Granada skrytá

(Aneb co se v průvodcích nedočtete)

Jste tak jako já příznivci “pomalého” turismu? Tím myslím, ne proklusat hlavní památky během jednoho dne a navečer ohrnout nos, že jsme tak nějak čekali víc. Myslím na objevování zapadlých koutů, nasávání atmosféry, vnímání chutí, vůní, světla, stínu… Ano? Tak to jste tu dobře. Protože přesně to budeme dneska dělat – objevovat Granadu na první pohled skrytou zarytým uživatelům průvodců z řad Lonely Planet.

Městský obvod Sacromonte (vpravo), vlevo na kopci Alhambra při pohledu z Barranco de los Negros (Strž černých)

Stranou městského centra se nachází čtvrť Sacromonte (Svatý kopec), místo, kam se po křesťanské reconquistě Granady stáhli moriscos (muslimští konvertité ke křesťanství), judíos (židé) a gitanos (cikáni). Tehdy se ještě kopec jmenoval Valparaíso a jak si asi snadno představíte, postavení vyjmenovaných skupin obyvatelstva nebylo nic moc. Proč tedy Sacromonte? Protože během 16. století na jeho území došlo k několika objevům svatých relikvií a zejména tzv. Olověných knih, které odhalovaly společné kořeny křesťanství a islámu. O deset let později se ukázalo, že posledně zmíněné artefakty podvrhl jeden chytrý morisco, ve snaze vylepšit jejich pozici. To už bylo ale pozdě: kopec byl překřtěn na Sacromonte, stály na něm stovky křížů a stal se vyhledávaným poutním místem.

Ulice v Sacromonte

Cuevas de Sacromonte

Od 16. století se na Sacromonte rozvíjí éra bydlení v cuevas. Slovo “cueva” znamená ve španělštině “jeskyně”, v tomto případě jeskyně umělá, hloubená člověkem. Bydlení to bylo levné a rychlé, svůj vrchol slávy zažilo během 19. století a počet obydlí tohoto typu kulminoval kolem roku 1950. Dodnes je v Sacromonte cca 80% bydlení typu “cueva”. Jedna ze strží Sacromonte, Barranco de los Negros, byla v 60. letech 20. století opakovaně ohrožována povodněmi z přívalových dešťů, a tak byly místní cuevas vystěhovány. Vzniklo v nich Museo de las cuevas de Sacromonte, které můžete za pět euro navštívit.

Domečky se prostě vykopaly ve skále, ta se zevnitř omítla a když jste měli na podlahu, pořídili jste si podlahu. Ve skále se dlabaly byty, stáje (někdy propojené s obydlím, aby je ohříval dech zvířat), kuchyně, keramické i kovářské dílny, prostě co bylo potřeba.

Jídelna a kuchyně (vpravo).
Vchod do jeskynního domečku

Popravdě řečeno, je tam docela útulně, hlavně kvůli příjemnému chládku. Cuevas dnes neslouží jen k bydlení, často jsou v nich restaurace nebo místa, kde se tančí a zpívá flamenco.

Carmen de la Victoria

Až se budete vracet ze Sacromonte zpět k Albaicínu, zastavte se na dvou místech skrytých před zvědavými zraky masových turistů. Tím prvním je Carmen de la Victoria (jak už víme, “carmen” je v Granadě označení pro dům se zahradou). Najdete ji na Cuesta del Chapiz číslo 9. Zahrada je volně (zdarma) přístupná, ale musíte zazvonit u tepané branky, aby vás pustili dovnitř – dům patří Granadské univerzitě.

Carmen de la Victoria

Ach, ta zahrada. Na každém kroku rostliny, lucerničky, stinná zákoutí a fontánky.

Seznamte se: tohle je Lucas, elegantní kočičí strážce zahrady. Doprovázel mě pro jistotu na každém kroku.
Jeho důstojnost mu mohou kamenné sochy lvů jen závidět.

