León 2/2

(slavná leónská katedrála, Svatý grál, co mlsat, kde nakupovat a kde se ubytovat)

Když jsem jela do Španělska sama poprvé, z čiré nevědomosti jsem se zrovna trefila pobytem do státního svátku na 12. října. Teprve tehdy jsem zjistila, že ten den se slaví Día de la Hispanidad, Den španělské státnosti, jako výročí objevení Ameriky Kryštofem Columbem. Od té doby má pro mě tohle období ve Španělsku zvláštní atmosféru – venku začíná žloutnout listí, počasí se obvykle prudce zlomí z letního na podzimní, takže ranní chlad vás nutí vyhledat nejbližší bar a zahřát se hrnkem horké kávy, a u oběda ve všech restauracích běží živý přenos z pompézní vojenské přehlídky na Paseo del Prado v Madridu, kde letadla kreslí na nebi červenožlutou španělskou vlajku a všichni netrpělivě čekají, jakou róbu na tu slávu předvede královna Letizia. Nechyběla jsem ani letos – strávila jsem 12. říjen v Leónu, a protože zlom počasí se dostavil podle očekávání, mohla jsem se po dopolední náročné turistice bez výčitek zavrtat do peřiny na pořádnou siestu a poslouchat, jak na okna bubnuje první pořádný podzimní déšť.

Catedral de León

Pokud navštívíte León, první vaše kroky budou pravděpodobně samovolně směřovat k monumentální katedrále zasvěcené panně Marii. Stojí na místě, kde původně stály římské lázně – pamatujete na původ Leónu coby posádkového města římských legií? Jejich zbytky (byť velmi skrovné) se nachází pod základy katedrály dodnes. Za křesťanské reconquisty byly pak staré římské lázně nahrazeny královským palácem. Na začátku 10. století vládl Leónu král Ordoño II., a když v roce 916 porazil v jedné z bitev reconquisty Araby, na znamení vděčnosti postoupil pozemek královského paláce Bohu a přikázal postavit první verzi leónské katedrály v románském slohu. Bohužel jej poměrně brzy – hned v roce 924 – do fungl nové katedrály pohřbívali, ale další leónští panovníci pokračovali v jeho bohulibém snažení. Sláva románské katedrály vyvrcholila za éry Fernanda I., který do města přivezl ostatky svatého Isidora, a jeho dcery, kterou byla princezna Urraca. O obou bude ještě řeč v souvislosti s další památkou Leónu – slavnou La Real Colegiata de San Isidoro.

Pohled na jižní fasádu leónské katedrály

Ve druhé polovině 13. století byla na tomto místě konečně vztyčena velkolepá gotická katedrála ve své nynější podobě, za bedlivého dozoru tehdejšího kastilského krále Alfonse X., řečeného “moudrý”, bratrance našeho Přemysla Otakara II. (jak víme, od roku 1230 se království Kastílie a Leónu spojily v jedno). Stavba byla silně inspirována francouzskou katedrálou v Remeši – dokonce by se dalo říct, že je téměř její replikou, jen o něco málo menší. Chcete-li znát přesné rozměry, na délku měří 90, na výšku 30 a na šířku 29 metrů. Stavba katedrály trvala na tehdejší poměry velmi krátkou dobu, jen cca 50 let – a z toho důvodu je gotický sloh velmi čistý a jednotný. Křehká leónská katedrála se v průběhu staletí pravidelně rekonstruuje, v současnosti probíhají restaurační práce na její západní fasádě nad hlavním vstupem, jejich dokončení je plánováno na konec roku 2020.

Katedrále se přezdívá „Pulchra de León“, leónská kráska

Jejím hlavním lákadlem jsou nádherné středověké vitráže, jak (poněkud netypicky) s rostlinnými a přírodními motivy, tak i s klasičtějšími náboženskými výjevy. Uprostřed hlavní chrámové lodi ve tvaru kříže se nachází bohatě zdobená kruchta. Protože je střední část portálu nad hlavním vchodem do katedrály momentáně v rekonstrukci, neuvidíte bohužel hlavní růžicové okno, bohatě vám to ale vynahradí barevné růžice umístěné po obou stranách chrámové lodi.

Vitráže leónské katedrály se neomezují jen na sakrální tematiku

Ke katedrále přiléhá “claustro” (dvůr s křížovou chodbou), kde se nachází muzeum katedrály. Za mírný příplatek (3 eura nad základní sazbu 6 euro za vstup do katedrály) si jej můžete prohlédnout. Překvapivě velké muzeum vystavuje obrazy, středověké křtitelnice, sochy, vykopávky zpod základů katedrály, truhly, kalichy a spoustu dalších náboženských artefaktů. Na obvyklé poměry náboženských muzeí je velmi pěkné, osobně jsem ocenila hlavně obrazy.

