Plaza de España v Madridu, čtvercové Španělské náměstí, je ze všech čtyř stran lemováno rušnými ulicemi. Proud aut neustává v žádnou denní dobu, ostatně jednou z nich je Gran Vía, bezkonkurenčně nejživější madridská třída. Postůjte chvíli před pomníkem Dona Quijota v sedle Rosinanty a pak se k němu otočte zády. Zaostřete pohled dopředu a mírně doprava, ano, až tamhle daleko vepředu, za čtyřproudou Calle de Bailén. Vidíte, jak se z asfaltu zvedá zelená vyvýšenina, porostlá křovím a stromy? Ani slovo pahorek by tu nebylo úplně na místě – a přitom se ten mini kopeček, ta krtčí hromádka, honosí názvem Montaña del Príncipe Pío (Hora knížete Pía). Je porostlý zelení – trávou, keři, palmami a rozložitými platany. V jejich stínu, ve Španělsku tolik žádaném, probíhají veřejné lekce jógy, odehrávají se tu pikniky i milenecká dostaveníčka, a z blízké lavičky se nese zvuk saxofonu. To je Parque de la Montaña, snad nejznámější vyhlídkové místo v Madridu. Přehlédnete z něj velkolepý královský palác, dvoutisícové hory za Madridem i nekonečné zelené plochy Casa de Campo za řekou Manzanares, největšího veřejného parku ve městě.
Uprostřed parku se nachází vůbec nejstarší památka, kterou můžete v Madridu navštívit, chrám Debod – španělsky Templo de Debod. Je starý 2200 let a díky poněkud kurióznímu sledu událostí se v roce 1970 ocitl v Madridu, daleko od země svého původu, starověkého Egypta.
Trocha historie… v Madridu
Důstojný egyptský chrám a vzrostlé stromy dodaly místu citelný, až zenový klid. Nebylo tomu tak vždy – před několika staletími tvořil kopeček součást zemědělské usedlosti a nazýval se jednoduše Huerta (Zahrada) nebo Dehesa Florida (Pastvina Florida). Na konci 17. století přešel do vlastnictví markýzy Castel-Rodrigo, a když dotyčná dáma uzavřela sňatek s knížetem Pío de Saboya, začalo se pozemku říkat dnešním názvem Montaña del Príncipe Pío. Temné období jeho historie započalo v květnu 1808, na samém počátku napoleonského vpádu do Španělska. Francouzské hordy vtrhly do Madridu, a než se naplno rozhořel šestiletý vojenský konflikt, který Španělé nazývají Guerra de la Independencia (Válka za nezávislost), bylo přímo na Montaña del Príncipe Pío popraveno 44 vzpurných Madriďanů a jejich těla byla pro výstrahu na pahorku vystavena. K události došlo v noci z 2. na 3. května 1808 a zobrazují ji dva slavné obrazy od Francisca Goyi, které můžete dnes vidět v muzeu Prado.
Přímo tam, kde dnes stojí Templo de Debod, byla v průběhu 19. století na kopci postavena kasárna pod názvem Cuartel de la Montaña – tedy něco jako Kasárna na hoře. Právě tohle místo se v červenci 1936 stalo dějištěm jednoho z prvních střetů Španělské občanské války. Tehdy bylo Španělsko republikou a občanská válka začala vlastně jako nepovedený vojenský převrat proti republikánské vládě. Část povstalců z řad vojska se 18. července opevnila v kasárnách a dvoudenní boje vyústily v masakr obléhaných vojáků.
Počet obětí se odhaduje na 500 – 900 mužů a budova kasáren byla – díky těmto úvodním bojům a blízkosti aktivní fronty během Španělské občanské války – prakticky zničena. Až do začátku 70. let dvacátého století nikdo nevěděl, co si se smůlovatým pozemkem počít. Nakonec jej převzala madridská radnice s cílem vybudovat na něm veřejný park, a 20. července 1972, na den přesně 36 let po nešťastném krveprolití v bývalých kasárnách, byl veřejnosti otevřen Parque de la Montaña s chrámem Debod. Smutný osud padlých vojáků od té doby připomíná památník v dolní části parku, jehož autorem je Joaquín Vaquero Turcios.
Trocha historie… v Asuánu
Přibližně 200 let před naším letopočtem započala v Núbii, na území, které se dnes dělí mezi Súdán a Egypt, přibližně 15 km jižně od Asuánu, stavba svatyně zasvěcené bohu Amonovi. Chrám, který nechal vystavět egyptský král Adikhalamani, byl v průběhu následujících 200 let rozšiřován do všech čtyř stran za vlády faraonů z dynastie Ptolemaiovců, kteří v něm vyznávali kult bohyně Isis. V tehdejším pojetí ovšem chrámy nebyly místem, kde by se shromažďovali věřící. Barevnými reliéfy zdobené svatostánky byly obydlím bohů, navštěvovány výjimečně pouze faraóny přinášejícími dary a oběti.
Kolem roku 30 př. n. l. se Egypt dostává pod nadvládu Římské říše a ve výzdobě chrámu se tak objevují i reliéfy Augusta a Tiberia, prvních dvou římských císařů. Tím zároveň končí „oficiální“ stavební úpravy chrámu Debod. Až do šestého století našeho letopočtu se stavba využívá pro náboženské účely, protože kult bohyně Isis v oblasti přetrval i nástup křesťanství do okolních území. Mezi lety 535 – 537 dobyla Núbii Byzantská říše pod vládou Justiniána I. a Debod byl nastálo opuštěn.
