Castilla y León (tedy „Kastílie a León“) se rozkládá na severozápadě Španělska a co do rozlohy je jeho největším autonomním společenstvím. V devíti provinciích tu žije skoro dva a půl milionu obyvatel. Zvlněná marsovská krajina v prašných odstínech rudohnědé a šedé barvy je protkána zřídkavými proužky matné zeleně. Mapy i ukazatele na dálničních mostech tvrdí, že tu najdete i řeky, ale skoro každé takové „koryto“ je jen shlukem bujnějšího křoví, které dává tušit, že někde pod jeho kořeny se snad doopravdy nachází trocha vody. Mimozemsky vyhlížející pustina, stovky kilometrů ničeho. Pak skála. Na skále středověký hrad. Těch je tu hodně – z doby, kdy Kastílie a León byla ještě dvě znepřátelená království, která spolu mezi lety 1037 a 1218 válčila v nekonečných konfliktech. Z té doby tu zůstaly nejen hrady, ale také nejzachovalejší středověké opevnění na světě. Na paty mu v Evropě šlape maximálně tak francouzský Carcassone, a to ještě stěží. Ávila, hlavní město stejnojmenné provincie, je daleko hezčí.
La muralla de Ávila
Výše řečené dává spolehlivou odpověď na otázku, co byste měli v Ávile vidět. V první řadě je to samozřejmě Muralla de Ávila, tedy středověké hradby. Nějaké to opevnění – více či méně funkční – měla Ávila i předtím, ale ve 12. století vznikly hradby v té podobě, v jaké je můžete ve městě vidět dodnes. Jejich celkový obvod měří něco málo přes dva a půl kilometru a je v nich vestavěno celkem 9 bran a 87 věží (většinou vyplněných suťovým materiálem, tedy bez vnitřních prostor). Postavit funkční opevnění byla tehdy ve středověku holá nutnost, protože z jihu ohrožovali Kastílii muslimové a ze severozápadu znepřátelené království León. Podle pověstí vedli tehdejší stavbu dva geometři – jeden římský a druhý francouzský, a dokončena byla za devět let, což je údaj, kterému lze jen stěží věřit. Daleko spíše trvala stavba déle a byla nejspíš o dost improvizovanější – s postupnou přístavbou různých úseků a věží.
Na začátku prohlídkové trasy 
Na hradbách
Hradby jsou přístupné v celé své délce. Vstup nahoru je možný na několika místech – pokud mě paměť neklame, nejméně na třech. Vstupné vás přijde na celkem lidových 5 euro a můžete dostat i audioprůvodce, je ale dost ukecaný a moc skutečných faktů se nedozvíte. Cestou si povšimněte, že materiál použitý na stavbu opevnění je dvojí – zejména v dolní části jsou to šedé kameny různé velikosti a tvaru, které pochází původně z jiných staveb (zpravidla) římského původu a byly znovu použity, v horní části hradeb a na věžích dominuje novější naoranžovělý kámen.
Los Cuatro Postes
Nejlepší pohledy na Ávilu – jako na první fotografii v článku – najdete na vyhlídce Los Cuatro Postes, vzdálené asi 15 minut pěší chůze od městských hradeb. „Cuatro postes“ španělsky doslova znamená „čtyři tyče“, to proto, že tuto náboženskou stavbu z roku 1566 tvoří čtyři kamenné sloupy, nahoře spojené. Uprostřed takto vzniklého „altánku“ se tyčí kamenný kříž.
Catedral de Ávila
Ve stejné době jako hradby, tedy ve 12. století, byla postavena i ávilská katedrála. Je to stavba vskutku impozantní, měří na délku 85 a na šířku 42,5 metru. Je včleněna přímo do opevnění, ze kterého můžete před katedrálou sestoupit a věnovat nějaký ten čas její návštěvě. A nemějte strach – vaše vstupenka na hradby je stále platná a na druhé straně můžete zase vyšplhat nahoru.
