Deníky z cest – 2. stránka – Španělsko do kapsy

28. 8. 201927. 8. 2019

Třetí barcelonský deník – 2/2

(neděle 25. 8. 2019)

Je teprve kolem deváté ráno, ale venku už je 24 stupňů a slunce pálí. Co teprve chodby uvnitř metra, to je ta pravá tlama pekelná, ve Španělsku jsou rozpálené i na začátku podzimu. Než přijede klimatizovaný vlak metra, málem se na nástupišti rozpustím. Části některých linek jsou až do konce srpna mimo provoz, a tak mi cesta trvá o něco déle, ale nakonec se přece dostanu do horní části Passeig de Gràcia. Kdo četl první deník z Barcelony zde, ten ví, že barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století získala mimořádný význam jako elegantní a moderní bulvár, kde si stavěla činžovní domy elita tehdejší Barcelony. Tedy stavěla… domy se v té době nestavěly na zelené louce, nýbrž přestavovaly. Na remodelaci původního obyčejného domu se najal architekt zvučného jména a ten se postaral jak o fasádu, tak o interiéry. V prvním patře obvykle bydlel v načančaném bytě majitel, byty v ostatních patrech se pronajaly. Blok obytných domů přímo před výstupem ze stanice metra Passeig de Gràcia nebyl výjimkou. Na pár metrech tu kolem roku 1900 proběhl přímo královský souboj tří význačných architektů. Prvním z nich byl Josep Puig, který mezi lety 1898 a 1900 navrhl Casa Amatller, druhým Lluís Domènech, autor rohového Casa Lleó i Morera dokončeného v roce 1905 a třetím nebyl nikdo jiný než Antoni Gaudí, jehož Casa Batlló dokončená v roce 1907 přitáhne ročně kolem 1 milionu návštěvníků. Tehdy platili za elitu všichni tři a jejich „konkurenční boj“ o nejkrásnější dům na Passeig de Gràcia s napětím sledovala celá Barcelona. Bloku se dokonce přezdívalo „manzana de la discordia“ (španělsky „jablko sváru“). Proč jablko? No přece proto, že španělské slovo pro „jablko“ (manzana) znamená také blok nebo komplex domů.

Dva modernistické skvosty vedle sebe. Vpravo slavnější Casa Batlló, těsně vlevo neprávem opomíjená Casa Amatller.

V reálu to s tou soutěží nebylo tak hrozné. Jak Josep Puig, tak i Antoni Gaudí byli Domènechovi žáci. Veřejného uznání tehdy došla jeho Casa Lleó i Morera, která vyhrála architektonickou cenu za rok 1906. Dům najdete na Passeig de Gràcia číslo 35 a prohlédnout si ho dnes můžete pouze zvenku – zevnitř přístupný není.

Casa Lleó i Morera. Jejím autorem je architekt Lluís Domènech

Casa Amatller

Průjezd vlevo vedle Casa Batlló skrývá vchod do jediného kompletně zachovalého modernistického domu v Barceloně. Josep Puig ho navrhl na přání zadavatele, kterým byl bohatý majitel továrny na čokoládu Antoni Amatller (jeho příjmení v katalánštině znamená „mandlovník“ a tak najdete motivy mandlových květů a větviček po celém domě). Amatller byl na tehdejší dobu velmi osvícený, hodně cestoval, amatérsky fotil (což na začátku 20. století rozhodně nebyl standard) a metody výroby čokolády přejímal ze špičky svého oboru – ze Švýcarska.

Josep Puig pro něj navrhl dům, který uvnitř ze všeho nejvíc připomíná starý (a temný) zámek. A taky jo – architekt čerpal inspiraci zejména z katalánského středověku. Mramorové podlahy a sloupy (tedy alespoň v té části bytu, do které se vodily návštěvy), nábytek z temného dřeva, cínové lustry s barevnými sklíčky, sochami zdobené krby, sádrové štukování stěn, kazetové stropy, tekoucí teplá voda ohřívaná důmyslně komínem… mám pokračovat?

Jídelna
Chodba

S odstupem času je jasné, proč se nakonec „vítězem“ stal právě Gaudí. Josep Puig byl klasický, postavil krásný dům, ale originality příliš nepobral. Gaudí byl naproti tomu vizionář a fantasticky pracoval se světlem, jeho domy vás ohromí na každém kroku. Z pohledu začátku 20. století excentrik a fantasta, o sto let později už jasný génius.

Ložnice dcery pana továrníka, okna vedou na Passeig de Gràcia. Sloup uprostřed je z červeného mramoru – měl být velmi dobře vidět z ulice, bohatství se tehdy promyšleně předvádělo.

Když je to tak, proč byste měli navštívit právě Casa Amatller a utratit 19 euro za komentovanou prohlídku? Tak především proto, že dům se zachoval jako dokonalý celek včetně interiérů, nábytku, sbírky skla nebo pečlivě zrekonstruovaných tapet. Antoni Amatller zemřel pouhých deset let poté, co se do svého domu nastěhoval, a jeho dcera Teresa se nikdy nevdala. Před svou smrtí vytvořila fond, který spravoval jak čokoládovny (čokoláda značky Amatller se dodnes vyrábí a prodává), tak i Casa Amatller. Majetek tak zůstal pohromadě a z vybavení nic nezmizelo – před vámi je dokonalá časová konzerva ve stylu art deco z Barcelony prvních let dvacátého století.

Dalším koníčkem pana továrníka byla sbírka skla
Čokolády Amatller

Praktické info: Casa Amatller je otevřena denně od 10 do 18 hodin. Každou půlhodinu se koná prohlídka v délce cca 45 minut, na cestu dostanete průvodkyni a interaktivní tablety s výkladem (i v angličtině) do sluchátek. Já jsem byla v deset ráno jediná kandidátka (což poměrně přesně vypovídá o vytíženosti Casa Amatller – vstupy předem kupovat určitě nemusíte), takže tablety zůstaly ve skříni a užila jsem si samostatnou prohlídku s výkladem přímo od průvodkyně. Metro L2, L3 nebo L4, stanice Passeig de Gràcia.

Poble Espanyol

Tak nebudeme si tu vůbec nic zastírat. Zatímco Casa Amatller je, dejme tomu, prohlídka pro fajnšmekry, návštěva Poble Espanyol je bohapustá turistická atrakce. V katalánštině název znamená „Španělská vesnice“, a označuje se tak skanzen v areálu kopce Montjüic. Poble Espanyol byla postavena u příležitosti Světové výstavy v Barceloně v roce 1929 a autorem úplně prvního nápadu na její výstavbu byl právě architekt Casa Amatller – Josep Puig. V letech 1927 a 1928 se po Španělsku rozjeli její pozdější autoři a sbírali inspiraci a ty nejcharakterističtější stavební styly a budovy z celé země.

Výsledkem je, jak už jsme řekli, skanzen s rozlohou 50 000 metrů čtverečních. Kamenné domečky, ulice, náměstíčka, to vše rozděleno do čtyř sektorů: Střed (střední Španělsko a Extremadura), Sever (severní Španělsko – Galicie, Asturie, Baskicko atakdále), Jih (Andalusie) a Středozemí (pobřeží Středozemního moře).

Turistická atrakce nebo ne, uličky dost zdařile vystihují atmosféru a styl jednotlivých částí Španělska, k čemuž přispívá i pečlivý výběr rostlinstva. Například „Středozemí“ je osázené pronikavě vonícími borovicemi, v andaluské části zase najdete pestré květináče pověšené na stěnách domků a pomerančovníky.

Bílé domečky po stranách reprezentují „Jih“. Ale pozor – věž se zvonicí v průhledu je už v mudéjarském stylu, který je typický pro Aragón (na severovýchodě Španělska).

Popularitu a zdařilost Poble Espanyol nejlépe vystihuje to, že ač byla původně zamýšlena jako dočasná atrakce po dobu výstavy – na pouhých šest měsíců – domečky nakonec nebyly strženy a zůstaly na místě dodnes. V jejich přízemí často najdete obchůdky a restaurace, ale bydlet v nich nikdo nesmí. Na to jsou přece jen trochu křehké – nemají základy.

Praktické info: Do Poble Espanyol se dostanete metrem trasy L1, L3 nebo L8, vystupte na stanici Espanya a vydejte se od Plaça Espanya směrem k fontáně. Přímo před ní pak zahněte doprava a pokračujte do kopce na Montjüic, po pár set metrech dojdete k branám Poble Espanyol. Nelekněte se turisticky vyhlížejících upoutávek a zatněte zuby – vstup vás přijde na 14 euro. Za tu cenu návštěva celkem stojí, areál je velký, najdete v něm i muzeum současného španělského umění a každý den se tu konají různé kulturní akce. V jedné z ušmudlaněji vyhlížejících zahrádek jsem si dala oběd – a jejich paella byla přímo nebeská.