Claustro, křížová chodba

Praktické info: Vstup nemusíte kupovat předem, León nebývá zahlcený turisty. Katedrálu najdete na Plaza Regla, přímo naproti jejímu hlavnímu vstupu se nachází i turistická kancelář Leónu, kde se můžete zastavit pro plánek města. 

Pohled na věže katedrály z dvora uvnitř claustro

Sladký León

Jestliže jste návštěvu katedrály vykonali tak, jak se sluší a patří hned ráno, dokud je vzduch svěží a v centru nezaclání příliš mnoho turistů, a neodbyli jste prohlídku muzea, právě teď jste z té nálože historie a architektonických vjemů poněkud unavení a neobytně na vás útočí dopolední hlad. Stočte své kroky do jedné z postranních ulic a stavte se v některé z četných leónských cukráren na dopolední kávu a zákusek. Typickou leónskou sladkostí je hojaldre, čtvercový zákusek s dírou uprostřed. Jeho název hovoří sám za sebe – „hojaldre“ se čte „ochaldre“ a je to španělský název pro lístkové těsto, v tomto případě s přídavkem medu a citrónu. Já jsem si oblíbila další lístkový zázrak, podobného tvaru a velikosti jako je hojaldre, ale uvnitř plněný vychlazeným šlehačkovým krémem a svrchu sypaný skořicí. Tomu se v Leónu říká delicia, tedy doslova „potěšení“. Však jsem si taky tohle guilty pleasure dopřála v Leónu každé ráno, a v mé oblíbené cukrárně v Calle Ancha navíc ctili tradici tapas i u ranní kávy. Co to znamená? Ano, správně – zákusek navíc zdarma. Hum!

Leónská „delicia“. Malý zákusek vpravo v pozadí je sladká „tapa“ zdarma

La Real Colegiata de San Isidoro

Seznam leónských pamětihodností není dlouhý, ale zato jsou na něm samá zvučná jména. La Real Colegiata de San Isidoro, nebo stručněji, Muzeum sv. Isidora, byste při prohlídce města rozhodně neměli minout. Přímo uprostřed historického centra Leónu se nachází jedna z nejdůležitějších románských památek Evropy, s tisíc let starými stropními a nástěnnými freskami, které bývají označovány dokonce za Sixtinskou kapli románského umění. Najdete jej na Plaza de San Isidoro číslo 4.

La Real Colegiata de San Isidoro

El Panteón de los Reyes

V objektu Muzea sv. Isidora se nachází několik významných památek, a jednou z nich je Panteón de los Reyes – hrobka leónských králů. Nechal ji postavit Fernando I., který Leónu vládl mezi lety 1037 – 1065. Jeho dcera, princezna Urraca, pak nechala vytvořit fresky, které zdobí Panteón dodnes. Nástěnné a stropní malby byly precizně vytvořeny technikou, která dovolila, aby se zachovaly v takřka perfektním stavu až do dnešních dnů. Samotný Panteón je kamenný prostor s důmyslně zdobenými sloupy a masivními hrobkami z kamene – odpočívá tu 11 králů, 12 královen a další příslušníci jejich rodin. Jejich posmrtný klid narušil na počátku 19. století vpád Napoleonských vojsk do Španělska. Francouzská armáda vyrabovala hrobky, ostatky králů naházela na jednu hromadu do rohu a z Panteónu vyzdobeného freskami nedozírné ceny si udělala stáje. Teprve v roce 1996 umožnila analýza DNA, aby byly kosterní pozůstatky roztříděny a tak dnes králové a královny znovu odpočívají po jednom ve svých kamenných hrobkách – jen se neví, kdo je kdo. A vy máte zase o trochu víc jasno v tom, kde se bere španělská nechuť vůči Francouzům.

Fresky královského Panteónu. V objektu Muzea sv. Isidora se nesmí fotit, a tak si musíte vystačit s pohlednicí

