Štítek: občanská válka

Kulturní zvyklosti se, jak známo, mohou zemi od země poměrně značně lišit. Někde se nesmíte zmínit o smrti, jinde vtipkovat o králi a v Severní Koreji je lepší mlčet vůbec. Jak je na tom sladké Španělsko? Existuje vůbec nějaké téma, které byste v té krásné, slunečné, olivami a pomeranči oplývající zemi neměli v restauraci u talíře chipirones zmiňovat?

Překvapivě se všechny možné učebnice španělštiny, které se věnují i kulturním aspektům jazyka, vcelku shodují, že ve Španělsku existují tři konverzační tabu: španělská občanská válka, sex a nemoci. Jak je tedy možné, že Španělé (jak se zdá) mluví o sexu snad od rána do večera, a že ten chlapík od vedlejšího stolu zrovna vtipkuje, že jsou jeho kotletky duras como los perdigones de la guerra civil (tvrdé jako broky z občanské války)?

Sex

Ve skutečnosti se ve Španělsku mluví o sexu skoro pořád. Kdo s kým, kde a za kolik, a vtípky, vtípky, vtípky. I kdyby na chleba nebylo.

Otevřenost končí tam, kde se začíná téma dotýkat vás samotných. Pokud má Španěl sexuální nebo vztahový problém, ví o tom v 99 % případů jen jeho partner/-ka. Nikdo víc. Ani rodiče, ani bratr nebo sestra, a ani nejlepší kamarádi. O tom, co se děje ve vaší ložnici doopravdy, prostě nikde nemluvíte. Vyprávět neslušné vtipy tedy můžete podle libosti, ale vlastní sexualitu na veřejnosti raději nezmiňujte, budete považováni přinejmenším za nevkusné. A zejména se nikoho aktivně nevyptávejte 🙂

Španělská občanská válka

Ano, tohle není zrovna téma k odpolední kávě. Z hlediska historického a řekněme faktografického samozřejmě občanská válka žádné tabu není. K dispozici jsou televizní dokumenty, knihy, dobové prameny, fotografie… Pokud vás to téma zajímá, spoustu toho zjistíte. Není problém se zeptat na konkrétní údaj – například kde nebo kdy se v okolí bojovalo. Dejte si ale dobrý pozor na otázky, které by směřovaly k tomu, s jakou stranou by dotyčný sympatizoval, případně jak na tom byla jeho rodina. Na to se můžete bez skrupulí zeptat jen blízkého člověka.

Proč tomu tak je? Když si to řekneme natvrdo a bez obalu, je to proto, že demarkační linie mezi tradičním katolickým (čti: frankistickým) Španělskem a novým liberálním přístupem, často se vymezujícím proti monarchii nebo státním symbolům, je dodnes velmi nepříjemně zřetelná. Všichni Španělé celý život, 24 hodin denně, skenují svoje spoluobčany, a neomylně je zařazují do jednoho nebo druhého tábora. Je to příšerně nakažlivé a za chvíli to děláte taky, a co hůř, ostatní vás zařazují také. Jen co dáte trochu najevo svůj náhled na svět, dostanete nálepku. Člověk středového nebo středolevicového zaměření, liberál, zastánce republikánského zřízení nebo ekolog bývá odpůrci posměšně označován jako sandía (meloun), neboť ten je verde por fuera y rojo por dentro (zvenku zelený a uvnitř rudý), zatímco horlivější katolíci, pravičáci, monarchisté, milovníci španělských vlajek (jako například já) nebo třeba odpůrci významné suverenity Katalánska dostávají hanlivou přezdívu facha (fašoun). O každém člověku, který se vyskytuje ve vašem okolí, jste schopni říct, do kterého tábora by v konečném důsledku patřil. Když to domyslíte, je to skutečně děsivé.

Zmíněné nálepkování může a nemusí mít dopad na váš reálný život. Pokud budete příliš hlasitě vykřikovat svůj ateismus, může vám to vynést silně záporné body u pracovního pohovoru, na druhou stranu pro účely kamarádství nebo sexuálního partnerství nikdo vaše politické názory lustrovat nebude. Je dobré vědět, že pro účely nezávazné společenské konverzace pro občanskou válku platí jedno velké NE. Pokud si o dotyčném tématu později popovídáte někde, kde panuje důvěra, dozvíte se vždycky to samé: bratrovražedný boj je to nejhorší, co může národ potkat.

Malý historický exkurs pro zájemce o podrobnější informaci o občanské válce: Španělská občanská válka se odehrála v letech 1936 – 1939. V době jejího vypuknutí bylo Španělsko republikou a bývalý král Alfonso XIII. (dnešní španělský král Felipe VI. je jeho pravnukem) pobýval v exilu. Pokud se uchýlíme k razantnímu zjednodušení historických faktů, můžeme konflikt popsat zhruba takto: společnost byla značně roztříštěná, nicméně se zformovala do dvou hlavních názorových proudů. Na jedné straně stáli tzv. nacionales (národní), příznivci monarchie, katolicismu a tradičních hodnot pod vedením generála Franca. Právě tento tábor v červenci 1936 zahájil vojenským povstáním občanskou válku. Pokus o rychlý vojenský puč nevyšel a na druhé straně konfliktu se na dlouhé tři roky ocitli republicanos (republikáni), mnohem méně jednotní, v jejichž řadách se nacházeli příznivci republiky, komunisté, socialisté, anarchisté a liberálové všeho druhu.

Obě strany se na svém území dopustily děsivých zločinů a dodnes jsou ve Španělsku nacházeny masové hroby. Celkový počet obětí války se odhaduje na cca 500 000. Velká města (Madrid, Barcelona, Alicante, Valencia) byla v držení republikánů, ale frankisté ovládali prakticky celý zemědělský venkov, proto na rozdíl od republikánského tábora netrpěli hladem. Hladomor v Madridu (který byl obléhán a odříznut od okolí) byl děsivý a závěrečné čistky po frankistickém vítězství tak strašné, že lidé v Alicante se raději sami zabíjeli, než aby čekali, co s nimi provedou jejich katé. Republikáni (navzdory tomu, že byli vlastně „oficiálně“ u moci) se nedočkali žádné mezinárodní podpory, protože si připsali na konto masové vraždění duchovních (několik tisíc), vypalování kostelů a další roztomilé válečné zločiny. Politické čistky pokračovaly i po Francově vítězství až do jeho smrti v roce 1975, jejich rozsah i podobu si my, jakožto svědkové komunistické diktatury, dokážeme docela dobře představit. I ve druhé polovině 20. století se stávalo, že někdo prostě zmizel… Během svého života vládl ve Španělsku pevnou rukou generál Franco, po jeho smrti se měla obnovit monarchie. V roce 1975 se tak skutečně stalo, vlády se ujal Juan Carlos I., otec nynějšího španělského krále, a zahájil éru tzv. transición, přerodu Španělska do podoby dnešní demokratické monarchie.

Nemoci

Tady se v pravém slova smyslu o tabu rozhodně nejedná. Nemoci jednoduše nejsou oblíbeným tématem. Španělé jsou optimisté, každý z nich je jako malé slunce, které vám prozáří život. Španělé nefňukají. Je běžné, že pokud někdo z rodiny trpí závažnou nemocí, a poptáte se jak se má, dostanete obvyklou odpověď muy bien (velmi dobře), bez dalších podrobností a rozhodně bez lamentací. Nemoc je chápána jako nepříjemnost života, kterou je potřeba překonat, ale která rozhodně není důvodem k tomu, aby s ní dotyčný nebo jeho příbuzní vyplňovali konverzační mezery u oběda.