Postarší rozhrkaný autobus působí na ulicích moderních okrajových čtvrtí města jako pěst na oko, zvlášť když míjí skvosty moderní architektury Ciudad de las Artes y las Ciencias (Města umění a věd), impozantního národního muzea španělské Valencie. Jakmile se vymotá ze spleti dálničních nájezdů v jižní části města a zabočí na úzkou asfaltovou silnici, která se kroutí mezi citroníky a pryskyřicí vonícími borovicemi, počet zahraničních turistů na jeho palubě klesne na nulu. Já se pochopitelně nepočítám – poslouchám, jak řidič tlachá s dvojicí kuchařek zaměstnaných v jedné z restaurací, které se v deset kilometrů vzdáleném El Palmaru specializují na paellu, a pozoruji, jak za oknem autobusu řídne borovicový porost a v průhledu se objevují nejprve hejna vodních ptáků na zářivě modré obloze, pak první houštiny rákosí, a nakonec nekonečná modrozelená plocha jezera Albúfera, tu a tam přerušená řadou kůlů označujících rybářské revíry a dalšími a dalšími trsy rákosí, které část jeho plochy proměnily v labyrint vodních kanálů a hnízdiště vodního ptactva.
Před 1,8 miliony lety dosáhly písečné sedimenty na místním pobřeží takové výše, že nově vzniklý písečný práh uzavřel jeden ze zálivů Středozemního moře a v budoucí španělské provincii Valencia vzniklo malé oddělené slané moře. Přesně tak ho také později nazvali arabští obyvatelé Pyrenejského ostrova, dali mu totiž název al-buhayra, což arabsky znamená „malé moře“. Jméno se stalo základem dnešního španělského názvu La Albúfera. Přestože je jezero Albúfera dodnes spojené s mořem třemi kanály, voda v jezeře už je dávno sladká, což je výsledkem tísícileté práce přívalových dešťů a sladkovodních přítoků. Původní vodní plocha se v průběhu času neustále zmenšovala, až dosáhla dnešních 24 km čtverečních při průměrné hloubce kolem jednoho metru. Jezero také obklopuje přes 200 km čtverečních rýžových polí, která využívají jeho vodu a soustavu kanálů k zaplavování a vysušování rýžovišť. Možná, že jste si představovali rýžová pole spíš někde v Číně než v Evropě, ale faktem je, že území dnešní Valencie je už od středověku oblastí, kde se pěstuje ta nejkvalitnější kulatozrnná „arroz bomba“, rýže odrůdy bomba, jejíž pereťově lesklá kulatá zrnka jsou nepostradatelnou přísadou do tradičního valencijského jídla – totiž do paelly.
Ostatně i proto je cílem dnešního výletu vesnice El Palmar – na těch pár ulic, které se protínají v pravých úhlech, totiž připadá hned dvaatřicet restaurací, jejichž specialitou jsou pokrmy z valencijské rýže. Jakmile vystoupím na konečné zastávce v El Palmaru, mám jich na dohled hned několik – teď poránu zavřených, pochopitelně – ale spolucestující kuchařky mi ochotně vysvětlují trasu do jejich restaurace a slibují, že k obědu mě tam čeká ta nejlepší „paella con bogavante“ (paella s humrem), kterou lze v El Palmaru sehnat. A kde strávit těch pár hodin do oběda? Rozumí se samo sebou, že projížďkou po jezeře, takže se ještě vyptávám, komu svěřit svůj život a zdraví. Řidič autobusu doporučuje převoznici Rosu, a tak se vydávám naznačeným směrem, až mě po deseti minutách chůze přivítá orezlá branka, hrdě vztyčené španělské a valencijské vlajky, podmáčený trávník a posléze i majitelka loděnice osobně.
Jak se brzy ukáže, sázka na Rosu se vyplatila. Na pozemku loděnice totiž stojí zdařilá replika obydlí, které si stavěli původní obyvatelé El Palmaru z materiálů, které nabízela Albúfera – z rákosí a jezerního bahna. Takovým přízemním domečkům se říkalo „barracas“. Byly malé, velmi jednoduše zařízené, a jejich majitelé byli chudí rybáři, kteří kromě hliněné chalupy vlastnili už jen loďku s bidlem a pár sítí. Dno Albúfery je totiž pevné, a tak se rybářské loďky plavily po jezeře za pomoci dlouhého bidla. Navzdory chudobě se místní rybáři těšili u vesničanů úctě a byli oslovováni přízviskem „tío“ (strýc) a svým křestním jménem. Jeden z těchto původních rybářů, tío Nelo, byl pradědečkem naší dnešní průvodkyně – převoznice Rosy.