Sala del Cáliz

V samostatném sále, hned vedle neorenesanční knihovny (která je v současnosti v rekonstrukci a tak jsem ji bohužel nemohla vidět), se vystavuje klenot nedozírné ceny. Nazývá se Cáliz de doña Urraca, kalich princezny jménem Urraca (pardon, ale jak se to v češtině správně skloňuje, netuším). Kdyby o něm Dan Brown věděl, jistě by jej zakomponoval do některé ze svých knih. Poslední výzkumy založené na studiu dokumentů starého Egypta naznačují, že se jedná o Svatý grál – a to doslova a bez nadsázky. Dvě onyxové misky, které tvoří základ poháru, jsou podle posledních průzkumů těmi, které používal Ježíš Kristus při nešťastné Poslední večeři. Jako cenné křesťanské relikvie se v 11. století nacházely ve vlastnictví Egypta, který zrovna čelil hladomoru v důsledku velkého sucha. Na jeho výzvu o pomoc v muslimském světě odpověděl emír taifského (muslimského) království Denia ve Španělsku, a za lodě naložené potravinami dostal právě tyto onyxové kalichy. Ve stejném století je použil jako úplatek pro Fernanda I., mocného leónského krále, který mu svými výboji proti muslimům naháněl pořádný strach. Jeho strategie vyšla, království Denia nebylo napadeno, a ve vlastnictví Leónu se octl opravdový poklad. Fernandova dcera Urraca pak vzala své nejcennější klenoty a z nich a z onyxových misek nechala zhotovit kalich, který můžete v Leónu z relativní blízkosti spatřit na vlastní oči. Je umístěný v černém sále bez oken, a osvětlený uprostřed skleněné vitríny září, až oči přecházejí. Garantuji vám, že nic podobného jste v životě neviděli. Naposledy byl oficiálně oceněn v roce 1990 a tehdy byla jeho cena odhadnuta na 6 000 milionů španělských peset.

Údajný Svatý grál. Zdroj obrázku: www.museodesanisidorodeleon.com

El Claustro

Kamenné zdi prostor nazývaných El Claustro, tedy Augustiniánského kláštera, byly vystavěny ve středověku s využitím starých materiálů, a proto se mezi nimi dodnes nachází střešní tašky s emblémem římských legií. V roce 1088 tu zasedal vůbec první parlament Evropy, a to v počátcích vlády krále Alfonse IX.

El Tesoro de los Reyes

V jednom ze sálů muzea se nachází i královská pokladnice. Hlavními exponáty jsou zdobené schránky na svaté relikvie, mimo jiné i ta, ve které Fernando I. nechal v roce 1063 převézt ze Sevilly do Leónu ostatky svatého Isidora, po kterém se celý komplex jmenuje. Dál jsou k vidění třeba šperkovnice nebo středověký osvěžovač vzduchu vyrobený ze slonoviny.

Pokud mne paměť neklame, bylo to v roce 2002, kdy leónští sejmuli z věže areálu korouhev s kohoutem, aby ji nechali odborně vyčistit. Při té příležitosti se zjistilo, že není bronzová, jak se až do té doby domnívali, nýbrž že olověné jádro je obložené pláty ryzího zlata. Od té doby je zlatý kohout součástí výstavy v královské pokladnici, a na věži jej nahradila replika.

Věž San Isidoro s náhradní kohoutí korouhvičkou. Vlevo zachovalá část středověkých hradeb Leónu, skrápěných prvním podzimním deštěm

La Basílica de San Isidoro

Bazilika, zasvěcená (jak jinak) svatému Isidorovi, je jedinou částí komplexu, kde smíte fotit. Ostatky svatého Isidora odpočívají ve schránce na hlavním oltáři.

Bazilika sv. Isidora, pohled z varhanního kůru

Kam na nákupy

Jak už bylo řečeno v první části článku, León je v podstatě maloměsto. Pokud se vám nechce vyrážet za hranice historického jádra do vzdálenějších obchodních center, vydejte se na nákupy na Avenida Ordoño II., která je zaplněna obchody s kosmetikou, oblečením a obuví.

Avenida Ordoño II.

Ubytování v Leónu

Leónem prochází Svatojakubská cesta, takže určitě nebudete mít problém sehnat tam ubytování všech možných i nemožných úrovní a cenových kategorií. Mně v roce 2019 život servíruje, s prominutím, samé sr*ky, a tak jsem se rozhodla, že se v Leónu rozmazlím a půjdu „do jedničky – bez štěnic a s ramínkama“. Budete-li následovat mého příkladu, doporučuji hotel Alfonso V. na Avenida Padre Isla č. 1. Kromě toho, že je maximálně 200 metrů od všech významných leónských památek a z okna pokoje jsem měla výhled na vršek katedrály, jsou dveře od pokojů umístěné na pavlačích po obvodu budovy, takže uprostřed vzniká jakési zastřešené patio. Pěkné bydlení, a pokud tak jako já vyčíháte slevu na Bookingu, dokonce ani finančně nezkrachujete.

Centrum Leónu. Budova uprostřed je hotel Alfonso V.

