Valencia

Černý asfaltový chodník pořád vyzařuje teplo, ale nebe se už barví prvním příslibem soumraku do lehkého tónu oranžové. Právě mi ujely hned dva autobusy za sebou – všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení a pokud z nepozornosti včas nezamáváte na svoje číslo autobusu, máte prostě smůlu – ale už nevydržím stát a čekat a vydávám se do padajícího šera pěšky, navzdory únavě. Mám za sebou celodenní výlet k jezeru Albúfera a hezký kus cesty zpátky do města jsem šla pěšky, sama na pusté prašné cestě mezi citroníky, do které se celé odpoledne opíralo stále ještě ostré zářijové slunce.

Ciudad de las Artes y las Ciencias

Pro valencijské autonomní společenství mám velkou slabost. Za prvé je domovem mého nejoblíbenějšího španělského jídla, kterým je s bezkonkurenčním náskokem paella valenciana, valencijská paella. Za druhé to bylo právě tady, kde jsem před spoustou let poprvé uslyšela evropskou španělštinu, která mi hned od toho prvního dne zněla jako ta nejkrásnější hudba na světě. A konečně za třetí, v jeho hlavním městě, třičtvrtěmilionové Valencii, se nachází jeden z architektonických divů světa, Ciudad de las Artes y las Ciencias – tedy Město umění a věd, valencijské národní muzeum.

A právě tam – bez ohledu na stále rostoucí únavu – teď spěchám. Původní plán zněl navštívit areál muzea zítra ráno. Nejspíš bych ale vůbec neusnula, kdybych ho už dnes nemohla konečně poprvé uvidět na vlastní oči. Ještě chvilku, ještě kousek – a přede mnou se jako první objevuje Palacio de las Artes Reina Sofía (Palác umění královny Sofie).

Palacio de las Artes Reina Sofía, budova věnovaná hudebnímu umění a divadlu. Sídlí zde i valencijská opera

Autorem architektonického návrhu komplexu budov Města umění a věd je slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Prvotní myšlenky na jeho zbudování se objevují už v roce 1989, na samém počátku 90. let město vykupuje pozemky a v roce 1998 se veřejnosti jako první otvírá nadpozemský L’Hemisfèric ve tvaru oka – planetárium a kino IMAX s rozlohou 13 000 metrů čtverečních.

L’Hemisfèric
Museo de las Ciencias Príncipe Felipe (vpravo), interaktivní Muzeum věd prince Filipa má podobu velrybího skeletu

A propos, pozemky! Když bylo město Valencia v roce 138 př. n. l. založeno Římany (tehdy pod názvem Valentia Edetanorum) stalo se tak v blízkosti řeky Turia, která ve Valencii ústí do Středozemního moře. Jak už z dřívějších článků víte, španělské řeky jsou řeky zrádné, neboť většinu času středem jejich velkých koryt protéká směšně malý čůrek vody, aby se po příchodu přívalových dešťů typických pro španělské středomořské pobřeží během několika málo hodin proměnily v běsnící živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Poslední taková epizoda se ve Valencii odehrála 14. října 1957, kdy průtok řeky dosáhl 3 700 m krychlových za sekundu, a zanechala za sebou 81 mrtvých a zaplavenou většinu území města. Poté byla řeka odvedena do nového koryta na jih od Valencie, s kapacitou pro průtok až 5 000 m krychlových za sekundu, a z jejího původního koryta se stal okouzlující městský park Jardines del Turia. A právě na samém jeho konci – v blízkosti původního ústí řeky do moře – stojí Ciudad de las Artes y las Ciencias obklopené vodou – tentokrát ovšem již v bezpečných rozměrech udaných mělkými bazénky.

Ciudad de las Artes y las Ciencias za soumraku

Oceanogràfic

Ani nevím, jak mě tehdy, už v úplné tmě, nohy odnesly k metru a zpět do hotelu. Jisté je, že za pouhých 12 hodin jsem se znovu (tentokrát již s rozmyslem a za bezchybného využití valencijské hromadné dopravy) přesunula do areálu Ciudad de las Artes y las Ciencias, abych blíže prozkoumala Oceanogràfic, budovu největšího mořského akvária v Evropě. V jeho areálu najdete víc než 45 000 nejrůznějších mořských druhů, včetně belug, žraloků, delfínů, medůz, gigantických mořských pavouků, trnuch, tučňáků, vodních druhů ptáků a tak dále a tak podobně, až vám budou oči přecházet a nohy vás rozbolí. V areálu se nachází také záchranná stanice pro vodní a suchozemské želvy.