A ano, prvotřídní výhled na Alhambru, jak je v Albaicínu zvykem.

Casa del Chapiz

Hned naproti Carmen de la Victoria (vstup je nicméně za rohem z Camino del Sacromonte) najdete typický dům bohatých moriscos, Casa del Chapiz. První zmínka o něm pochází z roku 1525.

Jedno z patií Casa del Chapiz

Dům můžete za dvě eura navštívit. Na mě se dnes usmálo štěstí – automat na lístky se rozbil a tak mě pustili zdarma.

Druhé patio

Na konci 19. století byla z domu prakticky ruina (fotky si můžete prohlédnout na výstavce), byl ale zrekonstruován a od té doby v něm sídlí Centrum arabských studií.

Zahrada Casa del Chapiz

Dům má dvě patia a pěknou zahradu s keři, pomerančovníky, a… výhledy na Alhambru, co byste tak čekali 🙂

Palacio de la Madraza

Fasáda Palacio de la Madraza (vlevo)

Pokud jste se namlsali Alhambrou a chcete něco podobného vidět v centru Granady, je tu Palacio de la Madraza, najdete ho přímo naproti Capilla Real. “Madraza” je škola, kde se studuje korán, tou také budova od 13. století byla.

Štuky v Palacio de la Madraza

Dominuje jí skvostná muslimská modlitebna, vyzdobená ve stejném stylu jako Nasrovské paláce v Alhambře.

Po reconquistě křesťané budovu zabrali a udělali si z ní tehdejší radnici. Bylo jim ale líto zničit krásnou arabskou výzdobu, a tak ji jen překryli výzdobou katolickou – z modlitebny se stala kaple. Islámskému umění tak prokázali nedocenitelnou službu – na 400 let ho bezchybně zakonzervovali. Proto je dnes zdobení modlitebny v lepším stavu než štukování tohoto typu v Alhambře.

V horním patře paláce si můžete prohlédnout nádnerný dřevěný strop v mudéjarském stylu, který pochází už z éry křesťanské – ze 16. století.

Dřevěné dílky stropu do sebe zapadají jako puzzle.

Patios

Stejně jako na jiných místech v Andalusii, i tady můžete často volně vejít do vnitřích dvorů a prohlédnout si je – často jsou to hotová umělecká díla.

Patio de los perfumes na Carrera del Darro

Tapas

Áaano. Takže, tohle téma funguje v Granadě následovně: objednaná sklenička znamená „tapu“ zdarma. Ano, tak, jak to čtete. Úplně každá. Množství a podoba servírovaných tapas se samozřejmě značně liší, někde dostanete jen pár oliv a brambůrků, jinde trochu zeleninového salátu a někde… madre mía, prakticky kompletní jídlo. Je v tom vždycky trocha napětí a dobrodružství, když před vás obsluha postaví skleničku a vzápětí začne štrachat za pultem. Jaká bude? Velká, malá? Můj pobyt v Grandadě byl krátký na prozkoumání všech barů, ale stoprocentně vám můžu doporučit bar La Antigualla II v Calle Elvira 22.

Calle de la Calderería Nueva

Až se dosyta nacpete ve zmíněném baru, zahněte za roh do Calle de la Calderería Nueva a budete si připadat jako v Maroku. Nachází se tam množství malých obchůdků s arabskými suvenýry a úctyhodný počet čajoven – do jedné z nich si určitě zajděte odpočinout. Po čaji vám krásně slehne, takže si budete moct dát nějakou arabskou sladkost, nabízí jich tu spoustu.

Calle de la Calderería Nueva

Graffiti

Při procházkách čtvrtí Realejo (ale i leckde jinde) narazíte na spoustu pěkných graffiti. Příjemné toulání!

