Para la versión española de la entrevista pincha aquí.
Kdo je José? Pianista, který přišel do Prahy na stáž a zůstal dvacet let. Narodil se ve španělském Valladolidu, ve městě, jehož obyvatelé mluví tou nejčistší a nejkrásnější kastilskou španělštinou, což ho přímo předurčilo k tomu, aby se v Čechách stal učitelem španělštiny. Mám to štěstí, že už několik let neúnavně bdí nejen nad mojí španělštinou, ale i nad mými kulturními a historickými znalostmi. Kromě toho máme společné jedno: oba milujeme zemi, kde jsme se nenarodili.
Jak dlouho už jsi v Čechách? Od roku 1999, takže dvacet let.
Takže když jsi přišel, bylo ti… dvacet čtyři. Ne, dvacet šest.
Když jsi přišel, co tě nejvíc překvapilo? Měl jsi kulturní šok nebo tak něco? No jasně. Akorát už je to tak dlouho, že si to moc nepamatuju. Hlavně, všechno tu fungovalo hrozně odlišně. Protože v roce 1999 se Česká republika ještě tolik nezměnila a existovala tu spousta pozůstatků ze socialismu. Například si vzpomínám, že mě hrozně překvapilo, jak byly služby v pohostinství děsivé, fakt špatné. Číšníci nesympatiční, neobsluhovali, nebo obsluhovali, ale špatně.
A lidi jako takoví? Třeba na ulici, nebo kamarádi? Tak je fakt, že moje první zkušenost s lidmi byla fajn. Přišel jsem studovat piáno a můj profesor byl Čech, vzpomínám si, že jsem se mu představil anglicky a on mi řekl, že anglicky neumí, jen italsky. Tak jsme mluvili italsky, protože já trochu uměl, a byl úžasný. Měl k Itálii vztah, protože tam učil. No a pak jsem se hned začal seznamovat s lidmi, všechno to byli mladí studenti, a dělali jsme jazykovou výměnu: já je učil španělsky a oni mě česky. Obecně byli lidi fajn, jen ty služby… nevím, no.
Po tolika letech, umíme tě ještě překvapit? No jasně! Například mě nepřestává překvapovat česká televize, že pořád koukáte na filmy jako „S tebou mě baví svět“ a podobné.
Ale tobě se líbí taky, ne? Jasně, ale já jsem je viděl jednou a stačí mi to, vy na ně koukáte každoročně, je to tradice. Nevím třeba, co se to stalo na Silvestra roku 1975, že každý rok o Silvestru jde po půlnoci na ČT2 speciál z roku 75 🙂
Tak to ani nevím. No fakt. Vždycky, vždycky to dávají.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Čechy a Španěli? Jste děsně praktičtí, až do krajnosti. Jste náš pravý opak ve spoustě věcí, ale co mě překvapuje nejvíc – a myslím, že jsem ti to už říkal – je, že když Španěl zná čtyři slova česky, bude všude říkat, že česky umí. Zatímco Čech klidně může mít úroveň C1 nebo C2 ze španělštiny a bude říkat, že španělsky neumí. Když se Čecha zeptáš, jestli něco umí, nikdy neřekne „ano“. Nikdy. Řekne „trochu“. Nebo tak něco. Zatímco my, pokud máme o něčem ponětí, už jsme experti.
Ještě něco tě napadá? Ano, například vztahy. Ty jsou trochu odlišné. My máme tendenci kritizovat a tak trochu se plést do života ostatním. Češi ne, vůbec. Nekritizujete, nebo aspoň ne tolik jako Španělé, jste mnohem liberálnější. Když někdo něco dělá, tak OK, jeho věc, nevadí.
Mohli bychom naopak něco přejímat ze španělské mentality? Ano, a tady je taky jeden rozdíl. My Španělé jsme snad trochu víc… možná kosmopolitnější. Mohli byste mít v některých věcech otevřenější mysl. Čech například nikdy nepochopí, že někomu se nelíbí jet o jarňákách lyžovat (směje se), nebo že se mu prostě nelíbí lyže, bydlet na chatě nebo ubytovně, která páchne vlhkým kobercem a potem. Nerozumí tomu, že to v jiných zemích není normální. Nebo že se ti nelíbí jet na chatu uprostřed ničeho, kde musíš potřebu konat do díry. Budou říkat že je to super, protože jsi v přírodě.
Je něco ryze českého, co jsi přijal za vlastní? Ano, nelíbí se mi plést se ostatním do života a kritizovat. V tomhle ohledu jsem teď jako Čech, praktičtější.
Jako že je ti to jedno? Jedno ne, ale Španělé i když vědí, že nemůžou nic dělat, potřebují to demonstrovat, nebo si stěžovat, že se nedá nic dělat. Zatímco vy to akceptujete, protože rozčilovat se nad něčím, co se nedá změnit, je absurdní. Je ale fakt, že v souvislosti s tím se mi zas nelíbí, že býváte rezignovaní. My jsme možná větší bojovníci a tak snadno se nevzdáváme.
Jací jsme jako studenti španělštiny? Stejní, jako když studujete kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jste takoví trochu germánští, pedanti. Hned chcete objevit metodu, systém, všechno zorganizovat, všemu rozumět, a hlavně nemluvit až do doby, než si budete jistí, že to uděláte správně.
Jaké je tvoje nejoblíbenější české jídlo? Moc mi chutná vepřové koleno, miluju, jak děláte kachnu, chutná mi i svíčková. Ale nejradši mám myslím kachnu s knedlíkem a se zelím.
My Češi ve Španělsku vždycky navštěvujeme jen dvě místa. Buď pláže, nebo Barcelonu. Co bys nám doporučil poznat? Tak za prvé, já tomu rozumím, jezdíte prostě na turistická místa. Stejně tak, jako když jedete do Řecka, vlastně nejedete do Řecka, ale za sluncem a na pláž. Ale bylo by fajn poznat víc míst, protože představa, kterou máte o Španělsku, je dost omezená. Takže já doporučuji Madrid a okolí, směrem na jih Toledo a směrem na sever Kastílii, Ávilu a Segovii. No a především sever Španělska, protože pro Čechy je to velká neznámá. Je úplně jiný, než byste si mohli myslet, má pláže, jasně, klima je tu jiné než na jihu a voda je o dost studenější, ale všem Čechům, kteří ho navštívili, se hrozně líbí. Vy Češi máte něco s horami, co nechápu, milujete hory, a na severu jsou hory, moře, zeleň, skvělá gastronomie. Fakt je, že byste měli být otevřenější v gastronomii. Hlavně na mořské plody nejste zvyklí a na začátku vás nelákají.
Pokud bys měl doporučit jedno španělské jídlo, které by to bylo? Překvapí tě to, ale pro mě jedno z nejlepších španělských jídel je galicijské raxo. „Raxo“ je restované hovězí, maso z Galicie, s hranolkami. Skvělé jídlo. A jako víno Ribeiro, typické galicijské.
Jsi tu šťastný? Zůstaneš tu? Člověče, kdybych nebyl šťastný, měl bych navšívit psychiatra, po těch dvaceti letech, ne? Ano, jsem šťastný. Nechci odejít, jsem tu spokojený. Řekněme, že Čechy jsou pro mě jako moje žena. Miluješ jí, ačkoliv jsou dny, kdy bys ji nejradši zabil. Miluju Českou republiku se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi.
Díky. Není zač.
