Přibližně 150 kilometrů od Madridu se ve středošpanělském autonomním společenství Castilla – La Mancha nachází pětapadesátitisícové městečko Cuenca. Tamní krajině dominují čtyři odstíny: Temně modrofialová barva okolních kopců, ostře modré jasné nebe, tmavě zelená barva všudypřítomných borovicových porostů a světle písková, která se objevuje jak na historické zástavbě v centru města, tak na pískovcových skalách, na kterých se Cuenca tyčí nad hlubokými kaňony řek Júcar a Huécar.
Cuenca je typickou ukázkou “drsného” španělského klimatu: v létě padáte vedrem, v zimě mrznete. Rozptyl mezi nejnižší a nejvyšší teplotou naměřenou v Cuence je celých 57,5 stupně! Město se navíc nachází v nadmořské výšce kolem tisíce metrů. Jste-li vlastníkem světlého středoevropského fototypu, přibalte opalovací krém i v zimě (a k němu taky pár rukavic a pořádnou čepici).
Počátky osídlení města sahají až do paleolitických dob. Většího významu však Cuenca nabyla až v raném středověku, kdy se na jejím území nacházela muslimská osada Qūnka, kteréžto přízvisko se stalo základem dnešního názvu. Jinak ovšem slovo “cuenca” ve španělštině znamená “důlek” (například oční, na lebce), “uhelná pánev” nebo “údolí řek”.
Lechtivý obsah
Cuenca je spojena i s významem, o kterém se ve slovníku nedočtete. Víte, co to znamená, když se ve Španělsku řekne „poner mirando para Cuenca“? Česky to doslova znamená „obrátit někoho tak, aby se díval směrem na Cuencu“, ale pozor: fráze má ve španělštině velmi explicitní a nezakrytou sexuální konotaci. Pravý význam totiž je „souložit v pozici zezadu“, ať vám to přijde divné jak chce.
Kde se výše zmíněný lechtivý obsah vzal? Nejpopulárnější vysvětlení existují dvě. První se datuje přibližně do roku 1490, za vlády krále Filipa I. řečeného Sličný, který manželce Johaně Šílené svými nevěrami způsoboval četná bolení hlavy. Na konci patnáctého století sídlil španělský královský dvůr ještě v Toledu, kde král nechal zbudovat astronomickou věž, odkud se dala pozorovat všechna významná města Španělska, a právě tam se král údajně uchyloval se svými milenkami. „Vezmu ji nahoru podívat se na Cuencu“, říkal prý svým dvořanům. Dobře informovaní členové královy stráže pak začali frázi používat v kastilských bordelech, a odtud se brzy rozšířila do celého Španělska.
Druhé známé vysvětlení pracuje s příbuznou frází „poner mirando para La Meca“, tedy „obrátit tváří k Mekce“, s naprosto stejným významem. Zde je vysvětlení více méně intuitivní, stačí si vzpomenout, jakou polohu – s tváří obrácenou k Mekce – zaujímají při modlení muslimové. A co se stane, pokud nakreslíme spojnici mezi Madridem a arabskou Mekkou? Správně, první větší španělské město na této ose je právě středošpanělská Cuenca.
Mimochodem, pokud se chcete postelovým hrátkám ve Španělsku oddávat správně, existuje dokonce mobilní aplikace nazvaná Cuenca, ve které najdete kompas ukazující vždy a všude správný směr ?
Když už teď víte, jakých vtípků se na téma Cuenca můžete ve Španělsku dočkat a co znamenají, můžete město s klidem navštívit. Cuenca je od roku 1996 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a můžeme bez nadsázky prohlásit, že město je jednou velkou rozhlednou nad divokými stržemi kaňonů řek Júcar a Huécar.
Historické centrum
Samotné historické centrum města zahrnuje především Plaza Mayor, úpravné hlavní náměstí, osázené ze všech čtyř světových stran pestrými domečky, které z něj dělají ideální místo na posezení u sklenky a talířku tapas. Impozantní gotická katedrála z 12. století umístěná tamtéž byla první stavbou, která byla po křesťanské reconquistě v dobytém městě vybudována.
Domečky na náměstí 
Katedrála uvnitř
Oblast kolem Plaza Mayor tvoří i geografické centrum města a stojí na ostrohu mezi oběma propastmi. Pokud se nacházíte na náměstí, a katedrála je po vaší pravé ruce, pak pokračovat vpravo a dál za katedrálu vás dovede ke „Casas Colgadas“, místním „mrakodrapům“ (viz dále) a ke strži Huécaru. Směrem vlevo pak dojdete ke srázu nad řekou Júcar. Pokud vám mohu poradit, vydejte se nejprve rovně (do kopce), abyste dorazili k rozvalinám místního hradu. Původně byl vystavěn muslimy jako obranná pevnost a po reconquistě se za křesťanských časů nacházel nějakou dobu ve vlastnictví španělské inkvizice. Během napoleonského vpádu do Španělska byl citelně poničen a k jeho obnově nikdy nedošlo. Ze zbytků hradních věží je však fantastický výhled na pustou středošpanělskou krajinu v okolí města.