Flamenco

Pokud chcete vidět představení flamenca, vydejte se večer (tak kolem desáté) do čtvrtí Sacromonte nebo Albaicín a zajděte si na večeři někam, odkud se line flamencová hudba. Já třeba nejsem zrovna milovník nočního života, a tak jsem na flamenco koukala v ulicích: gitanos položí na dlažbu dřevěnou desku (to aby bylo dobře slyšet podupávání) a zpívají, hrajou a tančí se vší vášní. Za dvě eura, které jim hodíte do šátku, uvidíte možná lepší flamenco, než jaké se vám pokusí prodat na recepci hotelů za 30 nebo 40 euro. V takovém případě by se vám mělo rozsvítit varovné světlo: Pozor, turistická past!

Pouliční představení flamenca

La Alhambra

„É, ¡niña! ¡No me guhta que te pierdah!“ (Holčičko! Nechci aby ses ztratila!), pokřikuje na mě andaluským nářečím osmahlý stařík a spěchá mým směrem přes křižovatku spletitých uliček, kde ve studeném ránu bezradně zkoumám navigaci. Ukáže mi správnou cestu směrem ke vchodu do Alhambry a zase utíká za svými záležitostmi. Taky mám co dělat: vyzvednout vstupenku do Alhambry, audioprůvodce a stihnout před otevřením areálu rychlou snídani. Ráno je teď na konci dubna jen šest stupňů, a tak mi horké kafe přijde vhod.

Španělská La Alhambra je považována za jeden z nekorunovaných divů světa. Je druhou nejnavštěvovanější památkou ve Španělsku hned po barcelonské La Sagrada Familia a každoročně se do ní vydají skoro tři miliony turistů. Nachází se na úpatí pohoří Sierra Nevada, v andaluské Granadě, a ve skutečnosti je to celý palácový komplex – soubor paláců, zahrad a původní granadské pevnosti.

Alhambra z vyhlídky Mirador de San Nicolás

La Alhambra sloužila jako sídlo granadských vládců z dynastie Nazarí (Nasrovců) a jeho dvora téměř 250 let, a to na samém sklonku muslimské éry tehdejšího Španělska.
Nad arabskou říší al-Andalus, jejíž stručnou historii si můžete připomenout zde, se setmělo a Španělsko bylo katolické, zatímco Granadské království ekonomicky a kulturně vzkvétalo díky formálnímu uznání křesťanské dominance na Pyrenejském poloostrově (a tučným poplatkům, které odvádělo katolickým králům na severu).

Název „Alhambra“ pochází z arabského „al-Qal’a al-hamra“, což znamená „Rudý hrad“. Existuje více teorií, proč zrovna „rudý“, jedna z nich například tvrdí, že se Alhambra budovala po nocích a její bílé zdi se ve světle pochodní jevily jako načervenalé. Jiná se přiklání k tomu, že „rudý“ bylo jednoduše přízvisko jejího zrzavého zakladatele Muhhmmada I. Ať je to jak chce, palácový komplex byl založen na jednom z granadských kopců, pozice šikovná jednak z obranného hlediska, neboť už od římských dob byl používán pro budování obranných pevností, jedna z hlediska řekněme „politického“ – protože impozantní paláce na pozadí zasněžených hor jsou prostě ideálním místem, ke kterému můžete vzhlížet.

V dnešní Alhambře najdete celkem čtyři sektory: Palacios Nazaríes (Nasrovské paláce), la Alcazaba (pevnost), Medina (bývalé městské osídlení Alhambry) a Jardines de Generalife (palácové zahrady).

Palacios Nazaríes

Patio de las Arrayanes

Nejvýpravnější a asi i nejhezčí část celého komplexu. Na rozdíl od ostatních prostor Alhambry musíte vstoupit v čas uvedený na vaší vstupence, předtím ani potom vás do nich nevpustí. Kamenné místnosti jsou překvapivě malé, na rozdíl od křesťanských vládců si prý muslimové vystačili jen s nejnutnějším vybavením a malým prostorem. O to propracovanější je zdivo, stropy a četné patios, které oddělují nejen jednotlivé paláce, ale i například oficiální prostory od těch soukromých. Štukování zdí a stropů je tak jemné, že připomíná krajku, dominují jemné geometrické vzory, andaluské azulejos (kachlíky) a nápisy velebící Alláha.