26. 8. 201925. 8. 2019

Třetí barcelonský deník – 1/2

(sobota 24. 8. 2019)

Říkají, že človek má být vděčný za maličkosti. Mně terasa v devátém patře hotelu s výhledem na barcelonské střechy a mrakodrap Torre Glòries ve tvaru okurky, španělský jamón a plechovka mého oblíbeného piva Estrella Galicia nepřijdou zrovna jako maličkosti, a tak mě vděčnost přímo zaplavuje. Drobím bílý španělský chleba do klávesnice, nad Barcelonou se stmívá a kdo chce vědět, co se dá v Barceloně všechno podnikat, má možnost to zjistit v dnešním článku.

Museu Picasso

Co má společného Picasso a Barcelona, ptáte se? No, je toho dost, pokud vezmeme v úvahu, že Picasso v Barceloně prožil valnou část svého dospívání mezi lety 1895 a 1904 a že právě tady se v roce 1900 v kavárně Els quatre gats (česky “U čtyř koček”) konala vůbec první výstava Picassových děl.

Picassovo muzeum najdete v srdci středověké Barri Gòtic, Gotické čtvrti, v ulici Carrer Montcada. Otevřeno má denně od devíti ráno a lístky můžete kupovat přímo na místě navzdory tomu, že se muzeum řadí mezi čtyřicet nejnavštěvovanějších na světě. Pán na pokladně mi pokládá standardní otázku, odkud jsem (na to se vás kvůli statistikám zeptají ve Španělsku úplně všude). Odpověď ho viditelně zarazí a za jeho upřímné „A jak to, že mluvíš tak dobře španělsky, žila jsi tady?“ si u něj kupuji nejdražší lístek se vstupem do stálé i sezónní expozice s audioprůvodcem za 19 euro. Au.

Kolumbova ulice (Paseo de Colón)
Mísa s ovocem (El Frutero)

Nicméně nelituji. Picasso se narodil v roce 1881 a ať už si o něm myslíte cokoliv – a jakože já si po přečtení knihy Můj život s Picassem, kterou napsala jeho žena Françoise Gilot, myslím, že to byl naprostý šílenec – tak síla jeho talentu byla už v raném dospívání neuvěřitelná a zasadí vám ránu přímo na komoru hned v prvním sále stálé expozice. Picassovo muzeum v Barceloně vystavuje několik tisícovek jeho děl, nicméně nejrozsáhlejší část sbírky tvoří obrazy z Picassova raného období (1895 – 1904), což jsou poněkud překvapivě (zejména zpočátku) velmi realistické obrazy, za které by se nemusel stydět mnohem vyzrálejší umělec.

Muž s čepicí (Hombre con boina), 1895. Picasso obraz namaloval jako čtrnáctiletý

Těžištěm sbírky jsou obrazy, které vlastnil Jaume Sabartés, který byl od roku 1899 Picassovým velkým obdivovatelem, přítelem a posléze také osobním asistentem. Sabartés věnoval Barceloně 574 děl z jeho osobní sbírky pro muzeum, které bylo otevřeno v roce 1963. Zpočátku dokonce neslo Sabartésovo jméno, neboť Picasso se silně distancoval od frankistického Španělska, ale postupně sám muzeu věnoval několik set svých prací, včetně několika obrazů z modrého období.

Střechy Barcelony (Azoteas de Barcelona), 1902

Značnou část roku 1957 strávil Picasso tím, že si hrál s obrazem Las Meninas (Dvorní dámy), který namaloval Diego Velásquez v roce 1656, a který vystavuje muzeum Prado v Madridu. Vytvořil sérii 58 obrazů, zaměřených na jednotlivé postavy z obrazu nebo dílo jako celek, a namaloval neskutečné kubistické variace Velásquezova díla – a hádejte, kde si tenhle unikát můžete prohlédnout 🙂

Picassovo kubistické pojetí (jedno z mnoha) obrazu Las Meninas od Diega Velásqueze

Pro srovnání… Velásquezův originál, zdroj: museodelprado.es

Plaça d’Espanya

Po odpolední siestě teplota neochotně klesá pod třicítku, a tak se vybatolím na obhlídku Španělského náměstí. Odveze vás tam trasa metra L1, vystoupíte na stanici Espanya. Plaça d’Espanya bylo vybudováno u příležitosti Světové výstavy v roce 1929 a je jedním z největších barcelonských náměstí. Perličkou je, že bylo postaveno na místě dřívějšího barcelonského šibeničního vrchu. Ale co… každý máme nějakou minulost.

Náměstí je postaveno na úpatí barcelonského kopce Montjüic a sahá od Palau Nacional, národního paláce, přes Avinguda de la Reina María Cristina a dvě 47 metrů vysoké Torres Venecianes (Benátské věže) až po bývalou barcelonskou býčí arénu Arenas de Barcelona.

Před Palau Nacional a podél Avinguda de la Reina María Cristina najdete také Font Màgica de Montjüic, Kouzelnou fontánu. Představení s hudbou a osvětlením se konají v letních měsících dvakrát za den, v půl desáté a v půl jedenácté večer, zúčastnit se jich můžete zdarma.

Plaça de Espanya ze střechy obchodního centra Arenas de Barcelona

V roce 1900 byla v Barceloně uvedena do provozu aréna pro býčí zápasy, zvaná Arenas de Barcelona, nebo také jednoduše Las Arenas. Postavena byla v pro Španělsko typickém neomudéjarském stylu a svému účelu sloužila až do roku 1977, kdy se v ní konaly poslední býčí zápasy. Po dlouhých letech rozpaků, kdy se uvažovalo i nad zbořením stavby, byla přetvořena v dnešní obchodní centrum, které otevřelo své brány veřejnosti v roce 2011.

Střecha obchodního centra nabízí skvělé výhledy na Barcelonu a hostí spoustu restaurací a tapas barů. Nahoru se dostanete buď vyhlídkovým výtahem za euro (na fotce výše vlevo), nebo jednoduše po soustavě pohyblivých schodů vnitřkem obchodního centra až do čtvrtého patra. Tady se zaručeně zabavíte až do noci – obchoďák zavírá o desáté večer.

Pohled do útrob Las Arenas – desítky obchodů, restaurací a multikino

Pohled ze střechy Las Arenas směrem k barcelonskému kopci Tibidabo

24. 8. 201924. 8. 2019

Sagrada Familia: odpočet do finále

Pouhých sedm let chybí do plánovaného dokončení barcelonské katedrály Sagrada Familia. Věže, které zbývá dostavit – celkem jich katedrála bude mít osmnáct – rostou tak rychle, že rozdíl po pár měsících bije do očí. Snad proto nikdy nemůžu odolat pokušení zajít „na stavbu“ a obdivovat pokroky od minulé návštěvy Barcelony, nemluvě o opakované prohlídce interiéru a vyhlídce z věží, a to navzdory astronomické ceně vstupu. Inu, kdo si jednou katedrálu Sagrada Familia zamiluje, ten to má na doživotí 🙂

Sagrada Familia z křižovatky ulic Carrer de Sardenya a Carrer de Mallorca, srpen 2019. Centrální věže se pomalu, ale jistě stávají dominantou katedrály.

Sagrada Familia mění tvář Barcelony

Když Antoni Gaudí v roce 1926 zemřel na následky svých zranění po střetu s tramvají, zanechal po sobě nedokončený chrám Sagrada Familia, kterému tehdy – a vlastně až do nedávné doby – dominovaly čtyři chronicky známé siluety věží fasády Narození (španělsky Fachada del Nacimiento). Gaudí stihnul kromě fasády Narození dokončit už jen kryptu, ve které ulehnul k poslednímu odpočinku, a jinak svým následovníkům zanechal jen hromadu plánů, makety ze sádry a spoustu problémů a starostí, tehdy zejména finančního rázu. Barcelona rostla, stala se postupně populárním turistickým cílem a stejně tak rostl i věhlas Gaudího životního díla (práci na katedrále se věnoval dlouhých 43 let!) Dnes se počet návštěvníků Sagrada Familia ročně pohybuje kolem 4,5 milionu osob, což zajišťuje chrámu roční příjem kolem 50 milionů euro – dost na to, aby se finanční obavy staly minulostí a stavební práce v posledních letech postupovaly nevídaným tempem. A to dokonce tak rychle, že je dokončení katedrály naplánováno na sté výročí Gaudího smrti v roce 2026.

Sloupy v hlavní chrámové lodi mají různou barvu podle použitého materiálu a funkce, kterou mají vykonávat. Načervenalá barva patří těm nejsilnějším, které v budoucnu ponesou celou váhu nejvyšší věže katedrály.