Zřícenina hradu 
A výhled seshora
Po prohlídce hradních rozvalin se vydejte zpět k náměstí po hraně strže Júcaru. Prosté pískovcové domky, kamenné zídky, všudypřítomná vůně borovic, skály tyčící se na druhé straně koryta řeky a množství zvědavých koček vás budou doprovázet celou cestu.
Casas Colgadas
Nejpopulárnějším turistickým cílem jsou Casas Colgadas, tedy něco jako „zavěšené domky“. Vystavěny přímo na hraně strže řeky Huécar, s dřevěnými balkóny vysunutými přímo do prázdna nad propastí, jsou nádhernou ukázkou lidové architektury konce 15. století. Poslední tři dochované domy přešly začátkem 20. století do vlastnictví španělského Muzea abstraktního umění. Pokud si do něj koupíte vstupenku, můžete domečky navštívit. Nejlepší výhled na ně se ale nabízí z visutého mostu Puente de San Pablo, který ve výšce 60 metrů a v délce 100 metrů vede přes Huécar. Dnešní kovová konstrukce pochází z let 1902 – 1903 a nahrazuje původní kamenný most s vysokými oblouky ze začátku 16. století, který se – po dlouhých letech působení přírodních živlů – v roce 1895 zřítil do rokle Huécaru.
Rascacielos de Cuenca
Největším divem města Cuenca – alespoň pro mne osobně – jsou rascacielos de Cuenca, tedy místní středověké „mrakodrapy“. Z čelní strany, která vede do ulice Alfonso XIII. pod náměstím Plaza Mayor, se tváří stejně jako zbytek místních pestrých tří- a čtyřpatrových historických domečků. Jejich zadní strana ovšem skrývá svědectví o neobvyklé stavební expanzi. Středověké bytové potřeby a nedostatek místa uvnitř městských hradeb si vynutil přístavbu zadního traktu domů seshora dolů – přičemž stěnu těchto přístavků tvoří přímo skála strže Huécaru. „Mrakodrapy“, které takto vznikly, dosahují deseti až patnácti pater. Přístavky zespoda nezřídka podpírají dřevěné klády a domečky jsou dodnes obydlené. Zadní stranu mrakodrapů najdete v ulici Calle de San Martín, pěkná vyhlídka na ně je také z terasy pod zadním traktem katedrály.
A příroda?
Strž Huécaru nabízí dostatek příležitostí k procházkám. V prostoru zhruba mezi hlavním náměstím a zříceninou hradu najdete ve skalních stěnách množství kamenných stezek. Můžete klesnout tak hluboko k hladině Huécaru, na kolik se cítíte, nezapomeňte ale, že musíte kamzičí stezkou ještě zpět nahoru.
Pokud přejdete přes Puente de San Pablo na druhou stranu strže, můžete se vydat na menší výlet na kopec nazvaný Cerro del Socorro, na vyhlídku k pomníku Krista. Za mostem se nejprve vydejte vlevo ke Convento de San Pablo (Klášter sv. Pavla) a poté zahněte doprava na kamennou pěšinu mířící do lesa mezi skály. Přibližně po dvou kilometrech stoupání v borovém lese se ocitnete na vyhlídce u pomníku Sagrado Corazón, který z výšky 1147 metrů nabízí výhledy na celou Cuencu.
Praktické info
Jak už bylo řečeno, Cuenca se nachází přibližně 150 kilometrů od Madridu. Chytněte na nádraží Puerta de Atocha rychlovlak AVE a za necelých pětapadesát minut už vystoupíte na nádraží Fernando Zóbel v Cuence. Vlak jezdí každou hodinu, ale pozor: nádraží se nachází poměrně daleko od centra města (asi tři kilometry), takže musíte použít ještě autobus, případně taxík. Cuenca je příjemné městečko, tamní porce tapas jsou štědré a obyvatelé, ač se jedná o uzavřenější Kastilce, přátelští. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jako obvykle jaro nebo podzim, ale ani zima není špatnou volbou. Já jsem Cuencu navštívila v lednu a teploty se poránu pohybovaly pár stupňů pod nulou, ale slunce během odpoledních procházek bylo intenzivní a ve stěnách strže Huécaru poletovali motýli.