Oceanogràfic: vodní zoo, akvárium a delfinárium

Zajímavé je, že slaná voda v nádržích není žádná namíchaná napodobenina, ale poctivá pravá mořská voda, pumpovaná do nádrží přímo z nedaleké městské pláže Playa de la Malvarrosa. Vstup do Oceanogràfic není zrovna z nejlevnějších, základní dospělá vstupenka stojí 31 euro, ale stojí za každý cent. Zvláště doporučuji vaší pozornosti představení v delfináriu. Nejsem zrovna fanda cvičení se zvířaty a na představení (koná se několikrát denně) jsem šla spíš kvůli čárce svislé než z opravdového zájmu, ale nadšení delfíni, kteří se do hudby předváděli ještě před oficiálním začátkem, si mě získali za několik málo vteřin. Návštěva povinná!

Delfinárium

Valencijská marina a pláže

Valencia disponuje podnebím, které vám dovolí vyplout na moře každičký den v roce. Není divu, že podstatnou část území města zabírají nejen městské pláže Playa de la Malvarrosa a Playa del Cabañal, ale také dlouhá přímořská promenáda lemovaná stovkami restaurací a plážových barů. V blízkosti Playa del Cabañal se nachází Marina de Valencia, původní městský přístav. Přímořské marině dominuje kousek moderní architektury nazvaný Veles e Vents (což znamená „Vlny a vítr“, pokud mě moje základní znalost katalánštiny právě nezrazuje), jehož autory jsou architekti David Chipperfield a Fermín Vásquez. Budovu tvoří horizontální desky postavené nad sebou v různých úrovních, a uvnitř najdete prostory pro divadlo, koncerty, výstavy, tanec i gastronomii.

Veles e Vents
Playa de la Malvarrosa, to je jemný písek, lastury, mělké teplé moře a po sezóně i nádherný klídeček

Jardines del Turia

O řece Turia a ničivých záplavách, které v pravidelných intervalech přinášela do města, už byla řeč o pár řádků výše. Poté, co byl tok řeky sveden mimo město, na místě původního koryta vznikl 9 kilometrů dlouhý městský park. Celou jeho vzálenost můžete projít pěšky, projet na kole nebo na bruslích, a společnost vám přitom bude dělat nejen osmnáct původních říčních mostů, které zůstaly na svém místě, ale také borovice, palmy, pomerančovníky, růžové zahrady, fontánky, rybníčky a jak jinak – také pouliční stánky s osvěžující horchatou, oblíbeným valencijským nápojem z tygřích ořechů.

Jeden z původních mostů v Jardines del Turia

V Jardines del Turia jsem strávila posledních pár hodin svého prodlouženého víkendu před odletem zpět do Čech, a prochodila jsem je sem a tam navzdory tomu, že jsem si předchozí odpoledne při zářijovém koupání v moři uhnala protivnou rýmu. Až vás toulání po originálním městském parku unaví, natáhněte se na hodinku do trávy, a po nezbytném odpočinku se vyšplhejte z říčního koryta nahoru, abyste mohli v jeho bezprostřední blízkosti navštívit Museo de Bellas Artes de Valencia, valencijské Muzeum krásných umění. Najdete ho v Carrer de Sant Pius V, číslo 9. Historická budova muzea pochází z roku 1683 a rozhodně stojí za návštěvu. V sálech muzea můžete obdivovat impresionistické obrazy valencijského rodáka Joaquina Sorolly, ale i díla Francisca Goyi, El Greca, Murilla nebo Velásqueze.

Historické centrum Valencie

Kromě moderní architektury, zeleně a moře disponuje město Valencia historickým centrem, jehož návštěvu byste neměli vynechat. Středověká La Lonja de la Seda (Burza hedvábí) pochází z 15. století. Její základní kámen byl položen v roce 1492, kdy původní obchodní prostory městské burzy z 13. století tváří v tvář prosperitě Valencie přestávají stačit. Pokud si pro přesuny městskou hromadnou dopravou pořídíte Valencia Tourist Card (což vám vřele doporučuji), budete mít její návštěvu zdarma. Za zmínku stojí civilní gotický sloh hlavní budovy, impozantní kamenné sloupy a zdobené stropy, které najdete uvnitř, nádvoří s pomerančovníky i fasáda plná sošek ďáblíků, chrličů a jiných kamenných potvor. Budova byla v roce 1996 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

La Lonja de la Seda

Hned naproti, tak trochu jako kontrast ke středověké architektuře, se nachází secesní Mercado Central, valencijské tržiště. Budova s kovovou konstrukcí, zdobená vitrážemi a kachlíky nabídne zážitek jak estetický, tak gastronomický: k dispozici je vám více než 1200 stánků na celkové prodejní ploše 8 000 metrů čtverečních. To nejlepší ze středomořského ovoce, zeleniny a mořských plodů najdete právě tady. Pokud nemáte možnost si z nabízených surovin uvařit, stavte se alespoň v Bar Central, kde si můžete dopřát tapas, sendviče nebo celá jídla z toho nejlepšího, co stánky tržiště zrovna nabízejí.