Jestliže ještě nedávno vypadala Sagrada Familia více méně pořád stejně, se siluetami jeřábů vykukujícími za 107 metrů vysokými Gaudího věžemi, dnes jí začíná dominovat šest mohutných věží centrálních. Všechny momentálně měří mezi 101,5 a 104,35 metru a během několika málo měsíců nevyhnutelně změní panorama Barcelony. Nejvyšší plánovaná z nich – věž Ježíše Krista – bude při dokončení chrámu měřit 172,5 metru. V červenci letošního roku definitivně zmizel jeden z jeřábů používaných pro stavbu věží a práce se momentálně soustřeďují na výstavbu vnitřního točitého schodiště a skleněného výtahu právě ve věži Ježíše Krista. Tím se po dokončení prací (dostavba věží je plánována na rok 2022) budeme moci nechat vyvézt až na vrchol katedrály.

Rok 1926. Zdroj: gaudiallgaudi.com
Červen 2019

Stavební povolení

Katedrála Sagrada Familia je ve výstavbě už dlouhých 138 let. Žádost o stavební povolení podepsaná Antoni Gaudím byla předložena v roce 1885 na radnici barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals. Ačkoliv radnice v následujících letech při několika příležitostech potvrdila, že se stavbou kostela počítá – například jej zakreslila v roce 1891 do územního plánu – oficiální stavební povolení bylo uděleno až letos, konkrétně 7. června 2019. Na poplatcích za povolení a různých daních bude muset Sagrada Familia v příštích deseti letech Barceloně zaplatit 36 milionů euro, které budou krýt výdaje spojené s rozšířením městské dopravy v okolí a náklady na úklid, veřejný pořádek a údržbu okolí katedrály.

Dnešní pohled na centrální staveniště z mostíku mezi věžemi fasády Narození, srpen 2019

Aktuální polemika

Stavební povolení není poslední problém, který musí Sagrada Familia vyřešit. Gaudího původní plány počítají s velkolepým vstupním portálem umístěným ve fasádě Slávy (španělsky Fachada de la Gloria). Velký architekt zrovna tak plánoval, že k hlavnímu vstupu katedrály povede široká přístupová cesta a chrám tak bude možné obdivovat ze všech možných úhlů. Jenomže zatímco v roce 1926 stála Sagrada Familia na volném prostranství, dnes se všude okolo rozkládá barcelonská čtvrť L’Eixample a všechny parcely jsou zaplněné do posledního místečka. Jinými slovy, tam, kde měl být dechberoucí přístup, tam se dnes nachází ulice Carrer Mallorca s obytnými domy. Hádky o tom, kam až portál zasáhne a zda se případně přikročí až k demolici nejbližších domů se třemi tisíci obyvateli neberou konce už několik let. S výhradou pro podobu vstupního portálu počítá i zmíněné stavební povolení udělené v červnu letošního roku – a tak nezbývá než si na finální podobu Sagrada Familia trpělivě ještě pár let počkat.

Nedokončený hlavní vstup do katedrály, Carrer de Mallorca

10. 6. 201927. 8. 2019

Druhý barcelonský deník – 2/2

(neděle 9. června 2019)

Casa Batlló

O významu, který získala barcelonská třída Passeig de Gràcia na přelomu 19. a 20. století jste si už něco málo mohli přečíst tady. Na Passeig de Gràcia 43 tehdy stála budova z roku 1877, kterou v roce 1903 získal Josep Batlló, významný textilní průmyslník. Antoni Gaudí mezi lety 1904 a 1906 dostal při rekonstrukci domu zcela volnou ruku a vytvořil jedno ze svých neopakovatelných děl, dům šupinatý jako kůže draka, s charakteristickými balkonky, které (alespoň mně) ze všeho nejvíc připomínají lebky.

Casa Batlló je dnes v soukromém vlastnictví rodiny Bernat. Majitelé dům zpřístupňují veřejnosti a ze vstupného se platí údržba. Přístupná je tzv. planta noble (první patro nad úrovní chodníku), schodiště ve vnitřním patiu, zadní dvůr a střecha. Na cestu dostanete interaktivního audioprůvodce, který je mimochodem výborně udělaný (interaktivita spočívá v tom, že vám v jednotlivých místnostech ukazuje, jak příslušný prostor vypadal ve své době, podle toho, jak zařízení natáčíte).

Zadní fasáda Casa Batlló, která vede do dvora

Jak už to tak u Gaudího bývá zvykem, dům je nejen ďábelsky originální, ale taky plně funkční až do posledního detailu. Okna v hlavním salónu nabízí panoramatický výhled na Passeig de Gràcia, otvírala se směrem nahoru pomocí závaží umístěných po stranách. Všechny kliky, držátka a kličky oken, které v domě najdete, jsou ergonomicky tvarované tak, aby přesně padly do ruky.

Okna zvenku…
… a zevnitř

Mezi další zajímavé detaily patří systém ventilace. Otáčením dřevěných listů zasazených v rámech ze stejného materiálu ve spodní části dveří nebo světlíkových oken získáte větší či menší proudění vzduchu.

Klička okna
Dřevěná ventilace

Vnitřní výmalba opakuje šupinatý efekt vnější fasády. Motivy z přírody se ostatně objevují všude okolo, ať už je to ulita kolem stropního svítidla, krbový výklenek se sedátky ve tvaru houby nebo půda s žebrovím připomínajícím skelet hada či velryby (stejný efekt použil Gaudí na půdě Casa Milà, žebroví tohoto tvaru chodbu opticky zvětšuje).

Krbový výklenek ve tvaru houby se sedátky

Interiér: Barevná sklíčka v horní části dveří klamou tělem. Z každé strany se zdají mít jinou barvu, protože propouští odlišné množství světla.

Žebroví na půdě
Výtahová šachta

Samostatný popis si rozhodně zaslouží vnitřní patio. Prostor pro výtah ho opticky dělí na dvě části, v každé z nich se nachází schodiště. Oba takto vzniklé “světlíky” jsou dekorovány se stejnou péčí, jaká byla věnována uliční fasádě – a to kachlíky v různých odstínech modré.

V dolní části domu dominuje světlounce modrá, směrem vzhůru barvy tmavnou a jsou sytější: tyrkysová, kobaltová, námořnická modrá. To proto, že v horní části domu je denní světlo intenzivnější; tmavé barvy ho vyvažují. Na stejném principu funguje šířka oken: v horních patrech jsou užší a směrem do nitra domu se zvětšují, protože v nižších patrech domu jimi musí vstoupit více světla.

Tmavé odstíny modré v horní části
Dole jsou stěny světlejší

Jednotlivá patra jsou směrem ke světlíkům osazena tabulemi z vlnkovatého skla. Skloňte hlavu, podívejte se přes ně na barevné kachlíky a… ocitnete se pod vodou.

Podmořský efekt vlnitého skla

Pracovat pro Gaudího musela být radost. Dělníkům prý místo plánů ukázal sádrovou maketu domu, kterou zhotovil sám, a práce kontroloval do posledního detailu. Na výzdobu střechy a komínů stejně jako v případě Casa Milà použil keramické střepy. Materiál si sháněl sám ze starých kachlíků a zrealizoval tak recyklační snahy, které se stanou trendem až za sto let.

Komíny na střeše
Výhled přes přední štít domu

Mimochodem, vlevo od Casa Batlló se nachází další významné secesní domy, hned vedle je to například Casa Amatller, jejímž architektem je Josep Puig. Je to jediný kompletně zachovalý (včetně interiérů) modernistický dům ve městě. Na jeho návštěvu nepochybně dojde příště; zatím jsem si na jeho zadním dvorku dala v místní kavárně skvělý cheesecake. Dokonalé modernistické ráno v Barceloně!

Zadní dům Casa Batlló
Keramické zdobení, osobně zhotoveno Gaudím

Tip: Nebuďte líní vstát a přijít už v půl deváté ráno. Zažijete mnohem příjemnější prohlídku než později během dne. Casa Batlló najdete na trase metra L3, stanice Passeig de Gràcia.

Barri Gòtic

Pozor, přichází skandální odhalení! Ano, je to tak. Barcelona má i jinou katedrálu, než Sagrada Familia. Najdete ji v srdci Barri Gòtic (Gotická čtvrť), což je nejstarší část Barcelony. Stojíte zhruba ve dvou třetinách Les Rambles a díváte se směrem k přístavu? Skvělé, tak zabočte vlevo, ano, do jedné z těch podezřelých uliček, co poněkud nevábně voní. Po pár set metrech dojem středověku zesílí a je to tady: jste uprostřed Gotické čtvrti. Její vzhled si v některých momentech skutečně nezadá s… no, třeba s centrem Prahy.

Na Plaça de la Seo, přímo před katedrálou, kromě toho najdete zbytky římského akvaduktu a tehdejšího opevnění, obé z 1. století před naším letopočtem. Stavby jsou pozůstatkem římského města Barcino, které vzniklo kolem pahorku Mons Taber (dnešní Plaça de Sant Jaume).