K nejkrásnějším a nejfotografovanějším místům Nasrovských paláců patří Patio de las Arrayanes a Palacio de los leones (Lví palác), jehož jméno se odvozuje od kašny obklopené sochami lvů. Celkem 114 sloupů v Palacio de los Leones vám dovolí obdivovat jeho krásu z nejrůznějších perspektiv.

Palacio de los Leones
El Partal s terasovitou zahradou


Palacio Carlos V.

Fasáda Palacio Carlos V.

Palác, který nechal zbudovat křesťanský král Carlos V., sice stojí hned vedle Nasrovských paláců a v podstatě do nich zasahuje, ale mezi muslimskými stavbami působí jako pěst na oko. Král Carlos V. byl okouzlen muslimskými paláci, chtěl se usadit přímo mezi nimi, a tak se pustil do výstavby renesančního paláce, zvnějšku čtvercového, uvnitř s kruhových půdorysem.

Překvapivý vnitřní půdorys

Ironií je, že v něm nakonec nikdy žádný křesťanský král nebydlel. Peníze na stavbu totiž původně plynuly z daní, které odváděli moriscos, původní muslimové, kteří zůstali na území Granady po dokončení křesťanské reconquisty. Jenomže moriscos se vzbouřili, přítok peněz vyschl a tak nebyl palác nikdy dokončen. Dnes v něm sídlí Muzeum Alhambry a Muzeum krásných umění (vstup zdarma), ale silně pochybuji, že vám vedle náročné pouti Alhambrou zbydou síly a čas na procházení jejich prostor. Za zmínku stojí i vnější fasáda, zdobená železnými hlavami lvů, které mají symbolizovat kotvící kruhy pro lodě (proč, nevím, ale jsou pěkní).

La Alcazaba

Nejstarší část Alhambry a centrum obrany celého komplexu. Na tomto místě byly budovány obranné stavby už od římských dob, a první muslimská pevnost zde vznikla už v 11. století. První vládce Granady z dynastie Nazarí Muhammad I. pak původní pevnost přestavěl, rozšířil, a zbudoval hlavní věže.

Kromě toho, že se můžete projít po hradbách a vyšplhat na některé z obranných věží, na závěr prohlídky Alcazaby na vás čeká bonbónek – vyhlídka z hlásky Torre de la Vela.

Torre de la Vela

„Velar“ španělsky znamená „bdít nad něčím“, takže „vela“ na tomto místě odkazuje na hlídku. Na vrcholku věže je umístěn zvon, kterým se mimo jiné varovalo obyvatelstvo Granady před přírodními katastrofami a nabízí nepopsatelné vyhlídky na bělostnou čtvrť Albaicín na protějším kopci a na zasněžené vrcholky Sierra Nevady na druhé straně. Nejeden návštěvník reagoval překvapeným výkřikem ¡Hostias! (A dopr…!), když vyšplhal nahoru na věž a uviděl tu krásu vůkol 🙂

Vyhlídka z Torre de la Vela

Medina

Pro potřeby královského dvora tu byla Medina, celé městečko zbudované k pohodlí granadských vládců, připravené vyplnit všechna jejich přání. K dispozici byly mimo jiné obchody, mešita (ta se nedochovala a na jejím místě stojí kostel Iglesia de Santa María) nebo veřejné arabské lázně, které se dochovaly a jindy se normálně dají navštívit. Momentálně jejich prostory procházejí rekonstrukcí. Ze zbytku Mediny dnes uvidíte převážně zahrady a cosi jako vykopávky – zachované obvodové zdi původních staveb.