Mercado Central

Catedral de Valencia a El Miguelete

Přímo uprostřed historického jádra, na náměstí Plaza Reina, se nachází Catedral de Valencia. Nejdříve románský chrám, poté mešita, následně katolická katedrála, to je sled typický pro španělské svatostánky, a ani katedrála města Valencie z tohoto pravidla nečiní výjimku. Převažující architektonický styl je – dá se říct – gotický, ačkoliv ve výsledku je katedrála působivým mixem různých slohů od románského až po barokní s neomudéjarskými prvky. Neváhejte také s výstupem na věž katedrály, která se nazývá El Miguelete – jejích 207 prudkých schodů ve valencijském horku podrobí vaši kondici náročné zkoušce, ale výhled na centrum Valencie za to stojí.

Výhled z El Miguelete na Valencii, v popředí jedna z věží katedrály
Zvonice El Miguelete

Pozůstatky městských hradeb

Valencijské hradby dnes už na svém místě nestojí, ale přesto se až do dnešních dnů dochovaly dvě hradební brány lemované věžemi. První z dvojice věží se nazývá Torres de Serranos, byly zbudovány v roce 1392 v gotickém slohu. Jejich prostory byly mezi lety 1586 a 1887 využívány jako vězení pro městskou šlechtu. Inu, výhled z nich byl pěkný – přímo na původní koryto řeky Turia.

Výhled z Torres de Serranos na Jardines del Turia a jeden z mostů přes původní tok řeky

Druhá dvojice věží nese jméno Torres de Quart. Brána v pozdně gotickém slohu z konce 15. století zastávala s úspěchem funkci obrannou. V průběhu napoleonského vpádu do Španělska byly právě Torres de Quart klíčové pro zastavení postupu francouzských hord, a věže dodnes nesou stopy střel napoleonského vojska, které bylo nakonec nuceno s nepořízenou odtáhnout. I tyto věže sloužily svého času jako vězení – v tomto případě pro prostitutky. Obě brány můžete navštívit a pokochat se vyhlídkou z věží.

Torres de Quart s dírami po napoleonských granátech

Praktické info

Ve Valencii toho najdete ještě mnohem víc. Další muzea, přírodní rezervace, pláže a tapas bary čekají na to, až je objevíte a ani já si nenechám ujít příležitost k další návštěvě! Vězte, že město Valencia se nachází na Costa del Azahar, turisticky exponovaném pobřeží Středozemního moře a je hlavním městem stejnojmenného autonomního společenství. Ve Valencii se kromě španělštiny mluví dialektem katalánštiny, tamní obyvatelé nicméně tvrdošíjně nazývají jazyk valencià, tedy valencijština (a nedoporučuji vám v kontaktu s nimi použít jiný název :)). Valencijci nechovají Katalánce v nijak zvláštní oblibě a cítí se jako Španělé.

V místních podnicích rozhodně konzumujte všechna možná jídla z rýže, ta nejkvalitnější kulatozrnná rýže na paellu odrůdy Bomba se pěstuje hned za hranicemi města. Dále doporučuji vaší pozornosti pouliční stánky s nápojem horchata (čte se „orčata“), který se připravuje z „tygřích ořechů“ – jedlých hlíz šáchoru, a ve španělském vedru je neskutečně osvěžující. Ke kelímku horchaty zkuste i místní podlouhlé sladké pečivo, které se katalánsky nazývá fartons – nebudete litovat.

Pro pohyb po městě si pořiďte Valencia Tourist Card, je poměrně rozlehlé a překonávat vzdálenosti pěšky vás brzy unaví. Pozor, všechny zastávky městské hromadné dopravy ve Valencii jsou na znamení (dokonce i v metru), takže na přijíždějící autobusy nezapomeňte mávat. Letiště spojují s centrem města hned dvě linky metra – číslo 3 a číslo 5.