León 1/2

(díl 1: španělská Meseta, město León, Casa Botines, tapas v Leónu)

Meseta Central

Víte, co je to Meseta Central? Je to nejstarší část povrchu Pyrenejského poloostrova, náhorní plošina, která z něj vystupuje s průměrnou nadmořskou výškou 600 m.n.m a zabírá značnou část jeho rozlohy. Převedeno do řeči španělských autonomních společenství, nachází se na ní celkem čtyři: Castilla y León, Castilla – La Mancha, Madrid a Extremadura. Typická jsou pro ni horká léta, drsné zimy a málo srážek. Vysušená a rozpraskaná půda mesety byla taky to první, co jsem v říjnu 2015 ze Španělska uviděla, když jsem se cestou na svůj první samostatný výlet podívala z okénka letadla směřujícího do Madridu.

Meseta poblíž města Yebra ve středním Španělsku

Možná to tehdy mohla být jen další dovolená, ale nebyla. Jen další eurotrip, ze kterého si přivezete magnetku na lednici a pak ho pustíte z hlavy, ale ne. Ten den z té vyprahlé krajiny vystřelilo tisíc amorových šípů, a do jednoho zasáhly cíl – stejně jako všechny další v následujících dnech, měsících a letech. Kam se ve Španělsku podívám, nechám kus srdce, kus sebe. Nejnověji to bylo v Leónu, stotisícovém hlavním městě stejnojmenné provincie. V dnešním článku ho můžete navštívit se mnou.

León

León najdete v samém severozápadním cípu španělské Mesety, v autonomním společenství Castilla y León. (Tímto zdravím kolegu Martina, který mi při nedostatečné lokalizaci místa v článku u ranního kafe v kuchyňce vždycky říká: „Já prostě potřebuju vědět, kde to je!“)

León na mapě Španělska, zdroj obrázku: es.wikipedia.org

Slovo „león“ ve španělštině znamená „lev“ a zvíře má město i ve znaku (nemluvě o spoustě soch kamenných lvů po celé provincii!), nicméně ve skutečnosti se lvem nemá nic společného. Název se odvozuje od latinského slova „legio“ (legie), protože město bylo založeno v roce 29 př. n. l. jako vojenský táboř římské legie Legio VI Victrix. V roce 910 se stal hlavním městem tehdejšího království León, které mělo klíčovou úlohu při křesťanské reconquistě na Pyrenejském poloostrově. A pozor, v roce 1188 vznikl v Leónu za vlády Alfonse IX. vůbec první parlament v Evropě, díky čemuž se León také někdy označuje za „kolébku parlamentarismu“. Sídlil tehdy v budově augustiniánského kláštera v Real Colegiata de San Isidoro – což je budova, která stojí ve městě dodnes a navštívíme ji ve druhém díle tohoto článku.

Lev na mostě přes řeku Bernesga, centrum Leónu

Z dnešního pohledu, řekněme si to upřímně, je León vlastně maloměsto. První Corte Inglés, což je nejpopulárnější španělský obchoďák, v něm postavili teprve před šestadvaceti lety. A první obchodní centrum, jak je známe dnes, dostal až v roce 2006. Zapomeňte i na představu, jakou máte o Španělsku z letních dovolených, protože León má nadmořskou výšku jako Špindlerův Mlýn, což znamená, že tam můžete zažít slušnou zimu. Přesto je vyhledávaným turistickým cílem. Stačí k tomu několik důvodů: leží na Svatojakubské cestě, výborně se tam jí, protože region má skvělou tradici tapas, najdete tam jednu z nejmajestátnějších španělských katedrál a v centru Leónu se nachází i jedna ze tří staveb, kterou Gaudí postavil mimo Katalánsko – Casa Botines.

Socha Gaudího v Leónu, přímo před Casa Botines

Casa Botines

Na začátku 90. let 19. století už stála železnice mezi Barcelonou a Leónem, to zase ano. Cesta vlakem ale tehdy trvala celé tři dny. Barcelona byla v té době velkoměstem, centrem obchodu, secese, moderny… Ale León? León byla tehdy jen větší vesnice, měl pouhých 13 500 obyvatel. Domy stály jen uvnitř historického centra, sevřené původními středověkými hradbami, kolem nic, louky, úhor, pusto. Snad by se sem Gaudí nikdy v životě nepodival, kdyby jeho vážený klient a mecenáš Eusebi Güell (Parc Güell v Barceloně, pamatujete?) nebyl přítelem jednoho ze dvou obchodníků s textilem, kteří v roce 1890 koupili velkolepý pozemek na Plaza de San Marcelo v Leónu – už vně městských hradeb – s cílem postavit tu obytný dům, obchod s látkami a sklad textilu v jednom.