Akvadukt
Uličky…
… a vlajky

Katedrála je zasvěcena svaté Eulálii, patronce Barcelony. Podle legendy nešťastná svatá zemřela mučednickou smrtí ve věku třinácti let poté, co protestovala proti pronásledování křesťanů. Na památku této události se v přilehlém claustro chová 13 bílých hus: husy proto, že se o ně malá Eulálie starala, bílé jako symbol její čistoty.

Claustro…
… a výhled na věž katedrály

Claustro můžete stejně jako katedrálu navštívit. Po jeho obvodu jsou umístěné kaple zasvěcené různým svatým a vnitřní část nabízí působivý výhled na špičatou věž katedrály. Pochmurný středověký dojem umocňuje všudypřítomná silná vůně kadidla. Něco takového v Barceloně nečekáte.

Kontrola na stavbě

Před obědem mi to nedá, a jdu zkontrolovat průběh prací na Sagrada Familia. Jeví se uspokojivě, ale, madre mía, těch turistů!

Sagrada Familia při pohledu z Plaça de Gaudí

Radši se klidím do metra a pak už hurá na oběd. Slunce se dnes sice schovává za mraky, ale sklenice něčeho studeného se mi stejně zdá jako velmi příjemná vyhlídka.

A jídlo?

Kolegové z práce, kteří pár let v Barceloně žili, mi udělili doporučení, které tímto s radostí předávám dál: restauraci Café Fragments najdete na Plaça de la Concòrdia 12, v blízkosti metra L3, stanice Les Corts. Mají výborné teplé tapas a točené pivko Mahou, které ve mně v tom líném a teplém odpoledni vyvolalo neodbytnou touhu po siestě. Není mi přáno, musím vyrazit na letiště, a tak aspoň přidávám vlastní tip na šunkařství Enrique Tomás, kde můžete zakoupit výbornou španělskou šunku, případně sendvič a nějakou tu láhev vína na piknik. Najdete ho v Carrer de Ferran, ulici, která spojuje Plaça de Sant Jaume a Les Rambles.

10. 6. 2019

Druhý barcelonský deník – 1/2

(sobota 8. 6. 2019)

První a druhou návštěvu Barcelony dělí osm měsíců. O něco ubylo žlutých stužek a separatistických vlajek a obyvatelé mi připadají milejší. Moje katalánština je zatím velmi improvizovaná, a tak mi dnes z cca 10 oslovených osob celkem 0 odpovědělo katalánsky. Jen se usmějí, cariño (miláčku), řeknou… a následuje záplava španělštiny. Na rovnocenného společníka ke komunikaci se zatím zjevně nekvalifikuji, co už!

Barcelonská třída Les Rambles v ranním slunci

Snídaně v Mercat de la Boqueria

Barcelonská třída Les Rambles je o deváté zalitá teplým ranním sluncem. Ještě není horko a od moře vzdáleného jen pár set metrů příjemně fouká. Mírná bríza roznáší po ulici vůni kávy a sladkého pečiva; neodolám a strčím nos do nejbližšího baru. Jedno café cortado a croissant s vanilkovým krémem nemůže škodit. Ale jen malý! Za rohem totiž právě otvírá trh Mercat de la Boqueria a byla by velká škoda nenechat si místo na všechny ty dobroty, které tam prodávají.

S prodejní plochou 2583 metrů čtverečních je Mercat de la Boqueria největším trhem v Katalánsku. S jeho historií je to zamotané: trh původně stál o kus dál pod širým nebem na plácku Pla de la Boqueria, a na jeho dnešním místě býval klášter bosých Karmelitánek zasvěcený svatému Josefu. V roce 1835 vyhořel, pozemek byl vyvlastněn a o pět let později se začalo s výstavbou tržiště. Trh se po bývalém klášteru tedy správně jmenuje Mercat de St. Josep. Současná kovová konstrukce pochází z roku 1914.

Ve více než 300 stáncích tu seženete čerstvé ryby a mořské plody, šunku, katalánské sýry a uzeniny, nejrůznější zeleninu a ovoce, čerstvé pečivo, vajíčka, ořechy a nejroztodivnější koření včetně feferonek a pravého šafránu, všechno, abyste si mohli připravit tu nejlepší víkendovou hostinu. Skoro lituji, že nemám k dispozici plotnu. A tak se odškodňuji aspoň čerstvým ovocem a ovocnými šťávami – melounová, kiwi s banánem, pitahaya s kokosem? Dejte mi je všechny!

Tibidabo

Nejvyšší bod Barcelony a hladinu moře dělí 516,2 metru. Přesně tolik totiž měří barcelonský vrcholek Tibidabo, který se nachází uprostřed přírodního parku pohoří Collserola. Za normálních okolností by byla povinnost vyrazit na něj legendární Tramvia blau, modrou tramvají, ale ta je momentálně v rekonstrukci a tak její místo zaujala linka autobusu č. 196, která vás vyklopí u dolní stanice lanovky na Tibidabo. Zpáteční lístek lanovkou vás vyjde na sedm a půl eura.

Kopec má jméno odvozené z citátu z bible, “tibi dabo” latinsky znamená “daruji ti”. Na konci devatenáctého století na něm nebylo vůbec nic, a tak tam barcelonští v roce 1886 postavili alespoň malou poutní kapličku. O pár let později už Barcelona zažívá rozmach nebývalých rozměrů, a ten zasahuje i Tibidabo: v roce 1902 začíná výstavba baziliky, která nese jméno Temple Expiatori del Sagrat Cor.

Bazilika svatého srdce na vrcholku Tibidabo

Díky jménu a pozici na kopci se jí zpočátku přezdívalo “malý Montmartre”, velkolepá stavba byla dokončena v roce 1961. Původní kaplička stojí stále na místě, vtělena přímo do chrámu.

Původní poutní kaplička z roku 1886 tvoří součást chrámu

Přímo vedle stojí zábavní park Tibidabo s různými atrakcemi, mezi které se počítá i pestrobarevné ruské kolo a vyhlídková plošina.

Výhled z nejvyššího ochozu baziliky, dole zábavní park

Bazilika je přístupná zdarma a pokud si připlatíte tři a půl eura, můžete vyjet výtahem nahoru na vyhlídkovou terasu a posléze vyšplhat po svých až na nejvyšší ochoz, těsně pod bronzovou sochu Krista.

Na vyhlídkové terase…
… a na nejvyšším ochozu

Rozhled je podle očekávání docela impozantní, na město, pahorek Montjüic a modré moře, a směrem více do vnitrozemí na zalesněné kopce a televizní věž Torre de Collserola, kterou u příležitosti konání olympiády v Barceloně v roce 1992 navrhnul architekt Norman Foster.

Barceloneta

Pláž Barceloneta najdete ve stejnojmenné čtvrti, z centra vás tam přepraví metro nebo autobusy. Měří celkem 1100 metrů a je oblíbeným místem odpočinku místních i návštěvníků města.

Za výhledy na pobřeží, kamenná mola a slanou vůni moře získává Barceloneta jedničku, s prostředím a čistotou je to už horší. Nemilosrdné davy barcelonských turistů vás dostihnou i tady a prodejce kelímků s mojitem a nejrůznější otrapy budete chtít za chvíli zabít.

Za zmínku možná ještě stojí zářivá plastika velryby od Franka O. Gehryho, viditelná i z opačného konce pláže. Jinak na mě ovšem Barceloneta velký dojem neudělala – ve Španělsku najdete mnohem hezčí pláže.

Výhled z Barcelonety směrem k zářivé plastice velryby

Upřímně, počasí na koupání stejně moc nebylo. Studená voda a pořádné vlny se líbily spíš serfařům. Já osobně jsem po plážové procházce dala přednost jídlu!

Fideua z mořských plodů. Fideua je v podstatě paella, jen se místo rýže používají nudle.

10. 5. 201910. 5. 2019

Málagamánie

„Každou takovou chvíli by si měl člověk pamatovat a schovat si ji na horší časy. Jako takovej ohříváček na zimu.“

Doktor Skružný, Vesničko má středisková

Je mnoho krásných míst na světě, ale žádné není takové jako španělská Málaga. Uvědomila jsem si to s plnou silou právě před deseti dny, když mě na autobusovém nádraží María Zambrano vyklopil spoj z Granady, a cestou do centra jsem přemýšlela, kde strávím nadcházející odpoledne. Být znova v Málaze byl stejný pocit, jako když si po dlouhé zimě dáte poprvé venku na zahrádce ledové kafe a seshora vás hladí sluneční paprsky – spokojenost, štěstí, vděčnost a klid. Každý nádech voněl po moři. Kdybych byla někdy nešťastná, řekněte mi, ať si koupím letenku a vrátím se tam alespoň na pár dní. A až přijdou podzimní plískanice a dlouhá otravná zima, která schová slunce na několik týdnů, bude tady tenhle ohříváček.