Medina

Jardines de Generalife

Jméno zahrad Generalife pochází z arabského názvu „Yannat al-arif“, což znamená „Architektovy zahrady“. Tím architektem se tu myslí Bůh a pravdou je, že nechávají vyniknout přírodu v plné nádheře, ať už zrovna akcentují květiny, cypřišová stromořadí nebo tekoucí vodu. Tvoří je Palacio de Generalife a přilehlé palácové zahrady.

Palacio de Generalife

Nechala jsem si prohlídku zahrad nakonec s úmyslem rozjímat ve vůni buxusových keřů a ve stínu staletých cypřišů, ale rostoucí množství turistů a hlad mě nakonec vyhnaly po čtyřhodinovém putování ven z Alhambry i bez meditace 🤷🏻‍♀️

Výhled z Jardines altos

Praktické info

Návštěvu Alhambry musíte nezbytně naplánovat předem. Vstupy jsou vyprodané měsíce dopředu, berte to v úvahu. Pokud budete lístek kupovat přes některou ze soukromých společností, které zajišťují vstup, hlídejte si, aby vás neodrali příliš okatě. Standardní oficiální vstup do Alhambry (bez audioprůvodce) vyjde na pokladně na 15 euro. Na prohlídku si vyčleňte dost času, minimálně tři hodiny. Dopolední vstup je mezi 9.00 a 14.00, odpolední od 14.00 výše. Na vaší vstupence bude vytištěn čas návštěvy Palacios Nazaríes, do kterých musíte vstoupit v určenou hodinu. V areálu se nachází WC, kiosek a prodejní automaty s pitím a něčím malým k jídlu. Určitě si vezměte pohodlné boty, ve kterých zvládnete dlouho chodit, a v létě přibalte vodu a pokrývku hlavy 🙂

Patio uvnitř Palacios Nazaríes

Andalusie

Andalusie je můj oblíbený španělský region. Můžete namítnout – a budete mít pravdu – že pro mne neexistuje ve Španělsku místo, které bych neměla v oblibě, ale Andalusie má obzvláštní schopnost okouzlovat. Má pro to ostatně všechny předpoklady: slunečné počasí, pobřeží Středozemního moře i Atlantiku, tyrkysové řeky, citroníkové háje, věčně zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, architektonické skvosty, okouzlující města a přátelské obyvatelsto. Kromě toho disponuje jakýmsi božím prstem, který se dotkne přímo vašeho srdce a rozehraje v něm struny dosud nepoznané. Pokud ale nejste ezotericky naladěni, klidně věřte, že ten pocit dojetí a štěstí způsobují teplé sluneční paprsky na vašem rameni a směs vůně pomerančových květů a čestvě usmažených croquetas z nejbližšího baru!

Základní údaje

Andalusie je nejlidnatějším autonomním společenstvím Španělska, má lehce přes 8 milionů obyvatel, a zároveň druhým největším co do rozlohy (hned po autonomním společenství Castilla y León). Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, nejvýznamnějšími městy na jejím území jsou Sevilla (hlavní město Andalusie), Almería, Granada, Málaga, Cádiz, Córdoba, Jaén a Huelva. Španělský název „Andalucía“ pochází ze jména „al-Andalus“, tak se označovalo středověké teritorium Pyrenejského poloostrova pod muslimskou nadvládou mezi lety 711 – 1492 n.l.