Casa Botines na Plaza de San Marcelo

Ti dva na jeho doporučení zadali návrh a výstavbu v té době ještě poměrně mladému architektu Antoni Gaudímu. Pro vizionáře Gaudího to byla vůbec prvni zakázka tohoto typu, a navíc v nedalekém městečku Astorga zrovna pracoval na stavbě Palacio Episcopal de Astorga, a tak – ze zájmu i z důvodů finančních – rád přijímá. Výsledkem je Casa Botines, která každým coulem připomíná kouzelný zámek z pohádky. Má pevné, poněkud hrubé kamenné zdi, kolem domu příkopy (byť bez vody), a v každém rohu věžičku.

Za tepaným plotem se schovává „příkop“ a okna podzemního podlaží. Tam se nacházel sklad látek, díky vysoko umístěným oknům na ně světlo přímo nedopadalo, takže se neničily

Gaudí byl praktický jako vždy a právě na Casa Botines si nacvičil některé ze svých osvědčených fint, které v dalších letech využil na svých pozdějšich stavbách v Barceloně – světlíky trychtýřovitého tvaru (to aby vzduch proudil a nestál), v nich směrem od střechy dolů rozšiřující se okna (aby do nižších pater vstoupilo více světla), pečlivé využiti prostoru nebo ergonomické kliky a úchyty. Stavba je veskrze kastilská – místní zimy jsou tuhé, a tak využívá lokální odolné materiály a místo rovné ploché střechy disponuje ostře uzavřenou, vzdorující sněhu a dešti.

Casa Botines zezadu a za deštivého dne. V Leónu rozhodně není jen hezké počasí. V zimě fouká, prší i sněží

První zakázka tohoto typu nebo ne – dům byl dostavěn v roce 1893 za pouhých 10 měsíců. Pokud si z minulého článku vzpomínáte, Gaudí v té době vzekle praštil s prací na biskupském paláci Astorgy, a tak se mohl přesunout do Leónu a na všechno osobně dohlížet. Výsledkem byl neuvěřitelně rychlý postup stavby – i na dnešní dobu. V přízemí výsledného domu se nacházel obchod s látkami, v prvním podzemním podlaží sklad, v prvním patře takzvaná “planta noble” – s byty pro oba majitele, každý po 400 metrech čtverečních, a v dalších třech patrech nájemní byty, které přinášely stálý příjem.

A propos – přízemí. Okna jsou tu také umístěna vysoko, aby se pod ně vešly regály s vyloženými látkami a aby je nepoškozovalo přímé světlo. Kromě toho v celém přízemí nenajdete ani jednu zeď, to aby se prostor obchodu nerozbíjel. No jo, jenomže… třípatrový dům, a v přízemí nemá ani jednu nosnou zeď? Gaudí je nahradil podpůrnými sloupky, jenže něco takového tehdy León ještě neviděl. A tak kolem stavby celé dny pobíhala hejna rozjívených dětí a prozpěvovala „Botines se cae! Botines se cae!“ (Botines spadne!). Výjev takřka cimrmanovský.

V zaostalém Leónu tehdejší doby také existovalo elektrické světlo jen pro veřejné osvětlení na ulicích, a tak má Casa Botines přesně 365 oken. Světlo dopadalo bezchybně i do podzemního skladu. Gaudí si nicméně během stavby proti sobě poštval místní obyvatelstvo, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, kvůli vzhledu a už zmíněné konstrukci domu, který v Leónu 19. století působil jako pěst na oko, za druhé, protože si na stavbu přivezl vlastní barcelonské dělníky a nedal práci místním a za třetí, protože nad portál umístil sochu sv. Jiří, katalánského patrona, místo některého ze zdejších svatých. 

Mimochodem, dnešní socha nad hlavním portálem je replika. Původní socha sv. Jiří byla z pískovce, a tedy postupem času velmi trpěla drsným leónským podnebím. Když ji v padesátých letech 20. století kvůli plánované restauraci sundavali, spadla a rozbila se na tisíc kusů. A to bylo vlastně štěstí, protože se na světlo boží dostala olověná časová schránka, umístěná do sochy samotným Gaudím. Obsahovala originální plány Casa Botines s vlastnoručním podpisem, účty ze stavby a tehdejší noviny a mince. Z dnešního pohledu unikátní nález, vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních Gaudího plánů a zápisků byla zničena při požáru Sagrada Familia během Španělské občanské války.

Svatý Jiří s drakem nad hlavním portálem

Praktické info: Casa Botines je veřejně přístupná. Pokud zvolíte vstupné “premium” za 12 euro, dostane se vám fundovaného a vyčerpávajícího výkladu o historii a vybavení domu během prohlídky v délce cca 1,5 hodiny (ve španělštině). Uvidíte přízemí (původní obchod s textilem), dvě z vyšších pater (jedno s replikou bytů původních majitelů, druhé se sbírkou obrazů), podkroví a jednu z rohových věžiček. Dům najdete na Plaza San Marcelo 5, necelý půlkilometr od katedrály.

