáře neotřelé – je kruhová a balkonky okolo připomínají výpravné divadlo. Katedrálu můžete navštívit za 5 euro, v ceně je i audioprůvodce – bohužel přehnaně ukecaný a s minimálním počtem skutečných informací.

Capilla Real

Hned vedle stojící Capilla Real, Královská kaple, je o poznání podařenější. Zvenku je docela monumentální, a její stavbu nařídila rovněž Isabela Kastillská. Od počátku byla zamýšlena jako místo posledního odpočinku pro ni a jejího manžela Fernanda Aragonského. Isabela umírá dlouho před dokončením, už v roce 1504. Po její smrti Fernando objednal velkolepé mramorové hrobky se sochami v životní velikosti, zdobené velkou spoustou propracovaných detailů. Vzhledem k řečenému docela překvapuje, že vlastní ostatky se nachází v kryptě o patro níže v prostých olověných rakvích – vedle Isabely a Fernanda tam odpočívá jejich dcera Juana La Loca, její manžel Felipe El Hermoso (u nás známí jako Johana Šílená a Filip Sličný) a nejmenší rakev patří vnukovi Katolických veličenstev, který zemřel ve věku pouhých dvou let. Autorem audioprůvodce, který i tentokrát obdržíte spolu se vstupem za 5 euro, je zjevně stejný nešťastník jako v předchozím případě, protože důvod se nedozvíte.

Plaza Nueva

Pár kroků od katedrály a královské hrobky se nachází náměstí Plaza Nueva, jakoby na pomezí mezi katolickým a muslimským světem Granady.

Náměstí je obdélníkové, po stranách ho lemují arabské čajovny a stánky se zmrzlinou, zatímco uprostřed můžete přihlížet mnoha improvizovaným představením flamenca, která za pár drobných provozují granadští gitanos, cikáni.

Carrera del Darro

Pokračováním náměstí je úzká ulice Carrera del Darro, ze které vlevo do kopce vybíhají úzké uličky muslimské čtvrti Albaicín, zatímco vpravo teče granadská řeka Darro a nad ní se na kopci vypíná Alhambra. Procházka kolem říčky nabízí docela pěkné pohledy na pevnostní část Alhambry a Palacios Nazaríes, romantické mosty přes Darro a dávku dobrodružství, až se budete uhýbat před projíždějícími červenými linkovými minibusy, které obsluhují ty nejužší a nejpříkřejší granadské ulice.

Na Carrera del Darro 33 se nachází El Bañuelo, arabské veřejné lázně z 11. století. Zvnějšku nenápadný domek ukrývá překvapivě prostorné místnosti původních muslimských lázní hammam. Kromě cihlových oblouků zaujmou střešními otvory, z nichž některé jsou ve tvaru osmicípých hvězd.

O pár desítek metrů dál můžete navštívit Casa Horno de Oro, ukázku bydlení granadských moriscos, jak se nazývali muslimové, kteří po dobytí Granady konvertovali ke křesťanství. Ne že by měli mnoho na výběr – Katolická veličenstva Isabela a Fernando v roce 1492 ze Španělska vypudili všechny židy a muslimům se vedlo podobně. Kdo nepřijal křesťanskou víru, musel jít.

Albaicín

Nejstarší městská čtvrť Granady, muslimský Albaicín, se rozkládá na kopci naproti Alhambře a je změtí klikatých uliček, kde se často horko těžko vejdou dva lidé vedle sebe. Všechny domečky Albaicínu jsou bíle omítnuté, což vyniká zejména při pohledu z pevnostních věží Alhambry.

Domy se zahradami v Albaicínu se nazývají carmen (výraz, který pochází z původně arabského karm – vinice). V některých z nich se nacházejí restaurace, do jiných můžete volně vejít, abyste si je prohlédli a udělali si pár fotek impozantní Alhambry na protějším kopci. Zdaleka nejlepším způsobem, jak prozkoumat Albaicín je prostě se tam ztratit. Dokud budete pokračovat vzhůru do kopce, nemůžete zabloudit.

Nahoře na vás čeká bíle omítnutá Mezquita Mayor de Granada, granadská mešita (uvnitř přístupná pouze muslimům) a vyhlídka Mirador de San Nicolás, odkud můžete obdivovat a fotit Alhambru ze všech možných úhlů. Před cestou zpět do centra Granady se osvěžte v některé z arabských čajoven.

Albaicínské domečky
Občerstvení před návratem