Tedy, opuštěn… z hlediska náboženského snad ano, ale během následujících staletí se v jeho zdech odrazila přítomnost dalších a dalších generací. Od vyrytých kreseb dromedárů, které tam zanechaly islámské kultury, přes rytiny křesťanských křížů až po pirátské vrypy prvních egyptských badatelů na začátku devatenáctého století s monogramem a datem, a celou tu dobu suché núbijské podnebí nahrávalo zachování původních egyptských reliéfů i pískovcové stavby jako celku.
V roce 1907 přišel do Egypta pokrok v podobě první přehrady na Nilu. Debod, a s ním i další núbijské památky, se tak ocitl na devět měsíců v roce pod vodou. Reliéfy bohů ztratily barvy a brány se nenávratně rozpadaly. Když se v roce 1959 začala stavět druhá, takzvaná Vysoká Asuánská přehrada, byla pod záštitou UNESCO zorganizována mezinárodní záchranná akce pro chrámy v dolní Núbii. Dva nejcennější – Abú Simbel a Philae – byly na místě rozřezány a přesunuty výš mimo dosah Nilu. Celkem čtyři z nich Egypt věnoval jako poděkování za pomoc zemím, které se kampaně účastnily, a tak je chrám Dendur dnes umístěn v Metropolitním muzeu v New Yorku, kaple Taffa v Holandsku a chrám Ellesyia v italském Turíně. Největší z nich – chrám Debod – putoval do Madridu.
V novém domově
V šedesátých letech 20. století se Španělsko usilovně pokouší dostat z mezinárodní izolace zapříčiněné trvající frankistickou diktaturou. Účast na záchranné akci UNESCO byla tak skvělou příležitostí, jak světu ukázat, že Španělsko je tady a dá se s ním počítat. Už v roce 1961 byl Debod rozebrán na jednotlivé očíslované kvádry a v bednách uložen na nilském ostrově Elefantina v Asuánu. Když bylo téměř po deseti letech papírování v dubnu 1970 konečně vyřízeno, vyrazilo všech 1359 beden po řece do Alexandrie. Odtud byly převezeny lodí přes Středozemní moře do španělské Valencie a následně naloženy na celkem 90 kamionů, které zanechaly svůj náklad pod širým nebem na Montaña del Príncipe Pío.
Když byly bedny na místě, začala ta správná legrace. Archeologové měli k dispozici jen pár fotografií z Dokumentačního centra starého Egypta, plánek stavby a nákres umístění jednotlivých očíslovaných bloků. Záhy se ukázalo, že některé kvádry postrádají číselnou referenci zcela, a některé ji zase mají špatně, takže neodpovídá plánku. Některé z chybějících částí musely být nahrazeny, k čemuž byl použit kámen z Villamayor v provincii Salamanca. Řešení gigantického kamenného puzzle zabralo španělským archeologům celkem dva roky.
Jak vůbec Debod původně vypadal? Byl obrácen směrem k Nilu, kde se nacházelo přístaviště. Hlavní fasáda směřovala k východu, tato pozice byla respektována i po přesunu chrámu do Madridu (a dodnes umožňuje obdivovat fantastické západy slunce za jeho zadní stěnou). Přístaviště na Nilu a chrám spojovala 180 metrů dlouhá obřadní cesta. Chrám byl od okolí oddělen zdmi a celkem třemi velkolepými pylony (portály), za každým z nich se pak nacházelo oddělené nádvoří. Po obou stranách pylonů stály věže, jejichž vnitřek byl pravděpodobně využíván jako skladovací prostory nebo pro účely obranné.
V průběhu staletí zmizely postranní věže, a z původních tří pylonů se dochovaly pouze dva – ten chrámu nejbližší byl zničen v 19. století. Někdy v době, kdy se na Montaña del Príncipe Pío stavěla kasárna, zasáhlo Debod zemětřesení, a jeho přední fasáda byla také zničena. Naštěstí v té době již existovala fotografická dokumentace z let 1849 – 1851 a tak byla její podoba v roce 1970 v Madridu věrně rekonstruována. Úplně nakonec byla v okolí obnoveného chrámu vybudována mělká vodní nádrž, která odkazuje na přítomnost Nilu v jeho původní lokaci.
Návštěva v chrámu Debod
Debod je přístupný zdarma, ale do objektu je najednou vpuštěno jen omezené množství lidí, takže se může stát, že budete pár minut čekat ve frontě na vstup. Svatyně je uvnitř překvapivě velká, v přízemí uvidíte chodbu a několik obřadních komor – v té hlavní jsou reliéfy opatřené popisky, takže si můžete nastudovat, který faraon je který. Po schodech se dostanete do patra, na původní otevřenou terasu, která je dnes kvůli ochraně kamene zastřešena dřevem. V patře si můžete prohlédnout model původní podoby dolního toku Nilu s vyznačením polohy núbijských chrámů nebo archeologické vykopávky z okolí chrámu Debod v Asuánu.
Návštěvu spojte s procházkou nebo piknikem v přilehlém parku a pokud máte tu možnost, počkejte si na velkolepý západ slunce. Debod je vzdálený necelých deset minut pěší chůze od stanice metra Plaza de España a své brány otvírá veřejnosti mezi desátou dopolední a sedmou večerní.