Mimochodem, právě El Palmar inspiroval slavného španělského spisovatele přelomu 19. a 20. století jménem Vicente Blasco Ibáñez k napsání známé vesnické ságy ze života rybářů „Cañas y barro“ („Rákosí a bláto“). Opravdové popularity dosáhla zejména zfilmovaná verze z roku 1978, jejíž exteriéry se – jak jinak – točily přímo v El Palmaru na jezeře Albúfera, a v seriálu se objevila i hezká řádka místních obyvatel.
Sotva si prohlédnu rybářskou chaloupku a pohladím pár koček, o které v El Palmaru zakopáváte na každém kroku (loví totiž myši, které lákají rozsáhlá rýžová pole), Rosa už svolává k projíďce naši skupinku, do které kromě mě patří už jen pár výletníků španělské národnosti. Pomocí bidla zručně vmanévruje loďku do kanálu ohraničeného rákosím a zapíná motor.
Míjíme rákosí, ptačí hnízda, rákosí, přístaviště z prken, řádky kůlů vymezujících rybářská loviště, palmy a zase rákosí, až se na břehu vynoří jedna z mála původních „barracas“, které v El Palmaru ještě zbývají. Dnes už v nich nikdo nebydlí, ale můžete si je pronajmout třeba na svatební oslavu.
Teprve když se vymotáme ze spleti kanálů, můžeme docenit velikost vodní plochy Albúfery. Daleko na obzoru spíš tušíme než vidíme pahorky valencijského vnitrozemí, křik ptáků přehlušuje jen tiché blafání naftového motůrku, a když se po půlhodinové projížďce vracíme rákosovým bludištěm zpět k loděnici, jsem opravdově nadšená.
Poslední atrakcí před obědem je procházka rýžovými poli. Hlavní ulici El Palmaru a jezero odděluje uměle vytvořený vybetonovaný vodní kanál, vydejte se podél něj až na konec vesnice a tam zabočte mezi smaragdově zelená rýžoviště. Vodní cesty a loďky najdete i tady, rýže se totiž pěstuje pod vodou. Věřte nebo ne, hlavním důvodem k tomu není ani tak fakt, že by rostlina potřebovala pod vodou růst nebo být zakrytá (vlhká bahnitá půda postačí), ale skutečnost, že díky struktuře stonků je schopna odolat záplavám a dostat vzduch, který potřebuje, až ke kořenům. To ostatní plodiny nedovedou, a tak se rýžová pole ve Španělsku zaplavují 5 – 15 centimetry vody a v nich roste rýže nerušeně, aniž by jí plevel kradl prostor, živiny a sluneční světlo. V říjnu se rýžoviště vypustí, úroda se sklidí a kanály se poté opět zaplaví trochou vody. Pěstování rýže až do jara střídá lov divokých kachen.
Co jíst a pít ve Valencii
Paellu, samozřejmě, případně jiná jídla z rýže 🙂 Až budete mít odškrtnutou slavnou valencijskou paellu, určitě ochutnejte osvěžující nápoj z tygřích ořechů, které se španělsky nazývají „chufas“ (čte se „čufas“). Ve skutečnosti nejde o ořechy, ale o jedlé hlízy šáchoru, který se pěstuje v okolí města Valencia. Studený nápoj připravený ze šáchoru se jmenuje „horchata“ (ve valencijské verzi katalánštiny se píše jako „orxata“, v obou případech se čte „orčata“) a jakýkoliv stánek s horchatou ve Valencii berte okamžitě útokem, protože ve španělských vedrech skvěle osvěžuje a je jedním slovem vynikající. Spolu s kelímkem horchaty se velmi často konzumuje sladké podlouhlé pečivo, kterému se říká „fartons“, a které doporučuji vaší pozornosti také.
Další valencijskou specialitkou je silná černá káva s pořádnou porcí kondenzovaného mléka, které se říká „café bombón“. Až budete ve Valencii, nezapomeňte, že po odpolední siestě není většího životabudiče!
Praktické info: Do El Palmaru se dostanete autobusovou linkou č. 25, která vyjíždí z Valencie. Raději si zkontrolujte časy odjezdu kvůli návratu, intervaly jsou poměrně dlouhé (1 – 2 hodiny). Projížďku na lodičkách nabízí hodně provozovatelů, počítejte minimálně s 5 eury za osobu. Restaurace otvírají nejdříve v jednu, dejte si mezitím tapas nebo se stavte v cukrárně. Na oběd vyrazte až mezi druhou a třetí, aby byla paella tak akorát 🙂