Úplně poslední podnájemník Casa Botines – předtím, než v 90. letech dům převzala banka a posléze nadace k jeho spravování – byl zubař

Palacio de los Guzmanes

V šestnáctém století byl postaven Palacio de los Guzmanes, dnes sídlo lokální leónské vlády. Nechal jej postavit biskup Don Juan de Quiñones y Guzmán. Palác v renesančním stylu v roce 1882 koupilo leónské zastupitelstvo a od té doby slouží dnešnímu účelu. Palác má půdorys různoběžníku a ulice, ve které stojí (no dobře, v době, kdy byl postaven, žádné ulice nebyly) je šikmá. Pozemek pro Casa Botines stojí přímo před ním a dům jej částečně zakrývá, což mělo dva následky: 1) Casa Botines má také nepravidelný tvar různoběžníku a stojí šikmo (rovnoběžně s palácem) a tak jej opticky vyrovnává, 2) soudní spor s majiteli Palacio de los Guzmanes kvůli zakrytí výhledu na jeho čelní fasádu. Kdo vyhrál, to už víme. Casa Botines stojí.

Každý zvlášť, půdorysný zmatek. Spolu – dvě dokonalé krabice od bot. Vlevo Casa Botines, vpravo Palacio de los Guzmanes

Calle Ancha

Dvě nejdůležitější památky Leónu, katedrálu (té se dočkáte ve druhém díle článku) a Gaudího Casa Botines, spojuje Calle Ancha (Široká ulice), živá tepna plná tapas barů, obchodů a návštěvníků Leónu. Osob s pohorkami a holemi, které se tam zhusta vyskytují, se nebojte. Leónem prochází Svatojakubská cesta, a tak poutníků s výmluvnou mušlí na batohu potkáte v centru opravdu hodně. A pokud nevíte, kde začít svou pouť po tapas barech v Leónu, tady je ten správný výchozí bod.

Calle Ancha poránu, kdy ještě většina Španělů vyspává včerejší tapeo

Tapas v Leónu

León je jednou z těch požehnaných oblastí Španělska, kde se udržuje poctivá tradice tapas zdarma. Však taky, pokud si vzpomínáte, jedna z teorií o původu tapas zařazuje jejich vznik právě do Kastílie! Každopádně, všude v Leónu, ať vejdete do kterého chcete baru, čeká vás k objednané skleničce chutná „tapita“. Na prozkoumání leónských památek vám stačí víkend a historické centrum máte prochozené za chvíli, ale vyzkoušet všechny tapas bary Leónu, to je úkol přímo nadlidský. Tradičními zónami tapas jsou Barrio Húmedo (Vlhká čtvrť), případně Barrio Romántico (Romantická čtvrť – sem chodí více místní).

Tapas v historickém centru: krémové croquetas a sýr manchego. Platíte jen nějaká dvě eura za váš nápoj

Jak to funguje? Úplně jednoduše, podobně jako v Andalusii. Vstoupíte, objednáte si skleničku – připomínám, že víno se servíruje v nízkých plochých skleničkách, kterým se říká chata (čte se „čata“) – tak, jak to vidíte na obrázku nahoře – a pivo v malých, asi dvoudecových množstvích, které se označují jako caña. Poté, co vám přinesou pití, pak buď rovnou dostanete před čumák talířek, nebo vám dají vybrat z více možností. Obvyklou „tapou“ je porcička bramborové tortilly, kus sýra, choriza nebo šunky doprovázený chlebem, často taky croquetas, případně rovnou malý sendvič a porce bramborových chipsů. Ty doporučuji vaší pozornosti obzvlášť, protože chipsy jsou v Kastílii zásadně domácí, křupavé a lehce opaprikované – mlsalův sen.

Barrio Húmedo: caña a příslušná tapa, croquetas a smažené pálivé papričky

Největší kouzlo tapas spočívá v tom, že nepotřebujete jíst nic jiného. Přiznám se vám, za celou dobu v Leónu jsem byla jen jednou na obědě, zbytek obědů a večeří se odehrával zdarma v tapas barech. A pěkně podle španělské tradice: každou sklenku v jiném baru!

Pokud nevíte, kde začít, zkuste bar Ezequiel v Calle Ancha č. 20, který jsem si ze všech navštívených oblíbila asi nejvíc. Je spojený se šunkařstvím, takže můžete ochutnat i leónskou regionální specialitu, kterou je cecina – sušená hovězí šunka. Za tu si připlatíte (talířek přijde na 15 euro), z běžných tapas máte na výběr buď bramborovou tortillu nebo chorizo a jamón s chlebem.