Andaluskými barvami jsou zelená a bílá, zelená symbolizuje naději a jednotu, bílá pak mír a dialog. Na erbu umístěném uprostřed vlajky je zobrazen Hercules jako symbol mentální síly, který ovládá sílu pudovou (reprezentovanou vyobrazenými lvy) s nápisem „Andalucía por sí, para España y para Humanidad“ (česky „Andalusie za sebe, pro Španělsko a pro lidstvo“) – což má znamenat zhruba tolik, že Andalusané nejsou sobci a kromě sebe myslí i na ostatní. Opravdu nejsou – málokde najdete tak otevřené, přátelské a štědré lidi!

al-Andalus

Historie Andalusie je neodmyslitelně spjatá s říší al-Andalus. Muslimská historie Španělska je dlouhá a neobyčejně komplikovaná, plná válek, tahanic, neustále se měnících hranic a těžko vyslovitelných jmen. Pro lehkou počáteční orientaci stačí vědět, že v osmém století Arabové dobyli od jihu prakticky celý Pyrenejský poloostrov a že verze islámu, kterou s sebou tehdy přivezli, byla poměrně tolerantní, což vedlo k tomu, že (zejména tedy zpočátku) spolu muslimové, křesťané a židé v al-Andalus docela spokojeně žili.

Nejdříve byla nejdůležitějším centrem země Córdoba (za časů Córdobského chalífátu). Muslimové této počáteční éry al-Andalus byli velmi otevření a na poměry raného středověku dost vzdělaní a pokročilí (zejména ve strovnání s tehdejším vizigótským Španělskem, kde byla voda na umytí sprosté slovo). V desátém století měla Córdoba dlážděné ulice, veřejné osvětlení a propracovanou kanalizační síť. Z té doby pochází jedna z největších španělských památek, córdobská La Mezquita. Arabové přivezli poznatky o zavlažování, takže země byla úrodná a plodila množství ovoce, zeleniny, oliv a citrusových plodů. Také používali papír, a proto vzkvétala výroba knih a provozování knihoven. Dovedete si představit, že na vrcholku chalífátu měla Córdoba skoro 100 knihoven? Na 10. století v Evropě docela dobrý 🙂

V roce 1031 éra chalífátu skončila a al-Andalus se rozpadla na spoustu malých taifských království (slovo „taifa“ znamená v arabštině něco jako mocenská skupina). Ty spolu samozřejmě neustále o něco soupeřily v nekonečných válkách, ale obecně se dá říci, že na jihu spíše vzkvétaly a směrem na sever upadaly. Z taifského období je v Andalusii k vidění například pevnost La Alcazaba v Málaze.

Už ke konci 11. století se začíná prosazovat přísnější náboženský kurz, tendence, kterou přinášejí nejprve Almorávidé a později Almohadé, což, stučně řečeno, jsou obojí berberští Arabové. Pokud historii hrubě zredukujeme, dá se zkonstatovat, že Almorávidé přišli do Španělska šířit pravý islám, ale pod vlivem příjemně konzumní kultury al-Andalus vyměkli, načež tam vyrazili ještě o něco fanatičnější Almohadé, dali jim přes tlamu a ve 12. století se zmocnili nadvlády. Za vlády Almohadů se pak stala hlavním městem al-Andalus Sevilla a vznikla spousta architektonických skvostů, které můžete obdivovat v Andalusii dodnes.

Sevillská Giralda je ze dvou (spodních) třetin minaretem postaveným Almohady. Zvonice v horní části byla dodána později křesťany.

Tažení Almohadů Španělskem byla vlastně taková svatá válka proti všem – na severu proti křesťanům, kteří začínali mít Arabů tak akorát a reconquista byla na spadnutí, a na jihu proti málo fundamentalistickým muslimům tehdejšího al-Andalus. Fanatismus a neustálé boje se Almohadům nakonec vůbec nevyplatily. Říši opustili učenci jiných vyznání a křesťanská reconquista byla úspěšná: na počátku 13. století křesťané dobyli zpět prakticky celý Pyrenejský poloostrov včetně Córdoby, Valencie a hlavního města Sevilly. Z celé slavné al-Andalus zbyla poslední muslimská bašta – Granadské království.

