(literární tip na listopad a ETA ve Španělsku)
Po třech letech od vydání španělského románu Patria (česky „vlast“ nebo „otčina“) z pera baskického autora Fernanda Aramburu konečně přichází jeho český překlad pod názvem Vlast. Šestisetstránkový příběh o vině a (možná) odpuštění, praktikách ETA, a zejména o děsivém rozdělení baskické společnosti. V době, kdy ETA vznikla, byla vnímána především jako organizace symbolizující odpor vůči frankistickému režimu. Poměrně záhy se ukázalo, že radikální nacionalismus ubližuje především Baskům samotným, a že rozežírá vztahy, rodiny a celé Baskicko jako kyselina. Pokud vás tohle téma zajímá, nebo prostě chcete jen výborný napínavý román na dlouhé podzimní večery, Vlast je pro vás skvělou volbou.
Stručná historie ETA
Vznikla nenápadně. Dne 31. července 1959 skupina radikálních studentů zakládá organizaci jménem Euskadi Ta Askatasuna („Baskicko a svoboda“), která vešla ve známost pod zkratkou ETA. Základní pilíře uskupení byly čtyři: obrana baskičtiny, etnicismus (rozuměj příslušnost k baskickému etniku), odpor vůči Španělsku a španělštině a konečně nezávislost území, které zahrnuje tři provincie ve španělském Baskicku (Bizkaia, Guipúzkoa a Araba), španělské autonomní společenství Navarra a tři regiony na území Francie: Lapurdi, Nafarra Behera a Zuberoa. Ideologií organizace byl marxismus-leninismus a její motto znělo „Bietan jarrai“. Baskicky to znamená „držet se obou“ a odkazuje se tím na symbol ETA, kterým je had (vychytralost), který obtáčí sekeru (síla).
První násilná akce – vykolojení vlaku – na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k ní 18. července 1961. Od té doby až do konce své existence, tj. za více než 40 let, si ETA připisuje 856 obětí a další stovky zraněných. Co všechno měla na svědomí? Vraždy, únosy, vydírání, teroristické útoky, paleta je skutečně pestrá. Postupem času se z ETA stala bohatá, dobře vybavená a dobře řízená organizace. Financování takového kolosu bylo náročné: podle tajné zprávy baskické policie z roku 1996 provoz spolkl denně 15 milionů peset. Zpočátku byly zdrojem financí únosy a ozbrojená přepadení, poté vynašla ETA daleko výnosnější byznys, totiž takzvanou „revolucionářskou daň“. Jak to fungovalo? Vytipoval se zámožnější občan Baskicka, typicky obchodník, majitel restaurace nebo podnikatel, a tomu ETA zaslala vyděračský dopis. V něm žádala zaplacení jistého – nemalého, v řádech milionů – obnosu výměnou za to, že majetek dotyčného, jeho rodina nebo on sám nedojdou úhony. Každý dopis byl opatřen unikátním kódem, takže pokud by jej dal vydíraný k dispozici médiím, ETA by okamžitě věděla, na koho se zaměřit. Ten kdo nezaplatil, se buď mohl odstěhovat do jiné části Španělska a zamést za sebou stopy, nebo se připravit na to, že se stane jednou z obětí vražd, které vykonávaly teroristické buňky ETA.
Dalším typickým cílem byli příslušníci policie – ať už baskické, nebo té státní, španělské, dále politici a skuteční nebo zdánliví myšlenkoví odpůrci samostatného Baskicka. A metody? Zastřelení, nástražné nálože v autech, bomby uschované na veřejných místech. Nejkrvavější atentát vůbec se odehrál 19. 6. 1987 v Barceloně – na parkovišti supermarketu Hipercor vybuchla bomba uschovaná v zaparkovaném autě a nechala za sebou 21 mrtvých a 45 zraněných.
K historii ETA se vážou také dva známé pojmy. Tím prvním jsou „Años de plomo“ („Olověné roky“), nejkravější období ETA, které se datuje přibližně od konce sedmdesátých let 20. století. Tím druhým je „Guerra sucia contra ETA“ („Špinavá válka proti ETA“). Tváří v tvář nelítostnému terorismu sáhlo Španělsko ke stejně teroristickým praktikám. Období „špinavé války“ začíná už v roce 1975 a mezi lety 1982 a 1986 ho završuje aktivní období protiteroristických jednotek Grupos Antiterroristas de Liberación, známých pod zkratkou GAL. Členové se infiltrovali do teroristických buňek v jižní Francii a zabíjeli členy ETA zevnitř. Kromě účasti vysokých politiků byl problematický zejména fakt, že „špinavá válka“ legitimizovala ozbrojený teroristický boj. Se zadrženými členy ETA pak španělská policie rozhodně nejednala v rukavičkách – jejich mučení bylo běžnou praktikou, za což bylo Španělsko v roce 2018 odsouzeno Evropským soudem pro lidská práva. Odsouzení členové ETA byli záměrně umisťováni do vězeňských zařízení daleko od Baskicka (typicky na Kanárské ostrovy nebo do Andalusie).