Leónské tapas bary večer

Astorga

Příchod podzimu do Španělska mě zastihl nepřipravenou. Od včerejška teploty klesly o víc než deset stupňů, a když mě ráno vlak ještě za tmy vyklopil na pustém nástupišti vlakového nádraží městečka Astorga, okamžitě jsem se začala klepat zimou. Do nejbližší kavárny to bylo nepříjemných deset minut ostré chůze. 

Astorga je malá, má jen 11 000 obyvatel, ale nachází se tu jedna ze tří Gaudího budov, které postavil mimo Katalánsko, a tak je vyhledávaným turistickým cílem. Zároveň je zastávkou na Camino de Santiago, a ještě navíc neformálním hlavním městem regionu známého pod názvem Maragatería.

Maragatería je kraj ve středu provincie León, v autonomním společenství Kastílie a León. Ohledně původu názvu existuje více teorií, ale mně se nejvíce líbí ta nejméně pravděpodobná – že název je zkomoleninou výrazu del mar a los gatos (od moře ke kočkám). Přes region se totiž dopravovaly ryby z Galicie (moře) až do Madridu. A Madriďanům se, pokud to nevíte, ve Španělsku přezdívá gatos (kočky).

Plaza Mayor, hlavní náměstí Astorgy

Palacio Episcopal

Jak se Antoni Gaudí dostal k zakázce na stavbu biskupského paláce Astorgy? V podstatě ze dvou důvodů: a) původní biskupský palác v roce 1886 vyhořel do základů, b) tehdejší biskup Juan Grau byl rodákem z katalánského města Reus, odkud pocházel i Gaudí. 

V roce 1889 se začalo s výstavbou – nejprve sklepení s velkorysou cihlovou klenbou, poté tři nadzemní podlaží. Výsledný biskupský palác poněkud připomíná Sněhurčin zámek a jeho stavba se neobešla bez problémů. V první řadě diecéze mluví do stavebního projektu, což architekt velmi špatně nese, a za druhé dost pozdě platí. Když se biskup Grau v roce 1893 vážne zraní a posléze umírá, Gaudí napíše ještě pár upomínek a poté, brutálně naštvaný, s projektem praští. Odvolává ze stavby katalánské dělníky, a dokonce prý protestně pálí originální plány stavby, to aby nikdo z jeho následovníků nevěděl, jak stavbu dokončit.

Neobvyklý tvar vstupního portálu způsoboval problémy se stabilitou budovy a musel být několikrát přestavěn

Ne všechno, co vidíte na biskupském paláci dnes, je tedy původní Gaudího návrh. Střechy například měly být bílé, zdobené sochami andělů. Místo toho zmíněné sochy stojí v zahradě paláce a střechy jsou mnohem jednodušší, břidlicové.

Palacio Episcopal zezadu

Interiéry jsou ve většině Gaudího dílem a jsou velmi působivé, zejména v prvním patře, kde se nachází reprezentativní prostory paláce s kaplí, pracovnou a jídelnou. Prakticky všechna okna v objektu jsou vitrážová.

Kaple

Palác stojí v nevelké zahradě, která zezadu přiléhá k zachovalému úseku středověkých hradeb Astorgy. Gaudí zanedbané hradby zrestauroval a zakomponoval do nich procházkovou trasu navazující na hlavní vchod paláce.

Procházka po středověkých hradbách

Praktické info: Základní vstup do paláce je 5 euro, za jedno euro navíc pořídíte průvodce na tabletu. Ve sklepních prostorách paláce se nachází malé muzeum artefaktů z římského období Astorgy.

Mlýn na zrno z římského období

Catedral de Astorga

Hned vedle biskupského paláce najdete katedrálu zasvěcenou panně Marii. Katedrála ve stylu pozdní gotiky se začala stavět v roce 1471. Má působivý hlavní portál a ve srovnání s ostatními španělskými katedrálami je jakýmsi slušným standardem. Nutně ji uvnitř vidět nemusíte, ale pokud přijdete mezi desátou a dvanáctou, je vstup zdarma.

Catedral de Astorga

Museo del chocolate

V roce 1545 dostihly španělského dobyvatele Hernána Cortése v pauze mezi vyvražďováním původního domorodého obyvatelstva Mexika mnohem prozaičtější starosti: potřeboval provdat dceru. A tak byl domluven sňatek se synem markýze z Astorgy, a část věna tvořilo americké kakao, v tehdejší době používané v Mexiku jako platidlo uznávané i Evropany – jeden španělský reál odpovídal 140 kakaovým bobům. Ze sňatku sešlo, ale kakao už bylo na místě, a tak započala v ospalém městečku Astorga éra výroby čokolády. V regionu rostla postupně jedna čokoládovna za druhou, a kolem roku 1925 jich tu fungovalo 55 najednou!