Základního průvodce andaluskou Málagou najdete tady, takže už bezpečně víte, kde se Málaga nachází, jak se tam dostanete a která hlavní místa navštívit. Dneska budou hrát prim fotky a k tomu zajímavosti z Málagy. Věděli jste, že…

… za exotickými papoušky nemusíte jen do ZOO

No fakt. Přímo vedle přístavu se nachází Paseo del Parque, městský park s hřišti, lavičkami, fontánkami, spoustou palem, stromů a jiných rostlin. V posledních letech tam – ale i na jiných zelených plochách ve městě – zdomácněly stovky zelených papoušků alexandrů, kteří poletují sem a tam a neúnavně (hlasitě :-)) pokřikují. Původně domácí mazlíčci, dnes pořádný problém pro radnici města. Cotorra argentina, jak se jmenují španělsky, je invazivní, všežravý druh, který se neustále rozmnožuje a vytlačuje původní vrabce. Ovšem v parku se na ně kouká dobře!

Paseo del Parque
Kvetoucí ibišky
Strelitzia reginae
Lidově se jí říká „ave del paraíso“, rajský pták.
Okraj Paseo del Parque

… obyvatelé Málagy jsou vlastně ančovičky

Těm, kdo se v Málaze narodili, se totiž přezdívá boquerones. Nemám ovšem dojem, že by rodilí malagueños byli nějak zvlášť nadšení, když jim tak říkáte. Boquerón je, přírodopisně vzato, španělský název pro Engraulis encrasicolus, rybku podobnou sardince (jen trochu menší), která je hojná právě ve vodách andaluského pobřeží. Připravují se z ní ančovičky, a těch se tady jí, jéje! Jako tapa položené na kousku bílého pečiva, nebo na plátku zralého rajčete, nebo na čerstvém zeleném salátu (obzvláště lahodná varianta). No a právě nezřízená konzumace těchhle skvělých rybiček dala obyvatelům města jméno.

… tak jako my krmíme labutě, krmí boquerones ryby

Muelle Uno, přístavní promenáda v samém centru Málagy, vede od majáku Farola až k Paseo del Parque a k ruskému kolu Noria, co ho budou brzo rozebírat, protože na něj nikdo nechodí. Nejspíš všichni vědí, že nejkrásnější pohled na Málagu je právě zespodu, z přístaviště! Co vám mám říkat, je to ráj. Po jedné ruce hemžení lodí v tyrkysových (a čistých!) přístavních vodách – od obrovského trajektu melillero, který pendluje mezi africkou Melillou a Málagou, a jehož příjezd na městských plážích Málagy způsobuje velké vlny, až po malé plachetnice, poklidně se houpající na vodě – a po druhé straně množství obchodů, restaurací, zmrzlináren a kaváren.

Melillero v přístavu
A v kontrastu… plachetnice
Maják Farola
Noria

Tam, kde se Muelle Uno lomí v pravém úhlu – právě pod Centre Pompidou Málaga – najdete kamenné schody vedoucí do moře. Kolem nich se prohání hejna mořských ryb, lidi postávají na schodech nebo posedávají kolem, hází jím malé úlomky pečiva, voda kolem nich vře, španělské brebentění se vznáší všude kolem… už jsem povídala, že je to ráj?

… objednat si kafe je velká věda

Tak jasně, můžete prostě nakráčet do kavárny a objednat si jedno café con leche, kafe s mlíkem. Ale když řídit se kávovým průvodcem typickým pro Málagu je taková zábava! Podle toho, kolik chcete kávy a mléka, mají jednotlivé varianty vlastní názvy, které jinde neuslyšíte. Tak třeba, dvě třetiny mléka a espresso, to je sombra (stín). Stráášně moc mléka a jen špric kafe, to je nube (mrak). A kdyby to na vás bylo pořád ještě moc kofeinu, můžete si objednat ještě no me lo ponga (nenoste mi nic). To poslední jsem na vlastní kůži nezkoušela, ale jsem si jistá, že v Málaze byste i k prázdné sklenici obdrželi zářivý úsměv.

Zdroj obrázku: www.cafecentralmalaga.com

… katedrále se říká Jednoruká

Tohle už vlastně víte, protože jsem to zmiňovala v původním, průvodcovském článku. Během stavby katedrály došly peníze a tak zůstala druhá věž nedokončená. Malagueños jí přezdívají La Manquita, což se dá přeložit jako „jednoruká“ nebo „ručička“. A je mnohem, MNOHEM krásnější, než kdyby byla měla věže obě stejné.

Ze zadní věže je postavená jen polovina
La Manquita při pohledu z calle Císter

… za tři eura posnídáte jako králové

A na skvělém místě. Na Plaza del Obispo, přímo před katedrálou, jsou nejmíň dva až tři bary, které otvírají už ráno. Tam si dejte pořádnou snídani, třeba pitufo, jak se v Málaze přezdívá sendviči – doslova to znamená „šmoula“. Ano, ten z pohádky 🙂 Snídaňové menu stojí 3 – 4 eura a sestává z kávy, čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a jídla, ze kterého vám dají na výběr. Bývá to už zmíněný pitufo, nebo toasty s něčím podle vaší volby (drcená rajčata, jamón, džem…) A pak už jen drobíte všudypřítomným vrabcům, koukáte na Manquitu a srkáte skvělou kávu.

Snídaně na Plaza del Obispo
Budova vpředu je Palacio episcopal, najdete tam muzeum

… Antonio Banderas se vrátil zpátky ke kořenům

Prodal dům ve snobském letovisku Marbella a vrátil se do rodné Málagy. V calle Alcazabilla si pořídil střešní byt, a pokud vystoupáte na Mirador de la Alcazaba (přístupný po schodech z náměstí před pevností Alcazaba) a podíváte se doprava, všimnete si ho hned. Na terase má totiž barevnou kostku, která nápadně připomíná Centre Pompidou Málaga v přístavu, a není to náhoda. Celý jeho byt je prý plný odkazů na rodnou Málagu, aspoň se to tvrdí v článku, který jsem po chvíli gůglení našla tady.

Výhled z Mirador de la Alcazaba. Vlevo vpředu La Manquita, dole pod vámi Teatro Romano. Vpravo mimo záběr bydlí ten pacholek Banderas, a tohle všechno má u nohou.

Dva tisíce let staré Teatro Romano
La Alcazaba za soumraku

Teatro Romano, nad ním se tyčí La Alcazaba

… na tu nejhezčí pláž je to jen 15 minut

Málaga má několik městských pláží, to už víte. Navíc, pouhých 15 minut jízdy autem nebo autobusem vás dělí od pláže v Torremolinos, kde najdete úplně všechno, co o prázdninách potřebujete, včetně stovek obrovských barevných lastur v mořském příboji a pruhovaného majáku na okraji pláže.

Soumrak v přístavišti sportovních lodí v Torremolinos

5. 5. 20195. 5. 2019

Mijas a salát, který vás zachrání před horkem

Víte, co jsou to pueblos blancos? Jako pueblos blancos, bílé vesnice, se označují andaluské vesničky roztroušené po horách mezi pobřežím a vnitrozemím v provinciích Málaga a Cádiz. Domečky se bílí vápnem, snad aby jejich majitelům nebylo takové horko, a výsledkem je vesnice jako z pohlednice, úzké bílé ulice v kopcích, opečovávaná patia, pestrobarevné květináče na balkónech a křik vlaštovek nad vašimi hlavami. Mijas, vzdálené necelých 30 kilometrů od španělské Málagy, vám tenhle pitoreskní obrázek doplní ještě výhledy na Středozemní moře a hýkáním oslíků.

Mijas (což se čte jako „michas“) není dnes nijak malé městečko. Jestliže na začátku 20. století sahal počet jeho obyvatel něco málo přes 5 000, dnes už jich má skoro šestnáctkrát tolik. Stejně jako v případě ostatních vesnic na pobřeží Costa del Sol za to může turistický boom, který v oblasti nastal od padesátých let 20. století.

Za posledních 60 let se původně zaostalé pobřeží Andalusie – spoléhající na zemědělství a rybolov – proměnilo dost zásadním způsobem. Jestliže si ještě první turisté na Costa del Sol mohli s nevěřícným výrazem fotit místní obyvatelstvo na oslu, dnes vytahují kreditku v bezpočtu restaurací a krámků s koženými výrobky a suvenýry. Oslíci se přestěhovali do ustájení na hlavním náměstí Plaza Virgen de la Peña, kde bojují za přežití svého druhu. Andaluský osel je považován za nejstarší druh osla v Evropě (více než 3 000 let) a vyznačuje se velkou silou a odolností vůči horku a nedostatku vody. Dřív se používal pro přepravování nákladu a jako pracovní zvíře (například pro pohon lisů na olivy), dnes mu díky změně původního andaluského způsobu života hrozí vyhubení. A tak oslíkům nezbylo nic jiného, než se do turistického ruchu zapojit také.