Sympatizovali Baskové s ETA? Někteří samozřejmě ano. Jiní jen měli strach, a tak mlčeli. Pohár přetekl v roce 1997, kdy ETA unesla mladého baskického poslance Lidové strany jménem Miguel Ángel Blanco. Když byl po třech dnech popraven dvěma ranami do týla, Baskové poprvé vyšli do ulic na protest proti aktivitám ETA. Po událostech z 11. září 2001 sílí i mezinárodní odpor proti terorismu. První léta 21. století byla ještě poznamenána dalšími krvavými atentáty na území Španělska, ale v roce 2011 ohlásila ETA konec ozbrojeného boje a v roce 2018 došlo k jejímu úplnému rozpuštění.
O čem je Patria?
V roce 2011 ohlašuje ETA složení zbraní. Bittori, vdova po podnikateli, kterého ETA zavraždila, se vrací zpět do baskické vesnice v provincii Guipúzkoa, kde s celou rodinou žili. Ne každému je její návrat po chuti – a ze všeho nejméně se líbí Miren, její dávné nejlepší kamarádce. Kdysi, před třiceti, čtyřiceti lety, spolu trávily každé sobotní odpoledne v kavárně v San Sebastiánu u churros s čokoládou, svěřovaly se jedna druhé s podrobnostmi rodinného života, stěžovaly si na manžely a děti a politika se jich netýkala. Jenže pak se baskický ozbrojený boj za nezávislost vplížil do jejich životů, a rozdělil je hlubokou propastí, stejně tak, jako to v té době udělal se všemi Basky. Mirenin syn vstupuje do ETA a Miren sama se mění ve fanatickou nacionalistku. Bittorin manžel Txato nezaplatí „revolucionářskou daň“ a tím si de facto podepíše rozsudek smrti. Lidé v městečku zpočátku mlčí, poté se ze někteří ze strachu, jiní z nacionalistické nenávisti postupně přidají k jeho pronásledování. Není divu, že když se Bittori po dvaceti letech znovu objeví, probudí se v obou rodinách zasuté vzpomínky. Z krátkých kapitol se postupně skládá příběh o „Olověných letech“ v provincii Guipúzkoa, historie, ze které mrazí. Budete číst, dokud ji nepřečtete celou, protože stejně jako Bittori budete chtít vědět jediné – kdo a za jakých okolností zabil jejího manžela?
Patria je výborná kniha. Je pravdivá každou stránkou, napínavá, čtivá… ne nadarmo vyhrála hned několik literárních cen. Kromě toho HBO připravuje adaptaci knihy pro televizní seriál. Český překlad knihy od Víta Kazmara je skvělý a z původního španělského rytmu a stylu vyprávění neztratil ani čárku.
Na konci knihy najdete užitečný slovníček baskických výrazů, protože ty zůstaly v textu v původní podobě. Ze slovníčku nicméně vypadlo (nebo jsem se špatně dívala :)) slovo txivato, které psáno takto, nebo ve španělské podobě „chivato“, znamená „práskač“. Na tomto místě se zároveň sluší připomenout, že baskická hláska „tx“ se čte jako „č“. Zrovna tak není nikde vysvětleno, co znamená přezdívka zavražděného Txato. Osobně se domnívám, že je to baskická transkripce španělského slova „chato“, což je (mimo jiné) také označení pro osoby s malým nebo rozpláclým nosem.
Kdo je Fernando Aramburu
Fernando Aramburu se narodil v roce 1959 v baskickém San Sebastiánu, ve stejném roce, kdy byla ustavena ETA. Od roku 1985 žije v Německu. Mnozí by se mohli domnívat, že píše na základě vlastních zkušeností a že do Německa emigroval, aby uniknul všeobecnému napětí v Baskicku a nutnosti přidat se na jednu nebo druhou stranu, které tak mistrně popisuje ve svých knihách. Faktem je, že se zamiloval, a odešel za láskou, aniž uměl slovo německy. Dotyčnou dámu si vzal a dodnes spolu žijí v německém Hannoveru.
Patria není jeho jedinou knihou, ale dosáhla bezkonkurenčně největšího úspěchu. Má za sebou už 22 vydání a překlad do více než deseti jazyků. Jen během prvního roku se prodalo víc než půl milionu výtisků. Z dalších děl můžeme zmínit (opět s baskickou tematikou) povídkový soubor Los peces de la amargura (Ryby hořkosti) nebo novelu Años lentos (Pomalé roky). Česky zatím nevyšly – doufejme, že jim české vydání románu Patria otevře cestu.