To je důvod, proč v Astorze najdete hojně navštěvované muzeum čokolády, které vás poučí o historii a odrůdách kakaa a o výrobě čokolády samotné.

Vystaveny jsou tu zejména pomůcky a stroje určené k řemeslné výrobě čokolády. V jednom ze sálů běží na smyčce video vysvětlující, jak taková ruční výroba probíhala (s titulky v angličtině). Při odchodu na vás čeká malá ochutnávka čokolády a jedním ze vzorků je právě ta řemeslná, vyráběná tradičním způsobem. Pokud vám vzorky zachutnají, můžete si nějakou tu tabulku koupit v malém obchůdku.

Dál uvidíte dobové reklamy, formy na tabulky a potravinové lístky na čokoládu, servisy na popíjení čokolády i osvětové cedule z čokoládových továren, které jsou z expozice bezkonkurenčně nejvtipnější. Posuďte sami:

Nahoře: “Čas je zlato. Přesnost je přední vlastností svědomitého zaměstnance. Povšimněte si, že pozdě chodí vždy ti samí.”

Dole: “Plňte své povinnosti, aby mohla být respektována vaše práva.”

Osvětové cedule pro zaměstnance

Kde muzeum najdete: Avenida de la Estación č. 16, vstup je lidových 2,50 eura a v jednotlivých místnostech najdete informace i v angličtině.

Cocido maragato

Konečně to hlavní – jídlo! Nejdříve ovšem malá odbočka k tomu, co to vůbec je “cocido”. Slovo cocido je minulé příčestí od slovesa “cocer” (vařit), tedy doslova “vařené”. Používá se jako označení sytých dušených jídel z masa, zeleniny a luštěnin, která se konzumují zejména ve středním Španělsku. Cocido se připravuje jako jídlo z jednoho hrnce, ale konzumuje se po částech; tvoří jej polévka (vývar z masa použitého na přípravu), pak zelenina s luštěninami a nakonec maso. Jídlo je to velmi, velmi “contundente” (syté) a perfektně se hodí do studených oblastí španělské Mesety. Dnes je mimoto výborný den na jeho vyzkoušení – tady v Astorze už od rána studeně fouká a teď v čase oběda je sotva patnáct stupňů.

Cocido Maragato, které – jak název napovídá – pochází ze středu kraje Maragatería, tedy Astorgy, má tu zvláštnost, že je pořadí jídel obrácené. Prý proto, že Astorčané říkají: Pokud má něco zbýt, ať zbyde polévka! Každopádně nejprve přistane na vašem talíři maso, a to až deset různých druhů. Já osobně jsem nejvíc ocenila chorizo a uzené vepřové, ale i ostatní druhy masa mi chutnaly, ač jsem ne všechny byla schopna identifikovat.

První chod: dušené maso

Druhý chod v pořadí jsou luštěniny a zelenina, které se spolu s masem vařily v polévce – což v mém případě byla cizrna, brambory a kapusta.

Nad kapustou se neošklíbejte, byla skvělá

Jako poslední vám naservírují polévku s nudlemi, která chutná jako něco mezi vývarem a uzenou polévkou, a je opravdu výborná. Už jsem viděla všechny svaté, ale přidat jsem si ji musela…

Polévky dostanete na stůl plnou mísu. Kolik sníte, je na vás

A kde že to všechno ochutnáte? Restauraci specializovanou na cocido Maragato najdete na Calle Santiago č. 1, jmenuje se Las Termas. Chcete-li mít jistotu, rezervujte si místo. Když přijdete hned jak otevřou – v jednu odpoledne – možná budete mít tak jako já štěstí a najde se volný stůl. Menu s cocido Maragato si tu dávají úplně všichni a je docela drahé, přijde vás na 23 euro. Jídlo je ale výborné a v ceně máte cocido, rajčatový salát, chléb, vodu, víno, zákusek a kávu. Porce jsou obrovské a kdybyste náhodou ještě měli místo, můžete si zdarma přidat. A propos, víno – vino de la casa znamená, že si sice nemůžete vybírat značku, ale zato dostanete na stůl celou láhev. Kolik vypijete, tolik vypijete 🙂

Zákusek: domácí pudink a buchtička

Mantecada

Typickým zákuskem Astorgy je mantecada – drobivá sladká buchta bez náplně, kterou tu prodávají na každém rohu. Chutí docela připomíná naše piškotové těsto. Kapku dusí, a tak si ji nejlépe vychutnáte s pořádným hrnkem kávy.

Mantecada