Oslíci v Mijas. Za 15 euro se můžete svézt, tedy pokud nevážíte víc jak nějakých 80 kilo.

Přímo před oslíky se nachází turistická kancelář, kde se můžete stavit pro mapku městečka s vyznačenou okružní trasou, najdete na ní například pozůstatky starých muslimských hradeb, různé svatyně a kostelíky, netypicky oválnou a malou arénu pro býčí zápasy nebo historicko-etnologické muzeum, které najdete na Plaza de la Libertad 1 a můžete ho navštívit za lidovou cenu jednoho eura.

Patio etnologického muzea, vpravo je vidět tradiční pec na pečení chleba

Muzeum je docela zajímavé a kromě typických předmětů denní potřeby jako jsou hliněné nádoby na víno a vodu, pec na chléb a podobně, vystavuje třeba i tradiční lis na olivy:

Lis na olivy: uprostřed mezi kameny ve tvaru kuželů se nasypaly olivy. Pohyb kamenů po vodorovné ploše olivy drtil a ze žlábku po straně vytékal olej. Tenhle lis má už modernější motorový pohon, dřív kameny otáčeli osli.

Pohled na Středozemní moře od starých arabských hradeb

Abychom byli upřímní, Mijas je turistická atrakce, o tom žádná. Uslyšíte víc angličtiny než španělštiny, a nácvak uprostřed léta si ani nechci představovat, když už na začátku května byly všechny zahrádky plné. Ale přesto vesnička stojí za vidění a pokud se budete dovolenkovat v některém z blízkých přímořských letovisek (Torremolinos, Benalmádena nebo Calahonda), zajeďte se sem podívat.

Pipirrana

Tak kde je ten salát, který vás v létě spolehlivě osvěží? Jmenuje se pipirrana, a ochutnala jsem ho v Granadě úplnou náhodou. Teploty na konci dubna vystřelily bez varování ke třicítce a slunce pálilo jak pominuté. Sklesla jsem pod nejbližší slunečník a objednala si bez větších očekávání colu se spoustou ledu, když přede mnou přistál talířek drobně pokrájeného salátu se zálivkou a pečivem (ano, povšimněte si, že „tapa“ zdarma se v Granadě servíruje i k nealku!), takže jsem se mohla poprvé seznámit s pipirranou, pokrmem na pomezí mezi salátem a gazpachem. Andaluská pipirrana obsahuje na drobné kousky (menší než 1 cm) pokrájenou zelenou papriku, zralá rajčata, mladou cibuli, 1 – 2 stroužky česneku, sůl, vařené vejce a zálivku z olivového oleje a octa. Všechny ingredience se pak promíchají a salát se nechá alespoň 4 hodiny vychladit v ledničce. V Mijas jsem si tenhle zázrak dala zase, tentokrát ve verzi pipirrana de Jaén (s tuňákem), a byl opět osvěžující a hrozně dobrý, takže ho vaší pozornosti doporučuji také 🙂

Co vidět v okolí

Mezi Mijas a Málagou se v katastru obce Benalmádena nachází ještě dvě vyhlídková místa, která stojí za zmínku. Tím prvním je Castillo de Colomares, což je vlastně pomník Kryštofu Kolumbovi ve formě malého přezdobeného zámku. Byl postaven na konci 80. let, nejedná se tedy o žádnou historickou památku. Do areálu pomníku zaplatíte vstupné 2.50 eura, a z přilehlé zahrady jsou docela pěkné výhledy na moře.

Tím druhým místem je poněkud překvapivě Templo budista Benalmádena, budhistický chrám, což je stavba, kterou byste v přímořském letovisku asi prvoplánově nehledali. Stojí na vyhlídce, takže pěkné rozhledy na moře jsou opět zaručeny, a uvnitř se nachází klasická svatyně včetně Budhy, modlicích mlýnků a vonných tyčinek.

30. 4. 201930. 4. 2019

Granada skrytá

(Aneb co se v průvodcích nedočtete)

Jste tak jako já příznivci “pomalého” turismu? Tím myslím, ne proklusat hlavní památky během jednoho dne a navečer ohrnout nos, že jsme tak nějak čekali víc. Myslím na objevování zapadlých koutů, nasávání atmosféry, vnímání chutí, vůní, světla, stínu… Ano? Tak to jste tu dobře. Protože přesně to budeme dneska dělat – objevovat Granadu na první pohled skrytou zarytým uživatelům průvodců z řad Lonely Planet.

Městský obvod Sacromonte (vpravo), vlevo na kopci Alhambra při pohledu z Barranco de los Negros (Strž černých)

Stranou městského centra se nachází čtvrť Sacromonte (Svatý kopec), místo, kam se po křesťanské reconquistě Granady stáhli moriscos (muslimští konvertité ke křesťanství), judíos (židé) a gitanos (cikáni). Tehdy se ještě kopec jmenoval Valparaíso a jak si asi snadno představíte, postavení vyjmenovaných skupin obyvatelstva nebylo nic moc. Proč tedy Sacromonte? Protože během 16. století na jeho území došlo k několika objevům svatých relikvií a zejména tzv. Olověných knih, které odhalovaly společné kořeny křesťanství a islámu. O deset let později se ukázalo, že posledně zmíněné artefakty podvrhl jeden chytrý morisco, ve snaze vylepšit jejich pozici. To už bylo ale pozdě: kopec byl překřtěn na Sacromonte, stály na něm stovky křížů a stal se vyhledávaným poutním místem.

Cuevas de Sacromonte

Od 16. století se na Sacromonte rozvíjí éra bydlení v cuevas. Slovo “cueva” znamená ve španělštině “jeskyně”, v tomto případě jeskyně umělá, hloubená člověkem. Bydlení to bylo levné a rychlé, svůj vrchol slávy zažilo během 19. století a počet obydlí tohoto typu kulminoval kolem roku 1950. Dodnes je v Sacromonte cca 80% bydlení typu “cueva”. Jedna ze strží Sacromonte, Barranco de los Negros, byla v 60. letech 20. století opakovaně ohrožována povodněmi z přívalových dešťů, a tak byly místní cuevas vystěhovány. Vzniklo v nich Museo de las cuevas de Sacromonte, které můžete za pět euro navštívit.

Jeskynní domeček
Detail ložnice

Domečky se prostě vykopaly ve skále, ta se zevnitř omítla a když jste měli na podlahu, pořídili jste si podlahu. Ve skále se dlabaly byty, stáje (někdy propojené s obydlím, aby je ohříval dech zvířat), kuchyně, keramické i kovářské dílny, prostě co bylo potřeba.

Popravdě řečeno, je tam docela útulně, hlavně kvůli příjemnému chládku. Cuevas dnes neslouží jen k bydlení, často jsou v nich restaurace nebo místa, kde se tančí a zpívá flamenco.

„Cuevas“ v Sacromonte
„Cuevas“ v Sacromonte

Carmen de la Victoria

Až se budete vracet ze Sacromonte zpět k Albaicínu, zastavte se na dvou místech skrytých před zvědavými zraky masových turistů. Tím prvním je Carmen de la Victoria (jak už víme, “carmen” je v Granadě označení pro dům se zahradou). Najdete ji na Cuesta del Chapiz číslo 9. Zahrada je volně (zdarma) přístupná, ale musíte zazvonit u tepané branky, aby vás pustili dovnitř – dům patří Granadské univerzitě.

Ach, ta zahrada. Na každém kroku rostliny, lucerničky, stinná zákoutí a fontánky.

Seznamte se: tohle je Lucas, elegantní kočičí strážce zahrady. Doprovázel mě pro jistotu na každém kroku.

Jeho důstojnost mu mohou kamenné sochy lvů jen závidět.

A ano, prvotřídní výhled na Alhambru, jak je v Albaicínu zvykem.

Casa del Chapiz

Hned naproti Carmen de la Victoria (vstup je nicméně za rohem z Camino del Sacromonte) najdete typický dům bohatých moriscos, Casa del Chapiz. První zmínka o něm pochází z roku 1525.

Dům můžete za dvě eura navštívit. Na mě se dnes usmálo štěstí – automat na lístky se rozbil a tak mě pustili zdarma.

Na konci 19. století byla z domu prakticky ruina (fotky si můžete prohlédnout na výstavce), byl ale zrekonstruován a od té doby v něm sídlí Centrum arabských studií.

Dům má dvě patia a pěknou zahradu s keři, pomerančovníky, a… výhledy na Alhambru, co byste tak čekali ?