Torre del Oro v Seville – nádherná ukázka almohadské architektury

Granada

Zatímco zbytek Španělska je už křesťanský, v Granadě vzkvétá poslední taifské království ještě dlouhých 250 let, a to až do roku 1492. Jak je to možné? Na počátku 13. století se totiž vlády v Granadě ujímá dynastie Nazaríes (česky „Nasrovci“). Tehdejší vládci navázali na tu nejlepší tradici al-Andalus a vydali se cestou tolerance a pokroku. Začíná výstavba granadského pevnostního a palácového komplexu Alhambra, který můžeme dodnes bez nadsázky považovat za jednu z nejdůležitějších kulturních a architektonických památek celé planety. Granadské království díky své strategické poloze na břehu Středozemního moře fungovalo jako důležitý zprostředkovatel obchodu, do zbytku Španělska dodávalo granadskou zeleninu a ovoce (a nazpátek kupovalo obilí, kterému se v Andalusii nedaří) a díky této prosperitě si mohlo dovolit platit křesťanům tzv. parias, poplatky za neútočení. Na sklonku středověku se Granada stala bohatým a prosperujícím státem, kde kromě zemědělství fungovala i řemesla a obchod. Arabové věnovali spoustu času tělesné očistě, takže Andalusie byla doslova poseta arabskými lázněmi hammam, jejichž více či méně zachovalé pozůstatky můžete obdivovat na spoustě míst. Už tehdy v nich letěly lázeňské procedury, koupání a depilace. Definitivní tečku za arabskou přítomností na Pyrenejském poloostrově nakonec udělala Katolická veličenstva – Ferdinand Aragonský a Isabella Kastillská. Granada byla v roce 1492 dobyta křesťany.

Stopy arabské kultury ve Španělsku

Na chvíli odbočíme od Andalusie: muslimskou architekturu můžete ve Španělsku najít i hodně, hodně na severu. Nezapomínejme, že al-Andalus zpočátku dosahovala prakticky až do Francie, a například Zaragoza byla za období córdobského chalífátu jednou z jejích výkladních skříní. Neprávem turisty opomíjený Palacio de Aljafería z 11. století v Zaragoze je její příkladnou ukázkou.

Typické pro muslimské stavby jsou silné obvodové zdi pro ochranu před sluncem, vnitřní dvory (španělsky patios) a láskyplně obhospodařované zahrady s množstvím rybníčků a fontán, neboť Arabové milovali zeleň a vodu. Jejich architektura se vyznačuje zdobností a propracovanými motivy, zejména geometrickými a krajkovými, protože islámské umění nezobrazuje živé tvory.

Další ukázka muslimské architektury: Alcázar v Seville, pod zdobeným obloukem vchod do zahrady

Arabští stavitelé hojně využívali málo trvanlivé materiály jako dřevo, cihly a sádru. Muslimské stavby neměly přetrvat na věčnost, neboť se optimisticky věřilo, že další islámská generace postaví ještě něco lepšího a většího. Naštěstí se jich na španělském území dochovalo pořád dost, a jejich krása a propracovanost bere dech.

Štuková výzdoba sevillského Alcázaru

Ve Španělsku často narazíte i na slovo „mudéjar“ (čte se „mudéchar“), což se vztahuje k islámskému umění produkovanému muslimy, kteří zůstali žít na území křesťanských království. Pěkné ukázky mudéjarského umění najdete například v už zmíněné Zaragoze.

Typická ukázka mudéjarské architektury, Zaragoza

Vedle architektury zanechali Arabové ve španělštině rozsáhlé jazykové dědictví. Slov arabského původu jsou v dnešním jazyce přibližně čtyři tísíce (!), což činí z arabštiny druhý nejdůležitější zdroj španělské slovní zásoby hned po latině. Většinou je hrozně jednoduše poznáte, protože se zpravidla přejímala z arabštiny společně se členem -al, což nenechává prostor pro pochyby, odkud se vzala slova jako almohada (polštář), alfombra (koberec), aceite (olej) nebo aldea (vesnice). Dokonce i veskrze dnešní znak „#“ se ve španělštině nazývá almohadilla (polštářek) a zavináč „@“ se nazývá arroba, což je slovo, které pochází z arabského „arrub“ (čtvrtina) . Oliva se ve španělštině překvapivě neřekne oliva, ale používá se arabský výraz aceituna. Arabský vliv je mimochodem jednou z věcí, které odlišují španělštinu od nynější katalánštiny. Muslimové totiž byli z území Katalánska velmi brzy vytlačeni, a tak je katalánsky polštář coixí, oliva je oliva a koberec se řekne catifa.