To, co katedrálu v Ávile odlišuje od jiných, je prohlídka zvonice, kterou si můžete za další dvě eura přikoupit k základní sazbě za návštěvu katedrály ve výši šesti euro. Celkem 113 schodů vás dovede nad gotickou klenbu katedrály, kde se nachází nejen střecha a zvonice, ale také byt zvoníka, zařízený v prostém kastilském stylu, s kuchyní a dvěma jednoduchými ložnicemi. Bydlení dnes najdete v přesně takovém stavu, v jakém ho v 50. letech dvacátého století opustili jeho poslední obyvatelé. Tady nahoře totiž bydlela vždy celá rodina, která se podílela na správě věže. Ostatně, zvonické řemeslo zpravidla přecházelo z jedné generace na druhou.
Jedna z ložnic 
Kuchyň
Řízení zvonů v Ávile převzal už před pár lety počítač, a tak dnes posledního ávilského zvoníka potkáte jen jako vašeho průvodce na zvonici. Dozvíte se od něj spoustu zajímavých věcí – třeba, že kamenné důlky na podlaze věže sloužily dětem zvoníků jako hřiště na pétanque, jak moc se třesou stěny, když zvoní všechny zvony naráz, a také která střecha je která – to až se na věži vykloníte, abyste se pokochali výhledem na Ávilu a kastilskou pustinu za hradbami města.
Obyvatelé Kastílie
Patrně nejznámější obyvatelkou Ávily byla Santa Teresa, tedy sv. Tereza, která se tu v roce 1515 narodila. Církevní reformátorka je považována za spoluzakladatelku řádu Bosých karmelitánek a zmiňuji se o ní proto, že v Ávile je po svaté Tereze pojmenované úplně všechno – kláštery, kostely i zákusky. Pokud ale odhlédneme od postav historických, jací jsou dnešní obyvatelé Kastílie a Leónu?
Kastilci jsou o něco odměřenější než obyvatelé jižnějších částí země a s trochou nadsázky by se dali označit za Španěly s českou povahou. Hledí si zejména sami sebe a svých záležitostí a klevetná andaluská všetečnost je jim cizí. Zároveň ale nepostrádají obvyklou španělskou vřelost, pohostinnost a optimistickou povahu. Mimoto přímo uprostřed autonomního společenství Castilla y León, v půlmilionovém Valladolidu, uslyšíte tu nejkultivovanější španělštinu ve Španělsku. Poznáte ji podle zřetelné a čisté výslovnosti všech pěti samohlásek a podle zastřeně vyslovovaného „d“ na konci slov.
Co ochutnat v Ávile?
Tak i na tuhle otázku existuje naprosto jednoznačná odpověď. Až pojedete na výlet do Ávily, dejte si jen lehkou snídani a raději nesvačte. K obědu na vás totiž čeká Chuletón de Ávila, obrovský steak na grilu připravený z hovězího Avileña-Negra, rasy chované jen v ávilském regionu. Maso je skvělé samo o sobě a tak jej obvykle doprovází jen sůl a trocha pečených brambor. Vzhledem k jeho velikosti se často servíruje ne na talíři, ale na dřevěném prkénku, a původ masa označuje cedulka zapíchnutá doprostřed steaku.
Po obědě se věnujte běhání po městě a prohlídce četných kostelů a klášterů s cílem spálit zkonzumované živiny, protože k odpolední kávě prostě musíte ochutnat Yemas de Santa Teresa, tedy Žloutky svaté Terezy, někdy označované prostě jako Yemas de Ávila. O jejich kalorické hodnotě dostatečně vypovídá složení – jen cukr, vaječné žloutky a citrónová kůra. Jsou sladké jako hřích a musíte je nejen ochutnat, ale také si nakoupit dostatečnou zásobu domů do Čech. Nebojte – jsou relativně trvanlivé a ledničku k jejich převozu nepotřebujete.
Praktické info: Ávila je dobře spojená s Madridem, dostanete se tam do hodiny a půl buď po dálnici (budete platit mýtné) nebo vlakem. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce (kolem 1100 m.n.m) se nezapomeňte přiobléknout a pozor – v období duben-květen a říjen-listopad se můžete s větší pravděpodobností potkat s deštěm.