Palacio de la Madraza

Pokud jste se namlsali Alhambrou a chcete něco podobného vidět v centru Granady, je tu Palacio de la Madraza, najdete ho přímo naproti Capilla Real. “Madraza” je škola, kde se studuje korán, tou také budova od 13. století byla.

Dominuje jí skvostná muslimská modlitebna, vyzdobená ve stejném stylu jako Nasrovské paláce v Alhambře.

Po reconquistě křesťané budovu zabrali a udělali si z ní tehdejší radnici. Bylo jim ale líto zničit krásnou arabskou výzdobu, a tak ji jen překryli výzdobou katolickou – z modlitebny se stala kaple. Islámskému umění tak prokázali nedocenitelnou službu – na 400 let ho bezchybně zakonzervovali. Proto je dnes zdobení modlitebny v lepším stavu než štukování tohoto typu v Alhambře.

V horním patře paláce si můžete prohlédnout nádnerný dřevěný strop v mudéjarském stylu, který pochází už z éry křesťanské – ze 16. století.

Dřevěné dílky stropu do sebe zapadají jako puzzle.

Patios

Stejně jako na jiných místech v Andalusii, i tady můžete často volně vejít do vnitřích dvorů a prohlédnout si je – často jsou to hotová umělecká díla.

Patio de los perfumes na Carrera del Darro

Tapas

Áaano. Takže, tohle téma funguje v Granadě následovně: objednaná sklenička znamená „tapu“ zdarma. Ano, tak, jak to čtete. Úplně každá. Množství a podoba servírovaných tapas se samozřejmě značně liší, někde dostanete jen pár oliv a brambůrků, jinde trochu zeleninového salátu a někde… madre mía, prakticky kompletní jídlo. Je v tom vždycky trocha napětí a dobrodružství, když před vás obsluha postaví skleničku a vzápětí začne štrachat za pultem. Jaká bude? Velká, malá? Můj pobyt v Grandadě byl krátký na prozkoumání všech barů, ale stoprocentně vám můžu doporučit bar La Antigualla II v Calle Elvira 22.

První sklenička: teplý bagel a hranolky. S druhou přišel hamburger 🙂
La Antigualla II

Calle de la Calderería Nueva

Až se dosyta nacpete ve zmíněném baru, zahněte za roh do Calle de la Calderería Nueva a budete si připadat jako v Maroku. Nachází se tam množství malých obchůdků s arabskými suvenýry a úctyhodný počet čajoven – do jedné z nich si určitě zajděte odpočinout. Po čaji vám krásně slehne, takže si budete moct dát nějakou arabskou sladkost, nabízí jich tu spoustu.

Je libo šálek čaje?

Graffiti

Při procházkách čtvrtí Realejo (ale i leckde jinde) narazíte na spoustu pěkných graffiti. Příjemné toulání!

Flamenco

Pokud chcete vidět představení flamenca, vydejte se večer (tak kolem desáté) do čtvrtí Sacromonte nebo Albaicín a zajděte si na večeři někam, odkud se line flamencová hudba. Já třeba nejsem zrovna milovník nočního života, a tak jsem na flamenco koukala v ulicích: gitanos položí na dlažbu dřevěnou desku (to aby bylo dobře slyšet podupávání) a zpívají, hrajou a tančí se vší vášní. Za dvě eura, které jim hodíte do šátku, uvidíte možná lepší flamenco, než jaké se vám pokusí prodat na recepci hotelů za 30 nebo 40 euro. V takovém případě by se vám mělo rozsvítit varovné světlo: Pozor, turistická past!

29. 4. 201929. 4. 2019

Jaén

V provincii Jaén se narodil perfektní jarní den: modré nebe, vysoko na obloze pár bílých mráčků, takže slunce nepálí, ale příjemně hřeje; a teplota 23 stupňů nabízí vzácný luxus příjemného pobytu na sluníčku i ve stínu. Prostě, ideální podmínky pro výlet na hrad!

Jaén má asi 116 000 obyvatel a z dnešního hlediska není ničím speciálně zvláštní, pokud nepočítáme fakt, že je významným producentem olivového oleje. Silnice, která vede z Granady směrem na sever do Jaénu se zařezává mezi vysoké skalnaté kopce, prostřídané mírněji zvlněnou krajinou. Půda má pískově béžovou barvu a kam až oko dohlédne – a všude, kde to terén jen trochu dovolí – je v pravidelných rozestupech osázena temně zelenými olivovníky, které při pohledu z dálky (nebo z výšky, třeba z letadla) vytváří pruhovaný nebo puntíkatý vzor. Celkem je jich tu vysazeno na 40 milionů! V praxi to znamená, že provincie produkuje zhruba 10 % celosvětové spotřeby olivového oleje. Mimo pečlivě udržované olivové háje tu rostou olivovníky i nadivoko, doslova v každé škarpě.

V minulosti měl Jaén významné strategické postavení. Od 13. století se totiž nacházel přesně na pomezí mezi Kastilií a Granadským královstvím jako poslední výspou muslimského světa ve Španělsku. Tehdejšímu kastilskému králi Fernandu III. se údajně ve spánku zjevila sv. Kateřina a odevzdala mu klíče od města. Když v roce 1247 Jaén skutečně dobyl, pokřtil kopec nad městem jako Cerro de Santa Catalina (Pahorek sv. Kateřiny), a rozkázal tu 1) vztyčit kříž jako symbol křesťanské vlády ve městě, 2) postavit Castillo de Santa Catalina (Hrad sv. Kateřiny) v podobě, jakou si udržel dodnes.

Castillo de Santa Catalina

Hrad je přístupný za lidovou cenu tří a půl euro, a dvakrát denně, ve 12.00 a v 16.30 je komentovaná prohlídka (ve španělštině). Sezóna není zrovna na vrcholu a ještě k tomu je pondělí, takže jsem si užila luxusu mít průvodkyni jen pro sebe. Věděli jste například, proč mají schody na věže ve středověkých hradech tak vysoké stupně? Je to z obranných důvodů, osoba oblečená do brnění totiž nemá šanci zvednout nohu tak vysoko a ohnout ji, jak je potřeba! Výstup na vyhlídkovou vež vás nicméně odmění fantastickým rozhledem 360 stupňů.

Pohled z věže směrem ke kříži sv. Kateřiny

I rozhled měl svou praktickou stránku. Středověké Španělsko bylo pokryté hustou sítí obranných hradů, v těsné blízkosti Jaénu – 8 a 30 km – se nacházejí hned další dva. Díky malé vzdálenosti a dobrému počasí se mezi sebou osádky hradů dorozumívaly prostřednictvím kouřových signálů a vyvěšování vlajek podle stanovených pravidel.

Pohled na kopec Neveral
Pohled na Jaén

Hrad měl tehdy sklad potravin v hlavní věži Torre del Homenaje a dvě nádrže na dešťovou vodu, zato ale žádné toalety. Všechny sračky, s prominutím, se jímaly do kbelíků a používaly k polévání nepřátel. Hrad má za tím účelem vybudované speciální balkonky.

Detail Torre del Homenaje, u horního okraje jsou patrné dva výklenky na shazování fekálií

Záchody chyběly až do roku 1810, kdy se hradu zmocnilo napoleonské vojsko. Kromě latrín Francouzi zbudovali i polní nemocnici na hlavním nádvoří (byla stržena ve 20. století, kdy se v rámci rekonstrukce hradu vracela jeho podoba ze 13. století) a vězení – nebo lépe řečeno tři nechutné kobky, kam byli s oblibou zavíráni Španělé, kterým se napoleonský vpád nezamlouval.

Francouzské latríny. Taky nic moc luxus. Pod prkýnky čekalo výmětky 35 metrů volného pádu.

Když museli Francouzi v roce 1812 konečně s nepořízenou odtáhnout, aspoň na rozloučenou vyhodili do povětří vršky věží a otrávili vodu v nádržích.

Mirador de Santa Catalina

Až půjdete z hradu ven, hned za hlavním vchodem zabočte doprava a po kamenné cestičce dojdete na vyhlídku, kde už od 13. století na památku reconquisty stojí vždy nějaký kříž. Ten nynější je z 50. let 20. století a financován byl jednou z bohatých rodin Jaénu.

Výhled od kříže sv. Kateřiny se nedá nazvat jinak, než impozantní. Přehlédnete velkou část provincie Jaén a jako na dlani budete mít také rozložitou jaénskou katedrálu, renesanční dílo architekta Andrése de Valdevira.

Až budete scházet od hradu zpět do centra města (po příjemné silničce, kterou lemují borovice a olivovníky), nezapomeňte se včas uhnout ze silnice do Calle Baez, která nabízí další fantastický výhled na katedrálu.

Catedral de Jaén

Ještě dlouhých 100 let po dokončení reconquisty se chodili jaénští křesťané modlit do mešity, než jim konečně postavili katedrálu. Výsledný renesanční kousek se dvěma věžemi je ovšem výstavní.