Podnebí

Andaluské podnebí je horké a suché. Málo prší a letní teploty mohou přesahovat 40 stupňů Celsia. V létě se tedy stáhněte na jednu z mnoha andaluských pláží a objevování měst si raději nechte na jaro nebo na podzim. Jaro je ostatně zdaleka nejlepším obdobím pro turistiku, protože Andalusie celá kvete a voní po pomerančovnících. Čas od času vás mohou překvapit prudké bouře a deště i během léta, tzv. gotas frías, a v oblastech v blízkosti pohoří Sierra Nevada neškodí pro jistotu přibalit bundu. Ostatně, vrcholky Sierra Nevady jsou zasněžené celoročně a právě tady se nachází nejvyšší hora pevninského Španělska, Mulhacén, který měří 3 478 m.

Pomerančovníky v sevillském parku

Jazyk a obyvatelé

Andalusané jsou velmi otevření a přátelští. Na české poměry jsou dost přímí a jejich způsoby mohou rezervovaným Čechům připadat až buranské. Mají ale zlatá, pohostinná srdce a ty největší porce tapas zadarmo vám naservírují právě tady. Vaše jméno nikoho nezajímá, všichni vám budou říkat guapa (krásko) nebo guapo (fešáku), a to bez ohledu na to, kolik je vám let.

Co se týče jazyka, andaluský dialekt se dost radikálně odlišuje od standardní španělštiny. Na první poslech zaujme hláskou „h“, která ve spoustě případů nahrazuje „s“, třeba slovo „está“ (je) se vysloví jako „ehtá“, a dále prakticky všude nahrazuje psané „j“ (ve standardní španělštině vyslovované jako „ch“). Souhlásky na konci slov se typicky nevyslovují vůbec. Ze španělského „mujer“ (žena, vyslovováno jako „mucher“) se tak stává „muhe“, slova „difícil“ (těžký) a „fácil“ (lehký) se vysloví jako „difisi“ a „fasi“. Pokud na vás Andalusan vystřelí, že je něco „mufasi“, ani pro rodilého Španěla není jednoduché si uvědomit, že tím myslí „muy fácil“ (hodně lehké). Dalším srandovním rysem je vyslovování „r“ namísto „l“, takže můžete slyšel „durse“ místo „dulce“ (sladký) nebo „arcarde“ místo „alcalde“ (starosta).

Totálně ulítlá výslovnost může být příčinou roztomilých nedorozumění. Tak například slovo „alto“ (vysoký) se v andaluském dialektu vysloví jako „arto“, což ve standardní španělské výslovnosti znamená „harto“ (otrávený, ve smyslu mít něčeho plné zuby), a slovo „alma“ (duše) se vysloví jako „arma“, což ve španělštině znamená zbraň.

Rozdíl mezi andaluskou a španělskou výslovností je oblíbeným humorným prvkem španělských filmů. Pokud ale jedete do Andalusie poprvé a hodláte se dorozumívat španělsky, raději se připravte na to, že se pořádně zapotíte!

Andalusie dala světu také několik hodně slavných jmen. Rodilými Andalusany byli třeba malíři Velásquez a Picasso nebo spisovatel Federico García Lorca. Ze současníků jeden za všechny: herec Antonio Banderas se narodil v andaluské Málaze a žije o 50 kilometrů dál v posh příměstském letovisku Marbella.

Andaluský Cádiz