Katedrála otvírá v deset a navštívit ji můžete za 5 euro. To já nevěděla, a tak jsem dovnitř neoprávněně pronikla bočním vchodem, když uklízeli po mši. Nikdo se na mne ale nezlobil, a tak jsem si ji mohla v klidu prohlédnout (a za trest vhodit malý příspěvek do kostelní kasičky).

Legenda o ještěru od sv. Magdaleny

V Jaénu se traduje, že kdysi dávno se u pramene sv. Magdaleny v centru města usadil obrovský ještěr. Jednak seděl na prameni a nešťastní měšťané nemohli chodit pro vodu, jednak požíral všechno kolem, včetně jaénských samotných. Podle legendy se nabídl vězeň odsouzený k smrti, že město ještěra zbaví, a vyžádal si k tomu koně a chlebové drobky. Pomocí rozsypaného chleba vylákal ještěra za město, a podstrčil mu beránčí kůži, ve které byl zašitý střelný prach. Ještěr “berana” sežral, vyletěl do povětří a šťastný vězeň získal svobodu. Od té doby se v Jaénu říká těm, kdo se u oběda cpou: “¡Así revientas como el lagarto de la Magdalena!” (Takhle praskneš jako ještěr od sv. Magdaleny!) Legendě věřit můžete a nemusíte, ale socha ještěra je dodnes u fontány sv. Magdaleny k vidění.

Lagarto de Jaén, ještěr z Jaénu, v kamenné podobě

Kromě katedrály a hradu si můžete v Jaénu užít změť klikatých uliček typickou pro andaluská města.

Pokud sem někdy pojedete, měli byste navštívit také Palacio de Villarompardo, který je vedle hradu hlavním turistickým lákadlem Jaénu. Najdete tam městské muzeum a zachovalé arabské lázně, ale protože mají v pondělí zavřeno, měla jsem protentokrát smůlu. Zrovna tak můžete okouknout několik jaénských kostelů, za zmínku stojí třeba Basílica Menor de San Ildefonso.

Praktické info

Asi 50 metrů od katedrály najdete místní Oficina de turismo, turistickou kancelář, stavte se tam pro plánek města. Vzadu za katedrálou najdete na plácku s citroníky autobusovou zastávku, počkejte si tam na autobus označený jako Neveral (což je jméno kopce vedle Cerro de Santa Catalina). Autobus vám usnadní tři kilometry stoupání, seskočte z něj nahoře na kopci v ohybu cesty s ukazatelem ke Castillo de Santa Catalina. Poté se vydejte doprava, po cca 900 metrech mírného stoupání se dostanete k hradu. Jízdní řád byste na ulici hledali marně, ale v turistické kanceláři vám řeknou, v kolik to jede 🙂

28. 4. 201929. 4. 2019

Nerja

Milovat Středomoří není těžké. Dvojnásob to platí o andaluském pobřeží Costa del Sol, které vám to na krátkém úseku mezi městečky Nerja a Almuñécar usnadní tyrkysově zbarveným mořem, temně zelenými horami, teplým sluncem a skvělým jídlem.

Nerja je docela maličkaté hnízdo asi 50 km východně od Málagy, na pomezí mezi provinciemi Málaga a Granada. Má jen pár bíle omítnutých ulic a maličký kostelík, ale vyhlídky na Středozemní moře jsou prvotřídní. Od autobusového nádraží (respektive od zastávky na pobřežní silničce) se vydejte hlavní ulicí Calle Pintada podél ukazatelů směrem k Balcón de Europa.

Balcón de Europa

Tak se nazývá půlkruhová terasa, která ční nad Středozemní moře a nabízí výhledy na okolní hory, tyrkysově zbarvenou vodu a bílé vesničky kolem.

Původně stála na místě “balkónu” muslimská pevnost z 9. století a později obranná věž, která byla zničena během Španělské války za nezávislost proti Francouzům. Svědky tehdejší události byla i dvojice starobylých děl, které na “balkóně” najdete dodnes.

Pláže

Poté, co se dosyta vynadíváte na moře, můžete přejít k jeho podrobnějšímu zkoumání na některé z blízkých pláží. Přímo vedle “balkónu” – po vaší levé ruce, když se díváte směrem do Afriky – se nachází Playa de Calahonda, maličká a málo vybavená, ale zato absolutní jednička v místních panoramatech ?

Cestička na Playa de Calahonda z Calle Pintada

Pokud byste se radši vykoupali na některém méně frekventovaném místě, posuňte se po pobřeží na východ směrem k andaluskému Almuñécaru.

Na výběr máte z mnoha malých plážiček s šedým pískem a hrubšími kamínky, kde se vlny rozbíjí o břeh s překvapivou silou.

Já jsem zašla ještě dál a vyhlédla jsem si maličkatý skalnatý záliv s tyrkysovou vodou a kameny porostlými vodními rostlinami. A ano, bylo to poprvé, co jsem se koupala v moři v dubnu. A ano, bylo to studené ?

Pokud naopak toužíte po větším komfortu, vyberte si Playa de la Burriana v těsné blízkosti městečka Nerja – tak těsné, že i z ní dohlédnete na Balcón de Europa. Je široká, dlouhá, má hřiště, plážové bary a co je nejdůležitějští – najdete tu plážovou restauraci Ayo, kde mi na plastový stůl přikrytý červeně kostkovaným ubrusem naservírovali tu nejlepší (a zároveň nejlevnější!) paellu mixta v mém životě. Paellu tu připravují v obrovských paellerách přímo na ohni, otevřeno mají “de sol a sol” (od slunka do slunka), a až zbaštíte svoji porci, můžete si zdarma přijít přímo ke kuchaři pro nášup. Objednejte si i “ensalada de la casa”, denní salát, a místo si přijďte vyhlédnout včas. Kolem druhé už se stojí fronta na stůl. Do tohohle podniku se vrátím, i kdybych měla chytit letadlo z Prahy jen kvůli jednomu obědu!

Rozhledny, útesy, vyhlídky

Koupáním krásy pobřeží pochopitelně nekončí, vyšplháme pěkně zase na kopce, které jsou protkány vyhlídkovými cestami pro pěší. Všimněte si kamenných hlídkových věží, které lemují celé pobřeží tak, aby bylo možné vždy dohlédnout nejméně na jednu nejbližší. Byly zbudovány v 16. století na obranu před útoky pirátů na andaluské pobřeží.

Jedna z mnoha vyhlídkových cest na pobřeží. Vidíte nahoře na kopci kamennou hlásku?

Cueva de Nerja

Odpoledne začíná sluníčko pěkně připalovat, navzdory tomu, že je teprve konec dubna. Místo siesty je dnes na řadě kulturní program – prohlídka Cueva de Nerja, jeskyně, s jejímž hloubením příroda započala už před pěti miliony let.

Jeskyni objevila v roce 1959 úplnou náhodou pětice malých kluků, kteří si hráli v okolí. Prolezli nejprve do prostoru, který je dnes nazýván “Baletní sál”, pokračovali do další kavity a tam průzkum vyděšení ukončili, neboť narazili na lidské kostry.

Jak se posléze ukázalo, nejednalo se o jejich předchůdce, kteří by snad ve tmě ztratili orientaci a zemřeli hladem, ale o pohřebiště lidí, kteří obývali jeskyni už před 40 000 lety. Ti také zanechali v jeskyních malby – zejména zvířat, kterými se živili (tuleni, horské kozy, jeleni) – a tajemné znaky tvořené shluky čárek a teček.

Jeskyně je fakt pěkná, a i když neuvidíte žádné kresby (část z nich je ve špatně přístupných prostorách a ostatní se kvůli možnému poškození neosvětlují), docela stojí za návštěvu. Od centra městečka Nerja je vzdálená asi pět kilometrů, vzdálenost vám pomůže překonat pravidelný turistický vláček. Jedinou výhradu mám k ceně vstupu, protože 13 euro za jeskyni je i na španělské poměry docela “clavada” (drahota). ?

Acueducto de Águila

Až se budete vracet od jeskyně zpátky, cca 3 kilometry před Nerjou si po pravé straně silnice všimněte hlubokého kaňonu a akvaduktu, který ho ve výšce překlenuje.

Je to Acueducto de Águila, který byl v místě zbudován v 19. století, aby dopravoval vodu pro továrnu na cukr. Tvoří ho čtyři patra oblouků, které postavena na sobě překonávají hloubku propasti Barranco de la Coladilla.

Praktické info

Nebuďte blbí jako já a naplánujte si výlet raději z blízké Málagy. Nevím, čím jsem přemýšlela, protože z Granady trvá cesta autobusem dvě hodiny, ale jo, výhled z dálnice na Sierru Nevadu a skalnaté pobřeží mi to celkem vynahradil ?